[OBRÁZEK]
 

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: nezl. I.Z., nar. …, státní příslušnost Mongolsko, v ČR bytem …, zastoupeného: T.A., zákonná zástupkyně, státní příslušnost Mongolsko, v ČR bytem H. 158, K., proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 20. 10. 2016, čj. MV-86145-4/SO-2016,

t a k t o :

1. Žaloba se  z a m í t á.

2. Žádný z účastníků  n e m á  právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í:

I. Předmět řízení

Žalobce se žalobou domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalované, kterým žalovaná podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 22. 4. 2016, čj. OAM-68-16/TP-2016, jímž byla dle ustanovení § 75 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žádost o povolení k trvalému pobytu na území České republiky (dále jen „ČR“) podaná dle ustanovení § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců.

II. Žaloba

Žalobce prostřednictvím své zákonné zástupkyně uvedl, že důvodem zamítnutí odvolání bylo nedoručení potvrzení o minimálním úhrnném měsíčním příjmu ve výši 21.200,- Kč. K tomu žalobce sdělil, že potvrzení o výši příjmu nemohl včas doložit, neboť ho měl k dispozici až v současné době (v době podání žaloby). Žalobce požádal soud, aby k dodatečně doložené rozhodné skutečnosti přihlédl při svém rozhodování.

Žalobce zároveň uvedl, že se jedná o případ nezletilého nezaopatřeného dítěte, jehož pobyt nebyl povolen, ačkoli celá rodina žije legálně na území ČR – otec, matka i další tři nezletilí sourozenci jsou držiteli povolení k trvalému pobytu v ČR. Z tohoto důvodu žalobce požádal soud o přihlédnutí ke komplikacím, které by nezletilému žadateli nepříznivé rozhodnutí mohlo přinést.

Podle žaloby žalobce považoval uvedené za dostačující, přestože neměl další důvody, kterými by svou žalobu podpořil, a proto požádal soud, aby napadené rozhodnutí přezkoumal a toto svým rozsudkem zrušil a věc vrátil k novému projednání. K žalobě byla přiložena potvrzení o výši příjmu ze závislé činnosti matky, otce a bratra žalobce, vystavená zaměstnavatelem Liberius, s.r.o. dne 18. 11. 2016.

III. Vyjádření žalované k žalobě

Ve svém vyjádření žalovaná setrvala na zákonnosti a správnosti napadeného rozhodnutí. Jelikož žalobce v žalobních bodech uplatnil stejné námitky jako v odvolání, odkázala žalovaná na část III. rozhodnutí ze dne 22. 4. 2016 [správně 20. 10. 2016], kde se jako odvolací správní orgán k uvedeným námitkám dostatečně podrobně vyjádřila, a neshledala potřebu změny.

IV. Vlastní argumentace soudu

V souladu s § 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě.

Soud ve věci rozhodoval bez nařízení ústního jednání, neboť žalobce i žalovaná nevyjádřili nesouhlas s takovým projednáním věci, přestože byli soudem řádně vyzváni (§ 51 odst. 1 s. ř. s.).

Soud neshledal žalobu důvodnou.

Ustanovení § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců v rozhodném znění stanoví: „Povolení k trvalému pobytu se bez podmínky předchozího nepřetržitého pobytu na území vydá cizinci, který o vydání tohoto povolení žádá jako nezletilé nebo zletilé nezaopatřené dítě cizince, jenž na území pobývá na základě povolení k trvalému pobytu, je-li důvodem žádosti společné soužití těchto cizinců.“

Podle § 75 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců „[m]inisterstvo žádost o vydání povolení k trvalému pobytu dále zamítne, jestliže cizinec nepředloží doklad o zajištění prostředků k trvalému pobytu na území, za podmínky, že toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince.“

Ustanovení § 71 odst. 1 zákona o pobytu cizinců stanoví: „Za doklad o zajištění prostředků k trvalému pobytu na území se považuje doklad prokazující, že příjem cizince je pravidelný a úhrnný měsíční příjem cizince a společně s ním posuzovaných osob pobývajících na území [§ 42c odst. 3 písm. c)] nebude nižší než součet částek životních minim cizince a s ním společně posuzovaných osob a nejvyšší částky normativních nákladů na bydlení stanovených pro účely příspěvku na bydlení zvláštním právním předpisem nebo částky, kterou cizinec věrohodně prokáže jako částku skutečných odůvodněných nákladů vynakládaných na bydlení své a společně posuzovaných osob. Jde-li o cizince podle § 66, může být tento doklad nahrazen dokladem o příslibu poskytnutí prostředků k zajištění trvalého pobytu na území z prostředků veřejných rozpočtů. […] Příjem cizince lze prokázat zejména potvrzením zaměstnavatele o výši průměrného čistého měsíčního výdělku, jde-li o příjmy ze závislé činnosti, nebo daňovým přiznáním z příjmů fyzických osob, jde-li o příjmy ze samostatné činnosti. Pokud nelze prokázat příjem jiným věrohodným způsobem, lze jako doklad o zajištění prostředků k trvalému pobytu předložit výpisy z účtu vedeného v bance za posledních 6 měsíců, ze kterých vyplývá, že cizinec takovými příjmy disponuje, nebo platební výměr daně z příjmu.“

Soud vycházel z následujících zjištění, jak vyplynula z obsahu správního spisu: Žádost o povolení k trvalému pobytu byla podána dne 4. 1. 2016. Přílohou byla pracovní smlouva žalobcova otce, kopie cestovního dokladu žalobce (s vlepeným krátkodobým vízem platným od 21. 11. 2015 do 26. 1. 2016) a kopie rodného listu včetně úředního překladu z mongolštiny. V průběhu řízení před správním orgánem I. stupně byly doloženy další dokumenty: potvrzení o zajištění ubytování, mzdový výměr žalobcova otce, nájemní smlouva včetně vyúčtování měsíčně placeného nájemného a záloh na služby a rozpisu záloh za dodávku elektřiny a potvrzení o výši příjmu ze závislé činnosti žalobcova otce. Součástí spisu je výzva k odstranění vad ze dne 17. 2. 2016, požadující mj. doložení příjmu matky a bratra žalobce. Dne 24. 2. 2016 byly doloženy pracovní smlouva a mzdový výměr žalobcovy matky. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo datováno 22. 4. 2016. V rozhodnutí byl vypočten minimální úhrnný měsíční příjem ve výši 21.200,- Kč odvozený od životních minim žalobce a jeho rodiny a od skutečně prokázaných nákladů na bydlení. Jako úhrnný měsíční příjem správní orgán akceptoval pouze 9.755,- Kč (prokázaný měsíční příjem žalobcova otce). K dokládanému příjmu matky správní orgán uvedl, že nebyla doložena výše čistého měsíčního příjmu ani potvrzení o výši pravděpodobného výdělku. Dne 5. 5. 2016 došlo správnímu orgánu odvolání. Bylo založeno na tom, že dostatečný příjem nebyl doložen z důvodu nedorozumění mezi žalobcovou matkou a jejím zaměstnavatelem, přičemž zákonná zástupkyně také uvedla, že správná výše příjmů bude doložena bezodkladně po doručení odvolání. Napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 20. 10. 2016.

IV.1 Dostatečnost zajištěných prostředků k pobytu

V prvé řadě se soud zabýval tím, zda žalobce a jeho rodina disponují dostatečnými příjmy a zda tato skutečnost byla v průběhu řízení řádně doložena. Soud byl při posuzování této otázky vázán ustanovením § 75 odst. 1 s. ř. s. (viz výše). Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 3. 2017, čj. 10 Azs 315/2016-29, platí: „Prolomení pravidla podle § 75 odst. 1 s. ř. s., které váže rozhodování soudu o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu na skutkový stav, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, je namístě v těch případech, kdy by nepřihlédnutí k novým skutečnostem v řízení před správním soudem mělo přímo za následek dotčení nějakého základního práva, a to včetně práva na ochranu rodinného života podle čl. 8 Úmluvy. Tak tomu může být typicky ve věcech správního vyhoštění, ovšem i tam je třeba přistupovat k možnému prolomení § 75 odst. 1 jen zcela výjimečně […] V pobytových věcech NSS pravidelně zastává názor, že bude vždy třeba § 75 odst. 1 aplikovat […]“. Dané pravidlo je vyjádřením přezkumné role soudů, které nemohou nahrazovat činnost správních orgánů.

Z ustanovení § 71 odst. 1 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že zaměstnané osoby jsou povinny dokládat svůj čistý měsíční příjem. V nyní projednávané věci byl jednoznačně prokázán toliko příjem rodiny ve výši 9.755,- Kč, tj. čistý měsíční příjem žalobcova otce, a to potvrzením o výši příjmu vystaveným zaměstnavatelem. Správní orgány nepochybily, když nepřihlédly k dokumentům, jež měly prokázat příjem žalobcovy matky, neboť v nich takový čistý příjem nebyl uveden. Navíc je ze správního spisu zřejmé, že i kdyby se sečetl příjem otce, jak ho akceptovaly správní orgány, a příjem matky dle mzdového výměru (9.900,- Kč měsíčně), jak byl dokládán správnímu orgánu I. stupně, stále by se jednalo o částku nižší než částka nutného minimálního příjmu (21.200,- Kč). Matka žalobce nadto v průběhu odvolacího řízení svůj čistý příjem nedoložila, přestože tak dle podaného odvolání hodlala bezodkladně učinit a mezi podáním odvolání a vydáním napadeného rozhodnutí uplynulo více než 5 měsíců. Nečinnost žalobcovy matky v rámci řízení před správními orgány nemůže být odčiněna v řízení před soudem. Soud nemohl přihlédnout k potvrzení přiloženému k žalobě, neboť z něj vyplývá, že matka žalobce byla u zaměstnavatele výdělečně činná již od 24. 2. 2016, tj. v průběhu správního řízení, a nic jí tudíž nebránilo svůj čistý příjem prokázat již tehdy.

K příjmům žalobcova nejstaršího bratra lze uvést následující. Z odvolání nevyplývá, že žalobcova matka hodlala předložit doklady o jeho příjmech. Přesto je z potvrzení, které bylo přiloženo k žalobě, zřejmé, že jeho pracovní poměr započal ještě v době vedeného odvolacího řízení (konkrétně dne 11. 8. 2016) a do vydání napadeného rozhodnutí mu již také byla vyplacena přinejmenším mzda za měsíc srpen. Příjmy bratra tedy mohly být nějakým způsobem dokladovány již alespoň v odvolacím řízení, a nikoli až k žalobě. Proto ani tato listina nebyla způsobilá jakkoli zpochybnit závěr správních orgánů učiněný v prvoinstančním a napadeném rozhodnutí. S ohledem na uvedené skutečnosti soud neshledal první žalobní námitku důvodnou.

IV.2 Přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života

Druhou žalobní námitkou byly vyzdvihovány komplikace, jež s sebou napadené rozhodnutí neslo pro nezletilého žalobce, který má celou rodinu na území ČR. Správní orgány obou stupňů se s otázkou přiměřenosti vypořádaly v tom smyslu, že žalobce by se mohl stát zátěží sociálního systému ČR, jedná se o jeho vůbec první pobyt na území ČR, jeho rodiče zde mají trvalý pobyt, žalobce od narození až do příjezdu do ČR pobýval v domovském státě (pravděpodobně v péči další osoby, např. prarodičů), nyní může podat žádost o jiné pobytové oprávnění, např. dlouhodobé vízum za účelem rodinným, a rodiče jej vzhledem ke své státní příslušnosti mohou ve vlasti navštěvovat.

Soud shledal, že za skutkového stavu, jaký byl doložen při rozhodování správních orgánů, by mohlo setrvání na území ČR vskutku znamenat existenční problémy žalobce a jeho rodiny, když nebylo prokázáno, že rodina disponuje dostatečnými příjmy. Přitom smyslem úpravy nutného příjmu je právě zamezení možné závislosti cizince na sociálním systému. Správní orgány odkázaly žalobce na možnost požádat o dlouhodobé vízum za účelem „rodinným“, tedy o nižší pobytové oprávnění. Dle § 53 odst. 1 zákona o pobytu cizinců se v tomto případě žádost podává na zastupitelském úřadu domovského státu cizince. To znamená, že by žalobce a s ním alespoň jeden z jeho rodičů museli vycestovat z území ČR. Soud si je vědom, že vzhledem k nízkým příjmům rodiny by to byl citelný ekonomický zásah, a nelze snižovat ani zásah do rodinných vazeb. Na druhou stranu ovšem nelze přehlížet žalobcovu pobytovou historii. Krátkodobé vízum, na které žalobce do ČR přijel, bylo vydáno s platností od listopadu 2015, tzn. rok po jeho narození. První rok života tedy musel žalobce strávit v domovském státě – státě svého narození (z rodného listu žalobce vyplývá, že se narodil v Ulánbátaru). Ačkoliv není postaveno najisto, s kým žalobce ve svém domovském státě pobýval, lze předpokládat, že to bylo s některou příbuznou osobou. Dle výpisu z evidence cizinců s povoleným pobytem na území ČR ze dne 30. 9. 2016, jenž je součástí správního spisu žalované, je dokonce možné, že tam žalobce pobýval se svou matkou, která „dle vlastního prohlášení pobývala mimo území v době od 26.03.2014 do 22.12.2015“. Ať už žalobce pobýval v Mongolsku s kýmkoli, je zřejmé, že v době vydání napadeného rozhodnutí byl jeho život rozdělen na takřka shodně dlouhá období pobytu v ČR a v Mongolsku, z čehož lze usuzovat, že určité vazby na domovský stát má. Soud považuje za vhodné zopakovat, že žalobci nebylo vyhověno toliko stran nejvyššího pobytového oprávnění, jakého cizinec může na území ČR dosáhnout; to nicméně neznamená, že je vyloučeno získání jiného, nižšího pobytového oprávnění. S ohledem na tyto skutečnosti soud neshledal napadené rozhodnutí nepřiměřeným z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života žalobce.

V. Celkový závěr a náklady řízení

Na základě výše uvedeného soud neshledal žalobní námitky důvodnými, a proto žalobu zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého by měla nárok na jejich náhradu žalovaná, která měla ve věci plný úspěch. Žalovaná však během řízení před soudem náhradu nákladů řízení nepožadovala, a proto jejich náhrada nebyla žádnému z účastníků přiznána.

V Plzni dne 8. listopadu 2017