č. j. 30 A 138/2017 - 29

[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky
a soudkyň Mgr. Ing. Veroniky Baroňové a JUDr. Ing. Venduly Sochorové ve věci

žalobkyně:  Mgr. J. K.

  zastoupená advokátem JUDr. Ing. Martinem Dirhanem

  sídlem Slezská 2033/11, Praha 2

proti  

žalovanému:   Krajský úřad Jihomoravského kraje

   sídlem Žerotínovo náměstí 3, Brno

 

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 4. 2017, č. j. JMK 56320/2017, sp. zn. S-JMK 40149/2017/OD/Př

takto:

  1. Žaloba se zamítá.
  2. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

  1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno prvostupňové rozhodnutí Městského úřadu Židlochovice, odboru dopravy (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 25. 1. 2017,
    č. j. OD/213296/2016. Tímto rozhodnutím byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 1 500 Kč
    za správní delikt dle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o silničním provozu“), jehož se žalobkyně jako provozovatel motorového vozidla RZ x měla dopustit tím, že v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistila, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích bylo zjištěno, že dne 14. 5. 2016 v 18.45 hod. v obci Holasice, na ulici Brněnská 88 blíže neurčený řidič vozidla registrační značky x překročil nejvyšší dovolenou rychlost, kdy v místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h, jel rychlostí 61 km/h, resp. 58 km/h (dle toleranční odchylky měření 3 km/h). Současně byla prvostupňovým správním rozhodnutím žalobkyni uložena povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč.

II. Obsah žaloby

  1. Žalobkyně v podané žalobě namítala, že správní orgány nerespektovaly základní zásady správního řízení, nevypořádaly se s jejími odvolacími námitkami a že hodnocený skutkový stav, který vzaly za základ žalobou napadeného rozhodnutí, nebyl spolehlivě zjištěn v souladu s ustanovením
    § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Dle žalobce se žalovaný v napadeném rozhodnutí nevypořádal s námitkami žalobkyně, kterými zpochybňovala naplnění podmínek pro zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla (§ 125f odst. 2 zákona o silničním provozu). Žalobkyně v podaném odvolání rovněž navrhovala provedení důkazů (svědeckou výpovědí a listinami), které žalovaný neprovedl a jejichž provedení označil za nadbytečné. Dle žalobkyně nebylo zjištěno ani naplnění podmínek uvedených ve stanovisku Policie ČR ze dne 5. 6. 2015 pro měření rychlosti v daném úseku. Konkrétně žalobkyně namítala, že místo měření nebylo označeno značkou nejvyšší povolené rychlosti 50 km/h, přičemž ani tato námitka nebyla ze strany žalovaného vypořádána. Proto žalobkyně pokládala napadené rozhodnutí za části nepřezkoumatelné.

 

  1. Žalobkyně uvedla, že jí navrhovanou svědeckou výpověď žalovaný neprovedl s odůvodněním,
    že svědek se měl vyjádřit při nahlížení do spisu. Navrhovaný svědek byl však zmocněn toliko k nahlížení do spisu, nikoli k hodnocení a zastupování ve správním řízení. Proto nebylo možné, aby správní orgán I. stupně požadoval překročení rozsahu zmocnění. Dle žalobkyně pak žalovaný v předmětné věci nepřiléhavě odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2016, č. j. 2 As 33/2016 - 53, přestože žalobkyně po celou dobu správního řízení aktivně brojila proti vedení správního řízení.

 

  1. S ohledem na výše uvedené proto žalobkyně závěrem navrhla, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady soudního řízení.

II. Vyjádření žalovaného

  1. Žalovaný ve svém vyjádření shrnul průběh předcházejícího správního řízení, nesouhlasil s uplatněnými námitkami žalobkyně a žalobou napadené rozhodnutí považoval za věcně správné a odůvodněné. Žalovaný byl přesvědčen, že stav věci byl náležitě zjištěn a nejsou o něm důvodné pochybnosti. Porušení pravidel silničního provozu bylo prokázáno prostřednictvím automatizovaného prostředku, vykazuje znaky přestupku a nemělo za následek dopravní nehodu. Provádění dalšího dokazování žalovaný považoval za bezpředmětné a za obstrukční jednání žalobkyně. Ve svém rozhodování žalovaný vycházel z obsahu spisového materiálu,
    kde v záznamu o přestupku je uveden rychlostní limit 50 km/h. V této souvislosti odkázal také
    na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2017, č. j. 1 As 31/2017 - 35, a doplnil,
    že žalobkyně zjištěnou skutečnost relevantně nezpochybnila. Za přiléhavý pokládal odkaz
    na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2016, č. j. 2 As 33/2016 - 53, jelikož
    i v tomto případě žalobkyně nevyužila možnosti k výzvě správního orgánu I. stupně sdělit údaje
    o totožnosti řidiče vozidla. Závěrem proto žalovaný navrhl podanou žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

III. Replika žalobkyně

  1. Žalobkyně reagovala na vyjádření žalovaného podáním repliky, v níž uvedla, že správní orgán
    I. stupně neprokázal naplnění podmínky pro měření rychlosti stacionárním radarem. Jednak místo měření bylo dle žalobkyně osazeno nesprávnou dopravní značkou (svislou dopravní značkou „B 20 Nejvyšší dovolená rychlost“ stanovující nejvyšší povolenou rychlost 70 km/h), jednak nebylo prokázáno, že se stacionární radar nacházel ve vzdálenosti tři až pět metrů od okraje pozemní komunikace. Žalovaným zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2017, č. j. 1 As 31/2017 - 35, žalobkyně označila za nepřiléhavý, jelikož tento se týkal řádného označení místa a času měření.

 

  1. Dle žalobkyně neměl postup žalovaného či správního orgánu I. stupně jakoukoli souvislost s požadavkem na zajištění bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Ve spojitosti s materiální stránkou tvrzeného deliktu pak žalobkyně připomněla, že v daném případě měla být nejvyšší dovolená rychlost překročena o 8 km/h na rovném přehledném úseku s minimálním pohybem chodců. K tomu odkázala také na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009,
    č. j. 5 As 104/2008 - 45. Správní orgány dle žalobkyně ignorovaly navržené důkazy a nevyvinuly snahu ke zjištění totožnosti řidiče vozidla. Závěrem žalobkyně s ohledem na návrh na zrušení ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, projednávaný Ústavním soudem pod sp. zn. Pl. ÚS 15/16, navrhla, aby krajský soud řízení přerušil.

IV. Posouzení věci krajským soudem

  1. Žaloba byla podána včas [§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a jedná se o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že žalobkyně
    i žalovaný vyslovili s takovým postupem souhlas, rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s.
    o věci samé bez jednání.

 

  1. Dle ustanovení § 75 odst. 1, 2 s. ř. s. vycházel soud při přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích uplatněných žalobních bodů, jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

 

  1. Krajský soud nejprve v souvislosti s návrhem žalobkyně na přerušení řízení, učiněný v podané replice, konstatuje, že Ústavní soud již o návrhu Krajského soudu v Ostravě na zrušení ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, rozhodl, a to plenárním nálezem ze dne
    16. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16, dostupným na http://nalus.usoud.cz, tak, že tento návrh zamítl. Z obsahu odůvodnění uvedeného nálezu krajský soud cituje z jeho samotného závěru: „Protože Ústavní soud neshledal nesoulad napadených ustanovení s ústavním pořádkem, konkrétně s čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy, rozhodl podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu o zamítnutí návrhu na zrušení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu
    a na vyslovení protiústavnosti § 125f odst. 1 tohoto zákona, ve znění účinném do 30. 6. 2017.“

 

  1. K věci samé pak z obsahu předloženého správního spisu vyplynulo, že správní orgán I. stupně zaslal žalobkyni výzvu k uhrazení určené částky ve výši 500 Kč ve smyslu § 125h odst. 1 zákona
    o silničním provozu. Ve výzvě byla žalobkyně jako provozovatel vozidla registrační značky x rovněž poučena, že v době splatnosti určené částky (ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy) má právo namísto zaplacení částky písemně sdělit správnímu orgánu údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Výzva ze dne 24. 5. 2016, č. j. 213296/2016-2, byla žalobkyni doručena dne 10. 6. 2016, což žalobkyně potvrdila svým podpisem na doručence. Žalobkyně
    ve lhůtě stanovené výzvou určenou částku neuhradila, ani nesdělila údaje o totožnosti řidiče vozidla. Správní orgán I. stupně tedy věc týkající se prošetření podezření ze spáchání dopravního přestupku dle ustanovení § 66 odst. 3 písm. g) zákona č. 200/1999 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), dne 25. 10. 2016 odložil.

 

  1. Předně tedy krajský soud přisvědčuje žalovanému, který v případě žalobkyně přiléhavě odkázal
    na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2016, č. j. 2 As 33/2016 - 53, dostupný
    na www.nssoud.cz, a v souvislosti s žalobní námitkou, že správní orgán I. stupně neučinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, dále uvádí následující.

 

  1. Podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu platí, že právnická nebo fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Podle odstavce 2 téhož ustanovení provozovatel vozidla za přestupek podle odstavce 1 odpovídá, pokud

a) porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo se jedná o neoprávněné zastavení nebo stání,

b) porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle tohoto zákona a

c) porušení pravidel nemá za následek dopravní nehodu.

 

  1. Podle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu správní orgán projedná správní delikt provozovatele vozidla teprve tehdy, učinil-li nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě [§ 125f odst. 4 písm. a)], nebo řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno [§ 125f odst. 4 písm. b)].

 

  1. Toto ustanovení vyjadřuje subsidiaritu odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla vůči odpovědnosti za přestupek (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 131/2014 - 45, dostupný na www.nssoud.cz). Přednost odpovědnosti za přestupek
    je patrná i z § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu, podle kterého správní orgán poučí provozovatele, jehož vozidlem nezjištěný řidič spáchal přestupek, o možnosti sdělit údaje
    o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku.

 

  1. Podle § 125h zákona o silničním provozu obecní úřad obce s rozšířenou působností bezodkladně po zjištění nebo oznámení přestupku vyzve provozovatele vozidla, s nímž došlo ke spáchání přestupku, k uhrazení určené částky, pokud

a) jsou splněny podmínky podle § 125f odst. 2,

b) totožnost řidiče vozidla není známa nebo není zřejmá z podkladu pro zahájení řízení
o přestupku a

c) porušení je možné projednat uložením pokuty v blokovém řízení.

 

  1. Odstavec 5 daného ustanovení zákona stanoví, že je-li určená částka uhrazena nejpozději v den splatnosti, obecní úřad obce s rozšířenou působností věc odloží. V opačném případě obecní úřad s rozšířenou působností pokračuje v šetření přestupku. O tomto postupu poučí obecní úřad obce s rozšířenou působností provozovatele vozidla ve výzvě podle odstavce 1. Podle šestého odstavce téhož ustanovení zákona, neuhradí-li provozovatel vozidla určenou částku, může obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, který jej vyzval k uhrazení určené částky, písemně sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku ve lhůtě podle odstavce 3. Toto sdělení se považuje za podání vysvětlení. O tomto postupu poučí obecní úřad obce s rozšířenou působností provozovatele vozidla ve výzvě podle odstavce 1.

 

  1. Při posuzování, zda správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, nelze ztrácet ze zřetele smysl a účel úpravy správního deliktu provozovatele vozidla, kterým bylo postihnout tzv. problematiku osoby blízké. V případech překročení maximální povolené rychlosti naměřené pomocí automatických radarů a v případech nesprávného parkování správní orgány často jednoznačně zjistily spáchání přestupku, avšak při zjišťování totožnosti pachatele byly odkázány na vysvětlení podané registrovaným provozovatelem vozidla. Pokud provozovatel odepřel podání vysvětlení s tím, že by jím vystavil postihu osobu blízkou (§ 60 odst. 1 věta za středníkem zákona o přestupcích), správní orgány se ocitly ve stavu důkazní nouze a věc odložily, protože při množství podobných dopravních přestupků bylo vyloučeno zjišťovat totožnost přestupců jinými způsoby. Cílem zavedení úpravy správního deliktu provozovatele vozidla tedy bylo, aby zmíněná deliktní jednání nezůstala nepotrestána a aby za ně v případě nezjištění totožnosti pachatele odpovídal provozovatel vozidla, kterému byla § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu stanovena povinnost zajistit, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích (viz zápis z hlasování v Poslanecké sněmovně o návrhu novely zákona o silničním provozu vráceném Senátem ze dne 6. 9. 2011, dostupný na http://www.psp.cz/eknih/2010ps/stenprot/021schuz/s021045.htm). Nejvyšší správní soud se pak vyjádřil k účelu úpravy, jež byla do zákona o silničním provozu vložena novelou provedenou zákonem č. 297/2011 Sb., již v rozsudku ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 7/2014 - 21, dostupném na www.nssoud.cz, tak, že „evidentním primárním úmyslem zákonodárce v právní úpravě správního deliktu dle ustanovení § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je postihnout existující a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem
    resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu
    je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci - nástroje spáchání protiprávnosti - z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou
    a konkrétní osobou.“

 

  1. Šlo by tedy proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie, a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést, k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. Budou-li mít správní orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla, nebo na základě jiných skutkových okolností) reálnou příležitost zjistit osobu přestupce, musí se o to pokusit. Naopak pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu nikoho neoznačí, nebo označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu podle § 60 odst. 1, věty za středníkem, zákona o přestupcích (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 7/2014 - 21, dostupný na www.nssoud.cz), nebo dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o přestupcích naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt (k tomu shodně srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 - 46, dostupný na www.nssoud.cz).

 

  1. V nyní projednávané věci je přitom z obsahu spisového materiálu zřejmé, že žalobkyně byla jako provozovatel vozidla podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu vyzvána k zaplacení určené částky ve výši 500 Kč ve lhůtě patnácti dnů. Zároveň byla dostatečně jasně a srozumitelně poučena, že namísto uhrazení stanovené částky může sdělit správnímu orgánu totožnost osoby řidiče, která v inkriminovaném čase vozidlo řídila, přičemž toto sdělení může být považováno
    za podání vysvětlení. Žalobkyně však zůstala pasivní, uvedenou částku nezaplatila, ani správnímu orgánu I. stupně totožnost řidiče nesdělila.

 

  1. V šetření přestupku by správní orgán I. stupně pokračoval tehdy, měl-li by alespoň indicie
    o osobě pachatele přestupku, které by získal například tím, že by žalobkyně splnila svoji zákonnou povinnost a tuto osobu by identifikovala. Poněvadž však správní orgán I. stupně žádnými relevantními informacemi nedisponoval, věc odložil a oznámil žalobkyni zahájení správního řízení ve věci správního deliktu. Neměl-li totiž správní orgán žádné poznatky o osobě řidiče a neměl-li je jak zjistit, neměl jinou možnost, než věc odložit. K argumentaci žalobkyně lze na tomto místě konstatovat, že pokud měla opravdu zájem na řádném projednání přestupku, bylo na místě k výzvě dle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu sdělit správnímu orgánu I. stupně totožnost řidiče vozidla.

 

  1. Stran žalobkyní namítaného nedostatečného zjištění skutkového stavu věci a uplatněných důkazních návrhů krajský soud uvádí, že podle ustanovení § 3 správního řádu je správní orgán povinen postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti,
    a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2 správního řádu, tedy s požadavky na zákonnost jeho postupu. Ustanovení § 50 odst. 3 správního řádu pak správnímu orgánu ukládá povinnost i bez návrhu zjišťovat všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu v řízení z moci úřední správní orgán ukládá nějakou povinnost. Správní orgán podklady pro rozhodnutí, zejména důkazy, hodnotí podle své úvahy, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 50 odst. 4 správního řádu). Samotný postup správního orgánu při provádění dokazování pak upravuje § 51 a násl. správního řádu.

 

  1. Je tedy zřejmé, že povinnost zjišťovat skutkový stav stran skutečností odpovídajících skutkové podstatě správního deliktu leží vždy primárně na správním orgánu. Pokud existuje rozumná pochybnost, tzn. ne zcela nepravděpodobná možnost, že k deliktnímu jednání nedošlo, nelze provozovatele vozidla za správní delikt postihnout (v souladu se zásadou in dubio pro reo). Obecný požadavek na souladnost řízení o správním deliktu s limity ústavněprávními a mezinárodními však neopravňuje k tomu, aby u ustanovení upravujících procesní náležitosti řízení byl použit takový výklad, který by fakticky bránil efektivnímu postupu. Jinými slovy řečeno, interpretace omezujících pravidel procesu ve správním trestání nemůže být natolik extenzívní, aby ve svých důsledcích znemožnila účinný postih za protiprávní jednání. V možnosti nabízet důkazy
    a uplatnit prostředky ke své obraně je tak zapotřebí primárně vidět (v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. I. ÚS 533/98, dostupným na http://nalus.usoud.cz), právo osoby, proti níž se řízení vede, a nikoliv povinnost správních orgánů. Uvede-li proto účastník v řízení tvrzení ke skutkovým okolnostem případu a navrhne k jejich prokázání důkazy, je správní orgán povinen se řádně vypořádat jak s těmito tvrzeními, tak i s nabízenými důkazy.
    To samozřejmě neznamená, že musí všechna tvrzení prověřit a nabízené důkazy provést. Pokud to však neučiní, musí svůj závěr přezkoumatelným způsobem vysvětlit. V řízení o správním deliktu postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o správním deliktu (k tomu srovnej usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011 - 68, publikované pod č. 3014/2014 Sb. NSS, týkající se správního trestání, resp. řízení
    o přestupcích v silniční dopravě).

 

  1. V nyní projednávané věci přitom sloužily jako podklady pro napadené rozhodnutí především následující listiny: oznámení o přestupku Městské policie Židlochovice ze dne 24. 5. 2016,
    č. j. MPŽI/16052412351, včetně fotodokumentace zachycující vozidlo žalobkyně pořízené měřicím zařízením RAMER 10, z něhož vyplývá, že zachycenému vozidlu byla dne 14. 5. 2014 v 18.45 hod. naměřena rychlost jízdy 61 km/h, karta vozidla registrační značky x, z níž
    je zřejmé, že provozovatelem předmětného vozidla je žalobkyně, stanovisko Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, ze dne 5. 6. 2015, č. j. KRPB-1113014-3/ČJ-2015-0600DP-TICH, o schválení úseku pro stacionární měření rychlosti, ověřovací list č. 213/15, podle něhož silniční radarový rychloměr RAMER 10 výr. č. 15/0184 byl ověřen jako stanovené měřidlo a lze jej používat k měření rychlosti za dodržování Návodu k obsluze.

 

  1. Žalobkyně přitom již v podaném odvolání tvrdila, že nebyl naplněn předpoklad pro zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla stanovený § 125f odst. 2 písm. c) zákona
    o silničním provozu, neboť v případě domnělého přestupku došlo k dopravní nehodě. V této souvislosti navrhla provést důkaz výslechem svědka tvrzené dopravní nehody, Bc. L. K., bytem V. 12, B., a dále fotografií při nehodě poškozeného vozidla. Žalovaný však navržené důkazy neprovedl, přičemž toto neprovedení ve svém rozhodnutí odůvodnil tak, že žalobkyně nepředložila žádný důkaz na podporu svých tvrzení o dopravní nehodě s pomalu jedoucím vozidlem. Uvedené pak nevyplynulo ani z fotodokumentace, která
    je součástí správního spisu. Z tohoto důvodu žalovaný považoval za bezpředmětné provádět důkaz výpovědí svědka dopravní nehody (pana L. K.), který se ani při nahlížení
    do spisu k těmto skutečnostem nijak nevyjádřil. 

 

  1. V souvislosti s výše uvedeným krajský soud předně zdůrazňuje, že žalovaný se ve svém rozhodnutí dostatečně vypořádal s návrhy žalobkyně na provedení dodatečných důkazů, tak jak
    je žalobkyně uplatnila v podaném odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu vztahující se k tzv. „opomenutým důkazům“ (která se sice primárně vztahuje na rozhodnutí obecných soudů, ale je možno ji přiměřeně vztáhnout také
    na rozhodnutí správních orgánů), „soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí
    o vznesených návrzích rozhodnout a ‑ pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. Jestliže tak neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu
    se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny […]. Důkazy, jimiž se soud při postupu nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost“ (srovnej
    k tomu nález ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Těmto požadavkům přitom napadené rozhodnutí žalovaného v daném případě vyhovělo.

 

  1. Krajský soud se ztotožnil také se závěry žalovaného, že žalobkyně svými tvrzeními nevnesla
    do odvolacího řízení důvodné pochybnosti o okolnostech spáchání přestupku, na který byl správní delikt provozovatele vozidla (žalobkyně) přímo navázán. Ze správního spisu (viz k tomu blíže bod 24. odůvodnění tohoto rozsudku shora) plynou jednoznačné důkazy, že dne 14. 5. 2016 v 18.45 hod. v obci Holasice, na ulici Brněnská 88, blíže neustanovený řidič vozidla registrační značky x překročil nejvyšší dovolenou rychlost, kdy v místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h, jel rychlostí 61 km/h, resp. 58 km/h (dle toleranční odchylky měření 3 km/h). Zároveň z karty vozidla registrační značky x je zřejmé, že jeho provozovatelem
    je žalobkyně, což ostatně ani nezpochybňovala. Žalobkyně tedy jako provozovatel motorového vozidla registrační značky x v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistila, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu
    na pozemních komunikacích, čímž se dopustila správního deliktu dle ustanovení § 125f  odst. 1 zákona o silničním provozu. V odvolání obsažená tvrzení žalobkyně byla dle názoru soudu ničím neodůvodněnými spekulacemi, k nimž žalobkyně v této souvislosti nenabídla žádné rozumné důkazy; a žádné důkazy v tomto ohledu nevyplynuly ani ze správního spisu či z kontextu celé věci. Dle krajského soudu rovněž není dán rozumný důvod se domnívat, že by měřicí zařízení bylo instalováno v rozporu s požadavky stanovenými Policií ČR ve stanovisku Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje ze dne 5. 6. 2015, č. j. KRPB-1113014-3/ČJ-2015-0600DP-TICH, a že by v daném úseku byla povolena nejvyšší rychlost 70 km/h. Z oznámení policie o přestupku naopak vyplývá, že v daném místě je povolena nejvyšší rychlost 50 km/h, přičemž dle stanoviska Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, ze dne
    5. 6. 2015, č. j. KRPB-1113014-3/ČJ-2015-0600DP-TICH, byl přitom předmětný úsek schválen pro stacionární měření rychlosti s nejvyšší dovolenou rychlostí 50 km/h.

 

  1. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tak má krajský soud za to, že správní orgány dostály své povinnosti zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 3 správního řádu);
    ve správním spise se nacházejí listiny dokládající zjištěné skutečnosti a naplnění skutkové podstaty přestupku, potažmo správního deliktu provozovatele vozidla (žalobkyně), a tyto
    ve svém souhrnu tvoří uzavřený celek. Žalobkyně ve správním řízení neuplatnila relevantní tvrzení ani důkazní návrhy, jimiž by založila důvodné pochybnosti o okolnostech spáchání přestupku nezjištěného řidiče. Za takové situace proto správní orgány neměly povinnost provádět v řízení další dokazování; a ačkoli je jejich povinností opatřovat si v řízení podklady a důkazy
    pro svá rozhodnutí (§ 50 odst. 3 a § 52 správního řádu), nelze z toho bez dalšího dovozovat,
    že by i v případě, kdy správní orgány nemají žádné důvodné pochybnosti o skutkových zjištěních a o jejich právním posouzení, byly přesto povinny pokračovat ve vyhledávání dalších důkazů.

 

  1. Žalobkyní v replice v obecné rovině pronášené stesky, že postup správních orgánů nemá souvislost s požadavkem na zajištění bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, nýbrž jeho cílem je především stabilizace obecního rozpočtu, předně nijak nesouvisejí s jednáním, jež bylo žalobkyni, potažmo nezjištěnému řidiči, kladeno za vinu a jako takové ani nemají charakter žalobních námitek. Krajský soud se jimi proto dále nezabýval.

 

  1. S ohledem na vše výše uvedené tak krajský soud uzavírá, že napadené rozhodnutí žalovaného není zatíženo nepřezkoumatelností, je věcně správné a zákonné. V projednávané věci
    se žalobkyně dopustila vytýkaného správního deliktu dle ustanovení § 125f odst. 1 zákona
    o silničním provozu a správní orgány k tomuto závěru dospěly na základě skutkového stavu zjištěného v souladu s ustanovením § 3 správního řádu.

V. Závěr a náklady řízení

  1. Krajský soud tak na základě všech výše uvedených skutečností neshledal žalobu důvodnou,
    a proto ji podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

 

  1. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého žalobkyně, která neměla ve věci úspěch, nemá vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před soudem a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. Krajský soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

 

Brno 28. března 2019

 

Mgr. Milan Procházka

předseda senátu