ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Markéty Lehké, Ph.D., a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D., a Mgr. Václava Trajera
v právní věci žalobce: R. R . , nar “X“, bytem „X“, zastoupeného Mgr. Martinem
Vondroušem, advokátem se sídlem v Liberci, ul. 8. března č. p. 21/13, PSČ 460 05, proti
žalovanému: M a g i s t r á t u m ě s t a M o s t u , odboru správních činností, oddělení
správní, se sídlem v Mostě, ul. Radniční č. p. 1/2, PSČ 434 69, v řízení o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 4. 2015, č. j. MmM/049606/2015/OSČ-P/FF,
t a k t o :
I. Žaloba s e z a m í t á .
II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého
právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Magistrátu města Mostu, odboru
správních činností, oddělení správní, ze dne 23. 4. 2015, č. j. MmM/049606/2015/OSČ-P/FF,
sp. zn. OSČ-Př/037220/1423/2014/FF, jímž byla zamítnuta jeho žádost o upuštění od zbytku
výkonu sankce zákazu řízení všech motorových vozidel, uložené mu rozhodnutím Krajského
úřadu Ústeckého kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 23. 9. 2014,
č. j. 4338/DS/2014, JID: 135758/2014/KUUK/Hyk, a dále bylo rozhodnuto tak, že se podle
ust. § 14 odst. 3 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen ,,zákon o přestupcích“), od
zbytku výkonu sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel neupouští.
Žalobce v žalobě uvedl, že napadené rozhodnutí považuje za nezákonné a samotné
řízení, jež mu předcházelo, bylo stiženo vadami. Žalovaný přičetl k tíži žalobce okolnosti,
které nastaly ještě před tím, než mu byl zákaz řízení uložen. V prvé řadě mu vytkl podání
odvolání proti rozhodnutí, kterým mu byl uložen zákaz řízení všech motorových vozidel,
a následně mu byl vyčten skutek, který je předmětem správního řízení. Zákon o přestupcích
říká, že od výkonu trestu zákazu činnosti lze upustit po uplynutí poloviny doby, pokud
pachatel způsobem svého života prokázal, že další výkon sankce již není potřebný. Z právě
uvedeného tak jednoznačně vyplývá, že jde o způsob života vedený po uložení sankce,
a nikoli před ní. V opačném případě by byla pachateli, jenž byl vícekrát trestán, odepřena
možnost upuštění od zbytku výkonu trestu zákazu činnosti. Na podporu svých tvrzení
poukázal žalobce na ustanovení trestního zákoníku, které říká, že při posuzování žádosti
o upuštění od zbytku výkonu trestu spočívajícího v zákazu činnosti je možné přihlížet pouze
ke způsobu života, který odsouzený vedl v době výkonu trestu. Navíc se žalobce domnívá, že
okolnosti týkající se jeho minulosti již byly zohledněny při ukládání trestu, a pokud by měly
být nově zohledněny v rámci rozhodování o upuštění od zbytku výkonu sankce, tak by
nepochybně došlo k porušení zákazu dvojího přičítání. Pokud tedy zákon jednoznačně
nespecifikuje, k jakému způsobu života pachatele se má přihlížet, jde o nedostatek předmětné
právní úpravy, která však nemůže být vykládána k tíži žalobce. Na podporu tohoto tvrzení
žalobce poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 2264/13.
Žalobce shledal napadené rozhodnutí nezákonným, neboť žalovaný vycházel ze skutečností,
které neměly být v rámci rozhodování o upuštění od výkonu zbytku trestu zkoumány,
poněvadž zákon tuto možnost nepřipouští. S ohledem na výše uvedené proto žalobce navrhl,
aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovaný předložil k výzvě soudu správní spis spolu s písemným vyjádřením k žalobě,
v němž uvedl, že se plně ztotožňuje se zdůvodněním svého rozhodnutí, ve kterém především
vycházel ze záznamů uvedených v evidenční kartě řidiče. Žalovaný v žádném případě
nepřičetl žalobci k tíži podání odvolání či žalobcem zmíněné přistižení při řízení motorového
vozidla, a to i přesto, že součástí sankce byl zákaz řízení motorových vozidel. Tyto
skutečnosti žalovaný uvedl k doplnění informací vedoucích ho k jeho závěrům. Jednání
žalobce spočívající v překročení maximálně povolené rychlosti při řízení vozidla
o 80 km/hod, žalovaný považoval za krajně nezodpovědné a nebezpečné vůči ostatním
účastníkům silničního provozu. Skutečnost, že žalobce postrádá známky sebereflexe, které by
vedly k jeho nápravě, dokazují předchozí uložené tresty. Navíc protiprávní jednání žalobce se
neustále a celkem značně stupňuje. Žalovaný se tak domnívá, že u žalobce nebyl dán důvod
k upuštění od zbytku výkonu sankce zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech
motorových vozidel, ba právě naopak je zcela žádoucí, aby si žalobce v průběhu výkonu
celého trestu konečně uvědomil závažnost svého protiprávního jednání. S ohledem na právě
uvedené proto žalovaný navrhl, aby soud žalobu v plném rozsahu zamítl.
V následně učiněné replice k vyjádření žalovaného žalobce opakovaně uvedl, že
žalovaný svým jednáním v předmětné věci zlehčoval žalobcovo právo na spravedlivý proces,
když mu bylo podání odvolání přičteno k tíži, což žalovaný sám přiznal, když uvedl, že
žalobce neoplývá dostatkem sebereflexe. Žalobce se i nadále domnívá, že přihlédnutím
k okolnostem uvedeným žalovaným byl porušen zákaz dvojího přičítání, když výše zmíněné
(K.ř.č. 1 - rozsudek)
okolnosti byly již jednou řešeny v samotném řízení o přestupku. Žalovaný měl při posuzování
žádosti o upuštění od zbytku sankce přihlédnout pouze k chování žalobce v době jejího
výkonu. Žalobce opakovaně navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení.
O žalobě rozhodl soud v souladu s ust. § 51 odst. 1 věty druhé zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť
právní zástupce žalobce s projednáním věci bez nařízení ústního jednání souhlasil a žalovaný
nevyjádřil do dvou týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas s takovým projednáním, takže se
má za to, že souhlas udělil, když byl o tomto následku ve výzvě výslovně poučen.
Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního
dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d),
odst. 2 věty druhé a třetí a v ust. § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud
přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil
v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu
ust. § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního
orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit.
Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí,
k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí
podle ust. § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.
Ze správního spisu soud zjistil náísledující podstatné skutečnosti. Dne 6. 5. 2014 bylo
vydáno rozhodnutí Magistrátu města Mostu, odbor správních činností, oddělení správní,
jakožto přestupkového správního orgánu I. stupně, č. j. MmM/059811/2014/OSČ-P/FF,
sp. zn. OSČ-Př/037220/1423/2014/FF, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání
přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona č. 361/2000 Sb., provozu na
pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen ,,zákon o silničním provozu“), kterého se měl dopustit tím, že dne 7. 3. 2014 ve 20:10
hodin, v Mostě na silnici I/13 ve směru na Bílinu při řízení motorového vozidla překročil
nejvyšší dovolenou rychlost 90 km/hod. minimálně o 80 km/hod, za což mu byla udělena
pokuta ve výši 10.000,-Kč a zákaz činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových
vozidel v délce dvanáct měsíců ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Krajský úřad
Ústeckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, jakožto odvolací orgán, následně
zamítl žalobcovo odvolání a rozhodnutí správního orgánu I. stupně pravomocně potvrdil.
Ze správního spisu, konkrétně z výpisu z karty řidiče bylo dále zjištěno, že dne
17. 11. 2014, tedy měsíc po nabytí právní moci rozhodnutí o pozbytí řidičského oprávnění na
základě uložené sankce zákazu činnosti na dvanáct měsíců, byl žalobce zastaven Policií
České republiky při řízení motorového vozidla, v důsledku čehož mu byl řidičský průkaz
zadržen, neboť žalobce jej dosud neodevzdal, ač měl, jak soud rozvede níže.
V dané věci se účastníci řízení neshodli v právním názoru ohledně toho, zda v případě
žalobcem podané žádosti o upuštění od zbytku výkonu sankce zákazu řízení všech
motorových vozidel měl žalovaný při posuzování žádosti přihlédnout ke způsobu života,
který žalobce vedl během výkonu trestu, jak tvrdil žalobce, a nikoli ke způsobu života, který
vedl žalobce i před výkonem trestu, jak oponoval žalovaný. Na tomto místě soud předesílá, že
po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl soud k závěru, že předmětná žaloba není
důvodná, když žalobcovu argumentaci soud vyhodnotil jako zcela lichou.
(K.ř.č. 1 - rozsudek)
Pro vyhodnocení předmětné žaloby má klíčový význam dikce ust. § 14 odst. 3 zákona
o přestupcích, v níž je zakotveno, že od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti lze po uplynutí
poloviny doby výkonu této sankce upustit, jestliže pachatel přestupku způsobem svého života
prokázal, že její další výkon není potřebný.
Sankce zákazu činnosti může v některých případech značně ovlivnit běžný život či
výkon povolání osoby, které byla uložena. Za účelem zmírnění případného dopadu byla
stanovena možnost nikoli však povinnost správního orgánu rozhodnout o upuštění od výkonu
zbytku zákazu činnosti. O upuštění rozhoduje správní orgán, který rozhodoval o uložení
zákazu činnosti v prvním stupni na návrh osoby, která byla sankcí postihnuta. Správní orgán
žádost v plném rozsahu zamítne nebo jí naopak zcela vyhoví v případě, kdy shledá, že
pachatel přestupku způsobem svého života prokázal, že její další výkon není potřebný.
Správní orgán příslušnou žádost posuzuje dle informací, které mu jsou známy z jeho úřední
činnosti s ohledem na účel zakázané činnosti.
Soud uvádí, že zákonná dikce ust. § 14 odst. 3 zákona o přestupcích nikterak striktně
nestanovuje, v jakém časovém období by měl být zkoumán a hodnocen způsob žalobcova
života. Z výše uvedeného však jednoznačně vyplývá, že žalovaný byl povinen zkoumat
žalobcův způsob života ve spojení s důvodem a účelem, pro který mu byl zákaz činnosti
udělen. V případě žalobce šlo o zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových
vozidel. Žalovaný správní orgán tak vycházel z evidenční karty řidiče, která obsahovala
záznamy o řidičské minulosti žalobce. Soud se s postupem žalovaného plně ztotožnil, neboť
v projednávaném případě nebylo lepšího důkazního prostředku, kterým by mohlo být
prokázáno případné ojedinělé protiprávní jednání žalobce a popř. i žalobcova trvalejší
náprava na úseku dopravy. Z výpisu z evidence řidičů přitom bylo zjištěno, že žalobce byl v
minulosti hned devětkrát trestán, a to za překročení povolené rychlosti při řízení motorového
vozidla, přičemž již dvakrát bylo ze strany správních orgánů vyhověno jeho žádosti o
upuštění od zbytku trestu spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel.
Z právě uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že žalobce opakovaně a zcela vědomě
porušuje právní předpisy upravující provoz na pozemních komunikacích a ohrožuje ostatní
účastníky silničního provozu rychlou jízdou. Jakákoliv přijatá dosavadní sankční opatření ze
strany správních orgánů tak zcela evidentně nevedla k žalobcově nápravě, když ten neupustil
od svého protiprávního a krajně nebezpečného chování na úseku dopravy, to vše za situace,
kdy se mu hned dvakráte v tomto směru dostalo dobrodiní ze strany státu – neboť ze strany
správních orgánů bylo již dvakrát vyhověno žádosti žalobce o upuštění od zbytku trestu
v podobě zákazu řízení všech motorových vozidel.
Dále soud uvádí, že nemohl souhlasit s tvrzením žalobce, že by jeho způsob života
během výkonu trestu zákazu řízení všech motorových vozidel byl natolik vzorný, aby bez
dalšího podmiňoval upuštění od zbytku trestu. Žalobce zcela opominul fakt, že rozhodnutí
o uložení správní sankce zákazu činnosti je vykonatelné nabytím právní moci, což v případě
žalobce znamenalo, že od tohoto okamžiku začala žalobci běžet doba, po kterou měl činnost
zakázanou. Výše citované rozhodnutí Magistrátu města Mostu, odboru správních činností,
oddělení správního, ze dne 6. 5. 2014 o zákazu činnosti žalobce spočívajícím v zákazu řízení
všech motorových vozidel nabylo právní moci dne 15. 10. 2014. Ve zmíněném rozhodnutí byl
žalobce mj. poučen o skutečnosti, že v případě nezadržení řidičského průkazu na místě
spáchání přestupku, je povinen ve smyslu ust. § 113 odst. 1 písm. b) zákona o silničním
provozu jej odevzdat do pěti pracovních dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí
(K.ř.č. 1 - rozsudek)
příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, přičemž nesplnění této povinnosti
je přestupkem ve státní správě. Žalobce nicméně tuto povinnost nejenže nesplnil, ale navíc
porušil i sankční opatření uložené mu dotyčným pravomocným rozhodnutím ze dne 6. 5. 2014
spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, když byl dne 17. 11. 2014 zastaven
hlídkou Policie České republiky opět při řízení motorového vozidla. Z právě uvedeného tedy
jednoznačně vyplývá, že žalobce nejen v době před výkonem trestu, nýbrž i během jeho
výkonu neprojevil jakoukoliv sebereflexi a ochotu nést odpovědnost za svoje protiprávní
jednání na úseku dopravy a vědomě dál porušoval právní předpisy. Z výše uvedených důvodů
soud vyhodnotil, že postup žalovaného, spočívající v zamítnutí žádosti žalobce, byl zcela
správný a legitimní, jelikož žalobce svým jednáním a způsobem svého života neprokázal, že
další výkon trestu v podobě zákazu řízení všech motorových vozidel není potřebný. Při
posuzování žádosti o upuštění od zbytku výkonu sankce zákazu řízení všech motorových
vozidel byl žalovaný povinen komplexně posoudit žalobcův dosavadní způsob života, aniž by
byl limitován tím, zda se podstatné skutečnosti (v daném případě skutečnosti na úseku
dopravy) udály před uložením sankce či po jejím uložení. Námitky žalobce v tomto směru tak
soud shledal naprosto neopodstatněnými.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti soud uzavírá, že žádné ze žalobních
tvrzení o pochybení žalovaného neshledal důvodným. Soud má za to, že skutkový stav lze mít
za dostatečně zjištěný a odpovídající okolnostem daného případu ve smyslu ust. § 2 odst. 4
a § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní
řád“), s tím, že rozhodnutí bylo taktéž přesvědčivě odůvodněno dle požadavků ust. § 68 odst.
3 téhož zákona. Vydáním napadeného rozhodnutí tedy nedošlo k porušení žádného
ustanovení správního řádu ani zákona o přestupcích, a proto soud žalobu podle ust. § 78 odst.
7 s. ř. s. ve výroku rozsudku ad I. zamítl.
Současně soud podle ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve výroku rozsudku ad II.
nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci
úspěch a žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti podle obsahu správního
spisu nevznikly a navíc je ani nepožadoval.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho
doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se
sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se
dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na
sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den.
Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných
náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu
a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li
stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské
právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro
zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho
internetových stránkách: www.nssoud.cz.
(K.ř.č. 1 - rozsudek)