[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců JUDr. Zory Šmolkové a JUDr. Daniela Spratka, Ph.D.  ve  věci

žalobce:   P. H. C.

zastoupen advokátem Mgr. Vratislavem Tauberem

sídlem nám. 28. října 1898/9, 602 00  Brno

proti

žalované:   Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců

sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21  Praha 4

o žalobě proti rozhodnutím žalované ze dne 21. 3. 2018, č. j. MV-19629-4/SO-2018, ve věci vydání povolení k přechodnému pobytu

takto:

1. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců 21. 3. 2018, č. j. MV-19629-4/SO-2018 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

2. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 9 800 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Vratislava Taubera, advokáta se sídlem nám. 28. října 1898/9, 602 00  Brno.

Odůvodnění:

1. Žalobce se žalobou doručenou krajskému soudu dne 18. 4. 2018 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 3. 2018 č. j. MV-19629-4/SO-2018 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 4. 1. 2018 č. j. OAM-12314-25/PP-2017, kterým byla podle § 87e odst. 1 ve spojení s § 87d odst. 1 písm. b) zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žádost žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské Unie na území České republiky, neboť je důvodné nebezpečí, že by žadatel mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek.

2. Žalobce namítal chybný výklad žalovaného při posuzování hrozby z narušení veřejného pořádku. Jak žalovaný, tak Ministerstvo vnitra dovozovali existenci této hrozby z jednání žalobce, pro které byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře dvou let. Žalobce si však závažnost svého jednání plně uvědomil, již v průběhu trestního řízení svého jednání litoval, celé rodině a především poškozené se omluvil. Z výkonu trestu byl podmíněně propuštěn. Lze tedy předpokládat, že v budoucnu povede řádný život. Žalobce pobývá na území ČR po dobu 10 let a jednání, jehož následkem byl odsuzující rozsudek, je jeho jediným vybočením z dosavadně bezproblémového života. Výklad přijatý žalovaným je v rozporu s článkem 27 odst. 2 Směrnice 2004/38/ES, která spojuje možnost přijetí opatření z důvodu zachování veřejného pořádku pouze s výlučným osobním chováním dotyčné osoby, přičemž samotné předchozí odsouzení pro trestný čin přijetí takového opatření neodůvodňuje, neboť chování dotyčného jedince musí představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, což není případ žalobce, který žije řádný život společně se svým nezletilým synem.

3. Napadené rozhodnutí je rovněž v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, konkrétně s Úmluvou o právech dítěte. Dopad rozhodnutí žalovaného na život nezletilého syna žalobce, který s ním žije, zůstal bez povšimnutí.

4. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. Odkázal přitom na napadené rozhodnutí a spisový materiál.

5. Krajský soud poté, co zjistil, že žaloba byla podána včas ve lhůtě dvou měsíců po doručení písemného vyhotovení rozhodnutí žalovaného žalobci, tedy v souladu s ust. § 72 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu s ust. § 75 odst. 2 s. ř. s. v mezích žalobních bodů a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

6. Ze správního spisu krajský soud zjistil, že žalobce požádal dne 7. 8. 2017 o povolení k přechodnému pobytu na území České republiky jako rodinný příslušník občana Evropské Unie, neboť je otcem P. C., nar. X. O žádosti rozhodlo Ministerstvo vnitra prvostupňovým rozhodnutím tak, že ji zamítlo podle § 87e odst. 1 ve spojení s ust. § 87d odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť je důvodné podezření, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek, přičemž tuto hrozbu Ministerstvo vnitra spatřovalo v úmyslném jednání žalobce, pro které byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 11 T 116/2016-191 ze dne 30. 8. 2016, k trestu odnětí svobody v trvání 2 roky a zařazen do věznice s dozorem, pro zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 trestního zákoníku. Ministerstvo vnitra uzavřelo, že žalobce nerespektuje základní pravidla chování a morálku vyžadovanou společností na českém území, přičemž stupeň škodlivosti jeho jednání je dán zejména významem chráněného zájmu, konkrétně zájmu na ochraně mravního i tělesného vývoje dětí a na ochraně osob mladších 15 let před jakýmikoliv útoky na jejich pohlavní nedotknutelnost. Jednání žalobce shledalo Ministerstvo vnitra natolik společensky nebezpečným, že představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné porušení veřejného pořádku. Ministerstvo vnitra se zabývalo přiměřeností dopadu svého rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, zejména ve vztahu k nezletilému synu P. C., se kterým žalobce od podmíněného propuštění z výkonu trestu žije ve společné domácnosti, a uzavřelo, že s ohledem na to, že žalobce byl manželem a otcem tří nezletilých dětí, současně žil s přítelkyní, s níž počal další dítě, a současně po dobu delší dvou let pohlavně zneužíval dítě, převažuje veřejný zájem na ochraně zdraví a lidských životů občanů České republiky nad zájmem na ochraně rodinných vztahů.

7. Proti tomuto prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání, ve kterém zdůraznil, že se k činu, který byl podkladem jeho trestního odsouzení, doznal, litoval ho, poškozené se za přítomnosti rodinných příslušníků v jednací síni při hlavním líčení opakovaně omluvil a z výkonu trestu byl podmíněně propuštěn, což správní orgán vůbec neposuzoval, ačkoliv z něj vyplývá, že se od žalobce v budoucnu očekává, že povede řádný život. Zdůraznil dopady napadeného prvostupňového rozhodnutí na rodinný život žalobce, zejména na jeho nezletilého syna.

8. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí ztotožnil s názorem prvostupňového orgánu, že žalobce závažným způsobem narušil veřejný pořádek, neboť se dopustil jednání, jímž naplnil skutkovou podstatu trestného činu, přičemž obecnou i typovou společenskou nebezpečnost jednání žalobce je nutno hodnotit jako vysokou, zejména pro význam společenského zájmu chráněného porušenými ustanoveními trestního zákoníku (ochrana mravního a tělesného vývoje dětí). Žalovaný přihlédl k tomu, že žalobce byl po vykonání části trestu podmíněně propuštěn, nicméně vzhledem k tomu, že zkušební doba po podmíněném propuštění z výkonu trestu ještě neuplynula, nelze podle názoru žalovaného hovořit o tom, že žalobce již nebezpečí pro veřejný pořádek nepředstavuje. Teprve uplynutím stanovené zkušební doby žalobce prokáže, že účelu uloženého trestu odnětí svobody bylo dosaženo, a že již nepředstavuje nebezpečí pro veřejný pořádek České republiky. V okamžiku rozhodování je tedy podle názoru žalovaného považovat za stále aktuální jednání žalobce a obavy z jednání žalobce v budoucnu pominou až po uplynutí soudem stanovené zkušební doby. Rozhodnutím podle žalovaného nedošlo k porušení článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zásahem do tohoto práva by totiž podle konstantní judikatury mohl být pouze dlouhodobý zákaz pobytu žalobce na území, který nebyl žalobci stanoven. Poté, co uplyne soudem stanovená zkušební doba podmíněného propuštění, žalobce se osvědčí, nebude již vyhovění žádosti o pobytové oprávnění nic bránit. Mezinárodní závazky ukládají státům Úmluvy povinnost umožnit osobní styk rodiče a nezletilého dítěte, z čehož plyne, že do práv syna žalobce nebylo zasaženo nepřiměřeně.

9. Podle § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců rodinný příslušník občana Evropské unie, který sám není občanem Evropské unie a doprovází občana Evropské unie na území nebo následuje občana Evropské unie, který na území pobývá, je povinen požádat ministerstvo o vydání povolení k přechodnému pobytu, pokud hodlá na území pobývat přechodně po dobu delší než 3 měsíce.

10.                      Podle § 87e odst. 1 zákona o pobytu cizinců je jedním z důvodů [písm. f)] pro zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu důvodné nebezpečí, že by žadatel mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek.

11.                      Pro posouzení věci je podstatný výklad „výhrady veřejného pořádku“, jak s ním pracuje jednak judikatura Nejvyššího správního soud, jednak Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 29. 4. 2004, č. 2004/38/ES. Podle čl. 27 bodu 1 Směrnice 2004/38/ES členské státy smějí omezit svobodu pohybu a pobytu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků bez ohledu na státní příslušnost z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví. Tyto důvody nesmějí být uplatňovány k hospodářským účelům. Podle bodu 2 musí být opatření přijatá z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby. Předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření neodůvodňuje. Osobní chování dotyčného jednotlivce musí představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Odůvodnění, která přímo nesouvisí s dotyčnou osobou nebo souvisejí s generální prevencí, nejsou přípustná.

12.                      K výkladu pojmu „závažné narušení veřejného pořádku“ se vyjádřil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 18. 4. 2013, č. j. 5 As 73/2011 - 146, přičemž stavěl i na analýze judikatury Soudního dvora: „Soudní dvůr EU se při výkladu použití výhrady veřejného pořádku rovněž omezil spíše na konstatování obecnějších principů a mezí užití této výhrady členskými státy, aniž by hodnotil konkrétní okolnosti skutkového stavu jednotlivých případů, a konečné posouzení věci ponechal v kompetenci vnitrostátních soudů. Uvedl, že zatímco zásada volného pohybu osob by měla být vykládána extenzivně, u výhrady veřejného pořádku je naopak nutné použít výklad restriktivní (srov. bod 18 rozsudku ze dne 4. 12. 1974 ve věci Van Duyn, 41/74, Recueil, s. 1337; bod 23 rozsudku ze dne 19. 1. 1999 ve věci Calfa, 348/96, Recueil, s. I-11; bod 64 rozsudku ze dne 29. 4. 2004 ve věci Orfanopoulos a Oliveri, C‑482/01, Recueil, s. I-5257; bod 45 rozsudku ze dne 10. 3. 2005 ve věci Komise proti Španělsku, C‑503/03, Sb. rozh., s. I-1097; bod 23 rozsudku ze dne 10. 7. 2008 ve věci Jipa, C-33/07, Sb. rozh., s. I‑5157). Soudní dvůr stanovil obecný test použití výhrady veřejného pořádku, který „předpokládá kromě společenského nepořádku, který představují všechna porušení práva, existenci skutečného, aktuálního a dostatečně závažného ohrožení některého ze základních zájmů společnosti.“; tedy, 1) nestačí pouhé porušení práva, ale 2) musí existovat skutečná a dostatečně závažná hrozba, 3) dotýkající se základního zájmu společnosti (srov. bod 35 rozsudku ze dne 27. 10. 1977 ve věci Bouchereau, 30/77, Recueil, s. 1999; bod 21 rozsudku ve věci Calfa; bod 66 rozsudku ve věci Orfanopoulos a Oliveri; bod 46 rozsudku ve věci Komise proti Španělsku; bod 43 rozsudku ze dne 7. 6. 2007 ve věci Komise proti Nizozemí, C-50/06, Sb. rozh., s. I-4383; bod 23 rozsudku ve věci Jipa). Tento závěr se ostatně nyní promítá i do znění čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38/ES (zdůraznění podtržením provedl krajský soud).

13.                      V nyní projednávané věci jde o posouzení, zda lze výhradu závažného narušení veřejného pořádku ve smyslu § 87e odst. 1 zákona o pobytu cizinců uplatnit i na případ žalobce. Jak vyplývá z výše uvedeného, je třeba přihlédnout ke všem relevantním okolnostem v projednávané věci, které mohou mít vliv na posouzení hrozby budoucího porušení veřejného pořádku. Jak dovodil Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 2 Azs 156/2018-49 z 26. 9. 2018, mezi takové skutečnosti patří nejen charakter a závažnost spáchané trestné činnosti, ale i další okolnosti, např. místo spáchání trestného činu, doba, která uplynula od jeho spáchání, chování stěžovatele po vykonání trestu odnětí svobody, délka jeho pobytu v České republice, jakým způsobem přistupoval žalobce k výkonu trestu, zda se např. vyhýbal nástupu výkonu trestu, zda splatil či řešil závazky vůči státu spojené s trestním stíháním apod. Žalovaný se však žádnými dalšími okolnostmi nezabýval a zaujal - podle názoru krajského soudu - nepřezkoumatelný názor o existenci skutečné a závažné hrozby založený pouze na společenské nebezpečnosti jednání žalobce, pro které byl odsouzen. Tato okolnost je sice nepochybně podstatná, nicméně jde pouze o jeden aspekt posouzení; žalobce sice porušil právo, další aspekty, proč žalobce představuje hrozbu pro veřejný pořádek, například zda jde o jediný exces či zda se žalobce dopouští protiprávního jednání opakovaně, jakým způsobem přistoupil žalobce k trestnímu stíhání, jak se žalobce chová po podmíněném propuštění z výkonu trestu, vše s přihlédnutím k tomu, že žalobce byl z výkonu trestu podmíněně propuštěn, však žalovaný pominul.

14.                      Co se žalobcem zdůrazněného podmíněného propuštění týká, pak podle názoru krajského soudu nelze vliv této skutečnosti a priori odmítnout s tím, že zkušební doba ještě neuplynula, a proto žalobce nebezpečí pro veřejný pořádek představuje, jak v napadeném rozhodnutí uzavřel žalovaný. Podmíněné propuštění z výkonu trestu je podle judikatury Ústavního soudu i trestněprávní doktríny založeno na hodnocení, zda došlo ke skutečnému polepšení a nápravě odsouzeného, neboť právě náprava odsouzeného nejefektivněji vede k ochraně společnosti, tedy k naplnění účelu trestního práva ve společnosti (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 463/97 ze dne 23. 4. 1998, nález sp. zn. IV. ÚS 144/05 ze dne 29. 8. 2005, nález sp. zn. III. ÚS 68/04 ze dne 9. 6. 2005, či nověji nález sp. zn. II. ÚS 482/18 ze dne 28. 11. 2018; dále Vicherek, R. Současné trendy vývoje podmíněného propuštění. Trestněprávní revue. 2018, 1, str. 6). Dospěl-li soud k závěru, že žalobce splnil podmínky podmíněného odsouzení, shledal tím, že u žalobce došlo ke skutečnému polepšení a nápravě již vykonanou částí trestu. Žalovaný se tak podle názoru krajského soudu musí zabývat tím, jak toto polepšení a náprava žalobce ovlivňuje aktuální, skutečnou a závažnou hrozbu, kterou žalobce pro veřejný pořádek podle žalovaného představuje.   

15.                      Má-li žalovaný za to, že v případě žalobce jsou tyto další aspekty bez významu na konstatování hrozby veřejnému pořádku, musí svůj závěr v  rozhodnutí uvést a přezkoumatelným způsobem odůvodnit. Správní úvaha žalovaného v tomto směru však v napadeném rozhodnutí chybí. Z tohoto důvodu považuje krajský soud napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, a proto je postupem podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušil bez jednání a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, ve kterém při posouzení žádosti žalobce o povolení přechodného pobytu na území ČR přihlédne i ke shora citovaným okolnostem a na základě jejich posouzení uzavře, zda žalobce splňuje či nesplňuje podmínku pro zamítnutí žádosti o vydání povolení přechodného pobytu, spočívající v nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek.

16.                      Pro úplnost krajský soud dodává, že neshledal důvodnou námitku žalobce, že rozhodnutí je v rozporu s mezinárodními závazky České republiky s ohledem na dopady rozhodnutí na nezletilého syna žalobce, se kterým žije ve společné domácnosti. Na tomto místě je třeba podotknout, že neudělením povolení k přechodnému pobytu nebyla žalobci odepřena rodičovská práva k jeho synovi. S možností pobytu dítěte a rodiče ve dvou odlišných státech v obecné rovině počítá i Úmluva o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.), jejíž čl. 10 odst. 2 v této souvislosti požaduje pouze umožnění pravidelného osobního kontaktu. Právní řád poskytuje určité možnosti (např. v podobě krátkodobých víz), aby se mohli žalobce a syn navštěvovat, a to i přes značnou vzdálenost mezi Českou republikou a Vietnamskou socialistickou republikou.

17.                      Vzhledem k tomu, že v řízení byl plně procesně úspěšný žalobce, vzniklo mu v souladu s ust. § 60 odst. 1 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení, k jejichž náhradě soud žalovaného zavázal. Náklady řízení žalobce představují zaplacený soudní poplatek za podání žaloby ve výši 3 000 Kč, dále odměna ze zastoupení advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 3 100 Kč, podle § 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., a to za dva úkony právní služby, příprava převzetí zastoupení a sepis žaloby podle § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky, dvakrát režijní paušál ve výši 300 Kč za každý z těchto úkonů právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky. Všechny tyto náklady řízení podle obsahu spisu žalobci prokazatelně vznikly a jedná se o náklady nezbytně nutné k uplatnění jeho práva. Soud proto žalovaného k jejich zaplacení žalobce zavázal, a to k rukám zástupce žalobce podle § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu ve spojení s ust. § 64 s. ř. s. Lhůtu k zaplacení soud stanovil v souladu s ust. § 160 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť tato lhůta je přiměřená možnostem žalovaného.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

Ostrava 13. prosince 2018

Mgr. Jiří Gottwald

předseda senátu