11 Af 1/2017-29

 

 

 

ČESKÁ REPUBLIKA

 

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Aleše Sabola a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Bedřicha, ve věci

žalobkyně: Zartep s.r.o., IČO: 29145775

  sídlem Slavíkova 1568/23, 120 00  Praha 2 – Vinohrady

  zastoupená daňovým poradcem Ing. Janem Bonaventurou

  sídlem Lazarská 1719/5, 110 00  Praha 1

 

proti

žalovanému: Odvolací finanční ředitelství

  sídlem Masarykova 427/31, 602 00  Brno

 

v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 11. 2016, č.j. 48238/16/5100-31462-705264

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

  1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 11. 2016, č.j. 48238/16/5100-31462-705264, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil platební výměr na daň z nabytí nemovitých věcí vydaný Finančním úřadem pro hl. m. Prahu, Územním pracovištěm pro Prahu 10 (dále také jako „správce daně“) ze dne 15. 2. 2016, č.j. 966966/16/2010-70462-110618.
  2. Dne 20. 4. 2015 žalobce podal přiznání k dani z nabytí nemovitých věcí (č. j. 3052485/15), kde zvolil pro určení srovnávací daňové hodnoty směrnou hodnotu a vyplnil částku zálohy ve výši 193 000 Kč. Správce daně poté vypočetl směrnou hodnotu převáděných nemovitých věcí na 7 054 598 Kč a z toho srovnávací daňovou hodnotu ve výši 5 290 949 Kč (zaokrouhleno 5 291 000 Kč). Následně správce daně vyměřil žalobci platebním výměrem na daň z nabytí nemovitých věcí ze dne 15. 2. 2016, č.j. 966966/16/2010-70462-110618, zálohu na daň z nabytí nemovitých věcí ve výši 193 000 Kč a daň z nabytí nemovitých věcí ve výši 211 460 Kč. Proti tomuto platebnímu výměru podal žalobce dne 9. 3. 2016 odvolání, které doplnil o znalecký posudek ze dne 9. 3. 2016. Znalecký posudek stanoví zjištěnou cenu nemovitých věcí na částku 5 237 320 Kč. V rámci odvolání žalobce žádal o změnu stanovení základu daně, a to změnu stanovení srovnávací daňové hodnoty pomocí ceny zjištěné. Žalovaný odvolání napadeným rozhodnutím ze dne 3. 11. 2016, č.j. 48238/16/5100-31462-705264 podle § 116 odst. 1 písm. c) daňového řádu zamítl. Žalovaný změnu způsobu určení srovnávací daňové hodnoty v odvolacím řízení nepřipustil s odůvodněním, že žádost poplatníka o určení srovnávací daňové hodnoty na cenu zjištěnou v daňovém řízení akceptovat lze, ovšem pouze do doby, než bude daň vyměřena.
  3. Žalobce v žalobě namítl nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Názor žalovaného na otázku, zda lze v rámci odvolání změnit původně navržený způsob stanovení základu daně nebo je tak možné učinit jen do vydání platebního výměru v prvním stupni, nemá oporu v právních předpisech. Žádný právní předpis totiž možnost změny druhu hodnoty nemovitosti neomezuje. Jelikož žalovaný platební výměr nezměnil, ačkoliv mu bylo známo, že žalobce chce způsob výpočtu základu daně změnit, a k tomu předložil potřebné důkazní prostředky, byla daň vyměřena v nesprávné výši. Žalobce tak považuje napadené rozhodnutí za nezákonné a navrhl je zrušit.
  4. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde veškeré relevantní skutečnosti dostatečně popsal. Žalovaný připomněl změnu koncepce určení základu daně v souvislosti novou právní úpravou. Žalobce si v podaném daňovém přiznání určil stanovení základu daně porovnáním ceny sjednané s 75 % směrné hodnoty, přičemž v přílohách daňového přiznání uvedl všechny potřebné údaje hodnocené správcem daně. Při určení postupoval správce daně zcela v souladu s poskytnutými informacemi žalobce a v souladu se zákonem. Žalovaný upozornil, že žalobce má možnost volby ve způsobu stanovení daně. Žalobce si zvolil tzv. směrnou hodnotu. V rámci odvolacího řízení pak proti platebnímu výměru nelze doložit znalecký posudek a žádat o změnu stanovení základu daně, tedy změnu stanovení srovnávací daňové hodnoty pomocí ceny zjištěné. V souladu s ust. § 134 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), je nalézací řízení ukončeno vydáním platebního výměru, popř. dodatečného platebního výměru. Žalovaný má tak za to, že v rámci opravných prostředků směřujících proti těmto výměrům nelze na žádost žalobce změnit způsob určení daňové hodnoty, neboť samotná možnost žalobce zvolit si způsob určení srovnávací daňové hodnoty nezpůsobuje nesprávnost či nezákonnost platebního výměru. Pokud žalobce chtěl změnit způsob stanovení základu daně, měl tak učinit do doby vydání platebního výměru, tj. do doby, než bylo pravomocně ukončeno vyměřovací řízení, popř. do této doby mohl podat dodatečné daňové přiznání, ve kterém by si zvolil pro stanovení srovnávací daňové hodnoty zjištěnou cenu a doložil znalecký posudek.
  5. V replice doručené soudu dne 20. 4. 2017 žalobce doplnil žalobu o dodatečnou argumentaci. Pokud měl zákonodárce v úmyslu v některých případech omezit možnost změny volby, stanovil by tak výslovně např. v § 7 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb. Dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 8 Afs 15/2007-75, v němž byla konstatována přípustnost změny způsobu stanovení daně v rámci odvolacího řízení.
  6. Městský soud v Praze přezkoumal podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb. (dále jen „s.ř.s.“) napadané rozhodnutí v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, jakož i řízení, které mu předcházelo, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Ve věci soud rozhodl bez nařízeného jednání dle § 51 odst. 1 s.ř.s., neboť žalovaný se vyjádřil, že s tímto postupem souhlasí a žalobce se k jednání nevyjádřil, ale byl o tom řádně poučen. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
  7. Podle § 10 zákonného opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o nabytí nemovitých věcí (ve znění účinném do 31. 10. 2016, dále jen „zákonné opatření“) je základem daně z nabytí nemovitých věcí nabývací hodnota snížená o uznatelný výdaj.
  8. Podle § 11 odst. 1 zákonného opatření je nabývací hodnotou a) sjednaná cena, b) srovnávací daňová hodnota, c) zjištěná cena, nebo d) zvláštní cena. Podle odst. 2 se nabývací hodnota stanoví ke dni, kdy nastala skutečnost, která je předmětem daně z nabytí nemovitých věcí.
  9. Nabývací hodnotou by mohla být cena sjednaná, pakliže by v porovnání se srovnávací daňovou hodnotou byla vyšší nebo jí rovna. Srovnávací daňová hodnota by byla nabývací hodnotou pouze tehdy, byla-li by vyšší než sjednaná cena (§ 12 odst. 1 písm. a) a § 12 odst. 2 zákonného opatření).
  10. Podle § 14 odst. 1 zákonného opatření je srovnávací daňová hodnota částka odpovídající 75 % směrné hodnoty, nebo zjištěné ceny. Podle odst. 3 si poplatník může zvolit, zda k určení srovnávací daňové hodnoty použije směrnou hodnotu, nebo zjištěnou cenu.
  11. Podle § 15 odst. 1 zákonného opatření směrná hodnota vychází z cen nemovitých věcí v místě, ve kterém se nachází nemovitá věc, ve srovnatelném časovém období s tím, že se zohledňuje druh, poloha, účel, stav, stáří, vybavení a stavebně technické parametry nemovité věci. Podle odst. 6 Ministerstvo financí stanoví vyhláškou postup určení směrné hodnoty.
  12. Podle § 43 odst. 1 zákonného opatření je poplatník povinen v daňovém přiznání sám vyčíslit zálohu a uvést údaje nutné k určení směrné hodnoty, jimiž jsou údaje týkající se velikosti, druhu, polohy, účelu, stavu, stáří, vybavení a stavebně technických parametrů nemovité věci. Podle odst. 2 poplatník v daňovém přiznání nevyčísluje daň z nabytí nemovitých věcí.
  13. Podle § 134 odst. 1 daňového řádu se daňové řízení vede za účelem správného zjištění a stanovení daně a zabezpečení její úhrady a končí splněním nebo jiným zánikem daňové povinnosti, která s touto daní souvisí. Podle odst. 2 se pro potřeby vymezení předmětu daňového řízení daň posuzuje buď ke zdaňovacímu období, nebo ve vztahu k jednotlivé skutečnosti. Podle odst. 3 se daňové řízení skládá podle okolností z dílčích řízení, ve kterých jsou vydávána jednotlivá rozhodnutí. Dílčím řízením se pro účely tohoto zákona rozumí řízení: 

a) nalézací

1. vyměřovací, jehož účelem je stanovení daně,

2. doměřovací, které je vedeno za účelem stanovení změny poslední známé daně,

3. o řádném opravném prostředku proti rozhodnutí vydanému v řízení podle bodů 1 a 2,

b) při placení daní

1. o posečkání daně a rozložení její úhrady na splátky,

2. o zajištění daně,

3. exekuční,

4. o řádném opravném prostředku proti rozhodnutí vydanému v řízení podle bodů 1 až 3,

c) o mimořádných opravných a dozorčích prostředcích proti jednotlivým rozhodnutím vydaným v rámci daňového řízení.

14. Podle § 109 odst. 1 věta první daňového řádu se příjemce rozhodnutí může odvolat proti rozhodnutí správce daně, pokud zákon nestanoví jinak. Podle § 112 odst. 1 písm. d) daňového řádu musí odvolání obsahovat uvedení důvodů, v nichž jsou spatřovány nesprávnosti nebo nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Podle § 114 odst. 2 věta první odvolací orgán přezkoumá odvoláním napadené rozhodnutí vždy v rozsahu požadovaném v odvolání. Podle § 116 odst. 1 a 2 daňového řádu odvolací orgán napadené rozhodnutí změní, nebo zruší a zastaví řízení, nebo odvolání zamítne a napadené rozhodnutí potvrdí. V odůvodnění rozhodnutí o odvolání musí být vypořádány všechny důvody, v nichž odvolatel spatřuje nesprávnosti nebo nezákonnosti napadeného rozhodnutí.

  1. Předmětem sporu je otázka, zda v rámci podání řádného opravného prostředku proti rozhodnutí správního orgánu, konkrétně odvolání proti platebnímu výměru na daň z nabytí nemovitých věcí, lze změnit původně navržený způsob stanovení základu daně nebo je tak možné učinit jen do vydání platebního výměru. Tato otázka tvoří jediný žalobní bod.

 

  1. Smyslem novely zákonné úpravy při určení výše daňového základu bylo mimo jiné snížit administrativní zátěž poplatníků daně. U smluvních převodů typu bytů, garáží, rodinných domků, chat a dalších nemovitých věcí v rozsahu podle § 15 odst. 3 a 4 zákonného opatření tak není již více nutné vyhotovovat znalecký posudek, nýbrž lze vycházet ze směrné hodnoty nemovité věci. Rozhodnutí, který ze způsobů stanovení základu daně zvolí, je čistě na úvaze poplatníka daně.

 

  1. Pokud si žalobce v řádně podaném daňovém přiznání určil pro stanovení základu daně porovnání ceny sjednané s 75% směrné hodnoty, pak správní orgány vycházely při stanovení daně z této skutečnosti (podle § 43 zákonného opatření). Žalobce měl možnost si dopředu vypočítat, jaká je směrná hodnota pro jeho nemovitost, měl zároveň svobodnou volbu rozhodnout se, zda pro vypočtení daně využije této směrné hodnoty porovnané s cenou sjednanou, či zda se obrátí na znalce. Jestliže se žalobce v daňovém přiznání rozhodl pro stanovení základu daně porovnáním ceny sjednané s 75% směrné hodnoty, zásadně vymezil předmět daňového řízení, rozsah a předmět dokazování, a v důsledku vyměřený základ daně. Neměla-li být daňová povinnost ve vyměřovacím řízení (s ohledem na daňové přiznání žalobce) stanovena ze zjištěné ceny, nebyl znalecký posudek relevantním důkazním prostředkem. Jestliže posléze odvolací orgán přezkoumával odvoláním napadené rozhodnutí, pak jednoznačně s cílem posoudit zákonnost rozhodnutí správce daně. Nestojí-li potom rozhodnutí správce daně na zjištění daňové hodnoty ze zjištěné ceny, a tedy ani na znaleckém posudku, není důvod, aby v odvolacím řízení byl takový skutkový stav (nerozhodný pro posouzení zákonnosti rozhodnutí správce daně) odvolacím správním orgánem hodnocen. Zásadně je tedy co do základu předmět odvolacího řízení vymezen řízením vyměřovacím. Tomu odpovídá i v daňovém odvolacím řízení důsledně uplatňovaný apelační princip, který nedává odvolacímu orgánu možnost zrušit rozhodnutí a vrátit věc správci daně prvního stupně k novému rozhodnutí. Výsledkem a smyslem odvolacího řízení je náprava vad rozhodnutí správce daně i vad řízení, jež vydání daňového rozhodnutí předcházelo. Nejsou-li rozhodnutí a postup správce daně ve vztahu k relevantnímu skutkovému stavu a relevantní právní úpravě vadné (žalobce v odvolání žádné věcné a procesní vady ani nenamítl), není důvod rozhodnutí v odvolacím řízení měnit.
  2. Zdejší soud má proto za to, že žalovaný postupoval v řízení v souladu se zákonem. Judikatura namítnutá žalobcem v replice není pro posouzení věci přiléhavá. V rozsudku 8 Afs 15/2007-75 soud hodnotil postup odvolacího orgánu při nápravě vad rozhodnutí a vad řízení, takový stav však v souzeném případě nenastal, skutkový stav i právní hodnocení provedené správcem daně bylo žalovaným aprobováno. Nepřípadný je i odkaz na § 7 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Zákaz zpětné změny způsobu uplatnění výdajů prokazatelně vynaložených na dosažení, zajištění a udržení příjmu je vztažen obecně na celé daňové řízení a nesouvisí s výše popsaným vztahem mezi řízením vyměřovacím a odvolacím. I bez definování tohoto zákazu v zákoně by se rovněž na daň z příjmu uplatnily v tomto směru výše uvedené závěry soudu.

 

  1. Ze všech výše uvedených důvodů Městský soud v Praze dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
  2. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož žalobce, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v řízení a žalovaný správní úřad, jemuž by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů podle výsledku řízení náleželo, žádné náklady řízení v jeho konečném stádiu nevznikly. Z uvedených důvodů soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

 

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 SŘS a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

 

Praha 31. října 2018

 

Mgr. Aleš Sabol

předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje ___________.