č. j. 45 A 101/2017- 37
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jitky Zavřelové a soudců JUDr. Věry Šimůnkové a Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., ve věci
žalobkyně: K. N.,
bytem X,
zastoupena advokátem JUDr. Janem Langmeierem,
se sídlem Na Bělidle 15, Praha,
proti
žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje,
se sídlem Zborovská 11, Praha,
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 4. 2017, č. j. 055480/2017/KUSK, sp. zn. SZ 019662/2017/KUSK REG/Št,
takto:
Odůvodnění:
2. Žalobkyně v žalobě nejprve uvádí, že vlastní rekreační chatu ev. č. X stojící na pozemku p. č. st. X, který je ve vlastnictví paní M. Č.. V roce 2006 se žalobkyně rozhodla připojit chatu k elektrické síti a pokusila se opatřit si k tomu souhlas paní Č., v jejímž vlastnictví je nejen pozemek, na němž stojí chata žalobkyně, ale i okolní pozemky p. č. X, p. č. X a p. č. st. X. Paní Č. však na doporučený dopis nereagovala, což si žalobkyně vyložila jako souhlas a ve spolupráci se společností Č., a. s. (dále též jen „Č.“), v roce 2007 umístila na předmětné pozemky rozvodný sloupek a elektrické vedení ke své chatě. V reakci na vzájemné neshody v roce 2013 oznámila paní Č. stavebnímu úřadu, že tato přípojka byla na jejích pozemcích vybudována bez jejího souhlasu. Správní orgán I. stupně zahájil řízení o odstranění stavby, resp. o jejím dodatečném povolení. V tomto řízení žalobkyně předložila všechny potřebné písemnosti, s výjimkou souhlasu paní Č.. Žalobkyně tedy postupovala v dobré víře. Paní Č. o realizaci přípojky věděla a nic proti tomu nenamítala (ani během vlastní realizace, ani 6 let poté). Žalobkyni nebylo známo (ani se to od společnosti Č. nedozvěděla), že je třeba opatřit výslovný souhlas vlastníka pozemku. Jakmile to zjistila, pokoušela se o jeho získání, ale dohoda s paní Č. zjevně není možná. Žalobkyně vyčerpala všechny možnosti, včetně podání návrhu na vyvlastnění práva odpovídající věcnému břemeni k předmětným pozemkům, kterému však správní orgány nevyhověly a o podané žalobě v této věci se u zdejšího soudu vede řízení pod sp. zn. 48 A 75/2016.
3. Žalobkyně namítá, že v řízení předložila všechny podklady potřebné k tomu, aby byla předmětná stavba dodatečně povolena.
4. Dále žalobkyně namítá, že správní orgán I. stupně nereagoval na její žádost o přerušení řízení ze dne 27. 9. 2016; toto pochybení následně nenapravil ani žalovaný, který v napadeném rozhodnutí pouze konstatoval, že byť správní orgán I. stupně pochybil, pokud o žádosti žalobkyně nerozhodl, nebylo na místě řízení přerušit, neboť žalobkyně se snažila pouze o oddálení rozhodnutí. To však žalobkyně neměla ani v nejmenším v úmyslu a naopak chtěla plasticky popsat genezi celého případu a vztahů s paní Č., což pokládá pro řízení za významné, a navrhnout důkazy. Tím zatížily správní orgány obou stupňů svá rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti a zkrátily žalobkyni na jejích procesních právech.
5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě podotýká, že se žalobkyně do popsané situace dostala vlastní vinou, neboť postavila stavbu na cizím pozemku bez souhlasu vlastníka. V důsledku absence dohody s vlastníkem také nebylo možné stavbu dodatečně povolit, jelikož k žádosti o dodatečné povolení je třeba předložit totožné náležitosti jako k žádosti o územní rozhodnutí, mezi něž patří i souhlas vlastníka pozemku, na němž má být záměr uskutečněn. Ten však žalobkyně nepředložila. Jde-li o námitku, že správní orgán I. stupně měl rozhodnout o žádosti o přerušení řízení ze dne 27. 9. 2016 samostatným usnesením, je třeba dát žalobkyni za pravdu, avšak tato procesní vada nemá za následek nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, protože žalovaný tyto důvody uvedl již ve svém rozhodnutí. Žalobkyně jako účastnice řízení neměla na přerušení řízení právo; toto rozhodnutí vždy závisí na úvaze správního orgánu, protože žádost o přerušení řízení může mít obstrukční charakter. Ostatně, v předchozím řízení správní orgán I. stupně opakovaně prodloužil žalobkyni lhůtu k předložení podkladů. Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby.
6. Při jednání účastníci setrvali na svých procesních stanoviscích.
7. Ze správního spisu zjistil soud následující podstatné skutečnosti. Dne 4. 12. 2013 požádala žalobkyně o dodatečné povolení stavby. K žádosti přiložila zjednodušenou projektovou dokumentaci ověřenou revizním technikem V. T. a zprávu o revizi elektrického zařízení, dopisy ze dne 17. 12. 2006 adresované paní Č. a Obecnímu úřadu R. u K., jimiž oznámila realizaci stavby (s poznámkou, že tyto dopisy, na které neobdržela odpověď, pokládá za konkludentní souhlasy vlastníků), nájemní smlouvu ze dne 10. 2. 1999 k pozemku p. č. st. X uzavřenou mezi žalobkyní a paní Č., a dodatek k ní, podle nějž je žalobkyně oprávněna užívat tento pozemek do roku 2019, a souhlasná závazná stanoviska Agentury ochrany přírody a krajiny a Městského úřadu Rakovník, odboru životního prostředí. Dne 6. 1. 2014 vyzval správní orgán I. stupně žalobkyni k doplnění předložených podkladů o doklad prokazující, že je oprávněna provést stavbu na cizím pozemku, projektovou dokumentaci zpracovanou projektantem, doklad o tom, že je stavba v souladu s územně plánovací dokumentací, a vyjádření společnosti Č.; téhož dne řízení usnesením přerušil. Žalobkyně poté opakovaně žádala o prodloužení lhůty k předložení podkladů z důvodu složitosti jednání s paní Č., čemuž správní orgán I. stupně opakovaně vyhověl. V mezidobí žalobkyně předložila projektovou dokumentaci ke stavbě. Paní Č. podáním učiněným dne 19. 1. 2015 požádala, aby správní orgán I. stupně řízení ve věci nepovolené stavby dále neprodlužoval. Dne 9. 2. 2015 se ve věci konalo ústní jednání, při němž paní Č. zopakovala, že s povolením přípojky nikdy souhlasit nebude; zmocněnec žalobkyně argumentoval pro povolení přípojky stejně jako v žalobě (bod 2 tohoto rozsudku). Dne 16. 2. 2015 správní orgán I. stupně zamítl žádost žalobkyně o další prodloužení lhůty k předložení dokladů; žalobkyně se proti rozhodnutí odvolala a žalovaný je potvrdil. Následně správní orgán I. stupně usnesením ze dne 30. 9. 2015 řízení zastavil, žalobkyně se proti němu odvolala a žalovaný je rozhodnutím ze dne 2. 2. 2016 zrušil. Správní orgán I. stupně poté pokračoval v řízení a dne 19. 2. 2016 poučil účastníky řízení o jejich právu seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a vyjádřit se k nim. Dne 2. 3. 2016 žalobkyně navrhla přerušení řízení z důvodu, že zahájila řízení o vyvlastnění práva odpovídajícího věcnému břemeni a správní orgán I. stupně usnesením ze dne 4. 4. 2016 řízení přerušil, a to až do pravomocného skončení vyvlastňovacího řízení (rozhodnutí ze dne 27. 6. 2016, kterým Krajský úřad Středočeského kraje zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Městského úřadu Rakovník, kterým byla žádost žalobkyně zamítnuta, je součástí správního spisu). Dne 20. 9. 2016 správní orgán I. stupně poučil účastníky řízení o jejich právu seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a vyjádřit se k nim, na což žalobkyně reagovala další žádostí o přerušení řízení ze dne 27. 9. 2016 z důvodu, že proti rozhodnutí ze dne 27. 6. 2016 brojí správní žalobou. Dne 7. 10. 2016 vydal správní orgán I. stupně prvostupňové rozhodnutí, jímž žádost žalobkyně o dodatečné povolení stavby zamítl. Po stručné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení uvedl, že postupem podle § 129 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2017 (dále jen „stavební zákon“), je možné dodatečně povolit pouze takovou stavbu, u níž stavebník prokáže, že není postavena v rozporu s veřejným zájmem; žádost musí splňovat požadavky žádosti o vydání stavebního povolení. Podaná žádost nebyla úplná a žalobkyně k ní nedoložila všechny podklady a závazná stanoviska; proto ji správní orgán I. stupně zamítl, aniž shledal za potřebné řízení přerušovat, neboť rozhodnutí ze dne 27. 9. 2016 je pravomocné a jeho další osud po podání správní žaloby nepředstavuje předběžnou otázku.
8. Proti prvostupňovému rozhodnutí se žalobkyně odvolala. V odvolání argumentovala, že správní orgán I. stupně měl o její žádosti o přerušení řízení rozhodnout samostatným usnesením, a to tak, že by mu vyhověl, neboť skutečnost, že rozhodnutí ze dne 27. 6. 2016, jímž se skončilo vyvlastňovací řízení, napadla správní žalobou, je předběžnou otázkou. Pokud správní orgán I. stupně žádost zamítl, aniž vyčkal výsledku soudního řízení, může žalobkyni vzniknout vážná újma, kterou nebude možné napravit ani v případě, že bude toto rozhodnutí soudem zrušeno. K odvolání se rovněž vyjádřila paní Č., která opět uvedla, že s umístěním elektrické přípojky nesouhlasí a žádá její odstranění. Dne 28. 4. 2017 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, kterým odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení žalovaný konstatoval, že správní orgán I. stupně zamítl žádost v souladu s právními předpisy, neboť žalobkyně nepředložila doklad, jímž by prokázala své právo provést stavbu na pozemku paní Č., na němž se má uskutečnit. Prvostupňovým rozhodnutím žalobkyni žádná újma z povahy věci vzniknout nemůže, neboť jí toto rozhodnutí neukládá žádnou povinnost. Žalobkyni dal za pravdu, že správní orgán I. stupně měl o její žádosti o přerušení řízení ze dne 27. 9. 2016 rozhodnout samostatným usnesením; tím, že tak neučinil, zatížil svůj postup vadou. Tato vada však nemůže být důvodem pro zrušení prvostupňového rozhodnutí. Žalobkyně na přerušení řízení nemá právo a důvody, proč k němu správní orgán I. stupně nepřistoupil, jsou dostatečně uvedeny v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Celkově měla žalobkyně na obstarání souhlasu paní Č. dostatečně dlouhou lhůtu (od 4. 12. 2013 do 26. 9. 2016).
9. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.).
10. Žalobkyně předně namítá, že v řízení o dodatečném povolení stavby předložila všechny podklady potřebné k tomu, aby byla předmětná stavba dodatečně povolena. K této námitce žalovaný (ve shodě se správním orgánem I. stupně) v napadeném rozhodnutí konstatoval, že žalobkyně nedoložila podklady ve stejném rozsahu jako k žádosti o stavební povolení, neboť nedoložila právo založené smlouvou nebo právo odpovídající věcnému břemenu k pozemkům p. č. X a p. č. X, které jsou ve vlastnictví paní M. Č.. Žalovaný se nicméně nezabýval otázkou, zda v dané situaci není na místě v řízení o dodatečném povolení stavby aplikovat § 86 odst. 3 stavebního zákona, podle něhož souhlasu vlastníka pozemku nebo stavby, je-li odlišný od žadatele, není třeba, lze-li pozemek nebo stavbu vyvlastnit. Touto otázkou se žalovaný nezaobíral i přes to, že o běžícím vyvlastňovacím řízení věděl, resp. věděl o tom, že žádost žalobkyně o vyvlastnění práva odpovídajícího věcnému břemeni k pozemkům p. č. X, p. č. X, p. č. st. X a p. č. st. X v katastrálním území R. u K. byla zamítnuta. O odvolání ve věci vyvlastnění ostatně rozhodoval také žalovaný a jeho rozhodnutí ze dne 27. 6. 2016, č. j. 093243/2016/KUSK, sp. zn. SZ 085520/2016/KUSK REG/LP, kterým odvolání žalobkyně zamítl a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Rakovník ze dne 22. 4. 2016, č. j. MURA/16527/2016, sp. zn. Výst./11714/2016/Ky, jímž vyvlastňovací úřad žádost žalobkyně o vyvlastnění práva odpovídajícího věcnému břemeni zamítl, je součástí správního spisu. Napadené rozhodnutí je z uvedeného důvodu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.)].
11. Soud přitom pokud jde o tuto otázku, odkazuje na své závěry, které učinil v související věci vedené pod sp. zn. 48 A 75/2016 (tam byla projednávána žaloba žalobkyně právě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 6. 2016 ve věci vyvlastnění).
12. K druhé námitce žalobkyně týkající se skutečnosti, že správní orgán I. stupně nereagoval na její žádost o přerušení řízení ze dne 27. 9. 2016, přičemž toto pochybení následně nenapravil ani žalovaný, soud konstatuje, že tato námitka není důvodná.
13. Podle § 64 odst. 2 správního řádu řízení o žádosti přeruší správní orgán řízení na požádání žadatele. Podle § 64 odst. 3 správního řádu v řízení z moci úřední může správní orgán na požádání účastníka z důležitých důvodů řízení přerušit, není-li to v rozporu s veřejným zájmem, a pokud s tím souhlasí všichni účastníci uvedení v § 27 odst. 1 písm. b) správního řádu. Podle § 64 odst. 5 správního řádu lze řízení přerušit na dobu nezbytně nutnou, přičemž při postupu podle odst. 2 a 3 správní orgán při určení doby přerušení přihlíží k návrhu účastníka.
14. Právní úprava plynoucí z § 64 odst. 2 správního řádu je obecně vnímána jako projev dispoziční zásady. Správní úřad proto k žádosti žadatele řízení přerušit musí, byť pokud jde o dobu přerušení, sice z návrhu žadatele správní orgán vychází, avšak uváží o ní sám (§ 64 odst. 5 správního řádu). Žadatel tedy má nárok na přerušení řízení, nemá však nárok na to, aby bylo přerušeno po jakoukoliv dobu, kterou požaduje.
15. Ačkoli je řízení o dodatečném povolení stavby formálně vzato řízením o žádosti, nelze přehlédnout jeho specifika spočívající v tom, že navazuje na z moci úřední zahajované řízení o odstranění stavby, které se podáním žádosti o dodatečné stavební povolení ze zákona přerušuje [§ 129 odst. 2 stavebního zákona]. Na řízení o dodatečném povolení stavby tudíž nelze právní úpravu plynoucí z § 64 odst. 2 správního řádu aplikovat. Neboť povinnost správního orgánu vždy k žádosti žadatele přerušit řízení by mohlo značně prodloužit, ne-li zcela paralyzovat, odstraňování nepovolených staveb, a to z důvodu, že přerušení řízení o dodatečném povolení stavby by zároveň automaticky prodlužovalo ze zákona přerušené řízení o odstranění stavby.
16. V řízení o dodatečném povolení stavby se proto, pokud jde o přerušování řízení na žádost účastníka, uplatní právní úprava plynoucí z § 64 odst. 3 správního řádu. Žadatel o dodatečné stavební povolení (stejně jako kterýkoli jiný účastník tohoto řízení) tedy nebude mít na přerušení řízení nárok. Přerušení řízení bude možné jen za splnění v § 64 odst. 3 správního řádu uvedených podmínek, kterými jsou důležité důvody pro přerušení řízení, souhlas všech účastníků řízení a splnění podmínky, že přerušení řízení nebude v rozporu s veřejným zájmem. Naplnění těchto podmínek posoudí správní orgán. O přerušení řízení se rozhoduje usnesením, které se oznamuje účastníkům řízení.
17. Žalovaný tedy v otázce přerušení řízení argumentoval zčásti nesprávně, neboť vycházel z toho, že se i v řízení o dodatečném povolení stavby bude aplikovat § 64 odst. 2 správního řádu. Jeho další závěr, který je nadto pro posouzení námitky (shodně uplatnění v odvolání i v žalobě) stěžejný, však již je přiléhavý. Jde o závěr, že byť správní orgán I. stupně postupoval vadně, jestliže samostatným usnesením nerozhodl o žádosti žalobkyně o přerušení řízení (k povinnosti o takové žádosti rozhodnout usnesením viz například rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2013, č. j. 5 Ca 117/2009-39), nemá tato vada vliv na zákonnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně, neboť právě v tomto rozhodnutí správní orgán I. stupně další nepřerušení řízení odůvodnil, a to přiléhavými argumenty. Správní orgán I. stupně uvedl, že samotné podání žaloby proti rozhodnutí ve věci vyvlastnění, které nebyl přiznán odkladný účinek, není důvodem pro další přerušení řízení. S těmito důvody se žalovaný ztotožnil. Ztotožňuje se s nimi i soud, a to ještě i z dalších důvodů (viz body 10 a 11 tohoto rozsudku).
18. Se shora uvedených důvodů soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Právním názorem vysloveným v tomto rozsudku jsou v dalším řízení správní orgány vázány. (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).
19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně měla ve věci úspěch, a proto jí náhrada nákladů řízení náleží. Tyto náklady zahrnují náklady na zastoupení advokátem, které tvoří odměna za zastoupení, náhrada hotových výdajů a náhrada DPH. Zástupkyně žalobkyně provedla v řízení tři účelné úkony právní služby po 3 100 Kč [převzetí a příprava zastoupení, jedno písemné podání soudu (žaloba) a účast na soudním jednání – § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. b), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb.]. Žádost o nařízení jednání ze dne 9. 3. 2018 a urgenci ze dne 8. 3. 2019 nepovažuje soud za účelné úkony právní služby, neboť neobsahují žádnou právní argumentaci ani procesní návrh. K odměně za právní služby v souhrnné výši 9 300 Kč byla přičtena paušální částka jako náhrada hotových výdajů ve výši 3 x 300 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky. Tato částka byla dále navýšena o 2 142 Kč představující daň z přidané hodnoty, jíž je zástupce žalobkyně plátcem a o soudní poplatek za žalobu ve výši 3 000 Kč. Náhradu nákladů řízení v celkové výši 15 342 Kč je žalovaný povinen uhradit podle § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, užitého na základě § 64 s. ř. s., k rukám zástupce žalobkyně, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku (§ 54 odst. 7 s. ř. s.).
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 12. dubna 2019
Mgr. Jitka Zavřelová, v. r.
předsedkyně senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje: B. M.