č. j. 20 A 20/2017 - 19

 

 

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Záviskou v právní věci

žalobce:   D. C.

zastoupen advokátem Mgr. Tomášem Krásným

sídlem Čs. legií 1719/5, 702 00 Ostrava

proti

žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje

sídlem 28. října 117, Moravská Ostrava, 702 18 Ostrava

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 8. 2017, č. j. MSK 68184/2017, ve věci přestupku

takto:

  1. Žaloba se zamítá.
  2. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
  3. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

Vymezení předmětu řízení

  1. Žalobce byl uznán vinným z přestupků podle ust. § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů účinných ke dni spáchání přestupku (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterých se měl dopustit tím, že dne 13. 9. 2016 v 14:30 hodin v Havířově–Podlesí na ul. Dlouhá třída, poblíž HD Merkur ve směru k ul. Přátelství,
     

 

 

 

řídil motorové vozidlo Ford Kuga, RZ X, aniž by byl držitelem příslušného řidičského oprávnění, neboť řidičské oprávnění pozbyl dne 2. 7. 2013. Tímto jednáním porušil ustanovení § 3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu. Za uvedené jednání mu byla uložena podle § 125c odst. 5 písm. a) a odst. 6 písm. a) zákona o silničním provozu sankce, a to pokuta ve výši 29 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 16 měsíců. Dále byla uložena povinnost nahradit náklady spojené s projednáváním přestupku ve výši 1000 Kč stanovené podle vyhlášky Ministerstva vnitra č. 231/1996 Sb. ve lhůtě do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí.

  1. Správní orgán I. stupně, Magistrát Města Havířova, správní odbor, rozhodl o vině žalobce dne 30. 3. 2017 rozhodnutím pod č. j. MMH/83231/2016-25, sp. zn.  9120/P/83231/2016/Ta tak, jak uvedeno v 1. odstavci odůvodnění tohoto rozsudku, a žalobci byla uložena sankce uvedená rovněž v 1. odstavci odůvodnění tohoto rozsudku. Správní orgán I. stupně vycházel ze spisové dokumentace obsahující úřední záznam, oznámení přestupku sepsaného na místě dne 13. 9. 2016, dále vycházel z výpisu z evidenční karty řidiče ze dne 4. 10. 2016 a ze dne 29. 9. 2016, kopie usnesení Okresního soudu v Karviné č. j. 102 T 292/2012-195, kopie rozsudku Okresního soudu v Karviné č. j. 102 T 292/2012-167, kopie trestního příkazu Okresního soudu v Karviné č. j. 101 T 245/2014-28, kopie usnesení Okresního soudu v Karviné č. j. 102 T 292/2012-140, kopie usnesení Okresního soudu v Karviné č. j. 102 T 292/2012-119, výslechu svědku a pořízené mapy místa přestupku.
  2. Žalovaný napadeným rozhodnutím odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí Magistrát Města Havířova ze dne 30. 3. 2017, č. j. MMH/83231/2016-25 potvrdil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se žalovaný obšírně vyjádřil k naplněnosti materiální stránky přestupku, přičemž odvolací námitku nehodnotil jako důvodnou, neboť shodně jako správní orgán I. stupně, dospěl k závěru, že odvolatel (žalobce) se předmětného přestupku dopustil, a to jak po formální, tak i materiální stránce.

Obsah žaloby

  1. Žalobce se proti napadenému rozhodnutí vymezil pouze ve vztahu k naplněnosti materiální stránky předmětného přestupku. Žalobce konstatuje, že správním orgány dostatečně nezvážily specifika jeho jednání, když podle žalobce nedošlo k ohrožení ani porušení zájmu společnosti, protože jako přijímací technik autoservisu se toliko pokoušel mechanikovy objasnit závadu na řízeném vozidle, přičemž nechtěl svým jednáním snížit bezpečnost silničního provozu ani nerespektovat zákaz, který mu byl uložen. Především se jednalo o krátký úsek, bez provozu, což jsou okolnosti, které podle žalobce snižují nebezpečnost jeho jednání na takovou úroveň, kdy již není možné hovořit o ohrožení zájmu společnosti. Žalobce na podporu svého tvrzení odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 137/2011-52 (všechna odkazovaná rozhodnutí dostupná na www.nssoud.cz).

Vyjádření žalovaného

  1. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že odkázal na argumentaci napadeného rozhodnutí, přičemž zdůraznil, že co se týče délky úseku, pak je nutno zdůraznit, že jízda žalobce byla přerušena hlídkou policie, nelze tedy vyloučit, že by celková trasa, kterou by žalobce ujel, byla delší.

Skutečnosti zjištěné ze správního spisu pro posouzení věci

  1. Dne 8. 10. 2016 bylo žalobci doručeno oznámení o zahájení řízení o přestupku ze dne 5. 10. 2016 a předvolání k ústnímu jednání na 16. 11. 2016. Součástí předvolání byla řada poučení o právech účastníka řízení včetně poučení dle § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen
     

 

 

„správní řád“) – o právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před vydáním rozhodnutí. Součástí správního spisu je mimo jiné následující:

  1. Proti rozhodnutí orgánu I. stupně bylo podáno u téhož správního orgánu dne 10. 5. 2017 odvolání a dne 15. 5. 2017 bylo předloženo k rozhodnutí Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje. Součástí správního spisu je též žalobou napadené rozhodnutí žalovaného.

Právní úprava

  1. Podle ust. § 2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném ke dni spáchání přestupků (dále jen „zákon o přestupcích“) je přestupkem zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje
    zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin.
  2. Podle ust. § 3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu řídit motorové vozidlo může pouze osoba, která je držitelem řidičského oprávnění pro příslušnou skupinu motorových vozidel (dále jen „skupina vozidel“) uděleného Českou republikou, státem, který je členským státem Evropské unie nebo smluvní stranou Dohody o Evropském hospodářském prostoru (dále jen „jiný členský stát“), nebo jiným státem podle mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána a která upravuje oblast silničního provozu.
  3. Podle ust. § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích řídí motorové vozidlo a v rozporu s § 3 odst. 3 písm. a) není držitelem příslušného řidičského oprávnění.

Právní posouzení věci samé

  1. Krajský soud nejprve posoudil zákonné náležitosti žaloby a konstatoval, že žaloba byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž není žaloba ve smyslu § 68 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) nepřípustná. Poté Krajský soud přezkoumal důvodnost žaloby v souladu s ustanovením § 75 s. ř. s., v mezích žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného. Neshledal přitom vady, např. podle § 76 odst. 2 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
  2. Soud po přezkoumání správních spisů dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, když nepřisvědčil jediné žalobní námitce, tj. názoru žalobce o nenaplněnosti materiálních znaků předmětného přestupku, k čemuž pak soud uvádí následující:
  3. Mezi stranami není sporná naplněnost formálních znaků předmětného přestupku, když žalobce nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění a v dané době řídil motorové vozidlo na pozemní komunikaci. Žalobce se však neztotožňuje s hodnocením jeho jednání jakožto přestupku, když podle něho nedošlo k porušení nebo ohrožení zájmu společnosti, tj. naplnění materiální stránky přestupku.
  4. Krajský soud ve shodě s žalovaným konstatuje, že v posuzovaném případě je chráněným zájmem společnosti (objektem přestupku), veřejný zájem na tom, aby motorová vozidla řídily pouze osoby, které jsou odborně a zdravotně způsobile k provozu motorových vozidel a kterým bylo uděleno řidičské oprávnění na základě prokázání odborné a zdravotní způsobilosti, neboť osoba bez řidičského oprávnění neskýtá záruku bezpečného ovládání vozidla, čímž může být ohrožen život, zdraví a majetek jiných účastníků provozu na pozemních komunikacích.
  5. Krajský soud odkazuje dále na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu týkající se posuzování
    naplnění materiálního znaku trestného činu. V rozhodnutí ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 1 Tzn 2/96, publikovaném pod č. 43/1996 Sb. NS, uvedl Nejvyšší soud následující: „Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil i materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě tento čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno zdůraznit, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Na tom nic nemění ani ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák., podle kterého čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Citované ustanovení se totiž uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění znaků určité skutkové podstaty nedosáhne stupně odpovídajícího
    dolní hranici typové nebezpečnosti pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty“ (obdobně též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1012/2008, dostupné na www.nsoud.cz). Uvedený právní závěr se
    obdobně uplatní i ve vztahu k přestupkům, neboť stejně jako v minulosti u trestných činů, tak i pro trestnost jednání vykazujícího formální znaky přestupku je třeba, aby došlo také k naplnění jeho materiální stránky. Lze tedy obecně vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Z tohoto závěru však nelze dovodit, že by k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku došlo vždy, když je naplněn formální znak
    přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby. Pokud se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, nedojde k
    naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání potom nemůže být označeno za přestupek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008-45).
  6. Podle žalobce se v daném případě k okolnostem jeho jednání, jež naplnilo formální znaky přestupku, přidružily další okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti. Mělo se jednat o skutečnost, že jako přijímací technik autoservisu potřeboval mechanikovi předvést závadu na řízeném vozidle, a pouze zkratkovitým jednáním došlo k tomu, že vozidlo řídil, ač si byl vědom, že není držitelem řidičského oprávnění, a zároveň se
    jednalo o krátký úsek v místě bez provozu.
  7. Krajský soud nesdílí přesvědčení žalobce o tom, že jím popsané okolnosti by snižovaly stupeň možného ohrožení zájmu společnosti na marginální či nulovou hodnotu. Pokud žalobce
    v odpoledních hodinách v centru města, které je hustě obydleno, řídil vozidlo bez řidičského oprávnění, jedná se o naprosto typickou situaci, kterou je nutno považovat za rozpornou se zájmem společnosti. Podle názoru soudu nebezpečnost žalobcova jednání nikterak nesnižuje ani jeho motivace k jízdě, kdy chtěl mechanikovi předvést závadu na vozidle, což mohl učinit mimo pozemní komunikace nebo instrukcemi, jak má onen mechanik příznaky závady vyvolat, které mohl udílet z pozice spolujezdce. V daném místě a čase, úsek v řádech stovek metru (spolujezdec žalobce uvedl ve výpovědi vzdálenost asi 300 m) soud rozhodně nepovažuje za nakolik krátký, aby bylo možno uvažovat o praktickém vymizení nebezpečnosti žalobcova jednání.
  8. Soud tedy uzavírá, že správní orgány správně hodnotily jednání žalobce jako přestupek, neboť toto jednání vykazovalo jak formální, tak i materiální znaky předmětného přestupku.

Závěr a náklady řízení

  1. Závěrem pak soud konstatuje, že správní orgány se dostatečně ve svém odůvodnění vypořádaly s důvody, které vedly k rozhodnutí o uznání viny žalobce a rozhodnutí je přezkoumatelné a zákonné. Správní orgány správně provedly právní kvalifikaci správního deliktu, když řádně odůvodnily
    naplnění skutkové podstaty. Soud neshledal vady řízení, které by založily nezákonnost napadeného rozhodnutí.
  2. Ze všech výše uvedených důvodů tedy krajský soud podanou žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), aniž by nařizoval jednání podle ust. § 51 s. ř. s. zamítl a ztotožnil se se závěrem správních orgánů.
  3. O náhradě nákladů řízení rozhodoval krajský soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. s přihlédnutím k tomu, že procesně úspěšnému žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady, které by
    přesahovaly jeho obvyklou úřední činnost, nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto
rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu.

 

Ostrava 21. února 2018

 

JUDr. Jana Záviská

samosoudkyně

 

 

Shodu s prvopisem potvrzuje