č. j. 51 A 6/2018 - 15

 

 

USNESENÍ

       

 

 

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. Ing. Petra Šuránka a Mgr. Jana Čížka ve věci

 

žalobkyně: V. H.

bytem X

proti

žalovanému: Krajský soud v Praze

                        sídlem nám. Kinských 5, 150 75 Praha 5

v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem

takto:

  1. Žaloba se odmítá.
  2. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

 

Odůvodnění:

  1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 28. 8. 2018 u Městského soudu v Praze, a tímto soudem postoupenou usnesením ze dne 6. 9. 2018, č. j. 15 A 31/2018 – 10, místně příslušnému Krajskému soudu v Praze (dále jen „krajský soud“ nebo „soud“), domáhá ochrany před nezákonným zásahem na základě ustanovení § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a to vydáním rozsudku, jímž by správní soud určil, že „Sdělení formulované v dopisu České republiky – Krajského soudu v Praze, 150 75 Praha 5 – Smíchov, nám. Kinských 5, IČ 00215678 zn. Spr 715/2018 ze dne 31. 7. 2018 je nezákonné“.
  2. Žalobkyně v žalobě nejprve zmínila, že dne 2. 7. 2018 podala ke krajskému soudu „Stížnost na postup soudu v rámci řízení sp. zn. KSPH 36 INS 28162/2012“ datovanou dne 29. 6. 2018, v níž uvedla, že v roce 2016 podala podnět předsedkyni krajského soudu, k jehož vyřízení došlo až dne 23. 5. 2017 pod sp. zn. Spr 1109/2016 (dále jen „vyřízení podnětu“), kdy nebyla shledána důvodnou námitka o nesprávném obsazení insolvenčního soudu, kterou žalobkyně opírala o názor, že insolvenční návrhy podané vůči manželům, mají být projednány stejným senátem. Žalobkyně tehdy (jak sama připustila) zastávala nesprávný názor, že insolvenční návrh podaný společností C. dne 27. 7. 2010 (dále jen „první návrh“) měl být přidělen senátu 38 INS, který projednával návrh podaný společností A. T. vůči jejímu manželovi.
  3. Žalobkyně po podrobném seznámení se s obsahem vyřízení podnětu dospěla k názoru, že dosud zůstala nevyřešena zásadní otázka, zda ze strany krajského soudu bylo při přidělení výše uvedeného insolvenčního návrhu postupováno v souladu se zákonem. Důvodem pojaté pochybnosti je tvrzení obsažené ve vyřízení podnětu, podle kterého „první insolvenční návrh podaný společností C. vůči osobě žalobkyně ze dne 27. 7. 2010 byl přidělen do soudního oddělení 36 INS správně, což odpovídalo tehdy platnému rozvrhu práce“. Dle žalobkyně je ověření této skutečnosti podstatné pro posouzení, zda další insolvenční návrhy podané společností C. v roce 2012 mohly být rovněž přiděleny do soudního oddělení 36 INS. Konkrétně jde o návrh ze dne 12. 11. 2012 (dále jen „druhý návrh“), projednávaný pod sp. zn. KSPH 36 INS 28162/2012.  
  4. Žalobkyně prozkoumala rozvrh práce krajského soudu platný pro druhé pololetí 2010, přičemž mj. zjistila, že podle pravidel přidělování měla být věc přidělena jednomu ze senátů 36, 37, 38, 39, 40 a 55 INS s tím, že má být dodržena zásada rotace senátů, čímž má být zajištěna spravedlnost při přidělování věcí tak, aby nemohl rozhodovat soudce se zájmem na výsledku věci, nýbrž zákonný soudce. Dle poznámky platné od 5. 1. 2010 navíc platilo, že se mění poměr přidělovaných věcí INS tak, že senát 41 INS bude přijímat 100 % došlých návrhů a návrhy připadající na ostatní insolvenční senáty se přidělují v poměru 50% senáty 37 INS, 50% 38 INS, 50% 39 INS, 50% 40 INS a 25% 53 INS do odvolání. V rozvrhu práce tak nebyl vůbec uveden senát 36 INS, což je dle názoru žalobkyně vycházejícího z judikatury Nejvyššího soudu (viz usnesení ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1542/2008) zcela nepřípustné a nesouladné s principy sestavování rozvrhu práce. Navzdory tomu byly do senátu 36 INS opakovaně přidělovány nově došlé insolvenční návrhy, což se týká jak prvního, tak druhého návrhu, o kterých tak rozhoduje nezákonný soudce.
  5. Proto dne 29. 6. 2018 podala stížnost, jež byla vyřízena napadeným sdělením ze dne 31. 7. 2018 pod sp. zn. Spr 715/2018 (dále jen „vyřízení stížnosti“). Ve vyřízení stížnosti je s odkazem na ustanovení § 164 odst. 1 a 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“) konstatována nedůvodnost stížnosti, neboť námitka o nezákonném soudci může být předmětem opravného prostředku v probíhajícím řízení dle § 205 odst. 2 nebo v rámci žaloby pro zmatečnost dle § 229 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a zařazení druhého návrhu bylo v souladu s rozvrhem práce platným v době od 1. 9. 2012 do 1. 11. 2012.
  6. Žalobkyně má vyřízení stížnosti za nesprávné, neboť ve svém podání se nedomáhala přezkumu postupu soudu ve výkonu jeho nezávislé rozhodovací činnosti, nýbrž posouzení, zda postup krajského soudu při přidělení druhého návrhu do senátu 36 INS byl v souladu s rozvrhem práce, přičemž toto zjištění je podmíněno posouzením, zda první návrh byl přidělen do senátu 36 INS v souladu s rozvrhem práce platným pro druhé pololetí roku 2010. Je proto přesvědčena, že její požadavek vtělený do stížnosti ze dne 29. 6. 2018 je plně v souladu s § 126 odst. 2 zákona o soudech a soudcích.
  7. Soud po zjištění, že žaloba je včasná a obsahuje potřebné náležitosti, se zabýval přípustností žaloby.
  8. Podle § 82 s. ř. s. se může každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.
  9. Podle § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. se správním orgánem rozumí orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, jakož i fyzická nebo právnická osoba nebo jiný orgán, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy.
  10. Podle § 126 odst. 1 zákona o soudech a soudcích (ve znění účinném v době vyřízení stížnosti) předseda krajského soudu vykonává státní správu krajského soudu a okresních soudů v jeho obvodu. Vedle toho podle odst. 2 téhož ustanovení předseda krajského soudu dbá o důstojnost jednání a dodržování zásad soudcovské etiky v řízeních, vedených u krajského soudu a okresních soudů v jeho obvodu, a o to, aby v těchto řízeních nedocházelo ke zbytečným průtahům. K tomuto účelu, a to i s využitím elektronické evidence věcí, vedených u krajského a okresních soudů, provádí prověrky soudních spisů, dohlíží na úroveň soudních jednání a vyřizuje stížnosti.
  11. Z koncepce zavedené v zákoně o soudech a soudcích je zřejmé, že v činnosti soudů je třeba rozlišovat případy, kdy je vykonávána moc soudní (tzv. jurisdikční složka), a případy, kdy je z pověření orgánu státní správy soudů vykonávána správní činnost a kdy je tedy jednání soudců a pracovníků soudu považováno za úkon správního orgánu.
  12. V dané věci je nepochybné, že podání žalobkyně ze dne 29. 6. 2018 (označené jako stížnost) nemohlo být považováno za stížnost vyřizovanou v rámci výkonu státní správy soudu, neboť žalobkyně v něm nebrojila proti průtahům v řízení, nevhodnému chování soudních osob ani narušení důstojnosti před soudem (§ 164 odst. 1 a 2 zákona o soudech a soudcích), o nichž jediných je předseda krajského soudu dle stávající právní úpravy oprávněn rozhodovat v rámci výkonu státní správy soudu (§ 126 odst. 2 zákona o soudech a soudcích).
  13. Svými podáními (podnětem z roku 2010 a stížností ze dne 29. 6. 2018) se žalobkyně domáhala přešetření způsobu přidělování a zapisování insolvenčních návrhů dle pravidel nastavených v aktuálních rozvrzích práce a v souvislosti s tím především respektu k právu na zákonného soudce.
  14. Právo na zákonného soudce patří mezi základní práva a svobody garantované Listinou základních práv a svobod, která v čl. 38 výslovně stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Institut zákonného soudce představuje jednu z garancí nezávislého a nestranného soudního rozhodování. Rozhodování každé věci zákonným soudcem je integrální podmínkou práva na spravedlivý proces. Právo na zákonného soudce není vyčerpáno pouze věcnou a místní příslušností soudu, ale také přidělováním soudní agendy na základě předem určených pravidel v rozvrhu práce. Dle § 41 zákona o soudech a soudcích rozdělení jednotlivých věci, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty, se řídí rozvrhem práce, který je předsedou soudu vydáván na období kalendářního roku, v jehož průběhu lze rozvrh práce měnit, jen vyžaduje-li to potřeba nového rozdělení prací u soudu. Současně také platí (jak bylo správně konstatováno ve vyřízení stížnosti), že pokud by ve věci rozhodl nezákonný soudce, bylo by to důvodem ke zrušení jeho rozhodnutí v rámci řízení o odvolání nebo i žaloby pro zmatečnost.
  15. Žalobkyní napadené vyřízení stížnosti je tak třeba přiřadit pod výkon moci soudní, nikoli správní, neboť jen zákonný soudce je oprávněn věc projednat a rozhodnout. Nejde tedy o nezákonný zásah správního orgánu. Postup podle s. ř. s. je však určen k ochraně před akty správních orgánů. Ochrany proti postupu při výkonu soudní moci se nelze domáhat žalobami podle s. ř. s., nýbrž (jak bylo vysvětleno shora) procesními prostředky v rámci insolvenčního řízení (odvoláním) nebo žalobou pro zmatečnost. Napadení úkonu soudu – vyřízení stížnosti (podnětu) – učiněného v rámci jurisdikční složky soudní moci žalobou podle s. ř. s. je však nepřípustné, neboť k tomuto účelu tento typ soudní ochrany neslouží (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2005, č. j. 8 Ans 2/2005-63, publikovaný pod č. 692/2005 Sb. NSS).
  16. Podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. soud usnesením odmítne návrh, jestliže je návrh podle tohoto zákona nepřípustný.
  17. S ohledem na shora předestřenou argumentaci soud žalobu jako nepřípustnou odmítl.
  18. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 60 odst. 3 s. ř. s., podle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
  19. Nad rámec tohoto odůvodnění soud dále konstatuje, že s ohledem na nepřípustnost návrhu neshledal důvod pro předložení věci Nejvyššímu správnímu soudu s návrhem na přikázání věci jinému krajskému soudu podle § 9 odst. 1 s. ř. s. (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2017, č. j. Nad 184/2017 – 10, dostupné na www.nssoud.cz).

 

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 14. prosince 2018

JUDr. Věra Šimůnková, v. r.

předsedkyně senátu

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Shodu s prvopisem potvrzuje: A. A.