žalobce:

nezletilý P.V.H., narozen …, státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, bytem …

právně zastoupen advokátem Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Brno, Příkop 8

proti

žalovanému:

Velvyslanectví České republiky v Hanoji, se sídlem 13 Chu Van An, Hanoi, Vietnamská socialistická republika, adresou pro doručování Ministerstvo zahraničních věcí, Loretánské náměstí 5, Praha 1

I.

Usnesení žalovaného ze dne 19. 9. 2017, č.j. 3136/2017-HANOI-3, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II.

1. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady řízení ve výši 23 570 Kč ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Marka Sedláka, advokáta.

I.

Napadené rozhodnutí

1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení usnesení žalovaného ze dne 19. 9. 2017, č.j. 3136/2017-HANOI-3 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo rozhodnuto, že žalobcova žádost o povolení k trvalému pobytu na území ČR za účelem soužití rodiny je nepřijatelná, neboť žalobce si předem nesjednal termín k jejímu podání, ačkoli  tato  povinnost  je  zastupitelským  úřadem  stanovena, a nepodal žádost osobně.

II.

Žaloba

2. Žalobce uvedl, že se dne 19. 9. 2017 dostavil se zástupkyní zmocněnou jeho zákonnými zástupci pro podání jeho žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu za účelem společného soužití rodiny k Velvyslanectví České republiky v Hanoi. Žalobce je mladší 15 let, a proto nemá způsobilost podat žádost sám. Zde zástupkyně žalobce zmocněná jeho zákonnými zástupci osobně na úředním formuláři s příslušnými náležitostmi podala jeho žádost o vydání povolení k trvalému pobytu za účelem sloučení s rodinou. Součástí žádosti byl „Doklad k odůvodnění žádosti o prominutí povinnosti osobní účasti při podání žádosti o trvalý pobyt“ opatřený ověřenými podpisy obou rodičů, v němž byly doloženy důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti, kdy rodiče uvedli, že oba pobývají na území ČR a cesta do Vietnamu z důvodu účasti při podání žádosti by pro ně představovala nepřiměřenou finanční a časovou zátěž. Žalobce tedy podal žádost tím způsobem, že ji společně s doložením důvodů pro upuštění od povinnosti osobního podání zákonnými zástupci předal prostřednictvím zmocněné zástupkyně na podací přepážce přítomné úřední osobě, která zde přijímala žádosti. Tím vyhověl požadavkům pro zahájení řízení podle § 169d odst. 3 zákona č.  326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), o žádosti, která není podána osobně zákonnými zástupci cizince mladšího 15 let. Po podání žádosti byla tato žádost i s náležitostmi   žalobci vrácena prostřednictvím provozovatele poštovních služeb dne 24. 10. 2017 zpět spolu se stejnopisem záznamu o usnesení žalovaného o nepřijatelnosti této žádosti, které žalovaný učinil do spisu podle § 169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Jedná se o záznam o usnesení ze dne 19. 9. 2017, č.j. 3136/2017-HANOI-3.
3. Žalobce dále žalobu odůvodnil dvěma žalobními body. V prvním žalobním bodu namítal, že ve smyslu § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců doložil současně s doručením žádosti důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání. Ustanovení § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců umožňuje v takovém případě žalovanému jednat pouze dvěma způsoby, a sice 1) upustit od povinnosti osobního podání nebo 2) vydat usnesení, kterým řízení o žádosti zastaví. Žalovaný však namísto výše uvedených způsobů v rozporu se zákonem postupoval tak, že o žádosti žalobce o udělení povolení k trvalému pobytu rozhodl tak, že vydal napadené rozhodnutí o nepřijatelnosti žádosti z důvodu údajného porušení povinnosti dle § 169h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců a dále porušení povinnosti dle § 169h odst. 3 téhož zákona, když tvrdí, že žádost nebyla podána osobně, přičemž skutečnost, že byly doloženy důvody pro upuštění od osobního podání, v označeném záznamu o usnesení vůbec neuvádí, a tudíž nevypořádává. S ohledem na to, že žalovaný postupoval dle zcela jiného ustanovení, než mu zákon ukládá, považuje žalobce rozhodnutí za nicotné, a proto navrhuje, aby se soud zabýval otázkou nicotnosti předmětného usnesení. V případě, že se soud nepřikloní k názoru žalobce, že rozhodnutí je nicotné, žádá žalobce, aby soud rozhodl o zrušení usnesení pro jeho nezákonnost.
4. V druhém žalobním bodu žalobce namítal, že v záznamu o usnesení je uvedeno, že žádost je nepřijatelná, neboť „cizinec si předem nesjednal termín k podání žádosti, ačkoli tato povinnost je zastupitelským úřadem stanovena § 169h odst. 1 písm. a) zák. č. 326/1999 Sb.“. Toto tvrzení žalovaného je však nepřezkoumatelné a v celém textu usnesení není nijak blíže odůvodněno. Žalobce především namítá, že svoji žádost podal podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců, tedy s doložením důvodů pro upuštění od povinnosti osobního podání. Již z povahy věci je zřejmé, že pro tento způsob podání žádosti není třeba si sjednat termín k podání žádosti, protože takovou žádost lze poslat i poštou nebo podat elektronicky. Logicky si tedy nemusí sjednávat termín k podání takové žádosti ani zmocněná osoba, protože se nejedná o osobní podání podle § 169d odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Žalobce navíc namítá, že termín k podání žádosti měl sjednán (byť k podání žádosti o schengenské vízum), protože bez sjednání termínu by nebyla jeho zmocněná zástupkyně v úředních hodinách vpuštěna do vnitřních prostor žalovaného. Nehledě na to, že žalobce měl termín k podání žádosti sjednán, je třeba zdůraznit, že žalovaný obecně není oprávněn na základě nyní platné právní úpravy žádost posoudit jako nepřijatelnou podle § 169h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců z důvodu nesjednání termínu pro osobní podání žádosti. Proto z tohoto důvodu nemůže být nepřijatelnou ani žalobcova žádost. Žalobce poukazuje na znění § 169h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, podle kterého je žádost o pobyt nepřijatelná, jestliže „cizinec si předem nesjednal termín podání žádosti o udělení dlouhodobého víza nebo žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu nebo trvalému pobytu způsobem stanoveným tímto zákonem…“(podtrženou pasáž zvýraznil právní zástupce). Je tedy zřejmé, že žádost je nepřijatelná podle tohoto ustanovení pouze v případě, kdy cizinec nedodrží způsob sjednání termínu pro podání žádosti, který stanoví zákon o pobytu cizinců. Zákon o pobytu cizinců v platném znění však žádný způsob sjednání termínu pro podání žádosti nestanoví. Ustanovení § 169h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců je proto v současnosti obsoletní. Ustanovení § 169f téhož zákona sice stanoví pro žadatele povinnost předem si sjednat termín osobního podání žádosti, avšak není možno je používat odděleně od § 169h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Podle tohoto ustanovení „žadatel je povinen si předem sjednat termín osobního podání žádosti o udělení dlouhodobého víza nebo žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu nebo trvalému pobytu způsobem, který zastupitelský úřad zveřejní na své úřední desce“ (podtrženou pasáž zvýraznil právní zástupce). V návaznosti na § 169h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců však zastupitelský úřad nemůže na své úřední desce zveřejnit jakýkoli způsob sjednání termínu podle vlastního uvážení, ale pouze takový způsob, který je výslovně stanovený zákonem o pobytu cizinců. Žalovaný na své úřední desce dne 23. 8. 2017 zveřejnil informaci: „Velvyslanectví České republiky v Hanoji oznamuje, že žadatel je v souladu § 169f zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (v platném znění), povinen si předem sjednat termín osobního podání žádosti o udělení dlouhodobého víza nebo žádosti o vydání povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu prostřednictvím systému Visapoint. Internetová registrace termínu podání žádosti prostřednictvím systému Visapoint na https://visapoint.eu je bezplatná. Registraci je možno provést na 30 dnů dopředu. K provedení registrace musí žadatel mít funkční e-mailovou adresu, na kterou jsou zasílány kódy pro potvrzení registrace a její případné zrušení…“ Žalobce k tomu namítá, že registrace prostřednictvím systému Visapoint není jakožto způsob sjednání termínu osobního podání žádosti v zákoně o pobytu cizinců stanovena. Žalovaný v textu nesprávně informuje, že tato povinnost registrace prostřednictvím systému Visapoint vyplývá z § 169f zákona o pobytu cizinců. Žalobce nakonec uvádí, že se opakovaně marně pokoušel prostřednictvím právního zástupce v systému Visapoint registrovat poté, co uvedená informace byla dne 23. 8. 2017 zveřejněna na úřední desce žalovaného, avšak systém mu vždy odpověděl, že žádné termíny nejsou volné a má se o registraci pokusit později. Je tedy zřejmé, že žalovaný na své úřední desce zveřejnil způsob sjednání termínu pro podání žádosti prostřednictvím systému Visapoint, který však není stanoven zákonem a který navíc registraci fakticky neumožňuje. Žalobce proto dosáhl vpuštění do prostor žalovaného na základě registrace k podání žádosti o krátkodobé schengenské vízum.
5. Žalobce dále konstatoval, že žalovaný při svém jednání a rozhodování, proti kterému směřuje tato žaloba, použil (v rozporu se zákonem viz bod I. 1 této žaloby) nové ustanovení § 169h zákona o pobytu cizinců, které je účinné od 15. 8. 2017. Neexistuje proto žádná judikatura ani odborná literatura k otázce, zda se domáhat soudní ochrany žalobou proti rozhodnutí či žalobou na ochranu proti nezákonnému zásahu. Podle žalobce není jisté, zda usnesení podle § 169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců podléhá soudnímu přezkumu. Pokud žalovaný nesprávně posoudil otázku nepřijatelnosti žádosti, nemá to žádný vliv na fakt, že podáním žádosti bylo řízení zahájeno a Ministerstvo vnitra, jakožto věcně příslušný správní orgán, je povinno v zákonných lhůtách o žádosti rozhodnout bez ohledu na existenci usnesení žalovaného o nepřijatelnosti žádosti. Usnesení o nepřijatelnosti žádosti nemá konstitutivní povahu a nebrání tomu, aby se žalobce po uplynutí zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí úspěšně domáhal ochrany proti nečinnosti u nadřízeného správního orgánu, popřípadě žalobou na ochranu proti nečinnosti u správního soudu, kdy jak nadřízený správní orgán, tak správní soud by si samy učinily úsudek o tom, zda žádost je či není přijatelná. Pokud i přes vydání usnesení o nepřijatelnosti žádosti žalovaným zůstává pro žalobce zachována možnost podat žalobu proti Ministerstvu vnitra na ochranu proti nečinnosti, kterou by bylo možno soudem shledat za důvodnou, nedošlo tímto usnesením k založení, změně, zrušení ani k závaznému určení práva nebo povinnosti žalobce. Usnesení podle § 169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců by proto nesplňovalo náležitosti rozhodnutí podle § 65 odst. 1 zákona č.  150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“). Proti této argumentaci však stojí judikatura Nejvyššího správního soudu, která se týká odložení věci podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jne „správní řád“), což je úkon správního orgánu, který se svojí povahou a následky podobá povaze a následkům usnesení podle § 169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2017, sp.zn. 3 Azs 297/2016. Žalobce proto podává žalobu podle § 65 a násl. s.ř.s. proti usnesení žalovaného. Žalobce však in eventum podává rovněž žalobu podle § 82 a násl. s.ř.s.. na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, když v rozporu se zákonem a bez právního důvodu označil za nepřijatelnou žalobcovu žádost o vydaní povolení k trvalému pobytu a vrátil mu tiskopis žádosti a předložené doklady. Podání této žaloby naopak podporuje názor Nejvyššího správního soudu, který k  obdobné situaci vyslovil v rozsudku ze dne 26. 7. 2017, sp.zn. 6 Azs 326/2016. Žalobce tedy činí předmětem řízení otázku, zda usnesení podle § 169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců podléhá soudnímu přezkumu. V případě, že soud dospěje k názoru, že usnesení podle § 169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců podléhá z hlediska § 65 s.ř.s soudnímu přezkumu, navrhuje žalobce, aby soud 1) napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k novému projednání a rozhodnutí a 2) uložil žalovanému povinnost nahradit náklady řízení. In eventum v případě, že soud dospěje k názoru, že usnesení podle § 169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců nepodléhá z hlediska § 65 s.ř.s soudnímu přezkumu, navrhuje žalobce, aby soud rozhodl tak, že 1) zásah žalovaného spočívající v tom, že dne 24. 10. 2017 vrátil žalobci žádost o vydání povolení k trvalému pobytu podanou žalobcem u žalovaného dne 19. 9. 2017 jakožto nepřípustnou, tedy mu vrátil tiskopis žádosti a veškeré předložené doklady, byl nezákonný a že 2) se žalovanému ukládá povinnost nahradit náklady řízení.

III.

Vyjádření žalovaného k žalobě

6. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že Velvyslanectví České republiky v Hanoji (dále jen „ZÚ Hanoj“) obdrželo k vyjádření žalobu výše uvedeného žalobce proti usnesení žalovaného ze dne 19. 9. 2017, č.j. 3136/2017-HANOI-3, eventuálně na ochranu před nezákonným zásahem. ZÚ Hanoj je ve smyslu § 4 odst. 1 zákona č. 150/2017 Sb. o zahraniční službě (dále jen „zákon o zahraniční službě“), útvarem Ministerstva zahraničních věcí ČR (dále jen „MZV“). Z tohoto důvodu postrádá pasivní žalobní legitimaci, tou je naopak nadáno MZV jako takové. Na uvedeném nic nemění rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č.j. 10 Azs 153/2016-52, podle kterého jsou zastupitelské úřady ve věcech obdobných projednávanému případu pasivně žalobně legitimovány. Jak je z bodu 79 předmětného rozsudku zjevné, Nejvyšší správní soud si byl vědom způsobu, jakým zákonodárce v zákoně o zahraniční službě vymezil vztah MZV a zastupitelských úřadů, ale novou právní úprava nezohlednil, jelikož ačkoli byla tato úprava v rozhodné době platná, nenabyla ještě účinnosti. Z poznámky Nejvyššího správního soudu učiněné v daném ohledu v předmětném rozsudku je patrné, že Nejvyšší správní soud nevyloučil odlišný přístup k pasivní žalobní legitimaci s ohledem na nově definovaný vztah MZV a zastupitelských úřadů, rozhodoval-li by po nabytí účinnosti zákona o zahraniční službě. S ohledem na uvedené je potřeba mít za to, že s účinností od 1. 7. 2017 je zastupitelský úřad útvarem (organizační složkou) MZV v institucionálním i kompetenčním smyslu se všemi z toho plynoucími důsledky. MZV je proto plně přičitatelné jednání ZÚ Hanoj a je tak minimálně oprávněno v řízení, které se týká výkonu veřejné správy zastupitelského úřadu, za ZÚ Hanoj vystupovat (z tohoto důvodu bude nadále označováno MZV ČR též jako žalovaný). Důsledkem závěru, že MZV je třeba považovat za žalovaného a v oddíle IV. odůvodněné nepřípustnosti žaloby proti usnesení podle § 169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců, je místní nepříslušnost Krajského soudu v Plzni, protože ta se v souladu s § 7 odst. 2 s.ř.s. bude řídit podle sídla MZV. Dokonce, i pokud by se soud neztotožnil s názorem MZV a považoval za žalovaného ZÚ Hanoj, z citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, bod 91, vyplývá, že i tak by bylo třeba místní příslušnost určit podle sídla MZV a konstatovat tak místní nepříslušnost Krajského soudu v Plzni. V případě, že by se soud s výše uvedenou interpretací pasivní žalobní legitimace MZV neztotožnil, dovoluje si MZV laskavě požádat, aby soud MZV, resp. ZÚ Hanoj vyzval k nápravě dříve, než podnikne další procesní kroky.
7. Žalovaný dále uvedl, že z hlediska skutkového lze věc popsat následovně. Žadatel se zaregistroval v systému Visapoint k podání žádosti o schengenské vízum. Při osobní návštěvě ZÚ Hanoj dne 19. 9. 2017 předal zmocněný zástupce pověřenému pracovníku ZÚ Hanoj v rozporu s registračními údaji v systému Visapoint žádost o povolení k trvalému pobytu. ZÚ Hanoj svým usnesením ze dne 19. 9. 2017, č.j. 3136/2017-HANOI-3, konstatoval nepřijatelnost žádosti, neboť si žadatel nesjednal termín k podání žádosti a žádost tak nebylo možné považovat za osobně podanou. ZÚ Hanoj následně žádost zaslal žadateli poštou zpět spolu se záznamem o usnesení ze dne 19. 9. 2017, č.j. 3136/2017-HANOI-3, učiněného do spisu podle § 169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců. K nepřijatelné žádosti o povolení k trvalému pobytu byla připojena žádost o upuštění od osobního podání žádosti o povolení k trvalému pobytu odůvodněná údajnou nemožností získat v systému Visapoint registraci pro podání žádosti o povolení k trvalému pobytu. Žádost o upuštění od osobního podání ZÚ Hanoj svým usnesením ze dne 24. 10. 2017, č.j. 3136/2017-HANOI-3a, zamítl a řízení o povolení k trvalému pobytu v téže věci zastavil. Proti tomuto usnesení podal žadatel rozklad, ve kterém se dožaduje zrušení napadeného usnesení a vrácení věci ZÚ Hanoj k novému projednání.
8. Žalovaný dále konstatoval, že považuje žalobu za částečně nepřípustnou a v celém rozsahu pak za nedůvodnou, a to z důvodů dále uváděných. K přípustnosti žaloby žalovaný uvedl, že žalobce směřuje svoji žalobou proti uvedenému usnesení a požaduje jeho zrušení pro tvrzenou nezákonnost - jelikož sám pochybuje, zda usnesení vydané na základě § 169h zákona o pobytu cizinců je přezkoumatelným právním aktem, činí návrh in eventum, jímž namítá nezákonný zásah žalovaného. Podle žalovaného je žaloba nepřípustná v části, která směřuje proti uvedenému usnesení. Zaprvé, pochybnost žalobce ohledně soudního přezkumu usnesení podle § 169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců je zcela na místě, neboť toto nesplňuje náležitosti rozhodnutí podle § 65 odst. 1 s.ř.s., není konstitutivní a nepodléhá tak soudnímu přezkumu. Takové usnesení nezakládá, nemění, neruší ani závazně neurčuje práva a povinnosti žalobce. Citace rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2017, sp.zn. 3 Azs 297/2016, a vedení paralely s odložením věci podle § 43 odst. 1 písm. a) správního řádu je podle  názoru  MZV  nepřípadné, a to ze dvou důvodů. Prvním důvodem je, že usnesení o nepřijatelnosti podle § 169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců na rozdíl od usnesení o odložení věci podle § 43 odst. 1 písm. a) správního řádu nepředpokládá ani správní přezkum. Tím méně pak zákonodárce mohl zamýšlet přezkum soudní. Druhým důvodem je, že usnesení se neodůvodňuje, ale pouze se podle § 169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců sdělí včetně důvodů nepřijatelnosti. Záměrně koncipovaná absence odůvodnění usnesení o nepřijatelnosti působí jeho nepřezkoumatelnost. Přezkum ovšem nebyl v souladu s tímto efektem ani předvídán. Nekonstitutivnost usnesení o nepřijatelnosti působí, že jím nedochází k významnému zásahu do právní sféry žalobce. Tomu odpovídá absence odůvodnění, která nepředpokládá soudní přezkum. Zadruhé, uvedený výklad potvrzuje důvodová zpráva k zákonu č. 222/2017 Sb., kterým byl novelizován zákon o pobytu cizinců, k § 169h odst. 3: „Cílem je tedy zakotvení efektivního postupu správního orgánu pro vypořádání se se zjevnými vadami, jako je např. podání žádosti na nepříslušném zastupitelském úřadu. Nejde však o zavedení postupu nepodléhajícího žádné kontrole, důvody nepřijatelnosti jsou striktně vymezeny zákonem a proti tomuto postupu správního orgánu je možné podat stížnost podle § 175 správního řádu.“ MZV je tak přesvědčeno, že usnesení podle § 169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců nesplňuje náležitosti rozhodnutí podle § 65 odst. 1 s.ř.s. a žaloba je tak podle ustanovení § 68 odst. 1 písm. e) v části, ve které směřuje proti dotčenému usnesení, nepřípustná. Z tohoto důvodu se žalovaný vyjádří k odůvodněnosti žaloby pouze ve vztahu k nezákonnému zásahu. Jelikož nicméně žalobce k části žaloby týkající se nezákonného zásahu neuvádí žádné samostatné argumenty, než jakými odůvodňuje nezákonnost dotčeného usnesení, platí níže uvedená argumentace analogicky i pro případ, že by se soud neztotožnil se závěry žalovaného ohledně nepřípustnosti žaloby v části, ve které směřuje proti uvedenému usnesení.
9. K odůvodněnosti žaloby žalovaný uvedl, že žalobce uplatňuje na podporu tvrzení o nezákonném zásahu žalovaného čtyři důvody.
10. Zaprvé, namítá, že žalovaný nezákonně odmítl přijetí jeho žádosti o povolení k trvalému pobytu, ačkoli byl zaregistrován za účelem sjednání termínu osobního podání žádosti ve smyslu § 169f zákona o pobytu cizinců. S uvedeným tvrzením nelze souhlasit. Předně, podle § 169f zákona o pobytu cizinců je žadatel povinen sjednat si termín osobního podání žádosti způsobem, který zastupitelský úřad zveřejní na své úřední desce. Ustanovení § 169d odst. 2 zákona o pobytu cizinců přitom definuje osobní podání žádosti tak, že se jím rozumí úkon žadatele, při kterém se žadatel osobně dostaví ke správnímu orgánu, u kterého má být žádost podána, a osobě přímo se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu určené k přijetí žádosti podá žádost v době určené pro jednotlivé druhy a účely pobytových oprávnění a ve formě a způsobem, který stanoví tento zákon. Podle § 169h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců je žádost nepřijatelná, pokud si cizinec předem nesjednal termín podání žádosti o udělení dlouhodobého víza  nebo  žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu nebo trvalému pobytu způsobem stanoveným zákonem o pobytu cizinců. Pokud má být žádost podle § 169d odst. 2 zákona o pobytu cizinců podána osobně v době určení pro jednotlivé druhy a účely pobytových oprávnění a je-li zároveň stanovena povinnost podle § 169f zákona o pobytu cizinců sjednat si za účelem osobního podání žádosti termín, je ze systematiky těchto ustanovení zřejmé, že tato povinnost je splněna pouze, pokud se žadatel zaregistroval pro druh a účel pobytového oprávnění, který skutečně zamýšlí podat. Uvedené odpovídá rovněž účelu povinnosti sjednání termínu osobního podání žádosti, kterým je umožnit zastupitelskému úřadu, jehož činnost se obecně vůči jiným úřadům v České republice vyznačuje značně omezenými kapacitami, efektivní organizaci vízového procesu. Ostatně i důvodová zpráva k zákonu č. 222/2017 Sb., kterým byl novelizován zákon o pobytu cizinců, k § 169d uvádí: „Z důvodu nutnosti organizace práce zastupitelských úřadů v návaznosti na zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení je rovněž stanoveno, že podání musí být učiněno v době stanovené pro daný typ pobytového oprávnění.“ Navíc, i pokud by však zákon o pobytu cizinců explicitně nestanovil, že povinnost osobního podání žádosti se váže ke konkrétnímu druhu a účelu pobytového oprávnění, podle obecných zásad právních by měly všechny právní úkony směřovat k cíli, který příslušná jednající osoba skutečně sleduje. Je tedy zapotřebí, aby vůle jednající osoby byla nejen svobodná, ale i vážná, což znamená, že úmysl účastníků právního vztahu musí skutečně směřovat k vyvolání právních účinků, které jsou s jejím projevem spojeny. Jestliže však v daném případě žadatel jakožto účastník řízení činí úkony, resp. činí projev vůle směřující k podání žádosti o schengenské vízum, ale ve skutečnosti mu jde o to, aby získal povolení k trvalému pobytu, pak se jeho vůle objektivně rozchází s jejím vnějším projevem. Takové jednání je tzv. disimulovaným, neboli zastřeným, právním úkonem, kdy simulované jednání a v něm obsažená kauza (důvod, pohnutky počinu) slouží k zastření (jiného) pravého důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 9. 2009, sp.zn. 30 Cdo 833/2008). V této souvislosti se uvádí, že právní ochrany by měly požívat pouze úkony vážné a čestně motivované, nikoli úkony svou podstatou lstivé. Registrací k osobnímu podání žádosti o jiný druh pobytového oprávnění by navíc žadatel získal neoprávněnou výhodu vůči ostatním žadatelům o trvalý pobyt, kteří zákon dodrželi. Z popsaných skutkových okolností, které nejsou předmětem sporu, je přitom zřejmé, že žalobce se zaregistroval pro jiný druh a účel pobytu, než pro který následně podal na přepážce ZÚ Hanoj žádost. Takový postup nelze z právě uvedených důvodů považovat za splnění registrační povinnosti ve smyslu § 169f zákona o pobytu cizinců. Ustanovení § 169h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců přitom spojuje s porušením registrační povinnosti nepřijatelnost žádosti. Pokud žalovaný v takové situaci odmítl přijmout žádost, jednal v naprostém souladu s uvedeným ustanovením zákona o pobytu cizinců a jeho postup proto nelze shledat nezákonným.
11. Zadruhé, žalobce namítá, že žalovaný nebyl oprávněn konstatovat nepřijatelnost žádosti z důvodu nesplnění registrační povinnosti, jelikož takový následek nesplnění registrační povinnosti spojuje § 169h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců pouze se situací, kdy si žadatel nesjednal termín způsobem stanoveným zákonem - podle tvrzení žalobce přitom zákon žádný způsob sjednání termínu nestanoví. K uvedenému postačí uvést, že podle § 169f zákona o pobytu cizinců je žadatel povinen „předem sjednat termín osobního podání žádosti o udělení dlouhodobého víza nebo žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu nebo trvalému pobytu způsobem, který zastupitelský úřad zveřejní na své úřední desce“ (zdůraznění doplněno). Z toho je zjevné, že zákon zcela jednoznačně stanoví způsob sjednání termínu osobního podání žádosti, a to tak, že určení konkrétního způsobu ponechává na zastupitelském úřadu. Uvedené odpovídá účelu dotčeného ustanovení uvedenému v důvodové zprávě k dotčené novele zákona o pobytu cizinců k § 169f, podle které: „I nadále je tak v zákoně obsažena existence objednávkového systému na zastupitelském úřadě (pro žádosti o pobytová oprávnění), kterým se realizuje povinnost osobního podání žádosti na zastupitelském úřadě. Je na rozhodnutí zastupitelského úřadu, zda z kapacitních důvodů objednávkový systém využije. Aby bylo možné předejít snahám o obcházení tohoto rezervačního systému, upravuje se v novém ustanovení o nepřijatelnosti žádosti nový důvod spočívající v nesjednání termínu podání žádosti. Institutem upuštění od povinnosti osobního podání žádosti pak lze reagovat na individuální situace, při nichž by nebylo vhodné rezervaci k podání žádosti vyžadovat.“ Žalovaný přitom v souladu s § 169f zákona o pobytu cizinců určil a prostřednictvím internetových stránek ZÚ Hanoj zveřejnil způsob sjednávání termínů pro osobní podání žádosti prostřednictvím objednávacího systému Visapoint, jak ostatně uvádí sám žalobce. Žalovaný proto byl v takovém případě oprávněn vyžadovat předchozí registraci žalobce pro dotčený druh a účel pobytu, který skutečně zamýšlel podat, prostřednictvím systému Visapoint. Jelikož žalovaný registrační povinnost nesplnil, jednal žalovaný zcela v souladu se zákonem o pobytu cizinců, pokud odmítl žádost přijmout jako nepřijatelnou, a jeho postup proto nelze shledat nezákonným.
12. Zatřetí, žalobce namítá, že splnil povinnost osobního podání žádosti, jelikož byl osobně přítomen v prostorách ZÚ Hanoj. Jak vyplývá z vyjádření žalovaného výše, povinnost osobní účasti je přímo spojená se splněním povinnosti sjednání termínu osobního podání žádosti. V případě, že termín nebyl platně sjednán, tj. nebyla splněna registrační povinnost, je pro účely podání žádosti pro určitý druh a účel pobytového oprávnění potřeba na žadatele hledět, jako by nebyl osobně přítomen, byt’ by se fyzicky nacházel v prostorách zastupitelského úřadu. Opačný výklad by zcela popřel účel, který je povinností sjednat si předem termín osobního podání žádosti sledován, jak uvedeno výše. Z uvedeného vyplývá, že konstatování nesplnění osobní přítomnosti je pouze přímým logickým důsledkem nesplnění podmínky registrační povinnosti. Jelikož posledně uvedená povinnost nebyla v dotčené situaci splněna, žalovaný se nedopustil nezákonného postupu, pokud odmítl přijmout žádost z důvodu nesplnění povinnosti osobní přítomnosti.
13. Začtvrté, žalobce namítá, že žalovaný nebyl oprávněn vydat usnesení o nepřijatelnosti žádosti o povolení k trvalému pobytu z důvodu porušení povinnosti si sjednat termín k podání žádosti a povinnosti podat žádost osobně, neboť součástí žádosti o povolení k trvalému pobytu byla žádost o upuštění povinnosti osobního podání. Dle žalobce měl žalovaný žádosti vyhovět a upustit od povinnosti osobního podání, nebo usnesením žádost zamítnout a řízení zastavit, přičemž jakékoli jiné rozhodnutí považuje žalobce za nicotné. K uvedenému MZV uvádí, že žalovaný vydal usnesení o nepřijatelnosti žádosti o povolení k trvalému pobytu v souladu s § 169h odst. 1 písm. a) a 169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců, neboť se žadatel domáhal podání žádosti na místě, přestože, jak je uvedeno výše, nebyly splněny zákonné požadavky pro takové podání dle § 169d odst. 1 a 169f zákona o pobytu cizinců. O samotné žádosti o upuštění povinnosti osobního podání žalovaný rozhodl usnesením ze dne 24. 10. 2017, č.j. 3136/2017-HANOI-3a, kterým byla žádost zamítnuta a řízení o žádosti zastaveno. Proti tomuto usnesení podal žadatel rozklad, který byl MZV doručen dne 27. 10. 2017, tedy před podáním projednávané žaloby.
14. Závěrem svého vyjádření žalovaný uvedl, že usnesení podle § 169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců nesplňuje náležitosti rozhodnutí podle § 65 odst. 1 s.ř.s. a žaloba je tak podle § 68 písm. e) téhož zákona nepřípustná v rozsahu, v jakém směřuje napadenému rozhodnutí. Ustanovení § 65 s.ř.s. propůjčuje možnost soudní ochrany žalobou těm subjektům, kteří byli zkráceni na svých právech rozhodnutím správního orgánu. Pokud by soud uznal žalobu podle tohoto ustanovení přípustnou, vzhledem k tomu, že ZÚ Hanoj coby žalovaný jednal v daném případě secundum legem, je podaná žaloba proti napadenému rozhodnutí nedůvodná. Ustanovení § 82 s.ř.s. propůjčuje možnost soudní ochrany žalobou těm subjektům, kteří byli přímo zkráceni na svých právech nezákonným zásahem správního orgánu. Vzhledem k tomu, že ZÚ Hanoj coby žalovaný správní orgán jednal v daném případě secundum legem, je podaná žaloba na ochranu před nezákonným zásahem nedůvodná. V rozsahu, v jakém soud případně uzná žalobu přípustnou, MZV navrhuje, aby ji na základě výše uvedeného zamítl jako nedůvodnou dle § 78 odst. 7 s.ř.s.

IV.

Sdělení a replika žalobce ze dne 26. 2. 2018

15. Žalobce v reakci na přípis soudu ze dne 19. 2. 2018 uvedl, že vzhledem k právnímu názoru soudu k přípustnosti žaloby proti usnesení Velvyslanectví ČR v Hanoji ze dne 19. 9. 2017, č.j. 3136/2017-HANOI-3, sděluje, že již netrvá na eventuálním žalobním petitu a žádá, aby řízení bylo nadále vedeno již jen jako řízení o žalobě proti uvedenému usnesení.
16. Současně s tím žalobce podal repliku k vyjádření žalovaného, ve které uvedl, že především znovu zdůrazňuje, že ZÚ nemůže o téže žádosti žalobce rozhodnout usnesením napadeným touto žalobou podle § 169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců, kterým deklaruje, že žádost je nepřijatelná, řízení není zahájeno a na žádost se hledí, jako by nebyla podána, a zároveň o téže žádosti žalobce vydat dne 24. 10. 2017 usnesení č.j. 3136/2017-HANOI -3a, kterým zamítá žádost o upuštění od povinnosti osobního podání a zastavuje řízení o povolení k trvalému pobytu žalobce. Tento svůj postup, kdy jedním usnesením deklaruje, že řízení není zahájeno a dalším usnesením toto „nezahájené“ řízení zastavuje, žalovaný potvrzuje v bodě II. svého vyjádření. Z vyjádření je dále zřejmé, že žalovaný ztotožňuje pojem „zveřejní na své úřední desce“ v § 169f zákona o pobytu cizinců (… způsobem, který zastupitelský úřad zveřejní na své úřední desce) s pojmem „způsobem stanoveným tímto zákonem“, který je obsažen v § 169h zákona o pobytu cizinců. Logicky přitom nejde o totožné postupy. Stanovení způsobu sjednání termínu logicky musí předcházet jeho zveřejnění. Jedná se tedy o dva kroky, nejprve je stanoven způsob sjednání termínu (v souladu se zákonem) a ten je poté zveřejněn na úřední desce zastupitelského úřadu. Stanovení způsobu sjednání termínu pro podání žádosti je zásahem do práv a povinností cizinců, kteří na konkrétním zastupitelském úřadě chtějí podat žádost o vízum nebo pobytové oprávnění. „Stanovení způsobu sjednání termínu“ proto musí být provedeno zákonem předvídaným postupem a mít zákonem předvídanou formu, tedy musí se jednat o zákonnýmzpůsobem přijatou obecně závaznou normu, zákonným způsobem vydaným individuálním právním aktem, popřípadě opatřením obecné povahy. Výsledek se pak uveřejní na úřední desce. Žalovaný však argumentuje pouhým uveřejněním povinnosti registrace v systému Visapoint na úřední desce zastupitelského úřadu, ale neuvádí, jakým postupem tato povinnost byla stanovena, na základě jakého rozhodovacího procesu, na základě jakých kritérií a v jaké formě atd. Přitom i z jeho vyjádření je zjevné, že si rozdíl mezi „stanovením“ a „zveřejněním“ uvědomuje, což vyplývá z první věty v posledním odstavci na str. 5 vyjádření, kde uvádí, že ZÚ ČR Hanoi způsob sjednávání termínů „určil“ (neuvádí však jakým postupem a v jaké formě) a poté „zveřejnil“.

V.

17. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. 3. 2018, č.j. 57 A 104/2017-66 (dále jen „zrušený rozsudek“), napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
18. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. 8. 2018, č.j. 4 Azs 150/2018-35 (dále jen „zrušující rozsudek“), výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

VI.

Posouzení věci soudem

19. Vzhledem k tomu, že soud shledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s., rozhodl o věci samé bez jednání (§ 51 odst. 2 ve spojení s § 76 s.ř.s.).
20. V souladu s § 75 odst. 1, 2 s.ř.s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě.

A.

21. Krajský soud v Plzni ve zrušeném rozsudku dospěl k níže uvedeným závěrům.
22. Podle § 169h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců je žádost o udělení dlouhodobého víza a žádost o prodloužení doby platnosti dlouhodobého víza a doby pobytu na území na toto vízum nebo žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu nebo trvalému pobytu nepřijatelná, jestliže si cizinec předem nesjednal termín podání žádosti o udělení dlouhodobého víza nebo žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu nebo trvalému pobytu způsobem stanoveným tímto zákonem.
23. Podle § 169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců nepřijatelnost žádosti zjišťuje u žádosti podané na zastupitelském úřadu zastupitelský úřad a u žádosti podané ministerstvu ministerstvo. Je-li žádost nepřijatelná, řízení není zahájeno a na žádost se hledí, jako by nebyla podána; tuto skutečnost ministerstvo nebo zastupitelský úřad cizinci písemně sdělí včetně důvodu nepřijatelnosti, učiní o ní usnesení do spisu a vrátí tiskopis žádosti, veškeré předložené doklady a správní poplatek, pokud byl uhrazen. Nepodá-li cizinec žádost osobně, ač je k tomu podle tohoto zákona povinen, postupuje se obdobně podle věty druhé.
24. Předně je nezbytné uvést, že pokud správní orgán dospěje k závěru o tom, že podaná žádost je nepřijatelná, je jeho povinností o tom rozhodnout usnesením, o němž učiní záznam do spisu. Současně je povinen cizinci písemně sdělit, že „je žádost nepřijatelná, řízení není zahájeno a na žádost se hledí, jako by nebyla podána“ a to „včetně důvodu nepřijatelnosti“.
25. Rozhodnutí o nepřijatelnosti žádosti je rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 65 odst. 1 s.ř.s., neboť se jím závazně určuje, že cizinec nemá veřejné subjektivní právo na věcné projednání své žádosti. Pokud by se nejednalo o rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 65 odst. 1 s.ř.s. a toto bylo vyloučeno ze soudního přezkumu, mohlo by v případě neexistence důvodu nepřijatelnosti žádosti docházet k nezákonnému znemožňování věcného projednání žádosti, která by věcně být projednána měla. Tak se ostatně stalo právě v nyní souzené věci.
26. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o nepřijatelnosti žádosti není vyloučeno ze soudního přezkumu, je nezbytné, z hlediska účinné možnosti ochrany práv účastníka řízení a možnosti soudního přezkumu, aby ke „sdělení důvodu nepřijatelnosti“ došlo konkrétním a přezkoumatelným způsobem.
27. Není zde žádný důvod pro to, aby zde nebylo postupováno analogicky podle § 68 odst. 3 věta první správního řádu, podle kterého se v odůvodnění uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Pouze takovéto odůvodnění totiž tradičně obstojí v rámci soudního přezkumu.
28. V případě žalobce došlo k „písemnému sdělení“ formou zaslání stejnopisu napadeného rozhodnutí. Za této situace bylo nezbytné, aby napadené rozhodnutí bylo odůvodněno v souladu s ustanovením § 68 odst. 3 věta první správního řádu. K tomu nedošlo, neboť v napadeném rozhodnutí jsou pouze uvedeny dva důvody nepřijatelnosti žádosti, avšak jejich naplnění není vůbec nijak zdůvodněno.
29. Soud neshledal, že by zde byl důvod nepřípustnosti podle § 169h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, tedy, že „cizinec si předem nesjednal termín žádosti, ačkoli je zastupitelským úřadem stanovena“.
30. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí nebylo odůvodněno v souladu s ustanovením § 68 odst. 3 věta první správního řádu, dozvěděl se soud teprve z vyjádření žalovaného k  žalobě o tom, že si žalobce měl „sjednat termín podání žádosti pro dotčený druh a účel pobytu prostřednictvím objednávacího systému Visapoint“.
31. Ke kvalitám a funkčnosti „objednávacího systému Visapoint“ se několikrát vyjádřil Nejvyšší správní soud (rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz).
32. V rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 30. 5. 2017, č.j. 10 Azs 153/2016-52, Nejvyšší správní soud v bodech 92 až 101 uvedl: „Jak již bylo vyloženo shora v části IV. 2. 1. tohoto rozhodnutí, pravou podstatou sporu, který vede žalobkyně, je dlouhodobé a systematické svévolné a neprůhledné jednání veřejné správy při výkonu některých jí zákonem svěřených kompetencí. Desítky žalob ve správním soudnictví by bývaly nemusely být podány, kdyby veřejná správa umožnila na zastupitelských úřadech podávat žádosti o příslušná pobytová oprávnění tak, aby všichni, kdo o to měli zájem, mohli tento úkon přiměřeně komfortním způsobem a v reálném čase učinit. Nejvyšší správní soud si je vědom, že zejména v zemích, kde existuje vysoký přetlak poptávky po zaměstnání v České republice  nad  nabídkou,  kterou  je  Česká  republika  z   politických,  společenských a ekonomických důvodů ochotna akceptovat (typicky Vietnam či Ukrajina), musí existovat systém, který efektivně, tedy zejména za únosných nákladů, jež ponese  český  stát,  dokáže  zvládnout  velkou  masu  žádostí o pobytová oprávnění nejrůznějšího druhů, z nichž převážné většině nebude vyhověno. Česká republika má v zásadě neomezený prostor k úvaze, nakolik umožní státním příslušníkům té či oné země pracovat či vyvíjet jinou aktivitu v České republice; svou praxi v tomto ohledu může měnit podle svých potřeb. Není ani pochyb o tom, že právě v zemích jako Vietnam či Ukrajina se nabízí ke zvládnutí administrace žádostí využití informačních technologií. Tyto technologie však musí být používány způsobem, který strukturuje masu žadatelů podle pravidel, která nejsou svévolná a která pokud možno vyloučí rozhodování o žádostech na základě jiných než racionálních a férových kritérií. Jakýkoli jiný postup, a to v kterékoli fázi administrace žádostí, může být podle okolností nezákonným zásahem, proti kterému se dotčené osoby mohou bránit zásahovou žalobou. Se žalobkyní nicméně nelze souhlasit, považuje-li samotné zákonné zakotvení povinnosti osobního podání žádostí o povolení k taxativně vymezeným pobytům, stejně jako žádostí o taxativně vymezená víza (§ 169 odst. 14 věta první, § 170 odst. 1 věta první zákona o pobytu cizinců) za nesouladné s ústavně zaručeným právem na to, domáhat se stanoveným postupem svého práva u správního orgánu (čl. 36 odst. 1, 2. alt. Listiny základních práv a svobod). Požadavek osobního kontaktu žadatele s odpovědnými úředníky České republiky je pro takovéto účely zcela logický a slouží k tomu, aby si Česká republika mohla právě takto ověřit zejména totožnost, motivaci, osobní a další poměry žadatele a na základě toho zvážit bezpečnostní rizika a jiné aspekty související s následným uvážením, zda žadateli má, anebo nemá být vyhověno. Zejména pokud správní orgány adekvátně využívají ustanovení o možnosti upustit od osobního podání žádosti (§ 169 odst. 14 věta druhá, § 170 odst. 1 věta druhá), není důvodu o ústavní konformitě povinnosti osobního podání žádostí o některá povolení k pobytům či o některá víza jakkoli pochybovat. Po státu je však nutno požadovat, aby, pokud povinnost osobního podání žádosti stanovil, také vytvořil adekvátní podmínky pro to, aby tuto povinnost mohli žadatelé o pobyty či víza přiměřeným způsobem splnit. Uvedenou povinnost totiž stát nesmí zneužívat k jiným účelům, než kvůli nimž byla do zákonné úpravy vtělena (viz shora citaci z důvodové zprávy k návrhu zákona vyhlášeného pod č. 427/2010 Sb.), zejména ji nesmí zneužívat ke svévolnému faktickému bránění žadatelům své žádosti vůbec podat, a tím k faktickému znemožnění ucházet se o pobytová oprávnění v České republice. Judikatura správních soudů, která ostatně byla v detailech popsána výše, v minulosti za situace soustavné nevůle veřejné správy řídit se právními názory správních soudů vyvinula jakési „náhražkové“ a ze systémového pohledu absurdní metody, jak konkrétní žadatele o pobytová oprávnění ochránit tím, že se jim umožní podat příslušné žádosti způsoby jsoucími v řadě ohledů v rozporu se smyslem a účelem právní regulace v zákoně o pobytu cizinců.  Takto judikatura dospěla i k závěru, že žádost podaná jako příloha stížnosti proti postupu pracovníka zastupitelského orgánu je žádostí účinně podanou, jakkoli takovéto okolnosti žádosti v podstatě znemožňují prvotní prověření žadatele pracovníkem zastupitelského orgánu v průběhu osobního podání žádosti a prověření klíčových náležitostí žádosti již při jejím podání. Uvedenou judikaturu nutno považovat za nouzovou reakci na dlouhodobě nezákonný postup veřejné správy. S desátým senátem je třeba souhlasit v tom, že musí být od sebe odděleny dva aspekty výše popsané situace. Na jedné straně účinky žádosti „nouzově“ podané způsobem, který je obecně vzato nežádoucí, avšak který je jedinou účinnou obranou žadatele před nezákonným jednáním veřejné správy spočívajícím v tom, že mu neposkytne v přiměřené lhůtě možnost podání žádosti postupem zákonem standardně předpokládaným. Zde rozšířený senát konstatuje, že závěry judikatury o tom, že žádost je za takovýchto podmínek podána účinně, jsou v podmínkách dosavadního jednání veřejné správy zcela správné a  jsou  jediným  alespoň  v  určité  míře účinným nástrojem k ochraně práva žadatelů na to, domáhat se stanoveným postupem svého práva u správního orgánu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Dokud veřejná správa svůj přístup zásadně nezmění, není důvodu na nich cokoli měnit. Dalším aspektem věci je však samotné nezákonné jednání veřejné správy spočívající v řadě dílčích nezákonných postupů. V první řadě je nezákonným zásahem již samotná nemožnost získat v přiměřené době termín pro osobní podání žádosti; pokud vskutku k takovému stavu dochází, a to ať již jakýmikoli konkrétními mechanismy (tj. za využití systému  Visapoint  tam, kde zákon k jeho užití zastupitelský úřad opravňuje, i použitím jiných způsobů určení termínu pro osobní podání žádosti tam, kde povinnost předem si sjednat termín podání žádosti nelze žadateli uložit), jde nepochybně o nezákonný zásah zastupitelského úřadu do práva žadatelů na to, aby jejich žádost byla v přiměřené lhůtě přijata a posouzena. Na tuto prvotní nezákonnost navazuje podle poznatků plynoucích z jiných obdobných věcí již řešených Nejvyšším správním soudem jednání konkrétních pracovníků, jímž je žadatelům bráněno podat žádost bez předchozí (fakticky podle tvrzení žadatelů nemožné) registrace v systému Visapoint. Tato jednání mohou podle okolností být rovněž nezákonným zásahem, například již jen proto, že u konkrétního pobytového oprávnění nemusí ze zákona plynout povinnost žadatele předem si sjednat termín podání žádosti uložená mu zastupitelským úřadem, anebo proto, že jsou fakticky pokračováním předchozího šikanózního způsobu využití systému Visapoint ve vztahu k  žadatelům o ta pobytová oprávnění, u nichž by požadavek předem si sjednat termín podání žádosti byl přípustný. Tím, že na žádost žadatele musí zastupitelský úřad s ohledem na judikaturu správních soudů i v některých případech nestandardního způsobu jejího podání hledět jako na řádně podanou, nejsou ještě bez dalšího „smazány“ případné nezákonnosti, jichž se v souvislosti s procesem podání žádosti veřejná správa mohla dopustit. Proto není ani důvodu k tomu a priori vyloučit ochranu proti takovýmto eventuálním nezákonnostem cestou žaloby na ochranu před nezákonným zásahem. Názor prvního senátu, že zásah do práv, proti kterému by bylo možno se bránit zásahovou žalobou, za dané situace nenastal, jestliže na podání žádosti učiněné nestandardním způsobem je třeba hledat jako na účinné, proto není správný. Závěrem rozšířený senát opakuje to, co Nejvyšší správní soud vyslovil ve stručnosti již ve shora zmíněném rozsudku ze dne 30. 8. 2012, č. j. 8 As 90/2011 - 62, č. 2756/2013 Sb. NSS. Je na veřejné správě, jakým způsobem „technicky“ uspořádá vyřizování žádostí o nejrůznější pobytová oprávnění tak, aby byla schopna je za přiměřených nákladů zvládat. Musí však v každém případě umožnit žadatelům takové žádosti v přiměřeném časovém horizontu a lidsky důstojným způsobem podat. Je na veřejné správě, zda ke splnění tohoto úkolu využije informační technologie, vícestupňovou proceduru posuzování žádostí, prvky náhodného výběru, nástroje ekonomické regulace (správní poplatky v citelné výši) anebo kombinaci některých z těchto či jiných nástrojů. Zvolené nástroje však musí být založeny na racionálních a férových pravidlech a umožňovat průběžnou i následnou kontrolu toho, že nejsou zneužívány či používány svévolně.“
33. Odkazem na závěry učiněné rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu bylo za účinnosti „objednávacího systému Visapoint“ nezbytné na žádost žalobce, podanou sice „nouzovým“ způsobem, pohlížet jako na žádost podanou zcela řádně. Nebyl zde vůbec žádný prostor pro vyslovení důvodu nepřípustnosti podle § 169h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Postupováno tak bylo v přímém rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu.
34. Soud neshledal, ani že by zde byl důvod nepřípustnosti podle § 169h odst. 3 poslední věta zákona o pobytu cizinců, tedy, že „žádost nebyla podána osobně“.
35. V tomto lze znovu odkázat na shora uvedené závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, podle kterých za existence „objednávacího systému Visapoint“ je nezbytné i „nouzově“ podanou žádost považovat za řádně podanou, tj. jakoby byla podána „osobně“. Nebyl zde tedy vůbec žádný prostor pro vyslovení důvodu nepřípustnosti podle § 169h odst. 3 poslední věta zákona o pobytu cizinců. Postupováno tak bylo v přímém rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu.
36. Na rámec uvedeného, je nezbytné upozornit na další zásadní pochybení.
37. Jak vyplývá ze žádosti žalobce, tento současně s jejím podáním požádal o prominutí povinnosti osobní účasti při podání žádosti. Tuto žádost žalobce odůvodnil tím, že oba jeho rodiče mají na území České republiky povolený pobyt, cesta do Vietnamu pouze za účelem podání žádosti by pro ně byla finančně a časově náročná, jejich osobní účast není nezbytná, neboť jejich výslechy, jakožto zákonných zástupců, může správní orgán provést přímo na území České republiky.
38. Jak vyplývá z obsahu napadeného rozhodnutí, správní orgán tuto skutečnost vůbec nezmínil. Přitom bylo jeho povinností nejdříve o této žádosti rozhodnout, než se rozhodl vyslovit důvod nepřípustnosti podle § 169h odst. 3 poslední věta zákona o pobytu cizinců.
39. Podle § 169d odst. 4 zákona o pobytu cizinců Ministerstvo může v odůvodněných případech od povinnosti osobního podání žádosti o udělení nebo o prodloužení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území upustit, pokud cizinec doloží důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti současně s doručením žádosti. Řízení je v případě podle věty první zahájeno dnem, kdy žádost došla ministerstvu. Neupustí-li ministerstvo v případě podle věty první od povinnosti osobního podání žádosti, řízení o žádosti usnesením zastaví.
40. Z právě citovaného ustanovení zákona o pobytu cizinců jednoznačně vyplývá, že přistoupit k zastavení řízení o žádosti, je možné teprve po „neupuštění od povinnosti osobního podání žádosti“.
41. Dlužno doplnit, že v případě, kdy mají oba rodiče povolený pobyt na území České republiky, žadatelem je jejich nezletilé dítě, je nevyhovění žádosti podle § 169d odst. 4 zákona o pobytu cizinců nutné považovat za zcela bezdůvodně šikanózní úkon správního orgánu. Trvání na osobním podání žádosti na území Vietnamu za této situace nemá žádný racionální důvod.

B.

42. Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku dospěl níže uvedeným závěrům.
43. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu z důvodu nesrozumitelnosti. Rozsudek je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., pokud z něj nelze jednoznačně dovodit, jakým právním názorem je správní orgán po zrušení jeho rozhodnutí vázán a jak má v dalším řízení postupovat, nebo pokud z něj nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů byla v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí, nebo pokud je jeho odůvodnění vystavěno na rozdílných a vnitřně rozporných právních hodnoceních téhož skutkového stavu či pokud jsou jeho výroky vnitřně rozporné nebo z nich nelze zjistit, jak vlastně soud rozhodl, a v některých jiných speciálních případech (srov. rozsudek NSS ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013 - 25).
44. Stěžovateli je třeba přisvědčit, že krajský soud v napadeném rozsudku v několika případech institut nepřijatelnosti žádosti podle § 169h zákona o pobytu cizinců nesprávně označil pojmem „nepřípustnost“. Tato terminologická nesprávnost však nevyvolává žádné pochybnosti o právním posouzení věci, jelikož z rozsudku je zcela zřejmé, z jakých ustanovení zákona o pobytu cizinců krajský soud vycházel a k jakým závěrům dospěl. O tom svědčí i to, že stěžovatel v kasační stížnosti se závěry krajského soudu polemizuje a kromě formální záměny dvou termínů na žádnou reálnou nesrozumitelnost rozsudku nepoukazuje.
45. Stěžovatel dále namítal, že usnesení vydané podle § 169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení platí, že [n]epřijatelnost žádosti zjišťuje u žádosti podané na zastupitelském úřadu zastupitelský úřad a u žádosti podané ministerstvu ministerstvo. Je-li žádost nepřijatelná, řízení není zahájeno a na žádost se hledí, jako by nebyla podána; tuto skutečnost ministerstvo nebo zastupitelský úřad cizinci písemně sdělí včetně důvodu nepřijatelnosti, učiní o ní usnesení do spisu a vrátí tiskopis žádosti, veškeré předložené doklady a správní poplatek, pokud byl uhrazen. Nepodá-li cizinec žádost osobně, ač je k tomu podle tohoto zákona povinen, postupuje se obdobně podle věty druhé.
46. Nejvyšší správní soud konstatuje, že touto právní otázkou se již zabýval v rozsudku ze dne 16. 5. 2018, č. j. 6 Azs 82/2018 - 19, kde dospěl k závěru, že se o rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. jedná, neboť: „autoritativně a závazně určuje, že řízení o žádosti o povolení k pobytu či dlouhodobé vízum nebylo zahájeno a na tuto žádost se hledí, jako by nebyla podána – s konečnou platností tedy rozhoduje o osudu této žádosti (srov. body 37 a 40 odůvodnění usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Azs 227/2016 - 36). Případné vyhovující rozhodnutí správních soudů v řízení o žalobě proti tomuto rozhodnutí by přitom stěžovateli poskytlo bezprostřední a účinnou ochranu, neboť po zrušení tohoto usnesení by byla věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení (respektive v první fázi k opětovnému posouzení přijatelnosti žádosti), v němž by byl vázán právním názorem vysloveným soudem ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).“ Uvedený závěr byl potvrzen také v rozsudcích ze dne 16. 5. 2018, č. j. 6 Azs 80/2018 - 19, a ze dne 12. 7. 2018, č. j. 9 Azs 123/2018 - 26.
47. Pokud stěžovatel namítá, že podle důvodové zprávy k zákonu č. 222/2017 Sb. se jedná o sdělení podle části čtvrté správního řádu, Nejvyšší správní soud připomíná, že rozhodnutí je třeba podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu chápat v materiálně formálním smyslu, tj. samotná procesní forma úkonu správního orgánu není pro posouzení otázky, zda se jedná o rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. determinující. Právě podle citovaného rozsudku šestého senátu se v případě usnesení podle § 169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců jedná o rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. s ohledem na jeho dopad do práv cizince i s ohledem na formální náležitosti tohoto úkonu. S ohledem na to je třeba trvat i na požadavku na řádné odůvodnění takového usnesení. Důvodová zpráva k návrhu zákona může přitom být důležitou pomůckou při výkladu zákona, výsledek interpretace právního předpisu je dán především pomocí různých výkladových metod (mj. gramatickou, teleologickou či systematickou), nejen výkladem historickým na základě obsahu důvodové zprávy.
48. Stěžovatel dále namítal, že krajský soud nesprávně posoudil vztah řízení o žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců a postupu, jehož výsledkem je sdělení o nepřijatelnosti samotné žádosti o pobytové oprávnění podle § 169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců.
49. Podle § 169d odst. 1 zákona o pobytu cizinců, [ž]ádost o udělení dlouhodobého víza, s výjimkou diplomatického nebo zvláštního víza, žádost o prodloužení platnosti víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území a žádost o vydání povolení k dlouhodobému, přechodnému nebo trvalému pobytu je cizinec povinen podat osobně.
50. Podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců, [z]astupitelský úřad může v odůvodněných případech od povinnosti osobního podání žádosti upustit, pokud současně s doručením žádosti cizinec doloží důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Řízení je v případě podle věty první zahájeno dnem, kdy žádost došla zastupitelskému úřadu. Neupustí-li zastupitelský úřad v případě podle věty první od povinnosti osobního podání žádosti, řízení o žádosti usnesením zastaví. Zastupitelský úřad může od povinnosti osobního podání žádosti upustit také bez uvedení důvodů cizincem, jsou-li mu důvody pro toto upuštění známy z jeho úřední činnosti, nebo může učinit na své úřední desce prohlášení, že od povinnosti osobního podání žádosti upouští pro určitý druh žádostí o pobytová oprávnění podaných v budoucnu, a to zejména v případech, pokud je cizinec nebo jeho zaměstnavatel účastníkem vládou schváleného programu.
51. Podle žalobou napadeného usnesení vydaného zastupitelským úřadem dne 19. 10. 2017 byla nepřijatelnost žádosti stěžovatele shledána ze dvou důvodů: 1) Podle § 169h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, tj. jelikož cizinec si předem nesjednal termín podání žádosti o udělení dlouhodobého víza nebo žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu nebo trvalému pobytu, a 2) podle § 1 69d odst. 3 zákona o pobytu cizinců, tj. jelikož žádost nebyla podána osobně.
52. Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že souhlasí se závěrem krajského soudu, že přistoupit k zastavení řízení o žádosti je možné teprve po „neupuštění od povinnosti osobního podání“. Nesouhlasí však s interpretací, že byl zastupitelský úřad povinen rozhodnout o žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání před vyslovením nepřijatelnosti.
53. Nejvyšší správní soud považuje za vhodné v tomto bodě vyjasnit, jaký postup vyplývá z § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců a jaký je vztah tohoto ustanovení k § 169h zákona o pobytu cizinců.
54. Z § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že podáním žádosti je zahájeno řízení o věcném posouzení žádosti o pobytové oprávnění. Není tedy vedeno samostatné řízení o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Pokud zastupitelský úřad přisvědčí důvodům předestřeným cizincem pro upuštění od osobního podání žádosti, žádost věcně posoudí. V opačném případě řízení o žádosti zastaví. Nevydává však samostatně rozhodnutí o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti.
55. Z § 169h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců plyne, že pokud si cizinec nesjedná předem termín podání žádosti, žádost je nepřijatelná a podle § 169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců v takovém případě není řízení zahájeno, a na žádost se hledí, jako by podána nebyla.
56. Ze systematiky zákona tedy vyplývá, že institut nepřijatelnosti podle § 169h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců je možné aplikovat pouze na žádosti, které nebyly spojeny s žádostí o upuštění od povinnosti osobního podání. Bylo by zcela nelogické, aby žádost byla nepřijatelná a řízení nebylo zahájeno pro nesjednání termínu k podání žádosti, který může být z povahy věci využit pouze pro osobní podání žádosti, aniž by bylo postaveno najisto, zda cizinec vůbec musí žádost podat osobně. V případě spojení žádosti o pobytové povolení s žádostí o upuštění od povinnosti osobního podání, je tedy třeba postupovat podle § 169 odst. 3 zákona o pobytu cizinců jakožto podle zvláštního předpisu ve vztahu k § 169h odst. 1 písm. a) tohoto zákona. V případě neshledání důvodů pro upuštění od povinnosti osobního podání zastupitelský úřad rozhodne o zastavení řízení.
57. Stěžovateli je v této souvislosti třeba sice přisvědčit, že krajský soud v napadeném rozsudku nesprávně odkázal na § 169d odst. 4 zákona o pobytu cizinců namísto § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Obě ustanovení však upravují stejným způsobem situaci, kdy cizinec požádá o upuštění od osobního podání žádosti, pouze pro jiný typ pobytového oprávnění a u jiného správního orgánu.
58. V posuzovaném případě je nicméně nutno s ohledem na rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 - 52, č. 3601/2017 Sb. NSS, na žádost žalobce nahlížet jako na účinně podanou. Žalovaný proto již z tohoto důvodu nebyl oprávněn vyslovit důvod nepřijatelnosti podle § 169h odst. 1 písm. a) ani odst. 3 zákona o pobytu cizinců.
59. Nejvyšší správní soud konstatuje, že v posuzovaném případě byla žalobcova žádost podána „nouzovým“ způsobem v rozporu s postupem předpokládaným zákonem, jelikož byla podána v termínu určeném pro podání žádosti o jiný typ pobytového oprávnění. Přesto ji však bylo nutné věcně posoudit, jelikož žalobce se byl povinen objednat k jejímu podání přes systém Visapoint, tj. způsobem, který byl v judikatuře správních soudů opakovaně a dlouhodobě označován jako neodpovídající požadavkům zákona.
60. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu k této otázce v cit. rozsudku č. j. 10 Azs 153/2016 - 52 uvedl: „Na jedné straně účinky žádosti „nouzově“ podané způsobem, který je obecně vzato nežádoucí, avšak který je jedinou účinnou obranou žadatele před nezákonným jednáním veřejné správy spočívajícím v tom, že mu neposkytne v přiměřené lhůtě možnost podání žádosti postupem zákonem standardně předpokládaným. Zde rozšířený senát konstatuje, že závěry judikatury o tom, že žádost je za takovýchto podmínek podána účinně, jsou v podmínkách dosavadního jednání veřejné správy zcela správné a jsou jediným alespoň v určité míře účinným nástrojem k ochraně práva žadatelů na to, domáhat se stanoveným postupem svého práva u správního orgánu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Dokud veřejná správa svůj přístup zásadně nezmění, není důvodu na nich cokoli měnit.“
61. Rozšířený senát také konstatoval: „Je na veřejné správě, jakým způsobem „technicky“ uspořádá vyřizování žádostí o nejrůznější pobytová oprávnění tak, aby byla schopna je za přiměřených nákladů zvládat. Musí však v každém případě umožnit žadatelům takové žádosti v přiměřeném časovém horizontu a lidsky důstojným způsobem podat. Je na veřejné správě, zda ke splnění tohoto úkolu využije informační technologie, vícestupňovou proceduru posuzování žádostí, prvky náhodného výběru, nástroje ekonomické regulace (správní poplatky v citelné výši) anebo kombinaci některých z těchto či jiných nástrojů. Zvolené nástroje však musí být založeny na racionálních a férových pravidlech a umožňovat průběžnou i následnou kontrolu toho, že nejsou zneužívány či používány svévolně.“
62. S ohledem na výše uvedené se Nejvyšší správní soud ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že bylo za účinnosti objednávacího systému Visapoint nezbytné na žádost žalobce, přestože byla podána „nouzovým“ způsobem, pohlížet jako na žádost podanou zcela řádně a nebyl zde vůbec žádný prostor pro vyslovení důvodu nepřijatelnosti podle § 169h odst. 1 písm. a) ani § 169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců.
63. Je třeba odmítnout námitku stěžovatele, že závěry rozšířeného senátu již neobstojí ve světle rozsudků NSS ze dne 24. 1. 2018, č. j. 6 Azs 324/2017 – 34, a ze dne 23. 2. 2018, č. j. 5 Azs 312/2017 – 35, podle kterých respektování úředních hodin zastupitelských úřadů není nezákonným zásahem. Uvedené rozsudky se týkaly situace, kdy byl cizincům odepřen vstup do prostor velvyslanectví, jelikož se dostavili mimo úřední hodiny vyhrazené pro podání žádosti o pobytové oprávnění, přičemž se o podání žádosti ve stanovených úředních hodinách vůbec nepokusili. Proti nevpuštění do prostor velvyslanectví se stěžovatelé bránili žalobou proti nezákonnému zásahu. Žádost o povolení k pobytu v těchto případech nebyla vůbec podána.
64. V nyní posuzovaném případě však žalobce doložil, že se pokoušel opakovaně přes objednávací systém Visapoint k podání žádosti objednat, avšak neúspěšně. Následně žádost „nouzovým“ způsobem podal a bylo o ní vydáno napadené rozhodnutí. Posuzovaný případ je tedy třeba odlišit od případů posuzovaných zdejším soudem v rozsudcích ze dne 24. 1. 2018, č. j. 6 Azs 324/2017 - 34, a ze dne 23. 2. 2018, č. j. 5 Azs 312/2017 - 35.
65. V rozsudku ve věci sp. zn. 6 Azs 324/2017 přitom Nejvyšší správní soud konstatoval: „Lze tedy uzavřít, že žalovaný b) by jednal nezákonně, pokud by stěžovatelce odmítl umožnit podat žádost o povolení k dlouhodobému pobytu pouze proto, že neměla dopředu sjednaný termín v systému Visapoint. Jelikož však jedním z důvodů, pro něž nebyla stěžovatelka do budovy zastupitelského úřadu vpuštěna, byla i skutečnost, že se tak snažila učinit mimo vyhrazené úřední hodiny, nelze žalovanému b) jeho postup vytýkat.“ Závěry uvedené v tomto rozsudku tedy zjevně byly vysloveny ve vztahu k jiné situaci, než je posuzována nyní a nebylo záměrem Nejvyššího správního soudu se odchýlit od závěrů vyslovených ve výše citovaném rozsudku rozšířeného senátu.
66. Nejvyšší správní soud byl však nucen z úřední povinnosti přihlédnout k vadě řízení podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., kterou zatížil krajský soud napadený rozsudek tím, že jednal v posuzovaném případě jako s žalovaným s Ministerstvem zahraničních věcí, ačkoliv měl jednat s Velvyslanectvím České republiky v Hanoji.
67. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 10. 2017, č. j. 4 Azs 168/2017 - 15, č. 3658/2018 Sb. NSS, dospěl k závěru, že i s ohledem na zákon č. 150/2017 Sb., o zahraniční službě, je třeba nadále vycházet ze závěrů vyslovených rozšířeným senátem v opakovaně citovaném rozsudku č. j. 10 Azs 153/2016 - 52, podle něhož „Ve výše popsaných oblastech (přijímání žádosti včetně upuštění od povinnosti osobního podání žádosti, odstraňování jejich nedostatků, eventuální vyslýchání žadatelů a odkládání žádostí podaných „nepříslušnému“ zastupitelskému úřadu) je proto zastupitelský úřad správním úřadem v kompetenčním smyslu, a tedy žalovaným ve smyslu § 83 s. ř. s. v případě, že v souvislosti s výkonem těchto kompetencí má někdo za to, že bylo zasaženo úřadem do jeho práv úkonem, který má povahu nezákonného zásahu ve smyslu § 82 s. ř. s.“
68. Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku č. j. 4 Azs 168/2017 - 15 konstatoval, že „[k]líčovým faktorem pro posouzení, který správní orgán je pasivně legitimován, je zodpovězení otázky, kdo vykonával v dané věci své kompetence. Významné zde tedy je materiální pojetí pojmu, nikoli pojetí formální či institucionální. Podle § 4 odst. 1 zákona o zahraniční službě je zastupitelský úřad „organizační útvar ministerstva zřízený za účelem plnění úkolů služby v zahraničí“. Organizační uspořádání však může být toliko pomocným vodítkem v hraničních případech, nejde o kritérium rozhodující. Soud znovu zdůrazňuje, že v předmětné věci byl s ohledem na zákon o pobytu cizinců příslušným orgánem k řízení o žádosti stěžovatelky o udělení krátkodobého víza ZÚ ČR v Hanoji, tento správní orgán vedl spisový materiál a odepřel stěžovatelce možnost do něj nahlédnout. Právě ZÚ ČR v Hanoji vykonával v dané věci určité kompetence, které mu byly svěřeny zákonem.“ Ke stejnému závěru následně dospěl Nejvyšší správní soud i v usnesení ze dne 14. 2. 2018, č. j. 1 Azs 339/2017 - 49.
69. V nyní posuzované věci jde o řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, žalovanou stranou je ze zákona (§ 69 s. ř. s.) správní orgán, který napadené rozhodnutí (proti němuž není přípustný opravný prostředek) vydal. Napadené usnesení, jehož zrušení se žalobce domáhá, vydalo v souladu se svou zákonnou kompetencí pro žádosti podané na tomto zastupitelském úřadě Velvyslanectví České republiky v Hanoji, nikoli Ministerstvo zahraničních věcí. Na ministerstvo ani působnost k vydání takového rozhodnutí po jeho vydání na základě změny zákonné úpravy nepřešla.
70. Krajský soud měl tedy v řízení jednat jako se žalovanou stranou s Velvyslanectvím České republiky v Hanoji, nikoli s Ministerstvem zahraničních věcí. Toto pochybení krajského soudu mělo vliv na zákonnost jeho rozsudku. Jako s účastníkem řízení, který má procesní práva a procesní povinnosti a jemuž může být rozhodnutím o věci samé uložena i povinnost jednat určitým způsobem anebo ve vztahu k němuž může být autoritativně a závazně deklarováno, že se dopustil nezákonnosti, totiž soud jednal s někým, s kým být jednáno nemělo.

C.

71. S ohledem na závěry vyslovené Krajským soudem v Plzni ve zrušeném rozsudku, korigované závěry Nejvyššího správního soudem vyslovenými ve zrušujícím rozsudku, je nezbytné dospět k opětovnému závěru o důvodnosti žaloby.
72. Žalovaný se dopustil podstatného porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Napadené rozhodnutí nebylo odůvodněno v souladu s ustanovením § 68 odst. 3 věta první správního řádu. Pokud by se žalovaný zabýval odůvodněním naplnění jím uvedených dvou důvodů nepřijatelnosti žádosti, nemohlo by rozhodnutí vyznít v neprospěch žalobce.
73. Pokud jde o výtku Nejvyššího správního soudu, že „jako se žalovanou stranou mělo být jednáno s Velvyslanectvím České republiky v Hanoji, nikoli s Ministerstvem zahraničních věcí“, je nezbytné uvést, že žalovaný soudu již dne 7. 12. 2017 sdělil, že žádá, aby „veškerá soudní korespondence byla zasílána cestou datové schránky MZV ČR, jehož je organizační jednotkou“. Takto byla žalovanému zaslána žaloba i výzva a poučení ze dne 12. 1. 2018. V souladu se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu soud za žalovaného namísto „Ministerstva zahraničních věcí“ označil „Velvyslanectvím České republiky v Hanoji“.

VIII.

Rozhodnutí soudu

74. Vzhledem k tomu, že soud shledal, že se žalovaný dopustil podstatného porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, rozhodl soud v souladu s § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. o zrušení napadeného rozhodnutí pro vady řízení. S ohledem na zrušení napadeného rozhodnutí, soud současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). Správní orgán je v dalším řízení vázán právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.)

IX.

Náklady řízení

75. Žalobce měl ve věci plný úspěch, proto mu soud v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s. přiznal právo na náhradu nákladů řízení, a to včetně řízení o kasační stížnosti. Náklady řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 3 000 Kč a v odměně advokáta za 5 úkonů právní služby, a to za jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), tři úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) a jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když advokát převzal a připravil zastoupení žalobce, jménem žalobce podal žalobu a repliku, účastnil se jednání před krajským soudem a podal vyjádření ke kasační stížnosti. Podle § 9 odst. 4 písm. d) a § 7 bod 5 advokátního tarifu činí sazba za jeden úkon právní služby ve věcech žalob a kasačních stížností projednávaných podle soudního řádu správního částku 3 100 Kč. Za pět úkonů právní služby tak žalobci náleží částka ve výši 15 500 Kč. Podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu má advokát za jeden úkon právní služby nárok na paušální částku ve výši 300 Kč, tj. za pět úkonů na částku ve výši 1 500 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupcem žalobce je advokát, který je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku odpovídající této dani. Částka daně z přidané hodnoty činí 3 570 Kč. Náklady řízení tedy včetně daně z přidané hodnoty činí částku ve výši 23 570 Kč. Lhůtu k plnění určil soud podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. ve spojení s § 64 s.ř.s. Místo plnění určil soud v souladu s § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. ve spojení s § 64 s.ř.s.

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost. Kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozsudku. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu; lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni.