[OBRÁZEK]
 

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou v právní věci žalobce: V.D.L.,  Ev. č. X, nar. …, st. příslušnost Vietnamská socialistická republika, t. č. v X, zastoupený ustanoveným zástupcem Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem, se sídlem Praha, Šlejnická 1547/13, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 10. 2017, č. j. OAM-159/LE-LE05-LE26-PS-2017,

t a k t o :

1. Žaloba se  z a m í t á.

2. Žádný z účastníků  n e m á  n á r o k  na náhradu nákladů řízení.

3. Ustanovenému zástupci advokátu Mgr. Jindřichu Lechovskému, se přiznává odměna ve výši 8.228,-Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Plzni ve lhůtě do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce předal dne 10.11.2017 k poštovní přepravě blanketní žalobu proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného, kterým byl ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců a byla mu ve smyslu § 46a odst. 5 zákona o azylu stanovena doba trvání zajištění do 11.2.2018, a požádal o ustanovení Mgr. Jindřicha Lechovského svým zástupcem, aby tento mohl poskytnout účinnou ochranu žalobcovým právům.

Ustanovený zástupce v doplnění žaloby ze dne 19.11.2017 namítal, že žalovaný nesprávně a nedostatečně posoudil možnost uložení zvláštních opatření podle ustanovení § 47 zákona o azylu. K tomu ocitoval pasáž týkající se neúčinnosti zvláštních opatření, začínající v poslední čtvrtině str. 4 napadeného rozhodnutí a končící na str. 5 (dokončení odstavce). Předmětné vyhodnocení použitelnosti zvláštních opatření zakotvených v ustanovení § 47 zákona o azylu považoval žalobce za zcela nedostatečné, zavádějící a nesprávné. Žalovaný z velké části zopakoval vlastní vyhodnocení důvodnosti zajištění žalobce podle ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a stejnou argumentací zdůvodnil i nemožnost využití zvláštních opatření, což je bez zohlednění specifických okolností případu svědčících pro možnost uložení zvláštních opatření podle ustanovení § 47 zákona o azylu nedostatečné pro přesvědčivé zdůvodnění nemožnosti rozhodnutí o zajištění žadatele o mezinárodní ochranu podle ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu.

Podle článku 15 preambule směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2013/33/EU, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (dále jen „přijímací směrnice“): „Zajištění žadatelů by mělo být možné pouze v jasně vymezených výjimečných případech stanovených touto směrnicí a v souladu se zásadou nezbytnosti a přiměřenosti, pokud jde o způsob i účel zajištění.“ Tento princip se poté promítne v potřebě primárního využití zvláštních opatření zakotvené v § 46a odst. 1 zákona o azylu, podle nějž „ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření“. Z logiky věci tedy důvody umožňující zajištění jako takové v naprosté většině případů nejsou totožné s důvody znemožňujícími využití zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu a žalovaný je povinen se při vysvětlení svého přesvědčení o údajné nemožnosti využití zvláštních opatření vypořádat se všemi klíčovými prvky žalobcovy pobytové historie.

Žalovaný fakticky pouze zopakoval zdůvodnění svého názoru na údajnou účelovost žádosti o mezinárodní ochranu, přičemž je zřejmé, že žalobce se bezpochyby dopustil porušení povinností nikoliv zásadního charakteru, jež v žádném případě není možné považovat za protiprávní jednání, které by mohlo představovat závažné porušení veřejného pořádku. Žalobce v domnění lepší budoucnosti hodlal vycestovat z Vietnamu do Německa, poté, co byl českými správními orgány v rámci zahájení řízení o správním vyhoštění poučen, že jeho jednání je nezákonné a může mít za následek rozhodnutí o správním vyhoštění, dospěl k názoru, že jeho jedinou šancí je požádat o mezinárodní ochranu, domnívaje se, že obtíže, které mu ve Vietnamu s ohledem na jeho účast na protivládní demonstraci hrozí, mohou být relevantním důvodem pro podání žádosti o mezinárodní ochranu.

Ačkoliv nelze zastřít, že žalobce skutečně podal žádost v reakci na své zajištění [žalobce ostatně svojí žalobou ani nezpochybňuje důvod zajištění podle ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu], v jeho případě, kdy se nikdy neprotivil jakémukoliv správnímu rozhodnutí a nedopustil se protiprávního jednání představujícího zásadní porušení veřejného pořádku (údajný zločin prezentovaný žalovaným bez znalosti bližších okolností nelze chápat jako kriminální jednání, neboť se velmi pravděpodobně jednalo o sebeobranu proti nepřípustnému a násilnému potlačení poklidné demonstrace), nelze pouze z jeho nelegálního vstupu na území schengenského prostoru a několikadenního nelegálního pobytu na území členských států vyvozovat, že by se jednalo o nespolehlivou osobu, u které nelze uvažovat o uložení zvláštních opatření.

Žalobce zdůraznil, že smyslem zavedení institutu zvláštních opatření do zákona o pobytu cizinců, jakož i do zákona o azylu, byla nutnost implementace čl. 15 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/115/ES o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen „návratová směrnice“). Právní předpis členského státu upravující danou problematiku tedy musí být vždy vykládán v souladu se smyslem, cíli a požadavky návratové směrnice. Na tuto skutečnost ostatně Nejvyšší správní soud upozornil již ve svých rozsudcích ze dne 7.12.2011, čj. 1As 132/2011-51, a ze dne 28.3.2012, čj. 3As 30/2011-57. Např. v rozsudku ze dne 7.12.2011, čj. 1As 132/2011-51, tak Nejvyšší správní soud shrnul, co bylo smyslem a cílem právní úpravy zvláštních opatření za účelem vycestování. Z odůvodnění tohoto rozsudku žalobce uvedl podstatnou pasáž.

V případě cizince, který při konfrontaci s následky svého protiprávního vstupu na území schengenského prostoru dospěje k závěru, že jeho jedinou nadějí je podání žádosti o mezinárodní ochranu, nemůže být tato samotná skutečnost rovněž důvodem neumožnění uložení zvláštních opatření. Jakkoliv žalobce původně směřoval do Německa, po zahájení řízení o správním vyhoštění byl seznámen se skutečností, že mu hrozí reálná hrozba zákazu vstupu na území celé Evropské unie (dále jen „EU“). Žalobce tedy neměl důvod vycestovat do Německa, protože tím by zcela minimalizoval své naděje na získání mezinárodní ochrany a citelně by si zkrátil dobu legálního pobytu na území EU. S ohledem na absenci jakýchkoli motivů pro maření řízení o udělení mezinárodní ochrany a existenci zcela opačné snahy o prodloužení legálního pobytu, čehož lze dosáhnout pouze řádným plněním povinností v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany, tedy nebyl důvod pochybovat o žalobcově řádném plnění povinností žadatele o mezinárodní ochranu; názor žalovaného ohledně možnosti uložení zvláštních opatření byl nesprávný. Z výše uvedených důvodů žalobce navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a přiznání odměny ustanoveného zástupce.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě s podanou žalobou nesouhlasil, neboť měl za to, že se v žalobě namítaných porušení při rozhodování věci nedopustil. Správní orgán ve svém rozhodnutí popsal skutkový stav a též zdůvodnil, z jakých konkrétních a individualizovaných důvodů dospěl k domněnce, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu pouze účelově s cílem oddálit hrozící správní vyhoštění ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu.

Žalobce byl rozhodnutím čj. KRPU-205944-21/ČJ-2017-040022 ze dne 20.10.2017 zajištěn podle § 124 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a umístěn do Zařízení pro zajištění cizinců Balková za účelem realizace správního vyhoštění. Důvodem zajištění cizince byla skutečnost, že dne 17.10.2017 jako spolucestující v osobním automobilu vstoupil z území České republiky (dále jen „ČR“) na území Německa přes bývalý hraniční přechod Cínovec-Altenberg. Po vstupu do Německa byl kontrolován a následně zadržen německými policisty, jelikož do Německa vstoupil bez platného cestovního dokladu a víza, a následující den byl předán zpět na území ČR. Jelikož na území Německa vstoupil neoprávněně, vznikl důvod se domnívat, že bez platného cestovního dokladu a víza vstoupil také na území ČR; z tohoto důvodu byl cizinec zadržen a eskortován na OPKPE. Zde bylo zjištěno, že žalobce pobýval na území ČR neoprávněně bez cestovního dokladu a jakéhokoli oprávnění k pobytu; taktéž neoprávněně a bez dokladu vstoupil na území dalšího státu EU, konkrétně Německa, kde také při policejní kontrole uváděl nepravdivou totožnost L.D., nar. …. Až dne 19.10.2017, poté, co bylo žalobci sděleno, že bude jeho identita ověřena přes zastupitelský úřad Vietnamu, uvedl své pravé osobní údaje. Z těchto důvodů s ním bylo zahájeno řízení o vyhoštění a byl zajištěn a umístěn do zařízení pro zajištění cizinců za účelem realizace vyhoštění. Z jeho jednání bylo totiž zřejmé, že existuje reálné nebezpečí, že své povinnosti nadále nebude respektovat a bude mařit výkon správního rozhodnutí o vyhoštění. Do protokolu o vyjádření účastníka správního řízení dne 19.10.2017 žalobce mj. uvedl své osobní údaje, které ovšem nemohl věrohodně doložit vzhledem k tomu, že svůj cestovní pas odevzdal v Moskvě převaděči. Sdělil, že dne 20.8.2017 vycestoval z Hanoje letecky do Vladivostoku na základě platného pasu a ruského víza. Pokračoval, že ve Vladivostoku setrval jeden den a poté pokračoval do Moskvy, kde pas odevzdal a několik dní byl zavřen v nějaké místnosti. Podle žalobcova vyjádření dále nastoupil spolu s dalšími lidmi do nákladového prostoru vozidla a pokračoval do Evropy, přičemž neví, kudy jel. Objasnil, že za cestu měl zaplatit 17.000,- amerických dolarů, z čehož zaplatil zálohu a zbytek měl být převaděči vyplacen po příjezdu do cílového města, Berlína. Popsal, že dne 17.10.2017 nastoupil do vozidla na území ČR, ale neví, kde to bylo, vzhledem k tomu, že celou cestu včetně letenky a ruského víza zařizoval převaděč. Dále uvedl, že si byl vědom, že pro překračování státních hranic musí mít platný pas a vízum. Za důvod své cesty do Německa označil fakt, že tam musí vydělávat peníze, aby mohl ve Vietnamu splatit dluh. Sdělil, že ve Vietnamu má rodiče a manželku s dítětem, v případě vyhoštění by se vrátil ke své rodině. Uvedl, že na území ČR a EU nemá žádné rodinné, ekonomické, kulturní či sociální vazby, žádné závazky ani pohledávky, nikoho zde nezná, nikdy zde nežádal o pobyt ani vízum, nemá žádný důvod, proč by se nemohl vrátit do Vietnamu, a že nemá finanční prostředky na zajištění ubytování v ČR ani na zakoupení letenky. Požádal, aby byl zastupitelský úřad Vietnamu vyrozuměn o jeho zajištění. Dne 24.10.2017 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany, v níž uvedl, že se v dubnu 2017 účastnil demonstrace proti Formose, tedy Tchaj-wanu, který vypouští jedovaté látky do moře, přičemž tato demonstrace byla potlačena policií a došlo k potyčkám mezi demonstranty a policisty. On sám dle svých vyjádření zranil jednoho policistu, za což je v současnosti stíhán, a chce požádat o azyl, jelikož v případě návratu do Vietnamu může být odsouzen k vysokému trestu vězení, což bude mít vliv na jeho život.

Z pobytové historie žalobce vyplývá, že si svého nelegálního pobytu byl vědom – sám to uvedl do protokolu o vyjádření účastníka správního řízení. Správní orgán měl za to, že žalobce požádal o mezinárodní ochranu teprve poté, co byl zadržen po nelegálním překročení hranice do Německa a navrácen do ČR, po zahájení správního řízení o vyhoštění a po svém zajištění a umístění do zařízení pro zajištění cizinců. Žalobce přicestoval do ČR z Ruska přes několik evropských zemí a měst, kde mohl nesporně požádat o mezinárodní ochranu, avšak požádal až po zadržení policií a v souvislosti s reálným výkonem vyhoštění. Během tohoto období se mohl volně pohybovat a mohl se dostavit buď na příslušný orgán Policie ČR, či přímo do přijímacího střediska a podat žádost o mezinárodní ochranu. Z takového jednání žalovaný vyvodil účelovost žalobcovy žádosti. Žalovaný přezkoumatelným způsobem odůvodnil, že u žalobce lze důvodně předpokládat jeho pokračující hrubé nerespektování právního řádu ČR (v minulosti, a to zcela vědomě, právní řád členských států EU narušoval, když na území členských států vstoupil neoprávněně bez cestovního dokladu a bez víza či jiného oprávnění k pobytu a využil služeb převaděčů, přičemž si byl vědom, že je jeho cesta nelegální; dále při policejní kontrole uváděl nepravdivou totožnost a až následně uvedl své pravé osobní údaje). Jednání žalobce, jak plyne z jeho pobytové historie, nedávalo dostatečnou záruku, že by v průběhu azylového řízení spolupracoval se správním orgánem a případně respektoval důsledky negativního rozhodnutí ve věci jeho žádosti o mezinárodní ochranu.

Nemožnost uložení zvláštních opatření ve smyslu § 47 zákona o azylu žalovaný dostatečně zdůvodnil v napadeném rozhodnutí na str. 4 a 5. Aby se žalobce vyhnul vyhoštění a setrval na území ČR, využije jakékoli možnosti, včetně vydávání se za jinou osobu. Volba mírnějších opatření než zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany je vázána na předpoklad, že žadatel bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření a že uložení zvláštních opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žalobce na azylovém řízení. Pokud zde existují skutečnosti nasvědčující tomu, že by žadatel azylové správní řízení mařil, nelze přistoupit ke zvláštnímu opatření (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10.10.2016, čj. 7Azs 185/2016-23). Žalovaný dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.7.2017, čj. 4Azs 105/2017-24. Žalovaný přezkoumatelným způsobem uvedl jednotlivé skutečnosti z předchozí pobytové historie žalobce, ze kterých vycházel a které nenasvědčují tomu, že by se jednání žalobce mělo do budoucna zásadním způsobem měnit. V případě žalobce nebylo možno přistoupit k uložení zvláštních opatření dle § 47 zákona o azylu.

Žalovaný setrval na svém stanovisku, že v případě žalobce jakožto žadatele o udělení mezinárodní ochrany zajištěného dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu byly kumulativně naplněny zákonné podmínky a nesporně toto bylo podrobně odůvodněno v napadeném rozhodnutí. Pro řízení o žalobě odkázal žalovaný na shromážděný spisový materiál, který dokládá veškerá zjištění uvedená v odůvodnění napadeného správního rozhodnutí. Žalovaný měl za to, že postupoval v souladu s právními předpisy. Námitky uvedené v žalobě shledal žalovaný správní orgán nedůvodnými, proto navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Soud ve věci rozhodoval bez jednání, neboť účastník řízení nežádal nařízení ústního jednání a soud jeho nařízení nepovažoval za nezbytné (§ 46a odst. 8 věta čtvrtá před středníkem zákona o azylu).

Soud neshledal žalobu důvodnou.

Předmětné ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu stanoví, že ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.

Podle § 47 odst. 2 zákona o azylu ministerstvo může rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle § 46a odst. 1 nebo § 73 odst. 3, ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany.

Soud vzal za základ svého rozhodování skutková zjištění, jak je žalovaný shrnul ve svém vyjádření k žalobě, poté, co se ujistil, že odpovídají obsahu správního spisu.

Žalobní námitky žalobce se vztahovaly k tomu, zda nebylo možné přistoupit k uložení zvláštních opatření. Soud při posuzování žalobních námitek vycházel ze skutečnosti, že ustanovení § 47 zákona o azylu bylo do tohoto právního předpisu vtěleno na základě novelizace zákonem č. 314/2015 Sb. Důvodová zpráva k zákonu č. 314/2015 Sb. k němu uvádí: „Jelikož je nutné na základě přepracované přijímací směrnice před individuálním posouzením nutnosti zajištění konkrétního žadatele o udělení mezinárodní ochrany rovněž posuzovat možnost uložení tzv. alternativy k zajištění, jsou do tohoto zákona nově upravena tzv. zvláštní opatření. Jedná se buď o povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany zdržovat se v příslušném pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo o povinnost hlášení se ministerstvu v intervalech určených ministerstvem, není-li žadatel ubytován v pobytovém středisku (podobnou alternativu zná i zákon o pobytu cizinců). […] Cílem zvláštního opatření je zajištění součinnosti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v rámci řízení ve věci mezinárodní ochrany, a to uplatněním mírnější formy, než je zajištění. […]“ (zvýrazněno zdejším soudem). Onen základ v přijímací směrnici lze nalézt v bodech 15 a 20 její preambule, kdy zajištění má být výjimečným, krajním prostředkem, uplatňovaným pouze poté, co byla posouzena možnost uložení alternativních opatření. Na to navazuje čl. 8 přijímací směrnice, který v odst. 2 stanoví, že „[v] případě nutnosti a na základě individuálního posouzení každého případu mohou členské státy zajistit žadatele, nelze-li účinně uplatnit jiná, mírnější donucovací opatření“, a v odst. 3 pak mezi případy, ve kterých je možné žadatele zajistit, řadí situaci žadatele zajištěného v rámci řízení o navrácení za účelem přípravy navrácení nebo vyhoštění, „mohou-li členské státy na základě objektivních kritérií, včetně skutečnosti, že daný žadatel již měl možnost přístupu k azylovému řízení, řádně doložit, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žadatel činí žádost o mezinárodní ochranu pouze proto, aby pozdržel nebo zmařil výkon rozhodnutí o navrácení“; tomu odpovídá znění § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Posledně zmíněné ustanovení zákona o azylu i § 47 téhož je proto třeba vykládat eurokonformně.

Soud zkoumal odůvodnění napadeného rozhodnutí v té části, na niž žalobce odkazoval a která se vztahovala k neúčinnosti zvláštních opatření (str. 4-5), a neshledal, že by žalovaný pochybil. Žalovaný vycházel z okolností, které ve svém souhrnu svědčily pro závěr o neúčinnosti zvláštních opatření. Těmito okolnostmi byly vědomý neoprávněný vstup a pobyt žalobce na území EU včetně ČR bez platného cestovního dokladu a pobytového oprávnění; podání žádosti na základě skutečností, které byly žalobci známy již před jeho zajištěním, z čehož lze usuzovat na cíl vyhnout se realizaci vyhoštění a dosáhnout propuštění ze zajištění, a to za použití jakýchkoli prostředků (včetně využití služeb převaděčů, uvádění smyšlené identity či podání žádosti o mezinárodní ochranu); cíl žalobce spočívající v životě a práci v Německu; jakož i nerespektování právního řádu a uložených povinností a protichůdná tvrzení stran možnosti vrátit se do domovského státu během řízení o zajištění vedeného policií a během řízení o žalobcově azylové žádosti. Správní orgán zohlednil i to, že žalobce sám sebe označil za pachatele vážného zločinu, když zranil zasahujícího policistu – představitele státní moci. Žalovaný správní orgán tudíž posoudil individuálně poměry žalobce a neshledal mírnější donucovací opatření účinnými, přičemž jeho závěry měly oporu ve správním spisu a zjištěném skutkovém stavu. V případě žalobce se jednalo o závažné okolnosti a nebylo zjištěno nic, co by správní orgán či soud mohlo vést k případnému upuštění od zajištění v zařízení pro zajištění cizinců. Dokonce ani v žalobě žalobce žádnou takovou okolnost hodnou zřetele nezmínil. Žalobci by bylo možno přisvědčit v tom, že závěry o tom, zda bylo žalobcovo tvrzené jednání, spočívající ve zbití policisty, trestné, byly přinejmenším předčasné, tudíž nebylo možno činit si z nich jakýkoli jednoznačný úsudek o žalobcově ochotě spolupracovat se správním orgánem. To však nic nemění na tom, že i bez tohoto doplňujícího argumentu bylo odůvodnění logicky ucelené a postačující.

Ani směrnice, ani zákon o azylu dále nikde nestanoví, čím mají příslušné orgány zdůvodňovat neúčinnost zvláštních opatření a důvodnost zajištění. K závěru o naplnění podmínek pro zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu vedly žalovaného veškeré okolnosti uvedené na str. 1-5 napadeného rozhodnutí. Podle směrnice je třeba nejprve posoudit možnost uložení alternativních opatření a až poté je možné žadatele zajistit, což žalovaný učinil. Částečné překrývání důvodů, pro něž byla shledána účelovost žádosti, a důvodů neúčinnosti zvláštních opatření bylo posvěceno i Nejvyšším správním soudem, který shledal, že klíčovou otázkou je, zda argumentace v neprospěch alternativ zajištění může sama o sobě obstát, zda je konzistentní a individualizovaná (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.7.2017, čj. 8Azs 114/2017-35, bod 17 a násl.). V nyní projednávané věci žalovaný shromáždil dostatek informací o žalobcově pobytové historii na území EU a ČR, jakkoli byla spíše krátkodobá, hovořících pro závěr, že mírnější opatření nebudou účinná (k tomu srov. shrnutí skutkových zjištění v rámci vyjádření žalovaného výše). Pouhá motivace zůstat na území ve snaze získat pobytový status bez dalších přistoupivších okolností ještě neodůvodňuje to, že by některé ze zvláštních opatření bylo dostačující. Nad rámec rozhodovacích důvodů soud podotýká, že krátkodobost žalobcova pobytu v ČR s sebou nesla nedostatek jakýchkoli vazeb, jež by žalobce zřetelně motivovaly k setrvání na území ČR až do skončení řízení.

K argumentaci návratovou směrnicí soud uvádí, že na nyní projednávanou věc není aplikovatelná, neboť sám zákonodárce v důvodové zprávě k novele zákona o azylu uvedl, že zavedení institutu zvláštních opatření je důsledkem implementace přijímací směrnice. Správní řízení o správním vyhoštění a o udělení mezinárodní ochrany jsou dvěma oddělenými správními řízeními, která nelze směšovat. V řízení o napadeném rozhodnutí proto nelze návratovou směrnicí argumentovat, když přijímací směrnice obsahuje svoji vlastní úpravu zajištění s odlišnými důvody zajištění. Z téhož důvodu nejsou v nyní projednávané věci přiléhavé ani rozsudky Nejvyššího správního soudu čj. 1As 132/2011-51 a 3As 30/2011-57, neboť oba směřovaly k otázce zajištění podle zákona o pobytu cizinců a návratová směrnice na ně aplikovatelná byla. Snad by bylo možné vycházet z té části, ve které se hovoří o cíli zvláštních opatření, kterým je minimalizace omezování osobní svobody, a o povinnosti uvážit o možnosti uložení zvláštních opatření před tím, než bude přistoupeno k zajištění, avšak toto soud již posuzoval výše na základě samotného znění přijímací směrnice a zákona o azylu, proto dané rozsudky na závěrech soudu nemohou nic změnit.

Lze uzavřít, že žalovaný se s možností uložení zvláštních opatření vypořádal v mezích zákona dostatečně a jeho úvahy netrpěly žádnými vnitřními rozpory či zjevnými nesprávnostmi. Napadené rozhodnutí respektovalo všechny individuální okolnosti případu, které byly žalovanému známy (tedy nejen žalobcovo účelové jednání spočívající v podání azylové žádosti, aby zamezil svému vyhoštění), a jeho odůvodnění bylo dostatečné a přezkoumatelné.

Na základě výše uvedeného soud neshledal žalobní námitky důvodnými, a proto žalobu zamítl podle § 78 odst. 7 s.ř.s.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého by měl nárok na jejich náhradu žalovaný, který měl ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly, proto jejich náhrada nebyla žádnému z účastníků přiznána.

Součástí žaloby byl návrh žalobce na ustanovení právního zástupce. Usnesením ze dne 13.11.2017, čj. 17A 141/2017-16, byl zástupcem ustanoven Mgr. Jindřich Lechovský, advokát. Podle § 35 odst. 9 s.ř.s. v takovém případě platí hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování advokátem stát. Proto byla ustanovenému zástupci přiznána odměna za zastupování za 2 úkony právní služby (první porada včetně přípravy a převzetí zastupování; doplnění žaloby ze dne 19.11.2017) ve výši 3.100,- Kč/úkon, celkem tedy 6.200,- Kč, a náhrada hotových výdajů za 2 úkony právní služby v paušální výši 300,- Kč/úkon, celkem tedy 600,- Kč, dle § 9 odst. 4 písm. d), § 7, § 11 odst. 1 písm. b) a d), § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Tato částka byla zvýšena o částku 1.428,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s.ř.s.). Celková výše odměny v tomto řízení tedy činí 8.228,‑ Kč. Předmětná částka bude vyplacena jmenovanému advokátovi z účtu zdejšího soudu ve stanovené lhůtě, kterou soud považuje za přiměřenou.

V Plzni dne 8. prosince 2017