[OBRÁZEK][OBRÁZEK]57Af 26/2016-40

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

 Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra
Krysla a soudkyň Mgr. Miroslavy Kašpírkové a JUDr. Aleny Hocké v právní věci žalobce
AQUA VARIA s.r.o., se sídlem Plzeň, Univerzitní 1149/33, zastoupeného JUDr. Jiřím
Dvořákem, advokátem, se sídlem Plzeň, Hálkova 24, proti žalovanému Odvolací finanční
ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 17. 8. 2016, č. j. 35453/16/5300-22442-706033,

t a k t o :

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 8. 2016, č. j. 35453/16/5300-22442-

706033, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši
15.342 Kč, ve lhůtě do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám zástupce žalobce JUDr. Jiřího Dvořáka, advokáta.

O d ů v o d n ě n í

I. Vymezení věci

 Žalobce se žalobou domáhal zrušení proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 8. 2016,
čj. 35453/16/5300-22442-706033, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzena
rozhodnutí – dodatečný platební výměr Finančního úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 10. 9.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 2 57Af 26/2016

2015, kterým byla doměřena daň z přidané hodnoty ze zdaňovací období 4. čtvrtletí 2009 ve
výši 1.353.598 Kč a současně byla uložena povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši

270.719 Kč, dodatečný platební výměr Finančního úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 3. 9. 2015,
kterým byla doměřena daň z přidané hodnoty ze zdaňovací období duben 2010 ve výši 787
Kč a současně byla uložena povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 157 Kč,
dodatečný platební výměr Finančního úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 3. 9. 2015, kterým byla
doměřena daň z přidané hodnoty ze zdaňovací období září 2010 ve výši 11.088 Kč a současně
byla uložena povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 2.217 Kč. Žalobce požadoval,
aby mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

II. Důvody žaloby

 Žalobce svoji argumentaci strukturoval podle jednotlivých zdaňovacích období.
K zdaňovacímu období 4. čtvrtletí 2009 uvedl, že žalovaný neuznal žalobkyni nárok na
odpočet daně z přidané hodnoty v částce 14 060 Kč uplatněný na základě daňového dokladu
č. F 209081 za dodávku geotextilie od dodavatele MITOP, akciová společnost, a to z toho
důvodu, že: „žalobkyně relevantními důkazními prostředky neprokázala, že přijatá plnění byla
použita k její ekonomické činnosti“. Geotextilii použil žalobce částečně na zakázce, a to při
výstavbě bazénu MUDr. S. a částečně jako ochranu přilehlého pozemku k objektu Univerzitní
33, který žalobkyně užívá na základě nájemní smlouvy se společností Black Fern s.r.o. Podle
§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o DPH má plátce nárok na odpočet daně u přijatého zdanitelného
plnění, které v rámci svých ekonomických činností použije pro účely uskutečňování
zdanitelných plnění dodání zboží nebo poskytnutí služby s místem plnění v tuzemsku.
Žalovaný zdůvodnil svůj závěr o „nepoužití“ přijatého plnění v rámci ekonomických činností
žalobce tím, že předmětem nájemní smlouvy byly pouze nebytové prostory a ne přilehlé
pozemky, a že žalobce nemá k těmto pozemkům žádné vlastnické právo ani nebylo o případné
úpravy pozemku upraveno nájemné. Žalovaný se nijak nevypořádal s tvrzením žalobce, že
bez ohledu na písemné znění nájemní smlouvy nelze pronajatý objekt využívat bez možnosti
používání přilehlého pozemku. Kromě přístupové cesty do objektu sloužil pozemek i k
parkování vozidel a k uskladnění materiálu. Existenci geotextilií na pozemku ověřil i správce
daně při místním šetření. S úpravou promáčeného a rozbahněného pozemku souhlasil vlastník
objektu, jehož výslech žalobkyně navrhovala, avšak žalovaný ho bez uvedení relevantních
důvodů neprovedl. Žalovaný v odůvodnění uvedl, že vlastník nemovitosti, obchodní
korporace Black Fern s.r.o., má v nemovitosti sídlo, z čehož usoudil, že právě tato společnost
areál využívá k ekonomické činnosti. Žalovaný si z formálně zjištěné skutečnosti o sídle
pronajímatele učinil úsudek o využívání areálu. Přitom se ani nepokusil ověřit alespoň to,
jakou činnost pronajímatel vykonává, a zda a v jakém rozsahu využívá areál k vlastní
činnosti. Žalovaný odmítl návrh na výslech svědka JUDr. L.Č., jednatele společnosti Black
Fern s.r.o. s odůvodněním, že se jedná o spojenou osobu s Ing. J.K., že vyjádření Ing. K. je
odvolacímu orgánu známé a že lze postavit najisto, že výpovědi obou jednatelů obchodní
společnosti Black Fern s.r.o. by byly totožné. Předně je dle žalobce nepřípustné, aby si
žalovaný činil úsudek o výpovědi svědka bez provedení jeho výslechu. Předpoklad totožného
obsahu výpovědi obou jednatelů by bylo možné akceptovat v případě, že žalovaný považuje
vyjádření Ing. K. za pravdivé a dostatečné. Tomu však výrok rozhodnutí ani jeho odůvodnění
nesvědčí. Je tedy zřejmé, že se žalovaný snažil vyhnout provedení svědecké výpovědi JUDr.
Č., jehož svědecká výpověď by měla podstatně vyšší důkazní sílu, než vyjádření Ing. K.,

[OBRÁZEK]pokračování 3 57Af 26/2016

jednatele žalobkyně. Zároveň by tato výpověď umožnila ověřit i další skutečnosti, o kterých si
žalovaný učinil nesprávný úsudek. Podle § 8 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen daňový řád) vychází správce daně ze skutečného obsahu
právního jednání nebo jiné skutečnosti rozhodné pro správu daní. Tuto základní zásadu správy
daní žalovaný porušil tím, že při svém rozhodování vycházel z formálních úkonů, tedy z
nájemní smlouvy, aniž by přihlédl ke skutečnému obsahu jednání. Při použití geotextilie při
výstavbě bazénu manželů S. žalovaný uvedl, že osvědčuje použití 100 m2, které byly
pořízeny v červenci 2009. Vůbec se přitom nevypořádal s tvrzením žalobkyně, že bazén byl
dokončen v prosinci 2009 a následně kolem něho probíhaly stavební práce na přístavbě
zadního traktu. Proto bylo nutno hotovou část díla překrýt zevnitř i z vnějšku a tím jej
ochránit před poškozením a znečištěním. Použití geotextilií jak pro úpravu pozemku
přiléhajícího k pronajatému objektu, tak při výstavbě bazénu manželů S. potvrdil i svědek
K.J., jehož svědeckou výpověď však žalovaný neosvědčil jako důkaz, aniž by uvedl
relevantní důvod odmítnutí tohoto důkazu. Pro úplnost je třeba zkonstatovat, že si žalobkyně
neumí představit, jak by mohla geotextilii použít jinak než pro ekonomickou činnost. Ohledně
plnění přijatých od DF STAVBY, s.r.o. a CZ stavby, s.r.o. žalovaný neuznal nárok na odpočet
daně z přidané hodnoty ve výši 1 339 537,62 Kč uplatněný na základě daňových dokladů č. F
209082 od dodavatele DF STAVBY, s.r.o. a č. F 209083 od dodavatele CZ stavby s.r.o.
Předmětem fakturace byly subdodávky prací na akci Multifunkční sportovní areál České údolí
– koupací jezírko, kterou realizovala žalobkyně pro Statutární město Plzeň, Městský obvod
Plzeň 3. Správce daně prvního stupně neuznal nárok na odpočet z důvodu „neprokázání
použití přijatého zdanitelného plnění pro ekonomické činnosti“. Žalovaný pak dospěl
k jinému právnímu názoru, a sice že „nebylo prokázáno, že došlo k uskutečnění zdanitelného
plnění tak, jak je deklarováno na předmětných daňových dokladech“. Přitom zpochybňuje
zejména uvedené datum uskutečnění zdanitelného plnění 21. 12. 2009. Tento svůj názor opírá
zejména o to, že smlouvy o dílo se subdodavateli byly uzavřeny ještě před vyhlášením veřejné
zakázky zadavatele a že k datu 21. 12. 2009 nemohly být provedeny služby deklarované na
přijatých daňových dokladech, tedy že nedošlo k uskutečnění zdanitelného plnění. Podle
ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění platném
pro kontrolované období (dále jen zákon o DPH), je plátce povinen přiznat daň ke dni
uskutečnění zdanitelného plnění nebo ke dni přijetí úplaty, a to k tomu dni, který nastane
dříve, pokud zákon nestanoví jinak. Plátce daň uvádí v daňovém přiznání za zdaňovací
období, ve kterém mu vznikla povinnost přiznat daň. Podle § 21 odst. 4 písm. a) cit. zákona se
při poskytnutí služby zdanitelné plnění považuje za uskutečněné dnem jejího poskytnutí nebo
dnem vystavení daňového dokladu s výjimkou splátkového nebo platebního kalendáře nebo
dokladu na přijatou úplatu, a to tím dnem, který nastane dříve. Podle § 21 odst. 5 písm. a) cit.
zákona se zdanitelné plnění považuje za uskutečněné dnem převzetí díla nebo jeho dílčí části
při zdanitelném plnění uskutečněném podle smlouvy o dílo. Podle § 72 odst. 3 zákona o DPH
vzniká plátci nárok na odpočet okamžikem, kdy nastaly skutečnosti zakládající povinnost tuto
daň přiznat. Podle § 73 odst. 1 písm. a) zákona o DPH pro uplatnění nároku na odpočet daně
je plátce povinen mít daňový doklad. Podle § 73 odst. 5 zákona o DPH neobsahuje-li doklad
pro prokázání nároku na odpočet daně všechny předepsané náležitosti daňového dokladu, lze
nárok prokázat jiným způsobem. Žalovaný nezpochybňuje uskutečnění zdanitelného plnění
ani to, že by předmětné plnění nebylo uskutečněno výše uvedenými subdodavateli. Své
rozhodnutí staví pouze na tom, zda plnění byla uskutečněna tak, jak je deklarují předložené
daňové doklady. Z uvedeného není zcela patrné, co tedy žalovaný zpochybňuje, co má na

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 4 57Af 26/2016

mysli slovem „tak“. Lze se domnívat, že problém spatřuje zejména v uvedeném datu
uskutečnění zdanitelného plnění, které neodpovídá datu převzetí a předání díla, ale tomuto
datu předchází. Žalobce má za to, že tato skutečnost nemůže být důvodem k neuznání nároku
na odpočet daně. Jak sám žalovaný na jiném místě zdůrazňuje, zákon o DPH nestojí na
formálním vykázání zdanitelných plnění, ale na faktickém stavu. V daném případě žalovaný
nezpochybňuje, že k poskytnutí služeb ze strany subdodavatelů došlo. Za tyto služby
žalobkyně v prosinci 2009 zaplatila, podle obecného pravidla zakotveného v § 21 odst. 1
zákona o DPH tím vznikla subdodavatelům povinnost přiznat daň, a v souladu s ustanovením
§ 72 odst. 3 zákona o DPH současně vznikl žalobci nárok na odpočet daně. Jak několikrát
judikoval SDEU (v poslední době např. v rozsudku C-518/14 Senatex GmbH), představuje
nárok osob povinných k dani odpočíst od DPH, kterou jsou povinny odvést, částku DPH,
která je splatná či byla zaplacena za zboží a služby, které obdržely na vstupu, základní zásadu
společného systému DPH zavedeného unijními právními předpisy (rozsudek ze dne 11. února
2014, Maks Pen, C-18/13). Cílem systému odpočtů je zcela sejmout z podnikatele zatížení
DPH, která je splatná nebo byla zaplacena v rámci jeho veškerých hospodářských činností.
Společný systém DPH tudíž zaručuje, že jsou všechny hospodářské činnosti bez ohledu na
cíle nebo výsledky těchto činností za podmínky, že uvedené činnosti v zásadě samy o sobě
podléhají DPH, zdaněny neutrálním způsobem (rozsudek ze dne 22. října 2015, PPUH
Stehcemp, C-277/14). Podle článku 167 směrnice 2006/112 vzniká nárok na odpočet daně
okamžikem vzniku daňové povinnosti z odpočitatelné daně. Hmotněprávní podmínky
vyžadované pro vznik tohoto nároku jsou uvedeny v čl. 168 písm. a) této směrnice. Proto, aby
dotčená osoba mohla tohoto nároku využít, je třeba, aby jednak byla osobou povinnou k dani
ve smyslu uvedené směrnice a jednak zboží nebo služby uplatňované pro odůvodnění tohoto
nároku na odpočet byly na výstupu osobou povinnou k dani použity pro účely jejích
zdaněných plnění a na vstupu bylo toto zboží dodáno nebo tyto služby poskytnuty jinou
osobou povinnou k dani (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. října 2015, PPUH
Stehcemp, C-277/14). Soudní dvůr rozhodl, že základní zásada neutrality DPH vyžaduje, aby
odpočet DPH na vstupu byl přiznán, jestliže jsou splněny věcné hmotněprávní požadavky, i
když osoby povinné k dani nevyhověly určitým požadavkům formálním (v tomto smyslu viz
rozsudky ze dne 21. října 2010, Nidera Handelscompagnie, C-385/09, jakož i ze dne 1. března
2012, Kopalnia Odkrywkowa Polski Trawertyn P. Granatowicz, M. Wąsiewicz, C-280/10).
Přitom jak bylo připomenuto v bodě 29 tohoto rozsudku, držení faktury s údaji stanovenými
v článku 226 směrnice 2006/112 představuje formální podmínku, a nikoliv věcnou podmínku
pro nárok na odpočet daně. I kdyby měl daňový doklad formální vadu, nemůže mít tato
skutečnost vliv na možnost uplatnit nárok na odpočet daně, protože jak zákon o DPH v § 73
odst. 5 připouští, prokázala žalobce nárok na odpočet celou řadou jiných důkazů. Žalobkyně v
průběhu řízení vysvětlila, že faktury od subdodavatelů byly dle dohody zaslány na celý rozsah
prací, protože sama obdržela zálohové platby od objednatele (Statutární město Plzeň, Městský
obvod Plzeň 3), a mohla tudíž tyto faktury uhradit. U zakázek pro veřejnoprávní subjekty není
tato praxe ničím výjimečným. Je třeba vzít také v úvahu skutečnost, že od 1. 1. 2010 se
zvýšila základní sazba daně z 19 % na 20 % a protože nabídky a smlouvy na uvedenou
zakázku byly kalkulovány s 19% sazbou DPH, byl zájem všech zúčastněných stran realizovat
platby ještě před účinností novely zákona o DPH.

 Ke zdaňovacímu období duben 2010 žalobce uvedl, že žalovaný neuznal žalobkyni
nárok na odpočet daně z přidané hodnoty v částce 787 Kč uplatněný na základě daňového

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 5 57Af 26/2016

dokladu č. F 2010028 za výrobu a dodávku betonové směsi od dodavatele Beton Union Plzeň
s.r.o., a to z toho důvodu, že „žalobkyně relevantními důkazními prostředky neprokázala, že
přijaté plnění bylo použito k její ekonomické činnosti“. Jednalo se o dodávku použitou na
akci „RD Drnec Tymákov“, což žalobkyně doložila vydanou fakturou č. 2012070 a
objednávkou. V rámci odvolacího řízení bylo ověřeno, že akce byla realizována, přesto
žalovaný nárok na odpočet daně neuznal, neboť nebylo konkrétními důkazními prostředky
prokázáno, že dodávka betonu byla dodána právě na tuto akci. Opět je těžké si představit, jaké
konkrétní důkazní prostředky má žalovaný na mysli, zda by ho uspokojil například nákladný
laboratorní rozbor, ale vzhledem k částce neuznaného odpočtu se žalobkyně nehodlá touto
částí neuznaného nároku na odpočet daně dále zabývat. Žalobkyně nepožaduje přezkoumání
této části řízení (rozhodnutí) soudem, pouze poznamenává, že v tomto bagatelním případě u
žalobkyně přes jednu ze základních zásad správy daní, zásadu hospodárnosti, daňové orgány
provedly celou řadu úkonů včetně výslechů svědků, jejichž provedení z hlediska nákladů
nepochybně mnohonásobně převýšily spornou částku a proti tomu ve stejném řízení o dani v
řádech násobně vyšších se stejné orgány (včetně žalovaného) vyhýbají provedení důležitého,
řádně navrhovaného důkazu.

 Ke zdaňovacímu období září 2010 žalobce uvedl, že žalovaný neuznal žalobkyni
nárok na odpočet daně z přidané hodnoty v částce 6 163,20 Kč uplatněný na základě
daňového dokladu č. F 2010104 od dodavatele Jan Velebný za dodávku posuvné brány a v
částce 4 924,50 Kč uplatněný na základě daňového dokladu č. F 2010105 od dodavatele
BORGA s.r.o. za krytinu a žlaby, a to z toho důvodu, že „žalobkyně relevantními důkazními
prostředky neprokázala, že přijatá plnění byla použita k její ekonomické činnosti“. Žalobce
prokázal dodání posuvné brány při místním šetření provedeném správcem daně prvního
stupně a použití pro ekonomickou činnost pak přeúčtováním na vlastníka pozemku společnost
Black Fern s.r.o. fakturou č. 2012084. Dle odvolacího orgánu však nebylo prokázáno použití
přijatého zdanitelného plnění pro ekonomickou činnost, neboť „v územním souhlasu vydaném
odborem výstavby není žádná zmínka o tom, že by měla být nainstalována posuvná brána“.
Naopak je tam uvedeno, že „vjezd na pozemek zůstává stávající“. Územní souhlas je
rozhodnutím ve stavebním řízení a citované konstatování o „stávajícím vjezdu“ znamená jen
to, že nedošlo k žádné změně situování vjezdu na pozemek, který byl dotčen stavebním
řízením (tedy nedošlo k žádnému posunu nebo rozšíření či zúžení). Použitý pojem „vjezd“
nijak nedefinuje stavební řešení oplocení pozemku v místě vjezdu. Pokud bylo zhotoveno
oplocení pozemku, jak správce daně ověřil, je logické, že zhotovení oplocení bez zabezpečení
vjezdu by nemělo žádný smysl. Žalovaný se odkazuje na místní šetření provedené dne 16. 1.
2014, dle kterého v té době nebylo ještě provedeno oplocení pozemku. Žalobci ale není o
tomto šetření nic známo. Naopak při provedeném místním šetření dne 3. 8. 2015, jehož
účelem bylo předání dokladů k dodávce brány, existenci žalobkyní dodané brány v oplocení
správce daně nezpochybnil. K ověření dodávky společnosti Black Fern s.r.o. navrhla
žalobkyně provést výslech svědka JUDr. L.Č., jednatele společnosti. Žalovaný však tento
výslech neprovedl s odůvodněním, že se jedná o „spojené osoby“, jak již bylo výše uvedeno.
Krytina a žlaby byly vyfakturovány odběrateli - společnosti Black Fern s.r.o. fakturou č.

1. Protože faktura byla vystavena v r. 2012, zdůvodňuje žalovaný svoje tvrzení o
nepoužití materiálu k ekonomické činnosti žalobkyně tím, že k 31. 12. 2010 nebyl nakoupený
materiál formálně „vykázán“ na skladě. K tomu žalobce konstatuje, že žalovaný faktický stav

[OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 6 57Af 26/2016

zásob ve skladech neověřoval, při svém konstatování vycházel pouze ze stavu zásob vykázaného v účetnictví žalobkyně a nezabýval se tím, zda se nejednalo o účetní nepřesnost.

 Žalobce závěrem shrnul, že vydáním napadeného rozhodnutí porušili Finanční úřad
pro Plzeňský kraj jako prvoinstanční orgán a žalovaný jako odvolací orgán, každý ve svém
řízení jako orgány veřejné správy zákon tím, že těmito pravomocně rozhodli o daňových
povinnostech žalobkyně (neuznání odpočtu daně podle § 72 a násl. zákona č. 235/2004 Sb., o
DPH) v rozporu se zákonem o DPH (v rozsahu výše uvedených konkrétních pochybení), čímž
přímo zasáhli do jejích subjektivních práv, a to za porušení procesního předpisu (zejména
neprovedením navržených důkazů ve smyslu § 92 a násl. a § 8 a násl. daňového řádu).

III. Vyjádření žalovaného

 Žalovaný uvedl, že žalobce používá v žalobě stejné argumenty, které uvedl již v
odvoláních proti dodatečným platebním výměrům. Takovou argumentací prezentovanou v
žalobě se žalovaný tedy podrobně zabýval již v napadeném rozhodnutí o odvolání. Žalovaný
tedy shrne hlavní body a v dalším odkazuje na zprávu o daňové kontrole, seznámení s
odlišným právním názorem a na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalobce neunesl své
důkazní břemeno, když neprokázal uplatněný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty ve
smyslu § 72 ZDPH u přijatých plnění od dodavatelů MITOP, akciová společnost, Beton
Union Plzeň s.r.o., J.V., BORGA s.r.o.. U přijatých plnění od dodavatelů DF STAVBY, s.r.o.
a CZ Stavby s. r. o. žalobce neprokázal, že se plnění uskutečnila tak, jak byla deklarována na
daňových dokladech. Žalobce v prvním bodu žaloby namítá, že geotextilii nakoupenou od
dodavatele MITOP, a.s. použil v souvislosti se svou ekonomickou činností. Uvádí, že
žalovaný v rozporu se základní zásadou správy daní dle § 8 odst. 3 daňového řádu odmítl
provést výslech JUDr. L.Č., jednatele obchodní korporace Black Fern s.r.o., která má v
nemovitosti, kde měla být geotextilie použita, sídlo. Výpověď JUDr. Č. by měla vyšší
důkazní sílu než vyjádření Ing. K. Žalovaný se k danému výslechu vyjádřil na str. 17-18
napadeného rozhodnutí a na svém stanovisku trvá. JUDr. Č. je druhým jednatelem obchodní
korporace Black Fern s.r.o., přičemž první jednatel, Ing. J.K., který je zároveň jednatelem a
společníkem žalobce, byl správcem daně vyslechnut. Ing. Kolbek je mimochodem v obou
případech oprávněn jednat za danou společnost samostatně. Není tedy zřejmé, jaké nové
zásadní informace by mohl druhý jednatel odběratele v případu sdělit, a žalobce to ani
neuvedl. Bez zajímavosti není ani fakt, že odběratel vznikl 30. 9. 2009, tedy necelé tři měsíce
před sporným obchodním případem. Žalobce v souvislosti s neprovedeným výslechem
odkázal na zásadu materiální pravdy, která se však dle názoru žalovaného týká jiných
skutkových situací. Znamená, že rozhodující je skutečný obsah právního úkonu, který činí
osoba zúčastněná na správě daní, nikoliv jeho formální označení. Totéž platí i ohledně právní
skutečnosti rozhodné pro správu daní. K uplatnění této zásady správce daně přistoupí za
situace, kdy neakceptuje úkon činěný osobou zúčastněnou na správě daní a hodlá jej posoudit
odlišně od ní. Žalovaný se domnívá, že právě této zásadě v případě žalobce plně dostál, jak
ostatně uvedl na str. 10 napadeného rozhodnutí v souvislosti s dodávkou od DF STAVBY
s.r.o. a CZ stavby s.r.o. Co se týče výslechu K.J. a dokladů od MUDr. S., k tomu se žalovaný
vyjádřil na str. 7 napadeného rozhodnutí a na svém stanovisku trvá. V této souvislosti
žalovaný také uvádí, že skutečnosti uvedené v daňovém tvrzení je povinen prokázat žalobce,
nikoli správce daně či žalovaný, jak vyplývá z ustanovení § 92 odst. 3 daňového řádu. Podle

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 7 57Af 26/2016

ustanovení § 86 odst. 2 má daňový subjekt právo a podle odst. 3 citovaného ustanovení také
povinnost předkládat důkazní prostředky, které prokazují jeho tvrzení. Správce daně poté dle
zásady volného hodnocení důkazů tyto (a další) důkazy zhodnotí podle své úvahy, posuzuje
každý důkaz jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti. K tomu žalovaný odkazuje
také na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 36/2011 - 108 odst. [30], dostupný na
www.nssoud.cz, ze kterého vyplývá: „Zásada volného hodnocení důkazů se projevuje v tom,
že správce daně není povinen vzít v úvahu všechny důkazy navržené daňovým subjektem,
neboť má právo je nejprve samostatně posoudit, a tedy i vyloučit ze svého rozhodování. Takto
může postupovat, pouze pokud náležitě odůvodní své úvahy, proč navržený důkaz nepovažuje
za relevantní. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že tím, že správce daně odůvodněně
neosvědčí některý důkazní prostředek jako důkaz, nepřebírá odpovědnost za prokázání
skutečného stavu věci. Správce daně totiž není povinen vyhledávat důkazní prostředky
svědčící ve prospěch daňového subjektu“. Námitky k bodu 1. žaloby jsou tedy nedůvodné.

 V bodu 2. žaloby žalobce rekapituluje skutečnosti vztahující se k neuznanému nároku
na odpočet u přijatých plnění od DF STAVBY s.r.o. a CZ stavby, s.r.o. Není mu zřejmé,
z čeho žalovaný usuzuje, že plnění nebyla uskutečněna tak, jak je deklarují předložené daňové
doklady. K tomu žalovaný odkazuje na napadené rozhodnutí, konkrétně na str. 8-11, přičemž
za zásadní považuje skutečnost, že žalobcem předložené důkazy dle správní úvahy
žalovaného neodpovídají skutečnosti. V běžném obchodním styku je nepravděpodobné a
téměř neuskutečnitelné, aby smlouvy o dílo se subdodavateli (v tomto konkrétním případě s
obchodní korporací DF STAVBY, s.r.o. a CZ stavby s. r. o.) byly mezi subjekty uzavřeny
ještě před vyhlášením veřejné zakázky zadavatele, před otevřením obálek s nabídkami i před
uzavřením smlouvy zadavatele s žalobcem. Zde se mimochodem zřejmě jedná také o porušení
zákona o veřejných zakázkách, to však nebylo předmětem řízení před orgány Finanční správy.
Základním předpokladem uznání nároku na odpočet u tuzemského plnění je existence
daňového dokladu, na kterém je uvedeno reálné datum uskutečnění plnění. Prokazovat nárok
na odpočet jinak než daňovým dokladem lze v případě intrakomunitárních plnění, což však
není případ žalobce. Ten uvádí, že svůj nárok na odpočet prokázal celou řadou jiných důkazů,
které však blíže nekonkretizuje. Nutno také uvést, že v době „uskutečnění“ zdanitelného
plnění (prosinec 2009) nebyla účinná zásadní novela ZDPH (ta byla účinná od dubna 2011),
avšak žalobce v žalobě argumentuje jejím aktuálním zněním. Žalobce dále odkazuje na znění
ustanovení § 21 ZDPH, podle kterého se zdanitelné plnění považuje za uskutečněné dnem
převzetí díla nebo jeho dílčí části. Základním důvodem, proč žalovaný nárok na odpočet
neuznal, je právě fakt, že zdanitelné plnění se neuskutečnilo tak, jak je uvedeno na daňovém
dokladu (nikoli, že doklad měl formální vadu nebo že by zdanitelné plnění žalobce neprokázal
jinak). Ze skutečností zjištěných během daňového řízení objektivně vyplývá, že k předání
staveniště kvůli zahájení prací došlo až dne 4. 5. 2010, neboť do této doby probíhal
archeologický průzkum a nebylo tudíž možné zahájit práce na stavbě. To dokládá i uzavření
dodatku ke smlouvě o dílo, protože z důvodu archeologického průzkumu byl prodloužen
termín dodání díla z měsíce srpna 2010 na 31. 3. 2011. Právě zde žalovaný uplatnil zásadu
materiální pravdy odkazovanou žalobcem v prvním žalobním bodu: dílo nebylo fakticky
uskutečněno k datu uvedenému na daňovém dokladu (21. 12. 2009), tj. k tomuto dni nedošlo
k uskutečnění zdanitelného plnění. Pouhým předložením daňového dokladu nelze mít za
prokázané, že předmětná zdanitelná plnění byla uskutečněna tak, jak bylo deklarováno na
daňových dokladech. Žalovaný tak uzavírá, že v případě žalobce se nejednalo o „formální

[OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 8 57Af 26/2016

vadu“ dokladu, jak se tento domnívá, ale o to, že zdanitelné plnění se objektivně nemohlo
uskutečnit v termínu, který byl na dokladu uveden, a stav formálně-právní tak neodpovídal
stavu skutečnému, jak je vyžadováno i judikaturou Nejvyššího správního soudu. Aktuální
rozsudek sp. zn. 9 Afs 115/2016 ze dne 1. 12. 2016, dostupný na www.nssoud.cz uvádí:
„Ověření, zda vůbec vznikl nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, je, jak vyplývá z
konstantní judikatury Ústavního soudu, prvotně záležitostí dokladovou. Současně je však
třeba respektovat soulad s faktickým stavem. To znamená, že ani doklady se všemi
požadovanými náležitostmi nemohou být podkladem pro uznání nároku na odpočet daně z
přidané hodnoty, je-li správcem daně zpochybněno uskutečnění zdanitelného plnění tak, jak je
v dokladech prezentováno. Předložení daňového dokladu je pouze formálním důkazem
dovršujícím hmotně právní aspekty skutečného provedení zdanitelného plnění. Jestliže
zdanitelné plnění nebylo uskutečněno tak, jak je plátcem deklarováno, nemůže být důkazní
povinnost naplněna pouhým předložením, byť formálně správného, daňového dokladu (srov.
nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 402/99, publ. jako N 73/22 SbNU
131, dostupný z http://nalus. usoud.cz). Dále lze zmínit, že v daňovém řízení platí zásada, že
daňový subjekt tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vztahu k jeho daňové povinnosti,
jehož se může v daňovém řízení zhostit předložením účetnictví nebo jiných povinných
evidencí a záznamů. Daňové a účetní doklady, příp. jiné listiny, mohou být ovšem
dostatečným důkazem jenom v případě, kdy není pochyb o tom, že plnění bylo poskytnuto
tak, jak daňový subjekt deklaroval. Přestože daňový subjekt předloží formálně bezvadné
účetní doklady, správci daně mohou vzniknout pochybnosti o věrohodnosti, průkaznosti,
správnosti či úplnosti účetnictví nebo jiné evidence. Správce daně je v takovém případě
povinen prokázat existenci vážných a důvodných pochyb o souladu předložených záznamů se
skutečností. Není však povinen postavit najisto, že předložené údaje jsou v účetnictví či jiné
evidenci daňového subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností. Pokud správce daně
důvodně zpochybní předložené účetní nebo daňové doklady, tedy unese své důkazní břemeno
podle § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu, důkazní břemeno přejde zpět na daňový subjekt. Je
pak na daňovém subjektu, aby pochybnosti správce daně vyvrátil a prokázal pravdivost svých
tvrzení dalšími důkazy. Námitka žalobce je nedůvodná.