[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty
Lehké, Ph.D., a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D., a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse ve věci

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 4. 2016, č. j. 15814/16/5100-31462-705264,

takto:

I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 13. 4. 2016, č. j. 15814/16/5100-31462-705264, se pro nezákonnost zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15 342 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

1. Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím své zástupkyně v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 4. 2016, č. j. 15814/16/5100-31462-705264, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a byl potvrzen platební výměr Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 10. 8. 2015, č. j. 1816314/15/2501-70461-501148. Tímto platebním výměrem správce daně podle zákonného opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani
   z nabytí nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákonné opatření“), a podle
   § 139, § 147 a § 90 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), vyměřil žalobci daň z nabytí nemovitých věcí ve výši 515 384 Kč s odůvodněním, že sjednaná cena zahrnuje jakékoli protiplnění a žalobce v daňovém přiznání nesprávně uvedl sjednanou cenu, která neobsahovala daň z přidané hodnoty. Žalobce se v žalobě současně domáhal toho, aby soud zrušil také zmíněný platební výměr.

Žaloba

2. V žalobě žalobce namítal, že mu jako převodci nelze vyměřit daň z nabytí nemovitých věcí. Uvedl, že právní úprava definuje předmět této daně jako úplatné nabytí vlastnického práva, avšak jako poplatníka prvotně určuje převodce. Žalobce vyslovil názor, že tento pojmový nesoulad má hmotněprávní následky a že takto daň nelze uložit. Jednoduchým srovnáním definice předmětu daně a poplatníka, resp. plátce daně v jiných právních předpisech lze podle žalobce dospět ke zjevnému nesouladu. Je-li předmětem daně právní jednání, je poplatníkem daně ten, jehož se takové jednání týká, přičemž jen ze specifických důvodů a v zákonech stanovených případech je daňová povinnost přenesena na někoho jiného. Žalobce připomněl, že poplatníkem daně
   z příjmů je ten, kdo něco přijímá, plátcem daně z přidané hodnoty je ten, kdo hodnotu přidává. Nabytí nemovité věci se však podle žalobce převodce nijak netýká, a nemůže mu tedy být ani uložena daň, jejímž předmětem je toto nabytí. Dodal, že zákonné opatření výslovně nedefinuje, co je rozuměno nabytím, a tento termín nelze vykládat domýšlením záměru zákonodárce. Žalovaný podle žalobce nesprávně interpretoval podstatu prvního odvolacího návrhu, který směřuje k neexistenci daňové povinnosti pro nesprávnou legislativně technickou konstrukci zákona. Žalobce zdůraznil, že převodci není možné uložit daňovou povinnost, jejímž předmětem je nabytí nemovité věci, protože převodce žádné nemovitosti nenabývá. Podle žalobce může stát ukládat daňovou povinnost jen zákonem a jednoznačně. Pokud se stát při změně koncepce zdaňování převodů a přechodů vlastnictví nemovitých věcí dopustil legislativně technické chyby, musí podle žalobce nést následky této chyby a nemůže daň vybírat, dokud chybu nenapraví. Nejedná se přitom o chybu v psaní, která by byla zhojitelná teleologickým výkladem. Uzavřel, že neprovedl-li stát svůj záměr legislativně technicky správně, je tu správní a případně též ústavní soudnictví, aby daňové poplatníky ochránilo před protiprávními zásahy a uložilo daňovým orgánům, aby nejasnosti v právní úpravě vykládaly vždy ve prospěch poplatníků.
3. Nemožnost uložit daň převodci podle žalobce nepřímo souvisí i se základem daně z nabytí nemovitých věcí. Žalobce konstatoval, že hlavním odvolacím důvodem bylo vyloučení daně
   z přidané hodnoty vybrané převodcem a odvedené státu ze základu daně z nabytí nemovitých věcí. K tomu žalobce uvedl, že věc je třeba posuzovat v širším kontextu procesu změny právní úpravy, a popsal, že stát se rozhodl poměrně zásadně omezit vlastnická práva osob a zvýšit jejich daňové zatížení. Žalobce se proto domáhal ochrany před neoprávněným zásahem státu v tom smyslu, zda je zvýšení daňového zatížení v souladu s ústavními principy, konkrétně zda je způsob, jakým tak stát činí, formulován v platné úpravě jednoznačně tak, jak jej žalovaný interpretuje. Podstata zvýšení daňového zatížení spočívá v tom, že stát chce vybírat daň z nabytí nemovitých věcí nejen z ceny nemovité věci, ale též z daně z přidané hodnoty, kterou
   v souvislosti s úplatným převodem obdrží stát. Toto zvýšení daňového zatížení vzniklo podle žalobce změnou právní úpravy daně z přidané hodnoty spolu se změnou interpretace úpravy zdanění převodu a přechodu vlastnictví nemovitých věcí.
4. Argument žalovaného, že byla-li základem daně cena zjištěná, vždy obsahovala daň z přidané hodnoty, označil žalobce za nesprávný. Podotkl, že cena zjištěná je cenou pro konkrétní situaci včetně konkrétních podmínek prodeje. Žalobce odmítl, že by nová právní úprava zdanění nabytí nemovitých věcí ve věci základu daně nic nezměnila oproti úpravě předcházející, a dodal, že předchozí úprava neříkala nic o zahrnutí daně z přidané hodnoty a ani nemusela, protože převody nemovitostí byly daní z přidané hodnoty zatíženy jen v případech, ke kterým v praxi nedocházelo. Žalovaný se podle žalobce nevypořádal s jeho argumentací, že úplatou za nabytí může být jen to, co náleží osobě, od které je nemovitá věc nabývána, nikoli co náleží státu. Žalobce zdůraznil, že daň z přidané hodnoty je sice hrazena v souvislosti s nabytím nemovitých věcí, ale nikoli za něj a nikoli převodci, a proto daň z přidané hodnoty zcela jistě není úplatou za nabytí vlastnictví nemovité věci.
5. Žalobce nesouhlasil s argumentem žalovaného, že podle § 36 odst. 7 zákona č. 235/2004 Sb.,
   o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“), se při stanovení ceny má na mysli cena včetně daně z přidané hodnoty. Tento argument nemá podle žalobce žádný vztah k základu daně z nabytí nemovitých věcí, když zmíněné ustanovení jen upravuje způsob výpočtu daně z přidané hodnoty a pro účely jiného zákona je irelevantní. Žalobce dále poukázal na to, že žalovaný neuznává existenci principu, že nelze danit daň. S odkazem na čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod žalobce poznamenal, že zdanění se týká vlastnictví majetku, jeho trvání nebo změn. Zdanění daně
   z přidané hodnoty přitom nepředstavuje zdanění toho, co osoba soukromého práva nabyla, ale zdaňuje pohyb daně z přidané hodnoty. Podle žalobce dosud žádná daň uvedený princip neporušila, když ani daň z příjmů nezahrnuje do svého základu daň z přidané hodnoty. Takový výklad nemůže být v souladu se zásadami dobré správy. Žalobce dodal, že neobstojí ani argument efektivní správy daní. Když může správa daně z příjmů rozlišovat plátce daně z přidané hodnoty a neplátce, může tak jistě činit i správa daně z nabytí nemovitých věcí. K tomu žalobce odkázal na pokyn Generálního finančního ředitelství D-22 k jednotnému postupu při uplatňování některých ustanovení zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů.

Vyjádření žalovaného k žalobě

6. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Popsal dosavadní průběh řízení a konstatoval, že daň z nabytí nemovitých věcí byla stanovena v souladu se zákonem. Podle žalovaného se žalobce mylně domnívá, že se nabytí vlastnictví nemovité věci převodce nijak netýká, a proto mu nemůže být uložena daň. Terminologie použitá v zákonném opatření není chybná, zákonodárce záměrně vymezil předmět daně s cílem obsáhnout úplatný převod i přechod vlastnického práva
   k nemovité věci, přičemž v § 1 odst. 1 písm. a) zákonného opatření stanovil, kdy je poplatníkem daně převodce. Vymezení poplatníka je podle žalovaného zcela jednoznačné a nemůže vzbuzovat pochybnosti. Vzhledem k tomu, že ze smlouvy o převodu nemovitých věcí nevyplývá, že by se smluvní strany dohodly na tom, že poplatníkem daně je nabyvatel, byl v daném případě poplatníkem převodce, tj. žalobce.
7. S poukazem na definici sjednané ceny v § 13 zákonného opatření a důvodovou zprávu k němu žalovaný zdůraznil, že sjednaná cena zahrnuje jakékoli protiplnění, tedy je celkovou cenou včetně daně z přidané hodnoty. Podotkl, že důvodovou zprávu je třeba chápat pouze jako vysvětlující
   a upřesňující instrument, který není součástí zákonného opatření. Žalovaný trval na tom, že pojmem úplata se označuje celé přijaté plnění včetně daně z přidané hodnoty a tuto skutečnost nebylo nutné v zákonném opatření zvlášť zdůvodňovat. Způsob konstrukce úplaty a jejího použití pro stanovení základu daně z nabytí nemovitých věcí je tedy podle žalovaného z platné legislativy zcela zřejmý a evidentní. Žalovaný dodal, že zákonné opatření se problematikou daně
   z přidané hodnoty ve vztahu k ceně sjednané výslovně nezabývá, proto je třeba podpůrně použít ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty, přičemž podle čl. 40 odst. 1 legislativních pravidel vlády musí být právní předpis terminologicky jednotný a je třeba dbát souladu s terminologií použitou v navazujících a souvisejících předpisech. Žalovaný připomněl, že podle § 36 odst. 7 zákona o dani z přidané hodnoty se celková cena nebo hodnota považuje za částku obsahující daň z přidané hodnoty, tudíž i cena zjištěná, stejně jako cena obvyklá a sjednaná je vždy chápána včetně daně z přidané hodnoty. Zmínil také důvodovou zprávu k zákonnému opatření a odmítl názor žalobce o dvojím zdanění. Poznamenal, že dvojí zdanění může nastat pouze v případě, že je jeden předmět daně zdaněn dvakrát či vícekrát stejnou daní. V případě, že je nabytí nemovité věci podrobeno více daním, nemůže se podle žalovaného jednat o dvojí zdanění.

Replika žalobce

8. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného uvedl, že žalovaný nesprávně interpretuje samu podstatu jeho argumentace, pokud ji chápe pouze ve smyslu vymezení poplatníka. Žalobce totiž svou argumentací poukazuje na neexistenci daňové povinnosti z důvodu nesprávné legislativně technické konstrukce zákona. Podle žalobce není možné převodci uložit daňovou povinnost, jejímž předmětem je nabytí nemovitých věcí, protože převodce žádné nemovité věci nenabývá. Vzhledem k tomu, že zákonné opatření výslovně nedefinuje, co se rozumí nabytím, žalobce konstatoval, že tento termín nelze vykládat s ohledem na domýšlený záměr zákonodárce. Žalobce setrval na názoru, že § 36 odst. 7 zákona o dani z přidané hodnoty nemá žádný vztah k základu daně z nabytí nemovitých věcí, upravuje pouze způsob výpočtu daně z přidané hodnoty
   a stanovuje jednotný postup pro účely zákona o dani z přidané hodnoty. Jeho využití jako definice pro účely jiného zákona je podle žalobce irelevantní a nic na tom nemění ani žalovaným citovaná legislativní pravidla vlády.

Posouzení věci soudem

9. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť žalobce i žalovaný s tím výslovně souhlasili.
10. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, včetně prekluze daňové povinnosti, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.
11. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Nepřisvědčil však všem žalobním bodům.
12. Nejprve se soud zaměřil na namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, kterou žalobce spatřoval v tom, že se žalovaný nijak nevypořádal s jeho argumentem, že úplatou za nabytí může být jen to, co náleží osobě, od které je nemovitá věc nabývána, nikoli co náleží státu. Po pečlivém prostudování napadeného rozhodnutí soud shledal, že žalovaný naprosto jednoznačně a zcela srozumitelně vysvětlil, proč považoval za základ daně kupní cenu včetně daně z přidané hodnoty. Tím podle názoru soudu žalovaný reagoval i na zmíněnou námitku žalobce. V této souvislosti soud rovněž upozorňuje na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které po odvolacím orgánu nelze požadovat, aby se vyslovil ke každé větě uvedené v odvolání; plně postačí, pokud z jeho rozhodnutí bude zřejmé, na základě jakých skutečností rozhodoval a jakými úvahami se řídil (blíže srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2008, č. j. 8 As 13/2007-100, dostupný na www.nssoud.cz). Těmto povinnostem žalovaný dostál, neboť svou argumentací vyvrátil veškeré protichůdné argumenty žalobce. Soud má za to, že žalobce spíše než s rozsahem odůvodnění napadeného rozhodnutí
    a vypořádání námitek nesouhlasí s vlastními závěry žalovaného. Správnost, či nesprávnost právních názorů žalovaného však není otázkou přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, nýbrž jeho zákonnosti, která bude posouzena v další části odůvodnění tohoto rozsudku.
13. Poté soud přistoupil k posouzení námitek týkajících se neexistence daňové povinnosti pro nesprávnou legislativně technickou konstrukci zákonného opatření. S argumentací žalobce se ovšem soud neztotožnil, neboť žalobce podle názoru soudu účelově spojuje zákonnou definici předmětu daně a vymezení poplatníka ve snaze zcela se vyhnout daňové povinnosti.
14. Podle § 2 odst. 1 zákonného opatření platí, že „[p]ředmětem daně z nabytí nemovitých věcí je úplatné nabytí vlastnického práva k nemovité věci, která je

a) pozemkem, stavbou, částí inženýrské sítě nebo jednotkou nacházejícími se na území České republiky,

b) právem stavby, jímž zatížený pozemek se nachází na území České republiky, nebo

c) spoluvlastnickým podílem na nemovité věci uvedené v písmenech a) nebo b).“

Současně podle § 1 písm. a) zákonného opatření platí, že „[p]oplatníkem daně z nabytí nemovitých věcí je převodce vlastnického práva k nemovité věci, jde-li o nabytí vlastnického práva koupí nebo směnou a převodce
a nabyvatel se v kupní nebo směnné smlouvě nedohodnou, že poplatníkem je nabyvatel.“

15. Skutečnost, že předmětem daně je úplatné nabytí vlastnického práva podle názoru soudu ještě neznamená, že by poplatníkem daně nutně musel být ten, kdo vlastnické právo nabyl. Nic takového totiž zákonné opatření nestanovilo, ani to z něj nelze dovodit výkladem. Je třeba zdůraznit, že je zcela na vůli zákonodárce, co učiní předmětem daně a jak definuje jejího poplatníka či plátce. Žalobce navíc opomíjí skutečnost, že v pozici převodce byl účastníkem smluvního vztahu, v rámci kterého došlo k úplatnému nabytí vlastnického práva, z čehož je zjevný jeho vztah k předmětu daně. Dále by si měl žalobce uvědomit, že právní úprava daně
    z nabytí nemovitých věci v zákonném opatření navazuje na úpravu předchozí, aniž by měnila její podstatné rysy. I podle předchozí právní úpravy byl poplatníkem daně převodce a předmětem daně byl úplatný převod nebo přechod vlastnictví k nemovitostem, což zákonodárce ve snaze reagovat na účinnost nového občanského zákoníku v zákonném opatření nahradil srovnatelným pojmem nabytí vlastnického práva k nemovité věci. Nabytí vlastnického práva přitom logicky zahrnuje jednak převod a jednak přechod vlastnického práva tak, jak uváděla předchozí právní úprava. Soud proto zastává názor, že formulace předmětu daně v zákonném opatření nijak nebrání tomu, aby poplatníkem daně z nabytí nemovitých věcí byl převodce. To ostatně dokládá
    i konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu, která běžně pracuje s převodcem jako
    s poplatníkem této daně (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2017,
    č. j. 4 Afs 88/2017-35, publ. pod č. 3613/2017 Sb. NSS, nebo ze dne 22. 8. 2017,
    č. j. 7 Afs 301/2016-70, oba dostupné na www.nssoud.cz). Námitky žalobce zpochybňující legislativně technickou konstrukci zákonného opatření a dovozující z toho neexistenci daňové povinnosti tak zdejší soud vyhodnotil jako zcela nedůvodné.
16. Naopak za důvodnou považuje soud žalobcovu námitku, že daň z nabytí nemovitých věcí lze vybírat jen z ceny nemovité věci, nikoli též z daně z přidané hodnoty, kterou v souvislosti
    s úplatným převodem obdrží stát. K této problematice se jednoznačně vyslovil Nejvyšší správní soud, který v již zmíněném rozsudku ze dne 28. 6. 2017, č. j. 4 Afs 88/2017-35, publ. pod
    č. 3613/2017 Sb. NSS, dospěl k závěru, že „[s]oučástí základu daně z nabytí nemovitých věcí podle § 11 odst. 1 písm. a) zákonného opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí, ve znění účinném do 31. 10. 2016, nebyla daň z přidané hodnoty, která byla uhrazena převodci, který byl plátcem daně z přidané hodnoty.“ S tímto názorem, který je v předmětném rozsudku Nejvyššího správního soudu velmi podrobně zdůvodněn, se zdejší soud plně ztotožňuje a uzavírá, že žalovaný pochybil, pokud do základu daně z nabytí nemovitých věcí v případě žalobce zahrnul též daň z přidané hodnoty, která byla v souvislosti s prodejem nemovitých věcí uhrazena žalobci jakožto plátci daně
    z přidané hodnoty. Právní názor žalovaného, že základ daně z nabytí nemovitých věcí zahrnuje též daň z přidané hodnoty, tedy soud považuje za nesprávný, což způsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí.
17. S ohledem na výše uvedené shledal soud žalobu důvodnou a napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s. ř. s. pro nezákonnost zrušil. Zároveň soud podle § 78 odst. 4 s. ř. s. rozhodl o vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení, v němž je ve smyslu § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán výše uvedenými závěry soudu.
18. Návrhu žalobce, aby soud zrušil také platební výměr ze dne 10. 8. 2015, soud nevyhověl, neboť podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009,
    č. j. 8 Afs 15/2007-75, publ. pod č. 1865/2009 Sb. NSS, dostupného na www.nssoud.cz, platí, že „[j]e vyloučeno, aby po zrušení platebního výměru správce daně prvního stupně pokračoval v daňovém řízení
    a o dani znovu rozhodl.“ Zrušení platebního výměru by tedy bránilo tomu, aby žalovaný, resp. správce daně, mohli o dani z nabytí nemovitých věcí v daném případě znovu rozhodnout
    a vyměřit ji v souladu se zákonným opatřením a závěry soudu.
19. Vzhledem k tomu, že žalobce měl ve věci plný úspěch, soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. uložil žalovanému zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení v celkové výši 15 342 Kč. Náhrada se skládá ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 3 000 Kč, z částky 9 300 Kč za tři úkony právní služby poskytnuté zástupkyní žalobce (daňově poradenská společnost) po 3 100 Kč podle § 35 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 7 a § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti
    č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“), [převzetí
    a příprava zastoupení – § 11 odst. 1 písm. a) AT; podání žaloby, repliky – § 11 odst. 1 písm. d) AT], z částky 900 Kč jako náhrady hotových výdajů zástupkyně žalobce [tři režijní paušály po
    300 Kč podle § 35 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 13 odst. 1 a 3 AT] a z částky 2 142 Kč představující 21% DPH, kterou byla zástupkyně žalobce podle zvláštního právního předpisu povinna odvést z vyčíslené odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40  Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje
se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty
na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu
a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Ústí nad Labem 22. srpna 2018

JUDr. Markéta Lehká, Ph.D., v. r.

předsedkyně senátu