48A 50/2017 - 41

USNESENÍ

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Podhrázkého a soudců Mgr. Jana Čížka a Mgr. Jitky Zavřelové ve věci

žalobce: L. K.,

bytem X,

zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou,
sídlem Milešovská 1312/6, Praha 3,

proti

žalované: Mgr. V. J., Exekutorský úřad Kutná Hora,

sídlem Česká 325, Kutná Hora,

za účasti: Ing. I. S.,

X,

o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného,

takto:

I. Žaloba se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000 Kč. Tato částku mu bude
vyplacena z účtu Krajského soudu v Praze ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto
usnesení.

Odůvodnění:

1 Žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle § 79 a násl. zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)
podanou dne 3. 4. 2017 u zdejšího soudu se žalobce domáhal, aby soud uložil žalované
vyřídit jeho žádost ze dne 21. 2. 2017 o poskytnutí informací podle zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon č. 106/1999 Sb.“).

2 V žalobě uvedl, že žalovaná je nečinná, neboť již marně uplynula patnáctidenní lhůta
k poskytnutí informací podle § 14 odst. 5 písm. d) zákona č. 106/1999 Sb. Žádost byla
žalované doručena 21. 2. 2017, poslední den lhůty tedy připadl na 8. 3. 2017, avšak žádost
nebyla dosud v celém rozsahu vyřízena. Žalobce proto podal stížnost na postup žalované
při vyřizování žádosti podle § 16a odst. 1 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., která byla
žalované doručena dne 9. 3. 2017. O stížnosti dosud nebylo nadřízeným orgánem
rozhodnuto, ač marně uplynula lhůta k jejímu vyřízení. Byl tak bezvýsledně vyčerpán
prostředek k ochraně proti nečinnosti žalované [rozsudek Nejvyššího správního soudu
(dále jen „NSS“) ze dne 31. 5. 2012, č. j. 9 Ans 5/2012-29; všechna rozhodnutí NSS

pokračování -2- 48 A 50/2017

uvedená v tomto rozsudku jsou dostupná na www.nssoud.cz]. Žalobce dále uvedl, že mu
byla dne 6. 3. 2017 doručena písemnost žalované označená jako rozhodnutí ze dne

6. 3. 2017, č. j. 192 Ex 1/15 – 119 (dále také jen „rozhodnutí žalované“), jímž byla žádost
odmítnuta. Rozhodnutí žalované je však podle názoru žalobce nicotné. Žalovaná
v odůvodnění uvedla, že nespadá pod definici povinného subjektu, z čehož vyplývá, že
není dána její příslušnost k vyřízení žádosti. Zároveň však postupovala podle zákona
č. 106/1999 Sb. a vydala rozhodnutí o odmítnutí žádosti. Žalovaná tak uvádí, že se na ni
zákon č. 106/1999 Sb. nevztahuje, ačkoliv podle něj postupovala. Rozhodnutí žalované je
tedy vnitřně rozporné, což je podle § 77 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve
znění pozdějších změn (dále jen “správní řád”), jedním z důvodů nicotnosti. Žalobce
závěrem uvedl, že mu byla pouze částečně poskytnuta informace ve vztahu k dílčímu
dotazu, jímž žádal o sdělení, co znamená v čísle jednacím číslo za pomlčkou, resp. podle
jakých pravidel se tvoří.

3 Žalovaná ve vyjádření k žalobě navrhla její zamítnutí a odkázala přitom na odůvodnění
svého rozhodnutí. Tvrzení o nečinnosti je podle jejího názoru absurdní, přičemž
zdůraznila, že není povinným subjektem ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb. Dále žalovaná
uvedla, že postup žalobce považuje za šikanózní výkon práva, který je veden nepoctivým
záměrem. Toto posouzení však ponechala na úvaze soudu. Závěrem namítla, že žaloba
byla podána předčasně, neboť žalobce podal proti rozhodnutí žalované odvolání, které
postoupila k vyřízení Ministerstvu spravedlnosti. O odvolání dosud nebylo nerozhodnuto,
a i proto by měla být žaloba zamítnuta.

4 Žalobce v replice k vyjádření žalované uvedl, že napadl odvoláním rozhodnutí žalované,
které je však nicotné. Rozhodnutí o odvolání tak může mít pouze deklaratorní povahu.
V dané věci je však soud povinen posoudit, zda došlo k ukončení nečinnosti jako
předběžnou otázku. Odvolání proti nicotnému rozhodnutí není prostředkem ochrany
proti nečinnosti, tou je pouze stížnost na postup při vyřizování žádosti, o níž nebylo dosud
rozhodnuto. Žalobce dále uvedl, že závěr o tom, že soudní exekutor není povinným
subjektem je v rozporu se smyslem a účelem zákona č. 106/1999 Sb. Soudní exekutor je
totiž veřejnou institucí podle § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., neboť naplňuje znaky
vymezené v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06, publ. pod
č. 10, sv. 44 Sb. ÚS. K tvrzené účelovosti žádosti o poskytnutí informací uvedl, že žádost
je výlučně iniciativou žalobce, který se o případ zajímá z toho důvodu, že byl přítomen
exekuci vyklizením nemovitostí.

5 Osoba zúčastněná na řízení se nevyjádřila.

6 Soud má z obsahu žalobcem předložených listin za zjištěné, že žalobce přípisem
doručeným žalované elektronicky dne 22. 2. 2017 požádal o poskytnutí informací podle
zákona č. 106/1999 Sb. Žádal jednak o informace týkající se šetření dohledových orgánů
(Exekutorské komory a Ministerstva spravedlnosti) ohledně postupu žalované ve věci
vedené pod sp. zn. 192 EX 1/15, a to:

a) Zda je žalované známo, že by řízení u některého z dohledových orgánů bylo ukončeno a pokud ano, zda je jí známo, s jakým výsledkem bylo to které řízení ukončeno?

b) Kdy byl vůči žalované učiněn poslední úkon ze strany ministra spravedlnosti, resp. Ministerstva spravedlnosti, a o jaký úkon se jednalo?

c) Kdy byl vůči žalované učiněn poslední úkon ze strany Exekutorské komory a o jaký úkon se jednalo?

d) Zaslání kopie veškeré korespondence, ať už byla učiněna jakoukoli formou (např. písemně, elektronicky) mezi žalovanou a dohledovými orgány, k níž došlo po 13. 9. 2016.

pokračování -3- 48 A 50/2017

Dále požádal o poskytnutí informací týkajících se shora uvedeného exekučního řízení, a to:

e) Jaká byla vymožena na povinném částka?

f) Z jakého důvodu byla písemnost č. j. 192 EX 1/15 - 19 vyvěšena na úřední desce žalované?

g) S kým měla žalovaná dohodnuto, že movité věci budou uskladněny na adrese Na Zátorce 9, Praha 6?

Konečně žalobce požádal o informaci o tom, co znamená v čísle jednacím číslo za pomlčkou,
resp. podle jakých pravidel se tvoří.

7 Žalovaná rozhodnutím ze dne 6. 3. 2017, č. j. 192 Ex 1/15-119, žádost odmítla z důvodu,
že není povinným subjektem podle § 2 zákona č. 106/1999 Sb. Odkázala v této souvislosti
na sdělení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2012, sp. zn. Si 116/112, a na
stanovisko Právní a legislativní komise Exekutorské komory ze dne 28. 12. 2012. I kdyby
byla povinným subjektem, byla by povinna poskytovat pouze informace bezprostředně
související s rozhodováním o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech
fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy.

8 Dne 9. 3. 2017 podal žalobce stížnost na postup při vyřizování žádosti podle § 16a odst. 1
písm. b) zákona č. 106/1999 Sb. Obdobně jako v žalobě zde namítl, že o jeho žádosti
nebylo rozhodnuto v zákonem stanovené patnáctidenní lhůtě, neboť rozhodnutí žalované
ze dne 6. 3. 2017, č. j. 192 Ex 1/15-119, je nicotné.

9 Podle § 79 odst. 1 s. ř. s. „[t]en, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní
předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti
správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost
vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s
nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný
právní důsledek“. Podle § 80 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu podat „nejpozději do jednoho roku
ode dne, kdy ve věci, v níž se žalobce domáhá ochrany, marně proběhla lhůta stanovená
zvláštním zákonem pro vydání rozhodnutí nebo osvědčení, a není-li taková lhůta
stanovena, ode dne, kdy byl žalobcem vůči správnímu orgánu nebo správním orgánem
proti žalobci učiněn poslední úkon“.

10 Soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda věc patří do pravomoci soudů ve správním
soudnictví. Podle § 2 s. ř. s. soudy ve správním soudnictví poskytují ochranu veřejným
subjektivním právům fyzických i právnických osob. Pravomoc soudů ve správním
soudnictví vymezuje, a tím pádem i omezuje, § 4 s. ř. s., podle kterého soudy rozhodují
mj. o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů, o ochraně proti nečinnosti správních
orgánů a o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu. NSS v rozsudku ze dne
4. 12. 2014, čj. 9 As 56/2014-28, uvedl: „(…) v řízeních, která se týkají žádostí
o poskytnutí informací dle informačního zákona, je pro posouzení pravomoci soudů ve
správním soudnictví klíčová úvaha, zda se nachází žalovaný, po kterém jsou požadovány
informace, v postavení povinného subjektu dle § 2 odst. 1, 2 informačního zákona.
Pokud povinným subjektem je, je nutné na něho nahlížet v souladu s definici obsaženou v
§ 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. jako na správní orgán, který může autoritativně působit
v oblasti veřejných subjektivních práv a povinností (…). V opačném případě by soud
musel žalobu odmítnout, byť by tak mohl učinit - v daném případě poněkud nezvykle - až
poté, kdy by postavení žalovaného z pohledu informačního zákona vyhodnotil
hmotněprávně.“

11 Soud se tedy zabýval otázkou, zda soudní exekutor je povinným subjektem, přičemž tato
otázka nebyla dosud judikaturou správních soudů zodpovězena. Povinnost poskytovat
informace se podle § 2 odst. 1 a 2 zákona č. 106/1999 Sb vztahuje na čtyři kategorie

pokračování -4- 48 A 50/2017

 povinných subjektů, kterými jsou (1.) státní orgány, (2.) územní samosprávné celky
a jejich orgány, (3.) veřejné instituce, a dále (4.) ty subjekty, kterým zákon svěřil
rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo
právnických osob v oblasti veřejné správy, a to pouze v rozsahu této jejich rozhodovací
činnosti. Na subjekty nespadající do žádné z těchto kategorií se povinnost poskytovat
informace podle zákona č. 106/1999 Sb. nevztahuje.

12 V dané věci je třeba vycházet z právní úpravy soudních exekutorů a jejich činnosti, která
je primárně obsažena v zákoně č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„exekuční řád“). Postavení soudního exekutora a povahu jeho činnosti charakterizoval
NSS v rozsudku ze dne 16. 11. 2011, č. j. 5 Aps 6/2011-85, publ. pod č. 2482/2012 Sb.
NSS, v němž uvedl: „Soudní exekutor je orgánem sui generis – fyzickou osobou, na
kterou stát delegoval část svých mocenských práv, která jinak přísluší soudům. Exekutor
vykonává činnost jako svobodné povolání a má postavení veřejného činitele. Jeho zákonné
postavení má tedy smíšenou povahu, jednak vykonavatele nucených výkonů soudních
a jiných rozhodnutí a zároveň osoby oprávněné k další činnosti v rozsahu zákona. Stát
na exekutory přenesl část svých mocenských pravomocí a zákonem stanovil, jakým
způsobem je bude exekutor vykonávat, a také stanovil, jakým způsobem a prostřednictvím
kterých subjektů bude stát kontrolovat, zda jsou pravomoci exekutorovi dané vykonávány
v souladu se zákonem. Exekutor je tedy soukromá osoba vykonávající z pověření soudu
veřejnou moc v oboru justice. Podle § 28 exekučního řádu se úkony exekutora považují
za úkony soudu. Uvedené ustanovení tudíž zakládá veřejnoprávní povahu postavení
soudního exekutora a jeho oprávnění rozhodovat o právech a povinnostech soukromých
subjektů. Exekutor však není správním orgánem, nelze tedy v jakékoli jeho činnosti, ať
zákonné nebo nezákonné, spatřovat zásah správního orgánu, který by bylo lze
přezkoumávat ve správním soudnictví.“ (Důraz doplněn soudem).

13 Aniž by bylo třeba podrobnějšího zkoumání, je zjevné, že soudní exekutor nepatří do
žádné z prvních dvou kategorií povinných subjektů, tedy státní orgány a územně
samosprávné celky a jejich orgány. Soudní exekutor je fyzická osoba pověřená
exekutorským úřadem. V rámci tohoto pověření pak vykonává část veřejné moci
(exekuční činnost), která na něj byla přenesena státem. Tuto činnost ovšem vykonává
samostatně a nezávisle jako svobodné povolání, vlastním jménem a také na vlastní účet.
Jeho činnost není financovaná z veřejných rozpočtů, nýbrž z úplat za exekuční a další
činnost (§ 3 odst. 1 exekučního řádu). Při výkonu exekuční činnosti podléhá toliko
dohledu ze strany státních orgánů a profesní samosprávy, avšak sám není státním orgánem
(§ 2 odst. 1 exekučního řádu), tím spíše ani územně samosprávným celkem nebo jeho
orgánem.

14 Podle žalobce soudní exekutor patří do třetí kategorie povinných subjektů, neboť
představuje veřejnou instituci ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. Je třeba uvést,
že tento pojem není zákonem nikterak blíže vymezen, jeho definování a výklad byly
ponechány především judikatuře správních soudů. Dosavadní judikatura přitom vykládá
pojem veřejná instituce ve smyslu organizačním, tedy jako organizační jednotku s určitým
vnitřním uspořádáním, vedením a vnitřními organizačními vztahy, u níž převažují veřejné
znaky nad soukromými znaky. Není přitom rozhodné, zda instutuce má vlastní právní
subjektivitu, zda vykonává vrchnostenskou moc ani to zda hospodaří s veřejnými
prostředky, neboť tyto znaky judikatura za kritéria veřejné povahy instituce nepovažuje.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 27. února 2003, sp. zn. III. ÚS 686/02, publ. pod č. 30,
sv. 29 Sb. ÚS, v němž posuzoval povahu Fondu národního majetku, konstatoval,
že „definiční znaky pojmu veřejná instituce […] lze pak vymezit a contrario k pojmům
státního orgánu, orgánu územní samosprávy a veřejnoprávní korporace. Z množiny

pokračování -5- 48 A 50/2017

 veřejnoprávních subjektů za takové pak nutno považovat veřejný ústav a veřejný podnik,
veřejné fondy a veřejné nadace. Jejich společnými znaky jsou veřejný účel, zřizování
státem, kreování jejich orgánů státem, jakož i státní dohled nad jejich činností.“ (Důraz
doplněn soudem.) Kritéria pro posouzení veřejné povahy instituce pak Ústavní soud blíže
vymezil v nálezu ze dne 24. ledna 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06, publ. pod č. 10, sv. 44 Sb.
ÚS ve věci státního podniku Letiště Praha, v němž uvedl, že „se v činnosti mnoha institucí
prolínají aspekty soukromoprávní s veřejnoprávními a rozhodující pro kvalifikaci
instituce jako veřejné či soukromé potom je, které aspekty převažují. Zařazení zkoumané
instituce pod instituci veřejnou či instituci soukromou tak musí vyplývat z ‚převahy‘ znaků,
jež jsou pro instituci veřejnou či soukromou typické. Lze si tak představit instituci, která
kupříkladu v procesu svého vzniku (zániku) obsahuje soukromoprávní prvky, nicméně
ostatní hlediska budou směřovat k závěru o její veřejnoprávní povaze. […] Mezi
relevantní hlediska pro určení, zda se jedná o instituci veřejnou či soukromou, patří tak
dle přesvědčení Ústavního soudu nejen a) způsob vzniku (zániku) instituce (z pohledu
přítomnosti či nepřítomnosti soukromoprávního úkonu), ale rovněž b) hledisko osoby
zřizovatele (z pohledu toho, zda je zřizovatelem instituce jako takové stát či nikoli; pokud
ano, jedná se o znak vlastní veřejné instituci), c) subjekt vytvářející jednotlivé orgány
instituce (z toho pohledu, zda dochází ke kreaci orgánů státem či nikoli; jestliže ano, jde
o charakteristický rys pro veřejnou instituci), d) existence či neexistence státního dohledu
nad činností instituce (existence státního dohledu je přitom typická pro veřejnou instituci)
a e) veřejný nebo soukromý účel instituce (veřejný účel je typickým znakem veřejné
instituce). Prostřednictvím těchto kritérií je pak nutno zkoumanou instituci posuzovat
a podle výsledku dojít k závěru o její veřejné či soukromé povaze.“

15 Na citované nálezy navázala početná judikatura týkající se konkrétních subjektů.
Za veřejné instituce tak byly označeny Všeobecná zdravotní pojišťovna, Česká televize
a Český rozhlas, někdejší Fond národního majetku (viz nález ÚS ze dne 16. 1. 2003
sp. zn. III. ÚS 671/02) či státní podnik Letiště Praha (viz citovaný nález ÚS
sp. zn. I. ÚS 260/06). Správní soudy dále mezi veřejné instituce zahrnují např. Ředitelství
silnic a dálnic (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2007, č. j. 9 Ca
186/2005-40, publ. pod č. 1366/2007 Sb. NSS), Národní památkový ústav (viz rozsudek
NSS ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 28/2007-77, publ. pod č. 1402/2007 Sb. NSS),
společnost ČEZ, a. s. (viz rozsudek NSS ze dne 6. 10. 2009, č. j. 2 Ans 4/2009 - 94, publ.
pod č. 1972/2010 Sb. NSS), České dráhy, a. s. (viz rozsudek NSS ze dne 8. 9. 2011, č. j. 9
As 48/2011 - 129), Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost (viz rozsudek NSS
ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 114/2011 - 121, publ. pod č. 2494/2012 Sb. NSS) či
Sportovní areály města Kladna s.r.o. (viz rozsudek NSS ze dne 24. 11. 2016,
č. j. 9 As 205/2016 - 29).

16 Jak dokládá uvedená judikatura pojem veřejná instituce je vykládán výhradně v tom
smyslu, že se jedná o organizační jednotky, nikoliv o soukromé fyzické osoby, což
odpovídá i obecnému jazykovému významu pojmu instituce. Stávající judikatura ani
zákon samotný neposkytují podklad k tomu, aby mohl být za veřejnou instituci ve smyslu
§ 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. označen i soudní exekutor, jenž vykonává exekuční či
jinou činnost podle exekučního řádu individuálně a vlastním jménem. V postavení
soudního exekutora lze sice shledat určité veřejnoprávní prvky ve formě veřejnoprávního
vzniku (jmenováním do funkce Ministrem spravedlnosti), veřejnoprávního postavení
a účelu funkce soudního exekutora při výkonu exekuční činnosti či existence státního
dohledu nad činností soudního exekutora. Avšak soudní exekutor zcela postrádá povahu
instituce, jak judikatura tento pojem vykládá. Nelze jej tedy pod pojem veřejné instituce
podřadit.

pokračování -6- 48 A 50/2017

17 Na uvedeném nemění nic ani závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu ze dne 20.
6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16. Ústavní soud zde sice nepřímo podrobil kritice dosavadní
vývoj judikatury NSS týkající se výkladu pojmu veřejná instituce, a to zejména ve vztahu
ke korporacím soukromého práva. Vlastním výkladem však Ústavní soud hranice
vymezení pojmu veřejná instituce fakticky zúžil. Ústavní soud konstatoval, že z čl. 17
odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) plyne povinnost
poskytovat informace pouze státním orgánům a orgánům územní samosprávy, tedy
výlučně subjektům veřejnoprávním. Tato povinnost sice může být stanovena „i fyzickým
nebo právnickým osobám, které nejsou veřejnou mocí, nesmí však vést k ústavně
nepřípustnému zásahu do jejich základních práv a svobod. Takováto povinnost musí být
v souladu s výhradou zákona podle čl. 4 odst. 1 Listiny vždy stanovena zákonem a musí
dostát základním požadavkům plynoucím z principu demokratického právního státu podle
čl. 1 odst. 1 Ústavy, včetně požadavku na jasnost a určitost zákona“. Ústavní soud
poznamenal, že vztažením informační povinnosti na soukromoprávní subjekt může být
dotčena řada jeho základních práva svobod. Nezbytným předpokladem takového zásadu,
má-li být opodstatněný a přípustný, je „adekvátní zákonný základ, který však v případě
veřejné instituce ve vztahu k soukromoprávním subjektům dán není. Tento pojem je natolik
neurčitý, že žádný z těchto subjektů nemůže ze zákona o svobodném přístupu k informacím
zjistit, zda má povinnosti povinného subjektu. Na rozdíl od veřejnoprávních subjektů,
jejichž povinnost poskytovat informace má základ přímo v ústavním pořádku, nelze
v případě soukromoprávních subjektů ze zákona dovodit žádná kritéria, na jejichž základě
by je bylo možné zařadit mezi veřejné instituce. Definiční znaky, které v minulosti vymezil
Ústavní soud ve svých nálezech, měly zamezit právě tomu, aby byl uvedený pojem vztažen
na jiné než veřejnoprávní subjekty. Ve vztahu k soukromoprávním subjektům ale žádná
‚upřesňující kritéria‘ dovodit nelze. Nad rámec zákona je přitom nemohou v rámci své
rozhodovací činnosti ‚dotvořit‘ ani soudy. Pakliže by tak učinily a na jejich základě
přiznaly některému ze soukromoprávních subjektů postavení veřejné instituce, uložily by
mu tím povinnost v rozporu s výhradou zákona podle čl. 4 odst. 1 Listiny.“ Citované
závěry Ústavního soudu jenom podtrhují nepřípustnost extenzivního výkladu pojmu
veřejná instituce.

18 Závěr o tom, že soudní exekutor není povinným subjektem, potvrzuje i rozsudek NSS ze
dne 3. 8. 2017, č. j. 6 As 43/2017-46, který navázal na závěry shora citovaného nálezu
Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 1146/16. NSS se zde zabýval otázkou, zda
povinným subjektem mohou být politické strany, přičemž uvedl, že „[p] ostavení
povinných subjektů podle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím nelze
odvozovat od charakteru informace, o niž jsou žádáni. Soukromoprávní subjekty nelze
stavět do postavení „Schrödingerových koček“, které současně jsou i nejsou veřejnými
institucemi a ustálí se ad hoc v jedné z těchto pozic až poté, co jsou požádány o poskytnutí
konkrétní informace. […] Veřejné instituce jsou však povinnými subjekty vždy a ve
vztahu k celé své působnosti, přičemž Nejvyšší správní soud pojem „působnost“
ztotožňuje s rozsahem činnosti daného subjektu bez ohledu na to, zda jde o výkon
vrchnostenské pravomoci (usnesení rozšířeného senátu ze dne 22. října 2014, č. j. 8 As
55/2012 - 62, č. 3155/2015 Sb. NSS, bod 103).“ (Důraz doplněn soudem.) Jak již bylo
shora uvedeno postavení soudního exekutora má smíšenou povahu, neboť jednak je
vykonavatelem nucených výkonů soudních a jiných rozhodnutí a zároveň vykonává i další
činnost v rozsahu exekučního řádu. Není možné vyčlenit z činnosti soudního exekutora
pouze tu část působnosti, která spočívá ve výkonu veřejné moci (tj. exekuční činnosti), a
pouze v tomto rozsahu jej považovat za veřejnou instituci. Takový výklad NSS ve svém
rozsudku označil za nepřípustný, přičemž uvedl, že dílčí vyčlenění působnosti lze
zohlednit u povinných subjektů podle § 2 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb., kterými jsou „ty
subjekty, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo

pokračování -7- 48 A 50/2017

povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy,
a to pouze v rozsahu této jejich rozhodovací činnosti.“

19 Soud tedy dále zkoumal, zda soudní exekutor splňuje znaky povinného subjektu podle § 2
odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb. Dospěl však k závěru, že soudního exekutora nelze řadit
ani do této čtvrté kategorie povinných subjektů. Výkon exekutorské činnosti sice naplňuje
první část definice podle § 2 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb, neboť soudní exekutor na
základě pověření exekutorským úřadem bezesporu rozhoduje o právech, právem
chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob. Nejedná se
však o rozhodování v oblasti veřejné správy, nýbrž v oblasti soudnictví. Pojmovým
vymezením veřejné správy se zabývá především právní doktrína, přičemž se uvádí, že
vyčerpávající definice tohoto pojmu ze své podstaty není možná. Obecně je však
přijímáno, že veřejnou správu lze definovat negativně tak, že jde o činnost státních nebo
jiných veřejných institucí, která svým obsahem není ani činností zákonodárnou ani soudní.
Představuje provádění zákonů nebo jiné činnosti ve veřejném zájmu osobami, které nejsou
nezávislé (viz Hendrych, D. a kol.: Správní právo. Obecná část. 5. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2003. str. 6 až 9). Takové vymezení respektuje i judikatura správních soudů
(srov. např. rozsudek NSS ze dne 27. 4. 2006, č. j. 4 Aps 3/2005, publ. pod č. 905/2006
Sb. NSS, nebo již citovaný rozsudek NSS ze dne 16. 11. 2011, č. j. 5 Aps 6/2011-85, publ.
pod č. 2482/2012 Sb. NSS ). V konkurenci s veřejnou správou představuje výkon soudní
moci naopak tu část veřejné moci, v rámci níž nezávislé soudy rozhodují v konkrétních
případech o právech, povinnostech a oprávněných zájmech fyzických a právnických osob.
Zahrnuje přímou rozhodovací činnost i další související činnosti, které jsou s jejím
výkonem bezprostředně spojeny (srov. rozsudek NSS ze dne 25. 7. 2005, č. j. 8 Ans
2/2005, publ. pod č. 692/2005 Sb. NSS). Od rozhodovací činnosti soudní moc je přitom
třeba zároveň odlišit veřejnou správu soudů, která naopak tvoří integrální součást veřejné
správy.

20 V případě výkonu exekuční činnosti soudním exekutorem je nepochybné, že se jedná
o výkon moci soudní. Soudní exekutor prování nucený výkon (exekuci) soudních a jiných
rozhodnutí, což je činnost, která přísluší primárně moci soudní. Je sice pravdou, že nucený
výkon správních rozhodnutí je svěřen rovněž správním orgánům v rámci správní a daňové
exekuce, nicméně i tato činnost následně podléhá přezkumné pravomoci soudů ve
správním soudnictví. Rozhodující je však skutečnost, že k přenesení pravomoci na
soudního exekutora dochází ze strany civilních soudů. Při výkonu exekuční činnosti
vystupuje soudní exekutor fakticky v postavení soudu (§ 28 exekučního řádu) a od soudní
moci se tedy jeho pravomoci odvozují. Jeho činnost tedy nelze považovat za výkon
veřejné správy.