[OBRÁZEK]

 

ČESKÁ REPUBLIKA

Rozsudek

jménem republiky

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL.M., a Mgr. Zdeňka Macháčka ve věci

 

žalobce:   P.J.

bytem XX

zastoupen advokátkou JUDr. Lucií Kýčkovou,

sídlem Dubská 356/2, Teplice,

    

proti

žalovanému:   Krajský úřad Libereckého kraje,

    sídlem U Jezu 642/2a, Liberec 2,

 

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. OÚPSŘ 1/2015-330-rozh.,

 

takto:

 

  1. Žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. OÚPSŘ 1/2015-330-rozh., se zamítá.
  2. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

 

Odůvodnění:

 

  1. Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Česká Lípa, stavebního úřadu, ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. MUCL/116783/2013/Pro, č. j. MUCL/170742/2014, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o dodatečné povolení změn staveb spočívajících v umístění fotovoltaické elektrárny 9,75 kWp (39 ks FV panelů 250 Wp) na střechách dvou objektů bez č. p./č. e. na pozemcích p. č. XX a p. č. XX v k. ú. XX

 

  1. Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že vzhledem k žalobcem uplatněným odvolacím námitkám a tomu, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se opírá o nesouhlasná závazná stanoviska Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, Správy Chráněné krajinné oblasti kokořínsko a Městského úřadu Česká Lípa, stavebního úřadu, úseku památkové péče, bylo třeba postupovat dle § 149 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Žalovaný proto vyžádal potvrzení nebo změnu závazných stanovisek od orgánů nadřízených těm, které závazná stanoviska vydaly. Následně Ministerstvo životního prostředí, jako nadřízený orgán, potvrdilo nesouhlasné stanovisko Správy CHKO s tím, že umístěním fotovoltaických panelů ve III. zóně CHKO Kokořínsko došlo k negativnímu zásahu do hodnot krajinného rázu. Krajský úřad Libereckého kraje závazné stanovisko Městského úřadu Česká Lípa, stavebního úřadu, úseku památkové péče, potvrdil pouze v části týkající se objektu č. p. XX, neboť shledal historickou a pohledovou provázanost tohoto objektu se sousední stavbou č. p. XX, která je kulturní památkou, na jejíž hodnotě se umístění fotovoltaických panelů negativně odráží. Krajský úřad Libereckého kraje naopak změnil část závazného stanoviska týkajícího se objektu č. p. XX tak, že osazení fotovoltaickými panely je přípustné, a to z důvodu větší vzdálenosti tohoto objektu od zmíněné kulturní památky č. p. XX.

 

  1. Žalovaný z vyjádření uvedených nadřízených orgánů podrobněji citoval a poukázal na § 149 odst. 1 a 3 správního řádu, přičemž na základě těchto ustanovení dospěl k závěru, že z důvodu existence negativního závazného stanoviska není možno žádosti o dodatečné povolení změn staveb vyhovět. V závěru rozhodnutí proto pouze zrekapituloval průběh správního řízení před správním orgánem prvního stupně, jehož vady neshledal, konstatoval, že nezjistil pochybení, pro něž by bylo třeba rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušit, a s poukazem na výše uvedené zamítl odvolání žalobce a potvrdil napadené rozhodnutí.

 

  1. Žalobce v podané žalobě nejprve zrekapituloval průběh správního řízení, obsah svého odvolání a stanoviska dotčených orgánů i žalovaného k věci. Následně uvedl, že žalovaný se nevypořádal s odvolacími námitkami, které žalobce uplatnil proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Bez reakce žalovaného zůstalo upozornění na to, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je nezákonné, nesprávné, nepřezkoumatelné a neodůvodněné. Správní orgány obou stupňů rezignovaly na vlastní úvahy, když pouze odkázaly na stanoviska dotčených orgánů. Dostaly se tak do pozice pouhého sběrného místa stanovisek, která zkompilovaly do svých rozhodnutí bez vlastního hodnocení. Účastník řízení se pak ani nedostane do kontaktu s orgánem, který reálně rozhoduje, a nemá možnost se účinně bránit. Správní řízení se stává pouhou formalitou. Závěry dotčených orgánů nezbavují správní orgány povinnosti řádně a přezkoumatelně odůvodnit svá rozhodnutí. Ani přes zcela zamítavá stanoviska nelze akceptovat nepřezkoumatelné rozhodnutí. Správní orgán prvního stupně odkázal na § 129 odst. 3 písm. c) zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákona, nicméně již nespecifikoval, zda v daném případě shledal rozpor s obecnými požadavky na výstavbu, nebo s veřejným zájmem chráněným zvláštním právním předpisem.

 

  1. Žalobce dále uvádí, že napadené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí správního orgánu prvního stupně pomíjejí současný stav obce a míru, s jakou jsou fotovoltaické panely způsobilé negativně ovlivnit vzhled obce. Stav obce Litice je tristní, nacházejí se zde ruiny, skládky či budovy, které s ohledem na svůj účel neoplývají vizuální či jinou atraktivitou. Okolí kulturní památky je narušeno do takové míry, že umístění fotovoltaických panelů na budovy nikoli památkově chráněné není způsobilé jakkoli umenšit hodnotu kulturní památky. Umístěním panelů je naopak zajištěna energie potřebná pro údržbu a provoz kulturní památky. V takové situaci měl být proveden test přiměřenosti, tedy, zda cíle sledované umístěním fotovoltaických panelů jsou přiměřené případně vzniklým nákladům v nemateriálním smyslu. Ani správní orgán prvního stupně, ani žalovaný správní orgán se však takovým posuzováním nezabývaly. Užívání pojmu „fotovoltaická elektrárna“ svědčí o tom, že účel panelů nebyl zhodnocen správně. Žalobce považuje za nemístné úvahy krajského úřadu stran množství či ceny vyprodukované energie. Není ani zřejmé, zda a nakolik žalovaný k těmto úvahám přihlédl. Závěrem žalobce dodává, že napadeným rozhodnutím byla porušena zásada rovnosti, neboť jiným subjektům bylo umístění fotovoltaických panelů v obci Litice povoleno.

 

  1. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný poukázal na účel institutu závazného stanoviska a na právní úpravu zavazující stavební úřad respektovat závěry dotčených orgánů vyjádřené v závazných stanoviscích. Žalobce dle žalovaného porušil stavební kázeň, když realizoval změny staveb, aniž si předem vyžádal potřebné veřejnoprávní opatření dle stavebního zákona a aniž si opatřil souhlasná závazná stanoviska, která se mu nepodařilo získat ani následně v řízení o dodatečném povolení stavby. Samotná absence souhlasných stanovisek na úseku ochrany přírody a krajiny a na úseku ochrany památek postačuje k tomu, aby byla žádost o dodatečné povolení stavby zamítnuta. Pro takový postup svědčí úprava § 149 správního řádu. Žalovaný obě negativní závazná stanoviska posoudil z hlediska formy, obsahu a rozsahu, přičemž shledal, že odpovídají zákonným požadavkům. Stavebnímu úřadu pak již nepříslušelo zasahovat do věcného posouzení provedeného dotčenými orgány. Správní orgány obou stupňů postupovaly v souladu s vydanými závaznými stanovisky a nezbylo jim tak nic jiného, než žádost o dodatečné povolení stavby zamítnout. Z těchto důvodů žalovaný navrhl, aby soud podanou žalobu zamítl.

 

  1. Ze správního spisu soud zjistil, že Městský úřad Česká Lípa jako stavební úřad oznámil dne 5. 11. 2013 zahájení řízení o odstranění výše popsaných změn staveb. V důsledku podané žádosti žalobce o dodatečné povolení stavby bylo řízení o odstranění stavby usnesením ze dne 29. 11. 2013 přerušeno. Po doplnění žádosti o dodatečné povolení stavby především o projektovou dokumentaci a závazná stanoviska dotčených orgánů stavební úřad dne 30. 9. 2014 oznámil zahájení řízení o dodatečném povolení stavby a dne 30. 10. 2014 konal ústní jednání spojené s ohledáním na místě. Především na základě negativních závazných stanovisek Městského úřadu Česká Lípa, stavebního úřadu, úseku památkové péče, a Agentury ochrany přírody a krajiny, Správy CHKO Kokořínsko, pak stavební úřad dne 5. 11. 2014 vydal zmíněné rozhodnutí o zamítnutí žádosti o dodatečné povolení změn staveb. Na podkladě žalobcem podaného odvolání byl spis postoupen žalovanému, jenž dne 12. 1. 2015 odvolací řízení přerušil za účelem vyžádání stanovisek nadřízených dotčených orgánů. Po získání těchto stanovisek, jak byla popsána výše, a po upozornění na možnost seznámení s podklady rozhodnutí vydal žalovaný dne 28. 5. 2015 rozhodnutí, jehož přezkum je předmětem tohoto řízení.

 

  1. Napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející soud přezkoumal v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v rozsahu a v mezích uplatněných žalobních bodů dle § 75 odst. 2 s. ř. s. s tím, že přitom vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s.

 

  1. K projednání věci bylo nařízeno ústní jednání, při němž účastníci řízení setrvali na svých dosavadních stanoviscích, jak byla popsána výše. Dokazování soud neprováděl, když účastníci řízení žádné důkazní návrhy nevznesli, přičemž ani soud nepovažoval bližší zkoumání skutkového stavu za potřebné.

 

  1. Podle § 149 odst. 1 správního řádu je závazné stanovisko úkon učiněný správním orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení a jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Správní orgány příslušné k vydání závazného stanoviska jsou dotčenými orgány.

 

  1. Podle § 149 odst. 3 správního řádu, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí, jestliže bylo v průběhu řízení o žádosti vydáno závazné stanovisko, které znemožňuje žádosti vyhovět, neprovádí správní orgán další dokazování a žádost zamítne.

 

  1. Podle § 149 odst. 4 správního řádu, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí, jestliže odvolání směřuje proti obsahu závazného stanoviska, vyžádá odvolací správní orgán potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska. Tomuto správnímu orgánu zasílá odvolání spolu s vyjádřením správního orgánu prvního stupně a s vyjádřením účastníků. Po dobu vyřizování věci nadřízeným správním orgánem správního orgánu, který je příslušný k vydání závazného stanoviska, lhůta podle § 88 odst. 1 neběží.

 

  1. Podle § 129 odst. 3 písm. c) stavebního zákona, stavbu uvedenou v odstavci 1 písm. b) lze dodatečně povolit, pokud stavebník nebo její vlastník prokáže, že není v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu nebo s veřejným zájmem chráněným zvláštním právním předpisem.

 

  1. Z ustanovení § 149 odst. 1 a 3 správního řádu, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí, plyne, že závazná stanoviska dotčených orgánů je správní orgán vydávající na jejich podkladě v řízení o žádosti správní rozhodnutí povinen respektovat do té míry, že v případě existence negativního závazného stanoviska správnímu orgánu nezbývá než žádost bez dalšího zamítnout. Správní orgán tedy není oprávněn v duchu zásady volného hodnocení důkazů posuzovat závěry dotčeného orgánu vyjádřené v závazném stanovisku, ale naopak je stanoviskem, které splňuje elementární předpoklady přezkoumatelnosti, vázán (k tomu srov. např. JEMELKA, L., PONDĚLÍČKOVÁ, K., BOHADLO, D., Správní řád. 5. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2016, s. 710).

 

  1. V daném případě rozhodoval stavební úřad v řízení o žádosti o vydání dodatečného stavebního povolení mj. na základě závazných stanovisek orgánů ochrany přírody a krajiny a státní památkové péče. Protože tyto dotčené orgány vydaly negativní závazná stanoviska, která byla pro účely odvolacího řízení s dílčí korekcí potvrzena také nadřízenými dotčenými orgány, stavební úřad, resp. žalovaný, v souladu s § 149 odst. 3 správního řádu, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí, přistoupil k zamítnutí žádosti, resp. k potvrzení zamítavého rozhodnutí.

 

  1. Pakliže žalobce vytýkal žalovanému i správnímu orgánu prvního stupně neprovedení testu přiměřenosti umístění fotovoltaických panelů, tedy posouzení poměru přínosnosti panelů, jejichž umístění dle žalobce sleduje legitimní cíl, a vzniklých nákladů v nemateriálním smyslu, je tato námitka nedůvodná, neboť správní orgány nebyly k takovému posuzování oprávněny. Z výše uvedeného vyplývá, že správním orgánům za této situace nezbylo, než žádost žalobce zamítnout, na což žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí správně poukázal.

 

  1. Povinnost stavebního úřadu rozhodnout dle závazných stanovisek zamítavě, resp. povinnost žalovaného rovněž respektovat závazná stanoviska, v důsledku čehož bylo prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu potvrzeno, vedla pochopitelně k tomu, že odůvodnění obou rozhodnutí správních orgánů se zaměřují především na obsah závazných stanovisek a závěr o jejich závaznosti. Soud sice dává žalobci za pravdu v tom, že ani negativní závazné stanovisko nemůže zhojit nepřezkoumatelnost rozhodnutí, tuto nepřezkoumatelnost však v daném případě ani na straně rozhodnutí žalovaného, ani na straně prvostupňového rozhodnutí neshledal.

 

  1. Správní orgán prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil poukazem na obsah stanovisek dotčených orgánů, citoval § 129 odst. 3 písm. c) stavebního zákona a jako zvláštní právní předpisy, s nimiž jsou předmětné změny staveb v rozporu, označil zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči. Žalobci tak muselo být zřejmé, že důvodem zamítnutí žádosti je rozpor se zájmy chráněnými uvedenými zvláštními právními předpisy. Ostatně hájení zájmů chráněných zvláštními právními předpisy je podstatou činnosti dotčených orgánů a smyslem institutu závazných stanovisek, což žalobci, navíc zastoupenému advokátkou, nemohlo uniknout.

 

  1. Rovněž žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí soustředil převážně na obsah závazných stanovisek dotčených orgánů, jejichž přezkoumání si v souladu s § 149 odst. 4 správního řádu, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí, vyžádal. Nad rámec toho nicméně zrekapituloval průběh řízení před správním orgánem prvního stupně, vyhodnotil jej jako bezvadný, a dále prezentoval závěr, že neshledal jakýchkoli důvodů, pro něž by byl nucen odvoláním napadené rozhodnutí stavebního úřadu zrušit. S námitkou nepřezkoumatelnosti či jiných zásadních vad prvostupňového rozhodnutí se tak v dané situaci vypořádal dostatečným způsobem, když takové vady zjevně neshledal. Žalovanému pak nelze vyčítat, že se v odůvodnění svého rozhodnutí v podstatném rozsahu soustředil na řešení problematiky závazných stanovisek, kterou správně považoval za stěžejní pro své rozhodnutí. Jestliže nebylo možno žádosti žalobce vyhovět z důvodu negativních závazných stanovisek, bylo by nadbytečné podrobně se zabývat dalšími žalobcem vznášenými důvody pro vyhovění žádosti.

 

  1. Správní orgány obou stupňů ve svých rozhodnutích správně a v souladu s § 149 správního řádu poukazovaly na obsah vydaných závazných stanovisek, přičemž není pravdou, že žalobce se v důsledku tohoto postupu neměl možnost účinně bránit. Námitky proti obsahu závazných stanovisek mohl žalobce uplatnit v rámci odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí stavebního úřadu, což také učinil. Právě v důsledku odvolání žalobce vyžádal žalovaný přezkoumání závěrů dotčených orgánů u nadřízených těchto orgánů. Žalobcovy námitky nicméně nebyly ani nadřízenými orgány shledány důvodnými, pročež žalobce v odvolacím řízení neuspěl. Rovněž v rámci soudního řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného má žalobce možnost v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s. uplatnit žalobní námitky proti obsahu závazných stanovisek, což v určitém rozsahu učinil.

 

  1. Pokud jde o žalobní argumentaci týkající se obsahu závazných stanovisek, soud konstatuje, že nadřízené dotčené orgány se v rámci svých stanovisek s námitkami žalobce dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž klíčové pasáže těchto stanovisek byly žalovaným v napadeném rozhodnutí citovány. Pokud žalobce považuje obec, v níž realizoval změny staveb umístěním fotovoltaických panelů, za nevzhlednou, soud se ztotožňuje s názorem Ministerstva životního prostředí, že existencí neatraktivních staveb či skládky nelze odůvodňovat další degradaci krajinného rázu. Existence vizuálně neatraktivních prvků v obci, nacházející se navíc na území chráněné krajinné oblasti, nezakládá právo žalobce na umístění fotovoltaických panelů na střechy domů. Tím spíše ne na střechu domu sousedícího s nemovitou kulturní památkou. Z fotografií založených ve správním spisu je patrno, že střechy nejbližší okolní zástavby nejsou, na rozdíl od staveb, jichž se týká toto řízení, osazeny fotovoltaickými panely. Pokud žalobce uváděl, že jiným subjektům v obci bylo umístění fotovoltaických panelů povoleno, jedná se o tvrzení zcela nekonkrétní a nepodložené, proto na něj nelze adekvátním způsobem reagovat.

 

  1. K námitce, že dotčené orgány či žalovaný nesprávně nazývají zařízení umístěné žalobcem na střechy domů „fotovoltaická elektrárna“, soud uvádí, že správní orgány nepochybně vycházejí z projektové dokumentace předložené k žádosti o dodatečné povolení změn staveb samotným žalobcem, kde žalobce, resp. zpracovatel jeho dokumentace nazývá celé zařízení fotovoltaickou elektrárnou. Žalobce pak v této situaci může stěží důvodně vytýkat správním orgánům, že zařízení označují jeho vlastní terminologií. Samotný název zařízení je navíc pro výsledek řízení o dodatečném povolení změn staveb irelevantní, když ze spisu je nade vší pochybnost zřejmé, jak zařízení vypadá a jak je umístěno na střechy předmětných domů. Úvahy Krajského úřadu Libereckého kraje, jakožto orgánu státní památkové péče, ohledně množství a ceny vyrobené elektrické energie považuje soud v daném případě za nadbytečné, neboť ze stanoviska tohoto orgánu je zřejmé, že pro vydání negativního závazného stanoviska ohledně budovy č. p. x je klíčová především pohledová vazba této budovy a sousední nemovité kulturní památky č. p. x. Konkrétní výkon panelů či cena vyrobeného elektrického proudu nemohou mít za takové situace vliv na závěr závazného stanoviska či napadeného rozhodnutí.

 

  1. Ze shora uvedených důvodů považuje soud uplatněné žalobní body za nedůvodné. Současně nebyly shledány vady, pro něž by bylo třeba zrušit napadené rozhodnutí bez návrhu. Proto soud podanou žalobu zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

 

  1. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., dle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl úspěch žalovaný správní orgán, který náhradu nákladů řízení nežádal. Soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

 

Poučení:

 

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

 

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

 

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

 

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

 

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

 

Liberec 6. června 2018

 

Mgr. Lucie Trejbalová

předsedkyně senátu