č. j. 45 A 8/2018- 40
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Praze rozhodl soudkyní Mgr. Jitkou Zavřelovou ve věci
žalobce: D. T.,
státní příslušník U.,
bytem X,
zastoupen advokátem Mgr. Jindřichem Lechovským,
se sídlem Šlejnická 13, Praha,
proti
žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje,
se sídlem Křižíkova 8, Praha,
o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 24. 9. 2018, č. j. KRPS-289639-13/ČJ-2018-010022,
takto:
Odůvodnění:
2. Podaná žaloba neobsahovala žádný žalobní bod. Soud proto žalobci usnesením ze dne 5. 10. 2018, č. j. 45 A 8/2018-23, ustanovil zástupce, který dne 28. 10. 2018 v zákonné lhůtě žalobu doplnil.
3. Žalobce tvrdí, že žalovaná vyhodnotila možnost uložení zvláštních opatření namísto zajištění ve smyslu § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců nedostatečně a nepřezkoumatelně. V napadeném rozhodnutí žalovaná zásadně odmítla možnost využití zvláštních opatření, neboť žalobce je nedůvěryhodný, a současně se vyjádřila k proveditelnosti každého z těchto opatření. Složení finanční záruky označila za opatření neproveditelné a ostatní dvě opatření za neúčelná, právě z důvodu žalobcovy nevěrohodnosti. Tu dovodila pouze z toho, že se prokazoval padělanými doklady, a zcela přehlédla, že se žalobce dosud nikdy žádnému správnímu rozhodnutí neprotivil. Institut zvláštních opatření je implementací článku 15 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen „návratová směrnice“), jehož cílem je minimalizovat omezování osobní svobody cizinců. Žalobce odmítá paušalizaci, jíž se dopustila žalovaná, tím, že přistupuje k zajištění každého cizince, který se prokáže padělaným pasem. Tuto praxi kritizoval i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 28. 2. 2016, č. j. 5 Azs 20/2016-38. Situaci žalobce měla žalovaná posoudit individuálně. Měla tedy zohlednit, že žalobce nevěděl, že se prokazuje padělaným dokladem, a nikoli neodůvodněně vycházet z toho, že věděl, že je doklad padělán (možnost občanů U. získat občanství sousedních států, zejm. M., je velmi nepřehledná).
5. Ze správního spisu zjistil soud následující podstatné skutečnosti. Policie žalobce zajistila dne 24. 9. 2018 poté, co při kontrolní akci „RUDNÁ“ při práci ve skladu společnosti S. předložil policii padělaný rumunský doklad totožnosti a poté – na další výzvu policie – také ukrajinský cestovní doklad s polským vízem typu „D“ s platností od 27. 7. 2018 do 20. 5. 2019. Téhož dne byl s žalobcem za přítomnosti tlumočnice sepsán protokol o podání vysvětlení. Žalobce uvedl, že pochází z města V. (Č. oblast), jeho manželka s dcerou však nyní žijí v obci M., rovněž v Č. oblasti. Na území České republiky žalobce vstoupil přes Slovensko (hraniční přechod Užhorod – Čop). V Polsku nikdy nepracoval, ani přes něj necestoval. Není mu známo, co v jeho cestovním dokladu vylepené polské vízum znamená. V České republice žalobce pobývá asi měsíc a půl; žije v Ú. na ubytovně, jejíž přesnou adresu nezná, jakož ani majitele. Adresu svého bydliště žalobce na cizinecké policii nehlásil, neboť nevěděl, že je to jeho povinností. Za ubytování žalobce neplatí, patrně je za něj platí zaměstnavatel. Přestože žalobce od svého příjezdu do ČR pracoval ve skladu společnosti S., jeho zaměstnavatelem je žena jménem H., která mu zařídila cestu, ubytovala jej a také mu vyplácela mzdu ve výši 90 Kč za hodinu. V České republice se žalobce chtěl zdržet asi 5 měsíců. O rumunském dokladu totožnosti se žalobce dosud domníval, že je pravý. Opatřil si jej tak, že poslal svou fotografii přes aplikaci Viber zprostředkovateli a zaplatil mu 250 amerických dolarů, a to proto, aby mohl pracovat v České republice. Doklad mu poté přišel poštou. Žalobce v České republice nemá žádné závazky ani majetek, naopak na U. má rodinu a ve vycestování mu nebrání žádná překážka ani mu v souvislosti s vycestováním nehrozí žádná újma.
6. Téhož dne bylo s žalobcem zahájeno řízení ve věci správního vyhoštění a téhož dne vydala žalovaná napadené rozhodnutí o žalobcově zajištění, jehož výrok je rekapitulován v bodě 1 tohoto rozsudku. V rozhodnutí žalovaná shrnula dosavadní průběh řízení a obsah protokolu a konstatovala, že na základě toho, co je jí v této fázi řízení známo, lze uzavřít, že žalobce se při pobytové kontrole prokázal falešným rumunským dokladem totožnosti, aby mohl požívat výhod občana Evropské unie, zejm. získat zaměstnání, k čemuž by jinak jako občan U. potřeboval příslušné vízum a pracovní povolení. Tím žalobce prokázal zjevný úmysl oklamat české státní orgány a také to, že nehodlá dodržovat české právní předpisy. Jeho jednání neskýtá záruku, že by plnil povinnosti, které by mu správní orgán uložil. Mírnější donucovací opatření by tudíž nebyla účinná. Nad rámec těchto úvah žalovaná uvedla, že nejenže by uložení mírnějších opatření nebylo účelné, nýbrž také nemožné. Žalovaná prošla jednotlivá zákonem předvídaná zvláštní opatření a dospěla k závěru, že je nelze uložit, stejně jako ve vyjádření k žalobě (bod 4 tohoto rozsudku). Dobu zajištění žalovaná stanovila s ohledem na to, že zde je s ohledem na žalobcovy individuální poměry reálný předpoklad realizace vyhoštění, která je v případě občanů U. obvykle rychlá.
7. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). O věci rozhodl soud bez jednání, neboť účastníci shodně uvedli, že s takovým postupem souhlasí. Vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal.
8. Podle § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud
a) je nebezpečí, že by cizinec mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek,
b) je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání,
c) cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění,
d) cizinec závažným způsobem porušil povinnost uloženou mu rozhodnutím o uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, nebo
e) je cizinec evidován v informačním systému smluvních států.
Podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců je zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území
a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly,
b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), nebo
c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené.
9. Soud pokládá za vhodné se nejprve vyjádřit k otázce, zda není na místě – s ohledem na to, že zajištění žalobce na základě napadeného rozhodnutí již skončilo – v souladu s § 172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců řízení zastavit a žalobu vůbec meritorně neprojednat, jak to navrhla žalovaná. Ze sdělení žalované podepřeného obsahem správního spisu vyplynulo, že žalobce byl na základě rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 26. 9. 2018, č. j. KRPS-289639-42,43/ČJ-2018-010022, dne 11. 10. 2018 vyhoštěn. Zajištění žalobce na základě napadeného rozhodnutí tedy již netrvá a nadále na jeho základě nedochází k zásahu do jeho osobní svobody. Z hlediska jazykového výkladu § 172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců, který byl do tohoto zákona vložen novelou č. 222/2017 Sb. s účinností od 14. 8. 2017, by skutečně bylo na místě řízení zastavit. Soud si je však vědom názoru Nejvyššího správního soudu, který právní úpravu, kdy by neproběhl věcný přezkum zákonnosti zajištění ani v jednom stupni řízení před správními soudy, považuje za rozpornou s právem Evropské unie (mj. ji má za odporující čl. 6 a 47 Listiny základních práv Evropské unie), s tím, že je nezbytné zohlednit princip přednosti práva Evropské unie, a vnitrostátní právní úpravu rozpornou s právem Evropské unie neaplikovat; srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2017, č. j. 10 Azs 252/2017-43, a rozsudek ze dne 29. 11. 2017, č. j. 6 Azs 320/2017-20. Soud proto přistoupil k věcnému projednání žaloby.
10. Žalobce nejprve namítá, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů tehdy, jestliže z jeho odůvodnění, a to ani v kontextu obsahu správního spisu, nelze seznat důvody, proč správní orgán rozhodl určitým způsobem. Takovou vadou však napadené rozhodnutí zjevně netrpí. Na straně 4 napadeného rozhodnutí se žalovaná zabývala možností uložení zvláštních opatření obecně, přičemž zejména zdůraznila, že se žalobce při kontrole prokázal rumunským dokladem totožnosti, o kterém věděl, že je padělaný. Tím podle žalované prokázal, že nehodlá respektovat české právní předpisy a nelze očekávat, že by povinnosti uložené zvláštními opatřeními plnil. Na straně 5 a 6 napadeného rozhodnutí se pak žalovaná zabývala možností uložení jednotlivých zvláštních opatření podle § 123b odst. 1 písm. a) – c) zákona o pobytu cizinců. K možnosti uložení zvláštního opatření podle § 123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců (povinnost zdržovat se na hlášené adrese) žalovaná konstatovala, že nepřipadá v úvahu, jelikož žalobce nemá stálou adresu místa pobytu – ve svém současném bydlišti žije pouze měsíc, nezná majitele domu ani přesnou adresu, sám ani neplatí nájemné. Policii své bydliště dosud nenahlásil, přestože je to jeho povinností vyplývající z § 103 zákona o pobytu cizinců. Není tedy pravděpodobné, že by podmínky zvláštního opatření dokázal plnit. Zvláštní opatření podle § 123b odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců (povinnost složit finanční záruku) žalovaná neuložila, neboť záruku může za cizince složit pouze státní občan České republiky, nebo cizinec s dlouhodobým nebo trvalým pobytem v České republice. I ze sdělení žalobce vyplývá, že nemá na složení záruky dost peněz. Konečně, zvláštní opatření ve smyslu § 123b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců (povinnost pravidelně se hlásit správnímu orgánu) žalovaná neuložila, neboť dosavadní jednání žalobce neskýtá záruku, že by spolupracoval s českými státními orgány a uloženou povinnost plnil; naopak dosud prokázal neúctu k českému právnímu řádu (zejm. tím, že pracoval na území České republiky bez příslušných povolení). Žalovaná uzavřela, že zajištění je vhodné, protože mírnější opatření by byla nedostatečná. Současně zajištění není nepřiměřeným zásahem do žalobcova života, neboť ten nemá v České republice žádné vazby. Rovněž je reálné, že ve stanovené době dojde k vyhoštění žalobce. Takové odůvodnění je odůvodnění srozumitelné a přezkoumatelné. Zda tyto důvody věcně obstojí, je již otázkou jejich věcného posouzení, které je ostatně předmětem další žalobní námitky.
11. Žalobce namítá, že žalovaná nesprávně posoudila možnost užití zvláštních opatření, jestliže zohlednila pouze skutečnost, že se prokázal padělaným dokladem, a nezohlednila jiné individuální okolnosti, které v tomto případě uložení zvláštních opatření opodstatňovaly. Soud konstatuje, že tvrzení, že žalovaná svou nedůvěru k žalobci zakládá pouze na tom, že se prokázal padělaným dokladem, není pravdivé. Z napadeného rozhodnutí a ze správního spisu je totiž patrné, že žalobce si nejen tento doklad opatřil a následně se s ním nejméně jednou prokázal českým státním orgánům, ale také to, že na území České republiky vykonával závislou práci bez příslušných povolení.
12. Nutno ovšem dodat, že prokázání se falešným dokladem, nestane-li se tak za zcela mimořádných okolností, samo o sobě stačí k závěru, že by uložení zvláštního opatření nebylo účinné (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2017, č. j. 44 A 16/2017-41). Podobně na prokazování se falešným dokladem nahlíží i Nejvyšší správní soud, podle něhož okolnost, že cizinec užije při prokazování totožnosti padělaný či pozměněný doklad totožnosti některého z členských států EU, umožňující mu za běžných okolností vystupovat pod nepravou identitou (příp. je u něho takový doklad nalezen, aniž by cizinec dokázal osvědčit, že jej nehodlal jakkoli užít), je obvykle velmi silným signálem toho, že cizinec je připraven závažně porušovat pravidla České republiky regulující pobyt cizinců, a za běžných okolností tedy dostatečným důvodem k důkladnému zvážení, zda cizince zajistit dle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců na území České republiky (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2017, č. j. 2 Azs 237/2017-20).
13. Soud neuvěřil žalobcovu tvrzení, že si nebyl vědom toho, že jde o falešný doklad. Ze způsobu, kterým si žalobce doklad opatřil (věc vyřizoval přes internet, se zprostředkovatelem se setkal v ukrajinské Z., svou fotografii mu poslal přes chat a zaplatil 250 amerických dolarů v hotovosti), mohl i světa neznalý člověk vytušit, že nepochybně nejde o legálně získaný doklad. Tímto způsobem se totiž obvykle doklady totožnosti nezískávají. Například žalobce jistě nepřehlédl, že v průběhu celého procesu nepřišel do kontaktu s žádným z rumunských státních orgánů a že nic nepřipomínalo byrokratické procedury, které jsou zpravidla s vydáváním dokladu spojené. Tyto procedury by mu ostatně musely být známé, neboť souběžně vlastnil také ukrajinský cestovní pas. Byť lze dát žalobci v obecné rovině za pravdu, že některé členské státy Evropské unie (např. M.) mají z rozličných důvodů velmi vstřícnou politiku ve vztahu k udělování občanství, žalobce neuvedl nic, na základě čeho by se mohl oprávněně domnívat, že by mu mohlo být uděleno rumunské občanství (např. že o ně žádal, že má rumunské předky) a že by se tedy rumunským dokladem totožnosti prokazoval legálně. Soud pokládá úvahy žalované ve vztahu k důvěryhodnosti žalobce za logické, podepřené obsahem správního spisu a jako s takovými se s nimi ztotožňuje. V dané věci by uložení zvláštního opatření neskýtalo záruku, že žalobce bude plnit povinnosti v něm stanovené, a naopak zde bylo riziko, že řízení o správním vyhoštění zmaří. Závěr žalované o neúčinnosti zvláštních opatření není automatismem, nýbrž logickým důsledkem žalobcova předchozího jednání, jak je v napadeném rozhodnutí podrobně a přesvědčivě odůvodněno. Námitka je nedůvodná.
14. Protože soud neshledal žalobní body důvodnými, žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalované, která byla ve věci úspěšná, žádné náklady nad rámec její běžné činnosti nevznikly.
16. Soud usnesením ze dne 5. 10. 2018, č. j. 45 A 8/2018-23, ustanovil žalobci zástupce Mgr. Jindřicha Lechovského. Výše odměny advokáta za zastupování se stanoví v souladu s § 35 odst. 2 s. ř. s. podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“). Odměnu soud stanovil ve výši 8 228 Kč. Tato částka je odměnou za dva úkony právní služby po 3 100 Kč [převzetí a příprava zastoupení a písemné podání soudu (doplnění žaloby) – § 7, § 9 odst. 4 písm. d), a § 11 odst. 1 písm. b) a d) advokátního tarifu], k čemuž byla přičtena paušální částka jako náhrada hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Výsledná částka 6 800 Kč byla zvýšena o částku 1 428 Kč představující 21% daň z přidané hodnoty, jíž je advokát plátcem. Uvedená částka bude zástupci žalobce vyplacena z účtu Krajského soudu v Praze ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Praha 12. listopadu 2018
Mgr. Jitka Zavřelová, v. r.
soudkyně
Shodu s prvopisem potvrzuje: A. A.