[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci

žalobce: R. P.

zastoupen JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem

se sídlem advokátní kanceláře v Brně, Lidická 710/57, PSČ 602 00

proti

žalovanému: Státnímu pozemkovému úřadu

se sídlem Husinecká 1024/11a, 130 00 Praha 3

v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 6. 2016, č. j.: SPU 24298/2016, sp. zn.: 2RP12202/2015-202001

takto:

1. Žaloba proti  rozhodnutí  žalovaného ze dne 6. 6. 2016, č. j.: SPU 24298/2016, sp. zn. : 2RP12202/2015-202001, se zamítá.
2.  Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

1.     Žalovaným rozhodnutím žalovaný zamítl mimo jiné odvolání žalobce proti shora uvedenému rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Jičín ze dne 24. 1. 2008, č. j. PÚ-02/99/04/57/Luk A-30, a toto potvrdil. Tímto prvoinstančním správním rozhodnutím byl podle § 11 odst. 4 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o PÚ“), schválen návrh komplexní pozemkové úpravy v kat. území T., zpracovaný Ing. D. Ř., osobou úředně oprávněnou k projektování pozemkových úprav. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného včas podanou žalobou, kterou odůvodnil následujícím způsobem.

I.

Obsah žaloby

2.     V úvodu žaloby žalobce odůvodnil svoji procesní legitimaci k jejímu podání a zrekapituloval dosavadní průběh správního řízení o návrhu komplexní pozemkové úpravy v kat. území T. Zmínil rovněž rozsudky správních soudů v dané věci, z nichž třeba předně uvést rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2015, č. j. 4 As 38/2015 – 47, kterým byl zrušen jak rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 1. 2015, č. j. 30 A 48/2012 – 126, tak i rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu ze dne 30. 3. 2012, č. j. 47256/2012-MZE-13311, a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení. To bylo ukončeno rozhodnutím žalovaného jako odvolacího orgánu rozhodnutím ze dne 6. 6. 2016, č. j.: SPU 24298/2016, sp. zn.: 2RP12202/2015-202001. Právě k němu žalobce uvedl v bodu 17. žaloby, že: „Po doručení rozhodnutí ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 2RP12202/2015-202001, č. j. SPU 243298/2016, požádal žalobce žalovaného o sdělení, zda je ve věci možno postupovat způsobem, který byl předmětem jednání dne 7. 10. 2015, tzn. uzavřít za účasti všech dotčených subjektů dohodu, na jejímž základě by byla zahájena jednoduchá pozemková úprava týkající se části k. ú. T. dotčené odvolacími námitkami, která by následně změnila nově vzniklé uspořádání pozemků tak, aby byla v co nejširší míře zajištěna ochrana práv a zájmů odvolatelů prezentovaných v dosavadním řízení. Pro případ, že by takový postup byl možný, vyjádřil žalobce svou připravenost upustit od obhajoby svých práv cestou žaloby. Existence popsané možnosti smírného řešení však žalovaným nebyla potvrzena, byť žalobce vyčkával s podáním žaloby až do posledního dne lhůty k jejímu podání.“ V uvedeném směru se věc nepodařilo smírně vyřešit, a proto žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 6. 2016, č. j.: SPU 24298/2016, sp. zn.: 2RP12202/2015-202001, včas žalobu. Navrhoval v ní zrušení napadeného rozhodnutí pro nezákonnost a vady řízení z následujících důvodů.

a)  Žalobce předně namítal vady řízení, které spatřoval v tom, že ačkoliv v doplnění odvolání „jeho podatelé mj. navrhovali, aby mezi poklady pro vydání rozhodnutí byly jako důkaz zařazeny stanovisko Agentury ochrany přírody a krajiny ČR ze dne 9.7.2007 zn. 06314/SOPK/07 a vyjádření Ministerstva životního prostředí č.j. 2994/640/07, 71914/ENV/07, ze dne 22.11.2007, jejichž kopie k doplnění odvolání přiložili,“ tak žalovaný ani k jednomu z těchto důkazů nepřihlédl s odůvodněním, že mohly být uplatněny již v průběhu prvoinstančního řízení. Odkazoval se přitom na § 82 odst. 4 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu, v platném znění (dále jen „správní řád“), podle kterého se k novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. Uplatnění obou označených důkazů považoval žalovaný za rozpor s uvedeným zákonným ustanovením, a proto k němu nepřihlédl.

3.     S tímto postupem se však žalobce neztotožňoval, když žalované rozhodnutí bylo vydáno v řízení zahájeném na základě žádosti obce T. z prosince 2005, podané tedy ještě před účinností nového správního řádu. Řízení na prvním stupni, jakož i řízení odvolací, až do vydání prvního zrušujícího rozsudku, tj. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2011, č. j. 9 Ca 287/2008-58-66, tak bylo vedeno podle zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení. Návrhy obou označených důkazů přitom byly uplatněny ze strany žalobce ještě před vydáním označeného rozsudku Městského soudu v Praze, tedy v době, kdy se v řízení postupovalo ještě podle správního řádu z roku 1967. Podle něho bylo možné uplatnit nové důkazní návrhy bez omezení, neboť dřívější správní řád zásadu koncentrace, ustanovení, které by bylo obdobou § 82 odst. 4 správního řádu z roku 2004, neobsahoval. Žalobce byl proto dne 2. 3. 2008, kdy doplňoval své odvolání proti rozhodnutí orgánu prvního stupně ze dne 24. 1. 2008, č. j. PÚ-02/99/04/57/Luk A-30, oprávněn navrhnout stanovisko Agentury ochrany přírody a krajiny ČR ze dne 9. 7. 2007, zn. 06314/SOPK/07, a vyjádření Ministerstva životního prostředí č. j. 2994/640/07, 71914/ENV/07, ze dne 22. 11. 2007, k důkazu, a to i když šlo o dokumenty vzniklé před vydáním rozhodnutí orgánu prvního stupně, a žalovaný byl povinen k nim přihlédnout, přestože později vydáním kasačního rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2011, č. j. 9 Ca 287/2008-58-66, došlo k „překlopení“ odvolacího řízení do režimu upraveného správním řádem z roku 2004.

4.     Ignorováním obou navržených důkazů zatížil žalovaný odvolací řízení vadou, která měla podle žalobce za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, neboť z obou navrhovaných důkazů je zřejmé, že plán společných zařízení mění místní ÚSES zrušením některých biokoridorů zahrnutých do ÚSES v závazné části platného územního plánu obce T. Ministerstvo životního prostředí přitom výslovně potvrzuje, že změny ÚSES vymezených územním plánem nemohou být provedeny samotným pozemkovým úřadem v plánu společných zařízení, a to ani pokud by se k tomuto plánu souhlasně vyjádřil orgán ochrany přírody.

b) Podle žalobce pojal žalovaný nové odvolací řízení pouze jako sérii formálních úkonů, které neměly pro výsledek řízení naprosto žádný význam, neboť o jeho podobě bylo rozhodnuto předem. K tomuto závěru dospěl na základě závěrů jednání konaného u žalovaného dne 30. 9. 2015, a to za účasti pracovníků žalovaného a zástupců Českého úřadu zeměměřického a katastrálního.  Podle obsahu zápisu z tohoto jednání se totiž jeho účastníci shodli na tom, že jediným možným způsobem dalšího postupu Státního pozemkového úřadu ve věci je zamítnutí odvolání a potvrzení rozhodnutí orgánu prvního stupně.

5.     Žalobce v této souvislosti namítal, že za situace, kdy odvolací orgán (žalovaný) na samotném počátku odvolacího řízení a ještě před zahájením věcného odvolacího přezkumu a prováděním dokazování určí jeho meritorní výsledek a v řízení pak postupuje tak, aby tohoto předem daného výsledku bylo dosaženo, nemůže být o nestranném přístupu ve smyslu § 7 odst. 1 správního řádu vůbec řeč. Pokud pak žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí, že závěr o zamítnutí odvolání a potvrzení prvostupňového rozhodnutí jako jediném v úvahu připadajícím způsobu vyřízení odvolání byl vyjádřen v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. 30 Ca 179/2008, jde o výklad zcela účelový, který v textu předmětného rozsudku nemá oporu. Ze žádné jeho části nelze dovodit závěr, že by krajský soud žalovaného zavázal k zamítnutí odvolání proti rozhodnutí orgánu prvního stupně ze dne 24. 1. 2008, č. j. PÚ -02/99/04/57/Luk A-30, a nelze z něj dokonce dovodit ani závěr, že by takový postup žalovanému doporučil.

c) V tomto žalobním bodu žalobce namítal rozpor žalovaného rozhodnutí s § 9 odst. 8 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o PÚ“), jakož i jeho rozpor s  prováděcí vyhláškou č. 545/2002 Sb., o postupu při provádění pozemkových úprav a náležitostech návrhu pozemkových úprav. Vycházel přitom ze zjištění, že plán společných zařízení ze dne 22. 1. 2007, č. j. PÚ-35/99//04/31//Luk, neobsahoval náležitosti vyžadované v § 9 odst. 8  zákona o PÚ a v bodu 7 písm. a) Přílohy vyhlášky č. 545/2002 Sb. Navrhovaná zařízení k ochraně a tvorbě životního prostředí totiž byla v plánu předloženém orgánem prvního stupně sloučena s návrhem protierozních zařízení, ačkoliv „z textu § 9, odst. 8 zákona č. 139/2002 Sb. a z Přílohy, bodu 7, písm. a) vyhlášky č. 545/2002 Sb. je mimo pochybnost zřejmé, že mezi oběma musí být obsahově rozlišováno. Nebylo tak zřejmé, zda společná zařízení navrhovaná v  této části plánu společných zařízení byla orgánem prvního stupně míněna a zastupitelstvem obce T. schválena jako zařízení protierozní nebo jako zařízení k ochraně životního prostředí.“ Z obsahu navrhovaných zařízení usuzuje žalobce na jejich protierozní charakter, když podle něho ani jedno z nich není možno považovat za plán ÚSES ve smyslu označeného ustanovení vyhlášky č. 545/2002 Sb., který by měl být integrální součástí společných zařízení, když pojem „územní systém ekologické stability  krajiny“, „biocentrum“ ani „biokoridor“ nejsou v textu navrhovaného plánu společných zařízení na žádném místě obsaženy.

6.     Žalovaný reagoval na tyto výtky citací § 9 odst. 8 zákona o PÚ a konstatoval, že prvoinstanční správní orgán v plánu společných zařízení spojil jeho ustanovení pod písm. b/ a d/ (protierozní opatření pro ochranu půdního fondu jako protierozní meze, průlehy, zasakovací pásy, záchytné příkopy, terasy, větrolamy, zatravnění, zalesnění a podobně a opatření k ochraně a tvorbě životního prostředí, zvýšení ekologické stability jako místní územní systémy ekologické stability, doplnění, popřípadě odstranění zeleně a terénní úpravy a podobně) do jedné části, a vznikly tak tři části:

1. Opatření sloužící k zpřístupnění pozemků – polní cesty, ve kterém jsou uvedené cesty C1– C12, zároveň s popisem jejich stávajícího stavu, navržené úpravy a nové výsadby.

2. Vodohospodářská opatření, která jsou zastoupena melioračními odpady V1 – V5.

3. Protierozní opatření a opatření k tvorbě a ochraně životního prostředí. Těmito opatřeními jsou prvky A – Ch o celkové výměře 8,0277 ha. Jedná se např. o pásy keřů, pruhy trvalých travních porostů, pozemek s keři a stromy uprostřed honu s protierozním opatřením, protierozní meze.

7.     Tento postup má žalovaný za plně souladný se zákonem s tím, že  v ustanovení § 9 odst. 8 zákona o PÚ není stanoveno, že opatření uvedená v písm. a/, b/, c/ a d/ musí být uvedena samostatně. Žalobce jej má naopak za chybný, když předně neplatí, že by použitím slova „zejména“ v úvodu demonstrativního výčtu společných zařízení obsaženého v § 9 odst. 8 zákona o PÚ dával zákonodárce na výběr, které z tam označených společných zařízení (a zda vůbec nějaké) do plánu společných zařízení zahrnou. Z použití slova „zejména“ naopak vyplývá, že plán společných zařízení musí obsahovat všechna zařízení uvedená v § 9 odst. 8 citovaného zákona a že k těmto zařízením lze dle konkrétních okolností doplnit i opatření další. Proto musí plán společných zařízení zahrnovat i místní ÚSES jako obsahovou náležitost zákonodárcem výslovně zahrnutou do demonstrativního výčtu opatření, která musí být v plánu společných zařízení „zejména“ obsažena.

8.     Dále podle žalobce neplatí, že by zákon o PÚ umožňoval jednotlivé skupiny společných zařízení uvedených v jeho § 9 odst. 8 v písm. a/ až d/ navzájem promíchávat a slučovat. Podrobnosti o struktuře a formálním členění plánu společných zařízení jsou jako integrální součásti návrhu pozemkových úprav upraveny v bodě 7 Přílohy vyhlášky č. 545/2002 Sb. Z této přílohy je zřejmé, že popis opatření zmíněných v § 9 odst. 8 v písm. a/ až d/ zákona musí být v plánu společných zařízení součástí technické zprávy, v níž musí být jednotlivá opatření navzájem formálně oddělena. Závěr, že jednotlivé části technické zprávy mohou být formálně navzájem libovolně spojovány a promíchávány, tzn., že např. úvodní část může být spojena s popisem vodohospodářských opatření, nemá v ustanoveních vyhlášky oporu. Z bodu 7 písm. a) Přílohy vyhlášky č. 545/2002 Sb. je patrné, že součástí plánu společných zařízení musí být i „plán územního systému ekologické stability a návrh opatření k zajištění plné funkce územního systému ekologické stability“, neboť i zde platí, že slovo „zejména“ je v textu přílohy použito jako synonymum slova „přinejmenším“, nikoliv ve významu „například“, jak se žalovaný mylně domnívá.

9.     Jestliže tedy žalovaný v napadeném rozhodnutí tvrdí, že absence pojmů „ÚSES“, „biocentrum“ a „biokoridor“ v plánu společných zařízení pro k. ú. T. nepředstavuje žádnou vadu prvostupňového rozhodnutí, neboť zákon použití těchto pojmů vůbec nevyžaduje, jde o závěr zjevně nesprávný a ignorující obsah vyhlášky č. 545/2002 Sb., která upřesňuje obsah povinností zakotvených do § 9 odst. 8 zákona o PÚ a použití pojmu „ÚSES“ výslovně, pojmů „biocentrum“ a „biokoridor“ pak z povahy věci, vyžaduje. Žalobce přitom stejně jako v odvolání opakuje, že opatření obsažená v části c/ plánu společných zařízení pro k. ú. T., jakkoliv jsou začleněna do jednoho „balíku“ označeného jako „Protierozní opatření a opatření k tvorbě a ochraně životního prostředí“, zahrnují fakticky pouze opatření protierozní, takže v plánu společných zařízení a tedy i v prvostupňovém rozhodnutí absentuje jedna z jeho povinných náležitostí. Uvedený rozpor prý žalovaný bagatelizuje tvrzením, že byl vyvolán absencí, resp., neustáleností metodických pokynů v době vydání rozhodnutí. Toto tvrzení je však zjevně účelové a neobstojí, neboť závěr, že plán společných zařízení musí jako součást technické zprávy zahrnovat i samostatný popis opatření k ochraně a tvorbě životního prostředí, jehož povinnou součástí je plán ÚSES a návrh opatření k zajištění plné funkce územního systému ekologické stability, totiž plyne přímo z textu vyhlášky č. 545/2002 Sb.

10.   Podle žalobce v rozhodnutí orgánu prvního stupně absentuje celá jedna povinná část (Opatření k tvorbě a ochraně životního prostředí), resp. to, co je za ni vydáváno, neodpovídá po formální ani obsahové stránce požadavkům vyplývajícím ze zákona č. 139/2002 Sb. a vyhlášky č. 545/2002 Sb. Žalovaný tuto skutečnost označuje za zcela nepodstatnou vadu, která „nepředstavuje důvod pro zrušení rozhodnutí“, neboť „z celkového pohledu uvedený nedostatek nezpůsobil účastníkům řízení zásadní újmu na jejich právech a právem chráněných zájmech a nenarušil smysl a účel pozemkových úprav. Znamenalo by to pouze administrativní nápravu, která by ve svém důsledku znamenala spíše zatížení účastníků řízení a nárůst nákladů řízení, které by vznikly opětovným rozesíláním rozhodnutí, které by svým výrokem zůstalo shodné.“

11.   Tyto úvahy žalovaný dále rozvíjí na str. 34 žalovaného rozhodnutí, kde uvádí, že při posuzování důvodnosti odvolacích námitek je „podstatná … ochrana práv ostatních účastníků řízení příp. třetích osob, které tato práva nabyly v dobré víře. Z hlediska proporcionality nelze nadřazovat zájem jednotlivce nad zájmy většiny, zvláště když je princip pozemkových úprav založený na kvantitativní a kvalitativní rovině veřejného zájmu, jak konstatováno v rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 A 5/99-33 ze dne 30. 1. 2001.“

12.   Z uvedeného pak žalobce dovozuje, že „účelem celého odvolacího řízení bylo nezasáhnout žádným způsobem do poměrů, které vydáním prvostupňového rozhodnutí vznikly a které byly v důsledku navazujících nezákonných kroků pozemkového úřadu přeneseny do katastru nemovitostí“ a opět tvrdí, že výsledek odvolacího řízení byl dán předem ještě před zahájením odvolacího přezkumu. Podle něho tak byl určujícím pro rozhodnutí převažující veřejný zájem a stanovisko většiny účastníků. V těchto souvislostech žalobce namítal, že je-li i z hlediska žalovaného nesporné, že rozhodnutí orgánu prvního stupně ze dne 24. 1. 2008, č. j. PÚ-02/99/04/57/Luk A-30, bylo vydáno v rozporu s právními předpisy, byl povinen postupovat některým ze způsobů, které pro tyto případy stanoví správní řád ve svém § 90 odst. 1. Označené ustanovení totiž odvolacímu orgánu neumožňuje, aby zjištěný rozpor přezkoumávaného prvostupňového rozhodnutí se zákonem toleroval s odkazem na to, že by jeho zrušením či změnou způsobil nárůst nákladů řízení a účastníky i správní orgány by tím zatížil více, než v případě potvrzení rozhodnutí postupem podle § 90 odst. 5 správního řádu.  Poukazoval též na nemožnost oddělit výrok od vlastního návrhu komplexní pozemkové úpravy, když ten představuje jeho integrální součást. Jinými slovy, jestliže návrh komplexní pozemkové úpravy trpí obsahovými a formálními vadami spočívajícími v tom, že v něm zcela absentuje jedna z jeho povinných součástí (samostatný popis opatření k ochraně a tvorbě životního prostředí zahrnující plán územního systému ekologické stability a návrh opatření k zajištění plné funkce územního systému ekologické stability), jde o vady postihující fakticky výrokovou část rozhodnutí o jeho schválení, nikoliv jeho odůvodnění. Zjištěnou nezákonnost je pak možno napravit jedině postupem podle § 90 odst. 1 správního řádu, přičemž ten neposkytuje prostor pro to, aby při zjištěné nezákonnosti prvostupňového rozhodnutí byl odvozován další postup odvolacího orgánu od míry, v níž se zjištěná nezákonnost dotýká práv a právem chráněných zájmů účastníků, jako je tomu např. v jeho § 94 odst. 4.

13.   Výsledek odvolacího přezkumu v řízení o pozemkových úpravách nelze činit závislým na tom, jaká byla většinová vůle účastníků řízení, pokud v něm nebyly dodrženy zákonné postupy. Jestliže tedy žalovaný v napadeném rozhodnutí cituje rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2007,  sp. zn. 5 A 27/2002-86, a ze dne 13. 2. 2009,  sp. zn. 7 As 26/2007 – 278 („každý vlastník nemovitostí vstupujících do pozemkové úpravy musí akceptovat nově nastolený stav, bylo-li ho dosaženo správným procesním postupem a byly-li současně dodrženy zákonem stanovené podmínky, omezení a regulativy. Jinými slovy vyjádřeno: nesouhlas účastníka řízení s věcným uspořádáním nemovitostí ve schváleném návrhu pozemkové úpravy nemůže vést k závěru o nezákonnosti rozhodnutí o její schválení (§ 11 odst. 4 zákona), neopírá-li se o tvrzení o porušení shora uvedených zákonných požadavků“, nelze z nich dovodit nic jiného, než právě závěr, že většinová vůle zavazuje účastníka řízení o pozemkových úpravách nesouhlasícího s jejich věcnou podobou pouze tehdy, byla-li formulována zákonným způsobem.

14.   Z uvedených soudních rozhodnutí v žádném případě nevyplývá, že nezákonný postup v řízení o pozemkových úpravách či jeho nezákonný výsledek mají být tolerovány v případě, že se v jejich prospěch vyslovila většina účastníků řízení, nebo že by dokonce takové nezákonnosti mohly být projevem většinové vůle zhojeny. Jestliže tedy plán společných zařízení schválený prvostupňovým rozhodnutím ze dne 24. 1. 2008, č. j. PÚ-02/99/04/57/Luk A-30, neobsahuje samostatný popis opatření k ochraně a tvorbě životního prostředí zahrnující plán územního systému ekologické stability a návrh opatření k zajištění plné funkce územního systému ekologické stability, a je proto v rozporu s požadavky vyplývajícími ze zákona o PÚ a jeho prováděcí vyhlášky č. 545/2002 Sb., nebyly tyto vady konvalidovány tím, že plán společných zařízení následně většina účastníků řízení schválila.

15.   Žalobce se rovněž neztotožňoval se závěrem, že by nezákonnost prvostupňového rozhodnutí ze dne 24. 1. 2008, č. j. PÚ-02/99/04/57/Luk A-30, nepředstavovala vážnou újmu na jeho právech, když „…jeho účastenství v řízení o pozemkových úpravách bylo založeno jeho (spolu)vlastnickým právem k pozemkům p. č. x, p. č. x, a pozemkům ve zjednodušené evidenci, původ Pozemkový katastr č. x, č. x, č. x, č. x, č. x, č. x, č. x, č. x a č. x v katastrálním území T. a ustanovením § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 139/2002 Sb., podle kterého účastníky řízení o pozemkových úpravách jsou vlastníci pozemků, které jsou dotčeny řešením v pozemkových úpravách podle § 2 a fyzické a právnické osoby, jejichž vlastnická nebo jiná věcná práva k pozemkům mohou být řešením pozemkových úprav přímo dotčena.

(  -  )

16.   Postup orgánu prvního stupně, spočívající v tom, že plán společných zařízení schválený prvostupňovým rozhodnutím ze dne 24. 1. 2008, č. j. PÚ-02/99/04/57/Luk A-30, neobsahuje samostatný popis opatření k ochraně a tvorbě životního prostředí zahrnující plán územního systému ekologické stability a návrh opatření k zajištění plné funkce územního systému ekologické stability, je v rozporu s bodem 7 písm. a) Přílohy vyhlášky č. 545/2002 Sb. („Plán společných zařízení obsahuje …               opatření k ochraně a tvorbě životního prostředí (zejména plán územního systému ekologické stability, návrh opatření k zajištění plné funkce územního systému ekologické stability))“, s ustanovením § 2 zákona č. 139/2002  Sb. („Současně se jimi zajišťují podmínky pro zlepšení kvality života ve venkovských oblastech včetně napomáhání diverzifikace hospodářské činnosti a zlepšování konkurenceschopnosti zemědělství, zlepšení životního prostředí, ochranu a zúrodnění půdního fondu, vodní hospodářství zejména v oblasti snižování nepříznivých účinků povodní a řešení odtokových poměrů v krajině a zvýšení ekologické stability krajiny.“) a s § 9, odst. 8 téhož zákona („Návrhu nového uspořádání pozemků vlastníků předchází zpracování plánu společných zařízení, kterými jsou zejména … opatření k ochraně a tvorbě životního prostředí, zvýšení ekologické stability jako místní územní systémy ekologické stability, doplnění, popřípadě odstranění zeleně a terénní úpravy a podobně.“) Tímto nezákonným postupem bylo zasaženo do práva žalobce na ochranu vlastnictví (pokojné užívání majetku) a na příznivé životní prostředí podle čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, která mají v intencích právních závěrů vyjádřených Nejvyšším správním soudem v rozsudku 12. 9. 2008, čj. 2 As 49/2007-191 mj. podobu práva na to, aby poměry v území, v němž se nachází pozemky žalobce, byly změněny pouze v zákonných mezích a zákonným způsobem. Existenci tohoto práva v konkrétním případě žalobce Nejvyšší správní soud potvrdil v rozsudku ze dne 14.5.2015 č.j. 4 As 38/2015 – 47.  Žalovaný však obsah tohoto rozsudku ve vztahu k posouzení možnosti zásahu  do práv žalobce zcela ignoroval.“

17.   Na závěr této části žaloby žalobce shrnul, že: „…prvostupňové rozhodnutí ze dne 24. 1. 2008, č. j. PÚ-02/99/04/57/Luk A-30, je nezákonné, neboť schválený plán společných zařízení neobsahuje samostatný popis opatření k ochraně a tvorbě životního prostředí zahrnující plán územního systému ekologické stability a návrh opatření k zajištění plné funkce územního systému ekologické stability. Tím bylo zasaženo do práva žalobce na to, aby poměry v území, v němž se nachází jeho pozemky, byly změněny pouze v zákonných mezích a zákonným způsobem, tj. do práva na ochranu vlastnictví a práva na příznivé životní prostředí. Tyto vady vytýkané v odvolání žalobce nebyly žalovaným v rozporu s § 90 odst. 1 správního řádu odstraněny, což založilo nezákonnost napadeného rozhodnutí.“

d)Žalobce dále namítal rozpor napadeného rozhodnutí se závaznou částí platného územního plánu obce T., schváleného obecně závaznou vyhláškou obce č. 4/2002 ze dne 3. 5. 2002 a nezákonnost zásahu do jím dříve vymezených ÚSES. Návrh komplexní pozemkové úpravy v plánu společných zařízení totiž podle žalobce obsah závazných částí územního plánu nerespektuje, když nepočítá se zachováním biokoridorů č. 8, 9 a 11, které jsou součástí platného územního plánu. Prvoinstanční správní orgán měl tuto skutečnost za nedůvodnou s odkazem na fakt, že podle § 9 odst. 12 zákona o PÚ může pořizovatel územního plánu projednat plán společných zařízení jako změnu stávajícího územního plánu v případě, že plán společných zařízení zasahuje do platného územního plánu. Žalobce nepovažuje toto ustanovení za generální oprávnění umožňující pozemkovým úřadům, aby při vytváření plánu společných zařízení platné územní plány ignorovaly. Možnost změny územního plánu vyvolaná schválením plánu společných zařízení podle § 9 odst. 12 zákona o PÚ postihuje pouze změny těch částí platného územního plánu, které nejsou výsledkem povinnosti zapracovat do jejich obsahu stanovený podklad. Ty části platných územních plánů, které do nich byly zařazeny jako odraz některého ze závazných podkladů územního plánu, však mohou režimu popsanému v citovaném § 9 odst. 12 podléhat jen tehdy, pokud byl odpovídajícím způsobem změněn i příslušný podklad pro tvorbu územního plánu, a jen potud, pokud to změněný podklad umožňuje. Jestliže tedy byla orgánem prvního stupně v případě komplexních pozemkových úprav pro k. ú. T. navrhována změna místního ÚSES zrušením některých biokoridorů zahrnutých do ÚSES v závazné části platného územního plánu obce, mělo být v řízení o pozemkových úpravách respektováno, že obsah závazné části platného územního plánu pro obec T. vychází v části týkající se vymezení ÚSES z plánu systému ekologické stability krajiny zpracovaného postupem dle § 2 vyhlášky č. 395/1992 Sb. Podle § 2 odst. 3 označené vyhlášky je plán systému ekologické stability krajiny podkladem pro projekty systému ekologické stability podle § 4 vyhlášky, pro zpracování územně plánovací dokumentace, pro další plánovací dokumenty a pro provádění pozemkových úprav. Mezi územním plánem obce T. a komplexní pozemkovou úpravou tedy nemůže být rozdílu, má-li být ustanovení § 2 odst. 3 vyhlášky č. 395/1992 Sb. dodrženo, neboť oba dokumenty musí v oblasti ÚSES vycházet z téhož podkladu – z plánu ÚSES.

18.   V souvislosti se zrušením biokoridorů č. 8, 9 a 11 obsažených v závazné části platného územního plánu obce T. a v plánu ÚSES žalobce v odvolání namítal, že rozhodnutí je v rozporu s ustanoveními zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, neboť má pro místní ÚSES podle schváleného plánu ÚSES zpracovaného postupem podle § 2 vyhlášky č. 395/1992 Sb., destruktivní charakter. Rozhodnutí tak brání žalobci, aby splnil svou povinnost chránit systém ekologické stability vyplývající mu z § 4 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb. Současně rozhodnutí směřuje proti veřejnému zájmu deklarovanému v témže ustanovení zákona, neboť namísto toho, aby dosud nerealizované části místního ÚSES předpokládané schváleným plánem ÚSES a závaznou částí platného územního plánu umožnilo vytvořit, vznik funkčního místního ÚSES naopak vylučuje. Prvoinstanční správní orgán neměl pravomoc zasáhnout do schváleného plánu ÚSES a do závazné části platného územního plánu v části týkající se ÚSES. Mylně totiž vycházel z předpokladu, že vymezení ÚSES má právní význam jen v případě, že ÚSES jsou zachyceny v platných územních plánech, z čehož dovozuje, že veškeré negativní interakce mezi návrhy pozemkových úprav a vymezenými ÚSES lze řešit dodatečně v procesu územního plánování tím, že se územní plány obcí změní v souladu s mezitím schválenými návrhy pozemkových úprav. Takový právní závěr je nesprávný, neboť je založen na předpokladu, že územní plán obce je ve vztahu k vymezení ÚSES plánovacím nástrojem podřízeným návrhu komplexních pozemkových úprav. Tak tomu ale není.

19.   Proces tvorby ÚSES je částečně popsán již v § 4 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., podle kterého územní systémy ekologické stability krajiny stanoví a jeho hodnocení provádějí orgány územního plánování a ochrany přírody ve spolupráci s orgány vodohospodářskými, ochrany zemědělského půdního fondu a státní správy lesního hospodářství. Pozemkovým úřadům nebyla pravomoc stanovit a hodnotit ÚSES zákonem vůbec svěřena. Vyhláška č. 395/1992 Sb., která v souladu s § 4 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb. stanoví podrobnosti o vymezení a hodnocení systému ekologické stability a podrobnosti plánů, projektů a zařízení v procesu jeho vytváření navíc předpokládá, že jak plány, tak i projekty systémů ekologické stability krajiny budou zpracovávány výlučně odborně způsobilými osobami a budou schvalovány orgány územního plánování. Pozemkový úřad není žádným z orgánů jmenovaných v § 4 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., a není ani odborně způsobilou osobou oprávněnou zpracovávat plány a projekty ÚSES. Rovněž ve stanoviscích Agentury ochrany přírody a krajiny ČR ze dne 9. 7. 2007, zn. 06314/SOPK/07, odborného posouzení Ing. K. H. ze dne 27. 9. 2007 a vyjádření Ministerstva životního prostředí ze dne 22. 11. 2007, č. j. 2994/640/07, 71914/ENV/07,  ze dne 22. 11. 2007, byl postup orgánu prvního stupně v tomto směru označen za vesměs nesprávný. 

20.   Žalobce pokračoval s tím, že rozhodnutí je v rozporu s § 2 zákona o PÚ, podle něhož se prostřednictvím pozemkových úprav „zajišťují podmínky zlepšení životního prostředí a pro zvýšení ekologické stability krajiny.“ Namísto toho rozhodnutí destruktivně zasahuje do místního ÚSES, když je jednak v rozporu se schváleným místním ÚSES a trasa cesty C2 je plánována přímo středem území, které je shromaždištěm zvěře, takže její realizace by znamenala mimo jiné i poškození životních podmínek zvěře ve smyslu § 8 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Prvoinstanční správní orgán tuto skutečnost odmítl s tím, že pojem „shromaždiště zvěře“ není v zákoně o myslivosti definován. S tím se žalobce neztotožňuje, když účinky vyvolávají i jevy, které nemají legální definici. Žalobce v odvolání namítal, že „vybudováním nové cesty C2 nedojde k vytvoření podmínek pro racionální obhospodařování pozemků, neboť trasování cesty je voleno zcela nevhodně, když cesta C2 svým umístěním téměř přesně sleduje průběh zaniklého odvodňovacího kanálu, takže vede extrémně podmáčeným terénem, což vyvolá nepřiměřeně vysoké náklady na její vybudování.“ 

21.   Pod žalobním bodem č. 44 pak žalobce provedl výčet podkladů (stanovisek, vyjádření, odborných posouzení atd. orgánů a institucí), které prý potvrzují důvodnost jeho odvolacích námitek uplatněných v čl. II odst. 3 a 4 doplnění odvolání. Respektive žádný z nich ve vztahu k jeho odvolacím námitkám uplatněným v čl. II odst. 2, 3 a 4 doplnění odvolání nepotvrdil správnost postupu orgánu prvního stupně při vydávání napadeného rozhodnutí. Rovněž znalecký posudek RNDr. L. B. - Ekoservis z března 2008, jehož obsahem odvolací orgán obhajoval svá dřívější soudem zrušená rozhodnutí, vyslovuje závěr, že „většina pozemkovými úpravami vymezených ploch pro společná zařízení v místech, kde se jejich situování alespoň částečně přibližuje k prvkům ÚSES vymezeným územním plánem, neodpovídá požadovaným minimálním parametrům lokálních biokoridorů … Pokud by byla přesně podle KPÚ protierozní opatření a opatření k tvorbě a ochraně životního prostředí realizována, byla by z hlediska ÚSES jejich funkčnost značně omezená, a to nejen pro jejich nedostatečné parametry, ale proto, že nejsou propojeny a navázány.“

22.   Tento znalcem zjištěný rozpor se zákonem nelze bagatelizovat odkazem na konstatování obsažené v témže znaleckém posudku, že realizací společných opatření jako součásti komplexních pozemkových úprav pro k. ú. T. navržených orgánem prvního stupně v rozporu se zákonem, dojde ke zlepšení stavu krajiny i zlepšení předpokladů pro realizaci funkčního ÚSES. Zlepšení stavu není totéž, co dosažení stavu požadovaného zákonem. Tvrzení, že znalecký posudek RNDr. L. B. – Ekoservis z března 2008 prokazuje soulad rozhodnutí s § 9 odst. 9 zákona o PÚ, stavebním zákonem a s ustanoveními § 4 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a § 2 vyhlášky č. 395/1992 Sb. je stejně absurdní, jako tvrzení, že oprávněná osoba, které bylo v majetkové restituci namísto obnovení vlastnického práva k pozemku v rozporu s restitučními předpisy vytvořeno pouze právo pachtovní, si ve srovnání s počátečním stavem významně zlepšila své právní postavení, takže není důvod popsanou nezákonnost odstraňovat. Jednou ze základních zásad ochrany životního prostředí v EU a tedy i v České republice je navíc zásada volby nejlepší dostupné technologie (BAT), kterou, byť je primárně zaměřena na technologie ve vlastním smyslu slova, je na místě aplikovat i na netechnologické postupy vedoucí ke zlepšení úrovně ochrany životního prostředí. Jestliže tedy měl orgán prvního stupně na výběr mezi „svou“ variantou plánu společných zařízení odporující závazné části platného územního plánu obce a tedy i zákonu, a variantou, která platný územní plán respektuje a zákonu odpovídá a navíc zajišťuje vyšší úroveň ochrany životního prostředí, měl v souladu se zásadou volby nejlepší dostupné technologie použít druhou z označených variant. Sám závěr znalce RNDr. L. B. – Ekoservis o tom, že i napadené rozhodnutí orgánu prvního stupně povede ke zlepšení stavu krajiny i zlepšení předpokladů pro realizaci funkčního ÚSES, byl pak vyvrácen ostatními podklady pro vydání rozhodnutí, jak byly shora označeny.  

23.   Žalobce dále ve 46. žalobním bodu připomněl, že odborným posouzením Ing. K. H. ze dne 27. 9. 2007, odborným posouzením Vysokého učení technického v Brně ze dne 25. 3. 2013 a odborným posouzením Dr. Ing. P. M. ze dne 9. 5. 2013 byla potvrzena i důvodnost jeho odvolacích námitek ohledně nevhodného umístění cesty C2 a tím rozpor prvostupňového rozhodnutí s § 2 zákona o PÚ. Všechny námitky žalobce spočívající v tvrzení, že vydaným rozhodnutím došlo k nezákonné změně ÚSES vymezené závaznou částí platného územního plánu obce T., tj. odvolací námitky II/3 až II/6, označil žalovaný v napadeném rozhodnutí za nedůvodné. 

24.   Žalovaný ve vztahu ke všem důkazům, které byly v řízení v souvislosti s hodnocením zákonnosti změny ÚSES označeny či provedeny, konstatuje, že neprokazují důvodnost odvolání („Nebylo tedy žádným z uvedených orgánů jednoznačně konstatováno, že návrh KoPÚ odporuje zákonu.“). Žalovaný dokonce dospívá k závěru, že změna ÚSES je v předložených listinných důkazech hodnocena jako jednoznačně pozitivní a plně zákonná. Takové hodnocení předložených důkazů považuje žalobce za nesprávné, když rozpor mezi obsahem listinných důkazů je zcela zjevný. Žalovaný pochybil v první řadě tím, že dva z listinných důkazů byly v rozporu se zákonem žalovaným ignorovány (viz stanovisko Agentury ochrany přírody a krajiny ČR ze dne 9. 7. 2007 a vyjádření Ministerstva životního prostředí ze dne 22. 11. 2007, jejich kopie přiložil žalobce k doplnění odvolání ze dne 2. 3. 2008. Z obou těchto důkazů je zřejmé, že postup správního orgánu prvního stupně i Městského úřadu Hořice jako orgánu územního plánování v řízení o pozemkových úpravách v k. ú. T. zákonným požadavkům na tvorbu a změny schválených ÚSES vůbec neodpovídal. Ministerstvo životního prostředí ve svém vyjádření výslovně potvrzuje názor žalobce, že změny ÚSES vymezeného územním plánem nemohou být provedeny samotným pozemkovým úřadem v plánu společných zařízení, a to ani pokud by se k tomuto plánu souhlasně vyjádřil orgán ochrany přírody, když taková změna musí být přehodnocením stávajícího vymezení ÚSES, které zpracuje orgán ochrany přírody ve spolupráci s odborně způsobilou osobou – projektantem ÚSES.

25.   Za druhé je nepochybné, že žalovaný u těch listinných důkazů, jež provedl, až na výjimky zcela ignoroval kritické pasáže, které jejich autoři věnovali postupu správního orgánu prvního stupně při tvorbě plánu společných zařízení a souvisejícímu zásahu do ÚSES a nahradil je buď schématickým popisem obsahu příslušné listiny (např. formulace „Z důkazů [5], [10], [11], [14], [15], [16] vyplývá jen administrativní postup řízení.“, popř. „Důkazem [20] je pouze průběžná zpráva veřejného ochránce.“) nebo citací z kontextu vytržené pasáže, která vůči postupu orgánu prvního stupně nevyznívá tak kriticky (např. „Ze závěru posudku Ing. H. [2] vyplývá, že PSZ nerespektuje metodiku zpracování ÚSES, avšak uvádí, že dotčeným orgánem státní správy, plně kompetentním k zapracování ÚSES do KoPÚ a do územního plánu je Městský úřad v Hořicích.“, popř. „Ze znaleckého posudku RNDr. P. [13] nevyplývá, že ÚSES není v PSZ vůbec řešen, a že KoPÚ ekologickou stabilitu vůbec neřeší. Přestože byl posudek zpracován pouze na podkladě mapových podkladů a nebylo vůbec přihlíženo k textové části PSZ, v bodu 4. posudku RNDr. P. uvádí, že PSZ navrženými opatřeními celkové zvyšuje ekologickou stabilitu, ale skladebné části ÚSES nedosahují požadovaných parametrů.“ či „Rovněž ze závěrečné zprávy veřejného ochránce práv [21] nevyplývá, že pozemkový úřad porušil zákon, neboť veřejný ochránce práv uvedl, že je mu jasné, že proces KoPÚ je složitý a je prostorem pro střet soukromých zájmů jednotlivých vlastníků pozemků a zájmu veřejného, definovaného v ust. § 2 zákona a reprezentovaného příslušnými správními orgány.“

26.   Účelovost interpretace obsahu listinných důkazů dosahuje vrcholu v té části napadeného rozhodnutí, kde žalovaný hodnotí obsah znaleckého posudku zpracovaného RNDr. L. B.- Ekoservis, který (jako jediný) je ze strany žalovaného označen za „naprosto objektivní, neboť byl zpracován na základě všech dostupných podkladů a zhotovitel osobně navštívil řešené území.“ Žalovaný z něho cituje následující: „Pokud by byla přesně podle KoPÚ protierozní opatření a opatření k tvorbě a ochraně životního prostředí realizována, byla by z hlediska ÚSES jejich funkčnost značně omezená, a to nejen pro jejich nedostatečné parametry, ale i proto, že nejsou propojeny a navázány. Je však jednoznačné, že i touto omezenou realizací by se zlepšil stav krajiny, její ekologická stabilita a biologická diverzita.“  I z této formulace žalovaný dovozuje, že změna ÚSES vymezených závaznou částí platného územního plánu obce T., která je předpokládána v plánu společných zařízení jako součásti prvostupňového rozhodnutí, proběhla v plném souladu se zákonem. Žalobce má za to, že z citované části posudku, jakož i z částí, které žalovaný záměrně neuvádí („většina pozemkovými úpravami vymezených ploch pro společná zařízení v místech, kde se jejich situování alespoň částečně přibližuje k prvkům ÚSES vymezeným územním plánem, neodpovídá požadovaným minimálním parametrům lokálních biokoridorů“) vyplývají závěry zcela opačné, jak bylo zmíněno již výše.  

27.   Účelovost stejné intenzity vykazuje i závěr žalovaného, podle něhož: „Porušení zákona nebo vyhlášky, ani ostatních zákonů, na které odvolatelé poukazují v podávaných námitkách, odvolání a ve vyjádřeních, nebylo shledáno ani v žalobním řízení u NSS.“ Žalovaný zde záměrně pomíjí skutečnost, že Nejvyšší správní soud se důvodností těchto námitek v rozsudku ze dne 14. 5. 2015,  č. j. 4 As 38/2015 – 47, vůbec nezabýval, což také v jeho textu výslovně uvedl („S ohledem na uvedené vady řízení před správním orgánem a krajským soudem Nejvyšší správní soud podle § 110 odst. 1 věty první s . ř. s. kasační stížností napadený rozsudek zrušil, aniž se mohl zabývat stížnostními námitkami o jeho nezákonnosti.“).

28.   Podle žalobce tak bylo listinnými důkazy, které byly v řízení provedeny nebo alespoň navrženy, prokázáno, že postup správního orgánu prvního stupně při vyhotovování plánu společných zařízení, jakož i sám plán společných zařízení, byl nejen odborně nesprávný, ale (zejména) odporoval právním předpisům z důvodů níže popsaných.

29.   Žalovaný dále obhajuje nutnost (nezákonné) změny ÚSES vymezené závaznou částí platného územního plánem obce T. v řízení před správním orgánem prvního stupně poukazem na nedostatek obecních a státních pozemků pro společná zařízení (viz str. 30: „Jak vyplývá z jednání na ČIŽP dne 24. 1. 2008, pozemkový úřad a obec neměly dostatek výměry pozemků vhodných pro společná zařízení.“). Tento argument však neobstojí ani jako věcné odůvodnění provedeného zásahu do ÚSES, neboť zákon o PÚ vůbec nevyžadoval, aby společná zařízení byla umístěna výlučně na obecních či státních pozemcích; ty měly být sice k těmto účelům využívány prioritně, ale ne výlučně. To je zřejmé z ustanovení § 9 odst. 14 věty třetí a čtvrté zákona („Pokud nelze pro společná zařízení použít jen pozemky ve vlastnictví státu, popřípadě obce, podílejí se na vyčlenění potřebné výměry půdního fondu ostatní vlastníci pozemků poměrnou částí podle celkové výměry jejich směňovaných pozemků. V tomto případě se nároky vlastníků vstupujících do pozemkových úprav úměrně snižují.“)  Nedostatek obecních a státních pozemků proto nemůže obstát ani jako právní skutečnost, kterou byl konvalidován nezákonný postup správního orgánu prvního stupně při změně ÚSES vymezených závaznou části platného územního plánu obce T.

30.   Žalobce dále rozvádí, jak se žalovaný vypořádal s hodnotícím algoritmem popsaným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2015, č. j. 4 As 38/2015 – 47, tohoto znění: „Krajský soud měl tak předně posoudit, zda spisový materiál poskytuje odpovědi na následující otázky. Zasáhl ve svých důsledcích plán společných zařízení do stěžovateli uváděných biokoridorů, byť i tím, že je výslovně neuvádí? Pokud ano, bylo vymezení biokoridorů č. 8, 9 a 11 v posuzované době součástí závazné části územního plánu obce T.? Pokud ano, zasáhl plán společných zařízení do územního plánu, a to způsobem, který vyžaduje aplikaci § 9 odst. 12 zákona o pozemkových úpravách? A pokud ano, postupovaly správní orgány v souladu s § 9 odst. 12 zákona o pozemkových úpravách? Teprve v případě kladné odpovědi na všechny předcházející a záporné odpovědi na poslední uvedenou otázku měl krajský soud označit uvedenou žalobní námitku za důvodnou.“ A pokračoval následujícím způsobem:

31.   „Žalovaný, vázán právním názorem NSS, v napadeném rozhodnutí odpovídá na všechny naznačené otázky. V případě prvních tří otázek jsou jeho odpovědi kladné, což se shoduje s dlouhodobě prezentovanými závěry žalobce. Kladně odpovídá žalovaný i na poslední otázku (postupovaly správní orgány v souladu s § 9 odst. 12 zákona o pozemkových úpravách?), přičemž uvádí (str. 33), že je „prokázáno, že pozemkový úřad postupoval podle ust. § 9 odst. 12 zákona… , neboť PSZ byl předložen Městskému úřadu Hořice, Odboru výstavby, územního plánování a regionálního rozvoje, který ve vyjádření č.j. SUPRR/36570/2007/Vn ze dne 20. 9. 2007 uvedl, že PSZ není v rozporu s cíli územního plánování a zásadami územního rozvoje.“

32.   Podle názoru žalobce bylo v řízení naopak prokázáno, že odpověď na poslední otázku je záporná, když hodnocení žalovaného obsažené v napadeném rozhodnutí je zcela nesprávné. Je-li odpověď na třetí otázku (zasáhl plán společných zařízení do územního plánu, a to způsobem, který vyžaduje aplikaci § 9 odst. 12 zákona o pozemkových úpravách?) kladná, je již z této skutečnosti zřejmé, že v rámci ustanovení § 9 odst. 12 zákona č. 139/2002 Sb. mělo být postupováno podle § 9 odst. 12 věta první, část za středníkem. („Plán společných zařízení může pořizovatel regulačního plánu projednat jako regulační plán; plán společných zařízení může pořizovatel územního plánu projednat jako změnu stávajícího územního plánu v případě, že plán společných zařízení zasahuje do platného územního plánu obce. V ostatních případech musí být plán společných zařízení dohodnut s úřadem územního plánování.“). Zasáhl-li tedy plán společných zařízení zpracovaný orgánem prvního stupně do závazné části územního plánu obce T., nestačilo, aby orgán prvního stupně postupoval podle věty druhé téhož ustanovení a plán společných zařízení dohodnul s Městským úřadem Hořice jako orgánem územního plánování („PSZ byl předložen Městskému úřadu Hořice, Odboru výstavby, územního plánování a regionálního rozvoje, který ve vyjádření č.j. SUPRR/36570/2007/Vn ze dne 20. 9. 2007 uvedl, že PSZ není v rozporu s cíli územního plánování a zásadami územního rozvoje.“). Bylo naopak zapotřebí projednat plán společných zařízení způsobem, který byl vyžadován tehdy platnými právními předpisy, konkrétně zákonem č. 183/2006 Sb., pro změnu územního plánu. S ohledem na skutečnost, že plán společných zařízení zasahoval do závazné části územního plánu obce T. schválené obecně závaznou vyhláškou obce č. 4/2002 ze dne 3. 5. 2002, bylo nutno postupovat podle ustanovení § 188 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb. („Při projednání a vydání návrhu změny územního plánu obce, regulačního plánu nebo územně plánovací dokumentace sídelního útvaru nebo zóny schválené do 31. prosince 2006 se postupuje podle tohoto zákona. O úpravě směrné části této dokumentace rozhoduje pro své území obecní úřad, v ostatních případech úřad územního plánování. Při úpravě se postupuje podle dosavadních právních předpisů.“) ve spojení s jeho § 55 odst. 2 („Při pořizování a vydávání změn územního plánu se postupuje obdobně podle § 43 až 46 a § 50 až 54 a přiměřeně podle § 47 až 49. Zastupitelstvo obce může v rozhodnutí o pořízení změny územního plánu upustit od zadání i konceptu územního plánu v případech, kdy se nezpracovává vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území, a pokud jsou pokyny pro zpracování návrhu změny územního plánu součástí schválené zprávy o uplatňování územního plánu.“) Z citovaných ustanovení zákona č. 139/2002 Sb. a č. 183/2006 Sb. je zřejmé, že plán společných zařízení, který byl v rozporu se závaznou částí územního plánu obce T., mohl být buď projednán (a vydán) buď formou změny územního plánu předpokládané v § 9 odst. 12 zákona č. 139/2002 Sb., nebo sice jako součást rozhodnutí o schválení komplexní pozemkové úpravy, ovšem po předchozím projednání a vydání jiné změny územního plánu, která by vzájemnou kolizi odstranila. Ustanovení § 9 odst. 12 zákona č. 139/2002 Sb. nepřipouští, aby byl platně vydán plán společných zařízení, který by v okamžiku vydání závazné části územního plánu odporoval - územní plán obce není plánovacím nástrojem podřízeným návrhu komplexních pozemkových úprav, když vztah obou je zcela opačný. Orgán prvního stupně postupoval právě takovýmto nepřípustným způsobem a vydal rozhodnutí o schválení komplexní pozemkové úpravy v k. ú. T. zahrnující plán společných zařízení kolidující se závaznou částí územního plánu obce s předpokladem, že ke vzájemnému sladění obou dojde teprve v budoucnu tím, že územní plán obce T. bude plánu společných zařízení přizpůsoben. To potvrzuje i napadené rozhodnutí na str. 30 („Z dopisu MěÚ – Hořice [17] vyplývá, že na dodržení původně navržených biokoridorů a biocenter bylo potřeba cca 13 ha zemědělské půdy, a že původně navržený ÚSES není neměnný. Měly by se hledat nejvhodnější a nejschůdnější cesty k jeho postupnému řešení a realizaci jeho prvků. Proto se MěÚ – OŽP bude snažit o plné zanesení vypracovaných KoPÚ do územního plánu.“) Takový postup však požadavkům § 9 odst. 12 zákona č. 139/2002 Sb. neodpovídá a je s nimi v příkrém rozporu.

33.   Ve vztahu k hledání odpovědi na čtvrtou otázku algoritmu (postupovaly správní orgány v souladu s § 9 odst. 12 zákona o pozemkových úpravách?) považuje žalobce za podstatné, že bez ohledu na to, zda souladu plánu společných zařízení s územním plánem bude dosaženo projednáním plánu společných zařízení jako změny územního plánu podle § 9 odst. 12 zákona č. 139/2002 Sb., nebo předchozí samostatnou změnou územního plánu, musí být v obou případech dodrženy podmínky, které pro proces tvorby a změny územního plánu vyplývají ze zvláštních právních předpisů. To mj. znamená, že ty části územních plánů, které do nich byly zařazeny jako odraz některého z podkladů územního plánu, mohou být změněny jen tehdy, pokud byl odpovídajícím způsobem změněn i příslušný podklad. V souladu s tím v případě projednávání změny závazné části územního plánu zrušením některých biokoridorů zahrnutých do ÚSES platí, že změně územního plánu musí předcházet změna plánu systému ekologické stability krajiny, ze kterého měněný územní plán vychází, a to změna zpracovaná postupem dle § 2 vyhlášky č. 395/1992 Sb. To je ostatně zřejmé z § 2 odst. 3 označené vyhlášky, podle kterého je plán systému ekologické stability krajiny podkladem pro projekty systému ekologické stability podle § 4 vyhlášky, pro zpracování územně plánovací dokumentace, pro další plánovací dokumenty a pro provádění pozemkových úprav. Totéž vyplývá i z bodu 7 písm. a) Přílohy vyhlášky č. 545/2002 Sb., podle které je plán ÚSES součástí technické zprávy jako součásti plánu společných zařízení. Vyhláška č. 395/1992 Sb., která v souladu s § 4 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb. stanoví podrobnosti o vymezení a hodnocení systému ekologické stability a podrobnosti plánů, projektů a zařízení v procesu jeho vytváření, pak předpokládá, že jak plány, tak i projekty systémů ekologické stability krajiny budou zpracovávány výlučně odborně způsobilými osobami a budou schvalovány orgány územního plánování. Ke změně plánu ÚSES, která by odpovídala popsaným požadavkům, však v předmětném případě přes opakovaná upozornění žalobce nedošlo. Nemohlo tedy dojít ani k zákonu odpovídající změně územního plánu, neboť plán ÚSES, který byl zpracován pro k. ú. T. a ze kterého závazné části platného územního plánu obce T. vychází, nebyl v souvislosti se schválením kolidujícího plánu společných zařízení podroben změně, která odpovídala požadavkům vyhlášky č. 395/1992 Sb. a § 4, odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb. Naopak, plánem společných zařízení předpokládané zrušení biokoridorů č. 8, 9 a 11 obsažených v závazné části platného územního plánu obce T. a v plánu ÚSES bylo produktem interního rozhodnutí orgánu prvního stupně s naprostou rezignací na ustanovení § 2 vyhlášky č. 395/1992 Sb. Pozemkový úřad však není žádným z orgánů jmenovaných v § 4 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., a není ani odborně způsobilou osobou oprávněnou zpracovávat plány a projekty ÚSES.  Zásah do vymezených ÚSES, který jeho rozhodnutí ze dne 24. 1. 2008 č. j. PÚ-02/99/04/57/Luk A-30 představuje, nebyl orgán prvního stupně vůbec oprávněn provést. Odpověď na čtvrtou otázku je i z těchto důvodů záporná, když rozhodnutí orgánu prvního stupně odporuje i ustanovením § 4, odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb. a § 2 vyhlášky č. 395/1992 Sb.“

34.   Žalobce dále zdůrazňoval, že jednou ze základních zásad ochrany životního prostředí v EU a tedy i v České republice je navíc zásada volby nejlepší dostupné technologie (BAT). Jestliže tedy měl správní orgán prvního stupně na výběr mezi „svou“ variantou plánu společných zařízení odporující závazné části platného územního plánu obce a tedy i zákonu, a variantou, která platný územní plán respektuje a zákonu odpovídá a navíc zajišťuje vyšší úroveň ochrany životního prostředí, měl v souladu se zásadou volby nejlepší dostupné technologie použít druhou z označených variant. Žalovaný reagoval na tuto otázku s tím, že „Odkaz odvolatele na zásady volby nejlepší dostupné technologie (BAT) je pro řízení o pozemkových úpravách vedené SPÚ irelevantní, neboť SPÚ není zákonem č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci), pověřen vedením státní správy v této věci. Podle názoru odvolacího orgánu je odvolatelem zcela účelově vykládán vztah zákona č. 76/2002 Sb. a zákona č. 139/2002 Sb.“ Ani s tímto způsobem vypořádání uvedené námitky se žalobce neztotožňoval, když zásada volby nejlepší dostupné technologie (BAT) není vázána jen na postup podle zákona č.76/2002 Sb., ale je jednou ze základních obecných zásad ochrany životního prostředí v EU a tedy i v České republice (srov. např. Solisová, V.: Nejlepší dostupné techniky v právu životního prostředí se zaměřením na ČR a vybrané země EU. Disertační práce. Brno. Masarykova univerzita. 2015. 258 s.), Proto bylo na místě ji přiměřeně použít i v řízení o pozemkových úpravách tam, kde se pozemkové úpravy dotýkají veřejných zájmů chráněných předpisy práva životního prostředí. To se však nestalo.

35.   Zrušení biokoridorů č. 8, 9 a 11 obsažených v závazné části platného územního plánu obce T. a v plánu ÚSES, ke kterému vydáním rozhodnutí došlo, je v rozporu s ustanoveními zákona č. 114/1992 Sb., neboť má pro místní ÚSES podle schváleného plánu ÚSES zpracovaného postupem podle § 2 vyhlášky č. 395/1992 Sb. destruktivní charakter. Rozhodnutí v první řadě brání žalobci, jakož i všem vlastníkům pozemků, na nichž nachází zrušované biokoridory, aby splnil svou povinnost chránit systém ekologické stability vyplývající z § 4, odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb. Současně rozhodnutí směřuje proti veřejnému zájmu deklarovanému v témže ustanovení zákona, neboť namísto toho, aby dosud nerealizované části místního ÚSES předpokládané schváleným plánem ÚSES a závaznou částí platného územního plánu umožnilo vytvořit, vznik funkčního místního ÚSES naopak vylučuje. 

36.   Nezákonnost žalovaného rozhodnutí spatřuje žalobce i v tom, jak byly vypořádány námitky ohledně nevhodného trasování cesty C2 do zamokřeného terénu a s tím souvisejícího zvýšení nákladů. Argumenty, s nimiž žalovaný odmítl přiznat této odvolací námitce důvodnost, jsou totiž v první řadě vnitřně rozporné a nesrozumitelné. Žalovaný k této námitce uvádí, že „nebyly doloženy žádné doklady o tom, že je v místě navržené cesty extrémně zamokřený terén, který by bránil jejímu vybudování, popř. zvýšeným nákladům na její realizaci. Pouze v navržených důkazech Ing. D. [23] a Dr. Ing. M. [24] se shodně uvádí, že cesta je situována do dráhy soustředěného odtoku“. Jestliže bylo v řízení oběma důkazy zmíněnými žalovaným prokázáno, že trasa cesty je umístěna přímo do dráhy soustředěného odtoku vody, nemůže závěr, že „nebyly doloženy žádné doklady o tom, že je v místě navržené cesty extrémně zamokřený terén“ obstát. Napadené rozhodnutí je v této části nepřezkoumatelné. Stejně tak je nesrozumitelná navazující úvaha žalovaného, že  „realizaci cesty C2 požaduje společnost AGROM T., s.r.o. [12], která, dle názoru odvolatelů, ovlivňovala zpracování návrhu KoPÚ. Námitka k průběhu trasy cesty C2 se jeví tedy jako zástupný problém. Tomu nasvědčuje i požadavek odvolatelů na umístění svých pozemků do místa její nové trasy (čili do uváděné dráhy soustředěného odtoku). Pozemky odvolatelé hodlali využít k soukromým podnikatelským záměrům s možností čerpání dotačních titulů z Programu rozvoje venkova, popř. na nich výhledově pěstovat rychle rostoucí dřeviny (dopis odvolatelů ze dne 21. 6. 2007 a e-mail JUDr. Flory ze dne 3. 12. 2015).“ Žalobce nikterak nechápe, proč by skutečnost, že cesta C2 byla do místa soustředěného odtoku vody umístěna na žádost společnosti AGROM T., s.r.o., činila z jeho odvolací námitky „zástupný problém“. Naopak jde o doklad skutečnosti, že průběh řízení o pozemkové úpravě byl skutečně podřízen především zájmům společnosti AGROM T., s.r.o., když orgán prvního stupně na základě požadavku této společnosti umístil trasu cesty C2 přímo do místa, kde budou náklady na její zřízení a zejména následnou údržbu (v důsledku periodického zaplavování) nadprůměrně vysoké. Pokud pak žalovaný naznačuje, že skutečným cílem žalobce bylo získat předmětné zamokřené pozemky pro sebe za zištným účelem čerpání dotací, jde o úvahu zcela nesmyslnou. Návrhem, aby zamokřený pozemek pod plánovanou cestou C2 žalobce spoluzískal do svého vlastnictví hodlal přispět k nalezení kompromisního řešení, jak byl k tomu vyzván žalovaným na jednání konaném dne 2. 10. 2015.  Tímto návrhem reagoval za námitku, že k. ú. T. neskýtá dostatek státních a obecních pozemků pro umístění společných zařízením. Na nabytí vlastnického práva k zamokřenému pozemku v místě soustředěného odtoku vody však žalobce v žádném případě nelpí a nic takového z jeho podání ani není možné vyvodit.   Předmětná část je i proto nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost důvodů.

37.   Námitky uvedené v tomto žalobním bodu poté shrnul žalobce s tím, že schválený plán společných zařízení destruktivním způsobem a v rozporu s ustanoveními § 2 a § 9, odst. 8 a 12 zákona o PÚ, s ustanoveními stavebního zákona č. 183/2006 Sb. a s ustanoveními § 4 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb. a § 2 vyhlášky č. 395/1992 Sb. mění vymezení ÚSES dle závazné části platného územního plánu obce a schváleného plánu ÚSES. Prvostupňové rozhodnutí ze dne 24. 1. 2008, č. j. PÚ-02/99/04/57/Luk A-30, je i proto nezákonné a jeho vydáním bylo proto zasaženo do práva žalobce na ochranu vlastnictví (pokojné užívání majetku) a na příznivé životní prostředí podle čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, která mají v intencích právních závěrů vyjádřených Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze 12. 9. 2008, č. j. 2 As 49/2007-191, mj. podobu práva na to, aby poměry v území, v němž se nachází pozemky žalobce, byly změněny pouze v zákonných mezích a zákonným způsobem. Žalobce připomíná, že existenci tohoto práva v konkrétním případě žalobce Nejvyšší správní soud potvrdil ve svém rozsudku ze dne 14. 5. 2015, č. j. 4 As 38/2015 – 47. 

e) Žalobce dále namítal, že ačkoliv od samého počátku řízení o pozemkových úpravách vznášel jak na ústních jednáních, tak i písemnou formou (konkrétně ve vyjádření k návrhu nového umístění pozemků ze dne 17. 4. 2007, ve vyjádření k návrhu nového uspořádání pozemků podle § 9 odst. 17 zákona o PÚ ze dne 21. 6. 2007, k soupisu nároků vlastníků pozemků ze dne 19. 7. 2007, ve vyjádření k návrhu nového umístění pozemků ze dne 14. 9. 2007 a v připomínkách k předloženému návrhu pozemkových úprav pro k. ú. T. podle § 11 odst. 1 zákona o PÚ), zásadní připomínky týkající se budoucího umístění pozemků v jeho vlastnictví a způsobu, jakým byly v řízení o pozemkových úpravách zohledněny veřejné zájmy chráněné zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a zákonem č. 449/2001 Sb., o myslivosti, v platném znění, byly tyto připomínky a námitky ze strany prvostupňového správního orgánu vesměs odmítnuty jako nedůvodné. Žalobce zdůrazňoval nezbytnost postupovat v řízení o pozemkových úpravách dle § 2 odst. 3 správního řádu, podle kterého správní orgán šetří práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká a že může zasahovat do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu. Vytýčil přitom premisu, že platí-li, že komplexní pozemkové úpravy realizované podle zákona o PÚ jsou mimo jiné spojeny s masivním zásahem do vlastnických práv vlastníků pozemků dotčených komplexní pozemkovou úpravou, měly by být při rozhodování pozemkových úřadů v řízení o komplexních pozemkových úpravách námitky a připomínky dotčených vlastníků nejen vypořádány v tom smyslu, že na jejich obsah bude ze strany pozemkového úřadu reagováno, popř. jejich obsah bude projednán, nýbrž i tak, že jejich obsah musí být v maximální míře do rozhodnutí pozemkového úřadu i zapracován, pokud tomu nebrání konkrétní závažné důvody. Jen takový přístup odpovídá principu proporcionality, který v přezkoumávané věci podle žalobce dodržen nebyl. Rozhodnutí totiž předpokládá, že žalobce bude zbaven vlastnického práva k převážné části svých pozemků, ačkoliv se proti této části návrhu komplexních pozemkových úprav v celém průběhu řízení o pozemkových úpravách bránil formou písemných připomínek a námitek a navrhoval jiné uspořádání. Tyto námitky a připomínky však byly odmítnuty jako neopodstatněné s výčtem důvodů, pro které orgán prvního stupně není povinen žalobci vyhovět.

38.   Žalovaný i tuto odvolací námitku o nedodržení principu proporcionality v napadeném rozhodnutí označil za nedůvodnou, a to s odkazem na skutečnost, že části připomínek žalobce bylo vyhověno a byla dodržena kritéria přiměřenosti stanovaná v ustanovení § 10 zákona o PÚ. Dále žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne     21. 3. 2007, č. j. 5 A 27/2002 – 86, podle kterého „z vlastního vymezení cíle a účelu pozemkových úprav plyne celková náročnost tohoto procesu, projevující se např. v tom, že se neaplikují lhůty podle správního řádu, jeho náklady platí stát, atd. Posouzení, zda bylo skutečně dosaženo cílů a účelu pozemkových úprav přitom nespadá jen do sféry jednotlivých účastníků, nýbrž celé společnosti, což se projevuje i existencí veřejného zájmu na provádění pozemkových úprav. Obdobně i z vlastního procesu schvalování návrhu pozemkových úprav plyne, že rozhodující je souhlas s navrženými pozemkovými úpravami vlastníky, kteří představují konkrétně stanovenou většinu výměry půdy pozemků pojatých do pozemkové úpravy. V tomto případě však nezbývá vlastníkům v menšině, než provedení pozemkových úprav respektovat, jednak proto, že souhlas dali vlastníci představující požadovanou většinu výměry zahrnutých pozemků, ale také s ohledem na veřejný zájem na provedení pozemkových úprav; především však i proto, že by podle požadavků přiměřenosti neměli být zasaženi na svých právech podstatným způsobem, neboť i k jejich prospěchu byly pozemkové úpravy plánovány a provedeny. I těmto vlastníkům má realizace pozemkových úprav přinést užitek, byť se sami můžou cítit poškozeni a znevýhodněni. Podmínky k racionálnímu hospodaření je proto třeba posuzovat nejen z hlediska jednotlivých vlastníků, ale též k celku a ke všem vlastníkům. Nelze je posuzovat zcela jednotlivě a individuálně; racionálnější hospodaření, i s ohledem na zmíněný veřejný zájem, musí být většinové.“

39.   Podle žalobce ale pravidla vymezená v tomto rozsudku Nejvyššího správního soudu nebyla dodržena. Neplatí totiž, že soulad rozhodnutí o pozemkových úpravách je zajištěn vždy, pokud jsou dodrženy limitní ukazatele týkající se kvality, výměry a vzdálenosti původních a nově nabývaných pozemků vyplývající z § 10 zákona o PÚ. Je nesporné, že komplexní pozemkové úpravy realizované podle tohoto zákona jsou spojeny s masivním zásahem do vlastnických práv vlastníků dotčených pozemků. Je rovněž nesporné, že právo vlastnit majetek patří podle čl. 11, odst. 1 Listiny základních práv a svobod mezi základní práva a svobody. Právě s ohledem na zvláštní ochranu vlastnického práva na ústavněprávní úrovni musí být podle názoru žalobce zásada proporcionality v řízení o komplexních pozemkových úpravách chápána šířeji, než tvrdí žalovaný. Při rozhodování pozemkových úřadů v řízení o komplexních pozemkových úpravách by měly být námitky a připomínky dotčených vlastníků nejen vypořádány v tom smyslu, že na jejich obsah bude ze strany pozemkového úřadu reagováno, popř. jejich obsah bude projednán, nýbrž též v tom smyslu, že jejich obsah musí být v maximální míře do rozhodnutí pozemkového úřadu i zapracován, pokud tomu nebrání závažné důvody, jak již uvedeno výše. Jak rozhodnutí prvostupňového orgánu, tak i žalované rozhodnutí předpokládají, že žalobce bude vlastnického práva k převážné části pozemků ve zjednodušené evidenci, původ Pozemkový katastr č. x, x a x v k. ú. T. zbaven, přičemž tyto pozemky budou navíc přetnuty novou cestou C 2, jejíž zřízení je předpokládáno v plánu společných zařízení. Přestože proti této části návrhů komplexních pozemkových úprav žalobce v celém průběhu řízení o pozemkových úpravách vznášel připomínky, z nichž bylo jednoznačně seznatelné, že navrhované řešení je pro něj nepřijatelné, a navrhoval jiné řešení, které konvenovalo s jeho zájmy, byly tyto námitky rozhodnutím orgánu prvního stupně i napadeným rozhodnutím odmítnuty jako nedůvodné, aniž by však žalovaný či orgán prvního stupně zdůvodnili, proč je změna návrhu pozemkových úprav požadovaná žalobcem (tj. ponechání uspořádání pozemků PK č. x, x a x v původním polohovém určení a vypuštění cesty C2 z plánu společných zařízení) neakceptovatelná nebo nerealizovatelná a z jakého důvodu nelze uvažovat ani jen o korekci návrhů překládaných orgánem prvního stupně. Přitom platí, že pozemky žalobce i pozemky jiných vlastníků, které mají být cestou C2 zpřístupněny, jsou uspokojivě přístupné za použití stávající cestní sítě (k tomu byl orgánu prvního stupně ze strany žalobce předložen návrh možného upořádání pozemků předpokládající využití cesty p.č. x KN, dále silnice třetí třídy p.č. x KN a na sousedním k.ú. R. nové cesty p.č. x a p.č. x).

40.   Žalobce je přesvědčen o tom, že existuje-li v řízení o pozemkových úpravách více možných řešení, která jsou v souladu s cíli pozemkových úprav a současně v souladu s limitními ukazateli podle § 10 zákona o PÚ (což je právě případ žalobce), je nikoliv právem pozemkových úřadů, ale (s ohledem na princip proporcionality) jejich povinností zvolit to řešení, které co nejméně zasahuje do vlastnického práva dotčených vlastníků. Toto řešení nebylo zvoleno, když prvoinstanční správní orgán a po něm žalovaný odmítli akceptovat žalobcem navrhované řešení s odkazem na to, že řešení prosazované pozemkovými úřady není v přímém rozporu se zákonem. Tím bylo zasaženo do práv žalobce na ochranu vlastnictví zakotvených do čl. 11, odst. 1 Listiny základních práv a svobod a § 1, odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, jakož i do čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

41.   Na závěr žalobce v obecně rovině odmítl názor žalovaného, že v řízení o pozemkových úpravách není nutno respektovat veřejné zájmy chráněné jinými předpisy, konkrétně zájem na ochraně přírody a krajiny chráněný zákonem č. 114/1992 Sb. a vyhláškou č. 395/1992 Sb. a veřejný zájem na ochraně populací volně žijící zvěře chráněný zákonem č. 449/2001 Sb., o myslivosti, když jediný rozhodující je zde veřejný zájem na prostorovém a funkčním uspořádání pozemků, jejich scelování a dělení a zabezpečení jejich přístupnosti a využití a vyrovnání jejich hranic tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy. Vyjádřil přesvědčení, že pozemkové úřady jsou povinny postupovat tak, aby v řízení o pozemkových úpravách byly uspokojeny všechny dotčené veřejné zájmy způsobem, který je v souladu s právními předpisy přijatými k jejich ochraně. Dosažení takového stavu je možné a bylo možné i v případě komplexní pozemkové úpravy v k. ú. T.

42.   Vzhledem k výše uvedenému žalobce navrhoval, aby Krajský soud v Hradci Králové zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

II.

Vyjádření žalovaného k žalobě

43.   Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 17. 8. 2016. K námitce, že se nezabýval doklady, které žalobce podal spolu s doplněným odvoláním dne 2. 3. 2008, konkrétně stanoviskem Agentury ochrany přírody a krajiny ČR ze dne 9. 7. 2007, zn. 06314/SOPK/07, a vyjádřením Ministerstva životního prostředí ze dne 22. 11. 2007, č. j. 2994/640/07, 71914/ENV/07, jejichž kopie přiložil k doplnění odvolání, uvedl žalovaný následující:

44.   V rozhodnutí se uvádí, že tyto důkazy mohly být uplatněny právním zástupcem odvolatelů, kterým byl v té době M. P., DiS, který žalobce zastupoval na základě plné moci ze dne 20. 4. 2006. S odkazem na ust. § 82 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), k nim nebylo v odvolacím řízení přihlédnuto (K novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, se přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. Namítá-li účastník, že mu nebylo umožněno učinit v řízení v prvním stupni určitý úkon, musí být tento úkon učiněn spolu s odvoláním.). Žalovaný postupoval podle správního řádu, neboť byl vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu v Brně, uvedeným v rozsudku ze dne 14. 5. 2015, č. j. 4 As 38/2015-47. Přesto se k těmto žalobcem předloženým důkazům vyjádřil takto:

45.   Dopisem ze dne 9. 7. 2007, zn. 06314/SOPK/07, sděluje Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (dále jen „AOPK“) M. P. své stanovisko k problematice územního systému ekologické stability (dále jen „ÚSES“) v KoPÚ. Uvádí, že v plánu společných zařízení (dále jen „PSZ“) se s ÚSES vůbec nepočítá. Prvky zeleně jsou navrženy jako nepropojené a v rozporu s ÚSES, jak byl schválen v územním plánu. Zároveň AOPK uvádí, že dotčeným orgánem pro místní ÚSES je Městský úřad v Hořicích, který PSZ odsouhlasil. Tento orgán je plně kompetentní k zapracování plánu ÚSES do návrhu KoPÚ a zároveň k navržení funkčnosti jeho prvků – biocenter a biokoridorů. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR jako odborná organizace ochrany přírody z pověření Ministerstva životního prostředí (dále jen „MŽP“) místní ÚSES neeviduje a není v pozici do tvorby a schvalování pozemkových úprav jakkoli zasahovat. V tomto je role Městského úřadu v Hořicích, jako dotčeného orgánu ochrany přírody nezastupitelná.

46.   Z vyjádření Ministerstva životního prostředí ze dne 22. 11. 2007, č. j. 2994/640/07, 71914/ENV/07, které bylo adresováno M. P., DiS, k zapracování ÚSES v rámci KoPÚ, vyplývá, že v územním plánu vymezený a schválený ÚSES je závazným podkladem pro KoPÚ a musí být zapracován v plném rozsahu do návrhu KoPÚ. Změny ÚSES mohou být provedeny pouze na základě přehodnocení stávajícího vymezení orgánem ochrany přírody ve spolupráci s odborně způsobilou osobou – projektantem ÚSES, který posoudí funkčnost daného prvku ÚSES. Zpracovaný ÚSES v rámci KoPÚ není v souladu s metodikou zpracování ÚSES, která je doporučená k využití, není však závazná. Orgán ochrany přírody není odborným orgánem schopným posoudit funkčnost ÚSES, pro tyto účely má možnost nechat si zpracovat hodnocení ÚSES od odborně způsobilé osoby – projektanta ÚSES. Orgán ochrany přírody měl upozornit na nesoulad se schváleným územním plánem z hlediska ÚSES. Změna vymezení ÚSES však musí probíhat ve spolupráci s orgánem ochrany přírody.

47.   Pokud by bylo k uvedeným důkazům přihlédnuto, nebyl by v žádném z dokumentů shledán důvod, který by nějakým způsobem ovlivnil výsledek odvolacího řízení. Metodikou ÚSES byla pouze doporučená k využití, nikoliv závazná. Bylo však v kompetenci Městského úřadu v Hořicích, jako dotčeného orgánu ochrany přírody, tyto nesoulady vyhodnotit. Pokud by tedy uvedené důkazy (stanovisko Agentury ochrany přírody a krajiny ČR ze dne 9. 7. 2007, zn. 06314/SOPK/07, a vyjádření Ministerstva životního prostředí ze dne 22. 11. 2007, č. j. 2994/640/07, 71914/ENV/07) nebyly vyloučeny z odvolacího řízení, žalovaný by neměl důvod na jejich základě zrušit rozhodnutí pozemkového úřadu. Žalovaný nezatížil odvolací řízení vadou (tvrzené ignorování vpředu uvedených podkladů), která měla za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Ministerstvo životního prostředí ani AOPK nejsou v řízení o KoPÚ dotčenými orgány dle ust. § 6 odst. 6 zákona o PÚ, jak níže uvedeno.

48.   Za odůvodněnou neměl žalovaný ani námitku týkající se „Nezákonného předurčení výsledku odvolacího řízení“. V této souvislosti zmínil podnět žalobce po zrušení rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 8. 9. 2008, č. j. PÚ-02/99/04/60/LUK A-30, o výměně nebo přechodu vlastnických práv, určení výše úhrady a lhůty podle ust. § 10 odst. 2 zákona o PÚ, a o zřízení nebo zrušení věcného břemene k dotčeným pozemkům, o zveřejnění skutečně platného právního stavu v katastru nemovitostí, v němž zároveň požadoval nápravu vzniklého nezákonného stavu. Právě na základě tohoto podnětu byl stávající stav v katastru nemovitostí projednán na ústředí SPÚ se zástupci Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj a ČÚZK dne 30. 9. 2015. S výsledkem tohoto jednání byl žalobce seznámen na ústředí SPÚ dne 7. 10. 2015.

49.   Dne 13. 4. 2016 (č. j. SPU 190139/2016) obdržel žalovaný vyjádření odvolatelů k podkladům rozhodnutí (§ 36 odst. 3 správního řádu), ve kterém uvádí, že žalovaným bylo předem, tedy i v době jednání dne 7. 10. 2015, určeno, že odvolání bude zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno. Žalovaný se proto musel k tomuto tvrzení v rozhodnutí vyjádřit, tedy, že toto tvrzení neodpovídá skutečnosti. V rozhodnutí je k jednání konanému dne 30. 9. 2015 mimo jiné uvedeno: „Na jednání bylo konstatováno, že v případě zrušení napadeného rozhodnutí, není možné provést tomu odpovídající zápisy v katastru nemovitostí. Tyto důvody jsou technickými důvody na straně katastrálního úřadu. Zákon ani vyhláška žádná taková omezení neobsahují.“ Z uvedeného vyplývá, že v případě, že by žalovaný dospěl k závěru, že bude rozhodnutí pozemkového úřadu zrušeno, došlo by k jeho zrušení bez ohledu na uvedené technické problémy deklarované katastrálním úřadem.

50.   Že předem nebylo možné určit výsledek jednání ve věci jednoduchých pozemkových úprav, potvrzuje sám žalobce, když uvádí v bodě 17. žaloby: „Po doručení rozhodnutí ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 2RP12202/2015-202001 č.j. SPU 243298/2016 požádal žalobce žalovaného o sdělení, zda je ve věci možno postupovat způsobem, který byl předmětem jednání dne 7. 10. 2015, tzn. uzavřít za účasti všech dotčených subjektů dohodu, na jejímž základě by byla zahájena jednoduchá pozemková úprava týkající se části k.ú. T. dotčené odvolacími námitkami, která by následně změnila nově vzniklé uspořádání pozemků tak, aby byla v co nejširší míře zajištěna ochrana práv a zájmů odvolatelů prezentovaných v dosavadním řízení. Pro případ, že by takový postup byl možný, vyjádřil žalobce svou připravenost upustit od obhajoby svých práv cestou žaloby. Existence popsané možnosti smírného řešení však žalovaným nebyla potvrzena, byť žalobce vyčkával s podáním žaloby až do posledního dne lhůty k jejímu podání.“

51.   Je tedy zcela mimo pochybnost samotným žalobcem potvrzeno, že ani po vydání rozhodnutí nevyloučil žalobce možnost smírného řešení formou jednoduchých pozemkových úprav a výsledek takového jednání skutečně nemohl být předem daný. Zcela je tak popřen názor, vyjádřený v žalobě, že o výsledku odvolacího řízení bylo rozhodnuto na samém počátku nového odvolacího řízení, tedy na základě závěrů jednání, konaného na ústředí žalovaného dne 30. 9. 2015. Žalovaný nesouhlasí ani s názorem žalobce, že při vydání rozhodnutí se nepostupovalo nestranně ve smyslu ust. § 7 odst. 1 správního řádu.

52.   K návrhu žalobce na možnost smírného řešení formou jednoduchých pozemkových úprav žalovaný uvedl, že dne 15. 6. 2016 zaslal právní zástupce žalobce na adresu x ve věci navrhované smírné řešení. Uvedená adresa však neexistuje (správná adresa je: x), a proto tento e-mail nebyl žalovanému doručen. Následně, dne 4. 8. 2016, bylo právnímu zástupci sděleno, aby se ve věci obrátil přímo na M. P., který mezitím vedl v této věci korespondenci přímo s ústřední ředitelkou SPÚ. Jak vyplývá z obsahu žaloby, ze strany ústřední ředitelky nebylo na podnět M. P. reagováno.

53.   Žalovaný konstatoval, že mu nejsou jasné kroky, které žalobce činí, ani to, jakého se snaží dosáhnout výsledku. Návrh na provedení jednoduchých pozemkových úprav byl s žalobcem projednán již dne 20. 11. 2015 v T. na jednání se zástupci žalovaného, Krajského pozemkového úřadu pro Královéhradecký kraj, obce a společnosti AGROM T., s.r.o., na kterém bylo navrženo několik řešení jiného uspořádání pozemků, prostřednictvím jednoduchých pozemkových úprav. Žalobce poté navrhl takové řešení, kterému nebylo možné vyhovět s ohledem na projednávanou verzi územního plánu a z důvodu rozpadu zastupitelstva obce T. V dalším jednání žalobce nepokračoval.

54.   Dne 16. 8. 2016 obdržel žalovaný žádost Ministerstva zemědělství o vyjádření k podnětu České inspekce životního prostředí ze dne 10. 8. 2016 (dále jen „ČIŽP“), č.j. ŽP/45/OOP/1610397.002/16/KLD/366, k zahájení přezkumného řízení ve věci rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 6. 2016, č. j. SPU 243298/2016. Česká inspekce životního prostředí není účastníkem řízení, není ani dotčeným orgánem státní správy podle ust. § 6 odst. 6 zákona o PÚ, přesto se v podnětu uvádí, že ČIŽP obdržela shora uvedené rozhodnutí, které bylo podle názoru ČIŽP vydáno v rozporu s právními předpisy. Z podnětu nevyplývá, kdo se na ČIŽP s návrhem přezkumného řízení obrátil, zřejmě žalobce. Pro výsledek řízení ovšem není tato skutečnost podstatná.

55.   Pokud jde o další žalobní body (rozpory napadeného rozhodnutí s ust. § 9 odst. 8 zákona o PÚ, s územním plánem, tvrzená nezákonnost zásahu do dříve vymezených ÚSES a nesprávné posouzení namítaného nedodržení principu proporcionality), odkázal se žalovaný ve stanovisku k nim na odůvodnění žalovaného rozhodnutí. Námitky týkající se porušení zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákona, zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci), vyhlášky č. 395/1992 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, nebo že schválený návrh KoPÚ porušuje dále Listinu základních práv a svobod, zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník a čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, podle žalovaného se schváleným návrhem KoPÚ přímo nesouvisí.

56.   Zákon o PÚ ani jeho prováděcí vyhláška nestanovují pozemkovému úřadu povinnost přímo postupovat podle uvedených zákonů. To se děje prostřednictvím dotčených orgánů a správních úřadů a organizací, které mají v řešeném území vlastní zákonem chráněné zájmy a jejichž okruh stanoví pozemkový úřad podle ust. § 6 odst. 6 zákona o PÚ. Tyto dotčené orgány, správní úřady a organizace jsou písemně vyrozuměny pozemkovým úřadem o zahájení KoPÚ a jsou upozorněny na zákonnou povinnost stanovit do 30 dnů po obdržení vyrozumění podmínky k ochraně zájmů podle zvláštních právních předpisů. Dotčenými orgány jsou pouze orgány, o kterých to stanoví zvláštní zákon, a správní orgány a jiné orgány veřejné moci, příslušné k vydání závazného stanoviska nebo vyjádření, které je podkladem pro rozhodnutí správního orgánu. Jsou to tedy správní úřady ve veřejné správě, které přímo ve věci nerozhodují, ale dotýká se jich činnost jiného (tedy rozhodujícího) správního orgánu, a které mají zákonem vymezené možnosti tuto činnost ovlivňovat. Z uvedeného vyplývá, že dodržování zákonů, na které upozorňuje žalobce, se děje prostřednictvím těchto dotčených orgánů, správních úřadů a organizací.

57.   Stejným způsobem jsou zajištěny odborné a zákonné dispozice PSZ, který se podle ust. § 9 odst. 10 zákona o PÚ těmto dotčeným orgánům, správním úřadům a organizacím předkládá k vyjádření (Pozemkový úřad předloží zpracovaný plán společných zařízení dotčeným orgánům státní správy, které se k němu do 30 dnů písemně vyjádří. Jejich souhlasné stanovisko nahrazuje opatření /rozhodnutí, souhlas, povolení výjimky/ podle zvláštních právních předpisů.). Není proto povinností pozemkového úřadu, popř. zpracovatele návrhu KoPÚ, dohlížet na dodržování podmínek žalobcem uvedených zákonů, neboť toto se děje prostřednictvím stanovisek dotčených orgánů, správních úřadů a organizací, které jsou v důsledku vymezení zákonných kompetencí k tomuto postupu oprávněny.

58.   Protože tento postup byl pozemkovým úřadem dodržen, je žalovaný toho názoru, že nedošlo k porušení zákona. Jak je v rozhodnutí uvedeno, dotčenými orgány jsou Městský úřad Hořice, odbor výstavby, územního plánování a regionálního rozvoje a Městský úřad Hořice, odbor životního prostředí, do jejichž přímé působnosti patří vymezení ÚSES. Ostatní úřady a organizace, které během řízení o KoPÚ oslovil žalobce – ČIŽP, AOPK, MŽP, nejsou dle zákona dotčenými úřady podle ust. § 6 odst. 6 zákona resp. podle ust. § 9 odst. 10 zákona.

59.   Souhlasné stanovisko s PSZ vyjádřil Městský úřad Hořice, Odbor výstavby, územního plánování a regionálního rozvoje, ve stanovisku č. j. SUPRR/36570/2007/Vn ze dne 20. 9. 2007, ve kterém je uvedeno, že PSZ není v rozporu s cíli územního plánování a zásadami územního rozvoje. Souhlasné stanovisko vyjádřil také Městský úřad Hořice, odbor životního prostředí, ve stanovisku ze dne 5. 3. 2007, č. j. ŽP/8521/2007/Ak, ve kterém je uvedeno, že z hlediska ochrany přírody a krajiny nemá Městský úřad Hořice, odbor životního prostředí, připomínek k PSZ.

60.   Tímto postupem byl PSZ schválen a v případě, že by pozemkový úřad nepřihlížel k těmto souhlasným stanoviskům, jednalo by se o porušení zákona, které by bylo důvodem pro zrušení rozhodnutí. Z uvedeného důvodu nesouhlasí žalovaný s bodem 65. žaloby, ve kterém žalobce uvádí, že požadavky, vyplývající ze zákona č. 114/1992 Sb., vyhlášky č. 395/1992 Sb. a zákona č. 449/2001 Sb. byly ignorovány. V rozhodnutí je konkrétně uvedeno: „Odvolatelé v podaném odvolání namítají rozpor zpracovaného PSZ v rámci návrhu KoPÚ se zákonem o OPK, stavebním zákonem, zákonem o myslivosti a vyhláškou č. 395/1992 Sb. K těmto námitkám uvádí odvolací orgán, že ze zákona ani z vyhlášky nevyplývá pro zpracovatele ani pozemkový úřad povinnost během řízení o KoPÚ postupovat podle těchto předpisů. Povinnost dodržení uvedených předpisů přísluší podle ust. § 9 odst. 10 zákona dotčeným orgánům státní správy … Tento postup byl ze strany pozemkového úřadu dodržen. Odvolací orgán z uvedeného důvodu všem podaným námitkám ve věci nesouladu návrhu KoPÚ s uvedenými zákony nepřisvědčuje.“ Dodržení uvedených zákonů přísluší v průběhu řízení o KoPÚ těm orgánům státní správy, do jejichž působnosti uvedené zákony spadají, tedy orgánu územního plánování, stavebního úřadu, orgánu ochrany zemědělského půdního fondu a orgánu ochrany přírody, které, jak je výše uvedeno, s návrhem PSZ vyjádřily souhlas.

61.   Řízení o KoPÚ probíhalo podle zákona o PÚ a jeho prováděcí vyhlášky č. 545/2002 Sb. Podle ust. § 11 odst. 4 citovaného zákona pozemkový úřad rozhodne o schválení návrhu pozemkových úprav tehdy, pokud s ním souhlasí vlastníci alespoň 3/4 výměry pozemků, které jsou řešeny ve smyslu ustanovení § 2 v pozemkových úpravách. Váha hlasu podílového spoluvlastníka odpovídá jeho podílu na celkové výměře pozemků. Ze spisové dokumentace vyplývá, že předložený návrh odsouhlasili vlastníci 97,5 % výměry pozemků řešených ve smyslu § 2 zákona o PÚ, která činí 342,2 ha.

62.   Z důvodů, uvedených v odůvodnění rozhodnutí ze dne 6. 6. 2016 a s přihlédnutím k procentuální výši souhlasů dotčených vlastníků žalovaný setrvává na svém původním názoru, že rozhodnutí Pozemkového úřadu Jičín ze dne 24. 1. 2008, č.j. PÚ-02/99/04/57/Luk A-30, bylo vydáno v souladu s právními předpisy a k porušení zákona nedošlo. Vzhledem k tomu navrhuje, aby byla žaloba zamítnuta.

III.

Jednání krajského soudu

63.   Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů podle části třetí, hlavy první a druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), a to bez nařízení jednání dle ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s., když se k výzvě o možnosti rozhodnout ve věci bez jednání ve lhůtě dvou týdnů od doručení této výzvy ani jeden z účastníků řízení nevyjádřil. Krajský soud měl proto v souladu s citovaným ustanovením zato, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí.  O tom byli účastníci ve výzvě výslovně poučeni. Dospěl přitom k následujícím zjištěním  a právním závěrům:

IV.

Skutková a právní zjištění krajského soudu

64.   Vzhledem k obsáhlosti žaloby považuje krajský soud za potřebné připomenout, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku (ve vztahu k soudům srov. např. odst. 61 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk v. Nizozemí). Nadto je třeba si uvědomit, že orgán veřejné moci na určitou námitku může reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní. Tím se s námitkami účastníka řízení vždy  - minimálně implicite – vypořádá. Nelze proto bez dalšího uzavřít, že absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) způsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Takovýto přístup by totiž mohl vést zejména u velmi obsáhlých podání, jako je tomu v daném případě, až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní orgán (či následně správní soud) vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9Afs 70/2008 – 13).

65.   Zároveň je nutné dodat, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry (proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení /srov. např. rozsudek NSS ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9Afs 70/2008 – 13, dostupný na www.nssoud.cz), případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní (což připouští i Ústavní soud – srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09 /odstavec 4 odůvodnění/, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10 /odstavec 5 odůvodnění/, usnesení ze dne 7. 5. 2009, II. ÚS 515/09 /odstavec 6 odůvodnění/, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 – 72, dostupný na www.nssoud.cz  atd.) - tzn., že na určitou námitku lze reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí soud prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: „[není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, bod 41, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50, bod 17). Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. bod 24. nálezu 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08; Ústavní soud zde uvedl: „Ústavní soud se nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky, protože by rozhodnutí o nich nebylo způsobilé změnit výrok“, neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci - pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů - nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly. K tomu lze ještě uvést, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č.j.7 As 126/2013-19).

66.   Není rovněž smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130 publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47, všechny dostupné na www.nssoud.cz).

67.   Dále k věci třeba uvést, že se nadepsaný krajský soud danou záležitostí již opakovaně zabýval, naposledy v rozsudku ze dne 9. ledna 2015, č. j. 30A 48/2012-126, jímž žalobu žalobce v téže věci zamítl jako nedůvodnou. Proti tomuto rozsudku ale podal žalobce (ještě spolu s Ing. J. P.) kasační stížnost, na základě níž Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14. 5. 2015, č. j. 4 As 38/2015-47, zrušil nejen vpředu zmíněný rozsudek krajského soudu, ale i rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu ze dne 30. 3. 2012, č. j. 47256/2012-MZE-13311, a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení.

68.   Z odůvodnění citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu třeba zmínit, že ten se neztotožnil s tvrzením stěžovatelů, že krajský soud zatížil svůj předchozí rozsudek nepřezkoumatelností ohledně jejich námitky neproporcionality rozhodnutí a že neshledal vadu správního řízení v tom, že si Ústřední pozemkový úřad v původním odvolacím řízení nevyžádal od Krajského úřadu Královéhradeckého kraje potvrzení nebo změnu vyjádření k dodržení zákona o ochraně přírody a krajiny Městského úřadu Hořice podle § 149 odst. 4 správního řádu. Krajskému soudu naopak vytkl, že se nevypořádal se žalobní námitkou týkající se zrušení biokoridorů, které by podle žalobců (nyní již jen žalobce) mělo destruktivní charakter na místní územní systém ekologické stability, což by nepochybně mohlo ovlivnit kvalitu předmětu a konečně také obsah jejich vlastnického práva. Podle Nejvyššího správního soudu stěžovatelé ve vztahu k této žalobní námitce dostatečně specifikovali, v čem spatřují negativní zásah do své právní sféry, a krajský soud byl povinen se s uvedenou žalobní námitkou vypořádat. V této souvislosti také stanovil pro další řízení následující postup:

„Krajský soud měl tak předně posoudit, zda spisový materiál poskytuje odpovědi na následující otázky. Zasáhl ve svých důsledcích plán společných zařízení do stěžovateli uváděných biokoridorů, byť i tím, že je výslovně neuvádí? Pokud ano, bylo vymezení biokoridorů č. 8, 9 a 11 v posuzované době součástí závazné části územního plánu obce T.? Pokud ano, zasáhl plán společných zařízení do územního plánu, a to způsobem, který vyžaduje aplikaci § 9 odst. 12 zákona o pozemkových úpravách? A pokud ano, postupovaly správní orgány v souladu s § 9 odst. 12 zákona o pozemkových úpravách? Teprve v případě kladné odpovědi na všechny předcházející a záporné odpovědi na poslední uvedenou otázku měl krajský soud označit uvedenou žalobní námitku za důvodnou.“

69.   Nejvyšší správní soud se dále ztotožnil i s námitkou žalobců, podle níž postupem Ústředního pozemkového úřadu v novém odvolacím řízení podle nesprávného procesního předpisu, tj. správního řádu z roku 1967, a opomenutím postupu podle § 36 odst. 3 správního řádu z roku 2004, došlo k významnému zkrácení jejich práv. S ohledem na uvedené vady řízení před správním orgánem a krajským soudem proto Nejvyšší správní soud podle § 110 odst. 1 věty první s. ř. s. rozhodl tak, jak již vpředu uvedeno, tedy vrátil věc k dalšímu řízení žalovanému. V něm byl žalovaný v souladu s § 78 odst. 5 s.ř.s. použitým přiměřeně podle § 110 odst. 2 písm. a) s.ř.s. vázán právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu.

70.   Základní námitkou žalobce, které Nejvyšší správní soud přisvědčil v rozsudku ze dne 14. 5. 2015, č. j. 4 As 38/2015-47, respektive krajskému soudu vytknul, že se s ní odpovídajícím způsobem nevypořádal, bylo tvrzení, že žalované rozhodnutí je v rozporu se závaznou částí platného územního plánu obce T., schváleného obecně závaznou vyhláškou obce č. 4/2002 ze dne 3. 5. 2002. V důsledku toho zasahuje podle žalobce návrh pozemkových úprav nezákonným způsobem i do dříve vymezeného ÚSES, když nepočítá se zachováním biokoridorů č. 8, 9 a 11, které jsou součástí platného územního plánu.

71.   Žalovaný se těmito námitkami zabýval. Na straně deváté odůvodnění žalovaného rozhodnutí k věci uvedl, že z územního plánu obce T., dostupného na veřejném portálu města Hořice v Podkrkonoší, zjistil, že: „V textové části aktualizace územního plánu (I.1. z 06/2015) se uvádí, že územní plán respektuje, upřesňuje a koordinuje na základě podkladů prvky ÚSES lokálního významu biocentra, biokoridory a doplňková opatření lokálního ÚSES. Zcela respektuje vymezení prvků ÚSES zpracované v PSZ a řeší návaznost na sousední katastrální území. Na území jsou vymezena lokální biocentra č. 13, 17, 18 a 19 a lokální biokoridory č. 4, 8, 9 a 10. Opakované veřejné projednání návrhu územního plánu se konalo dne 21. 9. 2015. práce na pořizování územního plánu byly pozastaveny z důvodu nefunkčního zastupitelstva obce.“

72.   K tomu krajský soud dodává, že odkazované části územního plánu obce T. žalovaný založil do správního spisu, který tak obsahuje jak základní výkres členění území, tak i textovou část, pojednávající rovněž o prvcích lokálního ÚSES (biocentra, biokoridory a doplňková opatření). V části II.1. Textová část odůvodnění (datum zpracování 07/2013) se pak na straně čtyřicet tři mimo jiné uvádí, že:

„Biocentra a biokoridory zpracované v návrhu komplexních pozemkových úprav jsou převzaty, a doplněny a upřesněny dle prostorových parametrů ÚSES. Je to lokální biocentrum LBC 17, ležící v nivě potoka, a lokální biokoridory LBK 9 a LBK 8.   ( - )  Biokoridory, které jsou upřesněny v komplexních pozemkových úpravách, jsou vymezeny rovněž jako plochy přírodní – (NP).“

73.   V uvedené textové části je též konstatováno, že v průběhu prací na územním plánu byly vzneseny ze strany R. P. (žalobce) námitky a připomínky (viz str. 50 – 52). Jeho připomínce ze dne 12. 2. 2014 ohledně navrženého ÚSES nebylo vyhověno z následujících důvodů:

„Vymezení prvků ÚSES respektuje, koordinuje a upřesňuje vymezení prvků, řeší návaznost na sousední katastrální území. ÚSES je zpracován oprávněnou osobou. Prvky nadregionální a regionální úrovně nejsou v území zastoupeny. Územní plán respektuje … vymezené prvky ÚSES. …“

74.   Krajský soud rovněž zjistil, že žalovaný vycházel po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2015, č. j. 4 As 38/2015-47, z jeho pokynů pro další řízení, když v rozhodnutí na straně třicet dva uvedl následující:

„Naopak odvolací orgán poukazuje na rozsudek NSS sp.zn. 4 As 38/2015, ve kterém se k žalobní námitce odvolatelů, že zrušení biokoridorů bude mít destruktivní charakter na místní ÚSES, což nepochybně může ovlivnit kvalitu předmětu a konečně také obsah jejich vlastnického práva, uvádí, že krajský soud měl posoudit, zda spisový materiál poskytuje odpovědi na následující otázky:

1. Zasáhl ve svých důsledcích PSZ do odvolateli uváděných biokoridorů, byť i tím, že je výslovně neuvádí?
2. Pokud ano, bylo vymezení biokoridorů č. 8, 9 a 11 v posuzované době součástí závazné části územního plánu obce T.?
3. Pokud ano, zasáhl PSZ do územního plánu, a to způsobem, který vyžaduje aplikaci ust.
   § 9 odst. 12 zákona?
4. A pokud ano, postupovaly správní orgány v souladu s ust. § 9 odst. 12 zákona?

75. Teprve v případě kladné odpovědi na všechny předcházející a záporné odpovědi na poslední uvedenou otázku měl krajský soud označit uvedenou žalobní námitku za důvodnou.
76. Odvolací orgán, vázán právním názorem NSS, se proto zabýval v odvolacím řízení i těmito podanými otázkami. K otázkám č. 1 a 2. Sděluje odvolací orgán, že PSZ do biokoridorů zasáhl tím, že je nezohledňuje, a že biokoridory č. 8, 9 a 11 byly v posuzované době součástí závazné části územního plánu obce T. Rovněž na otázku č. 3 je nutno odpovědět kladně, neboť PSZ zasáhl do územního plánu, a to způsobem, který vyžaduje aplikaci ust. § 9 odst. 12 zákona. Je však prokázáno, že pozemkový úřad postupoval podle ust. § 9 odst. 12 zákona (Plán společných zařízení může pořizovatel regulačního plánu projednat jako regulační plán; plán společných zařízení může pořizovatel územního plánu projednat jako změnu stávajícího územního plánu v případě, že plán společných zařízení zasahuje do platného územního plánu obce. V ostatních případech musí být plán společných zařízení dohodnut s úřadem územního plánování.), neboť PSZ byl předložen Městskému úřadu Hořice, Odboru výstavby, územního plánování a regionálního rozvoje, který ve vyjádření č. j. SUPRR/36570/2007/Vn , ze dne 20. 9. 2007, uvedl, že PSZ není v rozporu s cíli územního plánování a zásadami územního rozvoje. Protože je kladná odpověď také na poslední otázku č. 4, má odvolací orgán za prokázané, že uvedená žalobní námitka nebyla důvodná. Odvolací orgán na základě uvedeného konstatuje, že nepřisvědčuje námitce odvolatelů, že zrušení biokoridorů bude mít destruktivní charakter na místní ÚSES, protože tento postup byl projednán s orgána státní správy v souladu se zákonem.“
77. Z uvedeného je zřejmé, že žalobcem tvrzená pochybení ohledně územním plánem zamýšlených biokoridorů nezůstala ze strany žalovaného bez povšimnutí, že se jimi podrobně zabýval, a to v kontextu výše uvedených závěrů Nejvyššího správního soudu. Krajský soud se s jeho závěry ztotožňuje a dodává k nim v tuto chvíli (proč „v tuto chvíli“, k tomu se vrátí na konci tohoto bloku) ještě toto.
78. Jak je z dokumentace KPÚ (viz Nároková mapa s vyznačením LV) a hlavního výkresu územního plánu s komplexním řešením území obce T. zřejmé, z pozemků žalobce zapsaných na LV 40 pro kat. území T. před KPÚ se stýkaly s prvky ÚSES dle územního plánu (ještě před schválením návrhu KPÚ) pozemky parc. č. x, x a x, a to v souvislosti s biokoridorem BK 8. Tyto pozemky přiléhaly k pozemní komunikaci (v plánu společných zařízení KPÚ T. označené nyní jako C2 a C3). Právě v prostoru jejich styku prochází navržený BK 8, který propojuje biocentrum BC 13 s biocentrem BC 17. V podstatě středem vpředu uvedených pozemků žalobce (je jejich podílovým spoluvlastníkem) je pak KPÚ navržena cesta C2, s níž původní územní plán nepočítal. Biokoridor BK 8 je územním plánem navrženým (novým) a o minimální šířce 20 m (viz str. 27 textové části územního plánu obce T.). V grafickém znázornění na hlavním výkresu územního plánu zahrnuje zejména celou komunikaci C3 a plochu na její opačné straně, než jsou situovány uvedené pozemky žalobce. Tomu pak byly na základě KPÚ přiděleny pozemky jiné, nacházející se mimo popisované místo. Lze tak shrnout, že bylo-li před zpracováním návrhu KPÚ dotčení žalobcových pozemků zcela nepatrné, možno říci  žádné, když s uvedeným BK 8 byly v podstatě jen v souběhu na jejich jedné (užší) straně, dotčení v nepatrné rozloze oproti jejich celkové ploše, tak po schválení návrhu KPÚ se již problematika tohoto místa nedotýká vlastnických práv žalobce přímo vůbec.
79. Nelze přitom odhlédnout z hlediska tvrzené dotčenosti práv žalobce ani od skutečnosti, že i biocentra BC 13 a BC 17 byla územním plánem teprve navržena (když funkční byla pouze částečně), tedy šlo pouze o záměr do budoucna zvětšit jejich rozlohu.
80. Pokud jde o biokoridor BK 9, tak i ten byl územním plánem jako lokální biokoridor navržen s tím, že spojí biocentra BC 17 s BC 19. Měl rozčlenit souvislé a rozlehlé polní pozemky, přičemž jeho převážná část je vedena polem. Požadavek na jeho šířku byl stanoven v minimální šíři 20 m s tím, že měl být následně zatravněn a doplněn výsadbou zeleně. Žalobce nespecifikoval konkrétní vliv tohoto biokoridoru (zásahu do něho) na svá vlastnická práva, přičemž náhledem do dokumentace KPÚ (viz Nároková mapa s vyznačením LV) a hlavního výkresu územního plánu s komplexním řešením území obce T., nebylo zjištěno, že by na jeho trase žalobce vůbec nějaké pozemky vlastnil.
81. Lokální biokoridor BK 11 je rovněž územním plánem nově navrženým o celkové rozloze 1, 5 ha. jeho základem je stará polní cesta s jednostranným porostem, jde po hranici obce a dále mimo řešené území (mimo katastrální území obce), přes trať po orné půdě k jižní hranici starého sadu a lesního porostu. Okolní pozemky jsou zorněny. Návrh opatření na jeho zlepšení spočívá v doplnění výsadby nové zeleně. Ani v tomto prostoru žalobce neměl a nemá žádné pozemky.
82. Územní plán obce T. obsahuje popis místního územního systému ekologické stability od strany 24 až po stranu 28 (územní plán obce T., Textová část), jakož i charakteristiku jeho jednotlivých prvků (biocentra, biokoridory, interakční prvky). Závazné regulativy územního systému ekologické stability jsou vymezeny na straně 7 textové části územního plánu (územní plán obce T., Kapitola D, závazná část ve formě regulativů). Podle tohoto dokumentu mohou inženýrské sítě a dopravní stavby biokoridory křižovat, a to pokud možno v kolmém směru, biocentra nesmí být těmito stavbami dotčena.
83. V této souvislosti je na místě zmínit, a to s ohledem na navrhovanou cestu C 2, též ustanovení     § 18 odst. 5 stavebního zákona, podle něhož „V nezastavěném území lze v souladu s jeho charakterem umisťovat stavby, zařízení, a jiná opatření pouze pro zemědělství, lesnictví, vodní hospodářství, těžbu nerostů, pro ochranu přírody a krajiny, pro veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, přípojky a účelové komunikace, pro snižování nebezpečí ekologických a přírodních katastrof a pro odstraňování jejich důsledků, a dále taková technická opatření a stavby, které zlepší podmínky jeho využití pro účely rekreace a cestovního ruchu, například cyklistické stezky, hygienická zařízení, ekologická a informační centra; doplňková funkce bydlení či pobytové rekreace není u uvedených staveb přípustná. Uvedené stavby, zařízení a jiná opatření včetně staveb, které s nimi bezprostředně souvisejí včetně oplocení, lze v nezastavěném území umisťovat v případech, pokud je územně plánovací dokumentace z důvodu veřejného zájmu výslovně nevylučuje.“ Jinými slovy, i když se s cestou C 2 v územním plánu neuvažovalo, nebránila tato skutečnost tomu, aby byla jako cesta v souvislosti s KPÚ realizována.
84. Z výše uvedeného plyne, že ÚSES byl územním plánem zakotven v návrhové podobě, nebyl již fakticky realizován. Spojoval-li proto žalobce za této situace v souvislosti s údajným zrušením biokoridorů BK 8, BK 9 a BK 11 dotčení svých práv, krajský soud takový závěr nezastává. Pokud se totiž oproti stavu před schválením návrhu KPÚ (v souvislosti s tvrzeným zrušením biokoridorů) něco změnilo, tak jedině to, že mohlo žalobci ubýt základních povinností při obecné ochraně přírody (viz jeho tvrzení vycházející z § 4 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb.). V uvedeném ale krajský soud žádné dotčení veřejných subjektivních práv žalobce nespatřuje. Nedovede si totiž v praktické rovině a rozumného uvažování představit, jak by se mohla uvedená skutečnost dotknout žalobcem předestíraného práva na příznivé životní prostředí podle čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ostatně žalobce způsob tohoto zásahu blíže nijak nespecifikoval, s výjimkou své obavy, že by mohl do budoucna „přijít“ o  povinnosti chránit něco, s čím se uvažovalo ve výhledu, ale nikdy zřízeno nebylo (uvedené biokoridory). Jistě není bez významu právě v této souvislosti zmínit, že žalobce je pouze třetinovým vlastníkem pozemků, o něž se jedná a že jeho spoluvlastníci  obdobné obavy zřejmě neměli, když proti rozhodnutí o schválení návrhu komplexní pozemkové úpravy nebrojili správní žalobou.
85. Pokud jde o přezkoumání postupu dle § 9 odst. 12 zákona o PÚ, v intencích zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu, postupoval žalovaný podle něho ve znění, podle něhož  „Plán společných zařízení může pořizovatel regulačního plánu projednat jako regulační plán; plán společných zařízení může pořizovatel územního plánu projednat jako změnu stávajícího územního plánu v případě, že plán společných zařízení zasahuje do platného územního plánu obce. V ostatních případech musí být plán společných zařízení dohodnut s úřadem územního plánování.“ Toto ustanovení bylo platné a účinné až do 31. 12. 2012, tedy nejen v době, kdy o věci rozhodl prvoinstanční správní orgán, ale i v době rozhodnutí Státního pozemkového úřadu dne 30. 3. 2012 pod č. j.: 47256/2012-MZE-13311. Pokud tedy Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 5. 2015, č. j. 4 As 38/2015-47, vytýkal tomuto rozhodnutí žalovaného absenci úvah v uvedeném směru, bylo to přiléhavé. V době vydání nyní přezkoumávaného rozhodnutí žalovaného ale již toto ustanovení doznalo změny, když stanoví, že: „Pozemky, na nichž jsou návrhem umístěna společná zařízení, mohou být převedeny do vlastnictví obce. Takové pozemky může vlastnit i jiná osoba, pokud má společné zařízení sloužit veřejnému zájmu.“
86. Otázka vztahu Plánu společných zařízení k územně plánovací dokumentaci se v té době již „přesunula“, byla upravena v té době v § 9 odst. 15 zákona o PÚ. Podle něho „Plán společných zařízení musí být v souladu s územně plánovací dokumentací. Není-li návrh plánu společných zařízení ze závažných důvodů v souladu s územně plánovací dokumentací, je návrhem na její aktualizaci nebo změnu. V ostatních případech musí být plán společných zařízení dohodnut s úřadem územního plánování.“ Z uvedeného je zřejmě, že již v době rozhodování žalovaného dne 6. 6. 2016 nemusel být vždy Plán společných zařízení v souladu s platným územním plánem. Tato úprava platí dosud.
87. V této souvislosti třeba zdůraznit, že rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu tvoří s rozhodnutím odvolacího orgánu, zde žalovaného, jeden celek, přičemž pro rozhodnutí každého z nich platí skutkový a právní stav, který tu je (byl) v době jeho rozhodování. Jinými slovy, v době vydání žalovaného rozhodnutí již mohl být žalobcem tvrzený rozpor mezi KPÚ a závaznou částí územního plánu pouze návrhem na aktualizaci nebo změnu územního plánu. Krajský soud má za to, že smyslem novelizované úpravy bylo odstranit různou interpretaci dané otázky, jak se to ostatně projevilo i v názorech žalobce na jedné straně a žalovaného na straně druhé, v právě přezkoumávané věci. Novelizace citovaného ustanovení se přiklonila ke stanovisku žalovaného, a proto je také bezpředmětné zabývat se těmi námitkami žalobce, které vycházejí z ustanovení § 9 odst. 12 zákona o PÚ v předchozím znění. Zásadní zjištění krajského soudu v tomto směru bude uvedeno ještě dále, a pokud je dosud odkládáno, tak jenom proto, aby bylo vidět, do jaké míry se žalovaný věcí skutečně zabýval. Nikoliv povrchně, ale v celé komplexnosti a v intencích dosavadních námitek a závěrů i soudních orgánů. 
88. Z obsahu Plánu společných zařízení KPÚ T. krajský soud zjistil, že se šlo o opatření sloužící ke zpřístupnění pozemků, včetně žalobcem zmiňovaných polních cest C 2 a C 3, dále protierozní opatření pro ochranu zemědělského půdního fondu, spočívající ve stanovení osevních postupů v souvislosti s odtokovými postupy (jako např. vyloučení pěstování kukuřice, cukrovky apod.) a o opatření k ochraně a tvorbě životního prostředí, spočívající ve výsadbě keřů a stromů. Jejich rozsah je takového charakteru, že jej nebylo třeba projednat ve formě regulačního plánu či změny stávajícího územního plánu ani podle původně stanoveného postupu podle § 9 odst. 12 zákona o PÚ. Plně postačovalo plán společných zařízení dohodnout s úřadem územního plánování, k čemuž došlo (viz předložení Plánu společných zařízení Městskému úřadu Hořice, odboru výstavby, územního plánování a regionálního rozvoje, který
    ve vyjádření ze dne 20. 9. 2007, č. j. SUPRR/36570/2007/Vn, uvedl, že není v rozporu s cíli územního plánování a zásadami územního rozvoje).
89. Krom toho předložil správní orgán zpracovaný Plán společných zařízení Městskému úřadu Hořice jako orgánu ochrany přírody, který byl orgánem ochrany přírody věcně a místně příslušným k vymezení a hodnocení místního ÚSES v k. ú. T.  podle § 77 odst. 2, písm. a) zákona č. 114/1992 Sb., v tehdy platném znění, a tedy i orgánem oprávněným vyjádřit se k Plánu společných zařízení z hlediska dodržení ustanovení zákona č. 114/1992 Sb. ohledně územních systémů ekologické stability krajiny. Městský úřad Hořice, odbor životního prostředí, ve svém vyjádření ze dne 5. 3. 2007, č. j. ŽP/8521/2007/Ak, uvedl, že k Plánu společných zařízení v rámci KPÚ T. nemá žádné připomínky.
90. Pokud tedy byl hodnocen postup správního orgánu jako souladný se zákonem co do zkoumání vlivu Plánu společných zařízení na ÚSES a KPÚ na územně plánovací dokumentaci podle dřívější právní úpravy, o to více to musí platit s ohledem na ustanovení § 9 odst. 15 zákona o PÚ platného a účinného v době vydání žalovaného rozhodnutí. V té době mělo již ustanovení § 9 odst. 12 zákona o PÚ jiný obsah, jak uvedeno vpředu, přičemž ten původní našel odezvu v odstavci 15 citovaného ustanovení. Podle něho platí, že plán společných zařízení, který není ze závažných důvodů v souladu s územně plánovací dokumentací, je návrhem na její aktualizaci nebo změnu a v ostatních případech musí být plán společných zařízení dohodnut s úřadem územního plánování. O tom, že v daném směru zde taková dohoda, respektive souhlas úřadu územního plánování s návrhem KPÚ byl, není vzhledem k výše uvedenému žádných pochyb. Svědčí o tom ostatně i vpředu zmíněná rozpracovaná změna územního plánu obce T., nedotažená do jejího schválení zastupitelstvem, která předmětný návrh KPÚ plně akceptovala, jak je zřejmé z obsahu její textové zprávy.
91. Krajskému soudu ovšem rovněž neušlo, že v době vydání žalovaného rozhodnutí již nebyl aktuální základní dokument, s nímž žalobce poměřoval zákonnost KPÚ v T., a to samotný územní plán obce T., schválený obecně závaznou vyhláškou obce č. 4/2002 ze dne 3. 5. 2002, v platnosti. Její článek 2, upravující rozsah jeho platnosti, totiž v odstavci 2 stanoví toto:

„Časový rozsah platnosti schváleného územního plánu, který se shoduje s návrhovým obdobím, se stanovuje do 31. 12. 2015. Platnost této vyhlášky končí uvedeným dnem. Před jeho uplynutím může být zrušena nebo změněna pouze vyhláškou ke změně schváleného územního plánu nebo vyhláškou k nově schválenému územnímu plánu obce T.“

92. Z uvedeného je tak jednoznačně zřejmé, že zastupitelstvo obce T. omezilo při přijímání územního plánu časový rozsah jeho platnosti do 31. 12. 2015, a vzhledem k této skutečnosti nezbývá, než konstatovat, že tato obec nemá od 1. 1. 2016 územní plán. Pokud žalovaný tuto skutečnost v žalovaném rozhodnutí nezohledňoval a odůvodnil je, jakoby by byl územní plán platný, činil tak zřejmě s úmyslem přesvědčit žalobce o správnosti schváleného návrhu KPÚ. Neexistoval-li již ale právně tento dokument v době rozhodování o návrhu KPÚ v T. (byť v řízení odvolacím) a tudíž ani v době podání žaloby, nezbývá, než konstatovat, že žalobní námitky, které z něho vycházejí a které jsou jím odůvodňovány, jsou pro posouzení věci irelevantní.  Bylo by v rozporu se zásadou rozumnosti (o hospodárnosti nemluvě),  požadovat po krajském soudu, aby s územním plánem obce T. dále rozhodnutí o návrhu KPÚ porovnával a vyvozoval z toho právní závěry. Jinými slovy, všechny žalobní námitky žalobce ve směru souladu Návrhu KPÚ s územním plánem obce T. a instituty jím upravenými (zejména souladu Plánu společných zařízení s ÚSES) jsou z tohoto pohledu bezpředmětné. Byť se totiž žalobce v žalobě opakovaně dovolával územního plánu obce T., nezohlednil přitom jeho neplatnost. Tato skutečnost se pak nutně obráží i v jejich nepřípadnosti.
93. K námitce o nezákonném ignorování důkazů předložených žalobcem, jimiž je myšleno stanovisko Agentury ochrany přírody a krajiny ČR ze dne 9. 7. 2007, zn. 06314/SOPK/07, a vyjádření Ministerstva životního prostředí ze dne 22. 11. 2007, č. j. 2994/640/07, 71914/ENV/07, třeba uvést, že i touto problematikou se žalovaný zabýval. Konkrétně na straně 9, poslední odstavec dole, odůvodnění žalovaného rozhodnutí, kde uvedl, že stanovisko Agentury ochrany přírody a krajiny ČR bylo adresováno tehdejšímu zástupci žalobce M. P., DiS, že se týká problematiky ÚSES v Návrhu KPÚ a že je zástupce žalobce mohl uplatnit již v průběhu prvoinstančního řízení. Protože prvoinstanční správní rozhodnutí bylo vydáno dne 24. 1. 2008, dlužno přisvědčit žalovanému, že jmenovaný zástupce žalobce v tehdejší době skutečně mohl toto stanovisko předložit prvoinstančnímu správnímu orgánu již v rámci řízení jím vedeného. Tomu v žádném případě nebránila skutečnost, že správní orgán v něm postupoval podle „starého“ správního řádu, který připouštěl navrhovat nové důkazy i v odvolacím řízení. Ostatně je zcela logické, že účastník řízení uplatní všechny své návrhy v řízení co nejdříve, tak aby byly podkladem rozhodování od samého počátku. Jen tak je možno mluvit o tom, že si řádně střeží svá práva.
94. Uvedená liknavost tehdejšího zástupce žalobce pak měla za následek nečekanou odezvu v „novém“ správním řádu č. 500/2004 Sb., podle jehož ustanovení § 82 odst. 4 jsou již nově připuštěny v odvolacím řízení jen návrhy takových důkazů, které nemohly být ze strany účastníka navrženy v nalézacím prvoinstančním řízení. O tom, že žalovaný musel v odvolacím řízení postupovat podle nového správního řádu (viz odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2015, č. j. 4 As 38/2015-47) přitom není žádných pochyb. Žalovaný správně zjistil, že zástupce žalobce mohl uvedený návrh učinit již v rámci řízení před prvoinstančním správním orgánem – Ministerstvem zemědělství – Pozemkovým úřadem Jičín (minimálně porovnáním dat vydání stanoviska a rozhodnutí), a proto v souladu s citovaným ustanovením k uvedenému návrhu na provedení důkazu nepřihlédl. Pro tento závěr je zcela nerozhodné, kdy bylo správní řízení zahájeno, za relevantní má krajský soud jednak skutečnost, že uvedené stanovisko mohl zástupce žalobce jako návrh na důkaz uplatnit ještě v prvoinstančním správním řízení (učinil tak až dne 2. 3. 2008 při doplnění odvolání), a dále příslušnou právní úpravu.
95. Totéž lze pak v podstatě říci i ohledně vyjádření Ministerstva životního prostředí ze dne 22. 11. 2007, č. j. 2994/640/07, 71914/ENV/07, když i jeho včasné uplatnění žalobce (jeho zástupce) zmeškal stejným způsobem.
96. Krom toho třeba dodat, že shledává-li žalobce rozpor Plánu společných zařízení dle Návrhu KPÚ s ÚSES vymezeným v závazné části územního plánu, tak že tato námitka přestala mít reálný základ již ke dni 1. 1. 2016, kdy skončila platnost územního plánu obce T. (viz výše).
97. Za nedůvodnou má krajský soud rovněž námitku, podle níž bylo ve věci fakticky rozhodnuto již při jednání dne 30. 9. 2015. Žalobce v ní vyjádřil přesvědčení, že při něm bylo dohodnuto, jak v odvolacím řízení postupovat, respektive, že se jeho účastníci shodli na tom, že „jediným možným způsobem dalšího postupu Státního pozemkového úřadu ve věci je zamítnutí odvolání a potvrzení rozhodnutí orgánu prvního stupně.“ Jak je zřejmé z vyjádření se žalobce k podkladům žalovaného rozhodnutí ze dne 13. 4. 2016, obsah protokolu z uvedeného jednání, kterého se zúčastnili pracovníci žalovaného a pracovišť Českého úřadu zeměměřického a katastrálního, je žalobci znám. Z jeho obsahu plyne, že předmětem jednání bylo „projednání možných variant dalšího postupu … odvolacího orgánu, a to: a) zrušení 1. rozhodnutí, b) potvrzení 1. rozhodnutí.“ Podle  prezentační listiny účastníků tohoto jednání se jej zúčastnilo celkem 10 osob, z toho 3 osoby z Českého úřadu zeměměřického a katastrálního, jedna osoba z Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj se sídlem v Hradci Králové, jedna osoba z Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, katastrálního pracoviště Jičín, jedna osoba ze Státního pozemkového úřadu, pobočky Hradec Králové, jedna osoba ze Státního pozemkového úřadu, pobočky Jičín a tři pracovníci žalovaného. Z obsahu protokolu je zřejmé, byť je označen jako zápis ve věci dalšího postupu při řízení o komplexních pozemkových úpravách v k. ú. T., že jeho předmětem bylo vyjasnění si situace, která nastala ve vlastnických vztazích k pozemkům dotčeným Návrhem KPÚ po vydání rozhodnutí Ministerstvem zemědělství, Pozemkovým úřadem Jičín, ze dne 8. 9. 2008, č. j. PÚ -02/99/04/60/LUK, o výměně nebo přechodu vlastnických práv zřízení nebo zrušení věcného břemene a určení výše úhrady a lhůty podle § 10 odst. 2 zákona o PÚ. Svědčí tomu ostatně i přítomnost celkem 5-ti odborných pracovníků z katastrálních orgánů, jakož i do protokolu zaznamenané výstupy z jednání. Realizací posledně uvedeného rozhodnutí v katastru nemovitostí totiž došlo k tomu, že dosavadní pozemky doznaly Návrhem KPÚ zásadních změn co do jejich situování, výměr, došlo k jejich přečíslování (změny v označení), přičemž od roku 2008 jsou vedeny ve vlastnictví nově ustanovených osob. A od té doby, jak je zřejmé ze správního spisu, nastaly další desítky změn ve vlastnických vztazích k těmto „NOVÝM“ pozemkům, proti nimž žalobce fakticky brojí. Takový postup jistě nebyl souladný se zákonem o PÚ, nicméně je realitou, v důsledku níž např. tvrzení žalobce v žalobě, že je podílovým spoluvlastníkem k pozemkům p. č. x, p. č. x, a pozemků ve zjednodušené evidenci, původ Pozemkový katastr č. x, č. x, č. x, č. x, č. x, č. x, č. x, č. x a č. x v katastrálním území T., o celkové výměře 110.641 m2, resp. 110.573 m2, již neodpovídá Katastru nemovitostí České republiky, který je veřejně přístupným souborem údajů o nemovitostech v České republice.
98. Za takovéto výjimečné a zvláštní situace se však nelze podivovat nad tím, že i žalovaný si ji uvědomoval a chtěl znát možnosti změn v zápisech vlastnických práv k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí. Ostatně o tom také jednání dne 30. 9. 2015 bylo, když zápis z něho se týká pouze těchto otázek. Pro obě varianty, ať již zamítnutí odvolání žalobce a potvrzení prvoinstančního rozhodnutí, nebo jeho zrušení a vrácení věci k novému projednání správního orgánu, byl přitom konstatován stejný závěr, že na práva zapsaná v katastru nemovitostí to vliv mít nebude. Předmětem uvedeného jednání tedy nebyly otázky, které by se přímo vázaly k řízení o Návrhu KPÚ, které by měly mít vliv na výsledek odvolacího řízení. Žalovaný se vypořádal s touto námitkou na straně 21 dole a na straně 22 shora v podstatě obdobným způsobem, jemuž není v intencích uvedeného co vytknout.
99. Žalobce rovněž namítal nesprávnost Plánu společných zařízení ve vztahu k právní úpravě, která jeho obsah upravovala. Žalovaný se těmito námitkami zabýval od strany 28 a dále odůvodnění žalovaného rozhodnutí. Uvedl obsah jednotlivých ustanovení, která měla být podle žalobce při tvorbě Plánu společných zařízení porušena (§ 9 odst. 8 zákona o PÚ a bod 7 písm. a/ Přílohy vyhlášky č. 545/2002 Sb., o postupu při provádění pozemkových úprav a náležitostech návrhu pozemkových úprav), a konstatoval, že v něm došlo ke spojení protierosních opatření s opatřeními k ochraně a tvorbě životního prostředí. V tomto spojení uvedených opatření nespatřoval na rozdíl od žalobce porušení ust. § 9 odst. 8 zákona o PÚ s odůvodněním, že v něm není stanoveno, že by opatření v něm uvedená pod písm. a), b), c) a d) musela být vždy zpracována samostatně. K tomu ještě dodal, že dle § 19 zákona o PÚ nepřísluší pozemkovému úřadu posuzovat jednání zastupitelstva obce. Tím měl na mysli zřejmě skutečnost, že podle § 9 odst. 9 zákona o PÚ schvaluje Plán společných zařízení (dále také jen „PSZ“) zastupitelstvo obce.
100. K námitkám, že PSZ postrádá pojmy „ÚSES“, „biocentrum“ a „biokoridor“, žalovaný obdobně uvedl, že z ust. § 9 odst. 8 zákona o PÚ výslovně neplyne, že PSZ musí obsahovat všechny v něm uvedené prvky společných zařízení v samostatné podobě. S tímto závěrem se krajský soud plně ztotožňuje, neboť pohlíží na věc materiálně, nikoliv formálně. O tom, že se zpracovatel PSZ zabýval otázkami ochrany životního prostředí, svědčí jeho obsah, neboť jsou řešeny v jeho části „Protierozní opatření a opatření k tvorbě a ochraně životního prostředí“. Že se přitom protierozní opatření mohou shodovat, co do jejich obsahu, i s opatřeními směřujícími k ochraně o tvorbě životního prostředí, je přitom zcela logické. Proto je však netřeba rozdělovat. Žalobce založil své tvrzení na formální stránce věci, aniž by přitom uvedl, jak se tato „technická stránka“ věci krom toho přímo dotkla jeho práv. Krajský soud je přesvědčen o tom, že nijak, přičemž svůj pohled na žalobcem uváděná biocentra (jeho dotčenost, v souvislosti s nimi) rozvedl již výše. Stejně tak měl za nevýznamnou pro podstatu věci akademickou disputaci o významu slova „zejména“ uvedeného v § 9 odst. 8 zákona o PÚ. Ostatně žádný zákon obecně vzato nemůže předvídat všechny situace, které v určitém vztahu, v určité věci, mohou nastat, stejně jako je vzhledem k jejich rozmanitosti, specifičnosti často nelze postihnout ani určitou minimální úpravou.  Příslušný orgán ochrany životního prostředí, jak již uváděl i žalovaný, však s tímto stavem problém neměl.
101. Na straně 29 se žalovaný velmi podrobně zabýval souladem PSZ s žalobcem namítanou přílohou vyhl. č. 545/2002 Sb., a to velmi kriticky, bez příkras (viz druhý odstavec shora). Přes všechna jeho slabá místa však žalovaný neshledal, že by byla natolik závažná (např. u polních cest není uvedena kategorizace, tj. rozdělení na polní cesty hlavní, vedlejší a doplňkové, protierozní opatření pro ochranu zemědělského půdního fondu a opatření k ochraně a tvorbě životního prostředí jsou sloučena do jednoho bodu, v technické zprávě PSZ není uvedeno, proč vznikl nesoulad PSZ s územním plánem v části, týkající se ÚSES – dnes již tento rozpor neexistuje, viz výše), aby byla důvodem pro zrušení rozhodnutí o Návrhu PÚ. Zjištěné nedostatky totiž nemohou účastníkům řízení způsobit újmu na jejich právech a právem chráněných zájmech a nenarušily ani smysl a účel pozemkových úprav. Krajský soud se s tímto hodnocením plně ztotožňuje, a proto na ně v dalším i odkazuje, neboť jinak by musel jen jinými slovy říkat totéž.
102. Žalobce shrnul svá žalobní tvrzení v tomto bloku do závěru, že „prvostupňové rozhodnutí ze dne 24. 1. 2008, č. j. PÚ-02/99/04/57/Luk A-30, je nezákonné, neboť schválený plán společných zařízení neobsahuje samostatný popis opatření k ochraně a tvorbě životního prostředí zahrnující plán územního systému ekologické stability a návrh opatření k zajištění plné funkce územního systému ekologické stability“, krajský soud neshledal v tomto směru žádné takové pochybení, jímž by bylo, jak je v žalobě tvrzeno, „zasaženo do práva žalobce na to, aby poměry v území, v němž se nachází jeho pozemky, byly změněny pouze v zákonných mezích a zákonným způsobem, tj. do práva na ochranu vlastnictví a práva na příznivé životní prostředí.“ K zásahu do vlastnického práva žalobce samozřejmě došlo, ovšem v souladu se zákonem a proporcionálním způsobem. Konflikt mezi právem žalobce a Návrhem PÚ existoval od samého počátku, a to ohledně způsobu řešení komplexních pozemkových úprav v obci T., přičemž přednost dostalo právo, které hájí nejdůležitější hodnotu, tj. společenský zájem na jejich provedení. A krajský soud je přesvědčen o tom, že s minimálně nutným omezením práv žalobce, když ten ani kromě obecných návodů, jak měla být tato otázka řešena právně, sám akceptovatelné konkrétní návrhy nepřednesl. U obecných tvrzení žalobce zůstal i pokud jde o námitku zásahu do jeho práva na příznivé životní prostředí. S výjimkou konstatování jeho žádostivosti chránit přírodu také žádné jiné důvody ve směru k sobě neuvedl.
103. Žalobce dále namítal, že správní orgány zúčastněné na řízení se při rozhodování v dané věci neřídily principem proporcionality. Při specifikaci této tvrzené nezákonnosti ale žalobce zůstal v obecné rovině, na pouhém konstatování tvrzených nedostatků. Již v úvodu této námitky uvedl, že od samého počátku řízení o pozemkových úpravách vznášel zásadní připomínky týkající se budoucího umístění pozemků v jeho vlastnictví a způsobu, jakým byly v řízení o pozemkových úpravách zohledněny veřejné zájmy chráněné zákonem o ochraně přírody a krajiny a zákonem o myslivosti, přičemž ty byly správními orgány odmítnuty. Zmínil ustanovení  § 2 odst. 3 správního řádu, podle kterého správní orgán šetří práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká, a může zasahovat do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu. Námitky a připomínky dotčených vlastníků (účastníků řízení) by měly být podle žalobce „nejen vypořádány v tom smyslu, že na jejich obsah bude ze strany pozemkového úřadu reagováno, popř. jejich obsah bude projednán, nýbrž též v tom smyslu, že jejich obsah musí být v maximální míře do rozhodnutí pozemkového úřadu i zapracován, pokud tomu nebrání konkrétní závažné důvody.“ Jen takový přístup podle něho odpovídá principu proporcionality. Vedle těchto obecných konstatování, jak by měly správní orgány v řízení postupovat, ale žalobce konkrétně nespecifikuje v této námitce jejich pochybení, pokud jím nemá být sama skutečnost, že nebylo vyhověno jeho návrhu. Stejně tak obecně namítá, že nebyla dodržena „pravidla vymezená v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 A 27/2002“, když neplatí, „že soulad rozhodnutí o pozemkových úpravách je zajištěn vždy, pokud jsou dodrženy limitní ukazatele týkající se kvality, výměry a vzdálenosti původních a nově nabývaných pozemků vyplývající z § 10 zákona č. 139/2002 Sb.“. Jakým způsobem došlo k porušení těchto pravidel rozhodnutími o Návrhu KPÚ,  to však již žalobce nespecifikuje. Zdůrazňuje-li přitom nutnost zvláštní ochrany vlastnického práva s odkazem na Listinu základních práv a svobod a další právní předpisy, tak tuto skutečnost má krajský soud za samozřejmost. Právě s ohledem na ni žalobce dále uvedl, že:

„Právě s ohledem na zvláštní ochranu vlastnického práva na ústavněprávní úrovni musí být podle názoru žalobce zásada proporcionality v řízení o komplexních pozemkových úpravách chápána šířeji, než tvrdí žalovaný. Při rozhodování pozemkových úřadů v řízení o komplexních pozemkových úpravách by měly být námitky a připomínky dotčených vlastníků nejen vypořádány v tom smyslu, že na jejich obsah bude ze strany pozemkového úřadu reagováno, popř. jejich obsah bude projednán, nýbrž též v tom smyslu, že jejich obsah musí být v maximální míře do rozhodnutí pozemkového úřadu i zapracován, pokud tomu nebrání závažné důvody, které by ovšem měly být ze strany pozemkového úřadu podrobně popsány, a to i když jsou jinak v zákoně č. 139/2002 Sb. uvedená zákonná kritéria dodržena.“

104. Jinými slovy (viz bod č. 63 žaloby), „existuje-li v řízení o pozemkových úpravách více možných řešení, která jsou v souladu s cíli pozemkových úprav a současně v souladu s limitními ukazateli podle § 10 označeného zákona v souladu (což je právě případ žalobce), je nikoliv právem pozemkových úřadů, ale (s ohledem na princip proporcionality) jejich povinností zvolit to řešení, které co nejméně zasahuje do vlastnického práva dotčených vlastníků. Toto řešení nebylo zvoleno – orgán prvního stupně a po něm žalovaný odmítli akceptovat žalobcem navrhované řešení s odkazem na to, že řešení prosazované pozemkovými úřady není v přímém rozporu se zákonem. Tím bylo zasaženo do práv žalobce na ochranu vlastnictví zakotvených do čl. 11, odst. 1 Listiny základních práv a svobod a § 1, odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, jakož i do čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.“ Opět tedy krajskému soudu nezbývá, než konstatovat, že žalobce spojuje neproporcionalitu Návrhu KPÚ se skutečnosti, že jeho návrhům na uspořádání území vyhověno nebylo. Jde o námitku, kterou žalobce uplatňuje dlouhodobě, přičemž krajský soud nemá sebemenších důvodů měnit svá stanoviska k ní.
105. Při rozboru této otázky si je třeba uvědomit, že řízení o pozemkových úpravách je sice správním řízením, nicméně řízením velmi specifickým, a to s ohledem na jeho předmět (v němž jde o změnu vlastnického práva a jiných věcných práv k pozemkům v řádech stovek případů), okruh účastníků (obvykle mnoho desítek osob)  i jeho samotný účel. A je to právě účel řízení, který je pro posouzení věci určující. Řízení o pozemkových úpravách je totiž vždy vedeno ve veřejném zájmu a zahajováno je ex officio (viz § 2, § 6 odst. 1 až 3 zákona o PÚ). Tento veřejný zájem je pak v uvedeném zákoně (viz jeho § 2) definován tak, že jde o zajištění podmínek pro zlepšení životního prostředí, ochranu a zúrodnění půdního fondu, vodní hospodářství a zvýšení ekologické stability krajiny, jakož i o vytvoření podmínek pro racionální hospodaření vlastníků půdy (zde se veřejný zájem setkává s jednotlivými partikulárními zájmy soukromými).
106. K povaze tohoto typu řízení se již v minulosti vyjadřoval opakovaně i Ústavní soud, a to např. v rozhodnutí publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 152/1998. Závěry uvedené v tomto plenárním závěru se sice vztahují k předcházející úpravě pozemkových úprav (viz zákon č. 284/1991 Sb.), jsou však použitelné i za účinnosti úpravy současné, neboť ta je vystavěna na stejných principech. Ústavní soud především konstatoval, že pozemkové úpravy nelze ztotožnit s pojmem vyvlastnění; ve své podstatě se jedná o hromadnou dobrovolnou směnu vlastnických práv dotčených pozemků. Jde nicméně o natolik intenzivní zásah do stávajících vlastnických vztahů k nemovitostem, že při jeho realizaci je nutno uplatňovat ústavní kautely vyplývající z čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, které připouštějí vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva pouze ve veřejném zájmu, na základě explicitního zákonného zmocnění a za odpovídající náhradu. Zcela souladně s tímto názorem se vyjádřil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 3. 2007, č. j. 5 A 27/2002 – 86 (dostupným na www.nssoud.cz). Zde (opět ve vztahu k předcházející úpravě) uvedl, že „z vlastního vymezení cíle a účelu pozemkových úprav plyne celková náročnost tohoto procesu, projevující se např. v tom, že se neaplikují lhůty podle správního řádu, jeho náklady platí stát, atd. Posouzení, zda bylo skutečně dosaženo cílů a účelu pozemkových úprav přitom nespadá jen do sféry jednotlivých účastníků, nýbrž celé společnosti, což se projevuje i existencí veřejného zájmu na provádění pozemkových úprav. Obdobně i z vlastního procesu schvalování návrhu pozemkových úprav plyne, že podle § 9 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách (nyní § 11 odst. 4) je rozhodující souhlas s navrženými pozemkovými úpravami vlastníky, kteří představují 2/3 výměry půdy dotčené pozemkovými úpravami (nyní vážené hlasy vlastníků alespoň ¾ výměry půdy pozemků pojatých do pozemkové úpravy). V tomto případě však nezbývá vlastníkům v menšině, než provedení pozemkových úprav respektovat. A to jednak proto, že souhlas dali vlastníci představující požadovanou většinu výměry zahrnutých pozemků, ale také s ohledem na veřejný zájem na provedení pozemkových úprav; především však i proto, že by podle požadavků přiměřenosti, vyjádřených v § 8 odst. 6 zákona o pozemkových úpravách (nyní § 10 zákona) ve spojení s § 12 nařízení vlády č. 4/2000 Sb. neměli být zasaženi na svých právech podstatným způsobem, neboť i k jejich prospěchu byly pozemkové úpravy plánovány a provedeny. I těmto vlastníkům má realizace pozemkových úprav přinést užitek, byť se sami můžou cítit poškozeni a znevýhodněni. Podmínky k racionálnímu hospodaření je třeba též posuzovat nejen z hlediska jednotlivých vlastníků, ale též k celku a ke všem vlastníkům. Nelze je posuzovat zcela jednotlivě a individuálně; racionálnější hospodaření, i s ohledem na zmíněný veřejný zájem, musí být většinové.“
107. Z uvedeného je tedy zřejmé, že každý vlastník nemovitostí vstupujících do pozemkové úpravy musí akceptovat nově nastolený stav, bylo-li ho dosaženo odpovídajícím procesním postupem a byly-li současně dodrženy zákonem stanovené podmínky a omezení. Jinými slovy vyjádřeno, nesouhlas účastníka řízení (zde dílčího spoluvlastníka pozemků dotčených pozemkovou úpravou) s věcným uspořádáním nemovitostí ve schváleném návrhu pozemkové úpravy nemůže vést k závěru o nezákonnosti rozhodnutí o jeho schválení (§ 11 odst. 4 zákona o PÚ), neopírá-li se o tvrzení o porušení shora uvedených zákonných požadavků.  A žalobce nikterak nezpochybňoval, že by žalované rozhodnutí bylo v rozporu se zákonem o PÚ, že by jeho zákonná kritéria nebyla dodržena, jen mu byla v podstatě málo. Ostatně o tom, jak může být pojem proporcionality různě vnímám svědčí i to, že žalobce není výlučnými vlastníkem pozemků, o něž v tomto přezkumném řízení jde, a přesto jen on proti schválenému Návrhu KPÚ brojí. Nepochybně zde došlo ke střetu mezi dvěma objektivním právem chráněnými zájmy, ovšem třeba mít na zřeteli, že v takovém případě dostane přednost to právo, které chrání nejdůležitější hodnotu, a to je v tomto případě již shora popsaný veřejný zájem. Samozřejmě s minimálním nutným omezením práv konkurujících a i k tomu v dané věci podle krajského soudu došlo. Návrhy žalobce totiž není možno posuzovat izolovaně, ale v celém komplexu území řešeného komplexní pozemkovou úpravou i území s ním sousedících. Např. situování cesty C2, podrobně projednané již při jednání krajského soudu dne 6. 1. 2015, je zcela logické již jen z toho důvodu, že bude pokračováním již hotové cesty v kat. území R.
108. Sama skutečnost, že žalobce uplatnil v průběhu řízení řadu námitek a připomínek k návrhu pozemkové úpravy, jímž nebylo vyhověno, ještě neznamená, že by nebyl dodržen princip proporcionality. Jeho základ byl a je dán právě v již zmíněném § 10 zákona o PÚ. Pojem proporcionality při rozhodování o pozemkových úpravách jistě nelze vykládat natolik široce, že musí být vyhověno všem dotčeným vlastníkům nemovitostí, neboť v tom případě by byla většina pozemkových úprav nerealizovatelná. Zvláště pak v případech, jako je tento, kdy žalobce nerozporuje porušení konkrétního ustanovení zákona o PÚ, nýbrž namítá věcnou nesprávnost nového uspořádání.
109. Pokud pak jde o zmiňovanou polní cestu C2, tak ta je součástí plánu společných zařízení, který byl schválen sborem zástupců a souhlasně se k němu vyjádřily rovněž všechny dotčené orgány státní správy. Žalobcem navržené pozemky jsou ve stejné lokalitě, pouze s pozměněnou orientací.  Žalobce nezpochybňuje, že by nedostal adekvátní náhradu, jde mu však o věcnou stránku případu, když by akceptoval jinou variantu řešení. Konsens naprosté většiny vlastníků nemovitostí v daném místě a dotčených orgánů veřejné správy však byl nalezen právě v té, která je předmětem žaloby. Prvoinstanční správní orgán ale rozhodně nepřehlížel námitky žalobce, jak je ostatně podrobně popsáno v jeho rozhodnutí na straně čtvrté. Žalobcem navrhované uspořádání pozemků nebylo akceptovatelné, jelikož by vznikly pozemky nevhodného tvaru pro jejich obdělávání a nebyla by dodržena ani kritéria uvedená v § 10 zákona o PÚ. Schválené řešení mají oba orgány veřejné správy zúčastněné na řízení za řešení nejméně zasahující do vlastnického práva dotčených vlastníků nemovitostí v místě, o čemž ostatně svědčí i jejich počet, který je odsouhlasil (s návrhem souhlasili vlastnící 95,3 % výměry pozemků). Polní cesta C2 zpřístupní nejen nově navržené pozemky, ale naplní i veřejný zájem na omezení zemědělské dopravy v obci a na silnici třetí třídy. Kromě toho propojí v rámci komplexní pozemkové úpravy již vybudovanou cestu v katastrálním území R. s cestou projektovanou další komplexní pozemkovou úpravou v kat. území D. Č. Prostě všechno souvisí se vším.
110. Ostatně o tom, že v projednávané věci byl dodržen princip proporcionality, svědčí i závěry obsažené v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2011, č. j.: 9Ca 287/2008-58-66, když v něm na jeho straně šestnácté k téže věci uvedl následující:

„Na tomto místě soud uvádí, že z argumentace žalovaného o splnění limitů stanovených v § 10 zákona o pozemkových úpravách ve vztahu ke spoluvlastníkům pozemků uvedených na LV č. x lze dovodit toliko nedůvodnost těch odvolacích námitek (a obsahově shodných žalobních tvrzení), v nichž žalobce namítá porušení principu proporcionality, které spatřuje v neakceptování jeho nesouhlasu s předloženým (a následně schváleným) návrhem komplexní pozemkové úpravy a nezohlednění jím navrhované varianty. Není sporu o tom, že komplexní pozemková úprava představuje intenzivní zásah do stávajících vlastnických vztahů k nemovitostem. Pozemkové úpravy se nicméně provádějí ve veřejném zájmu a na základě zákona. Všichni vlastníci dotčených pozemků mají při provádění pozemkové úpravy právo na adekvátní náhradu, kterou se rozumí nově vytvořené scelené pozemky, které jsou přiměřené původním pozemkům co do kvality, výměry a vzdálenosti. Kritéria přiměřenosti (proporcionality) jsou tedy zakotvena v již zmíněném ustanovení v § 10 zákona o pozemkových úpravách, přičemž žalobce nedodržení těchto kritérií ve vztahu k jeho osobě žádným relevantním argumentem nezpochybnil.

Při schvalování návrhu pozemkových úprav je rozhodný nikoliv souhlas jednotlivých vlastníků řešených pozemků, ale souhlas kvalifikované většiny těchto vlastníků. Podle § 11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách může pozemkový úřad rozhodnout o schválení návrhu pozemkových úprav pouze tehdy, pokud s ním souhlasí vlastníci alespoň tří čtvrtin výměry půdy pozemků, které jsou v pozemkových úpravách řešeny. Z toho vyplývá, že menšinový nesouhlas samotného žalobce se schváleným návrhem komplexní pozemkové úpravy je v dané věci nerozhodný. Stejně tak nelze spatřovat nepřípustný zásah do žalobcova vlastnického práva v tom, že správní orgán nepřihlédl k jím prosazované variantě věcného řešení komplexní pozemkové úpravy, neboť kvalifikovaná většina vlastníků řešených pozemků prokazatelně odsouhlasila jinou variantu, než byla ta žalobcova.“

111. Žalovaný se s odvolací námitkou týkající se proporcionality Návrhu KPÚ vypořádal v napadeném rozhodnutí na jeho straně 27, a to plně v intencích výše uvedeného.  Třeba též poznamenat, že přezkum správních rozhodnutí je v systému správního soudnictví založen na přezkumu jejich zákonnosti, popřípadě též zákonnosti jim předcházejícího procesního postupu. Krajský soud se proto nemohl zabývat tím, zda bylo možno řešit předmětné pozemkové úpravy racionálně jinak, včetně cesty C2, popř. zda-li mělo být řešeno zpřístupnění pozemků jednotlivých vlastníků v území jinak, než jak je uvažováno právě v souvislosti s cestou C2.
112. Pokud pak žalobce v bodu 65 žaloby odmítal v obecné rovině „názor žalovaného, že v řízení o pozemkových úpravách není nutno respektovat veřejné zájmy chráněné jinými předpisy, konkrétně zájem na ochraně přírody a krajiny chráněný zákonem č. 114/1992 Sb. a vyhláškou č. 395/1992 Sb. a veřejný zájem na ochraně populací volně žijící zvěře chráněný zákonem č. 449/2001 Sb., o myslivosti, když jediný rozhodující je zde veřejný zájem na prostorovém a funkčním uspořádání pozemků, jejich scelování a dělení a zabezpečení jejich přístupnosti a využití a vyrovnání jejich hranic tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy“, dlužno konstatovat, že krajský soud nic takového nezjistil, že jde zcela jistě o nedorozumění plynoucí z formulace v rozhodnutí žalovaného, podle něhož:

„Odvolatelé v podaném odvolání namítají rozpor zpracovaného PSZ v rámci návrhu KoPÚ se zákonem o OPK, stavebním zákonem, zákonem o myslivosti a vyhláškou č. 395/1992 Sb. K těmto námitkám uvádí odvolací orgán, že ze zákona ani z vyhlášky nevyplývá pro zpracovatele ani pozemkový úřad povinnost během řízení o KoPÚ postupovat podle těchto předpisů. Povinnost dodržení uvedených předpisů přísluší podle ust. § 9 odst. 10 zákona dotčeným orgánům státní správy … Tento postup byl ze strany pozemkového úřadu dodržen. Odvolací orgán z uvedeného důvodu všem podaným námitkám ve věci nesouladu návrhu KoPÚ s uvedenými zákony nepřisvědčuje.“

113. Žalovaný tím rozhodně nemínil, že nemusí být v rámci prací na Návrhu KPÚ brány v úvahu veřejné zájmy chráněné uvedenými předpisy, nýbrž to, že jejich ochrana a prosazení patří do působnosti příslušných orgánů státní správy, nikoliv jemu samotnému, když on je jen jejich jakýmsi koordinátorem a garantem uplatnění jejich stanovisek v řízení. Ostatně podle podle § 6 odst. 6 zákona o PÚ „Pozemkový úřad písemně vyrozumí o zahájení řízení též příslušný katastrální úřad, orgán územního plánování, stavební úřad, orgán ochrany zemědělského půdního fondu, orgán ochrany přírody, vodohospodářský orgán a orgán státní správy lesů.“ Žalovaný postupoval v souladu s uvedeným ustanovením, přičemž ze strany příslušných orgánů státní správy byl vyjádřen s Plánem společných zařízení souhlas.
114. Závěrem proto krajský soud shrnuje, že ohledně žalovaného rozhodnutí i jemu předcházejícího prvoinstančního správního rozhodnutí nezjistil žádné vady, které by je činily vnitřně rozpornými nebo právně či fakticky neuskutečnitelnými. Nejde o rozhodnutí, která by byla nepřezkoumatelná či trpěla takovými vadami řízení, aby to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
115. S ohledem na to krajský soud žalobu ve výroku I. tohoto rozsudku jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl (viz výrok I. tohoto rozsudku).

V.

Náklady řízení

116. Žalobce nebyl úspěšný ve věci, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o žalovaného, nebylo zjištěno, že by mu nějaké náklady řízení vznikly a on sám je pro případ úspěchu ve věci ani nenárokoval (viz § 60 odst. 1 s. ř. s.). Proto bylo ve výroku II. tohoto rozsudku rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Hradec Králové 18. května 2018

JUDr. Jan Rutsch v. r.

předseda senátu