[OBRÁZEK]20 A 32/2017-33

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Záviskou v právní

věci žalobce: I. M., st. příslušnost Ukrajina, t.č. umístěn v ZZC Vyšní Lhoty 234,

zastoupen Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava,

proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Nad Štolou 3, Praha 7, k žalobě ze dne

25. 10. 2017 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. září 2017 č. j. OAM-145/LE-

VL17-VL13-PS-2017, o zajištění,

t a k t o :

 I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 26. září 2017 č. j. OAM-145/LE-VL17-
VL13-PS-2017 s e z r u š u j e a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

 II. Žalobci s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení.
III. Žalovaný n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Odměna advokáta Mgr. Ladislava Bárty se určuje částkou 6.800,-
Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Ostravě do
30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

pokračování - 2 - 20 A 32/2017
O d ů v o d n ě n í :

[1] Žalovaný dne 26. 9.2017 pod č. j. OAM-145/LE-VL17-VL13-PS-2017 rozhodl
o přezajištění žalobce z režimu cizineckého zákona do režimu zákona

č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, resp. o tom, že žalobce
je ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) a § 46a odst. 5 zákona o azylu povinen setrvat
v zařízení pro zajištění cizinců do 13. 1. 2018.

 [2] Napadeným rozhodnutím žalovaný rozhodl podle § 46a odst. 1 písm. e)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon
o azylu) o zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců a ve smyslu ust. § 46
odst. 5 cit. zákona a doba trvání zajištění byla stanovena do 13. 1. 2018.
V odůvodnění uvedl, že účastník řízení byl dne 20. 9. 2017 kontrolován v rámci
pobytové kontroly a bylo zjištěno, že cizinec neměl u sebe žádný doklad, kterým by
prokázal totožnost. Lustrací v dostupných evidencích bylo zjištěno, že uváděným
neoprávněným pobytem na území od 19. 9. 2017 do 20. 9. 2017 jen pokračuje
v porušování právních norem České republiky, jelikož měl v minulosti udělená
správní a soudní vyhoštění, a to v roce 1999, kdy mu byl zakázán pobyt do 9. 4.
2002, a to Rozhodnutím Správy hlavního města Prahy, Odbor cizinecké policie pod
č. j. PSP-1-500/OCP-c-99 ze dne 9. 4. 1999. Další správní vyhoštění bylo cizinci
uděleno Odborem ředitelství cizinecké a pohraniční policie Praha, Odborem pátrání a
kontroly pobytu dne 2. 11. 2006 pod č. j. SCPP-1829/PH-OPK3-SV-2006, kdy bylo
cizinci uděleno správní vyhoštění na dva roky. V r. 2009 Obvodní soud pro Prahu 5
svým trestním příkazem pod sp. zn. 2T 105/2009 rozhodl o trestu vyhoštění na dobu
pěti let. V případě cizince existuje nebezpečí, že by se cizinec nepodrobil rozhodnutí
o správním vyhoštění a dobrovolně území neopustil, což má příslušný správní orgán
doloženo protokolem o výslechu účastníka řízení ze dne 21. 9. 2017, rozhodnutím
o správním vyhoštění č. j. KRPT-208378-22/ČJ-2017-007022 a také je podpořené
minulým nelegálním setrváváním cizince na území ČR. Jmenovaný byl dne 21. 9.
2017 zajištěn, neboť svým jednáním porušuje právní předpisy ČR i EU, když
opakovaně svévolně a vědomě neoprávněně pobýval na území ČR bez platného
víza či jiného oprávnění k pobytu a bez cestovního dokladu, a to i přes uložené
vyhoštění. Správní rozhodnutí o vyhoštění zcela ignoroval, neučinil žádný krok
k vycestování. Od r. 2006 nedisponuje žádným cestovním dokladem, cizinec své
jednání neupravil, naopak na území přicestoval i přes minulé sankce a opatření ve
formě správního a soudního vyhoštění a tím se dopustil dalšího protiprávního
jednání. Příslušný správní orgán tedy dospěl k závěru, že z jednání výše
jmenovaného je zřejmé, že v jeho případě existuje nebezpečí, že se bude i nadále
vyhýbat své povinnosti z území ČR vycestovat, a že bude mařit výkon rozhodnutí
o vyhoštění, neboť jeho předešlé jednání demonstruje to, co si myslí o právním
pořádku ČR. Jmenovaný pobýval v ČR minimálně od roku 1993, o udělení
mezinárodní ochrany však požádal teprve v listopadu 2006. Učinil tak tedy teprve po
minimálně 13 letech pobytu na území ČR, z části nelegálního. Během tohoto období

pokračování - 3 - 20 A 32/2017
se mohl na území ČR pohybovat a mohl se tedy dostavit buď na příslušný orgán
Policie ČR, či přímo do přijímacího střediska Ministerstva vnitra ČR a podat žádost
o mezinárodní ochranu. Možnost podat žádost o mezinárodní ochranu tedy nesporně
měl. Žádost však podal teprve tehdy, kdy mu bylo uloženo správní vyhoštění a výkon
vyhoštění se stal díky jeho zajištění Policií ČR reálným. Jak v průběhu výše již
popsaného správního řízení vyšlo najevo, jeho žádost o mezinárodní ochranu nebyla
důvodná a mezinárodní ochrana mu tedy nebyla udělena a žádost byla zamítnuta.

 Když svou žádostí o mezinárodní ochranu jmenovaný dosáhl odložení svého
vyhoštění, opětovně porušil právní řád ČR. Dále po svém opětovném zadržení
a zajištění policií opakovaně podal žádost o mezinárodní ochranu, znovu tedy až
poté, co se jeho vyhoštění stalo reálným. Důvody jeho předchozího řízení, které již
byly správním orgánem posuzovány, nevedly k udělení mezinárodní ochrany. Z toho
je zřejmé, že ač pobýval na území ČR, žádost o udělení mezinárodní ochrany podal
teprve po svém zajištění Policií ČR a jeho jednání je naprosto účelové, vedené
pouze úmyslem vyhnout se svému vyhoštění, nebo je alespoň pozdržet. Z jeho
jednání je tedy patrné, že jeho opakovaná žádost o mezinárodní ochranu je účelová,
podaná pouze s cílem legalizovat si pobyt a vyhnout se uloženému vyhoštění.

Obsah žaloby

 [3] Žalobce podal v zákonné lhůtě u zdejšího soudu blanketní žalobu, ve které
požádal o ustanovení konkrétního advokáta Mgr. Ladislava Bártu. Soud usnesením
ze dne 3. 11. 2017 č. j. 20 A 32/2017-15 žádosti vyhověl a advokáta vyzval
k doplnění žaloby. Dne 6. 11. 2017 byla žaloba doplněna. Žalobce se žalobou
domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení
a dále, aby soud zavázal žalovaného uhradit náklady řízení žalobci ve výši 6.800,-
Kč do 15 dní od právní moci rozsudku. Uvedl, že 1. žalovaný nesprávně aplikoval
§ 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, neboť vůbec nevzal v potaz tu skutečnost, že
žalobce byl zadržen fakticky při žádosti o mezinárodní ochranu, resp. v situaci, kdy
se snažil o mezinárodní ochranu požádat, a to teprve dva dny po svém příjezdu na
území České republiky. Žalobce se totiž „dobrovolně“ dostavil do Zařízení pro
zajištění cizinců Vyšní Lhoty, které v minulosti sloužilo jako přijímací středisko pro
žadatele o mezinárodní ochranu a zde se doslova „dožadoval“ toho, aby s ním bylo
zahájeno řízení o žádosti o mezinárodní ochranu. Jelikož mu nemohlo být vyhověno
a žalobce stále přebýval před branami předmětného zařízení, byl posléze zajištěn
cizineckou policií pro svůj nelegální pobyt na území České republiky. Jedná se
o natolik specifickou situaci, že lze jen stěží využít zcela paušální argumentaci,
kterou žalovaný pro zdůvodnění svého právního názoru využil, a tvrdit, že žalobce
svoji žádost o mezinárodní ochranu podal účelově. Ve skutečnosti je nepochybné, že
žalobce hodlal o mezinárodní ochranu požádat dříve, než byl omezen na osobní
svobodě a dříve, než se stal výkon jeho vyhoštění reálným. Napadené rozhodnutí je
tak zjevně nesprávné a nelze konstatovat, že by žádost žalobce o mezinárodní
ochranu byla podána pouze za účelem zmaření výkonu správního vyhoštění.
V každém případě pak rozhodnutí trpí vadou nepřezkoumatelnosti, neboť žalovaný

pokračování - 4 - 20 A 32/2017
zcela rezignoval na vyhodnocení klíčových okolností žalobcova případu. 2.
žalovaný nesprávně a nedostatečně posoudil možnost uložení zvláštních opatření
podle ust. § 47 zákona o azylu. Smyslem zavedení institutu zvláštních opatření do
zákona o pobytu cizinců, jakož i do zákona o azylu, byla nutnost implementace čl. 15
návratové směrnice, k níž byly členské státy povinny přistoupit nejpozději do 24. 12.
2010. Právní předpis členského státu upravující danou problematiku tedy musí být po
tomto datu vždy vykládán v souladu se smyslem, cíli a požadavky návratové
směrnice. Dále odkázal na rozhodnutí rozšířeného senátu NSS ze dne 28.2.2016
č. j. 5 Azs 20/2016, ve kterém rozšířený senát výslovně odmítl dosud rozšířenou
praxi správních orgánů, podle níž v případě, že cizinec již z území České republiky

po pravomocném rozhodnutí o vyhoštění nevycestoval, je fakticky vyloučena
možnost uložení zvláštních opatření, a to právě pro rozpor tohoto názoru a praxe
s návratovou směrnicí. Napadené rozhodnutí je právě příkladem výše praxe
odsouzené odkazovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu, neboť se zjevně
nedostatečně vypořádává se specifiky žalobcova případu. Současně v doplněné
žalobě byl dán souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání.

Vyjádření žalované

 [4] Žalovaný na výzvu soudu k žalobě uvedl, že správní orgán posoudil všechny
skutečnosti týkající se jmenovaného a jeho dosavadního pobytu na území ČR
a dospěl k závěru, že v jeho případě se lze oprávněně domnívat, že žádost o udělení
mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění,
nebo je pozdržet, ačkoliv jmenovaný mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany
dříve a současně nelze účinně uplatnit zvláštní opatření dle § 47 zákona o azylu,
a proto správní orgán shledal naplnění podmínek stanovených ustanovením § 46a
odst. 1 písm. e) zákona o azylu. To, že se jmenovaný pohyboval v podnapilém stavu
v prostoru před Zařízením pro zajištění cizinců ve Vyšních Lhotách a údajně chtěl
požádat o udělení mezinárodní ochrany, nic nemění na skutečnosti, že v průběhu
řízení o zajištění vedeného OPKPE Frýdek-Místek bylo také jednoznačně prokázáno,
že jmenovaný opakovaně vědomě nerespektoval svou povinnost vycestovat z území
ČR a nerespektoval dokonce ani správní rozhodnutí o vyhoštění, které mu bylo
uloženo v r. 1999 a následně v r. 2006. Z tohoto důvodu by uplatnění zvláštního
opatření dle § 47 zákona o azylu nebylo dle názoru správního orgánu účinné. Dle
závěru Nejvyššího správního soudu judikovaného v rozsudku sp. zn. 9 Azs 192/2014
ze dne 30. 9. 2014 pak jednoznačně platí, že za situace, kdy cizinec nevycestoval
z území, v době stanovené správním rozhodnutím o vyhoštění, je zásadně vyloučeno
uložení zvláštního opatření namísto jeho zajištění. Žalovaný přezkoumatelným
způsobem uvedl jednotlivé skutečnosti z předchozí pobytové historie žalobce
(především nerespektování uloženého správního vyhoštění), ze kterých vycházel
a které nenasvědčují tomu, že by se k jednání žalobce mělo do budoucna zásadním
způsobem měnit. V případě žalobce nelze přistoupit k uložení zvláštních opatření dle
§ 47 zákona o azylu. Pro řízení o žalobě odkazuje žalovaný na shromážděný spisový
materiál, který dokládá veškerá zjištění uvedená v odůvodnění napadeného

pokračování - 5 - 20 A 32/2017
rozhodnutí. Žalovaný správní orgán má za to, že postupoval v souladu s právními
předpisy. Námitky uvedené v žalobě shledává žalovaný správní orgán jako
nedůvodné, a to i s ohledem na typově stejné případy, u kterých byly žaloby
zamítnuty, viz rozsudky Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 20 A 14/2017 z 9. 6.
2017, sp. zn. 19 A 21/2017 z 16. 8. 2017 či rozsudek NSS 7 Azs 47/2017 z 13. 4.
2017 a 1 Azs 243/2017 z 31. 8. 2017. Žalovaný navrhl žalobu jako nedůvodnou
zamítnout, přičemž vyslovil, že netrvá na ústním jednání.

Skutečnosti zjištěné z obsahu správního spisu

 [5] Z obsahu správního spisu a tam založeného předávacího protokolu ze dne

25. 9. 2017 zjištěno, že toho dne podal v ZZC Vyšní Lhoty jmenovaný žádost
o udělení mezinárodní ochrany, kdy totožnost byla ověřena na základě čestného

 prohlášení. Z rozhodnutí Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje,
odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 21. září
2017 č. j. KRPT-208378-225/ČJ-2017-070022, že žalobci bylo uloženo správní
vyhoštění podle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 1, 2 zákona č. 326/1999 Sb. a doba,
po kterou nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla
stanovena v délce dvou let. Současně byla stanovena doba k vycestování z území
České republiky do 35 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Policie v odůvodnění
uvedeného rozhodnutí uvedla, že cizinec byl kontrolován dne 20. 9. 2017 ve 20:05
hod. hlídkou Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort Frýdek-Místek ve Vyšních
Lhotách, kdy seděl opřený o plot u Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty. Na
místě se nacházel, jelikož do Vyšních Lhot přicestoval požádat o mezinárodní
ochranu, avšak pracovníky cizinecké policie Vyšní Lhoty byl odmítnut. Hlídka
provedla pobytovou kontrolu, kdy cizinec nepředložil platný cestovní doklad, ani
nedisponoval platným vízem, či jiným pobytovým oprávněním, které by jej
opravňovalo k pobytu na území České republiky. Byla provedena dechová zkouška
přístrojem DRÄGER s výsledkem 3,11 promile alkoholu v dechu. Byl ve 22:00 hodin
umístěn na protialkoholní záchytnou stanici. Cizinec měl v minulosti uděleno správní
vyhoštění a soudní vyhoštění v r. 1999, kdy mu byl zakázán pobyt do 9. 4. 2002
rozhodnutím Správy hlavního města Prahy, Odbor cizinecká policie pod č. j. PSP-1-
500/OCP-c-99 ze dne 9. 4. 1999. Další správní vyhoštění bylo uděleno odborem
ředitelství cizinecké a pohraniční policie Praha, odborem pátrání a kontrol pobytu dne
2. 11. 2006, pod č. j. SCPP-1829/PH-OPK3-SV-2006, kdy bylo uděleno správní
vyhoštění na dva roky. V r. 2009 Obvodní soud pro Prahu 5 svým trestním příkazem
pod spis. značkou 2T 105/2009 rozhodl o trestu vyhoštění na dobu pěti let. Do
protokolu cizinec uvedl, že do České republiky přicestoval asi před dvěma dny, když
asi zhruba před 14 dny vycestoval z Ukrajiny z města Byrdycheva. Cestoval stopem
a hranici Schengenského prostoru překročil v noci, v lese mimo hraniční přechod
někde u Košic na Slovensku, odkud pokračoval vozidlem TAXI do Vyšních Lhot.
Cizinec trval na skutečnosti, že z České republiky naposledy vycestoval autobusem
z Prahy v polovině roku 2006. Skutečnost, že byl dne 31. 8. 2009 kontrolován
v Praze 5 na ulici Plzeňská, čímž mařil úřední rozhodnutí a bylo mu uděleno soudní

pokračování - 6 - 20 A 32/2017
vyhoštění na 5 let, tudíž byl evidován v evidenci nežádoucích osob ode dne 1.
10. 2014, nedokázal spolehlivě vysvětlit. Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení
mezinárodní ochrany dne 11. 10. 2017 uvedl, že do ČR přicestoval na konci roku
1992, žil v Brně a Jihlavě a pak v Praze. Byl zaměstnaný, od firmy odešel
a dokumenty byly zrušeny. Pak se nacházel na území nelegálně. V r. 2006 požádal
o azyl, ten mu byl v r. 2008 zamítnut, proběhly dva soudy, stále se na území
nacházel nelegálně. V r. 2009 byl kontrolován, byl vyhoštěn na 5 let a odjel na
Ukrajinu. Od r. 2009 již v ČR nežil. V září 2017 přicestoval nelegálně, bez dokladů.
Z Ukrajiny odjel, protože se bojí, že jej pošlou do války, mluví rusky a oni jsou
nacionalisté a vůbec nechtějí slyšet ruštinu. Jediným důvodem odjezdu z Ukrajiny byl
nacionalismus a válka ve vlasti. Cestovní pas si na Ukrajině nevyřídil z obavy, že
kdyby se dozvěděli na úřadě, že žádal o azyl, tak by ho zavřeli. Ač mu právník
v České republice poradil, že si má obstarat nějaký doklad, např. rodný list, neudělal
to, neboť není se svou matkou, která prodala dům, v žádném kontaktu a on sám na
Ukrajině nemá hlášený pobyt.

Posouzení krajským soudem

[6] Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.) v mezích žalobních bodů
a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl
v době vydání rozhodnutí žalovaným (§ 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.).

 [7] Žalobce žalobu staví na odlišnosti jeho případu, která tkví v tom, že byl
zajištěn v době, kdy žádal o mezinárodní ochranu, resp. v situaci, kdy se snažil
o mezinárodní ochranu požádat, a to teprve dva dny po svém příjezdu na území
České republiky. Dobrovolně se dostavil do Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní
Lhoty, které v minulosti fungovaly jako přijímací středisko pro žadatele o mezinárodní
ochranu. Nelze tedy dojít k závěru, který učinil správní orgán, že žalobce svoji žádost
o udělení mezinárodní ochrany podal účelově.

[8] Vzhledem k prvnímu žalobnímu bodu se soud zaměřil na otázku věcné
správnosti závěrů žalovaného, že v daném případě byly naplněny důvody pro
aplikaci ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, podle kterého
„[m]inisterstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení
mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců,
nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní
ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se
domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem
vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího
rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je
pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.“

pokračování - 7 - 20 A 32/2017
[9] K naplnění výše citovaného ustanovení musí být kumulativně splněny
tři podmínky: 1/ žádost o udělení mezinárodní ochrany musí být podána v zařízení
pro zajištění cizinců, což v případě žalobce tomu tak bylo. 2/ musí být oprávněné
důvody pro závěr, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s
cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského
zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do
ciziny, nebo je pozdržet a za 3/ cizinec mohl o udělení mezinárodní ochrany požádat
již dříve.

 [10] Jak výše uvedeno, podmínka první byla splněna. K podmínce 2/: V odst. 5.
tohoto rozsudku uvedeno, že žalobce v minulosti byl opakovaně vyhoštěn z území
České republiky, a to konkrétně v r. 1999, 2006 a v r. 2009 a došlo i k neudělení
mezinárodní ochrany v r. 2006, kdy řízení bylo skončeno v r. 2008, po využití
možnosti soudní ochrany. V současnosti znovu na území České republiky vstoupil
neoprávněně bez platného víza či oprávnění k pobytu, bez cestovního dokladu či
jiného dokladu totožnosti. Není pochyb, že žalobce si byl plně vědom, že svým
chováním nerespektuje český právní řád a s ohledem na jeho pobytovou historii na
území České republiky, soud nepochybuje, že žalobce si musel být vědom i toho, že
podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany dojde k zabránění či alespoň
pozdržení event. správního vyhoštění. Dle soudu, je u žalobce splněna i druhá
podmínka.

 [11] Nicméně třetí podmínkou je, že žalobce měl možnost požádat o udělení
mezinárodní ochrany dříve. Jak vyplynulo z obsahu spisu, a žalovaný správní orgán
nerozporoval zjištěné Policií ČR, žalobce do České republiky přicestoval přede
dvěma dny před zajištěním. V odůvodnění rozhodnutí Krajského ředitelství policie
Moravskoslezského kraje ze dne 21. září 2017 o zajištění je uvedeno, že dne 20. 9.
2017 v 19:40 hodin byla vyslána DS OPKPE Frýdek-Místek k objektu ZZC Vyšní
Lhoty, kde se měl nacházet podnapilý cizinec, který přišel požádat o azyl. Dále
z odůvodnění vyplývá, že vzhledem k tomu, že byl silně v podnapilém stavu
(naměřeno 3,11 promile alkoholu v krvi) byl ve 22:00 hodin eskortován na
protialkoholní záchytnou stanici do Frýdku-Místku a dne 21. 9. 2017 bylo zahájeno
správní řízení. Žalobce byl zajištěn Policií České republiky dne 21. září 2017 podle
ust. § 124 odst. 1 písm. b) zák. č. 326/1999 Sb. za účelem správního vyhoštění a byl
seznámen s tím, že jsou u něj dány důvody ke správnímu vyhoštění podle § 119
odst. 1 písm. c) bodů 1, 2 zákona o pobytu cizinců. Žalovaný tvrdí, že u žalobce je
splněna i třetí podmínka, neboť o mezinárodní ochranu požádal až po zajištění. Tato
úvaha však nemá oporu ve správním spise, jestliže policie ve výše cit. rozhodnutí
jasně uvedla, že žalobce nejdříve žádal o mezinárodní ochranu v ZZC (dne 20. 9.
2017 v 19:40 hod.), kde mu byla na útržek papíru napsána adresa do Přijímacího
střediska pro žadatele o azyl v Zastávce u Brna. Žalobce vzhledem k nedostatku
peněz ihned neodcestoval a zdržoval se poblíž objektu, jak uvedla police a dle soudu
se na tom podílela i míra opilosti žalobce. Dle soudu v popsané věci není sporu
o tom, že žalobce projevil vůli požádat o mezinárodní ochranu dříve, než byl zajištěn
a bylo zahájeno správní řízení o vyhoštění. V uvedeném časovém sledu jednotlivých

pokračování - 8 - 20 A 32/2017
událostí soud nenachází časový prostor k naplnění poslední podmínky pro
možnost aplikace § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, která představuje
skutečnost, že cizinec mohl o udělení mezinárodní ochrany požádat již dříve. Je
pravdou, že žalobce formálně požádal o udělení mezinárodní ochrany až v době, kdy
byl zajištěn, ale svou vůli požádat o mezinárodní ochranu vyjádřil již dříve, neboť se
dostavil k objektu ZZC do Vyšních Lhot a tam před zaměstnancem tohoto zařízení
o mezinárodní ochranu požádal. Žalobce tak učinil 2 dny po vstupu na území ČR.
Správní orgán nezpochybnil, že žalobce přijel do České republiky naposledy v září
2017 a po dvou dnech se dostavil do ZZC ve Vyšních Lhotách, kde požádal o azyl.
Soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí postrádá přesvědčivé vypořádání se
s naplněním třetí podmínky, tedy kdy dříve měl o mezinárodní ochranu požádat.

 [12] Vzhledem k výše uvedenému soud přisvědčil žalobci, že specifikum v jeho
případě spočívá v tom, že přijel do Vyšních Lhot s úmyslem požádat o udělení
mezinárodní ochrany, neboť tam se v minulosti nacházelo přijímací středisko, když
tento úkon učinil do dvou dnů od příjezdu na území ČR. Jak bylo výše uvedeno, pro
zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu musí být kumulativně naplněny
všechny tři podmínky a žalovaný správní orgán k tomu, aby mohl být na žalobce
aplikován § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Závěr žalovaného nebyl náležitě
podložený a napadené rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

 [13] Pro úplnost soud dodává, že to, že žalobce byl zajištěn za účelem správního
vyhoštění dle zákona o pobytu cizinců dle § 124 odst. 1 písm. b) z obavy, že je
nebezpečí, že by mohl mařit výkon rozhodnutí o správním vyhoštění s ohledem na

jeho předešlé jednání, kdy pobýval v České republice, neznamená, že současně
splňuje podmínky pro „přezajištění“ dle § 46a zákona o azylu. Zajištění podle § 46a
zákona o azylu sleduje jiný účel než zajištění za účelem správního vyhoštění podle
§ 124 zákona o pobytu cizinců, ve kterém jde výhradně o realizaci správního
vyhoštění.

[14] S ohledem na výše uvedené a závěru soudu, že napadené rozhodnutí je
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, soud se další námitkou již nezabýval.
Využití alternativního zvláštního opatření dle § 47 zákona o azylu, připadá do úvahy
jedině, pokud jsou splněny podmínky pro zajištění cizince – žadatele o udělení
mezinárodní ochrany dle § 46a odst. 1 zákona o azylu, což jak výše uvedeno, soud
nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí zpochybnil.

 [15] Soud shledal žalobu důvodnou, a proto napadené rozhodnutí zrušil pro vady
řízení dle ust. § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. a dle ust. § 78 odst. 4 s.ř.s. věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný v dalším řízení, setrvá-li na závěru, že
žalobce je nutno zajistit, své rozhodnutí přesvědčivě odůvodní co do plnění všech
podmínek, které jsou zákonem vyžadovány k omezení svobody žadatele
o mezinárodní ochranu.

pokračování - 9 - 20 A 32/2017
[16] Výrok II. a III. o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť
žalobci, jak vyplynulo ze spisu, žádné nevznikly a také žádné neúčtoval a neúspěšný
žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení ze zákona.

[17] Odměna ustanoveného advokáta byla vyčíslena částkou 6.800,- Kč,
sestávající ze dvou právních úkonů (převzetí věci a sepis doplněné žaloby) á 3.100,-
Kč dle § 9 odst. 3 písm. d), ve spojení s ust. § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. b) a d)
vyhl. č. 177/1996 Sb., tj. 6.200,- Kč plus dvakrát paušální částka dle § 13 odst. 3 cit.
vyhlášky á 300,- Kč, tj. celkem 6.800,- Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu
zdejšího soudu ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na účet, který
advokát uvedl v žalobě: X.