30 A 16/2017-70
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Václava Roučky a soudců JUDr. PhDr. Petra Kuchynky, Ph.D. a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: V.B., nar. …, bytem …, zastoupeného JUDr. Radkem Bechyně, advokátem, se sídlem Legerova 148, 280 02 Kolín, proti žalovanému: Krajský úřadu Karlovarského kraje, se sídlem Závodní 353/88, 360 21 Karlovy Vary, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 12. 2016 č. j. 3010/DS/16-3,
t a k t o :
O d ů v o d n ě n í
I. Napadené rozhodnutí
Žalobou ze dne 25. 1. 2017, k poštovní přepravě předanou dne 27. 1. 2018, se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 12. 2016 č. j. 3010/DS/16-3 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary (dále též „prvoinstanční správní orgán“) ze dne 23. 9. 2016 č. j. 3306/OD-BODY/16/Růž (dále též „prvoinstanční rozhodnutí“). Prvoinstančním rozhodnutím byly zamítnuty námitky uplatněné proti provedeným záznamům bodů v evidenční kartě řidiče za spáchané přestupky, a provedené záznamy byly potvrzeny.
II. Žaloba
Žalobce v žalobě nejprve konstatoval, že žalovaný jako odvolací orgán nerespektoval odvolací důvody, nezabýval se jednotlivými důkazními prostředky, které byly součástí spisového materiálu, či některé důkazy upřednostnil jednostranně v neprospěch odvolatele. Žalovaný zcela ignoroval rozhodování jiných odvolacích správních orgánů ve věcech shodných, a významně tak narušil právní jistotu žalobce. Žalobce měl za to, že byl zkrácen na právech, která mu příslušejí, resp. postupem správního orgánu, takovým způsobem, že to mělo za následek nezákonné rozhodnutí.
Žalobní body konkretizoval žalobce následovně. Žalobce namítal, že odvolací správní orgán zcela ignoroval předložené důkazní prostředky. Přílohou doplněného odvolání bylo rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 24. 4. 2014, č. j. MSK 49924/2014, vydané ve shodné věci, tedy ve věci odvolání proti rozhodnutí o námitkách proti provedenému záznamu bodů v bodovém hodnocení řidiče. Z rozhodnutí bylo zcela zřejmé, že je běžnou praxí odvolacího správního orgánu posuzovat i jednotlivé podklady (rozhodnutí v blokových řízeních) z hlediska jejich způsobilosti pro provedený záznam bodů v bodovém hodnocení řidiče. Z rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje jednoznačně vyplývá, že se odvolací orgán zabýval kvalitou provedení jednotlivých rozhodnutí (v blokových řízeních) a také, že jednotlivá rozhodnutí (v blokových řízeních) po posouzení označil za nezpůsobilá pro provedení záznamu bodů v bodovém hodnocení řidiče. Z dalších rozhodnutí totožného odvolacího správního orgánu (Krajský úřad Moravskoslezského kraje) ve věcech shodných či obdobných, např. rozhodnutí ze dne 22. 10. 2014, č. j. MSK 126113/2014, či ze dne 12. 11. 2014, č. j. MSK 121761/2014, vyplývá ustálená praxe odvolacího správního orgánu, a to hlavně v tom směru, že odvolací správní orgán se zabývá způsobilostí jednotlivých rozhodnutí, na základě nichž jsou zaznamenávány body, což činí zejména na základě podaného odvolání, kdy odvolatel provedení takového posouzení požaduje, a na možnou nezpůsobilost podkladů ve svém odvolání upozorňuje. Dle správního řádu existuje zásada legitimního očekávání, podle níž by správní orgány měly ve věcech se shodnými či obdobnými znaky postupovat a rozhodovat shodně. Tato zásada se de iure týká sice vždy jednoho konkrétního správního orgánu, ovšem v případě orgánů veřejné moci, jakými jsou krajské úřady, kterých existuje na území České republiky pouze třináct, se žalobce domnívá, že i zde by měla existovat ustálená či alespoň obdobná praxe při posuzování věcí shodných či obdobných. Ačkoliv v českém právním systému neexistuje zvykové právo (precedens), užívání zásady legitimnosti jej de facto zavádí. Pokud tedy jeden správní orgán rozhoduje výše popsaným způsobem, není dle žalobce přiléhavé, aby totožný správní orgán pouze v jiné místní působnosti rozhodoval a postupoval zcela odlišně. Tím by byla jednoznačně dotčena rovnost účastníků před zákonem, a to pouze na základě místní příslušnosti k danému správnímu orgánu.
Další námitku žalobce spatřoval v nezpůsobilosti podkladů pro záznam bodů v bodovém hodnocení řidiče. Žalobce ve svém odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí napadal jednotlivé podklady jako nezpůsobilé pro záznam bodů do bodového hodnocení řidiče. K tomu odvolací správní orgán uvedl, že tyto posuzovat nemohl. Jediné důkazy, které odvolací orgán posoudil, jsou oznámení od věcně příslušných oddělení policie, kterými byla oznamována skutečnost, že žalobce měl spáchat přestupek, který s ním byl projednán, a bylo vydáno rozhodnutí v blokovém řízení. Dle žalobce nemůže být takovéto oznámení dostatečným důkazem a musí být vždy porovnáno s předmětným rozhodnutím, kterého se týká, tak aby mohla být vyloučena možná chyba lidského faktoru či možná zvůle orgánu veřejné moci. Žalobce respektuje názor správního orgánu, že rozhodnutí vydávané v blokovém řízení a blokové řízení samotné jsou velmi specifickým druhem řízení, ovšem toto konstatování nemůže omluvit nedostatky, které z pohledu zákonem kladených požadavků na tento druh rozhodnutí nese. Přiložená rozhodnutí v blokových řízeních - série HG/2014, číslo bloku G 1498901, a série GF/2013, číslo bloku F 0832677, nesplňují ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu dostatečnou individualizaci skutku pro rozhodnutí. Z rozhodnutí v blokovém řízení série FC/2013, číslo bloku C l404971, je zřejmé, že byly dodrženy veškeré zákonem stanovené požadavky. Z uvedených rozhodnutí je patrné, že i přes specifičnost daného druhu řízení lze rozhodnutí vydat v souladu se všemi zákonem kladenými požadavky tak, aby bylo zcela zřejmé, o jaký přestupek se mělo jednat, kdy a kde mělo ke spáchání přestupku dojít, dle jakého ustanovení zákona byl přestupek kvalifikován a jaká zákonem stanovená povinnost měla být porušena. Z rozhodnutí by měly být patrny údaje o osobě přestupce, místu spáchání přestupku a době spáchání přestupku, mělo by být zcela jasné, čeho se měl přestupce dopustit a jakou povinnost stanovenou zákonem svým jednáním porušil. Argument, že přestupce svým podpisem dal souhlas s tímto druhem projednání a správností takového rozhodnutí tak, jak uvádí odvolací správní orgán, je dle žalobce naprosto nesprávný. Není možné, aby za správnost rozhodnutí vydaného správním orgánem odpovídal přestupce, a není možné po přestupci vyžadovat ani očekávat takovou znalost práva, aby mohl správnost rozhodnutí posoudit a na případnou nesprávnost upozornit a žádat její nápravu. V takovém případě pozbývá smyslu existence jakýchkoli orgánů veřejné moci.
Podklad pro záznam bodů nepovažuje žalobce za způsobilý zejména v následujících případech:
i) V případě porušení povinnosti být za jízdy připoután bezpečnostním pásem není rozhodně dostatečným popisem přestupku formát „neužil bezpečnostní pásy, nepřipoután bezp. pásem, nepřipoután BP, pásy aj.“, kdy zákonem stanovenou povinností řidiče je být za jízdy připoután bezpečnostním pásem dle § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., který stanoví povinnost „být za jízdy připoután na sedadle bezpečnostním pásem, pokud jím je sedadlo povinně vybaveno podle zvláštního právního předpisu“. Z vydaného rozhodnutí musí být tedy zřejmé, že přestupce porušil tuto povinnost za jízdy a dopustil se jí jako řidič motorového vozidla. Pokud je osoba nepřipoutána jako spolujezdec, jedná se sice o přestupek, ovšem takovýto přestupek nepodléhá evidenci bodů v bodovém hodnocení řidiče.
ii) Z rozhodnutí dále musí být naprosto zřejmé, kde a kdy mělo ke spáchání přestupku dojít, tak aby bylo možno vyloučit, že přestupek se stal mimo pozemní komunikaci a přestupce měl být případně trestán dle zákona o přestupcích, nikoli dle zákona o provozu na pozemních komunikacích.
iii) Údaje v rozhodnutí by měly být uvedeny čitelně, srozumitelně a přehledně, tak aby rozhodnutí mohlo být vůbec přezkoumáno. Pokud jsou údaje uvedené v rozhodnutí nečitelné, není možné na základě takového rozhodnutí evidovat body v bodovém hodnocení řidiče, neboť z rozhodnutí nejsou zřejmé okolnosti daného přestupku.
Třetí část námitek obsahuje výtky týkající se nedostatku pokutového bloku, který byl podkladem pro záznam bodů do bodového hodnocení řidiče. K pokutovému bloku ze dne 21. 6. 2016 žalobce uvedl, že v kolonce „uložena za přestupek podle §“ je uveden údaj „125c/1k“. Rozhodnutí tak obsahuje vadnou právní kvalifikaci. Dle žalobce rovněž vyvstává pochybnost o věcné příslušnosti orgánu, který rozhodnutí v blokovém řízení (na soukromém pozemku či pozemní komunikaci) vydal. Rovněž není dle žalobce jednoznačně uvedeno přesné místo spáchání přestupku. Dále je v bloku popis skutku uveden jako „pásy“, což nepopisuje porušení jakékoli povinnosti řidiče stanovené zákonem. Z nyní napadeného rozhodnutí nelze přezkoumatelným způsobem určit údaj o právní kvalifikaci, zda mělo k přestupku dojít na místě veřejném či soukromém. Rovněž právní kvalifikace uvedená v kolonce pro vylíčení události citovaného rozhodnutí je chybně uvedená již výše zmíněná právní kvalifikace „§ 6/1a z.č. 361/2000“ přičemž správná právní kvalifikace zní § 6 odst. 1 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Žalobce dále uvedl, že pouze při spojení srozumitelné právní kvalifikace a skutkové věty lze hovořit o tom, že rozhodnutí v blokovém řízení má náležitosti kladené zákonem.
Žalobce zpochybňuje způsobilost shora citovaných pokutových bloků být podkladem pro záznam bodů v registru řidičů, neboť přestupky nejsou jako konkrétní a individualizované jednání vůbec vymezeny. Není tedy bez důvodných pochybností patrno komu, kdy a kde a za jaký přestupek byla uložena pokuta v blokovém řízení, když tento nedostatek nelze zhojit strohými a zkratovitými formulacemi tak, jak zmiňuje Nejvyšší správní soud ČR v rozhodnutí č. j. 4 As 127/2014-39.
Na základě shora citovaných výtek se žalobce domáhá, aby se soud zabýval zejména otázkou, zda byla jednotlivá pravomocná rozhodnutí způsobilými podklady pro záznam bodů v bodovém hodnocení řidiče. Toto by měl příslušný krajský soud zejména s odkazem na shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu, ze kterého mimo jiné vyplývá, že: „S rigidní přísností nelze posuzovat pokutový blok ani po obsahové stránce. Při zohlednění specifik blokového řízení je možno přijmout i strohé a zkratkovité formulace, je-li z nich patrné komu, kdy a za jaký přestupek byla pokuta v blokovém řízení uložena, jak vyžaduje ust. § 84 a násl. zákona o přestupcích. Podstatné je, aby konkrétní jednání konkrétní osoby bylo v bloku popsáno natolik jednoznačně a určitě, že nebude zaměnitelné s jiným jednáním. Stane-li se tak pomocí zkratkovitých formulací, jsou-li v kontextu dalších údajů srozumitelné, na způsobilost bloku být podkladem pro zápis bodů to ničeho nemění.“ Nelze tedy dospět k jinému závěru, než že ke zpochybnění způsobilosti pokutového bloku jako podkladu pro zápis bodů do registru dojde jedině tehdy, nebude-li na pokutovém bloku přestupek jako konkrétní, individualizované jednání vůbec vymezen, když absence konkretizace a individualizace je v předmětné věci dle názoru žalobce právě případ pokutového bloku ze dne 21. 6. 2016.
Ze všech shora uvedených důvodů žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
Žalovaný se k žalobě vyjádřil v podání ze dne 9. 3. 2017, ve kterém navrhl zamítnutí žaloby. Žalovaný nejprve popsal dosavadní průběh správního řízení a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Při svém rozhodování vycházel žalovaný z okolností daného případu, kdy žalobce podané námitky nikterak nespecifikoval, pouze uváděl obecná pravidla pro případy přezkumných řízení a na těchto obecných proklamacích vystavěl i svou teorii nerespektování odvolacích důvodů a nezpůsobilosti podkladů pro záznam bodů. Požadavek na vyžádání pokutových bloků, přestože se v daném případě jednalo pouze o jeden pokutový blok, neboť ostatní záznamy bodů byly zaevidovány na základě trestních příkazů soudu, svědčil o účelovosti unifikovaného podávání námitek a snaze prodlužovat řízení bez relevantních důvodů. Ze spisu více než patrné, že zmocněnec žalobce nedbá specifik jednotlivých řízení a používá obecné fráze a proklamace bez jakékoli souvztažnosti
s právě projednávanou věcí. Žalovaný vycházel z obecné zásady volného hodnocení důkazů, souladu napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy a především z vymezené podstaty řízení o námitkách v bodovém hodnocení řidiče. V řízení o námitkách proti provedeným záznamům bodů v registru řidičů je předmětem řízení posouzení, zda byly záznamy bodů v registru řidičů provedeny v souladu se zákonem, tzn., zda počet zaznamenaných bodů (za porušení vybraných povinností stanovených přílohou k zákonu o silničním provozu) odpovídá spáchanému přestupku, zda je zapsán příslušnému přestupci atd. Záznamy bodů byly provedeny v souladu s ustanovením § 123b odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu. Povinností správního orgánu I. stupně je posoudit a zvážit důvodnost či nedůvodnost podaných námitek. Žalobce uváděl obecná klišé bez souvztažnosti na právě projednávaný případ, a neuvedl žádné skutečnosti, které by zpochybnily provedené záznamy bodů v kartě řidiče. Nezbylo tedy než námitky pro nedůvodnost zamítnout.
Závěrem žalovaný uvedl, že trvá na tom, že shromážděné pokutové bloky obsahují všechny náležitosti, které plně postačují k tomu, aby mohly být podkladem pro záznam bodů do registru řidičů, a navrhl, aby soud žalobu zamítl.
IV. Posouzení věci krajským soudem
Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „soudní řád správní“ nebo „s. ř. s.“).
Účastníci řízení souhlasili s rozhodnutím soudu o věci samé bez jednání, žalovaný i žalobce ve smyslu § 51 odst. 1 s. ř. s., a proto soud nenařizoval jednání ve věci samé.
Podle ust. § 75 odst. 1 soudního řádu správního soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Podle ust. § 75 odst. 2 soudního řádu správního věty prvé soud přezkoumá napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů.
Bodové hodnocení řidičů je upraveno v § 123a až 123f zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o silničním provozu“ nebo „zákon č. 361/2000 Sb.“).
Podle § 123b odst. 2 zákona o silničním provozu záznam v registru řidičů provede příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností ke dni uložení pokuty za přestupek v blokovém řízení nebo ke dni nabytí právní moci rozhodnutí o uložení sankce za přestupek, rozhodnutí o uložení sankce za jednání vojáka označené za přestupek ve zvláštním právním předpise, rozhodnutí o uložení kázeňského trestu za jednání mající znaky přestupku anebo rozhodnutí, kterým se ukládá trest za trestný čin, a to nejpozději do 5 pracovních dnů ode dne, kdy mu bylo doručeno a) oznámení o uložení pokuty za přestupek v blokovém řízení, b) rozhodnutí o uložení sankce za přestupek, rozhodnutí o uložení sankce za jednání vojáka označené za přestupek ve zvláštním právním předpise anebo rozhodnutí o uložení kázeňského trestu za jednání mající znaky přestupku, nebo c) rozhodnutí, kterým byl uložen trest za trestný čin.
Podle § 123f odst. 1 zákona o silničním provozu nesouhlasí-li řidič s provedeným záznamem bodů v registru řidičů, může podat proti provedení záznamu písemně námitky obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností příslušnému k provádění záznamu.
Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Žalobce v první žalobním bodu tvrdil, že žalovaný se nezabýval předloženými důkazními prostředky a zejména nevyhodnotil odlišnou rozhodovací praxi jiných správních orgánů projednávající obdobné věci s tím, že správní orgány by měly právě ve věcech se shodnými, či obdobnými znaky postupovat a rozhodovat shodně, přičemž žalobce měl za to, že správní orgán měl následovat postupy Krajského úřadu Moravskoslezského kraje v rozhodnutí ze dne 24. 4. 2014, č. j. MSK49924/2014Na, ze dne 22. 10. 2014 č. j. MSK 126113/2014, a v rozhodnutí ze dne 12. 11. 2014 č. j. MSK 121761/2014. Touto námitkou patrně žalobce poukazoval na nedodržování ust. § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále též „správní řád“), které ukládá správnímu orgánu dbát, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Toto zákonné ustanovení kromě zásady legitimního očekávání zakotvuje též zásadu individuálního posouzení každé věci. Skutečnosti žalobcem tvrzené pouze v obecné rovině však neumožnují soudu vyjádřit se ke vznesené námitce, zda při rozhodování Krajského úřadu Moravskoslezského kraje a žalovaného ve věcech shodných, či obdobných s věcí aktuálně projednávanou, byla respektována zásada individuálního posouzení každé věci a současně zásada legitimního očekávání. Krajský soud totiž nezná skutkové okolnosti případů rozhodovaných Krajským úřadem Moravskoslezského kraje a pouze z předložených kopií rozhodnutí není možné bez znalosti spisového materiálu posoudit, zda správní orgán v těchto případech postupoval v rozporu s ust. § 2 odst. 4 správního řádu. Námitku žalobce tak soud pokládá za nedůvodnou.
Žalobce dále v žalobě uváděl pouze v obecné rovině skutečnosti, pro které nepovažuje podklad pro záznam bodů v bodovém hodnocení řidiče za způsobilý a uváděl celkem tři oblasti, ve kterých rozváděl argumenty pro svá tvrzení. Argumentace žalobce v této části žaloby však byla zcela obecná a bez vazby na projednávaný případ. Úvahy žalobce ve vztahu ke způsobu, jakým dostatečně specifikovat přestupkové jednání ve vazbě k definici místa a času spáchání přestupku a ve vazbě na čitelnost údajů v pokutovém bloku uváděných, žalobce souhrnně uváděl obecné argumenty použitelné pro jakékoliv případy, jejímž předmětem by bylo projednávání zmiňovaného přestupkového jednání. Žalobce tak uváděl námitky zcela obecného charakteru, aniž by v tomto žalobním bodě upřesnil, které konkrétní náležitosti v konkrétním případě konkrétního přestupku chybí. Takovéto tvrzení bez uvedení konkrétních skutečností je tvrzením nedůvodným, jak ostatně dovodil např. Nejvyšší správní soudu v rozsudku ze dne 14. 8. 2015, č. j. 5As 10/2015-27, dostupném na www.nssoud.cz.
Třetí okruh námitek žalobce zaměřil na konkrétní nedostatky pokutového bloku ze dne ze dne 21. 6. 2016. Žalobce k pokutovému bloku ze dne 21. 6. 2016 namítal, že obsahuje chybnou právní kvalifikaci, měl pochybnosti o věcné příslušnosti orgánu ukládajícího pokutu, když blok neobsahuje přesné místo spáchaného přestupku (na soukromém pozemku nebo na pozemní komunikaci). Dále je v bloku popis skutku uveden jako „pásy“, což dle žalobce nepopisuje porušení jakékoli povinnosti řidiče stanovené zákonem. V uvedeném pokutovém bloku série JK/2015 č. K0083273 je uveden následující popis skutku: „20.50h, Ostrov, ul. U Nemocnice, dne 21. 6. 2016, r.z. …, řidič nebyl za jízdy připoután § 6/1a z. č. 361/2000 Sb.“. Z tohoto popisu vyplývá, že žalobce porušil vozidlem s registrační značkou … ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/2000 Sb., o silničním provozu (Řidič motorového vozidla je povinen být za jízdy připoután na sedadle bezpečnostním pásem, pokud jím je sedadlo povinně vybaveno podle zvláštního právního předpisu), když nebyl za jízdy připoután bezpečnostním pásem a tím naplnil skutkovou podstatu přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Jako místo spáchání přestupku byla jasně uvedena ulice U Nemocnice v obci Ostrov a blok je opatřen žalobcovým podpisem, což žalobce ani nerozporuje. Soud na okraj uvádí, že v celém pokutovém bloku není nikde uveden popis skutku jako „pásy“, jak uvádí žalobce v žalobě. Výše pokuty činila 100 Kč a nebyla na místě zaplacena.
Z pokutového bloku je zřejmé kde, kdy, komu a za co byla v blokovém řízení pokuta uložena. Blok obsahuje i právní kvalifikaci, na jejímž základě byla žalobci uložena pokuta a následně zapsán příslušný počet bodů. Zde je namístě upozornit, že na pokutovém bloku jsou omezené možnosti pro vyjádření příslušných skutečností. Podle § 85 odst. 4 věty druhé zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, účinného do 30. 6. 2017, se na pokutových blocích vyznačí, komu, kdy a za jaký přestupek byla pokuta v blokovém řízení uložena. Přiměřeně je pak nutno aplikovat § 77 citovaného zákona o výroku rozhodnutí, avšak nelze odhlédnout od toho, že se nejedná o klasické rozhodnutí, ale o blok (byť soudní praxe posunula jeho vnímání také jako rozhodnutí, ovšem rozhodnutí sui generis). Na to pak navazuje rozsáhlá judikatura Nejvyššího správního soudu, z níž soud považuje za významné citovat z rozsudku kasačního soudu ze dne 4. 9. 2012, čj. 7 As 94/2012-20, kde je mj. konstatováno toto: „(...) S rigidní přísností nelze posuzovat pokutový blok ani po obsahové stránce. Při zohlednění specifik blokového řízení je možno přijmout i strohé a zkratkovité formulace, je-li z nich patrné, komu, kdy a za jaký přestupek byla pokuta v blokovém řízení uložena, jak vyžaduje ust. § 85 odst. 4 zákona o přestupcích. Podstatné je, aby konkrétní jednání konkrétní osoby bylo v bloku popsáno natolik jednoznačně a určitě, že nebude zaměnitelné s jiným jednáním. Stane-li se tak pomocí zkratkovitých formulací, jsou-li v kontextu dalších údajů srozumitelné, na způsobilosti bloku být podkladem pro zápis bodů to nic nemění. Proto postačuje uvedení přestupkového jednání zkratkami „jízda bez použití BP“ nebo „pásy“, jsou-li tyto zkratky doplněny odkazem na ustanovení zákona o přestupcích, ve kterém je přestupek specifikován, a na ustanovení zákona o silničním provozu, které přestupce porušil.“. Citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nelze interpretovat jinak, než že v některých případech se dovodí srozumitelnost informací uvedených na pokutovém bloku i s určitým výkladem, třeba použitím obvyklých zkratek apod. Ostatně, hlavním kritériem pro posouzení toho, zda konkrétní jednání je v pořádku nebo ne, je to, zda skutečně ten skutek a jeho právní kvalifikace jsou popsány tak, aby byly srozumitelné a odlišitelné od jiných skutků. Soud je přesvědčen, že na úrovni žalobcovy argumentace nelze správnímu orgánu vytknout žádné pochybení. Lze dodat, že určitá srozumitelnost vyplývá i z toho, že blok byl žalobcem podepsán, tedy žalobce zřejmě věděl, co podepisuje, a v okamžiku, kdy tak činil, mu to bylo dostatečně srozumitelné.
Pokud jde o námitky žalobce ohledně místa spáchání deliktů s tím, že není zřejmé, zda ke spáchání přestupků došlo „na soukromém pozemku či pozemní komunikaci“, je nezbytné konstatovat, že již z konkretizace zákonných ustanovení na pokutových blocích je zcela zřejmé, že sankcionováno bylo deliktní jednání žalobce na „pozemních komunikacích“. Z ničeho nevyplývá a žalobce ostatně ani netvrdí, v případě jakého přestupku se mělo jednat o prostor „mimo pozemní komunikaci“.
Soud přezkoumal napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 věta prvá s. ř. s.). Jelikož neshledal na základě výše uvedené argumentace žalobu důvodnou, podle § 78 odst. 7 s. ř. s. ji rozsudkem zamítl.
V. Náklady řízení
Žalovaný správní orgán, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný náhradu nákladů řízení nepožadoval, a proto bylo rozhodnuto, že na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost do dvou týdnů od jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
V Plzni dne 27. dubna 2018
JUDr. Václav Roučka, v.r.
předseda senátu
Za správnost: K.