[OBRÁZEK]č. j. 30 A 130/2017- 67

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a
soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci

žalobce: L. K. proti

žalovanému: Vězeňská služba ČR, věznice Valdice

se sídlem nám. Míru 55, Valdice

v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem

takto:

I. Určuje se, že zásah žalovaného spočívající ve srážce částky 574 Kč žalobci za
neuhrazené náklady výkonu trestu odnětí svobody za období 9 – 2017 provedený dne
13. 10. 2017 je nezákonný.

II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v provádění srážek žalobci na náklady výkonu
trestu odnětí svobody před nabytím právní moci rozhodnutí o uložení povinnosti
uhradit neuhrazené náklady výkonu trestu odnětí svobody a před uplynutím v něm
případně stanovené lhůty k úhradě.

III. Žalobci se přiznává zcela osvobození od placení soudního poplatku.

IV. Žádost žalobce o ustanovení zástupce se zamítá.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2 30 A 130/2017

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 17. 10. 2017, doručenou krajskému soudu dne 19. 10. 2017, domáhá
ochrany před nezákonným zásahem žalovaného ve smyslu § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,s. ř. s.“).

2. Žalobce uvedl, že rozhodnutím ředitele věznice Valdice ze dne 13. 10. 2017, čj. VS
6822100001/10/17-22/NVT/2, mu byla uložena povinnost uhradit náklady výkonu trestu
odnětí svobody dle ustanovení § 35 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí
svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o výkonu trestu odnětí svobody“), za období 9 - 2017 v částce 574 Kč. Připomněl
obsah tohoto rozhodnutí s tím, že zásah žalovaného spočívá v tom, že současně s vydáním
rozhodnutí provedl srážku z přijatých peněz, což zkracuje právo žalobce na ochranu vlastnictví
dle Listiny základních práv a svobod. Přistupuje-li žalovaný ke srážce z přijatých peněz žalobce,
pak je to však možné pouze pro pravomocný a vykonatelný exekuční titul, kdy žalobce
dobrovolně nesplnil povinnost z exekučního titulu. Teprve až by se pohledávka z exekučního
titulu stala vykonatelnou, pak teprve může žalovaný exekučním příkazem podle daňového řádu
postihnout přijaté peníze. Bez toho se dle žalobce jedná o nezákonný zásah správního orgánu.

3. Žalobce proto žádal, aby krajský soud vydal rozsudek, kterým by určil že „srážka z přijatých
peněz žalobce ve výši 574 Kč provedená žalovaným dne 13. 10. 2017 je nezákonným zásahem“,
zakázal žalovanému, aby v porušování žalobcova práva pokračoval, a přikázal žalovanému
obnovení stavu před zásahem.

4. V doplnění žaloby ze dne 26. 6. 2018 poukázal na ustanovení § 25 odst. 4 zákon o výkonu
trestu odnětí svobody s tím, že věznici nepřísluší neumožnit odsouzenému z poloviny přijatých
peněz od okamžiku jejich přijetí hradit pohledávky vyjmenované v uvedeném ustanovení a
blokovat tuto polovinu peněz až do doby rozúčtování pracovní odměny v následujícím měsíci.
Poukázal rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1351/16, z něhož
citoval a který se dle jeho názoru rovněž vztahuje na jeho situaci.

5. V dalším doplnění žaloby ze dne 15. 11. 2018 znovu poukázal na zmíněný nález Ústavního

soudu a dále pak na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 6 As 317/2017-38.

6. V dalším podání ze dne 3. 12. 2018 (nazvaném jako replika na vyjádření žalovaného) podaném
jako jedno podání současně do několika souběžně probíhajících věcí uváděl žalobce bez
rozlišení skutečnosti týkající se různých jeho případů včetně odkazů na judikaturu. Skutečnosti
v tomto podání uváděné se však netýkaly tohoto případu, neboť se vztahovaly k pohledávkám
žalobce za různými povinnými osobami a věznicí jim prováděným srážkám z účtu.

7. Ve vyjádření k žalobě žalovaný pro účely povahy žalobcem napadené činnosti žalovaného při
zabezpečování povinnosti hradit náklady výkonu trestu poukázal na úpravu výkonu trestu
odnětí svobody v trestním zákoníku, trestním řádu a podrobnou úpravu podmínek výkonu
trestu odnětí svobody ve speciálním zákoně, tj. zákoně o výkonu trestu odnětí svobody, vyhl.
č. 10/2000 Sb., o srážkách z odměny osob, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody
zaměstnány, o výkonu rozhodnutí srážkami z odměny těchto osob a chovanců zvláštních
výchovných zařízení a o úhradě dalších nákladů (dále jen „vyhl. č. 10/2000 Sb.“), a nařízení GŘ
VS č. 43/2010, o postupu při rozúčtování odměn osob, které jsou ve výkonu trestu odnětí
svobody a v ústavu zabezpečovací detence zaměstnány, o úhradě nákladů spojených s výkonem
vazby a trestu odnětí svobody a o evidenci finančních prostředků obviněných a odsouzených
(dále jen „nařízení GŘ VS č. 43/2010“).

8. Konstatoval, že rozhodnutí ředitele věznice, kterým byla žalobci na základě § 35 odst. 1 zákona
o výkonu trestu odnětí svobody uložena povinnost uhradit neuhrazené náklady výkonu trestu,
splňuje standardní formální náležitosti rozhodnutí správního orgánu a náležitosti stanovené §

Za správnost vyhotovení: R. V.

3 30 A 130/2017

22 a násl. nařízení GŘ VS č. 43/2010, které bylo vydáno podle § 1 odst. 2 zákona č. 555/1992
Sb. v návaznosti na vyhlášku č. 10/2000 Sb. a zákon o výkonu trestu odnětí svobody. Podanou
žalobu označil za nepřípustnou podle § 85 s. ř. s., protože žalobce se mohl domáhat ochrany
nebo nápravy jinými právními prostředky, a to nejprve stížností proti předmětnému rozhodnutí
ředitele věznice dle § 9 odst. 2 vyhlášky o srážkách z odměn odsouzeného, poté žalobou podle
§ 65 odst. 1 s. ř. s., což sice učinil, ale nevyčkal, jak o podané stížnosti rozhodne generální
ředitel VS. Teprve poté, co by nedosáhl změny rozhodnutí ředitele věznice, by se mohl bránit
žalobou podle § 65 s. ř. s.

9. K vykonatelnosti rozhodnutí ředitele věznice o uložení povinnosti uhradit neuhrazené náklady
výkonu trestu odnětí svobody žalovaný připomněl, že i kdyby žalobce podal stížnost proti
danému rozhodnutí, tak tato stížnost nemá podle § 9 odst. 2 vyhl. č. 10/2000 Sb. odkladný
účinek.

10.Žalovaný má zato, že při rozúčtování peněz doručených do věznice žalobci a při dalším
nakládání s nimi postupoval v souladu s ustanovením § 25 odst. 1 a § 25 odst. 4 zákona
o výkonu trestu odnětí svobody ve spojení s § 5 odst. 1 a § 18 nařízení GŘ VS č. 43/2010. Při
předepisování úhrady nákladů výkonu trestu a vydání rozhodnutí ředitele věznice o povinnosti
uhradit náklady výkonu trestu odnětí svobody postupoval podle § 35 odst. 1 zákona o výkonu
trestu odnětí svobody a podle § 8 odst. 2 a 4 a § 9 vyhl. č. 10/2000 Sb., a § 22 a násl. nařízení
GŘ VS č. 43/2010.

11.Závěrem žalovaný označil žalobu za nedůvodnou, přičemž s ohledem na svou argumentaci
navrhl, aby byla jako nepřípustná odmítnuta.

12.Krajský soud v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu třetího zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), dospěl k následujícím skutkovým zjištěním a
právním závěrům, přičemž žalobu shledal důvodnou.

13.Z předloženého správního spisu vyplynuly následující podstatné skutečnosti:

14.Rozhodnutím ředitele věznice Valdice ze dne 13. 10. 2017, čj. VS 6822100001/10/17-
22/NVT/2, byla žalobci uložena povinnost uhradit náklady výkonu trestu odnětí svobody dle
ustanovení § 35 odst. 1 zákona o výkonu trestu za období 9-2017 v částce 574 Kč, a to do 30
dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. V odůvodnění rozhodnutí je mimo jiné
uvedeno, že srážkou z přijatých peněz bylo uhrazeno 574 Kč. Žalobce toto rozhodnutí převzal
dne 16. 10. 2017.

15.Uvedené skutečnosti nejsou mezi účastníky sporné. Žalobce v žalobě nerozporuje ani to, že měl
povinnost hradit náklady výkonu trestu, ani samotný výpočet stanovené úhrady. Brojí pouze
proti postupu zvolenému žalovaným při provádění srážek z peněžních prostředků na jeho účtu
vedeném věznicí.

16.Ustanovení § 82 s. ř. s. stanoví, že každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech
nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který
není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu
přímo zasaženo, se může žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že
zásah byl nezákonný.

17. Na úvod nutno uvést, že se krajský soud neztotožnil s názorem žalovaného, že je žaloba
nepřípustná podle § 85 s. ř. s. Žalovaný argumentoval tím, že žalobce se mohl domáhat ochrany
nebo nápravy jinými právními prostředky, a to nejprve stížností proti předmětnému rozhodnutí
ředitele věznice dle § 9 odst. 2 vyhlášky o srážkách z odměn odsouzeného, poté žalobou podle
§ 65 odst. 1 s. ř. s. proti případnému zamítavému rozhodnutí generálního ředitele VS ČR. Jak je
již shora uvedeno, žalobce se domáhá soudní ochrany v řízení podle § 82 a násl. s. ř. s. Svou
žalobu výslovně označil jako zásahovou, přičemž z obsahu i petitu žaloby je zřejmé, že

Za správnost vyhotovení: R. V.

4 30 A 130/2017

nezpochybňoval rozhodnutím stanovenou výši nákladů výkonu trestu, která mu byla stanovena,
ale brojil proti postupu žalovaného při samotném provedení srážky z jeho peněžních
prostředků na příslušných účtech ve věznici. Nenapadal tedy rozhodnutí ředitele věznice,
kterým mu byla uložena povinnost uhradit náklady výkonu trestu, ale samotný postup
žalovaného, který následoval po vydání rozhodnutí, tj. způsob provedení příslušné srážky
finančních prostředků.

18.Jestliže je tedy podle ustanovení § 85 s. ř. s. žaloba proti nezákonnému zásahu správního
orgánu nepřípustná, lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky,
o takovou situaci v daném případě nešlo, neboť žalobce se proti jím žalovanému zásahu jinými
právními prostředky ochrany domáhat nemohl. Překážkou bránící podání této žaloby není ani
skutečnost, že žalobce nepodal stížnost proti rozhodnutí ředitele věznice o stanovení
povinnosti úhrady nákladů výkonu trestu odnětí svobody. Stížnost byla totiž přípustná a mohla
směřovat jen proti vypočtené výši nákladů výkonu trestu (§ 9 odst. 2 vyhl. č. 10/2000 Sb.).
Stížností nebylo možno brojit proti samotnému provedení srážky peněz, tj. proti tomu úkonu
žalované, který žalobce označil za nezákonný zásah.

19. V daném případě žalobce podal žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, který měl
spočívat v tom, že mu jsou srážky na náklady výkonu trestu prováděny na základě
nepravomocného a nevykonatelného rozhodnutí ředitele věznice.

20.Povinnost nahradit státu náklady spojené s výkonem trestu odnětí svobody stanoví § 152
odst. 1 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „trestní řád“), dle
něhož má obžalovaný v případě, že byl pravomocně uznán vinným, povinnost nahradit státu
náklady spojené s výkonem trestu odnětí svobody. Podle ustanovení § 152 odst. 4 téhož zákona
„[ú]hradu nákladů spojených s výkonem trestu odnětí svobody upravuje zákon o výkonu trestu odnětí svobody.“
Podle § 152a citovaného zákona „[p]ři správě placení pohledávek uvedených v § 152 odst. 1 se postupuje
podle daňového řádu.“

21. Dle ustanovení § 25 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody „[p]okud byly odsouzenému do
věznice zaslány peníze, převedou se na jeho účet zřízený a vedený věznicí a odsouzený se o tom vyrozumí.
Odsouzený nesmí mít u sebe během výkonu trestu finanční hotovost. Peníze zaslané odsouzenému výslovně na
úhradu nákladů na zdravotní služby nehrazené z veřejného zdravotního pojištění, na úhradu regulačních
poplatků a na nákup léčivých přípravků, potravin pro zvláštní lékařské účely a zdravotnických prostředků musí
být uloženy na zvláštní účet, z něhož lze čerpat peníze pouze na úhradu uvedených nákladů (…)“. Podle
odstavce 4 téhož ustanovení „[n]euhradí-li odsouzený rozsudkem stanovenou škodu nebo nemajetkovou
újmu způsobenou trestným činem, pro který se nachází ve výkonu trestu, pohledávky spojené s trestním řízením,
pohledávky vzniklé v souvislosti s poskytnutím nebo zajištěním zdravotních služeb a úhrady regulačních
poplatků a doplatků nad rámec veřejného zdravotního pojištění, soudní a správní poplatky a škodu nebo
nemajetkovou újmu, kterou způsobil Vězeňské službě během výkonu trestu, může k úhradě za poskytnuté
zdravotní služby nehrazené z veřejného zdravotního pojištění a nákupu podle § 23 použít pouze polovinu
peněžních prostředků podle odstavce 1 věty první a zbývající část peněžních prostředků může použít jen na
úhradu těchto pohledávek; to neplatí pro peníze výslovně zaslané na úhradu nákladů uvedených v odstavci 1 větě
třetí.“ Dle ustanovení § 35 odst. 1 téhož zákona je odsouzený povinen „hradit náklady výkonu
trestu. Nelze-li tyto náklady srazit z odměny za práci, může věznice k jejich úhradě použít peněžní prostředky,
které má odsouzený uloženy ve věznici. Výši nákladů výkonu trestu a podrobnosti její úhrady stanoví
ministerstvo vyhláškou.“

22.Vyhláškou, na kterou § 35 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody odkazuje, je vyhl. č.
10/2000 Sb. V jejím § 8 a § 9 je upravena úhrada nákladů výkonu trestu z jiných příjmů a
z peněz, které má odsouzený uložené ve věznici. Podle § 8 odst. 2 uvedené vyhlášky se z peněz,
které byly zaslány odsouzenému do věznice a které byly převedeny na jeho účet vedený věznicí,
vyměří úhrada nákladů výkonu trestu ve výši 40 % ze součtu všech částek přijatých za
předchozí měsíc. Úhrada nákladů výkonu trestu z těchto peněz se nepředepíše, pokud by

Za správnost vyhotovení: R. V.

5 30 A 130/2017

nedosáhla za kalendářní měsíc 100 Kč. Podle § 8 odst. 4 cit. vyhlášky se výše úhrady nákladů
výkonu trestu stanoví z čisté odměny a z ostatních zdrojů příjmů uvedených v odstavcích 1 a 2.
Takto stanovená výše úhrady nákladů výkonu trestu smí včetně úhrady nákladů výkonu trestu
stanovené podle odstavce 3 činit nejvýše 1.500 Kč za kalendářní měsíc. Podle § 9 odst. 1 téže
vyhlášky vydá rozhodnutí o povinnosti k náhradě nákladů výkonu trestu podle § 8 ředitel
věznice.

23. Další podrobnosti postupu vězeňské správy při správě financí osob vykonávajících trest odnětí
svobody stanoví nařízení GŘ VS č. 43/2010. Podle § 18 tohoto nařízení všechny peníze, které
odsouzený do věznice obdržel a přijal je, pokud nejsou určeny ke zvláštním účelům uvedeným
v § 17, se rozdělí na dvě poloviny. Z toho se z první poloviny nejprve naplní konto
s označením „C“ (paušální částka 500 Kč určená na dopravu a stravné odsouzeného po
propuštění), zbylá část se převede na konto s označením „O“. Druhá polovina přijatých peněz
se převede na konto s označením „R“ (§ 18 odst. 1 a 2). Peníze na kontě „R“ se ponechají do
doby rozúčtování pracovní odměny. Pokud odsouzený nesplnil z pracovní odměny svou
povinnost k úhradě nákladů výkonu trestu zcela, uhradí se z konta „R“ zbývající část povinnosti
k úhradě nákladů výkonu trestu. Pokud má odsouzený pohledávky uvedené v § 25 odst. 4
zákona, převede se zůstatek na kontě „R“ na konto „E“, pokud odsouzený takové pohledávky
nemá, na konto „O“, po rozúčtování pracovní odměny za kalendářní měsíc, ve kterém byly
peníze zaúčtovány.

24.Krajský soud podotýká, že žalobami stejného typu podanými stejným žalobcem, které se týkaly
úhrady neuhrazených nákladů výkonu trestu odnětí svobody žalobce, a to za období XII-2016
až II-2017 a za období III-2017, se zabýval již v rozsudcích ze dne 27. 4. 2018, čj. 30 A
62/2017- 49 a čj. 30 A 93/2017-48, přičemž žaloby jako nedůvodné zamítl. Zmíněná
rozhodnutí však byla na základě kasačních stížností žalobce zrušena Nejvyšším správním
soudem, a to rozsudky ze dne 22. 11. 2018, čj. 1 As 200/2018-26 a ze dne 5. 12. 2018, čj. 1 As
201/2018-23. Krajský soud proto dále vychází ze závěrů těchto rozsudků Nejvyššího správního
soudu i v této věci, neboť se týkají téže problematiky.

25.Nejvyšší správní soud se ve shora citovaných rozsudcích vyslovil k tomu, zda žalovaný
postupoval správně, pokud ve stejný den, ve kterém ředitel věznice vydal rozhodnutí
o povinnosti náhrady nákladů výkonu trestu, žalobci z účtu vedeným věznicí srazil peněžní
prostředky odpovídající této povinnosti. Při posouzení věci vycházel z § 35 odstavce 1 zákona o
výkonu trestu odnětí svobody, § 8 odst. 2, § 9 odst. 1 a 2 vyhl. č. 10/2000 Sb., z ustanovení
o řízení podle zákona o výkonu trestu odnětí svobody, konkrétně jeho § 76 odst. 2, 3 a 4, a
konstatoval, že ze skutkových okolností je zřejmé (poznámka krajského soudu: časová
posloupnost kroků věznice při srážce peněz z účtu žalobce byla přitom obdobná jako v nyní
projednávané věci), že „žalovaný srazil prostředky z účtu stěžovatele na úhradu nákladů v době, kdy
stěžovatel povinnost hradit náklady stanovenou neměl, neboť rozhodnutí ředitele věznice mu nebylo oznámeno a
nevyvolávalo tak vůči němu žádné právní účinky. Právě tímto předčasným sražením prostředků z účtu
stěžovatele - sražením prostředků na úhradu povinnosti, která ještě nebyla stanovena - se žalovaný dopustil
nezákonného zásahu“.

26.Nezákonný zásah dle Nejvyššího správního soudu navíc trval i po okamžiku doručení
rozhodnutí ředitele věznice stěžovateli (tj. žalobci). K tomu uvedl, že je sice pravdou, že „zákon
stanoví, že věznice může k úhradě nákladů výkonu trestu použít peněžní prostředky odsouzeného nacházející se
na účtu vedeným věznicí (§ 35 odstavec 1 o výkonu trestu odnětí svobody). Povinnost hradit tyto náklady tak
vzniká již v okamžiku účinků rozhodnutí ředitele věznice o povinnosti náhrady nákladů k výkonu trestu (§ 9
odstavec 1 vyhlášky, § 76 zákona o výkonu trestu odnětí svobody). Zákon stanoví automatismus srážek –
primárně má věznice náklady srazit z odměny za práci; nelze-li je ovšem takto uhradit, věznice je může uhradit
z peněžních prostředků odsouzeného nacházejících se na účtu vedeným věznicí. Jedinou přirozenou podmínkou je
existence pohledávky věznice, která je takto uspokojována. Tato pohledávka přitom vzniká dnem doručení
rozhodnutí ředitele o povinnosti náhrady nákladů. Od tohoto okamžiku tedy lze prostředky z účtu odsouzeného

Za správnost vyhotovení: R. V.

6 30 A 130/2017

vedené u věznice srazit. Přes výše uvedené je ovšem nutné přihlédnout k obsahu rozhodnutí ředitele věznice
o povinnosti náhrady nákladů k výkonu trestu o povinnosti náhrady nákladů k výkonu trestu. Výrok tohoto
rozhodnutí stanovil stěžovateli ke splnění uložené povinnosti lhůtu 30 dní, a to za situace, kdy již v době
rozhodnutí byly na účtu stěžovatele prostředky, které si mohla věznice automaticky podle zákona strhnout.
V takovém případě bylo nutné respektovat rozhodnutím nad rámec zákona poskytnutou lhůtu k dobrovolnému
uhrazení nákladů.“

27.Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že za dané situace věznice strhla prostředky z účtu
stěžovatele (žalobce) dříve, než tak učinit mohla a neztotožnil se s názorem krajského soudu, že
dřívější sražení prostředků bylo v konečném důsledku bez praktického významu, když žalovaný
provedl předmětnou srážku z té části finančních prostředků, ke které měl žalobce v souladu
s § 25 odstavec 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody omezené dispoziční právo. Dle
Nejvyššího správního soudu dřívější sražení peněz z účtu žalobce za účelem náhrady nákladů
výkonu trestu odsouzeného do práv zasáhlo. Uvedl, že „zákon sice dispozici s předčasně sraženými
prostředky z účtu stěžovatele omezoval, ne však zcela. Při existenci pohledávek, pro kterou musel žalobce
polovinu obdržených peněz použít, si stále mohl vybrat, kterou z pohledávek uspokojí. V tomto ohledu mohl
s penězi disponovat a rozhodovat o nich ve vyšší míře, než mu byly peníze předčasně z účtu sraženy a nemohl
s nimi dělat vůbec nic. Navíc je třeba zohlednit i povahu žalovaného zásahu. Stěžovatel je ve výkonu trestu
odnětí svobody až do roku 2033. Z úřední činnosti je Nejvyššímu správnímu soudu známo, že k jednání, ve
kterém spatřuje nezákonný zásah, dochází pravidelně, každý měsíc. Ačkoliv by se izolovaně jednotlivé
předčasné srážky mohly jevit jako zanedbatelné, jejich pravidelné opakování po celou dobu výkonu trestu může
v důsledku vést k zásahu do práv ve značné intenzitě.“ Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že
rozhodnutí soudu konstatující nezákonnost takovéhoto postupu žalované a vyslovení
zákazu jeho opakování tak má v této věci zásadní význam.

28. Jak bylo již shora uvedeno, v nyní projednávané věci byla rozhodnutím ředitele věznice Valdice
ze dne 13. 10. 2017 žalobci uložena povinnost uhradit náklady výkonu trestu odnětí svobody
dle ustanovení § 35 odst. 1 zákona o výkonu trestu za období 9-2017 v částce 574 Kč, a to do
30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. V odůvodnění rozhodnutí je mimo jiné
uvedeno, že srážkou z přijatých peněz bylo uhrazeno 574 Kč, tato srážka ze žalobcova účtu
vedeného věznicí byla tak současně i provedena. Žalobce toto rozhodnutí převzal dne
16. 10. 2017.

29. Ve světle uvedených závěrů Nejvyššího správního soudu krajský soud v nyní projednávané věci
korigoval svůj předchozí názor a v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 a 2 s. ř. s. určil, že zásah
žalovaného spočívající ve srážce částky 574 Kč žalobci za neuhrazené náklady výkonu trestu
odnětí svobody za období 9 - 2017 provedený dne 13. 10. 2017 byl nezákonný. Současně
žalovanému zakázal pokračovat v provádění srážek žalobci na náklady výkonu trestu odnětí
svobody před nabytím právní moci rozhodnutí o uložení povinnosti uhradit neuhrazené
náklady výkonu trestu odnětí svobody a před uplynutím v něm případně stanovené lhůty
k úhradě.

30. S ohledem na skutečnost, že věznice má oprávnění, resp. zákonné zmocnění, použít k úhradě
nákladů výkonu trestu peněžní prostředky odsouzeného nacházející se na účtu vedeným věznicí
(§ 35 odstavec 1 o výkonu trestu odnětí svobody), přičemž v tomto případě je žalobci srazila
pouze předčasně, nepřichází v úvahu a není tedy možné obnovit stav před zásahem.

31. Pro úplnost, byť bez jakéhokoliv dopadu na závěr ve věci, lze dodat, že žalobcův opakovaný
odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1351/16 na projednávanou věc nedopadá,
neboť se zabýval nezabavitelnou částí dávek důchodového zabezpečení u osoby ve výkonu
trestu odnětí svobody. V této věci však žalobci sražená částka nepředstavovala takový zákonem
chráněný příjem a nebyla mu ani sražena vyšší částka, než polovina došlých peněž
z předchozího měsíce.

Za správnost vyhotovení: R. V.

7 30 A 130/2017

32. Rovněž nebyl správný výklad žalobce, že měl žalovaný postupovat při vymáhání úhrady
nákladů výkonu trestu cestou daňové exekuce. Ustanovením § 35 odst. 1 zákona o výkonu
trestu odnětí svobody má totiž výslovně založeno oprávnění použít k úhradě uvedených
nákladů peněžní prostředky, které má odsouzený uložené ve věznici. To vyplývá z ustanovení
§ 152 odst. 4 trestního řádu, které stanoví, že úhradu nákladů spojených s výkonem trestu
odnětí svobody upravuje zákon o výkonu trestu odnětí svobody. Právní úprava pro tento typ
nákladů tedy oproti jejich správě podle daňového řádu upravuje zvláštní způsob úhrady ve
smyslu § 35 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody.

33. K výroku III. a IV. tohoto rozsudku (tj. že se žalobci se přiznává zcela osvobození od placení
soudního poplatku a že se žádost žalobce o ustanovení zástupce se zamítá), krajský soud uvádí
následující.

34.Žalobce v projednávané věci požádal o osvobození od soudních poplatků a také o ustanovení
zástupce, konkrétně o ustanovení advokáta Mgr. Ladislava Preclíka, který je s věcí seznámen a
kterému plně důvěřuje.

35. Dle § 36 odst. 3 s. ř. s. účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na
vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat
účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť
závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.

36.Krajský soud při posuzování žádosti o osvobození od soudních poplatků vyšel z Prohlášení
o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, které žalobce podepsal dne 25. 10. 2017.
Žalobce v tomto prohlášení uvedl, že v současnosti je ve výkonu trestu odnětí svobody a ve
věznici není pracovně zařazen z důvodu nedostatku pracovních příležitostí. Nemá žádný
majetek, ani příjmy. Naopak má dluhy v řádu statisíců korun českých. Dále uvedl, že má
sníženu pracovní schopnost o 30 %.

37.Krajský soud považuje za zřejmé, že žalobce nemá žádný nemovitý ani movitý majetek, stejně
tak jako příjmy. Žalobce nepobírá ani žádné sociální dávky, naopak má dluhy v řádu statisíců
korun českých. Výše soudního poplatku by přitom činila 2.000 Kč za žalobní návrh. Po
zhodnocení uvedených skutečností proto krajský soud dospěl k závěru, že jsou u žalobce
naplněny zvlášť závažné důvody ve smyslu shora citovaného zákonného ustanovení
odůvodňující jeho úplné osvobození od soudního poplatku pro předmětné řízení.

38. Dle § 35 odst. 8 s. ř. s. platí, že navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od
soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na
návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát.