[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Číslo jednací: 3A 149/2015 - 56

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

 Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Sandnerové a soudců Mgr. Milana Taubera a JUDr. Jana Ryby v právní věci žalobce:
CORPORATE COMPANIES s. r. o., IČ 27106730, se sídlem Martinická 987/3, Praha 19,
zastoupen Mgr. Adrianou Kvítkovou, advokátkou, se sídlem Sokolovská 55, Praha 8,
proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, o žalobě na ochranu
před nezákonným zásahem správního orgánu,

t a k t o :

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

 Žalobou podanou dne 4. 12. 2015 brojí žalobce proti nezákonnému zásahu žalovaného.
Žalobce je právnickou osobou, jejíž činnost od roku 2003 spočívá v prodeji společností
zapsaných do obchodního rejstříku tím, že převádí obchodní podíly ve svých dceřiných
společnostech. Dne 18. 8. 2015 bylo žalobci doručeno oznámení o zahájení kontroly
č. j. FAU-35900/2015/24-2403, sp. zn. K2015/00035, ve věci dodržování povinností
stanovených zákonem č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné
činnosti a financování terorismu (dále jen „zákon AML“), a zákonem č. 69/2006 Sb., o provádění
mezinárodních sankcí (dále jen „sankční zákon“). Žalobce byl požádán o předložení dokumentů
týkajících se kontroly a dále byl určen termín místního šetření. Místní šetření proběhlo
dne 10. 9. 2015 a žalobce v něm poskytl žalovanému plnou součinnost. Žalovaný následně
dopisem ze dne 10. 9. 2015 (dále i ze dne 23. 9. 2015 a 2. 10. 2015) vyzval žalobce k předložení

pokračování 2 3A 149/2015

 dalších dokumentů, především seznamu všech klientů, se kterými žalobce uskutečnil obchod
na základě smlouvy o převodu obchodního podílu, respektive smlouvy o převodu cenných
papírů, v měsících 5-6/2013, 9-10/2014, 7-8/2015, a vzorové smlouvy o převodu obchodního
podílu a převodu cenných papírů. Žalovaný ale neuvedl konkrétní zákonné ustanovení, podle
něhož považuje žalobce za povinnou osobu.

 Žalobce reagoval na původní žádost žalovaného zasláním části požadovaných dokumentů
a na opětovnou žádost přípisem ze dne 9. 10. 2015, kterým odkázal žalovaného na veřejně
přístupnou sbírku listin obchodního rejstříku s tím, že žalobce nenaplňuje znaky povinné osoby
dle § 2 zákona AML. Žalovaný požadoval po žalobci předložení veškerých dokumentů týkajících
se identifikace klientů dle § 8 a § 16 zákona AML, ale povinnost identifikace má pouze povinná
osoba, kterou žalobce není. Významné je pak vyjádření žalovaného ze dne 19. 10. 2015, podle
něhož je žalobce povinnou osobou dle § 2 odst. 1 písm. h) bodu 1 zákona AML, protože jeho
podnikatelská činnost spočívá mimo jiné v zakládání právnických osob za účelem jejich prodeje
a v jejich následném prodeji klientům. Žalovaný přitom nepovažoval za podstatné, zda
k okamžiku založení právnické osoby dochází až na základě objednávky učiněné klientem nebo
klient poptává založenou právnickou osobu. Žalobce se teprve dne 20. 10. 2015 od žalovaného
dozvěděl, že pravomoc pro provádění kontroly dne § 35 zákona AML žalovaný dovozuje z toho,
že žalobce považuje za povinnou osobu podle citovaného ustanovení.

 Žalobce dále poukazuje na § 2 odst. 1 písm. h) bod 1 a odst. 3 zákona AML a příslušnou
důvodovou zprávu. Žalobce zdůrazňuje, že činnost zakládání společností, ze které žalovaný
dovozuje pravomoc ke kontrole žalobce jako povinné osoby, provádí žalobce pro sebe
a na vlastní náklady. Jelikož žalobce zakládá dceřiné společnosti z vnitřních zdrojů jako svou
statusovou záležitost a nenakládá přitom s majetkem jiných osob, nemůže být povinnou osobou
podle uvedeného ustanovení. Ve vztahu ke správnosti svého závěru pak odkazuje na důvodovou
zprávu k § 4 odst. 1 zákona AML.

 Žalobce s ohledem na další postup žalovaného podal dne 22. 10. 2015 stížnost dle § 175
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ale žalovaný shledal stížnost nedůvodnou se stejným
závěrem, že není podstatné, zda k okamžiku založení právnické osoby dochází až na základě
objednávky učiněné klientem nebo klient poptává založenou právnickou osobu. Žalovaný s tímto
právním názorem žalovaného zásadně nesouhlasí a odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 22. 1. 2008, č. j. 14Cmo 408/2007-53. Při zakládání dceřiných společností totiž nedochází
k poskytování služeb třetím osobám a následný převod obchodních podílů třetím osobám není
činností, která by se dala vztáhnout na žalobce tak, aby naplnil zákonnou definici povinné osoby
dle § 2 odst. 1 písm. h) bodu 1 a odst. 3 zákona AML. Žalobce dále odkazuje na obsah své
stížnosti ze dne 22. 10. 2015, konstatuje, že k identifikaci osob nabývajících podíly na právnických
osobách dochází stejně ze zákona pro účely obchodního rejstříku a zákon AML nestanoví,
že povinnou osobou je i osoba převádějící podíl na dceřiné společnosti. Žalobce se nechce
vyhýbat zákonným povinnostem, ale odmítá činit navíc něco, co mu zákon neukládá.

 Dne 9. 11. 2015 byl žalobce opětovně požádán o předložení dokladů ve smyslu
předchozích žádostí; žádosti o prodloužení lhůty z důvodu podání žádosti o prošetření způsobu
vyřízení stížnosti nebylo vyhověno. Žalobce proto dne 15. 11. 2015 podal stížnost dle § 175
odst. 7 správního řádu a mimo jiné uvedl, že zákon ani jiný pramen práva nikde neuvádí,
že povinná osoba je definována účelem, kterým vykonává předmět svého podnikání. Žalovaný
svůj názor ničím nepodložil a nemůže rozšiřovat výklad zákona nad rámec jeho obsahu. Poslední
stížnost, kterou žalobce žádal o zrušení žádosti o dodání podkladů, nebyla do doby podání žaloby
vyřízena.

[OBRÁZEK]pokračování 3 3A 149/2015

 Dne 25. 11. 2015 bylo žalobci doručeno rozhodnutí o tom, že žalobce spáchal správní
delikt pro neposkytnutí součinnosti – nedoručil požadované údaje a dokumenty vztahující se
k předmětu kontroly; rozhodnutím mu byla uložena pokuta ve výši 50 000 Kč. Proti rozhodnutí
podal žalobce dne 26. 11. 2015 rozklad – rozhodnutí považoval za nesprávné, nezákonné
a pokutu za nepřiměřenou. Poukazuje i na načasování postupu žalovaného, které prokazuje jeho
nezákonnost. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný stanovuje žalobci povinnosti nad rámec
zákona, ačkoli extenzivní výklad norem veřejného práva je vyloučen. Žalobce shledává v postupu
žalovaného porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále odkazuje
na nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 672/03.

 Shora uvedené skutečnosti považuje žalobce za zásah žalovaného. Jelikož žalobce není
povinnou osobou dle § 2 dost. 1 písm. h) bod 1 a odst. 3 zákona AML, není dle § 35 zákona
AML dána pravomoc žalovaného kontrolu provádět. Za zásah žalovaného považuje žalobce
i uložení pokuty v rozhodnutí ze dne 25. 11. 2015. Žalobci nezbývá než se domáhat ochrany
svých práv žalobou, protože marně vyčerpal právní prostředek k nápravě – dne 22. 10. 2015
podal stížnost dle § 175 správního řádu – a zákon AML ani zákon č. 255/2012 Sb., kontrolní řád,
žádný jiný prostředek k nápravě nezákonného zásahu, který trvá, nepřipouští. Žalobce
se o nesplnění zákonné podmínky pro provádění kontroly ze strany žalovaného dozvěděl až dne

20. 10. 2015, kdy žalovaný konečně konkretizoval ustanovení zákona AML, na základě kterého
považuje žalobce za povinnou osobu.

 Žalobce proto navrhuje, aby soud: 1. zakázal žalovanému pokračovat v kontrole žalobce
zahájené dne 18. 8. 2015, č. j. FAU-35900/2015/24-2403, sp. zn. K2015/00035; 2. přikázal
žalovanému zrušit rozhodnutí ze dne 24. 11. 2015, č. j. FAU-35900/2015/24-2403,
sp. zn. K2015/00035; a 3. žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Alternativně žalobce
navrhuje, aby soud: 1. zakázal žalovanému v rámci kontroly zahájené dne 18. 8. 2015, č. j. FAU-
35900/2015/24-2403, sp. zn. K2015/00035, požadovat po žalobci dle § 8 zákona AML
podklady, protože žalobce není dle § 2 odst. 1 písm. h) bod 1 a odst. 3 zákona AML povinnou
osobou; 2. přikázal žalovanému zrušit rozhodnutí ze dne 24. 11. 2015, č. j. FAU-35900/2015/24-
2403, sp. zn. K2015/00035; a 3. přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení. Zároveň
požadoval vydání předběžného opatření, aby žalovaný byl povinen přerušit uvedenou kontrolu
do právní moci rozhodnutí ve věci samé.

 Usnesením ze dne 17. 10. 2011, č. j. 3A 149/2015-15, vyzval soud žalobce k úpravě II.
bodu petitu do souladu s § 87 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“).

 Doplněním žaloby ze dne 18. 12. 2015 upravil žalobce petit žaloby v bodech 2 základního
i alternativního petitu. Soud by měl žalovanému přikázat, aby obnovil stav před nezákonným
zásahem spočívajícím v kontrole zahájené dne 18. 8. 2015, č. j. FAU-35900/2015/24-2403,
sp. zn. K2015/00035. Alternativně by soud měl žalovanému přikázat, aby obnovil stav před
nezákonným zásahem spočívajícím v požadavku žalovaného, aby žalobce předložil dle § 8 zákona
AML podklady.

Usnesením ze dne 4. 1. 2016, č. j. 3A 149/2015-32, zamítl zdejší soud návrh na vydání předběžného opatření.

 Vyjádřením ze dne 15. 2. 2016, č. j. MF-57526/2015/2902-2, reagoval žalovaný
na podanou žalobu. Žalovaný předně shrnul skutkový stav a nad rámec již řečeného dodal,
že rozhodnutí ze dne 24. 11. 2015, č. j. FAU-50825/2015/24-2403, sp. zn. K2015/00035, kterým
byla žalobci uložena pokuta ve výši 50 000 Kč za správní delikt dle § 10 odst. 2 kontrolního řádu,

[OBRÁZEK]pokračování 4 3A 149/2015

bylo zrušeno rozhodnutím ministerstva financí o rozkladu ze dne 27. 1. 2016, č. j. MF-58409/2015/2401-2. Žalovaný tak pokračuje v zahájené kontrole.

 Ohledně argumentace v žalobě žalovaný uvádí, že zahájil kontrolu zejména s ohledem
na veřejný zájem spočívající v ochraně ekonomického prostoru proti legalizaci výnosů z trestné
činnosti. Žalovaný přistoupil ke kontrole pro prověření, zda jsou dodržovány povinnosti podle
zákona AML a sankčního zákona při poskytování služeb spočívajících v zakládání právnických
osob, zcela na základě a v souladu s právními předpisy. Žalovaný uvádí, že seznámil žalobce
s ustanoveními, která zakládají jeho pravomoc k provedení kontroly již v oznámení o zahájení
kontroly ze dne 18. 8. 2015. Přitom nemá pochyb o tom, že žalobce je povinnou osobou
ve smyslu § 2 odst. 1 písm. h) bod 1 zákona AML. Žalobce zakládá právnické osoby za účelem
jejich budoucího prodeje klientům a prodej těchto založených právnických osob je jeho
soustavnou podnikatelskou činností, což potvrzují jeho internetové stránky www.corporate.cz,
kde jsou založené právnické osoby nabízeny ke koupi.

 Žalovaný se dále vyjadřuje k žalobcem podaným stížnostem. První stížnost dle § 175
správního řádu považuje žalovaný za vyřízenou v souladu se správním řádem a druhou dle § 175
odst. 7 správního řádu vyřídil ministr financí dopisem ze dne 3. 2. 2016. Žalovaný ve vyrozumění
zopakoval své stanovisko, že u povinných osob dle § 2 odst. 1 písm. h) bod 1 zákona AML není
podstatné, zda k objednávce klientem dojde před založením poptávané právnické osoby nebo
až po založení.

 Žalovaný rovněž ozřejmuje svůj postup ohledně rozhodnutí ze dne 24. 11. 2015,
č. j. FAU-50825/2015/24-2403, sp. zn. K2015/00035, kterým žalobci uložil pokutu ve výši
50 000 Kč. Žalovaný přistoupil k uložení pokuty, protože žalobce jako kontrolovaná osoba
porušil § 10 odst. 2 kontrolního řádu, když neposkytl žalovanému součinnost. Ministr financí ale
uvedené rozhodnutí zrušil na základě podaného rozkladu rozhodnutím ze dne 27. 1. 2016,
č. j. MF-58409/2015/2401-2, protože rozhodnutí o pokutě nebylo vydáno ve správním řízení,
ačkoli tak vydáno být mělo. Tyto skutečnosti nemají ale jakýkoli vliv na probíhající kontrolu.

 Žalovaný dále uvádí, že dne 3. 2. 2016 obdržel ve věci probíhající kontroly podání
od žalobce. Přestože žalobce tvrdil, že není osobou povinnou, zaslal žalovanému požadované
informace, a proto žalovaný nemá v současné době žádný důvod k udělení sankce a dokončí
kontrolu podle zákona AML a kontrolního řádu.

 Závěrem se žalovaný vyjadřuje ke stanovené lhůtě pro předložení požadovaných
dokumentů. Žalovaný odkazuje na odůvodnění rozhodnutí o rozkladu, kde ministr uvedl,
že lhůta k předložení požadovaných dokumentů stanovená ke konkrétnímu datu sice nebyla
zvolena vhodným způsobem, ale žalobce měl i přesto dostatek času požadované podklady
předložit a tím splnit svoji povinnost. Žalovaný se domnívá, že skutečnost, že kontrola byla
u žalobce zahájena oprávněně a v souladu s právními předpisy, byla spolehlivě prokázána.
Žalobce je tak povinen dodržovat povinnosti stanovené zákonem AML a poskytovat při kontrole
součinnost. Žalovaný proto navrhuje, aby soud žalobu zamítl a žalobci nepřiznal právo
na náhradu nákladů řízení.

 Podáním ze dne 23. 5. 2016 žalobce s odkazem na ukončení kontroly upravil petit žaloby
tak, že se domáhá 1. určení nezákonnosti předmětné kontroly a 2. přiznání práva na náhradu
nákladů řízení.

pokračování 5 3A 149/2015

II. Posouzení žaloby

 Městský soud v Praze přezkoumal žalobou tvrzený nezákonný zásah na základě
skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí [§ 87 odst. 1 s. ř. s.]. Soud neshledal žalobu
ve smyslu § 85 s. ř. s. nepřípustnou, protože kontrolní řád ani správní řád neposkytují
kontrolovaným osobám v průběhu kontroly jiné právní prostředky ochrany a vyčerpání stížnosti
dle § 175 správního řádu není podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2010,
č. j. 4 Aps 2/2010-44, č. 2339/2011 Sb. NSS (všechna rozhodnutí správních soudů jsou dostupná
na: www.nssoud.cz), podmínkou přípustnosti zásahové žaloby.

 Dne 25. 5. 2016 proběhlo u zdejšího soudu jednání. Obě strany konstatovaly, že kontrola
u žalobce již byla ukončena, a odkázaly na svá písemná podání; setrvaly na svých návrzích
i argumentech. Žalobce své důkazní návrhy oproti obsahu žaloby redukoval toliko na důvodovou
zprávu k zákonu AML. Tento důkazní návrh soud zamítl, neboť provedení důkazu důvodovou
zprávou k zákonu AML shledal nadbytečným. Důvodovou zprávu k zákonu AML lze svou
povahou připodobnit k doktrinální literatuře či judikatuře a soud ji pokládá za skutečnost obecně
známou, tedy v daném čase a místě známou především stranám sporu a soudcům; pro osoby,
jimž není známa, je pak snadno přístupná na internetových stránkách Poslanecké sněmovny
Parlamentu České republiky.

Žaloba není důvodná.

Ze správních spisů zjistil zdejší soud tyto podstatné skutečnosti:

 Oznámením ze dne 18. 8. 2015, č. j. FAU-35900/2015/24-2403, sp. zn. K2015/00035,
zahájil žalovaný dle § 35 zákona AML a § 15 sankčního zákona u žalobce kontrolu dodržování
povinností stanovených uvedenými zákony. Oznámením byl určen termín šetření a byly
oznámeny osoby pověřené výkonem kontroly.

 Žádostí ze dne 10. 9. 2015, č. j. FAU-42223/2015/24-2403, sp. zn. K2015/00035,
žalovaný požádal o poskytnutí dokladů a písemností: veškerých identifikačních a ostatních údajů,
které byly zaznamenány před uskutečněním obchodu postupem dle § 8 a § 16 zákona AML,
včetně údajů o tom, kdo a kdy provedl první identifikaci klienta u obchodů (převodů obchodních
podílů společností), které žalovaný dále v žádosti specifikoval.

 Ve spisu je na č. l. 15 tabulka s přehledem společností, které žalovaný specifikoval
v žádosti ze dne 10. 9. 2015. U každé společnosti jsou zaznamenány základní identifikační a
ostatní údaje a vyplněna kolonka týkající se provedení identifikace.

 Žádostí o doplnění informací ze dne 2. 10. 2015, č. j. FAU-43417/2015/24-2403,
sp. zn. K2015/00035, žádal žalovaný o doplnění zaslaných informací. Žalovaný poukázal na to,
že žalobcem zaslané podklady neobsahovaly prakticky žádné z požadovaných údajů. Opětovně
proto vyzval žalovaného k poskytnutí informací ve smyslu žádosti ze dne 10. 9. 2015, požadoval
zaslání smluv o převodu jejich obchodního podílu a údaj o tom, kdo a kdy za žalobce provedl
první identifikaci klienta.

 Přípisem doručeným žalovanému dne 9. 10. 2015 žalobce prohlásil, že není subjektem,
na který by se vztahovaly povinnosti dané zákonem AML, protože, kromě jiného, nenaplňuje
znaky povinné osoby dle § 2 zákona AML. Žalovaného proto odkázal na sbírku listin
obchodního rejstříku.

[OBRÁZEK]pokračování 6 3A 149/2015

 Žádostí o doplnění informací ze dne 12. 10. 2015, č. j. FAU-434586/2015/24-2403,
sp. zn. K2015/00035, žalovaný požádal žalobce o sdělení důvodů, proč se nepovažuje za osobu
povinnou podle zákona AML.

 Přípisem doručením žalovanému dne 15. 10. 2015 žalobce sdělil žalovanému, že vymezit
věcnou působnost zákona AML je povinností žalovaného. Činnost žalobce kromě jiného
neobsahuje žádnou z činností uvedených v § 2 zákona AML.

 Žádostí o poskytnutí dokladů a písemností ze dne 19. 10. 2015, č. j. FAU-
45643/2015/24-2403, sp. zn. K2015/00035, sdělil žalovaný žalobci, že je povinnou osobou
ve smyslu § 2 odst. 1 písm. h) bod 1 zákona AML, neboť podnikatelská činnost žalobce spočívá
v zakládání právnických osob za účelem jejich prodeje a v jejich následném prodeji klientům.
Žalovaný pak dodal, že uvedeným způsobem žalobce poskytuje jiným osobám služby spočívající
v zakládání právnických osob, neboť podle zákona AML není podstatné, zda k okamžiku
založení právnické osoby dochází až na základě objednávky klientem nebo klient poptává již
založenou právnickou osobu. Žalovaný pak opakovaně požadoval zaslání již popsaných
dokumentů.

 Přípisem ze dne 22. 10. 2015 žalobce vyjádřil nesouhlas s žalovaným a trval na tom,
že není povinnou osobou podle zákona AML, protože, mimo jiné, nenaplňuje znaky § 2 odst. 1
písm. h) bodu 1 zákona AML. V části žádosti ale žalovanému vyhověl předložením smluv
o převodech podílů.

 Dále soud z obsahu listin v souhrnu shledal, že žalobce si ve smyslu § 175 správního řádu
stěžoval na postup žalovaného při kontrole a zároveň žalovaného žádal o prodloužení lhůty pro
poskytnutí požadovaných informací do doby, než bude rozhodnuto o stížnosti. Žalovaný
opakovaně požadoval zaslání vymezených informací. Rozhodnutím ze dne 24. 11. 2015,
č. j. FAU-50825/2015/24-2403, sp. zn. K2015/00035, uložil žalovaný žalobci za správní delikt
dle § 16 odst. 2 kontrolního řádu pokutu ve výši 50 000 Kč, ale uvedené rozhodnutí ministr
financí rozhodnutím ze dne 27. 1. 2016, č. j. MF-58409/2015/2401-2, zrušil.

 Předmětem sporu je předně posouzení otázky, zda je žalobce povinnou osobou ve smyslu
§ 2 odst. 1 písm. h) bod 1 zákona AML. Navazující otázkou je pak posouzení zákonnosti
kontroly zahájené u žalobce oznámením ze dne 18. 8. 2015, č. j. FAU-35900/2015/24-2403,
sp. zn. K2015/00035, a výzvy žalovaného k poskytnutí požadovaných dokumentů.

 Podle § 2 odst. 1 písm. h) bod 1 zákona AML „[p]ovinnou osobou se pro účely tohoto zákona
rozumí osoba nenaplňující znaky podle písmen a) až g), poskytující jiné osobě služby, které spočívají v zakládání
právnických osob“. Podle odst. 3 uvedeného ustanovení „[p]ovinnou osobou není, s výjimkou osoby uvedené
v odstavci 2 písm. d) a e), osoba, která činnosti uvedené v odstavci 1 nevykonává jako předmět svého podnikání“.

 Podle čl. 2 odst. 1 bod 3 písm. c) směrnici Evropského parlamentu a Rady
č. 2005/60/ES, o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz a financování terorismu
(dál jen „směrnice AML“) „Tato směrnice se vztahuje na následující právnické nebo fyzické osoby při výkonu
jejich profesních činností: poskytovatele svěřenských služeb nebo služeb pro obchodní společnosti, pokud již nejsou
zahrnuti pod písmeny a) nebo b)“ (zvýraznil zdejší soud, pozn.).

 Podle čl. 3 bod 7 písm. a) směrnice AML „Pro účely této směrnice se rozumí: ‚poskytovateli služeb
pro svěřenectví a obchodní společnosti‘ fyzická nebo právnická osoba, která v rámci svého podnikání poskytuje
třetím osobám některou z následujících služeb: zakládání obchodních společností nebo jiných právnických osob“.

pokračování 7 3A 149/2015

 Zákon AML provádí zejména směrnici AML. Smyslem uvedených předpisů je zabránění
zneužívání finančního systému k legalizaci výnosů z trestné činnosti a k financování terorismu
a vytvoření podmínek pro odhalování takového jednání (srov. § 1 zákona AML či například bod
46 důvodové části směrnice AML). Základní myšlenkou zákona AML je vymezení exponovaných
subjektů – povinných osob, při jejichž činnosti může častěji docházet ke zneužití finančního
systému. Zákon AML pak těmto povinným osobám ukládá celou řadu povinností, zejména
musí identifikovat a kontrolovat určité klienty, uchovávat dokumentaci a oznamovat podezřelé
obchody.

 Skutková podstata § 2 odst. 1 písm. h) bod 1 zákona AML vymezuje jeden typ povinných
osob. Normativní rozsah uvedeného ustanovení částečně ozřejmuje důvodová zpráva k § 2
odst. 1 písm. h) zákona AML, která uvádí, že „[v] souladu s AML směrnicí jsou mezi povinné osoby
zařazeny i subjekty, které jsou podnikatelsky oprávněny k poskytování specifických podnikatelských služeb
(písm. h) a i)), které lze provozovat jako volnou ‚poradenskou‘ činnost podle živnostenského zákona, ale i podle
jiného právního řádu“. Vedle důvodové zprávy rovněž ze znění § 2 odst. 1 písm. h) bod 1 zákona
AML vyplývá, že povinnou osobou bude subjekt, který poskytuje poradenství či jinou pomoc při
zakládání právnických osob. Tím ale rozsah citovaného ustanovení nekončí. Uvedené ustanovení
zákona AML je projevem implementace čl. 2 odst. 1 bod 3 písm. c) ve spojení s čl. 3 bod 7
písm. a) směrnice AML do českého právního řádu. Přitom umožňují-li interpretační techniky
vyložit určité ustanovení vnitrostátního předpisu několika způsoby, má soud povinnost použít
ten výklad, který je nejbližší smyslu a cíli odpovídajícího unijního ustanovení (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2010, č. j. 5 Afs 68/2009-113, č. 2036/2010 Sb. NSS).

 Zatímco § 2 odst. 1 písm. h) bod 1 zákona AML nechává prostor pro úvahy,
zda poskytování služeb jiné osobě při zakládání právnických osob se vztahuje i na případy, kdy
subjekt sám zakládá právnické osoby, které třetím osobám převodem podílů či akcií prodává, čl. 3
bod 7 písm. a) směrnice AML obsahuje jasnější vymezení těchto subjektů. Za poskytování služeb
třetím osobám považuje i přímé zakládání obchodních společností nebo jiných právnických osob
(povinnou osobou je tedy „fyzická nebo právnická osoba, která v rámci svého podnikání poskytuje třetím
osobám některou z následujících služeb: zakládání obchodních společností nebo jiných právnických osob“). Obsah
čl. 3 bod 7 písm. a) směrnice AML je přitom shodný v české jazykové variantě i v porovnávané
německé i anglické variantě a nečiní interpretační problémy, pročež soud jeho výklad považuje
ve smyslu doktríny acte clair za nade všechny pochybnosti jasný (německé znění: „Dienstleister für
Trusts und Gesellschaften“ jede natürliche oder juristische Person, die geschäftsmäßig eine der folgenden
Dienstleistungen für Dritte erbringt: Gründung von Gesellschaften oder anderen juristischen Personen. anglické
znění: ‘trust and company service providers’ means any natural or legal person which by way of business provides
any of the following services to third parties: forming companies or other legal persons).

 Právě provedený teleologický a eurokonformní výklad pokládá soud v nyní posuzované
věci za stěžejní a rozhodující.

 Výše uvedené závěry jsou však podporovány i výkladem systematickým. Podle § 2 odst. 1
písm. g) bod 3 zákona AML je povinnou osobou při zakládání, řízení, provozování obchodních
společností nebo shromažďování prostředků za tím účelem jménem či na účet klienta notář
i advokát. Zákonodárce tedy spatřuje v těchto činnostech rizikové transakce, při kterých může
docházet ke zneužití finančního systému. Nedávalo by proto smysl, aby se výklad § 2 odst. 1
písm. h) bod 1 ve spojení s odst. 3 téhož ustanovení zákona AML nevztahoval na podnikatelské
subjekty, které vykonávají obdobnou činnost jako notáři a advokáti – například zakládají
právnické osoby pro své klienty.

[OBRÁZEK]pokračování 8 3A 149/2015

 Soud si je vědom toho, že advokáti a notáři mají oproti jiným povinným osobám zvláštní
postavení (srovnej např. § 27, 37 a 40 zákona AML), které zakládá určité výjimky z povinností
povinných osob (případně jinou formu správního dozoru) a jež vychází především ze zvláštního
vztahu mezi notářem či advokátem na jedné straně a klientem na straně druhé. Z § 27 odst. 1
zákona AML vyplývá, že některé povinnosti osoby povinné nenastupují v případě, kdy advokát
(obdobně notář) získal informace o klientovi „[…] od klienta nebo jakýmkoliv jiným způsobem během
nebo v souvislosti s

a) poskytováním právních porad nebo následným ověřováním právního postavení klienta,
b) obhajobou klienta v trestním řízení,

c) zastupováním klienta v řízení před soudy, nebo

 d) poskytováním jakýchkoliv právních porad týkajících se řízení uvedených v písmenech b) a c), a to bez
ohledu na to, zda tato řízení již byla zahájena či nikoliv nebo zda již byla ukončena“.

 Mezi uvedenými činnostmi není ale uvedena činnost vymezená v § 2 odst. 1 písm. g) bod
3 zákona AML, tedy pro nyní posuzovaný případ podstatné zakládání právnických osob.
V případě zakládání právnických osob je tak (s výjimkou jiné formy správního dozoru –
srov. § 37 zákona AML) postavení advokáta, resp. notáře, jako povinné osoby obdobné postavení
žalobce (přinejmenším pokud se jedná o povinnosti dle § 8 a 16 zákona AML). Vzhledem
k tomu, že „[p]rávní řád, založený na principech jednoty, racionality a vnitřní obsahové bezrozpornosti s sebou
nutně přináší imperativ stejného náhledu na srovnatelné právní instituty, byť upravené v rozdílných právních
předpisech či dokonce odvětvích“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005, č. j. 2 Afs
81/2004-54, č. 791/2006 Sb. NSS), není žádný důvod, aby byly vykládány obsahově obdobné
činnosti žalobce jako podnikající právnické osoby a notářů či advokátů, které vymezují povinné
osoby [§ 2 odst. 1 písm. g) bod 3 a § 2 odst. 1 písm. h) bod 1 zákona AML], odlišným způsobem.