73 A 5/2018-44
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Sedlákem, Ph.D. ve věci
žalobce: D. Ž.,
bytem …………………………….
zastoupený advokátem Mgr. Václavem Voříškem
sídlem Ledčická 649/15, 184 00 Praha 8
proti
žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina,
sídlem Žižkova 57, 587 33 Jihlava
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 11. 2017, č. j. KUJI 85612/2017, sp. zn. OOSČ 747/2017 OOSC/257
takto:
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
II. Obsah žaloby
III. Vyjádření žalovaného
IV. Ústní jednání
11. Soud následně projednal věc bez přítomnosti účastníků řízení, kdy pouze konstatoval, že z obsahu žaloby nevyplynula potřeba doplnit zjištěný skutkový stav tak, jak je doložen ve správním spise, a proto nepřistoupil k provádění žalobcem navržených důkazů.
V. Posouzení věci krajským soudem
12. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). O žalobě soud rozhodl po nařízeném soudním jednání, neboť žalobce vyslovil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání svůj nesouhlas. Dospěl přitom k závěru, že žaloba není důvodná.
13. Ze správního spisu vyplynuly následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti. Správnímu orgánu prvního stupně byl dne 19. 6. 2017 postoupen spisový materiál Policie České republiky, Krajské ředitelství policie kraje Vysočina, Územní odbor Jihlava, Obvodní oddělení Jihlava, který obsahoval mimo jiné oznámení přestupku ze dne 2. 6. 2017, č. j. KRPJ-59191-1/PŘ-2017-160711. V oznámení přestupku bylo uvedeno, že je žalobce podezřelý z přestupku proti BESIP podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 1 a písm. k) zákona o silničním provozu, jelikož dne 2. 6. 2017 v 16:00 hodin na ul. …. v ….. porušil § 7 odst. 1 písm. c) a § 6 odst. 7 písm. a) zákona o silničním provozu tím, že jako řidič motorového vozidla reg. značky ……. při řízení vozidla držel v ruce hovorové zařízení a dále na výzvu nepředložil řidičský průkaz. Součástí postoupeného spisového materiálu byl také úřední záznam o průběhu předmětné silniční kontroly žalobce ze dne 2. 6. 2017, č. j. KRPJ-59191-3/PŘ-2017-160711, který byl sepsán policisty provádějícími danou kontrolu, tedy pprap. Lukášem Divišem a prap. Bc. Zdeňkem Němcem.
14. Na základě oznámení přestupku a úředního záznamu správní orgán prvního stupně zaslal žalobci oznámení o zahájení správního řízení o přestupku a předvolání žalobce k ústnímu jednání ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. SZ-MMJ/OD12898/2017/4. Toto mu dle dodejky obsažené ve správním spise (č. l. 6) bylo doručeno dne 21. 8. 2017. Ústní jednání bylo správním orgánem prvního stupně nařízeno na 20. 9. 2017. K tomuto jednání správní orgán prvního stupně předvolal jako svědky i policisty provádějící silniční kontrolu.
15. Z protokolu o nahlížení do spisu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. SZ-MMJ/OD12898/2017/8 vyplynulo, že téhož dne zmocněný zástupce žalobce ve správním řízení – Ing. M. J. nahlížel do správního spisu správního orgánu prvního stupně a pořizoval z něj kopie.
17. Dne 20. 9. 2017 vydal správní orgán prvního stupně své rozhodnutí, v kterém uznal žalobce vinným z přestupků dle § 125c odst. 1 písm. f) a § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplynulo, že při rozhodování o přestupcích správní orgán prvního stupně vycházel především z výpovědí svědků, tj. policistů provádějících silniční kontrolu žalobce – pprap. L. D. a prap. Bc. Z. N.
18. Proti tomuto podal dne 13. 10. 2017 zmocněný zástupce žalobce blanketní odvolání, které ani přes výzvu správní orgánu prvního stupně ze dne 17. 10. 2017 nedoplnil. Žalovaný pak dne 16. 11. 2017 vydal napadené rozhodnutí.
Použité právní předpisy
20. K použití zákona o odpovědnosti za přestupky v nynější věci krajský soud v té míře obecnosti, jež odpovídá obecnosti žalobcem uplatněné žalobní námitky, uvádí, že za změnu ve prospěch stěžovatele nelze považovat přepracování ustanovení o určení druhu a výměry sankce (nově „správního trestu“, upravené v § 37 zákona o odpovědnosti za přestupky), ani podrobnější vymezení kritérií pro uložení pokuty vyplývající z § 38 až § 40 téhož zákona (viz shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2018, č. j. 4 As 96/2018-45). Jak již také Nejvyšší správní soud dříve v rozsudku ze dne 27. 6. 2018, č. j. 4 As 114/2018-49 vyslovil, „[z]ásada použití pozdější příznivější právní úpravy zakotvená v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a provedená § 7 odst. 1 zákona o přestupcích, resp. § 2 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky neznamená, že správní orgán, či soud je povinen vypracovat rozsáhlý traktát na téma srovnání právní úpravy účinné v době spáchání deliktu a právní úpravy účinné v době rozhodování správních orgánů. Výhodnost právní úpravy pro pachatele je sice třeba posoudit komplexně, […], avšak zároveň s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu a námitkám pachatele, tedy nikoli hypoteticky a teoreticky s ohledem na všechny možné i nemožné okolnosti […].“ Uvedené platí beze zbytku i v nynější věci.
21. Soud k výše uvedenému doplňuje, že vzhledem k tomu, že byla žalobci rozhodnutím správního orgánu prvního stupně uložena pokuta na samotné dolní hranici zákonné výměry sankce, nepovažuje za jakkoliv relevantní, aby se správní orgány zabývali zavedenými novými kritérii pro určení výměry sankce. K žalobcem naznačené možnosti uložit sankci pod spodní hranicí zákonem stanovené sazby vyplývající z § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky tak zdejší soud jen ve stručnosti dodává, že jeho použití by přicházelo v úvahu pouze tehdy, pokud by na konkrétní případ alespoň potenciálně mohlo toto ustanovení dopadat; tak tomu však v souzené věci není (blíže viz body 0 - 0 odůvodnění tohoto rozsudku).
24. Soud také souhlasí s názorem žalobce, že žalovaný způsobil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně dílčím způsobem nepřezkoumatelné, jelikož nepřistoupil k takovéto změně i v rámci odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (viz na str. 4 rozhodnutí správního orgánu prvního stupně odkaz na § 15 zákona o odpovědnosti za přestupky namísto § 3 zákona o přestupcích). Avšak ani toto nebylo žádným způsobem na újmu subjektivních práv žalobce. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vztahujícímu se ke změně výroku správního orgánu prvního stupně (viz str. 4 napadeného rozhodnutí) jasným způsobem vyplývá, že se změna vztahuje k ustanovením, na základě kterých byla posuzována odpovědnost žalobce a ukládána sankce. Ač tedy žalovaný ponechal v odůvodnění správního orgánu prvního stupně odkazy na ustanovení zákona o odpovědnosti na přestupky, nemohly vzniknout žalobci žádné pochybnosti o tom, že by se tato změna neměla vztahovat i na ustanovení zákona o odpovědnosti za přestupky uvedená v odůvodnění. Z tohoto důvodu ani v tomto případě krajský soud nepřistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí.
25. Soud následně nepřisvědčil ani tvrzenému vzniku újmy žalobce ze ztráty možnosti se odvolat.
26. Dle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu pokud odvolací správní orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, napadené rozhodnutí nebo jeho část změní; změnu nelze provést, pokud by tím některému z účastníků, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se; podle § 36 odst. 3 se postupuje, pouze pokud jde o podklady rozhodnutí nově pořízené odvolacím správním orgánem; je-li to zapotřebí k odstranění vad odůvodnění, změní odvolací správní orgán rozhodnutí v části odůvodnění; odvolací správní orgán nemůže svým rozhodnutím změnit rozhodnutí orgánu územního samosprávného celku vydané v samostatné působnosti.
27. Omezení, kdy změnu rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nelze pro hrozící újmu z důvodu ztráty možnosti se odvolat provést, zabraňuje tzv. překvapivým rozhodnutím, kdy by například odvolací správní orgán rozšířil sankční řízení na další skutkové podstaty správních deliktů, neboť proti „přidaným“ skutkovým podstatám správních deliktů by již účastník neměl možnost podat odvolání, což by bylo v rozporu se zásadou dvojinstančnosti správního řízení (srov. JEMELKA, Luboš a kol. Správní řád. 5. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2016, s. 502.). Vyloučeno ovšem není například upřesnění napadeného výroku rozhodnutí, jehož obsah zůstává v kontextu jeho odůvodnění nezměněn (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2013, č. j. 8 As 6/2013-33).
28. Jelikož výše uvedenou změnu výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně žalovaným krajský soud nevyhodnotil jako zásadní ani chybnou změnu, a to ani překvapivou, kdy dle stávající rozhodovací praxe soudů obecně nedochází k vyhodnocení zákona o odpovědnosti za přestupky při standardních přestupkových situacích jako příznivější právní úpravy oproti zákonu o přestupcích (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2017, č. j. 1 As 305/2017-32), ani tuto námitku soud nevyhodnotil jako důvodnou.
Vady výroku
29. Krajský soud dále nespatřuje v absenci žalobcem označených ustanovení zákona o přestupcích ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vadu takového rozměru, která by zapříčinila jeho nepřezkoumatelnost.
30. Dle § 68 odst. 2 věty první správního řádu se ve výrokové části uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst. 1 stejného zákona.
31. Ustanovení § 13 odst. 1 zákona o přestupcích stanovuje, že pokutu lze uložit do 1 000 Kč, nestanoví-li zvláštní část tohoto zákona nebo jiný zákon pokutu vyšší.
32. Vzhledem ke skutečnosti, že se dle § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu za přestupek dle odstavce 1 písm. f) až k) stejného ustanovení téhož zákona uloží pokuta v rozmezí od 1 500 Kč do 2 500 Kč, považuje soud za bezpředmětné uvádět ve výroku rozhodnutí také odkaz na § 13 odst. 1 zákona o přestupcích, když je k němu § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu ve vztahu speciality.
33. Dle § 12 odst. 1 zákona o přestupcích se při určení druhu sankce a její výměry se přihlédne k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem, za nichž byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele, zda a jakým způsobem byl pro týž skutek postižen v disciplinárním řízení.
34. Dle krajského soudu předmětné ustanovení zakotvující pravidla pro stanovení výše sankce není podstatnou náležitostí výroku rozhodnutí správního orgánu. Jedná se o obecná pravidla, jimiž je správní orgán povinen se při ukládání sankcí řídit. V tomto případě tato pravidla dodržena byla a správní orgán prvního stupně, resp. žalovaný nebyl povinen dikci tohoto ustanovení doslovně do výroku svého rozhodnutí uvádět. Žalobce navíc porušení § 12 odst. 1 zákona o přestupcích nenamítá, přičemž zdejší soud toto, v souvislosti se zněním odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (viz str. 4), ani neshledal.
35. Krajský soud pak vzhledem k tomu, jak výše vypořádal námitku použití ustanovení zákona o přestupcích namísto zákona o odpovědnosti za přestupky (viz body 0 – 0 odůvodnění tohoto rozsudku), považoval argumentaci žalobce absencí §§ 37 až 40 zákona o odpovědnosti za přestupky za bezpředmětnou, tudíž se k ní nebude blíže vyjadřovat.
36. Námitku toho, že z výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně není seznatelné místo a čas přestupku spočívajícího v porušení povinnosti dle § 6 odst. 7 písm. a) zákona o silničním provozu tím, že žalobce u sebe neměl při řízení vozidla řidičský průkaz, považuje soud za účelovou. Z výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně jasně vyplývá, že i v pořadí druhého přestupku se žalobce dopustil v jednočinném souběhu spolu s přestupkem prvním, tedy držením telefonního přístroje za jízdy. Z tohoto tak lze usuzovat na místo i čas spáchání daného přestupku.
37. K nutnosti výslovného stanovení toho, zda byly přestupky spáchány v souběhu, ve výroku rozhodnutí správního orgánu Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 25. 10. 2018, č. j. 5 As 197/2017-40, uvedl, že „[v] prvé řadě nelze přisvědčit kasační námitce, že ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně měl být obsažen jednočinný souběh mezi přestupky. Výrok o spáchání přestupku totiž nemusí být koncipován tak, že každému spáchanému přestupku odpovídá samostatná skutková věta popisující spáchané jednání. V případě jednočinného souběhu dvou přestupků postačuje uvedení souhrnného popisu skutku (obsahujícího všechny znaky skutkových podstat spáchaných přestupků) a vymezení přestupků, jichž se pachatel dopustil. Jakým způsobem byly naplněny jednotlivé znaky skutkové podstaty jednotlivých přestupků (v jakém konkrétním jednání byl spatřován který z přestupků), je náležitostí odůvodnění rozhodnutí o přestupku, nikoliv výroku rozhodnutí (viz rozsudek NSS ze dne 15. 12. 2016, č. j. 9 As 131/2016-33).“
38. Ze znění odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně i z obsahu správního spisu pak jasně vyplývá, že byly přestupky spáchány v jednočinném souběhu. Za takto spáchané přestupky byla žalobci ostatně uložena i úhrnná sankce, kdy žalovaný ve změněném rozhodnutí správního orgánu prvního stupně odkázal na § 12 odst. 2 zákona o přestupcích, dle kterého se za více přestupků téhož pachatele projednaných ve společném řízení uloží sankce podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji postižitelný. Krajský soud tudíž i tuto námitku vyhodnotil jako nedůvodnou.
Skutkové námitky – řidičský průkaz
39. Žalobce následně rozporoval to, že neměl mít u sebe při silniční kontrole řidičský průkaz, a tím porušit § 6 odst. 7 písm. a) zákona o silničním provozu. Tento policistům dle svého tvrzení jen nepředložil, neboť jej vyzvali pouze k „předložení dokladů potřebných k provozu a řízení vozidla na pozemních komunikacích“, což nepovažoval za dostatečně určitou výzvu. V souladu s tímto je i znění úředního záznamu ze dne 2. 6. 2017, č. j. KRPJ-59191-3/PŘ-2017-160711, dle jeho obsahu měl jeden z policistů vyzvat žalobce k „přeložení dokladů potřebných k provozu a řízení vozidla na pozemních komunikacích.“ Vyvstává zde tak otázka, zda je tato výzva dostatečně určitá k tomu, aby na základě této vznikla řidiči motorového vozidla povinnost předložit řidičský průkaz.
40. Obdobným případem se již zabýval Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 13. 12. 2016, č. j. 7 As 238/2016-26 konstatoval, že se jedná o dostatečně určitou výzvu. Uvedl, že „[z]a doklady potřebné k řízení a provozu vozidla je nutno považovat ty doklady, které u sebe musí řidič vozidla mít, aby mohl vozidlo řídit. Nejde o neurčitý právní pojem, jak uvádí stěžovatel, ale o běžně používané spojení, jehož obsah jednoznačně vyplývá z textu zákona o silničním provozu. Podle § 6 odst. 8 písm. a), b) a c) zákona o silničním provozu, ve znění účinném do 30. 12. 2015, musí mít každý řidič motorového vozidla při řízení u sebe řidičský průkaz, osvědčení o registraci vozidla podle zvláštního právního předpisu a doklad prokazující pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla podle zvláštního právního předpisu. Podle § 6 odst. 12 věty prvé téhož zákona je řidič motorového vozidla na výzvu policisty nebo vojenského policisty povinen předložit doklady podle § 6 odst. 8 a 9 zákona o silničním provozu policistovi ke kontrole. Není tedy pochyb o tom, že pokud je řidič vyzván k tomu, aby předložil doklady potřebné k řízení a provozu vozidla, má předložit i řidičský průkaz. Stěžovatelova argumentace údajnou nedostatečnou konkretizací tohoto spojení v zákoně a judikatuře a jeho vlastními neseznatelnými vnitřními myšlenkovými pochody a směry jeho uvažování nemůže nic změnit na jasném textu zákona, ani na zažité praxi jeho aplikace, a tedy ani na zcela správných a přesvědčivě odůvodněných závěrech krajského soudu.“
41. Dle právní úpravy účinné v době spáchání přestupku musí mít podle § 6 odst. 7 písm. a) a b) zákona o silničním provozu každý řidič motorového vozidla při řízení u sebe řidičský průkaz a osvědčení o registraci vozidla podle zvláštního právního předpisu. Podle § 6 odst. 8 stejného zákona je řidič motorového vozidla povinen předložit doklady podle odstavce 7 na výzvu policisty, vojenského policisty, strážníka obecní policie ve stejnokroji nebo celníka ve stejnokroji ke kontrole.
42. Z výše uvedených ustanovení zákona o silničním provozu vyplývá, že závěry Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 7 As 238/2016 jsou přiléhavé i na nyní krajským soudem projednávanou věci, když znění příslušných zákonných ustanovení je téměř totožné. Žalobci pak muselo být zřejmé, které doklady měl kontrolující policista na mysli, když z výpovědi obou policistů vyplynulo, že sám žalobce uvedl, že u sebe nemá občanský a řidičský průkaz, ale zároveň kontrolujícím policistům předložil osvědčení o registraci vozidla a doklad prokazující pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2017, č. j. 2 As 322/2016-39).
43. Za ničím nepodloženou pak soud považuje argumentaci žalobce tím, že řidičský průkaz policistům pouze nepředložil z obavy, že by jej policisté chtěli zadržet, neboť s ním policisté jednali povýšeně a hrubě. Z obsahu správního spisu nic takového nevyplývá, a toto své tvrzení žalobce žádným způsobem ani nedokládá (blíže viz body 0 – 0 odůvodnění tohoto rozsudku).
Skutkové námitky – telefonní přístroj
46. Další žalobní námitka se týkala údajně jiných důvodů konání silniční kontroly a rozporování toho, zda policisté provádějící silniční kontrolu mohli skutečně pozorovat žalobce držícího při jízdě telefonní přístroj. Žalovanému, resp. správnímu orgánu prvního stupně pak vytkl, že bez dalšího převzal výpověď policistů provádějících silniční kontrolu, aniž by ji podrobil hlubšímu zkoumání věrohodnosti, či aniž zjišťoval další objektivní skutečnosti.
47. Soud k věci uvádí, že povinnost zjišťovat skutkový stav stran skutečností odpovídajících skutkové podstatě přestupku, leží vždy na správním orgánu. Pokud existuje rozumná pochybnost, tzn. ne zcela nepravděpodobná možnost, že deliktního jednání se obviněný z přestupku nedopustil, nelze jej za přestupek postihnout (projev zásady in dubio pro reo). Povinnost prokázat přestupek obviněnému má správní orgán. Obviněnému stačí k tomu, aby nemohl být za přestupek postižen, rozumná pochybnost o otázce, zda se předmětného jednání dopustil; obviněný se nemusí vyviňovat, tedy prokazovat, že se deliktního jednání nedopustil (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 01. 2014, č. j. 5 As 126/2011-68, publ. pod č. 3014/2014 Sb. NSS).
47. Obecný požadavek na souladnost přestupkového řízení s limity ústavněprávními a mezinárodními však neopravňuje k tomu, aby u ustanovení upravujících procesní náležitosti přestupkového řízení byl použit takový výklad, který by fakticky bránil efektivnímu postupu. Jinými slovy řečeno, interpretace omezujících pravidel procesu ve správním trestání nemůže být natolik extenzivní, aby ve svých důsledcích znemožnila účinný postih za protiprávní jednání. V možnosti nabízet důkazy a uplatnit prostředky ke své obraně je tak zapotřebí primárně vidět (v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. I. ÚS 533/98, publ. pod č. 81/18 Sb. ÚS n.) právo osoby, proti níž se řízení vede, a nikoliv povinnost správních orgánů. Uvede-li obviněný v řízení tvrzení ke skutkovým okolnostem případu a navrhne k jejich prokázání důkazy, je správní orgán povinen se řádně vypořádat jak s těmito tvrzeními, tak i s nabízenými důkazy. V řízení o přestupku postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku ve smyslu ustanovení § 3 správního řádu (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 5 As 126/2011).
48. Pro posouzení předmětné námitky je pak stěžejní, že ji žalobce uplatil poprvé až v řízení před soudem. V průběhu řízení o přestupku žádné výtky k průběhu ani důvodům silniční kontroly nevznesl, nenavrhl ani žádné další důkazy, které by měly jím nyní tvrzený skutkový děj prokazovat. Soud přitom ze správního spisu zjistil, že bylo žalobci řádně doručeno předvolání ze dne 17. 8. 2017 k ústnímu jednání konaného dne 20. 9. 2017 (viz č. l. 6 správního spisu), i že dne 6. 9. 2017 zmocněný zástupce žalobce, pan Ing. M. J., nahlížel so správního spisu (viz č. l. 10 správního spisu). Z tohoto pak jasně vyplývá, že jak sám žalobce, tak jeho zmocněný zástupce museli o ústním jednání konaném dne 20. 9. 2017 vědět. Přesto se na něj bez omluvy ani jeden z nich nedostavil (viz č. l. 12 správního spisu). Odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně pak bylo blanketní, tj. neobsahovalo žádné právní ani skutkové námitky. To, že průběh silniční kontroly ani její důvody žalobce nijak nezpochybňoval, se pochopitelně promítlo do obsahu správního rozhodnutí prvního stupně i napadeného rozhodnutí, a tím i do rozsahu soudního přezkumu. Žalovaný logicky nemohl v napadeném rozhodnutí reagovat na námitky, které žalobce poprvé uplatnil až v řízení o žalobě.
49. K pasivitě účastníka řízení ve věci správního trestání je možné odkázat na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015-71, publ. pod č. 3577/2017 Sb. NSS, v němž tento připomněl, že „[…] je to vždy správní orgán, kdo nese odpovědnost za zjištění skutkového stavu věci. Správní orgán je totiž podle § 3 správního řádu povinen postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti‘, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku. Zákon proto správnímu orgánu ukládá, aby i při pasivitě obviněného opatřil v řízení dostatečné množství důkazů, které přestupek, jenž je obviněnému kladen za vinu, jasně a nepochybně prokazují.“ V tomto usnesení rozšířený senát akceptoval, že je možné, aby žalobce v řízení o žalobě navrhl i důkazy, které nevznesl ve správním řízení. Nezbytnost jejich provedení však záleží na tom, která ze dvou situací nastane: „Pokud správní orgány opatří takovou sadu důkazů, z níž po jejich řádném zhodnocení lze učinit závěr o tom, že se obviněný skutku dopustil, a zároveň neexistují rozumné důvody zakládající pochybnosti o správnosti a úplnosti skutkových zjištění, změna pasivního postoje obviněného ve správním řízení v aktivitu v soudním řízení zřejmě nepovede k jeho úspěchu. […] Odlišná situace nastane tehdy, neprovedou-li správní orgány dostatečné zjištění skutkového stavu věci, tedy úplné dokazování rozhodných skutečností, a přesto rozhodnou o vině. Pak obviněný v řízení před soudem jistě může poukázat na možné jiné rozumně se nabízející varianty skutkového děje, případně k tomu nabídnout důkazy. Je na krajském soudu, aby v mezích možností soudního přezkumu tato tvrzení podrobil konfrontaci s napadeným rozhodnutím a s obsahem správního spisu a případným dokazováním ‚oddělil zrno od plev‘, tzn. nepravděpodobné či jinak bizarní námitky obviněného eliminoval. […] Krajský soud tedy na základě žaloby přezkoumá, zda správní orgány v řízení o přestupku opatřily takovou sadu důkazů, která po provedeném zhodnocení s ohledem na povahu věci sama o sobě s dostatečnou přesvědčivostí vede k závěru, že se obviněný příslušného přestupku (skutku) dopustil, a zároveň neexistují žádné rozumné důvody k pochybám o věrohodnosti a úplnosti skutkových zjištění pro posouzení viny obviněného z přestupku. Dospěje-li k závěru, že správní orgán své povinnosti zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, dostál, může krajský soud nově uplatněná žalobní tvrzení ve světle takto zjištěného skutkového a právního stavu věci shledat irelevantními (tj. soud zjistí, že s řízením nijak nesouvisí a nejsou pro jeho výsledek podstatná nebo jsou zcela nadbytečná) nebo nevěrohodnými (tj. soud jejich pravdivosti ve světle dostatečně zjištěného skutkového stavu věci neuvěří) a nově vznesené důkazní návrhy k jejich prokázání jako nadbytečné odmítnout. Tyto své závěry však krajský soud musí vždy náležitě odůvodnit.“
50. Zdejší soud se tak primárně zabýval otázkou, zda správní orgány posuzované řízení o přestupku opatřily dostatečně přesvědčivou sadou důkazů, jež sama o sobě odůvodňuje závěr o spáchání tvrzených přestupků. Závěry správních orgánů jsou založeny především na výpovědi policistů provádějících silniční kontrolu, což v obdobných případech v zásadě postačuje k prokázání viny pachatele. Dle konstantní judikatury je totiž při kolizi mezi tvrzením obviněného z přestupku a policisty zpravidla věrohodnějším svědectví policisty, který na rozdíl od obviněného z přestupku nemá žádný zájem na výsledku řízení, a je tudíž pravděpodobné, že bude uvádět skutečnosti, u kterých je subjektivně přesvědčen o jejich pravdivosti. V tomto ohledu lze poukázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007-114, v němž ve vztahu k osobě policisty a věrohodnosti jeho výpovědi Nejvyšší správní soud uvedl, „[…] že nemá důvodu pochybovat o pravdivosti jeho tvrzení, neboť na rozdíl od stěžovatele neměl policista na věci a jejím výsledku jakýkoli zájem, vykonával jen svoji služební povinnost při níž je vázán závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob, jimž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem; nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by policista v této věci uvedené zásady překročil.“
51. Jelikož žalobce přímo zpochybňuje samotné svědecké výpovědi zasahujících policistů, zaměřil se soud dále podrobněji na to, zda tyto podklady jsou s ohledem na svůj obsah relevantní a věrohodné a zda dovozují a dostatečným prokazují spáchání přestupku v podobě držení telefonního přístroje při řízení, když se s tímto ve vztahu k přestupku v podobě toho, že u sebe žalobce neměl řidičský průkaz, vypořádal již výše (viz body 0 – 0 odůvodnění tohoto rozsudku).
52. V posuzovaném případě byla výpověď zasahujících policistů zcela konzistentní a nevykazovala žádné logické rozpory či nejasnosti s úředním záznamem ze dne 2. 6. 2017 a oznámením přestupku z téhož dne, jež bylo sepsáno v průběhu silniční kontroly vozidla žalobce. Nebyl zjištěn ani žádný motiv, proč by zasahující policisté měli mít zájem na stíhání žalobce, než prostý výkon jejich služby. Z materiálů založených ve správním spise není patrná ani žádná nepřiměřená míra horlivosti (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010-63). Policistu přitom lze dle výše citované judikatury považovat za nestranného svědka, není-li žádným způsobem motivován, ať již negativně či pozitivně, aby jeho svědectví vedlo k určitému výsledku řízení, v němž má podat svědectví.
54. V tomto ohledu je třeba akcentovat, že v posuzovaném případě správní orgány vycházely zejména z výpovědí zasahujících policistů, jež přestupek zjistili a rovněž vedli kontrolu vozidla žalobce po jeho zastavení z důvodu podezření o spáchání přestupku. Tyto výpovědi neobsahovaly žádné zásadní rozpory, a to ani ve vzájemném srovnání s úředním záznamem a oznámením přestupku (blíže viz bod 0 odůvodnění tohoto rozsudku). Ač se jedná o výpovědi téměř identické, soud ani v tomto neshledal takovou skutečnost, které by mohla sama o sobě zapříčinit vznik pochybností o věrohodnosti svědeckých výpovědí zasahujících policistů. Z výpovědí zasahujících policistů je nade vši pochybnost zřejmé, že si byli jisti držením mobilního telefonu žalobcem a shodli se i na ruce, ve které jej držel i na uchu, ke kterému jej měl přikládat. Sledování přes boční okénko spolujezdce mohli samozřejmě provést oba dva zasahující policisté, jelikož se na autě nachází pouze jedno takové okénko, a to u sedadla spolujezdce. Stejně tak soudu nevznikají žádné pochybnosti z popisu pozice vozidla zasahujících policistů, přes které měli spáchání přestupku žalobce v podobě držení telefonního přístroje při řízení vozidla pozorovat. To, že jejich vozidlo dle úředního záznamu ze dne 2. 6. 2017 mělo směřovat „do silnice na křižovatku ulic ….. a …….“ ještě neznamená, že skutečně muselo stát čelním oknem do křižovatky, nýbrž toto lze interpretovat také tak, že vozidlo vzhledem k rozsáhlosti dané křižovatky a šíře ulice …. směřovalo čelním oknem do budovy střední umělecké školy. Po zasahujících policistech při vypracování úředního záznamu skutečně nelze požadovat, aby se z nich stali odborníci na fakticitu a popisovali skutkové okolnosti do nejmenších detailů. Ostatně proto zde existuje zákonný požadavek na zjištění skutkových okolností tak, aby o nich nevznikly důvodné pochybnosti, přičemž o přesnosti vymezení stání služebního vozu zasahujících policistů při zjištění jednoho z přestupků soudu žádné nevznikly.
56. Za zcela neopodstatněné považuje soud i další výhrady žalobce k provedeným svědeckým výpovědím. Dle názoru soudu nebyly správní orgány povinny za daných okolností podrobněji zkoumat výpovědi policistů a provést například rekonstrukci celé situace na místě a zkoumání výhledových poměrů zasahujících policistů. Obě svědecké výpovědi vyznívaly v tom smyslu, že se žalobce jím vytýkaného přestupkového jednání dopustil, a nevznikly žádné pochybnosti o skutkovém stavu. Proto nebylo nutné provádět podrobnější dokazování.
57. Soud tedy uzavírá, že nemá pochyb o tom, že žalobce držel při jízdě telefonní přístroj (mobilní telefon). Tuto skutečnost pak mohli policisté dobře pozorovat, neboť v danou chvíli jejich služební vozidlo stálo a i výhledové poměry policistů k vozidlu žalobce byly dle výpovědi policistů zcela jednoznačně dobré. Je tedy vhodné zdůraznit, že oba zasahující policisté pozorovali jízdu žalobce z velmi malé vzdálenosti a policisté měli dostatek času se přesvědčit o tom, zda žalobce držel při jízdě telefonní přístroj či nikoliv.
58. Lze tedy shrnout, že výhrady žalobce ke zjištění skutkového stavu ve vztahu k přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) ve spojení s § 7 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu vyhodnotil soud jako zcela nedůvodné. Skutkový stav byl náležitým způsobem ozřejměn již v řízení před správními orgány, přičemž lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2015, č. j. 2 As 217/2015-47, v němž tento dovodil, že „[…] jestliže již v samotném přestupkovém řízení správní orgány opatří takovou sadu důkazů, jež s ohledem na povahu věci sama o sobě s dostatečnou přesvědčivostí (§ 3 správního řádu z roku 2004) vede k závěru, že obviněný se příslušného přestupku dopustil, a zároveň neexistují žádné rozumné důvody k pochybám o věrohodnosti a úplnosti skutkových zjištění pro posouzení viny obviněného z přestupku, nemůže pasivita obviněného z přestupku ve správním řízení zásadně vést k jeho úspěchu v navazujícím soudním řízení, ledaže by se mu podařilo účinně zpochybnit věrohodnost nebo dostatečnost správními orgány provedených důkazů.“ To se dle názoru zdejšího soudu žalobci nepodařilo.
59. Žalobce rovněž upozornil, že zasahující policisté nebyli schopni jimi spatřený mobilní telefon blíže popsat co do jeho typu a velikosti (což krajský soud považuje za standardních podmínek dopravního provozu s ohledem na značnou různorodost typů a značek mobilních telefonů za téměř nemožné, když se tyto vzájemně na dálku velmi podobají). K poukazu žalobce na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2011, č. j. 7 As 102/2010-92, a Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2016, č. j. 22 A 25/2014-77, zdejší soud uvádí, že v těchto rozhodnutích byl skutečně vysloven závěr, že věrohodnost výpovědí policistů je vysoká v případech, kdy hovorové zařízení přesně popíší. Tento argument je však v uvedených rozhodnutích zmíněn pouze podpůrně a důvody, pro které správní soudy v uvedených rozhodnutích dospěly k závěru, že důkazy provedené ve správním řízení nestačily k prokázání předmětného přestupku, byly jiné. Ve věci sp. zn. 7 As 102/2010 policisté viděli v protisměru vozidlo, jehož řidič držel v ruce mobilní telefon a telefonoval, otočili se za ním a vozidlo zastavili. Stěžovatel předložil jako důkaz znalecký posudek, v němž znalec uvedl, že vlivem toho, že je interiér vozidla odstíněn fóliemi, je možno při pohledu přes čelní sklo zepředu rozeznat např. siluetu osoby sedící na předním sedadle pouze za předpokladu, že je pozorování prováděno z bezprostřední blízkosti před vozidlem. Při vzdálenosti cca 3 m a více od vozidla není do interiéru vozidla vidět. Nejvyšší správní soud v této věci konstatoval, že „[…] za daných okolností může být vina stěžovatele prokázána pouze tak, že se správní orgán bude moci spolehnout na to, že alespoň jeden z policistů skutečně v rozhodný okamžik viděl, že stěžovatel drží cosi u svého ucha a že to, co drží, je mobilní telefon. Nutným předpokladem dosažení takového důkazního standardu je, aby některý z policistů mohl vůbec něco takového vidět. To předpokládá, že oba policisté, či alespoň jeden z nich, byli ve svém vozidle v takovém postavení k vozidlu stěžovatele, že vzhledem k rozměrům obou vozidel, jejich vzájemné vzdálenosti a postavení jejich neprůhledných či špatně průhledných částí (sloupků mezi okny každého z vozidel, odstínění vozidla apod.) telefonujícího stěžovatele mohli vidět, a to natolik detailně, že si byli jisti, že to, co drží v levé ruce, je opravdu mobilní telefon. Nic takového však ve správním řízení zjišťováno nebylo a správní orgány se v tomto ohledu spokojily jen s výpověďmi policistů. Nebylo např. vůbec zjištěno, v jaké konkrétní vzájemné pozici se vozidla policistů a stěžovatele nacházela v okamžiku, kdy měl stěžovatel telefonovat, co dělali oba policisté, kolik času na zhlédnutí situace v kabině měli a zda telefonování mohli vůbec vidět, či je pravděpodobné, aby viděl, i ten z policistů, který řídil vozidlo.“ Ve věci sp. zn. 22 A 25/2014 byly hlavním důvodem pro zrušení rozhodnutí správního orgánu nekonzistentnost výpovědí zasahujících policistů v zásadních skutkových otázkách a skutečnost, že nebylo prokázáno, zda se vytýkaného protiprávního jednání dopustil právě žalobce.
60. K uvedenému zdejší soud doplňuje, že v posuzované věci žádná takováto pochybnost při zjišťování skutkového stavu nenastala, neboť z matérie správního spisu a zejména pak z výpovědi zasahujících policistů je patrné, že v den spáchání přestupku žalobcem byla dobrá viditelnost, nebylo namítnuto žádné ztmavení skel žalobcova vozidla, bylo do něj tudíž dobře vidět a policisté měli dostatek času přestupek žalobce zaregistrovat, resp. před zastavením žalobce poměrně dlouho sledovali, jak drží rukou za jízdy telefonní přístroj (po dobu několika sekund). Správní orgán prvního stupně tedy obstaral dostatečně důvěryhodné důkazy, z nichž správní orgány posléze vycházely při posouzení věci a postupovaly tak v souladu se zásadou materiální pravdy zakotvenou v § 3 správního řádu, dle které je správní orgán povinen postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Krajský soud proto s přihlédnutím k výše uvedenému nepřisvědčil námitce žalobce, že provedené dokazování vykazuje zásadní pochybení a nedostatky, a přestupek mu tak nebyl řádně prokázán, resp. že se ani nestal.
61. Soud tak uzavírá, že v projednávané věci bylo dostatečným způsobem prokázáno naplnění skutkové podstaty přestupku spočívajícího v držení telefonního přístroje při řízení motorového vozidla. V průběhu řízení nevyvstaly indicie o tom, že by chování zasahujících policistů bylo jakkoliv nestandardní nebo že by měli osobní zájem na věci. Rovněž nebyly k dispozici žádné důkazy zpochybňující konstantní a pro účely řízení dostatečně určité výpovědi zasahujících policistů, a to ani v řízení před správními orgány ani před soudem. V projednávané věci tak bylo v rámci možností, které jsou správním orgánům z povahy věci dány při zjišťování přestupků viditelných pouhým okem a jinak nezdokumentovaných, s dostatečnou mírou jistoty zjištěno, že žalobce uvedený přestupek spáchal, jak je uvedeno v rozhodnutích žalovaného i správního orgánu prvního stupně. Soud má stejně jako správní orgány za prokázané, že verze skutkového stavu vyplývající z konzistentní výpovědi zasahujících policistů (spolu se skutečnostmi obsaženými v úředním záznamu a oznámení přestupku), kteří zjištěné skutečnosti vnímali lidským zrakem z bezprostřední vzdálenosti spočívající v tom, že předmětem, který žalobce držel v ruce během řízení vozidla, byl skutečně telefonní přístroj. V případě žalobce tedy soudu nevznikla jakákoliv pochybnost či ne zcela nepravděpodobná možnost, že se skutkový děj jako takový odehrál jinak. Žalobce ve správním řízení nadto vzhledem ke své pasivitě nenavrhl žádnou odlišnou verzi skutkového děje, jež by svědčila v jeho prospěch a vyvracela by tvrzení uváděná policisty provádějícími silniční kontrolu, případně by do posouzení předmětné věci vnesl relevantní pochybnosti. Nepředložil ani žádné důkazy, jež by jeho případná tvrzení prokázaly. Nevznikají tak pochybnosti o tom, že žalobce svým jednáním porušil ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 1 ve spojení s ustanovením § 7 odst. 1 písm. c) silničního zákona. Na tomto základě zdejší soud ani nepřistoupil k provedení výslechu spolujezdkyně, jelikož je v postavení přítelkyně žalobce, tudíž by se jednalo o osobu nevěrohodnou, přičemž hodnota její výpovědi by nemohla převážit vzhledem k výše uvedené judikatuře váhu výpovědi zasahujících policistů.
Zavinění jako znak skutkové podstaty a materiální stránka
63. Podle § 77 zákona o přestupcích musí výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, formu zavinění, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce (§ 11 odst. 3), o započtení doby do doby zákazu činnosti (§ 14 odst. 2), o uložení ochranného opatření (§ 16), o nároku na náhradu škody (§ 70 odst. 2) a o náhradě nákladů řízení (§ 79 odst. 1). Výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, bude vždy obsahovat tři části: výrok o vině, výrok o trestu a uložení povinnosti k náhradě nákladů spojených s projednáním přestupku. Forma zavinění přitom bude z povahy věci součástí výroku o vině.
64. Podle § 3 zákona o přestupcích k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění.
65. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2017, č. j. 6 As 303/2016-37 z výše uvedených ustanovení zákona o přestupcích vyplývá, že „[…] pro posouzení viny je podstatné pouze rozlišení zavinění na úmyslné a nedbalostní. Proto nelze přisvědčit stěžovateli, že je povinností správních orgánů ve výroku rozhodnutí o přestupku rozlišovat mezi vědomou a nevědomou nedbalostí, neboť z hlediska určení formy zavinění jde vždy o nedbalost [srov. znění § 4 odst. 1 zákona o přestupcích: Přestupek je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporuší nebo neohrozí nebo b) nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl.]. To sice neznamená, že by správní orgán nebyl vůbec povinen posoudit, zda stěžovatel spáchal přestupek v nedbalosti vědomé či nevědomé, neboť jde o jednu z okolností významných pro rozhodování o výši sankce. Dle názoru Nejvyššího správního soudu však plně postačí, promítne-li se takové posouzení do odůvodnění rozhodnutí o přestupku, což v projednávané věci bylo splněno.“
66. Ač tedy správní orgán prvního stupně, potažmo žalovaný, zatížil své rozhodnutí vadou, když ani v odůvodnění neuvedl, zda se jedná o vědomou či nevědomou nedbalost, neměla tato vliv na zákonnost rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že správní orgán prvního stupně uložily žalobci pokutu na samé spodní hranici její zákonné sazby, nemohlo mít neuvedení formy nedbalosti vliv na její výši a zákonnost výroku o výši sankce.
67. Nad rámec výše uvedeného zdejší soud doplňuje, že je implicitně možné z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu zjistit, jak vyhodnotil nedbalost žalobce, tedy jako nevědomou (viz str. 4 rozhodnutí správního orgánu prvního stupně – „K přestupku dle ust. § 125c/1 f)1 a § 125c/1 k) zákona o silničním provozu není úmyslné zavinění vyžadováno, k odpovědnosti za přestupek postačuje zavinění z nedbalosti, minimálně nevědomé nedbalosti, když obviněný nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl. S ohledem na skutečnost, že se obviněný k formě zavinění přestupků nevyjádřil, na základě zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného) správní orgán I. stupně rozhodl, jak je ve výroku u přestupku uvedeno.)“). Dle rozhodovací praxe zdejšího soudu pak obdobné konstatování k odůvodnění úvah o formě zavinění z nedbalosti dostačuje (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2018, č. j. 41 A 35/2017-33).
68. K námitce absence úvah o naplnění materiální stránky spáchaných přestupku krajský soud uvádí, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za delikt (přestupek), naplňuje v běžně se vyskytujících případech i jeho materiální znak (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008-45). Uvedeným soud nikterak nezpochybňuje fakt, že k naplnění materiálního znaku přestupku nemusí dojít vždy, když je naplněn jeho formální znak. Nicméně společenská nebezpečnost (nyní škodlivost) jednání by nebyla naplněna, pokud by existovaly zvláštní okolnosti případu, které by škodlivost jednání zásadním způsobem snižovaly pod míru, která je typická pro běžně se vyskytující případy přestupků (např. význam právem chráněného zájmu, který byl přestupkovým jednáním dotčen, způsob jeho provedení a jeho následky, okolnosti, za kterých byl přestupek spáchán, osoba pachatele či míra jeho zavinění, srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2013, č. j. 8 As 34/2012-35, ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008-46, publ. pod č. 2011/2010 Sb. NSS, či ze dne 26. 4. 2013, č. j. 5 As 76/2011-78, nebo ze dne 7. 4. 2017, č. j. 7 As 61/2017-34).
69. Naplnění kterékoliv z uvedených skutečností nikdy v průběhu řízení před správními orgány (a fakticky ani před soudem) žalobce netvrdil. Jestliže žalobce tvrdí, že u přestupku spočívajícím v tom, že u sebe žalobce neměl řidičský průkaz, nemohl být chráněný společenský zájem ohrožen vzhledem k možnostem lustrace, tak toto tvrzení nijak nenaplňuje požadavek na „zvláštní okolnosti případu.“ Účel povinnosti obsažené v § 6 odst. 7 písm. a) zákona o silničním provozu je zřejmý – řidičský průkaz má mít řidič při řízení u sebe (tj. v daném případě ve vozidle) právě proto, aby jej mohl při silniční kontrole policistovi předložit k ověření, že má řidičské oprávnění. Podstata deliktního jednání spočívá v tom, že řidič nemá při sobě dokument schopný okamžitě osvědčit jeho řidičské oprávnění, podstata následku z hlediska dotčení chráněného právního zájmu pak spočívá v nezpůsobilosti řidiče okamžitě na místě bez jakýchkoli dalších pomůcek osvědčit, že má řidičské oprávnění. Možnost lustrace je pak právě tou doplňující pomůckou, která již do materiální stránky posuzovaného přestupku nespadá, jelikož zasahující orgány musí vykonat další úkony, ke kterým by při splnění zákonné povinnosti mít řidičský průkaz u sebe přistupovat nemusely.
70. Účelem § 7 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu je bezpochyby zajištění ochrany účastníků provozu na pozemních komunikacích, tedy i žalobce samotného. Držení telefonního přístroje v zásadě téměř vždy bez ohledu na hustotu provozu, denní dobu či místo porušení tohoto zákazu tuto bezpečnost ohrožuje, což žalobci musí být jistě zřejmé. Žalobce ostatně ani netvrdil nic, co by mělo míru společenské nebezpečnosti (tj. např. sníženou míru hustoty provozu nebo jeho pomalou jízdu) snižovat takovým způsobem, že by nedošlo k naplnění materiální stránky přestupku.
71. Pro doplnění zdejší soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2011, č. j. 1 Afs 14/2011-62, v němž bylo uvedeno, že „[i] přesto, že jsou správní orgány povinny konkrétní společenskou nebezpečnost deliktu zkoumat, není zpravidla nutno, aby se jí explicitně zabývaly i při odůvodňování svých rozhodnutí. V zásadě totiž platí, že materiální stránka správního deliktu je dána již naplněním skutkové podstaty deliktu. Až ve chvíli, kdy je z okolností případů jasné, že existují takové výjimečné skutečnosti, jejichž nezohlednění by vedlo k výsledku zjevně rozpornému s účelem a funkcí správního trestání (tedy ve chvíli, kdy konkrétní společenská nebezpečnost nedosahuje ani minimální hranice typové nebezpečnosti), musí se intenzitou konkrétní společenské nebezpečnosti zabývat i v odůvodnění.“
72. Soud tak z tvrzení žalobce neshledal žádné mimořádné okolnosti, ze kterých by vyplývalo snížení míry škodlivosti jeho deliktních jednání pod míru, která je typická pro běžně se vyskytující případy jím spáchaných přestupků. Krajský soud tak považuje námitku absence materiální stránky přestupků, či nedostatku jejího vypořádání ze strany správních orgánů, za nedůvodnou.
Sankce – nepřihlédnutí k možnosti mimořádného snížení
73. Dále žalobce namítl, že se žalovaný vůbec nezabýval tím, zda jsou splněny podmínky pro mimořádné snížení výměry pokuty dle § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky. Ani tuto námitku neshledal krajský soud důvodnou, a to již vzhledem ke shora uvedenému (viz body 0 – 0 odůvodnění tohoto rozsudku), když v odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný dospěl k závěru, ač toto nebylo vyjádřeno explicitně, že nová právní úprava pro žalobce není příznivější a na daný případ aplikoval právní úpravu účinnou v době spáchání předmětného přestupku žalobcem, tedy zákon o přestupcích.
74. K otázce, jakým způsobem je třeba aplikovat § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky, se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 5. 6. 2018, č. j. 4 As 96/2018-45, v němž vyslovil, že „[…] zákonodárce nekoncipoval institut mimořádného snížení výměry pokuty jako institut návrhový, a je proto povinností správního orgánu zvážit, zda jsou dány důvody k postupu podle tohoto ustanovení. Tím totiž dojde k naplnění zásady zákonnosti trestání a zásady individualizace sankce. Zároveň však je třeba uvést, že se jedná o mimořádný institut, a není proto i s přihlédnutím k zásadě procesní ekonomie na místě po správních orgánech požadovat, aby v každém jednotlivém případě v odůvodnění rozhodnutí uváděly důvody, pro které neshledaly důvody pro aplikaci tohoto institutu. […] [P]rávní úpravu obsaženou v § 44 zákona o odpovědnosti o mimořádném snížení výměry pokuty za přestupek by bylo v zásadě možné považovat za ustanovení, které je pro pachatele příznivější, než dříve platná právní úprava, která uložení pokuty pod dolní hranicí sazby stanovené zákonem neumožňovala.“
75. Zásadní otázkou tak v posuzované věci je zda a jakým způsobem se žalovaný vypořádal či nevypořádal s tím, jestli přistoupí nebo nepřistoupí k mimořádnému snížení výše sankce.
76. S ohledem ke skutečnosti, že zákon o odpovědnosti za přestupky blíže aplikaci § 44 nevymezuje, vycházel krajský soud analogicky z úpravy trestního práva, neboť mimořádné snížení výměry pokuty je určitou obdobu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 zákona č. 40/2009, trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“).
77. Samotný § 58 trestního zákoníku stanoví, že soud k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody přistoupí za splnění několika podmínek: 1) má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné; a 2) že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání.
78. Oproti tomu dle § 44 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky lze pokutu uložit v částce nižší, než je zákonem stanovená dolní hranice sazby pokuty, jestliže a) vzhledem k okolnostem případu a osobě pachatele lze důvodně očekávat, že i tak lze jeho nápravy dosáhnout, b) je pokuta ukládána za pokus přestupku, c) pokuta uložená v rámci zákonem stanovené dolní hranice sazby by byla vzhledem k poměrům pachatele nepřiměřeně přísná, nebo d) pachatel spáchal přestupek, aby odvrátil útok nebo jiné nebezpečí, aniž byly zcela naplněny podmínky nutné obrany nebo krajní nouze, nebo překročil meze jiné okolnosti vylučující protiprávnost.
79. Důvodová zpráva k zákonu o odpovědnosti za přestupky odůvodňuje zavedení možnosti mimořádně snížit výši pokuty tím, že dolní hranice sazby pokuty (na rozdíl od horní hranice sazby pokuty) není v zákonech upravujících skutkové podstaty správních deliktů pokaždé stanovena. Tímto institutem je správnímu orgánu umožněno reagovat na okolnosti konkrétního případu.
80. Z předpisů trestního práva jednoznačně vyplývá, že soud musí při stanovení trestu uvést, jak posoudil polehčující a přitěžující okolnosti, nicméně dle § 39 odst. 4 trestního zákoníku k okolnosti odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující.
81. Obdobná právní úprava v případě přestupků sice absentuje, nicméně je z citovaného § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky zcela zřejmé, že se jedná o skutečnosti odlišné od polehčujících okolností, které správní orgán při stanovení výměry sankce je povinen zvážit. Tedy obdobně jako v případě trestního zákona, ani správní orgán k možnosti mimořádného snížení nemá přistupovat jako k okolnosti polehčující. Nejedná se novou skutečnost, která by měla vliv na samotnou sankci. Podle názoru zdejšího soudu v souladu s výše uvedeným názorem Nejvyšší správní soudu nemá tudíž správní orgán ani povinnost v rámci odůvodnění sdělovat, že důvody pro mimořádné snížení výše sankce neshledal. Konečně ani sám žalobce žádné konkrétní důvody v odvolání pro mimořádné snížení sankce nepodal, čili ze strany žalovaného resp. správního orgánu prvního stupně nevznikly důvody výslovně se s návrhem odvolatele vypořádat.
Šablonovitost přezkumu provedeného žalovaným
83. Soud nesdílí ani názor žalobce, že by napadené rozhodnutí mělo být nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů proto, že by žalovaným provedený přezkum byl pouze povrchní a šablonovitý. Obsah rozhodnutí žalovaného je vždy logicky spjat jak s náročností posouzení skutkového stavu a právního hodnocení věci, tak s obsahem odvolání. V případě přestupků řidičů vozidel podle zákona o silničním provozu se jedná o delikty, kterými se správní orgány zabývají opětovaně, a které předznamenávají typologicky méně náročné situace jak na prokázání skutkového stavu, tak i právní hodnocení. Nadto žalobce v rámci řízení o přestupku podal odvolání blanketní, které žalovaného jistě vede k tomu, aby rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a řízení před ním přezkoumal šablonovitě.
84. Podle názoru zdejšího soudu se rozhodnutí žalovaného zabývá všemi skutečnostmi, které byly o deliktním jednání zjištěny, a zároveň i aplikací právních norem na zjištěný skutkový stav. O tom, že se ze strany žalovaného nejednalo o pouhý povrchní přezkum, ostatně svědčí i změna výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ve vztahu k použitým právním předpisům.
85. U správních rozhodnutí, kterých vydávají správní orgány desítky, stovky až tisíce, v typologicky naprosto shodných situacích jak skutkově tak právně, nelze očekávat jazykovou či právní ekvilibristiku, která bude obsahově odlišovat jednoznačně jedno rozhodnutí od druhého. Naopak je zcela dostačující, pokud tato rozhodnutí naplňují požadavky zákona na přezkoumatelnost a pokud jsou vydána v zákonném procesu. To navíc v situaci, kdy se činnost účastníků řízení vyznačuje mnohdy procesní pasivitou, vč. odvolacího řízení, tedy absencí jakékoliv skutkové i právní argumentace, na kterou by měly správní orgány reagovat. Z těchto důvodů považuje soud i tuto námitku za nedůvodnou.
VI. Shrnutí a náklady řízení
86. S ohledem na vše shora uvedené dospěl soud k závěru, že rozhodnutí žalovaného, kterým bylo odvolání žalobce zamítnuto, bylo vydáno v souladu se zákonem a shora uvedené žalobní námitky uplatněné žalobcem nejsou důvodné. Soudu tedy nezbylo, než žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítnout.
87. Výroky o nákladech řízení mají oporu v § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce v řízení úspěšný nebyl, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší. Žalovanému, který měl v řízení plný úspěch, však žádné náklady spojené s tímto řízením nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Brno dne 15. dubna 2019
Mgr. Petr Sedlák, Ph.D., v. r.
samosoudce
Za správnost vyhotovení:
B. Z.