57 A 89/2016- 62

Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Žalobce tedy neměl dostatek prostoru k seznámení
se s obsahem spisu ani dostatečný prostor k podání důkazních návrhů.

Žalobce dále uvedl, že považuje za zásadní předchozí rozhodnutí Krajského soudu
v Plzni sp.zn. 57 A 11/2011. Právní závěry tam uvedené prvoinstanční orgán, a koneckonců i
žalovaný, nerespektoval. Prvoinstanční orgán respektoval upozornění krajského soudu, o čem
má být rozhodováno, nikoliv však jeho ostatní právní názory publikované v jeho rozsudku.
Dle žalobce bylo v souladu s rozhodnutím krajského soudu zapotřebí zjistit, zda došlo ke
změně dosavadního stavu umístěním vjezdových vrat a též zatarasením můstku. Bylo zjištěno,
že až do umístění vjezdových vrat s uzamykatelnou závorou užíval komunikaci též žalobce.
Došlo tak k zásahu do pokojného stavu žalobce a zásah nebyl oprávněný. Z této skutečnosti
prvoinstanční orgán žádné závěry nevyvodil. Žalobce rovněž uvedl, že opakovaně
upozorňoval na skutečnost, že je třeba rozlišovat vlastnictví pozemku, na němž komunikace
leží, a vlastnictví samotné komunikace. Upozorňoval na to, že stavba komunikace nemusí
náležet vlastníkovi pozemku. Bylo zjištěno, že těleso komunikace je zpevněné, ať už panely
či dlažbou, a součástí komunikace je i most. Přes tuto skutečnost jednoznačný závěr o tom,
zda vlastníci pozemku a případné stavby jsou či nejsou odlišní, a kteří to event. jsou, není
dostatečným způsobem posouzeno. Krajský soud ve svém rozhodnutí ze dne 31.1.2012 na
tuto skutečnost upozorňuje, považuje za potřebné se otázkou zabývat a odkazuje na příslušný
judikát Nejvyššího správního soudu. S odpovědí na tuto otázku souvisí i posouzení toho, zda
vlastník účelové komunikace, pokud bude zjištěn, souhlasil s omezením svého vlastnického
práva veřejným užíváním své nemovitosti. Tuto otázku považoval krajský soud za podstatnou
pro posouzení otázky, zda osoby zúčastněné na řízení jsou oprávněné veřejnému užívání
předmětné účelové komunikace bránit. Správní orgán se měl též zabývat otázkou, zda účelová
komunikace je samostatnou věci v právním slova smyslu. Žalobce též uvedl, že poukazoval
na to, že komunikaci je třeba hodnotit v celé její délce. Není podle žalobcova názoru sporu o
tom, že komunikace začíná na komunikaci vedoucí z obce Dolní Lukavice na Krasavce a
končí za objektem mlýna. Žalovaný na tento argument ve svém obsáhlém rozhodnutí reaguje
jedinou větou, tedy že pozemky manželů Turkových byly posouzeny jako uzavřený areál,
který je napojený na místní komunikaci. Nikde není dáno, že veřejně přístupná komunikace, v
tomto případě místní komunikace, nemůže končit u soukromého objektu a dále nikam
nepokračovat. Tento závěr je mylný. Původní komunikace, jejíž umístění se původně měnilo,
vedla od komunikace Dolní Lukavice na Krasavce přes obecní pozemky, pozemky ať již
F.T. či posléze manželů T. a žalobce, až na konec objektu mlýna, kde vyúsťovala směrem na komunikaci……. Krajský soud též konstatoval, že pokud by byl v minulosti oplocen celý objekt pily a mlýna, jak je zřejmé například z výpovědi J.Š., nebylo by možné žalobce z užívání účelové komunikace vyloučit. Za této situace by
komunikaci v uzavřeném prostoru byl oprávněn užívat každý z vlastníků nebo provozovatelů
uzavřeného prostoru. Není sporu o tom, že komunikace pokračuje přes most k náhonu do
objektu mlýna. Krajský soud konstatoval, že správní orgán neposuzoval chybně komunikaci v
celé její délce, přičemž tato, i vpředu uvedené otázky, jsou rozhodující pro určení typu
účelové komunikace a k posouzení toho, zda došlo či nedošlo k neoprávněnému umístění
pevných překážek. Krajský soud se s námitkami žalobce vypořádal povrchně. Konstatoval, že
prvoinstanční orgán měl prokázat a odůvodnit skutečnosti uvedené na straně 4 odůvodnění
rozhodnutí. Uvedl, že podmínky tam uvedené musí být splněny najednou a v tom to případě
splněny nejsou. Uvádí, že chybí podmínka souhlasu vlastníka s veřejným užíváním
komunikace. Přitom otázku vlastnictví spojuje s otázkou vlastnictví pozemku, nikoliv
komunikace. Tuto podmínku tedy nelze považovat za nenaplněnou již proto, že vlastník
komunikace určen nebyl. Následně žalobce uvedl, že žalovaný konstatuje, že zde chybí nutná
komunikační potřeba. V této souvislosti neobjektivně konstatuje, že se nejedná o existenční
problém žalobce, ale o soukromý spor s tím, že silniční správní orgány hájí veřejný zájem a
neřeší averzi sousedů. Tento závěr je nesprávný, navíc z něj není zřejmé, co má žalovaný na
mysli tvrzením „hájení veřejného zájmu“. Žalovaný tvrdí, že do mlýna vede a vedla cesta z
druhé strany. Problém je v tom, že tato cesta je a byla nouzová, začala být užívána až v
okamžiku nemožnosti užívat cestu původní a správní orgán si neujasnil otázku, zda se jedná
o komunikaci, jakého druhu, komu patří pozemky pod ní a zda komunikace je samostatnou
stavbou. Nebyl zjištěn vlastník pozemku, event. vlastník komunikace, ani charakter této
komunikace. Závěr, že se v daném případě nejedná o nutnou komunikační potřebu, je proto
předčasný, a navíc nelze vyvozovat negativní závěry ve vztahu k žalobci, pokud existuje
protiprávní vztah, který nevyvolal.

Žalobce uzavřel žalobu konstatováním, že se v daném obsáhlém řízení opakovaně
vyjadřoval, jeho stanoviska jsou shrnuta v jednotlivých jeho podáních, například v odvolání
ze dne 14.3.2016, 14.5.2013, a v neposlední řadě i v předchozí správní žalobě. Žalobce
považuje napadené rozhodnutí za nezákonné a tudíž i věcně nesprávné.

III.

Vyjádření žalovaného k žalobě

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že v novém správním
řízení se prvoinstanční orgán již správně zabýval otázkou oprávněnosti umístění pevné
překážky na účelové komunikaci a rozhodoval dle § 29 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb.,
o pozemních komunikacích (dále jen „zákon pozemních komunikacích“). Jako předběžnou
otázku řešil, zda se na daných pozemcích nachází veřejně přístupná účelová komunikace dle
§ 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Žalobce namítá jeho opakované špatné
označování v rozhodnutí prvoinstančního orgánu. Prvoinstanční orgán byl na tyto chyby
několikrát upozorňován. K danému pochybení nedošlo ve výroku rozhodnutí, ale „pouze'"
v odůvodnění daného rozhodnutí. V této skutečnosti nelze spatřovat pochybení, které by samo
o sobě způsobovalo nezákonnost prvoinstančního rozhodnutí. Ve výroku rozhodnutí byl
žalobce označen správně a byl zároveň označen i identifikačním číslem a adresou sídla. Dle
této skutečnosti nelze předjímat, že prvoinstanční orgán nevěnoval danému řízení veškerou
možnou péči. Naopak dané správní řízení je vedeno u prvoinstančního orgánu od roku 2001.
Jedná se o dlouholetou kauzu, která je obtížná. Žalobce podal během řízení podnět pro
nečinnost prvoinstančního orgánu. Nadřízený správní orgán vyzval prvoinstanční orgán, aby
ve lhůtě 21 dní od doručení daného příkazu ze dne 8.2.2016, č.j. DSH/2604/20015, rozhodl.
Prvoinstanční orgán tak učinil. Tudíž nedává smysl, že žalobce nyní namítá, že prvoinstanční
orgán nedal žalobci prostor pro reakci na jeho úmysl ve věci rozhodnout. Přikázání
nečinnému prvoinstančnímu orgánu ze dne 8.2.2016, č.j. DSH/2604/20015, se stanovením
lhůty pro vydání rozhodnutí bylo doručeno právnímu zástupci žalobce dne 9.2.2016 na
vědomí. Rozhodnutí ve věci bylo vydáno 2.3.2016. Dne 12.2.2016 oznámil prvoinstanční
orgán pokračování správního řízení a dne 22.2.2016 vydal usnesení č.j. PR-OSD-
SED/4517/2016, kde stanovil, že účastníci řízení mohou u zdejšího správního orgánu
navrhovat důkazy a činit jiná podání a návrhy do 5 pracovních dnů od doručení tohoto
usnesení. V odůvodnění pak uvedl, že lhůta byla stanovena na základě skutečnosti, že na
základě příkazu Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 8.2.2016 (doručeno 11.2.2016)
musí rozhodnout ve lhůtě 21 dnů od doručení písemnosti. Usnesení prvoinstančního orgánu ze
dne 22.2.2016, č.j. PR-OSD-SED/4517/2016, obsahuje poučení o možnosti podat odvolání do
15 dnů od doručení dle § 76 odst. 5 správního řádu. Toto usnesení bylo doručeno právnímu
zástupci žalobce dne 22.2.2016 datovou schránkou. Tudíž není pravdou, že v daném usnesení
žádné poučení o možnosti podat proti usnesení ze dne 22.2.2016 opravný prostředek uvedeno
není. Pokud by žalobce chtěl, měl možnost proti stanovení lhůty podat opravný prostředek.
Tuto možnost žalobce nevyužil.

Žalovaný dále konstatoval, že pokojný stav, jak uvádí žalobce, byl do roku 1998, kdy
F.T. st. objekt pily daroval svému synovi (F.T. ml.). V ten moment se
objekty pily a mlýna staly dva samostatné objekty. Změnou vlastníka pily a daných pozemku
došlo ke změně i dané situace. Po novém vlastníkovi se nelze domáhat přístupu po jeho
pozemcích, pokud má vlastník sousedního pozemku (areálu) přístup z druhé strany. Jinou
situací by bylo, kdyby objekt mlýna danou skutečností nemohl fungovat, a to z důvodu, že do
jeho areálu by nebyl umožněn přístup. Žalobce opakovaně upozorňuje na skutečnost, že je
třeba rozlišovat vlastnictví pozemku, na němž komunikace leží, a vlastnictví samotné
komunikace. V případě veřejně přístupných účelových komunikací však platí, že vlastník
pozemku je i vlastníkem účelové komunikace ležící na daném pozemku. I dle judikatury NS
představují účelové komunikace pouhé zpracování povrchu pozemku. Dle žalovaného a i
prvoinstančního orgánu se nejedná o samostatnou věc v právním smyslu, ale pouze o
zpevněnou plochu. Dle žalobce není sporu o tom, že komunikace začíná na komunikaci
vedoucí z obce Dolní Lukavice na Krasavce a končí za objektem mlýna. S tímto názorem
žalobce žalovaný nesouhlasí. Kolem mlýna vede další cesta, která vede od silnice na pozemku
p.č. 798 v katastrálním území Krasavce směrem na Lišice. Tato cesta je a byla přístupovou
cestou do mlýna min. od 90. let. Argumenty k tomuto názoru uvádí i prvoinstanční orgán ve
svém rozhodnutí, a to : „Dle historické mapy z roku 1836-52 přístupné na internetu je patrné
vyznačení a existence i další přístupové cesty (na p.p.č. 777 k.ú. Dolní Lukavice - poznámka
spr. orgánu), a to z komunikace (mezi obcí Dolní Lukavicí a obcí Krasavce) ve směru od obce
Dolní Lukavice z prostoru mezi náhonem a prostorem objektu bývalého JZD (nyní firmy
Lukrena a.s.) podél Dolnolukavického mlýna na Lišický mlýn a dále na obec Snopoušovy, kdy
se lze s ohledem na skutečnost, že přes náhon v minulosti minimálně do roku 1942) z pily do
mlýna vedla pouze lávka (konstatování p. V. ve vyjádření ze 14.08.2007 - list Č. 20-22
spisového materiálu), domnívat, že i tato cesta byla využívána, a to jak pro přístup k
Lišickému mlýnu, tak i k Dolnolukavickému mlýnu zejména povozy. Je pak víc jak
pravděpodobné, že tato cesta byla jako přístupová cesta využívána pro obyvatele z obcí
Krasavce či Vodomety k objektu Dolnolukavického mlýna jako veřejnému statku. Tedy do
objektu mlýna byl již v této době přístup dvěma cestami. V souvislosti s tímto je nutno uvést,
že z vyjádření Obecního úřadu Dolní Lukavice č.j. 690100 ze dne 28.11.2000 z bodu II. (list
číslo 40 spisového materiálu) vyplývá, že v souvislosti s vybudováním plechového hangáru
skladu v objektu mlýna", který zasahoval do stávající výše popisované cesty (na p.p.č. 777
k.ú. Dolní Lukavice) k Lišickému mlýnu, byla v důsledku částečné přeložky této cesty na této
části v roce 1966 vybudována vozovka v délce cca 120 m (poznámka tj. vzdálenost k objektu
mlýna) s přihlédnutím k tomu, že se předpokládá provoz těžkých nákladních vozidel do
objektu mlýna. Z této skutečnosti je patrné, že již v této době byla využitelná i další přístupová
komunikace pro provoz Dolnolukavického mlýna. Další doloženou skutečností je i fakt, že tato
cesta byla po roce 1990 zrekonstruována, kdy její parametry i vlastnosti jsou odpovídající
potřebě, kdy komunikace je od doby vzniku sporu plně a bez zjevných problémů využívána pro
potřeby "objektu mlýna" tj. společnosti F.T. spol. s.r.o. Dolní Lukavice“.

Žalovaný dále uvedl, že nesouhlasí s tvrzením žalobce, že se žalovaný s námitkami
žalobce vypořádal povrchně. Žalovaný je i nadále toho názoru, že znaky veřejně přístupné
komunikace musí být splněny všechny najednou. V případě, že prvoinstanční orgán shledá, že
byť i jediný zákonem daný znak chybí, dále již nemusí probíhat další dokazování a nemusí se
ve správním řízení pokračovat. V daném případě prvoinstanční orgán došel k závěru, že na
daných pozemcích se veřejně přístupná komunikace nenachází, a to z důvodu, že zde chybí:
nutná komunikační potřeba, využívání pozemku (komunikace) širokou veřejností a chybí zde
i souhlas vlastníka s veřejným užíváním komunikace. Žalovaný s názorem prvoinstančního
orgánu souhlasí. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že pokud má být
účelová komunikace veřejně přístupná, musí být „veřejností“ taktéž užívána. I Ústavní soud
ve své judikatuře (sp.zn. ÚS 268/06, ze dne 9.1.2008) konstatuje, že je nepřípustné skrze
institut veřejně přístupné účelové komunikace omezovat vlastnické právo tam, kde chybí
veřejný zájem. A podle Ústavního soudu je pak úkolem správních soudů, potažmo
příslušných správních orgánů, zkoumat, zdali v případě pochybností o existenci veřejně
přístupných účelových komunikací je prosazován zájem soukromý či zájem veřejný. A
v daném případě veřejný zájem chybí. Dále musí být prokázáno, zda daný pozemek
(pozemky) splňuje tzv. nutnou komunikační potřebu. V případě nutné komunikační potřeby
jde o to, zda existuje alternativa dopravního spojení, kterou by bylo možné komunikační
potřebu v daném místě zajistit. Pokud taková alternativa existuje a méně omezuje vlastnické
právo, pak má být využívána právě tato alternativa, a vlastník pozemku (účelové komunikace)
potom nesmí být za této situace omezován ve výkonu svých vlastnických práv k pozemku, tj.
není povinen strpět jeho obecné užívání. Žalovaný trvá na tom, že žalobou napadené
rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy.

IV.

Vyjádření osoby zúčastněné na řízení J.T.

Osoba zúčastněná na řízení J.T. ve svém vyjádření k věci uvedla, že
v žalobě JUDr. Vovsík opakovaně argumentuje tím, co bylo v minulosti již mnohokrát
vyvráceno předloženými platnými doklady, dokumenty, svědeckými výpověďmi a
potvrzením OÚ Dolní Lukavice. Vzhledem k tomu, že se spor táhne již více než 17 let a spis
je velmi obsáhlý, vyjádřila se paní T. jen k některým tvrzením JUDr. Vovsíka, o které
opírá svoji žalobu:

1) Rozhodně nedošlo ke změně dosavadního stavu. Areál pilnice byl oplocený,
uzavřený a veřejnosti nepřístupný již v době II. světové války. Rovněž tak byl pro veřejnost
uzavřený areál mlýna - nynější společnosti F. Turek, spol. s r.o. Žalovaná vrata nebyla nově
vybudována, jak tvrdí JUDr. Vovsík, ale v roce 2000 byla stará vrata vyměněna za nová.
„Zatarasením“ můstku také nedošlo ke změně stavu, jelikož na můstku jsou rovněž vrata,
která oddělovala areál pily a mlýna již v době hospodaření socialistických podniků a jsou tam
dodnes. Poslední, v pořadí již třetí vrata, se nacházejí u vjezdu do firmy F. T., spol. s r.o.
z p.č. 770. Všechna troje vrata byla a jsou uzamykatelná. Provozy pily a mlýna byly na sobě
nezávislé, oddělené a netvořily jeden funkční celek. Funkční celek oba areály tvořily pouze do
r. 1953, tedy do znárodnění majetku pana F. T. - mlynáře (nar. …). Výše uvedené
skutečnosti potvrdil i svědek JUDr. Vovsíka F.T. (nar. …), otec mého manžela
F.T. (nar. …). Shodně se písemně vyjádřil i J.T. (nar. …), bratr pana F.
T. (nar. …). Uzavírání areálu potvrzují i svědci, jejichž výpovědi jsou součástí spisu.
OÚ Dolní Lukavice ve svém vyjádření pro účely tohoto sporu písemně uvedl, že areál pily byl
vždy uzavřený, veřejnosti nepřístupný a vrata nebyla nově zbudována, ale došlo pouze k
výměně starých vrat za nové. Vše výše uvedené je řádně doloženo a příslušné důkazy jsou
součástí spisu. 2) Požadavek na vzájemné nepoužívání pozemků přišel písemně od jednatele
firmy Turek spol. s r.o. a my jsme tuto žádost po opakovaných ústních urgencích respektovali.
Ani jednatel firmy, na rozdíl od JUDr. Vovsíka, tedy nepovažoval komunikaci za veřejně
přístupnou. Dopis jednatele firmy je součástí spisu. Přes areál pily a mlýna nikdy nevedla
veřejná komunikace. Kdysi vedla veřejná komunikace v jiné části mlýna, ale přímo na části
cesty byl vybudován hangár. Tato komunikace nikdy nevedla k pile, ale k mlýnu v Lišících.
3) Na nutnost rozlišování vlastnictví pozemku, na němž komunikace leží, a vlastnictví
samotné komunikace jako je zpevnění a dlažba poukazoval JUDr. Vovsík i v minulosti.
Předložili jsme oceňovací posudky, které sloužily jako podklad pro darovací smlouvy, ve
kterých je oceněna i dlažba. Další pozemky, které JUDr. Vovsík žaluje, jsme získali v rámci

7 57 A 89/2016

restitučních náhrad a byly převáděny včetně příslušenství - tedy i dlažby. Vlastníkem
komunikace a pozemku jsme tedy my. JUDr. Vovsík však tyto nabývací tituly, které jsou
součástí spisu, ignoruje. 4) Pozemky v našem vlastnictví nikdy nebyly veřejně užívány.
Údajná komunikace nikdy nemohla sloužit veřejnosti tak, jak to popisuje JUDr. Vovsík.
Původní komunikace p.č. 768 končila u budovy pilnice. Pouhým nahlédnutím do katastrální
mapy to lze ověřit. Po roce 1940 byl objekt pily oplocen a teprve tehdy byl vybudován most
přes náhon. Veřejnost tedy neměla volný přístup do areálu pily a ani přes areál pily do mlýna
a dále, jak neustále bez jakýchkoli podkladů tvrdí JUDr. Vovsík. Do areálu pily nebo mlýna
měla veřejnost, včetně zákazníků, přístup vždy pouze po dohodě s majitelem a tak tomu je
dodnes. 5) JUDr. Vovsík s oblibou užívá termín „posuzování komunikace v celé její délce“.
Na oné údajné „komunikaci v celé její délce“ stojí troje uzamykatelná vrata, přesto JUDr.
Vovsík požaduje odstranění pouze vjezdových vrat do areálu pilnice a odvolává se na veřejné
užívání.Odstraněním těchto vrat by však tato údajná„komunikace v celé její délce“ ani nadále
nemohla sloužit veřejnému užívání, pokud jsou na ní umístěna další dvoje uzamykatelná
vrata. Jeho argument je z tohoto pohledu naprosto nesmyslný, nelogický a proti zdravému
rozumu. Záměrně jím celý spor zkresluje a zakrývá skutečnost, že ve sporu vůbec nejde o
veřejnost, ale o zájmy soukromé firmy. 6) Tvrzení, že do mlýna vede sice z druhé strany
komunikace, ale je údajně pouze nouzová, je účelové. To, že údajně není zjištěn vlastník oné
komunikace, nelze brát jako vážně myšlený argument. Pouhým nahlédnutím do katastrální
mapy si lze přečíst, že ona „nouzová komunikace“ má p.č. 770, je ve vlastnictví obce a vedla
tudy odedávna komunikace do mlýna v Lišících a dále do Snopoušov. Cesta je zpevněná,
udržuje ji na vlastní náklady obec, je volně průjezdná a používaná širokou veřejností.
7) Tvrzení JUDr. Vovsíka, že „nelze vyvozovat negativní závěry ve vztahu k žalobci, pokud
existuje protiprávní vztah, který nevyvolal“, je naprosto nesprávné a v rozporu s dokumenty
založenými ve spisu. Nelze mluvit o existenci protiprávního stavu, jelikož tento stav -
existence vjezdových vrat do areálu pilnice a nemožnost veřejného užívání areálu pily - trvá
již z doby II. sv. války, a to nepřetržitě (kromě 2 let, kdy byla vrata zničená poté, co do nich
naboural nákladní automobil firmy F. T., spol. s r.o.). Veškerá má tvrzení jsou podložená
dokumenty, které jsou součástí spisu a které měl JUDr. Vovsík vždy k dispozici.

Vyjádření žalobce ze dne 19.10.2017

Žalobce ve vyjádření ze dne 19.10.2017 uvedl, že ve shora uvedené věci byla podána
žaloba, ke které se vyjádřil žalovaný i zúčastněná osoba J.T. Žalobce přirozeně
nepovažuje vyjádření shora uvedených osob za důvodné a k jejich obsahu pouze
poznamenává následující. V posuzovaném případě je zásadní otázkou přístupnost či
nepřístupnost účelové komunikace, kdy žaloba spočívala v požadavku zajištění obecného
užívání komunikace,odstranění vjezdových vrat s uzamykatelnou závorou a zajištění přístupu
na pozemky, na nichž je komunikace umístěna. Žalobce považuje za potřebné doplnit své
předchozí údaje. V daném případě by nemělo být sporu o tom, že se jedná o účelovou
pozemní komunikaci, která je znatelná v terénu a je uživatelná a slouží dopravním vozidlům.
Nesporné dále je, že komunikace slouží jako spojnice pro vlastníka sousední nemovitosti. Je
třeba tedy posoudit, zda tato komunikace byla v minulosti se souhlasem jejího vlastníka
užívána. Tento souhlas může být dán i konkludentně. Takovýto souhlas přechází i na
pozdějšího vlastníka (22 Cdo 1173/2005). Pokud souhlas předchozího vlastníka byl dán, platí
tento souhlas i pro vlastníka následného a zbývá posoudit, zda komunikační potřeba
v takovémto případě nadále trvá. Žalobce tedy tvrdí, že existence pozemní komunikace je
nesporná. Komunikace byla užívána dopravními vozidly, komunikace spojuje sousední
nemovitosti a vlastník komunikace a pozemků pod nimi dal souhlas k jejímu užívání.
Komunikace tedy byla užívána na základě souhlasu předchozího vlastníka, souhlas přešel na
nového vlastníka a potřeba užívání komunikace byla realizována na této komunikaci a
následně jí bylo ze strany nových vlastníků pozemků zabráněno. Žalobce se tedy domnívá, že
jeho nárok je po právu (5 As 140/2014 ze dne 30.3.2017).

VI.

Posouzení věci soudem

Vzhledem k tomu, že žalobce i žalovaný souhlasili s rozhodnutím o věci samé bez
jednání, rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s.ř.s.“), o věci samé bez jednání.

V souladu s § 75 odst. 1, 2 s.ř.s. vycházel soud při přezkoumání napadeného
rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního
orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě.

Podle § 78 odst. 5 s.ř.s. právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku
nebo rozsudku vyslovujícím nicotnost, je v dalším řízení správní orgán vázán.

Soud předně konstatuje, k námitce žalobce o jeho nesprávném označení v prvoinstančním rozhodnutí, že soud již v předchozím zrušujícím rozsudku ze dne31.1.2012,
č.j. 57 A 11/2011-39 (dále jen „zrušující rozsudek“) uvedl: „Soud se ztotožňuje se žalobcem
také v jeho námitce o jeho nepřesném označení ve výroku prvoinstančního rozhodnutí. Firma
žalobce nezní „František Turek spol. s.r.o. ", nýbrž zní „František Turek spol. s r.o. Dolní
Lukavice". V této skutečnosti však nelze spatřovat pochybení, které by samo osobě
způsobovalo nezákonnost prvoinstančního rozhodnutí. Nebylo totiž pochyb o tom, kdo je pod
použitým označením míněn, když žalobce byl krom firmy označen také identifikačním číslem a
adresou, které jsou totožné s jeho skutečnými údaji“.

Jak vyplývá z výroku prvoinstančního rozhodnutí, byl žalobce tentokráte označen jako
„společnost František Turek spol. s r.o. Dolní Lukavice, se sídlem 334
44, Dolní Lukavice 69, IČ 40526224“.I když není v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí a
v jednom případě v odůvodnění napadeného rozhodnutí označení žalobce používáno v jeho
správném tvaru, nejsou tyto vady způsobilé ovlivnit zákonnost napadených rozhodnutí, neboť
není pochybné, že jako s účastníkem řízení bylo jednáno se žalobcem.

Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že „pro navrhování důkazu a k
podávání stanovisek a vyjádření účastníků řízení prvoinstanční orgán stanovil usnesením č.j.
PR-OSD-SED/4517/2016 ze dne 22.2. 2016 5 denní lhůtu. Odvolatel ve svém odvolání
konstatuje, že ta lhůta byla krátká. Důkazní návrh nebylo možno v tak krátké lhůtě
zpracovat. Odvolatel měl možnost podat proti tomuto usnesení odvolání, této možnosti však
nevyužil. Z tohoto důvodu se touto skutečností odvolací orgán nebude již více zabývat“.

I když je nesprávným závěr žalovaného o tom, že by snad o přiměřenosti stanovené lhůty mělo rozhodovat, zda žalobce podal nebo nepodal proti jejímu stanovení odolání, neboť tato skutečnost nevypovídá nic o tom, zda stanovená lhůta byla či nebyla přiměřená, nemělo toto pochybení žalovaného ani stanovená délka lhůty vliv na zákonnost správních rozhodnutí.

Bylo tomu tak z toho důvodu, že pro zásadní procesní pochybení správních orgánů,
podrobně popsaných v následujícím bodu C tohoto rozsudku, zde ve své podstatě nebylo nic,
k čemu by se měl žalobce vyjadřovat a navrhovat důkazy. Správní orgány potřebné důkazní
řízení nevedly a podklady pro svá rozhodnutí neobstaraly.

Krajský soud v Plzni ve zrušujícím rozsudku krom jiného uvedl: ,Správní orgány se
tak byly povinny podrobně zabývat obsahem návrhu žalobce, tj. skutečnostmi naznačenými
žalobcem ve čtvrtém žalobním bodu. Bylo třeba zejména osvědčit, zda je pravdivým tvrzení
žalobce, že „komunikace sloužila až do loňského roku (pozn. rok 2000) jak k příjezdu
k žalovaným, kteří provozují pilu, tak k příjezdu do mlýna, který provozuje žalobkyně", zda
došlo ke změně dosavadního stavu teprve umístěním „vjezdových vrat s uzamykatelnou
dřevěnou závorou", která propříště znemožnila užívání komunikace žalobcem, a zda případně
tento zásah do pokojného stavu byl zásahem oprávněným. Správní orgány se sice zabývaly
stavem minulým, ale nijak zvláště se nezaměřily na žalobcem namítané období roku 2000 a
stav tomuto roku bezprostředně předcházející. Správní orgány toliko konstatovaly, že ,,v
letech 1996 až 1998 byla vrata nefunkční“ a že „v roce 2000 byla původní poškozená vrata
nahrazena novými posuvnými vraty a došlo k jejich opětovnému pravidelnému uzavírání".
Skutkovými zjištěními není nijak pokryto období let 1998 až 2000.“

Jak vyplývá z odůvodnění prvoinstančního i napadeného rozhodnutí, prvoinstanční
orgán ani žalovaný se „obdobím let 1998 až 2000“ vůbec nezabývali.

Krajský soud v Plzni dále ve zrušujícím rozsudku uvedl: „Žalobce v odvolání namítal,
že „druhá podstatná skutečnost je, že správní orgán nerozlišuje vlastnictví pozemku, na němž
komunikace leží, a vlastnictví samotné komunikace“. Dále namítal, že „stavba nemusí náležet
vlastníkovi pozemku. Správní orgán si nezjistil, komu stavba komunikace patří. Jedná se
s velkou pravděpodobností o stavbu, byť nejspíše nebyla ve stavebním řízení povolena, když
v sobě zahrnuje sjezdy, kamennou dlažbu, betonové panely a můstek. Tuto skutečnost si
správní orgán neujasnil. Komunikace není podle názoru odvolatele ve vlastnictví manželů
T., alespoň o tom žádný důkaz nepředložili“. Žalovaný se v odůvodnění napadeného
rozhodnutí s touto námitkou vypořádal tak, že uvedl, že ,.k námitce, že správní orgán
nerozlišuje vlastnictví pozemku, na němž komunikace leží a vlastnictví samotné komunikace
odvolací orgán uvádí, že bylo prokázáno, že dle výpisu z katastru nemovitostí je pozemek
v majetku J.T. a F.T., bytem…“.Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 11.9.2009, č.j. 5 As 62/2008-59, publikovaném pod č. 2200 ve Sb. NSS
č. 2/2011, uvedl, že „nevidí žádný důvod, proč by možnost posouzení pozemní komunikace
jakožto samostatné věci měla být apriori vyloučena u účelové komunikace jen proto, že ji
výslovně nezmiňuje § 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích. Pokud Nejvyšší soud
připustil možnost, že i místní komunikace může být v závislosti na svém stavebním provedení
samostatnou věcí, pak logicky totéž musí platit rovněž o účelové komunikaci. Vzhledem k
tomu, že nejsou zejména v menších obcích žádnou výjimkou místní komunikace (tj. veřejně
přístupné pozemní komunikace ve vlastnictví obce, které slouží převážně místní dopravě na
území obce), které nemají asfaltový či jiný pevný povrch ani základy a které tudíž nebudou
běžně považovány za samostatné nemovitosti, pak na druhou stranu není žádný důvod k tomu,
aby účelové komunikace, jejichž stavební provedení naopak odpovídá výše zmíněným
definičním znakům nemovité věci, nemohly být za takovou věc také považovány". Nejvyšší
soud v rozsudku taktéž podrobně shrnul dosavadní judikaturu soudů týkající se posouzení
samostatné nemovité věci ve smyslu § 119 občanského zákoníku. Otázka, zda je předmětná
účelová komunikace samostatnou věcí v právním slova smyslu, není podstatná jen z důvodu
nutnosti zkoumání podmínek pro vznik veřejně přístupné účelové komunikace, jak byly
vymezeny v nálezu Ústavního soudu ze dne 9.1.2008, sp.zn. II. ÚS 268/06 (dostupný na
http://nalus.usoud.cz). Zejména z důvodu zkoumání, zda vlastník účelové komunikace
souhlasil s omezením svého vlastnického práva veřejným užíváním své nemovitosti. Vyřešení
nastíněné otázky je podstatné také z toho důvodu, aby bylo možné posoudit, zda jsou osoby
zúčastněné na řízení ve skutečnosti osobami, které jsou oprávněné veřejnému užívání
předmětné účelové komunikace bránit. Pokud by tato byla samostatnou věcí a jako taková ve
vlastnictví jiného, nebylo by možné akceptovat, aby ze strany osob zúčastněných bylo žalobci
v užívání komunikace jakkoli bráněno. Tj. umístěním a uzamykáním brány a tvrzeným
zatarasením mostu. Žalovaný se odvolací námitkou žalobce nevypořádal správně, když se
vůbec nezabýval tím, zda je či není účelová komunikace samostatnou věcí v právním slova
smyslu.“

Prvoinstanční orgán v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí uvedl: „Správní orgán
se dále zaobíral otázkou zda předmětná komunikace nacházející se na p.p.č. 768/1 + sporná
část komunikace na p.p.č. 768/2 (protínající), 225/2, 226/1, 232, 227/2 v k.ú. Dolní Lukavice
je či není stavbou. Konstatuje, že předmětná komunikace není ohraničena (např. obrubníkem,
chodníkem, žlabem), je povrchově upravována (živice, položení dlažby, položení panelů),
šířkovými parametry neumožňuje bezproblémový obousměrný provoz.“

Prvoinstanční orgán sice uvedl, „že se zaobíral otázkou, zda předmětná komunikace je
či není stavbou“, avšak žádný závěr neučinil.

Podle § 68 odst. 3 správního řádu se v odůvodnění správního rozhodnutí uvedou
důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní
orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se
správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům
rozhodnutí.

Krom chybějícího závěru, prvoinstanční orgán v odůvodnění svého rozhodnutí ve
vztahu k posuzování předmětné otázky v rozporu s ustanovením § 68 odst. 3 správního řádu
neuvedl podklady, úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení ani úvahy, kterými se řídil při
výkladu právních předpisů.

Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, žalovaný se „otázkou, zda je
předmětná účelová komunikace samostatnou věcí v právním slova smyslu“ vůbec nezabýval,
ač bez jejího vyřešení nemohl dospět k závěru, že „na daných pozemcích se veřejně přístupná
komunikace nenachází, a to z důvodu, že zde chybí:“ krom „nutné komunikační potřeby,
využívání pozemku(komunikace) širokou veřejností“ i „souhlas vlastníka s veřejným užíváním
komunikace“.

Krajský soud v Plzni dále ve zrušujícím rozsudku uvedl: „Žalobce dále v odvolání
prvoinstančnímu orgánu vytýkal, že „komunikaci posuzuje jenom zčásti, nikoliv v celé její
délce. Zatímco manželé T. jsou vlastníky pozemků v areálu pily, nejsou vlastníky
pozemků, které na tyto pozemky navazují a kde se komunikace také nachází, tedy v úseku od
silnice směrem na Krasavce k hranici jejich pozemku, ani pokračováním přes náhon do
objektu mlýna“. Touto odvolací námitkou se žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí
vůbec nezabýval, byť i tato otázka byla pro řešení věci podstatná. Žalobce totiž tvrdil, že po
dlouhá léta byla pro potřeby mlýna používána účelová komunikace vedoucí od mlýna až
k místní komunikaci nacházející se z pohledu od mlýna za současnými vraty. Prvoinstanční
orgán přitom za účelovou komunikaci v uzavřeném považoval toliko část této komunikace,

aniž by bylo například zřejmé, zda uzavřený prostor končí a případně jak na hranici pozemků
ve vlastnictví osob zúčastněných na řízení ve směru ke mlýnu. Pokud by byl například oplocen
celý objekt „pily a mlýna“, jak vyplývá například z obsahu svědecké výpovědi svědka J.Š. zachycené v protokole ze dne 28.1.2010, nebylo by vůbec možné žalobce z užívání
účelové komunikace vyloučit. Z ustanovení § 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích je
totiž nezbytné dovodit, že účelovou komunikací v uzavřeném prostoru nebo objektu, je
oprávněn užívat každý z vlastníků nebo provozovatelů tohoto uzavřeného prostoru nebo
objektu. Nelze akceptovat, aby jeden z těchto vlastníků či provozovatelů bránil jinému,
nacházejícímu se v obdobném postavení, v užívání účelové komunikace umisťováním překážek
na ní.“

Prvoinstanční orgán se uvedenou otázkou nijak výslovně nezabýval. Nijak se
nevypořádával ani s obsahem výpovědi svědka J.Š.

Žalovaný pak v odůvodnění napadeného rozhodnutí pouze uvedl: „jak prvoinstanční
orgán, tak odvolací orgán po prostudování spisové dokumentace, je toho názoru, že cesta,
kterou popisuje odvolatel, se takto posuzovat nedá. Pozemky manželů T. byly
posouzeny jako uzavřený areál, který je napojen na místní komunikaci. Nikde není dáno, že
veřejně přístupná komunikace, v tomto případě místní komunikace, nemůže končit u
soukromého objektu a dále nikam nepokračovat“.

I ve vztahu k této části odůvodnění napadeného rozhodnutí je nezbytné konstatovat, že
je ve vztahu k řešené otázce v rozporu s ustanovením § 68 odst. 3 správního řádu, neboť zcela
chybí uvedení podkladů, úvah, kterými se žalovaný řídil při jejich hodnocení stejně tak jako
úvah, kterými se řídil při výkladu právních předpisů.

Na tomto místě je tak nezbytné konstatovat, že správní orgány obou stupňů
postupovaly v řízení následujícím po zrušujícím rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
31.1.2012, č.j. 57 A 11/2011-39, v rozporu s ustanovením § 78 odst. 5 s.ř.s., když
nerespektovaly právní názory, které soud v tomto rozsudku vyslovil. Pro rozhodnutí věci
podstatnými skutečnostmi se vůbec nebo řádně nezabývaly.

Důvodnou je nezbytné shledat i námitku žalobce o tom, že „je předčasný závěr o tom,
že se v daném případě nejedná o nutnou komunikační potřebu“.

Prvoinstanční orgán v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl: „Dle historické
mapy z roku 1836-52 přístupné na internetu je patrné vyznačení a existence i další přístupové
cesty (na p.p.č. 777k.ú.Dolní Lukavice - poznámka spr. orgánu). a to z komunikace (mezi
obcí Dolní Lukavicí a obcí Krasavce) ve směru od obce Dolní Lukavice z prostoru mezi
náhonem a prostorem objektu bývalého JZD (nyní firmy Lukrena a.s.) podél
Dolnolukavického mlýna na Lišický mlýn a dále na obec Snopoušovy, kdy se lze s ohledem na
skutečnost, že přes náhon v minulosti (minimálně do roku 1942) z pily do mlýna vedla pouze
lávka (konstatování p. V. ve vyjádření ze 14.08.2007 - list č. 20-22 spisového materiálu),
domnívat, že i tato cesta byla využívána a to jak pro přístup k Lišickému mlýnu tak i k
Dolnolukavickému mlýnu zejména povozy. Je pak víc jak pravděpodobné, že tato cesta byla
jako přístupová cesta využívána pro obyvatele z obcí Krasavce či Vodomety k objektu
Dolnolukavického mlýna jako veřejnému statku. Tedy do objektu mlýna byl již v této době
přístup dvěma cestami. V souvislosti s tímto je nutno uvést, že z vyjádření Obecního úřadu
Dolní Lukavice Č.j. 690/00 ze dne 28.11.2000 z bodu II. (list číslo 40 spisového materiálu)
vyplývá, že v souvislosti s vybudováním plechového hangáru skladu v „objektu mlýna“, který
zasahoval do stávající výše popisované cesty (na p.p.č. 777 k.ú. Dolní Lukavice) k Lišickému mlýnu, byla v důsledku částečné přeložky této cesty na této části v roce 1966 vybudována
vozovka v délce cca 120 m (poznámka tj. vzdálenost k objektu mlýna) s přihlédnutím k tomu,
že se předpokládá provoz těžkých nákladních vozidel do objektu mlýna. Z této skutečnosti je
patrné, že již v této době byla využitelná i další přístupová komunikace pro provoz
Dolnolukavického mlýna. Další doloženou skutečností je i fakt, že tato cesta byla po roce
1990 zrekonstruována, kdy její parametry i vlastnosti jsou odpovídající potřebě, kdy
komunikace je od doby vzniku sporu plně a bez zjevných problémů využívána pro potřeby
„objektu mlýna“ tj. společnosti František Turek spol. s.r.o..“

Žalovaný pak v odůvodnění napadeného rozhodnutí ve své podstatě pouze uvedl, že
„dalším znakem, který v daném případě dle odvolacího orgánu absentuje, je nutná
komunikační potřeba. Do areálu mlýna vede a vedla cesta z druhé strany. I přesto, že druhá
cesta byla méně komfortní a delší (účastník řízení si ji musel upravit), není to důvod proč
omezovat vlastnické právo druhého účastníka řízení (vlastníka pily a okol. pozemků).“

K závěru uvedenému žalovaným, je nezbytné uvést, že je vnitřně rozporný. A to
vzhledem k tomu, že žalovaný ve své podstatě přímo připouští, že v důsledku svémocného
jednání spočívajícího v zamezení stávajícího příjezdu k nemovitostem žalobce, byl žalobce
nucen zajistit si vlastními silami alternativní přístup ke svým nemovitostem. Žalovaný
výslovně uvádí, že „účastník řízení si ji musel upravit“, tudíž ve své podstatě potvrzuje, že
v době zamezení stávajícího příjezdu k nemovitostem žalobce zde žádná jiná srovnatelná
alternativa příjezdu neexistovala. Zajištění alternativního přístupu tak žalovaný klade k tíži
žalobce.

Něco takového však není možné. Jak uvádí zákon č. 89/2012, občanský zákoník, ve
svém § 6 odst. 2, nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo
nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

Osoba, která protiprávně umístila pevnou překážku na pozemní komunikaci, nemůže
těžit ze svého protiprávního jednání tím, že donutí druhého k tomu, aby pro neexistenci jiné
možnosti, při neschopnosti příslušných správních orgánů zajistit náležitou a rychlou ochranu
práv v příslušném správním řízení, svépomocí vybudoval alternativní přístup ke svým
nemovitostem. Takový postup by byl jasným popřením § 6 odst. 2 občanského zákoníku,
neboť by došlo k těžení z protiprávního stavu tím, kdo jej vyvolat.

Žalovaný za této situace nemohl dospět závěru, že zde „není nutná komunikační
potřeba“, neboť k této skutečnosti by z důvodu, ze kterého tak učinil, přihlížet nemohl.

Nad rámec tohoto je nezbytné uvést, že jak odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí,
tak napadeného rozhodnutí, jsou ve svých závěrech opět v rozporu s ustanovením § 68 odst. 3
správního řádu.

Podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích je účelová komunikace pozemní
komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto
nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo
k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků.

Výkladem ustanovení § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích a pojmem
veřejně přístupné komunikace se zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 9.1.2008. sp.zn. II. ÚS
268/06 (dostupný na http://nalus.usoud.cz).

Odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu je potřebné vycházet z toho, že k tomu,
aby bylo možné učinit jednoznačný závěr o tom, že se na určitých pozemcích nachází veřejně
přístupná účelová komunikace, musí být prokázáno zaprvé, že vlastník příslušného pozemku
či jeho právní předchůdce, k jehož souhlasu je možné přihlížet, souhlasil s takovým
omezením svého vlastnického práva, zadruhé, že je v daném případě splněna podmínka
komunikační nezbytnosti, resp. neexistuje jiná alternativa přístupu (slouží pro spojení
jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto
nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi) a zatřetí, že tento přístup zjevně není
upraven soukromoprávním institutem (např. věcným břemenem).

Pokud tedy měly správní orgány za to, že zde „existuje jiná alternativa přístupu“, a
tato existovala v době zamezení stávajícího příjezdu k nemovitostem žalobce, bylo jejich
povinností provést důkazy za účelem prokázání, že tato „jiná alternativa přístupu“ je veřejně
přístupnou účelovou komunikací. Tedy, že a jaký vlastník souhlasil s takovým omezením
svého vlastnického práva, neexistuje jiná alternativa přístupu než právě po pozemcích tohoto
vlastníka a že tento přístup zjevně není upraven soukromoprávním institutem.

V opačném případě by nebylo spravedlivé klást k tíži vlastníka alternativních
přístupových pozemků skutečnost, že někdo jiný stávající veřejně přístupnou účelovou
komunikaci zneprůjezdnil. Pokud by tak totiž neučinil, na pozemcích vlastníka pozemků
zajišťujících nouzovou komunikační potřebu by nebyla dána podmínka pro vznik veřejně
přístupné účelové komunikace, neboť by zde byla „jiná alternativa přístupu“, a to právě přes
pozemky, na nichž byla neoprávněně umístěna pevná překážka.

Správní orgány však tímto směrem žádné dokazování nevedly, v jejich rozhodnutích
tak v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu chybějí podklady, úvahy, kterými se řídily při
jejich hodnocení stejně tak jako úvahy, kterými se řídily při výkladu právních předpisů.

VI.

Rozhodnutí soudu

Vzhledem k tomu, že žaloba byla důvodná, soud napadené rozhodnutí zrušil pro vady
řízení (§ 78 odst. 1 s.ř.s.). Stejných pochybení jako žalovaný se dopustil i prvoinstanční orgán,
a proto soud v souladu s ustanovením § 78 odst. 3 s.ř.s. zrušil i prvoinstanční rozhodnutí.
S ohledem na zrušení napadeného rozhodnutí, soud současně vyslovil, že se věc vrací
žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). Správní orgán je v dalším řízení vázán
právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

VII.

Vyjádření se k námitkám osob zúčastněných na řízení

Námitky osoby zúčastněné na řízení směřovaly do věci samé, tj. zda zde byly či
nebyly naplněny všechny podmínky existence veřejně přístupné účelové komunikace.
Vzhledem k tomu však, že bylo zjištěno, že pro procesní pochybení správních orgánů
nedospělo správní řízení do stavu, kdy by na podkladě nechybějících skutkových zjištění a
závěrů správních orgánu bylo možné tuto otázku v soudním řízení věcně řešit, nemohl soud
posuzovat ani důvodnost či nedůvodnost námitek osoby zúčastněné na řízení.

VIII.

Náklady řízení

Žalobce měl ve věci plný úspěch, proto mu soud v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s. přiznal
právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku za
žalobu ve výši 3.000 Kč a v odměně advokáta za 3 úkony právní služby, a to za jeden úkon
právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a) a dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm.
d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), když advokát převzal a připravil zastoupení žalobce a
jménem žalobce podal žalobu a vyjádření ze dne 19.10.2017. Podle § 9 odst. 4 písm. d) a § 7
bod 5 advokátního tarifu činí sazba za jeden úkon právní služby ve věcech žalob
projednávaných podle soudního řádu správního částku 3.100 Kč. Za tři úkony právní služby
tak žalobci náleží částka ve výši 9.300 Kč. Podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu má advokát
za jeden úkon právní služby nárok na paušální částku ve výši 300 Kč, tj. za tři úkony na
částku ve výši 900 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupcem žalobce je advokát, který je plátcem
daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku odpovídající této dani. Částka daně
z přidané hodnoty činí 2.142 Kč. Náklady řízení tedy včetně DPH činí částku ve výši 15.342
Kč. Lhůtu k plnění určil soud podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. ve spojení s § 64
s.ř.s. Místo plnění určil soud v souladu s § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. ve spojení s § 64
s.ř.s.

Podle § 60 odst. 5 s.ř.s. má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch
nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Z důvodů
zvláštního zřetele hodných jí může soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů
řízení. Vzhledem k tomu, že soud neuložil žádné z osob zúčastněných na řízení žádnou
povinnost, nemohly jim vzniknout náklady podle § 60 odst. 5 s.ř.s. Soud neshledal ani důvodů
zvláštního zřetele hodných, které by přiznání nákladů řízení osobám zúčastněným na řízení
odůvodňovaly, proto rozhodl, že osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů
řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost. Kasační stížnost

musí být podána do dvou týdnů po doručení rozsudku. Kasační
stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu; lhůta je zachována,
byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni.

V Plzni dne 31. října 2017

Mgr. Alexandr Krysl,v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení:

L. K.