[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Rutschem ve věci

žalobce:  G. D.

narozen ...

evidenční číslo ...

státní příslušnost Gruzie

posledně hlášen k pobytu v Pobytovém středisku Kostelec nad Orlicí, Rudé armády 1 000, Kostelec nad Orlicí

proti

žalovanému:  Ministerstvo vnitra

Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7

v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. prosince 2017, č. j. OAM-324/ZA-ZA11-ZA08-2017, ve věci mezinárodní ochrany,

takto:

1. Žaloba se zamítá.  
2. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

1. Předmět řízení

1. Shora označeným rozhodnutím žalovaného nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana dle § 12, § 13, § 14, § 14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).

2. Obsah žaloby

2. Toto rozhodnutí napadl žalobce v celém rozsahu podanou žalobou (k otázce její včasnosti se krajský soud vyjádří v části IV. tohoto rozsudku), v níž uvedl, že v předcházejícím řízení o udělení mezinárodní ochrany v České republice (dále jen také „ČR“) byl zkrácen na svých právech. Namítal, že žalovaný porušil ustanovení § 2 odst. 1 správního řádu, neboť nepostupoval v souladu se zákony a ostatními předpisy, ustanovení § 3 správního řádu, neboť nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu (§ 2 odst. 4 správního řádu), ustanovení § 12, 14 a 14a zákona o azylu, ustanovení § 50 odst. 4 správního řádu, neboť nepřihlížel pečlivě ke všemu, co v průběhu řízení vyšlo najevo, ustanovení § 52 správního řádu, neboť neprovedl důkazy, které byly potřebné ke zjištění stavu věci, a ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu, protože neuvedl dostatečně, jakými úvahami byl veden při hodnocení podkladů a výkladu zákona o azylu.
3. K výzvě soudu žalobce žalobu doplnil v podání ze dne 25. 1. 2018. V něm již namítal, že žalovaný měl porušit toliko ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu, neboť nepřihlédl k okolnostem daného případu, ustanovení § 14a zákona o azylu, neboť žalobce splňuje důvody pro udělení doplňkové ochrany, protože v zemi původu mu hrozí vážná újma, a to ze strany soukromých osob, a ustanovení § 50 odst. 4 správního řádu, neboť žalovaný nepřihlížel pečlivě ke všemu, co v průběhu řízení vyšlo najevo, zejména k informacím o zemi původu ohledně bezpečnostních složek. Následně zopakoval podstatné údaje, které uvedl při pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ohledně důvodů pro jeho odchod z vlasti.
4. Z obsahu další části uvedeného podání je zřejmé, že žalobce žalobou nebrojí proti rozhodnutí ohledně neudělení mezinárodní ochrany formou azylu dle § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu, ani proti zamítavému rozhodnutí o neudělení doplňkové ochrany dle § 14b téhož zákona. 
5. Žalobce je přesvědčen, že mu měla být udělena doplňková ochrana podle § 14a zákona o azylu, neboť mu v zemi původu hrozí vážná újma ze strany soukromých osob. Na policii se neobrátil, neboť by to dle jeho názoru nemělo smysl, ničemu by to nepomohlo a ještě by to jeho situaci zhoršilo. Následně ocitoval z několika zpráv, ať už mezinárodních organizací (zpráva Amnesty International ze dne 22. 2. 2017, zpráva Human Rights Watch ze dne 12. 1. 2017) či Ministerstva zahraničí USA (zpráva o stavu lidských práv v Gruzii za rok 2016 ze dne 3. 3. 2017). Z uvedených zpráv podle něho vyplývá, že Gruzie se potýká s problémem v oblasti nezávislosti soudnictví a vyšetřování trestných činů, a to především v politických případech nebo jinak významných případech. Problémem je též špatné zacházení ze strany policie, kde neexistuje nezávislý vyšetřovací mechanismus.
6. Navrhl proto, aby soud napadené rozhodnutí zrušil pro jeho nezákonnost a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

3. Vyjádření žalovaného k žalobě

7. Žalovaný předně dal krajskému soudu na zváženou, zda žaloba nebyla podána opožděně. Byl si vědom, že posouzení této otázky bude záležet i na výsledku řízení v té době vedeného před rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu. Pro případ, že by v návaznosti na závěry tohoto řízení krajský soud shledal žalobu opožděnou, navrhl ji odmítnout.
8. Pro případ, že by žaloba byla shledána včasnou, uvedl, že v ní uvedené námitky mohl žalobce vznést již ve správním řízení, zejména při seznámení se s podklady rozhodnutí, ale neučinil tak.  Ze zpráv citovaných žalobcem však nevyplývá, že by tam uváděné údaje dopadaly na jeho případ, který nebyl ani politickým ani jinak významným. Protože žalobce vůbec nepožádal o pomoc policii, těžko mohou být relevantní pasáže týkající se soudnictví. Žalovaný tak trval na tom, že žalobce měl nejprve využít prostředků ochrany domovského státu. V ostatním odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí, které považoval za zákonné a správné. Navrhl proto zamítnutí žaloby. 

4. Skutková zjištění a právní závěry krajského soudu

9. K upozornění žalovaného, že žaloba byla možná podána opožděně, krajský soud uvádí následující. Napadené rozhodnutí žalovaného nabylo právní moci 11. 1. 2018, žaloba byla zdejšímu soudu doručena následujícího dne, tedy v zákonné lhůtě. Žaloba obsahovala pouze prostý výčet paragrafů správního řádu a zákona o azylu, které měl žalovaný porušit, bez skutkových a právních důvodů vztažených k případu žalobce. Nesplňovala tedy náležitosti žaloby proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 71 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Současně ale žalobce avizoval, že žalobu za pomoci právního zástupce doplní. O jeho ustanovení ale soud nežádal. Krajský soud proto usnesením ze dne 17. 1. 2018, č. j. 30 Az 1/2018-16, vyzval žalobce k doplnění a náležitému odůvodnění podané žaloby a to ve lhůtě dvou týdnů od doručení usnesení.  K doručení usnesení žalobci došlo dne 19. 1. 2018, doplnění žaloby bylo soudu doručeno dne 30. 1. 2018, tedy ve stanovené lhůtě.
10. Zákonnost svého postupu dovozuje krajský soud z rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2018, č. j. 3 Azs 66/2017-31, na jehož odůvodnění odkazuje. Konkrétně na body [59], [62] a [63]. Pokud jde o lhůtu pro doplnění žaloby, pak lhůtu stanovenou k tomu soudem, žalobce dodržel. V souvislosti s tím pak soud odkazuje na bod [65] citovaného rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, dle něhož pokud soud poučí žalobce ve výzvě dle § 37 odst. 5 s. ř. s. nesprávně a určí mu k doplnění žalobních bodů delší lhůtu, než je lhůta zákonná, nesmí být žalobci na újmu, pokud postupoval v dobré víře ve správnost poučení obsaženého ve výzvě soudu a doplnil žalobu v delší lhůtě, nesprávně stanovené tímto poučením. Právě takový skutkový stav v dané věci nastal. Nebylo tedy na místě, aby krajský soud nahlížel na žalobu jako na opožděnou a z toho důvodu ji odmítl.
11. Krajský soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. Věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání při splnění podmínek dle § 51 odst. 1 s. ř. s., když žalovaný s tímto postupem soudu výslovně souhlasil a žalobce na výzvu krajského soudu obsahující řádné poučení nevyjádřil nesouhlas s takovým postupem.  
12. V přezkumném řízení soud ověřil z obsahu správního spisu následující rozhodné skutečnosti.
13. Žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany v České republice dne 27. 4. 2017, poté co byl na základě Dublinského nařízení předán švédskými orgány Policii České republiky. Prvotní údaje k podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany poskytl žalobce dne 3. 5. 2017. Uvedl, že mu v zemi původu vyhrožovali zbraní a stříleli po něm. Kdo, to neví. Uvedl, že je umělec a žádá o mezinárodní ochranu kvůli své profesi. Téhož dne s ním byl proveden pohovor za přítomnosti tlumočníka do jazyka gruzínského. Obsah pohovor je podrobně popsán v odůvodnění napadeného rozhodnutí, krajský soud na ně proto v podrobnostech odkazuje.
14. Žalobce v průběhu pohovoru uvedl, že je básníkem a žil ve své vlasti řádným životem. Na sociální síti se seznámil s rozvedenou paní a několikrát se setkali a měl s ní sexuální styk. Vychovávala 2 syny. Když spolu jednou telefonovali, nějaký kluk si vzal od ní telefon a žalobci slovně nadával a vyhrožoval. To byl první důvod odchodu z vlasti.  Podobným způsobem se následně seznámil s jinou ženou, která byla vdaná a její muž byl policista.  Setkal se s ní jednou a měli spolu sexuální styk. Poté mu paní volala, že se manžel o jejich poměru dozvěděl a ať je ve střehu.  To žalobce označil za druhý důvod svého odchodu z vlasti.  Dále žalobce uvedl, že mu volala na pevnou linku neznámá žena a začala mu agresivně vyhrožovat, že jeho otec měl něco udělat její rodině a že to tak nenechá. Přitom žalobce vyrůstal od dvou let pouze s matkou, otce vůbec nezná.  Volala opakovaně, ale žalobce se s ní nebavil, považoval ji za duševně nemocnou.
15. Dále žalobce uvedl, že manžel druhé jeho známosti, který je policistou a před nímž byl varován, jej nikdy nekontaktoval. Někdy v polovině května 2016 se stalo, že ve 22 hodin večer šel do chodby v domě, nějací dva muži ho přepadli a strčili pistoli do pusy.  Řekli mu, že jej našli, udeřili jej a nadávali mu. Protože o patro výše někdo otevřel dveře, odešli. Ne policii se neobrátil, protože manžel jeho známosti je policista, takže se domníval, že je poslal on. Proto by to nemělo smysl. Navíc je křesťan, takže musí mít rád i svého nepřítele. Potom byl žalobce několik měsíců na vesnici a vrátil se do Tbilisi v půlce září. Často se procházel u moře. Jednou večer si všiml, že jej pozorují dvě černě oblečené postavy s kapucemi. Když zjistil, že jdou po něm, začal utíkat a oni po něm 3x vystřelili. Zachránilo jej projíždějící auto, jehož řidič mu zastavil a odvezl jej domů.  Na konci září si pak žalobce začal vyřizovat doklady ohledně odjezdu z Gruzie. K dalším dotazům žalobce opakoval, že se na polici, ombudsmana nebo právníka neobracel proto, jelikož měl poměr s vdanou ženou, což je v Gruzii choulostivé. Žil by tam ve strachu, že ho někdo zabije, i kdyby se třeba v budoucnu oženil a měl děti. Ekonomické problémy neměl. Chce někde žít v bezpečí, mít rodinu a umělecky pracovat, učit hrát na kytaru nebo napsat knihu. Jiné problémy v zemi původu neměl.
16. Krajský soud tak na základě shora uvedeného souhlasí se shrnutím žalovaného, že podstata žalobcových tvrzení spočívá v tom, že hlavním důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany je jeho obava, že by po návratu do Gruzie byl pronásledován soukromými osobami.
17. Součástí správního spisu jsou dále informace shromážděné žalovaným ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv v Gruzii. Při posouzení žádosti žalobce žalovaný konkrétně vycházel zejména z Informací MZV ČR č. j. 108787/2015-LPTP ze dne 24. 7. 2015 a č. j. 126131/2015-LPTP ze dne 26. 2. 2016, z Informace  Human Rights Watch 2017 - Gruzie ze dne 12. 1. 2017 a Zprávy Freedom House 2016 - Gruzie ze dne 27. 1. 2016.
18. Po skončení pohovoru byla žalobci dána možnost dle § 36 odst. 3 správního řádu seznámit se s podklady pro rozhodnutí. Žalobce této možnosti využil, žádné doplnění podkladů či dokazování nežádal.
19. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci poté dospěl krajský soud k následujícím právním závěrům.
20. Krajský soud předesílá, že není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47; všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu citovaná v tomto rozsudku jsou dostupná na www.nssoud.cz).
21. Z ustanovení § 28 odst. 1 zákona o azylu vyplývá, že mezinárodní ochranu lze udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda-li cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany. 
22. Z obsahu žaloby je zcela zřejmé, že žalobce nebrojí proti závěrům žalovaného ohledně neudělení mezinárodní ochrany ve formě azylu, ať už ve smyslu § 12, § 13 nebo § 14 zákona o azylu. Jak již krajský soud předeslal shora, soudní řízení ve věci žalob proti rozhodnutím správních orgánů je ovládáno dispoziční zásadou (viz § 75 odst. 2 s. ř. s.). Závěry žalovaného ohledně nemožnosti udělit žalobci mezinárodní ochranu ve formě azylu dle § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu tak krajský soud přezkoumávat nejenom nemusel, ale ani nemohl.
23. Krajský soud se tak zaměřil na přezkum postupu žalovaného správního orgánu ohledně naplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu. Pouze do této části napadeného rozhodnutí totiž směřovaly žalobní námitky.
24. Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle § 14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
25. V odůvodnění této části rozhodnutí žalovaný vycházel jak z informací od žalobce, tak z informací získaných v průběhu správního řízení, které lze označit za objektivní, transparentní a aktuální v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí.
26. Žalobce neuvedl a žalovaný ani soud nenalezl žádné skutečnosti, na základě kterých by žalobci mohla v případě návratu do vlasti hrozit vážná újma formou uložení nebo vykonání trestu smrti, neboť jak vyplývá ze zprávy Amnesty International z dubna 2016, založené ve správním spise, Gruzie patří mezi státy, které trest smrti zrušily, a to pro všechny trestné činy.
27. Žalovaný se vypořádal i s neexistencí hrozby v podobě mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání, když mj. přiléhavě poukázal na čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a související judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle které pouhá možnost špatného zacházení nemá sama o sobě za následek porušení předmětného článku. Aby byl případný trest ponižující, muselo by doprovodné ponížení a pokoření dosáhnout mimořádného stupně úrovně, jejíž ohodnocení závisí na souhrnu všech okolností případu. Žalobcem popisované potíže nelze subsumovat pod výše definovanou hrozbu vážné újmy. Nadto, jak plyne z podkladů, které si žalovaný před svým rozhodnutím opatřil a které jsou založeny ve správním spise (a ty nejdůležitější shora citovány), situaci v Gruzii nelze označit za případ, kdy by státní orgány nebyly schopny a ochotny zajistit ochranu svým občanům, jak naznačil žalobce ve své žalobě. Pouhá skutečnost, že tak žalobce neučinil, nemůže odůvodňovat závěr, že by mu taková ochrana nebyla poskytnuta, resp. že by byla poskytnuta neúčinně (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 6 Azs 8/2003).
28. Nutno připomenout, že svůj nárok na udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu spojuje žalobce zejména se dvěma shora popsanými incidenty, kdy při prvém z nich jej měli v místě jeho bydliště přepadnout dva muži, strčit mu pistoli do úst, udeřit a vyhrožovat, ve druhém pak po něm začaly neznámé osoby při procházce na břehu moře bez dalšího střílet. Právě vážné újmy na zdraví ze strany soukromých osob se žalobce po návratu do vlasti obává.
29. K tomu krajský soud uvádí, že žalobce předně nemá vůbec povědomost o tom, kdo byli tito útočníci. Zda se v obou případech jednalo o téže osoby či nikoliv, neboť se mu nepodařilo je jakkoliv blíže identifikovat a ani z jejich chování či projevu (při prvém incidentu na něj útočníci mluvili) nebylo možné ani obecně dovodit, proč jej napadli nebo mu chtějí ublížit. Žalobce si tak v podstatě následně domyslel, že důvodem může být skutečnost, že v minulosti měl poměr se dvěma ženami, přičemž jednou mu z toho důvodu vyhrožoval syn známé, podruhé měl informaci o tom, že manžel známé je policista a že se snad měl o poměru mezi jeho manželkou a žalobcem dozvědět. Z výpovědi žalobce lze seznat, že nevylučoval ani možnost, že by incidenty mohly souviset s telefonáty neznámé ženy, která žalobci vyhrožovala v souvislosti s chováním jeho otce a kterou považoval za duševně chorou. Z těchto možností považoval žalobce za nejpravděpodobnější tu, že útočníci jednali na příkaz manžela jedné z jeho známých, který je policistou. Žádné důkazy, ale ani žádné nepřímé indicie, pro takové podezření žalobce nemá. Přes tuto skutečnost však dovodil, že nemá smysl se obrátit na polici, protože předpokládal, že by mu z uvedeného důvodu nepomohla, naopak by si tím mohl ještě uškodit. Bez dalšího se tak rozhodl řešit situaci odjezdem z Gruzie.
30. V souvislosti s tím žalovaný správně uzavřel s odkazem na Informaci MZV ČR ze dne 26. 2. 2016, č. j. 126131/2015-LPTP, že žalobci nic nebránilo obrátit se v případě shora uvedených obav na gruzínské státní orgány s žádostí o pomoc, o což se ale vůbec nepokusil. V podrobnostech se této problematice žalovaný věnoval na druhé polovině str. 4 a prvé polovině str. 5, následně pak v předposledním odstavci na str. 7 napadeného rozhodnutí. Žalobce navíc hodnověrným způsobem neozřejmil, proč se neobrátil o pomoc na jiné, než na policejní orgány, např. na ombudsmana, prokuraturu nebo advokáta. Stejně jako žalovaný přikládá soud relevanci také skutečnosti, že od incidentu v září 2016 do žalobcova odjezdu z vlasti v lednu 2017 k opakování obdobných incidentů nedošlo. Rovněž tak k těmto incidentům nedocházelo při pobytu žalobce na venkově v roce během léta roku 2016. Možnost přestěhování se v rámci Gruzie do jiné její části přitom není nikterak omezena (viz Informace OAMP ze dne 24. 7. 2015, č. j. 108787/2015-LPTP).
31. Krajský soud tak plně souhlasí se závěrem žalovaného, že žalobci v případě návratu do vlasti hrozba vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, ani ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva k čl. 3 Evropské úmluvy o lidských právech, nehrozí.
32. Žalovaný se vypořádal i s otázkou, zda by žalobci mohla hrozit nějaká újma v souvislosti s tím, že v zahraničí požádal o mezinárodní ochranu. Zde odkázal na zprávy MZV ČR ze dne 17. 6. 2015, č. j. 98834/2015-LPTP, a ze dne 3. 6. 2016, č. j. 103507/2016-LPTP, z nichž vyplývá, že zastupitelskému úřadu ČR v Tbilisi, ani Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky není známo, že by byli neúspěšní žadatelé o mezinárodní ochranu po návratu do Gruzie nějakým způsobem perzekuováni, diskriminováni či znevýhodňováni ze strany státních orgánů či soukromých osob.
33. Závěrem žalovaný zdůvodnil, jakým způsobem dospěl k závěru, že v Gruzii neprobíhá žádný mezinárodní nebo vnitřní ozbrojený konflikt a že vycestování žalobce není v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
34. Soud má po provedeném přezkumu za to, že žalovaný se dostatečně a přezkoumatelným způsobem zabýval všemi zákonnými důvody pro udělení některé z forem doplňkové ochrany, jakož i posouzením hledisek vážné újmy dle § 14a odst. 2 zákona a azylu, a proto se s jeho závěry a odůvodněním i této části rozhodnutí ztotožňuje a dovoluje si na ně v podrobnostech odkázat.
35. Nutno dodat, že žalobce v žalobě citoval jím vybrané části zpráv mezinárodních organizací zabývajících se ochranou lidských práv a Ministerstva zahraničních věcí USA. Sám však uvedl, že z těchto jím citovaných pasáží plyne, že se Gruzie potýká s problémem nezávislosti soudnictví a vyšetřování trestných činů, a to především v politických případech nebo jinak významných případech. Uvedené závěry však vůbec nedopadají na skutkový stav projednávané věci. Žalobce se politické činnosti vůbec nevěnoval, jeho případ nemá s politikou nic společného. A ani ohledně jiných aspektů nelze v případě žalobce hovořit jako o „jinak významném případu“. Problematika soudnictví v Gruzii pak na žalobcův případ rovněž nikterak nedopadá. Uvedené žalobní námitky tak krajský soud neshledal relevantními pro posouzení dané věci. Pokud jde o aktuálnost zpráv, z nichž žalovaný vycházel, pak ty dle krajského soudu byly aktuální nejenom v době rozhodování žalovaného, ale stejně je možno na ně nahlížet i ke dni rozhodování soudu. 
36. Pro úplnost soud konstatuje, že žalobce nesplňuje ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny dle § 14b zákona o azylu, neboť netvrdil ani nebylo prokázáno, že by některému jeho rodinnému příslušníkovi byla udělena doplňková ochrana ve smyslu tohoto ustanovení.
37. Krajský soud na základě výše uvedeného uzavírá, že neshledal namítané vady správního řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí. Dle jeho názoru bylo rozhodnutí vydáno na základě náležitě zjištěného stavu věci (§ 3 správního řádu), žalovaný přihlédl k okolnostem daného případu (§ 2 odst. 4 správního řádu), žalovaný přihlédl ke všemu, co v průběhu řízení vyšlo najevo, zejména k informacím o zemi původu žalobce, a rovněž řádně odůvodnil, proč žalobci nelze udělit některou z forem mezinárodní ochrany (§ 68 odst. 3 správního řádu), neporušil tedy ani zásadu volného hodnocení důkazů.
38. Žalobou napadené rozhodnutí tedy bylo vydáno v souladu se zákonem, proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).
39. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, by měl právo na náhradu nákladů řízení před soudem proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Z obsahu soudního spisu je však patrné, že žalovanému žádné náklady v řízení před soudem nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, a proto soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. 

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s. ř. s.)

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Hradec Králové 11. října 2018

JUDr. Jan Rutsch v. r.

samosoudce