[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudkyň Mgr. Věry Jachurové a Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph. D., v právní věci

žalobce: RB HARMONIA VINI, s.r.o., IČO: 27624927

se sídlem Libice nad Cidlinou, Vojtěchova 450

proti

žalovanému: Státní zemědělská a potravinářská inspekce

se sídlem Brno, Květná 15

o žalobě proti rozhodnutí ústředního inspektorátu žalovaného ze dne 11. 11. 2016 č.j. SZPI/AM135-19/2016

takto:

1. Žaloba se zamítá.

2. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobou podanou u Krajského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, inspektorátu v Praze ze dne 30. 6. 2016 č.j. SZPI/AM135-16/2016 (dále jen „rozhodnutí inspektorátu“). Rozhodnutím inspektorátu byla žalobci uložena úhrnná pokuta ve výši 200 000 Kč za porušení právních povinností, které bylo zjištěno při kontrolách provedených ve dnech 17. 7. 2015 a 2. 9. 2015. Dne 17. 7. 2015 bylo zjištěno, že žalobce neoznámil příslušnému dozorovému orgánu výkon předmětu činnosti potravinářského podniku nejpozději v den zahájení jeho činnosti, čímž porušil ustanovení § 3 odst. 1 písm. i) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon č. 110/1997 Sb.“) a naplnil skutkovou podstatu podle § 17 odst. 1 písm. j) zákona č. 110/1997 Sb. (bod 1 výroku I. rozhodnutí inspektorátu). Téhož dne bylo dále zjištěno, že v provozovně žalobce nebyly v době kontroly viditelně umístěny kompletní údaje o sudových vínech (výrobce vína, označení šarže, skutečný obsah alkoholu, slovní vyjádření obsahu zbytkového cukru a země původu), jak je uloženo v § 16 odst. 7 zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon č. 321/2004 Sb.). Tím byla naplněna skutková podstata správního deliktu podle § 39 odst. 4 písm. a) zákona č. 321/2004 Sb. (bod 2 výroku I. rozhodnutí inspektorátu). Žalobce dále naplnil skutkovou podstatu správního deliktu podle § 39 odst. 1 písm. ff) zákona č. 321/2004 Sb., neboť uváděl do oběhu vinařské produkty a při kontrole dne 17. 7. 2015 bylo zjištěno, že nevede a nikdy nevedl evidenční knihy ve smyslu ustanovení článku 36 odst. 1 nařízení Komise (ES) č. 436/2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 479/2008, pokud jde o registr vinic, povinná hlášení a shromažďování údajů pro sledování trhu, průvodní doklady pro přepravu vinařských produktů a evidenční knihy vedené v odvětví (dále jen „nařízení č. 436/2009“) (bod 3 výroku I. rozhodnutí inspektorátu). Žalobce dále naplnil skutkovou podstatu správního deliktu podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon č. 146/2002 Sb.) Při kontrole dne 2. 9. 2015 bylo zjištěno, že žalobce nesplnil Opatření č. P059-10803/15/D02 (dále jen „opatření“) s termínem splnění do 7. 8. 2015, neboť nezavedl odpovídající systém evidence vstupů a výstupů vinařských produktů – „evidenční knihy“(bod 4 výroku I. rozhodnutí inspektorátu).

2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný popsal průběh řízení před správním orgánem I. stupně a shrnul základní argumentaci uvedenou v  rozhodnutí inspektorátu. Dále se vyjádřil k jednotlivým odvolacím námitkám žalobce. Konstatoval, že skutky uvedené v rozhodnutí inspektorátu pod body 1, 2 a 3 jsou odpovídajícím způsobem časově vymezeny k datu kontroly, která proběhla v provozovně žalobce dne 17. 7. 2015, správní delikt nesplnění opatření je pak časově vymezen k datu následné kontroly. Místní vymezení skutků se vztahuje k provozovně žalobce nacházející se na adrese Pátek 3, 290 01 Pátek, kde byly provedeny všechny kontroly v projednávané věci. Povinnost oznámit zahájení předmětu činnosti podle zákona č. 110/1997 Sb., z logiky věci žalobci vznikla v den, kdy tuto svou činnost začal provozovat. Až do dne 17.7.2015, kdy byla provedena první kontrola, žalobce tuto svou činnost řádně nenahlásil příslušnému orgánu dozoru. Skutek popsaný pod bodem 2 rozhodnutí inspektorátu je řádně vymezen datem a místem spáchání, tudíž je nezaměnitelný s jiným skutkem či skutky. Z protokolu o kontrole ze dne 17. 7. 2015 je zřejmé, že v době kontroly byly nabízeny k prodeji čtyři druhy sudových vín, přičemž žádné z těchto vín nebylo označeno v souladu s požadavky zákona č. 321/2004 Sb. Protokol včetně fotodokumentace tvořící jeho přílohu byl dne 13.6.2016 proveden jako důkaz listinou. Žalovaný poznamenal, že bylo nepochybně možné uvést výčet produktů i v rozhodnutí inspektorátu, nicméně tuto skutečnost neshledal natolik podstatou, aby její absence měla za následek vadu napadeného rozhodnutí, která by způsobovala jeho nepřezkoumatelnost či nezákonnost, když žalobci bylo v průběhu celého řízení známo, co mu je kladeno za vinu a tento skutek po celou dobu nijak nezpochybňoval a nerozporoval. Otázka počtu (neoznačených) sudových vín ani nefiguruje mezi faktory, které by správní orgán I. stupně zohledňoval při úvaze o závažnosti protiprávního jednání žalobce. Ke skutku popsanému pod bodem 3 rozhodnutí inspektorátu žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobce provozuje na adrese Pátek 3 sklady, do kterých přijímá vína od dodavatelů a dále provádí distribuci lahvových vín dle objednávek odběratelů. Vzhledem k tomu, že prokazatelně obchoduje s vínem, měl v souladu s právními předpisy vést tzv. evidenční knihy. K námitce žalobce, že je maloobchodníkem, a tudíž nemusí vést evidenční knihy, žalovaný poukázal na definici maloobchodníka zakotvenou v článku 22 písm. c) nařízení č. 436/2009, z níž vyplývá, že maloobchodníkem není osoba, která používá sklepy vybavené pro skladování, případně zařízení pro plnění vína ve větším množství, nebo prodává nebalené víno v rámci ambulantního prodeje. Žalobce disponuje prostory, ve kterých skladuje sudová i lahvová vína, a proto se na něj nevztahuje výjimka z povinnosti vést evidenční knihy. Žalovaný dále vyložil, že uváděním do oběhu se ve smyslu § 3 písm. q) zákona č. 321/2004 Sb., rozumí nabídka produktu k prodeji, jeho prodej anebo jiná forma jeho nabídky ke spotřebě, včetně skladování pro potřeby prodeje, případně přepravy pro potřeby prodeje, nebo nabídky ke spotřebě. Kontrolou bylo prokázáno, že žalobce skladuje vína pro potřeby prodeje, tudíž předmětná vína uvádí do oběhu. Ke skutku popsanému pod bodem 4 rozhodnutí inspektorátu žalovaný uvedl, že žalobce při kontrole dne 2.9.2015 předložil pouze částečný výtisk evidence, který nesplňoval požadavky na evidenci jednotlivých vstupů a výstupů vinařských produktů. K námitce, že odkaz na ustanovení § 79 odst. 5 správního řádu uvedený ve  výroku II. rozhodnutí inspektorátu, jímž byla žalobci uložena povinnost k úhradě nákladů řízení paušální částkou ve výši 1 000 Kč, nepostačuje, žalovaný konstatoval, že identifikace ustanovení, podle něhož se daná povinnost ukládá a příslušného ustanovení prováděcího právního předpisu, které specifikuje výši paušální částky nákladů řízení, je dostačující. Žalovaný dále odmítl tvrzení žalobce, že odůvodnění rozhodnutí inspektorátu je nedostatečné. Konstatoval, že v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu jsou v odůvodnění rozhodnutí inspektorátu uvedeny důvody výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán I. stupně řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů a informace o tom, jak se správní orgán I. stupně vypořádal s návrhy a námitkami žalobce během řízení. Nepřisvědčil argumentaci žalobce, že jeho přípis ze dne 28. 8. 2015 obsahuje námitku proti protokolu o kontrole, o které mělo být vydáno rozhodnutí, přičemž tato byla vyřízena pouhým přípisem. Z hlediska formy není zákonem vyžadováno, aby vyřízení námitek bylo završeno vydáním formálního rozhodnutí, když v souladu s ustanovením § 14 odst. 1 kontrolního řádu postačuje vyrozumění kontrolované osoby o vyřízení námitek. Rovněž postup, kdy bylo žalobci do datové schránky zasláno sdělení o vyřízení námitek doručených správnímu orgánu I. stupně dne 14. 9. 2015, byl v souladu s kontrolním řádem. Stanovení lhůt pro splnění uloženého opatření je plně na kontrolujícím a na prodloužení lhůty není zákonný nárok. Proto nemusí být v případě odmítnutí této žádosti vydáváno usnesení. Původně stanovené lhůta 3 kalendářních týdnů pro splnění uloženého opatření byla zcela adekvátní. Správní orgán I. stupně též postupoval v souladu s § 21 odst. 1 kontrolního řádu, pokud nesprávnost v protokolu o kontrole opravil formou dodatku k protokolu, který zaslal žalobci. V této souvislosti žalovaný poznamenal, že se jednalo o nesprávnost toliko v otázce počtu inspektorů, kteří se při kontrole věnovali problematice (ne)splnění uloženého opatření. Dále konstatoval, že správní orgán I. stupně postupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonů s požadavky uvedeným v § 2 správního řádu. Důvod pro to, aby jednotlivé protokoly o kontrole nemohly sloužit jako podklad pro správní řízení a použity jako důkaz, neshledal. O tom, že dne 13. 6. 2016 bude proveden důkaz listinami mimo ústní jednání, byl žalobce řádně vyrozuměn v oznámení o zahájení řízení v dané věci. O provedení důkazu listinami, kterého se za žalobce nezúčastnil žádný zástupce, byl sepsán protokol, který je součástí spisu. Rozhodnutí inspektorátu vychází z listinných důkazů, které byly provedeny v souladu s právními předpisy. Ve vztahu ke správním deliktům uvedeným ve výroku rozhodnutí inspektorátu se jedná o jediné rozhodnutí, které je žalovanému známo, a k překážce věci rozhodnuté tak nedošlo. V období mezi spácháním jednotlivých správních deliktů a vydáním prvoinstančního rozhodnutí nedošlo ke změně těch ustanovení právní úpravy, která jsou relevantní pro posuzovanou věc. Ve vztahu k oznámení o zahájení správního řízení pak žalovaný uvedl, že ve fázi zahájení správního řízení nejde o hodnocení důkazů, ale o hodnocení podkladů shromážděných správním orgánem. Pokud by za tímto účelem, předběžně a v té nejobecnější rovině shromážděné podklady nesměly být vyhodnoceny, aby správní orgán zjistil, zda existuje podezření ze spáchání správního deliktu, nemohl by de facto správní řízení nikdy zahájit. Správní orgán I. stupně v oznámení o zahájení správního řízení hovořil pouze o podezření, že žalobce spáchal určité správní delikty. Nevyslovoval zde vinu a netvrdil, že tyto delikty žalobce spáchal. Žalovaný dále konstatoval, že správní orgán I. stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí věnoval hodnocení závažnosti protiprávního jednání žalobce. Jeho hodnocení nevybočuje z mezí běžné logiky a správního uvážení. Základ zmíněné úvahy je v souladu s ustálenou judikaturou správních soudů (např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2009 č.j. 29 Ca 181/2007-39), z níž vyplývá, že při posuzování závažnosti spáchaného protiprávního jednání obstojí úvaha správních orgánů, které posuzují, zda se jedná o zjevné nedostatky ovlivnitelné a snadno zjistitelné samotným provozovatelem potravinářského podniku, a pokud ano, pak k tíži účastníka řízení hodnotí, že k tomuto odstranění nedošlo. Žalovaný připomenul, jakou úvahu učinil správní orgán I. stupně o následcích a dalších okolnostech protiprávního jednání žalobce. Uzavřel, že námitka, podle níž v dané věci nebylo provedeno žádné zákonné hodnocení kritérií pro uložení sankce, se nezakládá na pravdě. Protože žalobce netvrdil likvidační dopady uložené pokuty, správní orgán I. stupně proto nebyl povinen zabývat se hodnocením jeho majetkových poměrů. Žalovaný odmítl tvrzení, že by v posuzované věci nebyla respektována zásada rovnosti při ukládání sankcí. Z úřední činnosti je žalovanému známo, že za obdobná jednání, kdy dochází k souběhu správních deliktů, jsou běžně ukládány pokuty ve výši statisíců korun. Souhlasil s hodnocením, že protiprávní jednání žalobce je závažné, avšak k datu vydání rozhodnutí nebylo známo žádné konkrétní poškození oprávněných zájmů spotřebitele, a proto byla pokuta uložena při spodní hranici sazby. Jediný nedostatek shledal žalovaný v textu odůvodnění rozhodnutí inspektorátu, kdy předposlední odstavec se v rozporu se zněním výroku zabýval problematikou dodatečné kontroly a uložením povinnosti uhradit náklady této dodatečné kontroly. Tento nadbytečný text byl žalovaným z textu rozhodnutí inspektorátu výslovně vypuštěn.

3. V žalobě podané proti napadenému rozhodnutí žalobce k výroku I. bodu 1 rozhodnutí inspektorátu namítl, že skutek nebyl řádně identifikován. Správní orgán skutek neidentifikoval časově, není vůbec zřejmé, kdy měla povinnost žalobci vzniknout a zda se vůbec vytýkaného jednání dopustil, je-li z obchodního rejstříku žalobce zřejmé, že dalším předmětem jeho činnosti jsou stravovací služby. Datum zjištění (provedení kontroly) není řádným časovým vymezením skutku a není jím ani z pohledu místa a způsobu spáchání skutku. V důsledku absence řádné identifikace skutku správní orgán zatížil výrok rozhodnutí nepřezkoumatelností. Místní identifikace skutku uvedením provozovny neodpovídá naplnění skutkové podstaty správního deliktu, kdy dle § 17 odst. 1 písm. j) zákona č. 110/1997 Sb., se správního deliktu dopustí provozovatel potravinářského podniku, tento má však sídlo nikoli na provozovně, ale na jiné adrese. Argumentaci žalovaného nelze akceptovat i s ohledem na skutečnost, že oznamovací povinnost nevzniká v případě, kdy žalobce provozuje stravovací službu, a tuto povinnost pak mají orgány veřejného zdraví. Žalovaný se touto námitkou nezabýval a nevypořádal. Rovněž není z výroku ani z odůvodnění zřejmé, kterou provozovnu neměl žalobce nahlášenou, když na uvedené adrese Pátek 3 jsou registrovány dvě provozovny, a to provozovna velkoobchodu a provozovna maloobchodu. Žalobce odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správní soudu ze dne 15. 1. 2008 č.j. 2 As 34/2006-73, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4.5.2016 č.j. 62 A 57/2015 a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 10. 2015 č.j. 57 A 33/2014-103 s tím, že požadavek na přesné vymezení předmětu řízení ve výroku rozhodnutí o jiném správním deliktu je nutný pro vyloučení překážky litispendence, dvojího postihu pro týž skutek, pro vyloučení překážky věci rozhodnuté, pro určení rozsahu dokazování a pro zajištění řádného práva na obhajobu. Zdůraznil též, že pouze výrok rozhodnutí může být vymáhán správní exekucí, a proto musí být po obsahové stránce jasný, srozumitelný, přesný a určitý.

4. K výroku I. bodu 2 rozhodnutí inspektorátu žalobce namítl nepřezkoumatelnost identifikace skutku z pohledu časového, množství vína, identifikace produktů, množství a způsobu spáchání, v důsledku čehož nelze ani provést stanovení výše pokuty. Skutek nebyl řádně identifikován, neboť odkaz na přílohu – fotodokumentaci připojenou k protokolu je nezákonný a nepřezkoumatelný i s ohledem na fakt, že kontrolní řízení a řízení o správním deliktu jsou oddělená řízení. Žalobce v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2001 č.j. 7 A 59/99 a rozsudek NSS ze dne 30. 5. 2008 č.j. 4 As 21/2007-80, ze kterých vyplývá, že je nutno rozlišovat a respektovat právní úpravu stanovenou zákonem o státní kontrole a právní úpravu stanovenou správním řádem.
5. K výroku I. bodu 3 rozhodnutí inspektorátu žalobce namítl, že nemohl porušit povinnost stanovenou v článku 36 odst. 1 nařízení č. 436/2009 a naplnit skutkovou podstatu správního deliktu uvedeného v § 39 odst. 1 písm. ff) zákona č. 321/2004 Sb. Poukázal na nepřezkoumatelnost identifikace skutku, neboť přijetí produktu na základě faktur, dodacích listů apod. nelze podřadit pod definici „uvádění do oběhu“, která neobsahuje přijetí produktu na základě obchodních či průvodních dokladů. Skutkový stav nebyl řádně identifikován ani z pohledu naplnění znaků správní deliktu, mj. s ohledem na článek 37 nařízení č. 436/2009, který obsahuje výjimky z povinnosti vedení evidence. Přestože žalobce tuto námitku uplatnil již ve svých námitkách do protokolu, správní orgán se s ní vůbec nevypořádal. Skutkový stav nebyl tedy řádně zjištěn již v průběhu kontroly a rovněž napadený výrok je zcela nepřezkoumatelný a nezákonný. Správní orgán I. stupně řádně nezjistil skutkový stav věci, neboť nerozlišoval, že žalobce na adrese Pátek 3 provozuje dvě provozovny (velkoobchodu a maloobchodu) a kontrole byla podrobena pouze provozovna maloobchodu. Skutek tedy není řádně identifikován co do místa a způsobu údajného spáchání deliktu. V provozovně maloobchodu nemá žalobce povinnost vést evidenční knihy, kontrola provozovny velkoobchodu prováděna nebyla. Žalobce dále namítl, že článek 36 nařízení č. 436/2009 žádné konkrétní porušení nespecifikuje. Žalobce nemohl uvedený článek porušit, neboť úprava evidenčních knih je upravena v § 30 zákona č. 321/2004 Sb., a prováděcí vyhlášce č. 323/2004 Sb. Žalobce namítl rovněž rozpor se správním deliktem uvedeným pod bodem 4 výroku I. rozhodnutí inspektorátu, neboť v něm je žalobci kladeno za vinu, že porušil článek 40 odst. 1 a 4 nařízení č. 436/2009. Pouhý odkaz na obchodní doklady, které jsou pouze přílohou protokolu, je zcela nedostatečný a činí výrok nepřezkoumatelným. Nelze také akceptovat řádnou časovou identifikaci skutku dnem prováděné kontroly, neboť žalovaný nevymezil dobu, po jakou žalobce neměl vést evidenci. V případě, kdy by se povinnost nevedení evidenčních knih měla vztahovat pouze na uvedený den, nemohla by být naplněna skutková podstata tohoto správního deliktu, neboť lhůta k zápisu vstupů je jeden pracovní den a výstupů 3 dny. V návaznosti na výrok I. bod 1 rozhodnutí inspektorátu, kdy žalovaný neidentifikoval ani dobu zahájení předmětu činnosti, stěží mohl řádně identifikovat i tento údajný delikt.

6. K výroku I. bodu 4 rozhodnutí inspektorátu žalobce namítl, že nemohl naplnit skutkovou podstatu správního deliktu podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 146/2002 Sb., neboť správní orgán nezjišťoval, zda je žalobce osobou, jež je povinna vést evidenční knihy. Stav nesplnění opatření nemohl nastat i z důvodu nezákonného postupu správního orgánu již v průběhu kontrolního řízení. Tento nezákonný postup znamená, že listiny pořízené v rozporu se zákonem nemohly být nejen podkladem k vydání samotného výroku, potažmo celého rozhodnutí, ale i osvědčeny jako důkaz v předmětném řízení. Výrok napadeného rozhodnutí (rozhodnutí inspektorátu) je nepřezkoumatelný a nezákonný z důvodu absence řádné identifikace skutku, a to jak z pohledu časového, způsobu spáchání, místa spáchání a rozporuplnosti tvrzení správního orgánu, že mu evidence byla předložena. Ve výroku absentuje konkrétní ustanovení, jehož porušení se měl žalobce dopustit, rovněž absentuje konkrétní uvedení způsobu spáchání správního deliktu.

7. K výroku II rozhodnutí inspektorátu o nákladech řízení pak žalobce namítl, že v tomto výroku absentuje uvedení právního předpisu, který by prokazoval výši nákladů řízení.

8. Žalobce nesouhlasí s argumentací žalovaného, že podle § 14 odst. 1 kontrolního řádu lze o námitkách rozhodnout neformálně pouhým vyrozuměním. Forma vyrozumění se vztahuje pouze k informaci o prodloužení lhůty k vyřízení námitek, nikoli k vypořádání námitek samotných. Zde je nutno postupovat v souladu s § 28 kontrolního řádu a na řízení o námitkách subsidiárně použít správní řád, který ukládá formu rozhodnutí. Pokud správní orgán nerozhodoval o námitkách formou rozhodnutí, zatížil rozhodnutí inspektorátu i napadené rozhodnutí nezákonností. Tímto nastala situace, kdy tyto listiny nebylo možno v daném řízení použít ani jako podklad či jako důkaz, neboť byly pořízeny v rozporu se zákonem. Právní názor žalovaného týkající se vyřízení žádostí o prodloužení lhůty ke splnění uloženého opatření a zaslání dodatku o kontrole je v rozporu s § 39 správního řádu a dále s tím, že ustálená praxe správního orgánu je závazná. V případě, kdy vyřízení námitek ze dne 14. 9. 2015 bylo provedeno dopisem ze dne 12. 10. 2015, nemohl být dodatek k předmětnému protokolu vydán až dne 21.4.2016, tj. po 6 měsících od vypořádání se s námitkami. Dodatečné úkony mohou být prováděny pouze v průběhu řízení o námitkách, kdy kontrola nebyla dosud ukončena. Jedná se tedy o listinu, která nemohla sloužit jako podklad či důkaz, neboť byla pořízena v rozporu se zákonem.

9. Žalobce dále obecně namítl porušení ustanovení § 2 odst. 1, § 3, § 51 správního řádu, článku 1 odst. 1 Ústavy a článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

10. Závěrem žalobce namítl, že správní orgán nerespektoval pravidla při ukládání výše sankce, kdy jedním z nich je precizní vymezení skutků, za jejichž spáchání je sankce ukládána. Deklarovaná výše sankce s odkazem na preventivnost je zcela nezákonná a je zřejmé, že nebyla naplněna materiální stránka protiprávního jednání, kdy k trestnosti pachatele nepostačuje, že jednání po formální stránce vykazuje znaky skutkové podstaty správního deliktu, pokud současně není jednáním společensky nebezpečným. Správní orgán I. stupně i žalovaný překročili meze správního uvážení a pokutu řádně neodůvodnili v souladu s článkem 6 odst. 2 Evropské úmluvu o ochraně lidských práv a svobod a ustálenou judikaturou. Výrok o sankci je dle mínění žalobce nezákonný a nepřezkoumatelný.

11. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19.1.2017 č.j. 48 A 12/2017 – 20 rozhodl, že věc se postupuje Městskému soudu v Praze jakožto soudu místně příslušnému k jejímu projednání a rozhodnutí.

12. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a k jednotlivým žalobním námitkám uvedl, že je mu známo, že sídlem žalobce je obec Libice nad Cidlinou, všechny kontroly v posuzované věci však byly prováděny na adrese provozovny žalobce. Kontrolou dne 17. 7. 2015 byla zjištěna skutečnost, že žalobce neoznámil Státní zemědělské a potravinářské inspekci (dále jen „SZPI“) zahájení výkonu předmětu činnosti podle zákona č. 110/1997 Sb., spolu s adresou provozovny, na které tuto činnost vykonává ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písm. i) zákona č. 110/1997 Sb. Tento správní delikt byl ve výroku rozhodnutí inspektorátu vymezen časově k datu kontroly, kdy bylo zjištěno porušení zákonné povinnosti, a místně k provozovně, kde byla toho dne vykonávána kontrola SZPI. Pokud žalobce argumentuje, že provozuje též stravovací službu, byl povinen předmětné údaje oznámit orgánům ochrany veřejného zdraví, které by je pak neprodleně předaly ostatním orgánům dozoru. Žalobce jednak nijak nedoložil, že by oznámil orgánům ochrany veřejného zdraví informaci o tom, že v uvedené provozovně poskytuje stravovací služby, jednak i pokud by toto učinil, tak jej tento krok nijak nezbavuje povinnosti ve chvíli, kdy zahájí výkon jiné činnosti podle zákona č. 110/1997 Sb., než stravovací služby, toto oznámit SZPI. Tento krok žalobce prokazatelně neučinil. Na předmětné provozovně v obci Pátek nebyla SZPI jako orgánu dozoru nahlášená žádná podnikatelská činnost žalobce, ať už ta, která je z pohledu obchodního a živnostenského rejstříku řazena do oblasti maloobchodu, nebo ta, která je řazena do oblasti velkoobchodu. Pro konstatování o tom, že žalobce spáchal správní delikt, není takové rozlišení podstatné. K deliktu pod bodem 2 výroku I. rozhodnutí inspektorátu žalovaný konstatoval, že žalobci bylo v průběhu celého řízení známo, co mu je kladeno za vinu a žalobce tento skutek po celou dobu řízení žádným způsobem nezpochybňoval; jeho protiprávní jednání bylo jednoznačným způsobem prokázáno. Žalovaný se neztotožňuje s výkladem pojmu „maloobchod“, který učinil žalobce. Uvedl, že s pojmy maloobchod a velkoobchod pracuje např. zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, dále základní předpis evropského potravinového práva, kterým je nařízení (ES) č. 178/2002. Pro posuzovanou věc je nejpodstatnější, jak jsou pojmy maloobchod, resp. maloobchodník vnímány v právních předpisech EU týkajících se vinařství a zejména těch, které se vztahují k vedení evidenčních knih a vystavování průvodních dokladů. Shodně jako v odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný odkázal na definici, která je zakotvena v článku 22 písm. c) nařízení č. 436/2009.

13. Žalovaný dále odmítl tvrzení, že v daném případě nemohlo být porušeno ustanovení článku 36 nařízení č. 436/2009. Právě toto ustanovení stanoví fyzickým nebo právnickým osobám a seskupením osob, které mají v držení jakýkoli druh vinařského produktu za účelem výkonu svého povolání nebo k obchodním účelům, povinnost vést evidenci vstupů a výstupů dotyčného produktu (tzv. evidenční knihy). To zároveň nemění nic na tom, že otázka vedení evidence je upravena i zákonem č. 321/2004 Sb., a v podrobnostech pak ve vyhlášce č. 323/2004 Sb. Zákon představuje primárně adaptaci unijní úpravy, vyhláška stanoví podrobnosti k formě vedení tzv. evidenčních knih. Žalovaný připomenul, že sama jednatelka žalobce při kontrole dne 17.7.2015 potvrdila skutečnost, že žalobce nevede a nikdy nevedl žádné evidenční knihy vztahující se k produktům jím uváděným do oběhu. Za situace, kdy žalobce takovou evidenci nevedl vůbec, neshledal žalovaný jako nezbytné vymezovat v rozhodnutí podrobněji dobu, po kterou tato evidence není vedena, resp. se vyjadřovat ke lhůtám, ve kterých mají být záznamy do tzv. evidenčních knih prováděny.

14. K námitce nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti bodu 4 výroku I. rozhodnutí inspektorátu žalovaný uvedl, že opatření č. P059-10803/15/D02 bylo žalobci uloženo podle § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 146/2002 Sb. Nesplní-li provozovatel potravinářského podniku opatření podle § 5 odst. 1 písm. c), d), e) f), g), h) nebo i) zákona č. 146/2002 Sb., dopustí se tím správního deliktu podle § 11 odst. 1 písm. c) téhož zákona. Skutková podstata tohoto správního deliktu byla jednoznačně naplněna. K námitce týkající se nákladového výroku žalovaný zopakoval, že v postupu správního orgánu I. stupně, který ve výroku identifikoval ustanovení, podle něhož se daná povinnost ukládá (§ 79 odst. 5 správního řádu), zatímco příslušné ustanovení prováděcího právního předpisu, které specifikuje výši paušální částky nákladů řízení, uvedl v odůvodnění rozhodnutí, neshledal pochybení.

15. Žalovaný i ve vyjádření k žalobě setrval na svých názorech obsažených v napadeném rozhodnutí, pokud jde o námitky proti odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí, a odkázal na ně. Doplnil, že oprava nesprávnosti v protokolu o kontrole formou dodatku k tomuto protokolu ze dne 21.4.2016 proběhla před tím, než bylo v posuzované věci zahájeno správní řízení. Zdůraznil dále, že protiprávní jednání žalobce naplňují formální i materiální stránku správních deliktů. Jde bezesporu o jednání, která porušují nebo ohrožují zájem společnosti, a jsou tedy pro společnost nebezpečná. Nepřisvědčil námitce, že správní orgány obou stupňů překročily meze správního uvážení a uloženou pokutu řádně neodůvodnily. Správní orgán I. stupně při určení výše pokuty přihlédl v souladu s požadavky zákona k závažnosti správních deliktů, zejména ke způsobu jejich spáchání, jejich následkům a okolnostem, za nichž byly spáchány. Pokuta uložena žalobci byla řádně individualizována, nejedná se o sankci zjevně nepřiměřenou, pakliže byla uložena ve výši 4 % zákonného rozpětí.

16. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů. V posuzované věci vyšel z následně uvedené právní úpravy:

17. Podle § 3 odst. 1 písm. i) zákona č. 110/1997 Sb., v relevantním znění provozovatel potravinářského podniku je povinen oznámit v listinné podobě nebo v elektronické podobě dálkovým přenosem dat zahájení, změny nebo ukončení výkonu předmětu činnosti podle tohoto zákona nejpozději v den, kdy tyto skutečnosti nastaly, příslušnému orgánu dozoru s uvedením svého jména, příjmení nebo obchodní firmy, sídla a adresy provozovny, jde-li o osobu fyzickou, nebo obchodní firmy nebo názvu, sídla a adresy provozovny, jde-li o osobu právnickou, dále identifikačního čísla osoby a předmětu činnosti nebo podnikání; tyto údaje se při poskytování stravovacích služeb oznamují orgánům ochrany veřejného zdraví, které je neprodleně ostatním orgánům dozoru uvedeným v § 16.

18. Podle § 17 odst. 1 písm. j) zákona č. 110/1997 Sb., provozovatel potravinářského podniku se dopustí správního deliktu tím, že nesplní oznamovací povinnost podle § 3 odst. 1 písm. i).

19. Podle § 16 odst. 7 zákona č. 321/2004 Sb., v relevantním znění prodávající nabízející k prodeji spotřebiteli víno uskladněné v jiném obalu než obalu určeném pro spotřebitele (dále jen „sudové víno“) je povinen viditelně umístit tyto písemné údaje:

a)      obchodní označení vína,

b)      výrobce vína,

c)      označení šarže,

d)      skutečný obsah alkoholu,

e)      slovní vyjádření obsahu zbytkového cukru v rozsahu podle předpisu Evropské unie pro uvádění údaje o obsahu cukru na etiketách.

20. Podle § 39 odst. 4 písm. a) zákona č. 321/2004 Sb., právnická nebo podnikající fyzická osoba se jako prodávající dopustí správního deliktu tím, že neumístí viditelně při prodeji sudového vína údaje podle § 16 odst. 7.

21. Podle § 39 odst. 1 písm. ff) zákona č. 321/2004 Sb., právnická nebo podnikající fyzická osob se jako výrobce nebo jako osoba uvádějící produkt do oběhu dopustí správního deliktu tím, že poruší povinnost stanovenou předpisem Evropské unie upravujícím oblast vinohradnictví, vinařství nebo obchodu s produkty.

22. Podle článku 36 odst. 1 nařízení č. 436/2009 fyzické nebo právnické osoby a seskupení osob, které mají v držení jakýkoli druh vinařského produktu za účelem výkonu svého povolání nebo k obchodním účelům, musí vést evidenci vstupů a výstupů dotyčného produktu, dále jen „evidenční knihy“.

23. Podle článku 40 odst. 1 nařízení č. 436/2009 do evidenčních knih se pro každý vstup a výstup zapisuje

a)      kontrolní číslu produktu, je-li toto číslo stanoveno předpisy Společenství nebo předpisy dotyčného členského státu;

b)      datum vstupu resp. výstupu;

c)      skutečné vstupující nebo vystupující množství;

d)      příslušný produkt, který je označen podle platných předpisů Společenství a podle vnitrostátních předpisů;

e)      referenční číslo průvodního dokladu, který je nebo byl k dotyčné zásilce přiložen.

24. Podle článku 22 písm. c) nařízení č. 436/2009 pro účely této hlavy se rozumí „maloobchodníky“ fyzické nebo právnické osoby či jejich seskupení, jejichž podnikatelská obchodní činnost zahrnuje přímý prodej vína spotřebiteli v malém množství, jež stanoví jednotlivé členské státy s ohledem na charakteristiky svého obchodu a distribuce, s výjimkou těch, které používají sklepy vybavené pro skladování, případně zařízení pro plnění vína ve větším množství, nebo prodávají nebalené víno v rámci ambulantního prodeje.

25. Podle § 3 písm. q) zákona č. 321/2004 Sb., pro účely tohoto zákona se rozumí uváděním do oběhu nabídka produktu k prodeji, jeho prodej anebo jiná forma jeho nabídky ke spotřebě, včetně skladování pro potřeby prodeje, případně přepravy pro potřeby prodeje, nebo nabídky ke spotřebě.

26. Podle § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 146/2002 Sb., v relevantním znění inspektor vydá opatření, kterým kontrolované osobě uloží odstranění zjištěných nedostatků.

27. Podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 146/2002 Sb., právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že nesplní opatření podle § 5 odst. 1 písm. c), d), e), f), g), h), i), j) nebo k).

28. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

29. V rámci posouzení žalobcem namítané nedostatečné časové i místní identifikace skutku vymezeného v bodě 1 výroku I. rozhodnutí inspektorátu soud předesílá, že stěžejním smyslem přesného vymezení skutku je vyloučení jeho záměny s jiným skutkem. Je tak reflektována jedna ze základních zásad ovládajících řízení o správním deliktu (přestupku), podle níž platí zákaz dvojího trestání (ne bis in idem). Judikatura, na níž odkazuje i žalobce, proto vymezila kritéria, pomocí kterých lze skutek individualizovat a odlišit jej od jiných (samostatných) skutků. Skutková podstata správního deliktu podle § 17 odst. 1 písm. j) zákona č. 110/1997 Sb., je naplněna v okamžiku, kdy provozovatel potravinářského podniku nesplní oznamovací povinnost ve smyslu § 3 odst. 1 písm. i) zákona č. 110/1997 Sb. Časová identifikace skutku je v posuzované věci jednoznačně dána datem kontroly, která byla v provozovně žalobce provedena dne 17. 7. 2015. Z hlediska individualizace skutku je nepodstatné, kdy měla žalobci oznamovací povinnost vzniknout. Tato okolnost nemá význam ani pro naplnění samotné skutkové podstaty správního deliktu. Žalobce nepopřel, že zahájení výkonu předmětu své činnosti neoznámil nejpozději v den, kdy tato skutečnost nastala, resp. nedoložil (a nutno dodat, že ani netvrdil), že oznamovací povinnost nejpozději v den kontroly splnil způsobem, který zákon předpokládá. Pro naplnění skutkové podstaty není rovněž významné, zda bylo porušení oznamovací povinnosti zjištěno v sídle žalobce nebo v místě jeho provozovny. Žalobce byl v rozhodnutí inspektorátu řádně označen svým sídlem a měl povinnost oznámit zahájení činnosti potravinářského podniku uvedením údajů o sídle i provozovně. Námitka, že oznamovací povinnost podle § 3 odst. 1 písm. i) zákona č. 110/1997 Sb., nevzniká v případě, kdy provozovatel potravinářského podniku provozuje stravovací služby, nemůže obstát, neboť žalobce netvrdil (a ničím neprokazoval), že potřebné údaje o zahájení činnosti oznámil orgánům veřejného zdraví. Pakliže tak neučinil, nemůže se dovolávat neexistence obecné oznamovací povinnosti vůči příslušnému orgánu dozoru (SZPI). Vytýkaný skutek je individualizován i místním hlediskem, neboť z popisu skutku je zřejmé, že porušení oznamovací povinnosti bylo zjištěno v provozovně žalobce. Námitka, že z výroku není patrno, kterou provozovnu neměl žalobce nahlášenou, když na uvedené adrese jsou registrovány dvě provozovny (maloobchodu a velkoobchodu), zazněla poprvé až v žalobě. Nutno však zdůraznit, že pro naplnění skutkové podstaty deliktu podle § 17 odst. 1 písm. j) zákona č. 110/1997 Sb., není významné rozlišení, ve které ze dvou provozoven žalobce fakticky zahájil činnost potravinářského podniku. Podstatné je, zda byla splněna oznamovací povinnost jako taková, nikoli to, jakých provozoven se tato povinnost týká. I v tomto ohledu nelze zároveň přehlížet, že žalobce zjevně neoznámil zahájení činnosti ani v jedné ze dvou uváděných provozoven. Za této skutkově nesporné situace postačilo, pokud byl skutek z hlediska místního určení identifikován adresou provozovny, kde se kontrola uskutečnila.

30. Soud nepřisvědčil ani žalobnímu bodu, v němž žalobce namítl nepřezkoumatelnost skutku popsaného pod bodem 2 výroku I. rozhodnutí inspektorátu. Skutek naplňující znaky skutkové podstaty deliktu podle § 39 odst. 4 písm. a) zákona č. 321/2004 Sb., byl ve výroku časově ukotven dnem provedení kontroly a pro jeho nezaměnitelnost s jiným skutkem svědčilo též uvedení místa, kde bylo porušení právní povinnosti zjištěno, tj. provozovna žalobce na adrese Pátek 3. Odpovědnost za porušení ustanovení § 16 odst. 7 zákona č. 321/2004 Sb., vzniká již tím, že prodejce, který spotřebiteli nabízí sudové víno, na viditelném místě neumístí byť jen některý z povinných údajů, a to i v případě, že tento údaj chybí pouze na jednom z několika nabízených produktů. Uvedení časového a místního kritéria spáchání skutku vylučuje záměnu tohoto skutku s jiným, neboť množství vína, identifikace každého produktu či specifikace jednotlivých údajů, které na nabízených sudových vínech chyběly, není pro vymezení skutku relevantní. Jinými slovy řečeno, prodávající je povinen v kterémkoli okamžiku na viditelném místě spotřebiteli zpřístupnit všechny obligatorní údaje o sudovém víně. Pokud tak neučiní, dopustí se deliktního jednání podle § 39 odst. 4 písm. a) zákona č. 321/2004 Sb. K tomu lze dodat, že žalobci byl opatřením stanoven termín ke splnění povinnosti zajistit označení sudových vín viditelně v nabídce pro spotřebitele všemi povinnými údaji do 20. 7. 2015. Žalobce tedy nemohl být před uplynutím lhůty určené v opatření sankcionován za porušení povinnosti zjištěné dne 17. 7. 2015 v jeho provozovně. Neopodstatněná je také námitka, že odkaz na přílohu protokolu ze dne 17. 7. 2015 obsahující fotodokumentaci je nezákonný a nepřezkoumatelný. Žalobcem v této souvislosti uvedená rozhodnutí (rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2001 č.j. 7 A 59/99-45 a rozhodnutí NSS ze dne 30. 5. 2008 č.j. 4 As 21/2007-80) nestaví, jak se žalobce mylně domnívá, nepřekročitelnou dělicí čáru mezi řízení o kontrole a správní řízení (o deliktu). NSS i Vrchní soud v Praze ve zmíněných rozhodnutích vyšly z premisy, že pro závěr o deliktní odpovědnosti a uložení sankce za porušení právní povinnosti je stěžejní dokazování provedené v rámci správního řízení, výsledky kontroly vtělené do protokolů o kontrolních zjištěních však zůstávají jedním z důkazů, o které lze rozhodnutí vydané ve správním řízení opřít zejména tehdy, není-li v průběhu správního řízení dokazováním zjištěna jiná (opačná) skutečnost. Žalobce v průběhu správního řízení ani v žalobním bodě směřujícím proti závěru o jeho deliktní odpovědnosti podle § 39 odst. 4 písm. a) zákona č. 321/2004 Sb., nerozporoval skutková zjištění učiněná kontrolním orgánem a popsaná v protokolu ze dne 17. 7. 2015 a nenavrhoval konkrétní důkazy, jimiž by tato zjištění vyvrátil či zpochybnil. Uvedená námitka proto hraničí s toliko účelovým tvrzením nezákonnosti napadeného rozhodnutí či jeho nepřezkoumatelnosti.

31. Neopodstatněný je též žalobní bod, ve kterém žalobce namítl, že nemohl porušit povinnost stanovenou v článku 36 odst. 1 nařízení č. 436/2009 a naplnit skutkovou podstatu správního deliktu podle § 39 odst. 1 písm. ff) zákona č. 321/2004 Sb., neboť přijetí produktu na základě faktur či dodacích listů nelze podřadit pod definici „uvádění do oběhu“, a dále argumentoval tím, že se na něj vztahuje výjimka z povinnosti vedení evidence, neboť kontrole byla podrobena pouze provozovna maloobchodu a v této provozovně žalobce nemá povinnost vést evidenční knihy. Soud nepřisvědčuje námitce nepřezkoumatelnosti identifikace skutku, který je v bodě 3 výroku I. rozhodnutí inspektorátu uvozen slovy: „účastník řízení uváděl do oběhu vinařské produkty (viz například dodací list č. 150715/02 … ze dne 15. 7. 2015, faktura č. 4119 … ze dne 1. 7. 2015, faktura č. 215830120 … ze dne 5. 6. 2015 … faktura č. 150100143 … ze dne 22.5.2015)“. Předně je nutno zdůraznit, že žalobce nezpochybňoval obsah protokolu ze dne 17.7.2015, kde bylo mj. konstatováno, že: „Kontrolovaná osoba zastoupena jednatelkou p. Jitkou Bodlákovou uvádí na trh (svým odběratelům) lahvová vína. Kontrolovaná osoba při obchodování s vínem provozuje sklady na uvedené adrese Pátek 3, 29001 Pátek, do kterého přijímá vína od dodavatelů a dále provádí distribuci lahvových vín dle objednávek odběratelů.“. Žalobce, přestože byl správním orgánem I. stupně vyrozuměn o zahájení správního řízení a současně o provedení důkazu listinami mimo ústní jednání dne 13. 6. 2016, se k provedení dokazování v uvedený den nedostavil, a ač měl možnost brojit proti obsahu protokolu ze dne 17.7.2015, této možnosti nevyužil a ani v průběhu správního řízení neoznačil žádné důkazy, kterými by vyvracel zjištění učiněná kontrolním orgánem. Žalobce ve smyslu § 3 písm. q) zákona č. 321/2004 Sb., uváděl do oběhu vinařské produkty, neboť tyto skladoval pro účely dalšího prodeje. Dodací listy či faktury příkladmo uvedené ve výrokové části rozhodnutí inspektorátu pouze ilustrují nikoli ojedinělý nákup vín ze strany žalobce, zcela evidentně směřující k jejich další distribuci. Okolnost, že výroková část rozhodnutí inspektorátu neobsahuje vyčerpávající výčet všech účetních dokumentů, nezakládá nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí. Jádrem skutkové podstaty deliktu podle § 39 odst. 1 písm. ff) zákona č. 321/2004 Sb., je totiž porušení povinnosti stanovené předpisem Evropské unie pro oblast vinařství nebo obchodu s produkty. Tímto předpisem je nařízení č. 436/2009, které ve svém článku 36 odst. 1 stanoví povinnost osob, které mají v držení jakýkoli druh vinařského produktu k obchodním účelům, vést evidenci vstupů a výstupů dotyčného produktu, souhrnně označenou jako „evidenční knihy“. K časovému vymezení skutku je pak nutno uvést, že k v tomto směru k identifikaci skutku postačí datum kontroly, kdy byly nedostatky, tj. nevedení evidenčních knih, zjištěny. Žalobce v průběhu správního řízení ani v žalobě netvrdil a zejména neprokazoval, kdy začal vinařské produkty do oběhu uvádět.  Z dat namátkou uvedených faktur a dodacího listu je však zřejmé, že tuto činnost musel zahájit několik měsíců před provedením kontroly. Námitka, že pro řádnou identifikaci skutku je nezbytné vymezení doby, po jakou žalobce nevedl evidenci, je nedůvodná. Argumentoval-li žalobce tím, že lhůta k zápisu vstupů je jeden pracovní den a výstupů 3 dny, a proto by skutková podstata správního deliktu podle § 39 odst. 1 písm. ff) zákona č. 321/2004 Sb., nemohla být naplněna, pokud by se povinnost nevedení evidenčních knih vztahovala ke dni provedení kontroly, jedná se s ohledem výše uvedený závěr týkající se okamžiku zahájení činnosti (uvádění vinařských produktů do oběhu) o účelovou a nepodloženou námitku. Neobstojí ani námitka, že na žalobce se vztahovala výjimka z důvodu jeho postavení maloobchodníka. Předně soud znovu uvádí, že žalobce existenci „dvou“ provozoven zmínil až v žalobě. Nadto je třeba zdůraznit, že žalobcem provedené rozlišení provozoven není pro posouzení existence povinnosti vést evidenci určující. Nařízení č. 436/2009 definuje v článku 22 písm. c) pro účely své aplikace, tedy i pro posouzení, zda je fyzická či právnická osoba povinna vést evidenční knihy, pojem „maloobchodníka“. Podle této definice maloobchodníkem není fyzická či právnická osoba používající sklepy vybavené pro skladování vína. Kontrolou provedenou dne 17. 7. 2015 bylo v provozovně žalobce zjištěno, že žalobce využívá sklady, do nichž přijímá vína od dodavatelů za účelem následné distribuce těchto vín. Ani toto kontrolní zjištění žalobce ničím nezpochybnil. Předmětný skutek byl tedy dostatečně vymezen i místním hlediskem, tj. určením provozovny, v níž bylo provedeno kontrolní šetření se závěrem, že žalobce uvádí do oběhu vinařské produkty, aniž by o jejich distribuci vedl evidenční knihy. Výroková část v bodě 3 splňuje obsahové náležitosti ve smyslu § 68 odst. 2 správního řádu, neboť v souladu s § 39 odst. 1 písm. ff) zákona č. 321/2004 Sb., odkazuje na článek 36 odst. 1 nařízení č. 436/2009, který výslovně stanoví povinnost vést evidenci, tj. evidenční knihy. Námitka, že článek 36 odst. 1 nařízení č. 436/2009 žádné konkrétní porušení nespecifikuje, je proto neopodstatněná.  

32. Nedůvodnou soud shledal i námitku vztahující se k bodu 4 výroku I. rozhodnutí inspektorátu. Žalobce naplnil skutkovou podstatu deliktu podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 146/2002 Sb., tím, že nesplnil opatření, které mu bylo uloženo při kontrole dne 17. 7. 2015. Žalobci bylo tímto opatřením uloženo mj. zavést odpovídající systém evidence vstupů a výstupů vinařských produktů „evidenční knihy“ s termínem splnění do 7. 8. 2015. Soud již shora vyložil, že žalobce nebyl maloobchodníkem, na něhož by se povinnost stanovená článkem 36 odst. 1 nařízení č. 436/2009 nevztahovala. Vyšel-li správní orgán ze skutkových zjištění, která popsal v protokole o provedené kontrole, učinil tak v souladu se zásadami dokazování ve správním řízení, neboť žalobce obsah protokolů nezpochybnil a žádné důkazy, jimiž by skutková zjištění učiněná kontrolním orgánem mohl vyvrátit, nenavrhl. Skutek je jednoznačně časově ohraničen k datu 2.9.2015, kdy proběhla následná kontrola. K tomuto datu žalobce neprokázal, že řádně splnil dříve uložené opatření, tedy že vede evidenční knihy o vstupech a výstupech vinařských produktů v souladu s článkem 36 odst. 1 nařízení č. 436/2009 (vymezení způsobu spáchání skutku). Skutek je dále identifikován místem jeho spáchání, a to provozovnou, kde bylo zjištěno porušení zákonné povinnosti a následně i nesplnění uloženého opatření. Námitka absence řádné identifikace skutku z pohledu časového, způsobu spáchání a místa spáchání je tedy nedůvodná. Z výroku je rovněž zřejmé, že žalobce nesplnil povinnost specifikovanou v opatření, kterým mu byla podle § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 146/2002 Sb., uložena povinnost k odstranění zjištěných nedostatků.  Rozšířený senát NSS v rozhodnutí ze dne 31. 10. 2017 č.j. 4 As 165/2016-46 připustil, že: „Pokud správní orgán ve výrokové části rozhodnutí (§   68 odst. 2 správního řádu) neuvede všechna ustanovení, která zakládají porušenou právní normu, bude třeba v každém jednotlivém případě posoudit závažnost takovéhoto pochybení. Při úvahách, zda je neuvedení určitého ustanovení ve výrokové části odstranitelné interpretací rozhodnutí, bude významné zejména to, zda jasné vymezení skutku ve výroku rozhodnutí dovoluje učinit jednoznačný závěr, jakou normu pachatel vlastně porušil. Důležité bude též to, jaká ustanovení ve výrokové části správní orgán uvedl, a jaká neuvedl. Ke zrušení rozhodnutí bude třeba přistoupit i tehdy, nebude-li chybějící ustanovení zmíněno ani v odůvodnění rozhodnutí.“ Interpretací výrokové části rozhodnutí, která odkazuje na konkrétní opatření, lze dovodit, že žalobce porušil povinnost uloženou mu podle § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 146/2002 Sb. Námitku absence konkrétního ustanovení, které měl žalobce porušit, soud tedy neshledal důvodnou. Skutečnost, že výroková část rozhodnutí obsahuje též odkaz na článek 40 nařízení č. 436/2009, je pouze upřesněním toho, proč žalobcem předložená evidence nesplňovala požadavky nařízení č. 436/2009. Článek 40 nařízení č. 436/2009 konkretizuje podobu vstupů a výstupů, které se do evidenčních knih zapisují. Uvedené však nemění nic na tom, že žalobce nesplnil opatření, kterým mu byla uložena povinnost vést evidenční knihy podle článku 36 odst. 1 nařízení č. 436/2009. Odkaz na článek 40 nařízení č. 436/2009 proto v žádném případě nečiní výrokovou část rozhodnutí inspektorátu nepřezkoumatelnou.

33. K námitce, že výrok II. o nákladech řízení neobsahuje uvedení právního předpisu, který by prokazoval výši nákladů řízení, soud uvádí, že ve smyslu § 68 odst. 2 správního řádu postačuje, je‑li ve výroku rozhodnutí uveden odkaz na (základní) ustanovení, jež povinnost k náhradě nákladů řízení obecně ukládá (§ 79 správního řádu). Žalobce nemohl být na svých právech účastníka řízení nijak zkrácen, pokud správní orgán I. stupně (až) v odůvodnění rozhodnutí specifikoval příslušný prováděcí předpis, který stanoví paušální výši nákladů správního řízení. Napadené rozhodnutí i rozhodnutí inspektorátu nejsou nepřezkoumatelná, neboť správní orgány obou stupňů výši uložených nákladů řízení řádně odůvodnily.

34. Poukaz žalobce na exekuční vymahatelnost povinnosti uložené (správním) rozhodnutím se soudu jeví jako poněkud úsměvný, neboť zájem na tom, aby uložená povinnost byla také soudně (exekučně) vymahatelná, má nepochybně správní orgán, nikoli (primárně) žalobce, který svou povinnost může splnit dobrovolně. Soud k tomu dodává, že povinnost zaplatit pokutu a náhradu nákladů řízení v přesně stanovené výši nepochybně může být exekučně vymáhána.

35. V dalším žalobním bodě žalobce namítl, že o jeho námitkách proti kontrolním zjištěním a žádostech o prodloužení lhůty nebylo rozhodnuto zákonným způsobem, neboť správní orgán rozhodoval neformálně pouze dopisy – sděleními a nevypořádal se všemi námitkami. Žalobce se mýlí, pokud interpretuje § 14 odst. 1 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), (dále jen „zákon č. 255/2012 Sb.“) tak, že forma „vyrozumění“ se vztahuje pouze k informaci o prodloužení lhůty k vyřízení námitek. Nutno předeslat, že samotným protokolem o kontrole ani vyřízením námitek není zasahováno do práv a povinností zúčastněných osob. Je-li na základě protokolu o kontrole vydáno v navazujícím správním řízení rozhodnutí, které do práv a povinností těchto osob zasahuje, pak lze formálních prostředků obrany využít přímo v tomto správním řízení. Vyřízení námitek tedy není završeno vydáním rozhodnutí, nýbrž toliko „neformálním“ vyřízením přímo kontrolujícím, případně vedoucím kontrolní skupiny formou tzv. „autoremedury“, anebo nadřízenou osobou kontrolujícího (viz důvodová zpráva k zákonu č. 255/2012 Sb.). Dikce ustanovení § 14 odst. 1 věta první zákona č. 255/2012 Sb., podle níž: „Nevyhoví-li námitkám vedoucí kontrolní skupiny nebo kontrolující ve lhůtě 7 dnů ode dne jejich doručení, vyřídí je nadřízená osoba …“ (podtrženo soudem) nepoužívá termín „rozhodne“, ale pracuje s pojmem „vyřídí“. Jazykovým výkladem dotčeného ustanovení nelze než dospět k závěru, že proces vyřizování námitek má neformální podobu a nevyžaduje, aby kontrolní orgán vydával o námitkách formalizované rozhodnutí. Zároveň je třeba uvést, že způsob vyřízení námitek, ať již z pohledu formálního či věcného, nijak nedevalvuje důkazní sílu kontrolních zjištění a výsledků kontroly, pokud účastník v následně zahájeném správním řízení neuplatní relevantní tvrzení a důkazy, kterými vyvrátí či zpochybní skutkový stav zjištěný v kontrolní fázi řízení. Soud na tomto místě znovu připomíná, že žalobce v průběhu správního řízení skutkový stav zjištěný při kontrole dne 17. 7. 2015 a následně dne 2. 9. 2015 nečinil sporným, a neučinil tak ani v žalobě. K tomu je nutno dodat, že žalobce neuplatnil námitky proti protokolu ze dne 17. 7. 2015, nadto ani jeho námitky proti protokolu ze dne 2. 9. 2015 nebyly opřeny o tvrzení či důkazy způsobilé zpochybnit zjištěný skutkový stav. Nedůvodná je rovněž žalobcova námitka, že o jeho žádosti o prodloužení lhůty ke splnění uloženého opatření byl kontrolní orgán povinen vydat rozhodnutí podle § 39 správního řádu. Povinnost vydat usnesení podle § 39 odst. 2 správního řádu vzniká pouze tehdy, vyhoví-li správní orgán takové žádosti a lhůtu přiměřeně prodlouží. A contrario tedy platí, že správní orgán o žádosti formálně nerozhoduje, pokud žádosti nevyhoví. Na prodloužení lhůty nevzniká účastníku řízení (kontrolované osobě) právní nárok, neboť správní orgán může lhůtu prodloužit, zákon však nestanoví, že za splnění určitých podmínek musí správní orgán této žádosti vyhovět. Soud podotýká, že žalobce v žalobě neuplatnil skutkově podloženou námitku o nepřiměřeně krátké lhůtě ke splnění uloženého opatření. V obecné rovině pak lze shrnout, že jakékoli formální nedostatky kontrolní fáze řízení, která předchází řízení správnímu, nečiní bez dalšího kontrolní zjištění nepoužitelnými v následném správním řízení. Účastník správního řízení má právo namítat nedostatky skutkových závěrů zjištěných v průběhu kontroly a prostřednictvím relevantních tvrzení a důkazů tyto vyvracet či zpochybnit. Pokud však rezignuje a tohoto práva nevyužije, nemůže se účinně dovolávat toho, že listiny shromážděné kontrolním orgánem, resp. v nich zachycená kontrolní zjištění nelze ve správním řízení použít jako podklad pro vydání rozhodnutí. Nepodstatný je poukaz žalobce na to, že k vyhotovení dodatku k protokolu ze dne 21. 4. 2016 došlo až 6 měsíců po té, kdy byly vypořádány námitky žalobce ze dne 14. 9. 2015. Oprava protokolu formou dodatku se týkala pouze nesprávnosti údaje o počtu kontrolorů, kteří se věnovali problematice nesplnění opatření, navíc tento dodatek byl vydán ještě před zahájením správního řízení. Okolnost, zda oprava protokolu mohla být provedena dříve (v souvislosti s vyřízením námitek), je pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí zcela bez významu.

36. Obecně formulované tvrzení žalobce o porušení § 2 odst. 1, § 3 a § 51 správního řádu, dále článku 1 odst. 1 Ústavy a článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod není způsobilou námitkou, na jejímž základě by soud mohl přezkoumat zákonnost napadeného rozhodnutí. Jak ve svých rozhodnutích opakovaně konstatoval Nejvyšší správní soud, obecně formulované žalobní námitky, které jsou prostým výčtem porušení právních předpisů bez uvedení toho, v čem konkrétně se správní orgány dopustily pochybení a jakým způsobem mělo v důsledku toho dojít ke krácení práv stěžovatele, nelze považovat za řádně formulované žalobní body, které by umožňovaly soudní přezkum (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, publ. pod č. 835/1996 Sb. NSS). V rozsudku ze dne 24.8.2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78 pak rozšířený senát NSS dovodil, že míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se účastníkovi u soudu dostane. Ve vztahu k výše uvedenému tvrzení soud pouze v obecné rovině uvádí, že správní orgány obou stupňů v projednávané věci postupovaly v souladu se zákony a ostatními právními předpisy (§ 2 odst. 1 správního řádu), zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností a v rozsahu nezbytném pro přijaté řešení (§ 3 správního řádu), přičemž vycházely z přípustných důkazních prostředků, které provedly zákonem předvídaným způsobem (§ 51 správního řádu). Do základních práv žalobce garantovaných Ústavou a Listinou základních práv a svobod nijak nezasáhly.

37. Také námitka týkající se nepřezkoumatelnosti výroku o sankci postrádá bližší odůvodnění. Soud této námitce nepřisvědčuje, neboť správní orgán I. stupně se náležitě vypořádal se všemi kritérii významnými pro rozhodnutí o uložení sankce a stanovení její výše. Pokud žalobce namítl, že správní orgán nerespektoval přísná pravidla při ukládání sankce, kdy jedním z nich je precizní vymezení skutků, není zřejmé, jaká pravidla má na mysli. Náležité vymezení skutku ve výrokové části rozhodnutí o uložení sankce za spáchání správního deliktu je důležité pro individualizaci skutku a jeho odlišení od jiných skutků (k tomu viz výše), není to však zákonné kritérium pro stanovení výše sankce. Jak již bylo soudem vyloženo shora, skutky jednotlivých skutkových podstat správních deliktů byly v rozhodnutí inspektorátu vymezeny dostatečným způsobem. Správní orgán I. stupně v tomto rozhodnutí rovněž přehledně vyložil, jakými hledisky se řídil při úvaze o uložení pokuty a její výše. Vycházel přitom ze způsobu spáchání protiprávního jednání, následků a dalších okolností případu (žalobce svým jednáním naplnil skutkovou podstatu čtyř správních deliktů). Uvedl též, jaké skutečnosti hodnotil v neprospěch žalobce a které okolnosti bylo možno posoudit jako polehčující. Preventivní účinek sankce je jedním z nezbytných atributů správního trestání vyjadřující význam citelného a od dalšího porušení právních povinností odrazujícího postihu pachatele deliktu. Nejde proto o nezákonný odkaz při stanovení výše sankce, jak namítl žalobce. K argumentaci žalobce ohledně naplnění materiální stránky deliktu soud odkazuje na judikaturu NSS, která dovodila, že „ i přesto, že jsou správní orgány povinny konkrétní společenskou nebezpečnost deliktu zkoumat, není zpravidla nutno, aby se jí explicitně zabývaly i při odůvodňování svých rozhodnutí. V zásadě totiž platí, že materiální stránka správního deliktu je dána již naplněním skutkové podstaty deliktu. Až ve chvíli, kdy je z okolností případu jasné, že existují takové výjimečné skutečnosti, jejichž nezohlednění by vedlo k výsledku zjevně rozpornému s účelem a funkcí správního trestání (tedy ve chvíli, kdy společenská nebezpečnost nedosahuje ani minimální hranice typové nebezpečnosti), musí se intenzitou konkrétní společenské nebezpečnosti zabývat i v odůvodnění. Obzvláště u správních deliktů, jejichž naplnění nevyžaduje zavinění, nebudou mít okolnosti obvykle zkoumané v souvislosti s konkrétní společenskou nebezpečností (…) na naplnění materiální stránky deliktu žádný vliv.“ (viz rozhodnutí NSS ze dne 30. 3. 2011 č.j. 1 Afs 14/2011-62). Správní delikty, jejichž skutkovou podstatu žalobce naplnil, zakládají objektivní odpovědnost pachatele. Postiženo je porušení těch povinností, jejichž plnění je nezbytné pro výkon kontrolní činnosti orgánů veřejné moci a výkon práv spotřebitelů. Lze proto konstatovat, že nikoli zanedbatelná míra společenské nebezpečnosti (materiální stránka deliktu) je integrální součástí skutkové podstaty všech dotčených správních deliktů. Žalobce ostatně ani neuvedl, jaké konkrétní okolnosti mají snižovat míru společenské nebezpečnosti jeho jednání na úroveň, kterou již nelze kvalifikovat jako společensky škodlivou. Odůvodnění výše sankce v napadeném rozhodnutí i rozhodnutí inspektorátu obsahuje náležitosti dle § 68 odst. 3 správního řádu, zejména z něho vyplývá, jakými úvahami se správní orgány řídily při vyhodnocení podkladů pro vydání rozhodnutí a při výkladu právních předpisů.

38. V souladu se zákonem a plně přezkoumatelná je i výroková část rozhodnutí inspektorátu, která obsahuje veškeré náležitosti vyžadované ustanovením § 68 odst. 2 správního řádu. Je z ní zřejmé nejen to, za jaká konkrétní protiprávní jednání byl žalobce postižen, ale i výše uložené pokuty a povinnost žalobce tuto sankci ve stanovené lhůtě uhradit.

39. Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Za splnění podmínek zakotvených v § 51 odst. 1 s.ř.s. tak učinil bez nařízení ústního jednání (žalobce i žalovaný ve stanovené lhůtě nevyjádřili svůj nesouhlas s takovým projednáním věci).

40. Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť žalobce nebyl ve věci úspěšný a žalovanému žádné účelně vynaložené náklady v řízení nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu
a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 28. února 2019

Mgr. Martin Kříž v. r.

předseda senátu