Č. j. 22 A 45/2016-54

 

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

 

ROZSUDEK

 

JMÉNEM   REPUBLIKY

 

 

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Mrázovou, Ph. D., v právní věci

 

žalobce: R. D.

bytem ………………………………….

zastoupen advokátem Mgr. Jaroslavem Topolem

sídlem Na Zlatnici 301/2, 147 00  Praha 4

proti

žalovanému: Krajskému úřadu Jihomoravského kraje

sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, 601 82  Brno

 

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 5. 2016, č. j. JMK 71104/2016, sp. zn. S-JMK 22954/2016/ODOS/Bo,

 

takto:

 

  1. Žaloba se zamítá.

 

  1. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

 

  1. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

 

 

Odůvodnění

 

I. Vymezení věci

 

 

  1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení shora specifikovaného rozhodnutí žalovaného, jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil prvostupňové rozhodnutí Městského úřadu Šlapanice, odbor dopravy, ze dne 15. 12. 2015, č. j. OD-ČJ/74103-15/PIM (dále též „prvostupňové rozhodnutí“).
  2. Prvostupňovým správním rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „silniční zákon“) ve spojení s porušením povinnosti podle § 4 písm. c) silničního zákona, za což mu byla uložena pokuta ve výši 2.000 Kč a současně povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč.

 

  1. Přestupku se měl žalobce dopustit tím, že dne 23. 5. 2015 kolem 16:50 hod. řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Š. O., RZ: …………., na pozemní komunikaci č. …., v katastru obce M., v prostoru přemostění přes dálnici D2, ve směru jízdy od B. – Ch. směrem ke světelné křižovatce u obchodního centra O. M., přičemž nerespektoval dopravní značku B1 „Zákaz vjezdu všech motorových vozidel“, s dodatkovou tabulkou „Mimo BUS“, která je v tomto směru jízdy umístěna a na tuto komunikaci i přes tento zákaz žalobce se svým vozidlem vjel. Přestupkové jednání bylo spácháno nedbalostním zaviněním žalobce.

 

 

II. Žaloba

 

  1. Vzhledem k velkému rozsahu žaloby (necelých 22 stran textu psaného drobnějším písmem) a v ní uplatněných 208 až 209 žalobních bodů, nebude krajský soud v tomto článku rozsudku jednotlivé žalobní body citovat a učiní tak současně až s jejich vypořádáním v článku V. tohoto rozsudku.

 

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

 

  1. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že s podanou žalobou nesouhlasí a nárok v ní uplatněný neuznává. K žalobním námitkám uvedeným pod body 1 – 182 žaloby se již oba správní orgány podrobně vyjádřily ve svých rozhodnutích, na která tímto žalovaný odkázal.

 

  1. K žalobním námitkám pod body 183 – 206 žalovaný uvedl, že jde o námitky, jimiž se neměl možnost ve správním řízení zabývat, neboť tyto žalobce zahrnul až do podané žaloby. Žalovanému není znám důvod, proč tyto námitky nebyly uplatněny již v odvolání, když k tomu měl žalobce možnost a byl zastoupen zmocněncem. Zřejmě jde o určitou promyšlenou strategii, při které by správní soud byl jakousi třetí instancí správního řízení a měl by suplovat přezkumnou činnost žalovaného. K takovým žalobním námitkám by neměl správní soud přihlížet, protože soudní přezkum správních rozhodnutí nenahrazuje řízení před správními orgány a správní soud nemá povahu další instance. V této souvislosti žalovaný odkázal na závěr NSS v jeho rozsudku ze dne 23. 4. 2015, č. j. 2 As 215/2014-43, z něhož vyplývá, že soudní přezkum správních rozhodnutí nelze vnímat jako odvolací řízení v plné apelaci a účastník správního řízení nemůže svoji liknavost zhojit až v řízení soudním.

 

  1. Žalovaný má na základě podkladů obsažených ve spise (především z pořízeného videozáznamu z místa přestupku) za bezpečně prokázané, že žalobce dne 23. 5. 2015 kolem 16:50 hod. řídil motorové vozidlo na pozemní komunikaci č. 152, v prostoru přemostění přes dálnici D2 a nerespektoval dopravní značku B1 „Zákaz vjezdu všech motorových vozidel“, s dodatkovou tabulkou „Mimo BUS“, a na tuto komunikaci i přes uvedený zákaz se svým vozidlem vjel.

 

  1. Napadené rozhodnutí podle žalovaného vychází ze zcela spolehlivě a přesně zjištěného stavu věci, byly shromážděny dostatečné podklady, zjištěný skutkový stav byl správně právně posouzen a v napadeném rozhodnutí odůvodněn. Žalobce nebyl zkrácen na svých právech. S ohledem na výše uvedené žalovaný soudu navrhl, aby žalobu jako nedůvodnou zamítl.

 

IV. Další podání žalobce

 

  1. Žalobce podáním ze dne 27. 9. 2018, doručeným dne 5. 10. 2018, soudu na jeho výzvu ke specifikaci důkazů sdělil, že na provádění dokazování již netrvá, a že souhlasí s rozhodnutím věci bez jednání.

 

V. Posouzení věci krajským soudem

 

  1. Soud v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), bez nařízení jednání, přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i předcházející rozhodnutí prvostupňového správního orgánu, včetně řízení předcházejících jejich vydání, a shledal, že žaloba není důvodná.

 

  1. Před vypořádáním jednotlivých konkrétních žalobních námitek soud uvádí, že žalobce v žalobě uplatnil z velké části totožné námitky, které již uplatnil ve svém odvolání, a kterými se již žalovaný v odvolacím řízení zabýval. Z napadeného rozhodnutí je přitom zřejmé, že se žalovaný s uplatněnými odvolacími námitkami podrobně vypořádal a přezkoumatelným způsobem objasnil jejich nedůvodnost. Z předloženého správního spisu soud také ověřil, že skutkové závěry ohledně spáchání přestupku byly zjištěny tak, jak jsou popsány v čl. I. tohoto rozsudku a tyto mají jednoznačnou oporu ve spisovém materiálu. Pro stručnost je soud na tomto místě již nebude opakovat a odkazuje na čl. I. tohoto rozsudku. V další části odůvodnění tohoto rozsudku soud vypořádá jednotlivé žalobní námitky.

 

  1. Žalobce nejprve namítal, že výrok prvostupňového správního rozhodnutí je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, a také pro rozpor s § 68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť ve výroku není uvedeno právní ustanovení, které stanoví povinnost vyplývající z dopravní značky č. B1, jejímž porušením měl žalobce přestupek spáchat. K tomu žalobce odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 9. 4. 2015, č. j. 60 A 10/2014-33, jenž se však týkal jiného přestupku, kdy vozidlo užité k řízení nesplňovalo technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem.

 

  1. K výše formulované žalobní námitce krajský soud uvádí, že v posuzované věci se jednalo o přestupek podle § 125c odst. 1 písm. k) silničního zákona, podle něhož se dopustí přestupku fyzická osoba tím, že v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je uvedeno pod písm. a) až j) nesplní nebo poruší povinnost stanovenou v hlavě II tohoto zákona. V tomto případě se skutečně jedná o tzv. „sběrnou“ skutkovou podstatu, kdy je třeba ve výroku rozhodnutí (a následně i v odůvodnění rozhodnutí) současně upřesnit porušenou zákonnou povinnost. To se také v nyní posuzované věci stalo. Prvostupňový správní orgán ve výroku nejen, že upřesnil porušenou zákonnou povinnost dle § 4 písm. c) silničního zákona, podle něhož je každý povinen při účasti na provozu na pozemních komunikacích řídit se světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály, dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace, ale ve skutkové větě výroku porušení této povinnosti konkretizoval tak, že žalobce nerespektoval dopravní značení, tedy dopravní značku B1 – „zákaz vjezdu všech motorových vozidel“ s dodatkovou tabulkou „Mimo BUS“. V uvedené souvislosti pak prvostupňový správní orgán v následujícím odůvodnění ještě upřesnil, že dle § 9 odst. 1 písm. a) vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů ČR č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích a úprava a řízení provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, nerespektovaná zákazová značka „Zákaz vjezdu všech vozidel“ (v obou směrech) č. B1 zakazuje vjezd všech vozidel v daném směru (dle toho, kde je umístěna), když tato byla na komunikaci v místě přestupku prokazatelně umístěna, což vyplynulo z pořízené fotodokumentace. Vzhledem k vytčené vadě krajský soud uvádí, že výrok prvostupňového správního rozhodnutí odpovídá zákonným požadavkům a je zcela srozumitelný a přezkoumatelný.

 

  1. Dále žalobce namítal nepřezkoumatelnost výroku prvostupňového správního rozhodnutí z toho důvodu, že výrok je v rozporu s odůvodněním rozhodnutí (popř. v odůvodnění nemá oporu), a to proto, že ze skutkové věty výroku nevyplývá, že by skutek byl skutečně přestupkem, jenž je žalobci kladen za vinu. Jedná se především o umístění dopravní značky č. B1, která podle žalobce v prostoru „přemostění přes dálnici D2“ umístěna nebyla, přičemž z obsahu spisu vyplývá, že byla umístěna na kruhovém objezdu, což nelze za prostor přemostění již považovat. K uvedenému žalobce odkázal na rozsudek ze dne 11. 9. 2015, č. j. 2 As 111/2015-42, podle něhož musí být v případě správního deliktu, spočívajícího ve stání motorového vozidla bez zaplaceného parkovacího poplatku, patrné, že vozidlo stálo vskutku v místě, kde je zaplacení daného poplatku uloženo dopravní značkou.

 

  1. Krajský soud nemůže uvedené žalobní námitce přisvědčit. Výrok prvostupňového správního orgánu je i co do místa přestupku jednoznačně určitý a přezkoumatelný a má oporu nejen v odůvodnění předmětného rozhodnutí, ale také ve správním spisu. Z odůvodnění prvostupňového správního rozhodnutí vyplývá, že východiskem pro místo určení přestupku bylo jednak rozhodnutí Městského úřadu Šlapanice, odboru výstavby, silniční správní úřad ze dne 30. 3. 2015, č. j. OV/16386-15/2869-15/MAD, jímž byla povolena uzavírka mj. silnice II. třídy č. 152 v k. ú. Modřice z důvodu rekonstrukce mostu ev. č. 152 – 052 nad dálnicí D2 a oprava povrchu silnice II. třídy č. 152. A jednak východiskem pro místo určení přestupku byly také výpovědi obou policistů, jenž konali v uvedený čas přestupku dohledovou činnost nad BESIP (svědek B. a svědkyně P.). Z uvedených důkazů jasně vyplynulo, že z důvodu rekonstrukce předmětného mostu a povrchu silnice dojde k částečné uzavírce v termínu od 1. 4. do 30. 7. 2015, kdy bude průjezd mostu umožněn pouze autobusům linkové osobní dopravy, přičemž přílohou tohoto rozhodnutí byla i situace přechodného dopravního značení. Zakreslené dopravní značení souhlasilo i s následně pořízenou fotodokumentací Policie ČR, jež je založena ve správním spise. Podle citovaného rozhodnutí Městského úřadu Šlapanice, jehož součástí je i uvedená příloha, bylo v daném místě prokazatelně umístěno dopravní značení č. B1 – „Zákaz vjezdu všech vozidel“, kdy toto bylo umístěno jednak při sjezdu z dálnice D2 a jednak při výjezdu z kruhového objezdu (zákazová značka byla doplněna dodatkovou tabulkou „Mimo BUS“). Před uvedenou dopravní značkou č. B1 se ještě na kruhovém objezdu nacházela dopravní značka č. B24a – „Zákaz odbočení vpravo“ (opět s dodatkovou tabulkou „Mimo BUS“). Z uvedeného bylo zřejmé, že směru, kterým se svým vozidlem jel, musel minout nejprve dopravní značení zakazující odbočení vpravo a poté projel další zákazovou značku č. B1 zakazující vjezd všech vozidel, a teprve poté byl policejní hlídkou zastaven, a to již za mostem před dálnicí D2 ve směru jízdy od B. – Ch. k obchodnímu centru O. M. To ostatně vyplývá i z pořízeného videozáznamu, kdy podle příjezdu a postavení vozidla žalobce je zcela jasně dán předchozí směr jeho jízdy. Také policisté svými svědeckými výpověďmi potvrdili místo určení spáchaného přestupku, když např. Ing. B. již ke kontrole dopravního značení uvedl, že na kruhovém objezdu bylo umístěno dopravní značení týkající se zákazu odbočení vpravo a dále po cca 5 až 10 m bylo umístěno dopravní značení týkající se zákazu vjezdu všech vozidel s dodatkovou tabulkou „Mimo BUS“. Uvedený policista současně potvrdil, že vozidlo žalobce přijíždělo od Ch. od kruhového objezdu, přitom při konfrontaci s fotodokumentací, jenž byla pořízena v místě přestupku, a tedy i dopravního značení (založena ve správním spise), lze jednoznačně dovodit, že umístění dopravní značky týkající se „zákazu vjezdu všech vozidel“ odpovídalo již vyvýšenému místu, které navazovalo na kruhový objezd a současně již bylo stavební součástí přemostění přes dálnici D2. Pokud by tomu tak nebylo, postrádalo by smysl i tomu předcházející umístění dopravní značky týkající se zákazu odbočení vpravo (ještě na kruhovém objezdu). Podstatou přechodného značení byla právě rekonstrukce mostu, pročež bylo zcela logické umístit již na jeho počátku takovou dopravní značku, která zakáže vjezd všech vozidel (v posuzované m případě s jedinou výjimkou, a to pro MHD). Zákazová dopravní značka č. B1 byla umístěna v prostoru přemostění přes dálnici D2, to vyplývá nejen z napadených správních rozhodnutí, ale i z obsahu správního spisu, pročež výrok prvostupňového správního rozhodnutí je určitý a přezkoumatelný.

 

  1. Žalobce dále namítal, že výrok prvostupňového rozhodnutí neobsahuje údaj o konkrétní formě zavinění, ačkoliv z § 77 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), vyplývá, že je tento údaj obligatorní náležitostí výroku rozhodnutí. Žalobce v této souvislosti odkázal na několik trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, a také na rozhodnutí NSS ze dne 20. 1. 2016, č. j. 1 As 297/2015-77, která jsou jistě důležitá a mají svoji obecnou platnost, avšak v nyní posuzované věci postrádají relevanci, neboť napadený výrok prvostupňového správního rozhodnutí obsahuje veškeré zákonem požadované náležitosti.

 

  1. Podle § 77 zákona o přestupcích platí, že výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat formu zavinění. Této povinnosti prvostupňový správní orgán dostál a uvedl, že přestupkové jednání žalobce bylo spácháno ve formě nevědomé nedbalosti. Z § 3 zákona o přestupcích vyplývá, že k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění. Ve shodě s tímto ustanovením prvostupňový správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pro spáchání předmětného přestupku není úmyslné zavinění vyžadováno, pročež k odpovědnosti za jeho spáchání postačuje zavinění z nedbalosti, a to jak z nedbalosti vědomé (pachatel věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporuší nebo neohrozí), tak i z nedbalosti nevědomé (pachatel nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl), což bylo právě naplněno v tomto případě. K uvedenému ještě prvostupňový správní orgán doplnil, že u řidičů, jako vlastníků řidičského oprávnění, se předpokládá znalost všech zákonných předpisů upravujících problematiku silničního provozu, tj. že jsou odborně způsobilí k řízení vozidla. S výše uvedeným se krajský soud plně shoduje, z výroku prvostupňového správního rozhodnutí je jednoznačně zřejmé, že v případě přestupku žalobce bylo u něj shledáno zavinění z nedbalosti, a to minimálně z nedbalosti nevědomé. Žalobce je dospělou a svéprávnou osobou a současně držitelem řidičského oprávnění, pro jehož získání musel skládat řidičské zkoušky a prokázat znalost všech potřebných a souvisejících právních předpisů. Měl by tedy vědět, že jeho povinností při řízení vozidla je dodržovat právě tyto právní předpisy, a tedy i z nich vyplývající dopravní značení. Jelikož k odpovědnosti za přestupek postačí jen zavinění z nevědomé nedbalosti, bylo v dané situaci touto mírnější formou kvalifikováno i zavinění žalobce. Žalobce tedy nevěděl, že může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem (bezpečnost provozu), ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Žalobci žádné okolnosti či poměry nebránily v tom, aby se řídil či respektoval právní předpisy upravující provoz na pozemních komunikacích, a tedy i dopravní značení.

 

  1. Z výše provedeného výkladu je jednoznačně zřejmé, že výrok prvostupňového správního orgánu je dostatečně určitý, je z něj zřejmé zavinění z nedbalosti (v žádném případě toto nepřipouští výklad o zavinění ve formě úmyslu ať už přímého či nepřímého, jak zcela nepodloženě tvrdil žalobce), přičemž výrok a odůvodnění jsou v souladu a nikoliv v rozporu, jak mylně tvrdil žalobce v žalobě.

 

  1. Žalobce dále rozporoval, že mu byla uložena pokuta na základě ust. § 125c odst. 4 písm. f) silničního zákona, které nebylo součástí právního řádu v okamžiku, kdy nabylo prvostupňové správní rozhodnutí právní moci.

 

  1. Uvedené žalobní námitce nemohl krajský soud přisvědčit. Podle § 7 odst. 1 zákona o přestupcích se odpovědnost za přestupek posuzuje podle zákona účinného v době spáchání přestupku; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, je-li to pro pachatele příznivější. Z uvedené dikce zákona vyplývá, že správní orgány v nyní posuzované věci postupovaly zcela správně, a to podle právních předpisů platných a účinných v době spáchání přestupku a rovněž v době vydání prvostupňového správního rozhodnutí. Nabytí právní moci prvostupňového správního rozhodnutí či vydání rozhodnutí o odvolání v tomto již nesehrálo žádnou roli. Navíc podle pozdější právní úpravy hrozila žalobci sankce – pokuta ve stejném rozmezí od 1.500 Kč do 2.500 Kč jako podle právní úpravy, která byla na věc aplikována. Nelze tedy ani připustit, že by pozdější právní úprava byla pro žalobce příznivější. Pozdější právní úpravou došlo především k posunutí ustanovení o pokutě do následujícího odstavce vzhledem k dalším vkládaným skutkovým podstatám. Krajský soud tak nemůže přisvědčit žalobci v tom, že by výrok prvostupňového správního rozhodnutí byl vadný. Naopak odkaz v něm učiněný na § 125c odst. 4 písm. f) silničního zákona, podle něhož byla žalobci uložena pokuta, je zcela správný a odpovídá účinnému znění zákona.

 

  1. Žalobce dále namítal, že ve výroku prvostupňového správního orgánu nebylo uvedeno, že s rozhodnutím o vině je spojen též bodový postih (viz příloha k silničnímu zákonu). Ani této námitce krajský soud nepřisvědčil. Bodový postih za příslušný přestupek je zaznamenán do karty přestupce automaticky na základě oznámení policie, že byl spáchán a došetřen konkrétní přestupek u konkrétního řidiče. Bodový postih vyplývá z přílohy silničního zákona za některé přestupky, avšak správní orgán při vedeném řízení o přestupku nemůže rozhodovat tak, že bude či nebude bodový postih udělen v případě konkrétního jednání řidiče. Naopak v nyní posuzovaném řízení o přestupku je posuzováno konkrétní jednání řidiče, a to především z toho pohledu, zda jím byla naplněna konkrétní skutková podstata přestupku (uvedená v zákoně), a dále z toho pohledu, zda má být za takto kvalifikované jednání uložena sankce, jakého druhu a v jaké výměře. Podle § 11 odst. 1 zákona o přestupcích lze za přestupek uložit tyto sankce: napomenutí, pokuta, zákaz činnosti, propadnutí věcí a zákaz pobytu. Podle citovaného zákona platí, že za přestupek nelze uložit jiné sankce. I přes recentní judikaturu NSS nelze chápat bodový postih, tedy záznam stanoveného počtu bodů v registru řidičů, jako sankci, kterou má na mysli zákon o přestupcích, a která je ukládána za konkrétní spáchaný přestupek v rozhodnutí správního orgánu. Sankce, která je přestupci za konkrétní spáchaný přestupek v rozhodnutí ukládána, musí vyplývat přímo ze zákona a jiné sankce za spáchané přestupky nelze ukládat. Rozhodnutím o přestupku tedy není ukládán řidiči konkrétní bodový postih, nýbrž jsou to sankce, které vyplývají přímo ze zákona za spáchaný přestupek. To ostatně odpovídá i dikci § 77 zákona o přestupcích. Podle posledně citovaného ustanovení musí výrok o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, obsahovat též druh a výměru sankce, popř. rozhodnutí o upuštění od uložení sankce. Uvedená povinnost byla v posuzované věci dodržena. Prvostupňové správní rozhodnutí není v důsledku nepřipomenutí bodového postihu nezákonné.

 

  1. Žalobce v rámci své obhajoby nabídl tvrzení, jak se podle něj skutkový děj odehrál. Nejdříve namítal (vyjádření ze dne 10. 7. 2015), že se v místě přestupku nevyskytoval. Později ve vyjádření dne 18. 11. 2015 uvedl vše na pravou míru s tím, že ke lhaní správnímu orgánu byl motivován tím, že před svojí (nyní již bývalou) přítelkyní se snažil zatajit, že se v době projednávaného přestupku nacházel ve vozidle se svojí milenkou. Bývalá přítelkyně totiž jako právnička projevovala zájem o to, aby zmocněnec žalobce s ní konzultoval postup v řízení. Žalobce se tedy dobrovolně přiznal k těmto okolnostem poté, co se se svojí bývalou přítelkyní (právničkou) rozešel. Pak nově k věci uvedl, že se v místě přestupku nacházel v době jeho spáchání, byl kontrolován policisty, avšak odmítl, že by přestupek spáchal, neboť kolem dopravní značky č. B1 neprojel, protože tato měla být umístěna na kruhovém objezdu, žalobce se však otočil do protisměru, nejel po kruhovém objezdu, a nemohl tak vědět, že tam je umístěna tato dopravní značka. Přitom i na videozáznamu v čase 16:46:18 až 16:46:28 projíždí vozidlo žalobce v opačném směru. K důkazu navrhoval výslech své spolujezdkyně (P. D., trvale bytem v ……., přechodně bytem u žalobce) a dále výslech řidiče autobusu, za kterým žalobce v úseku dopravního omezení jel. Pokud správní orgán uvedl, že se žalobce otáčel „ještě před mostem (na jiném místě to nebylo možné)“, pak k tomu žalobce uvedl, že jde o nepřezkoumatelnou úvahu, když není zřejmé, proč by otočení nebylo možné. Současně upozornil na to, že policisté nemohli vidět, že se žalobce otočil, neboť tak učinil na úrovni vzdálenějšího konce mostu, je to značně daleko a rovněž jde o horizont.
  2.  
  3. Výše naznačené argumentaci žalobce stran možného skutkového děje nebylo možno přisvědčit. Z obsahu správního spisu i z odůvodnění napadených správních rozhodnutí jasně vyplývá, že se žalobce v daném místě neotáčel a jednoznačně porušil dopravní značku č. B1 „Zákaz vjezdu všech vozidel“. Své závěry přitom správní orgány učinily na základě spisového materiálu Policie ČR, oznámení přestupku, úředního záznamu, výpisu z evidenční karty řidiče, svědeckých výpovědí zasahujících policistů, rozhodnutí Městského úřadu Šlapanice, odbor výstavby, silniční správní úřad a fotodokumentace, popř. videozáznamu.

 

  1. Pokud jde o výpovědi obou policistů, pak tyto vzájemně korespondovaly a v rozhodných skutečnostech nevykazovaly žádné odchylky. Oba policisté shodně nákresem zamalovali postavení hlídky policie a směr příjezdu vozidla žalobce. Vozidlo žalobce přijíždělo od Ch. od kruhového objezdu, kde bylo zákazové dopravní značení umístěno. Z výpovědí obou policistů vyplynulo, že důvodem provádění jejich kontroly bylo nedodržování dopravního značení od B. – Ch., kdy řidiči soustavně porušovali dopravní značení v místě, kde byl umístěn zákaz vjezdu a zákaz odbočení, což mělo vliv na průjezdnost MHD i celé komunikace od obchodního centra O. Policisté provedli kontrolu dopravního značení jak před výkonem dohledu, tak i po něm. Značení bylo dobře viditelné a nepoškozené, nic tedy nebránilo v tom, aby se jím mohli řidiči řídit. Policistka P. uvedla, že vozidlo žalobce přijíždělo od B. – Ch., přes most vedoucí přes dálnici D2, tedy od míst, kde bylo umístěno dopravní značení zakazující vjezd na tento most. Oba policisté pak ještě shodně uvedli, že zastavené vozidlo žalobce bylo totožné s tím, které je zachyceno na videozáznamu. Uvedený videozáznam po skončení výkonu dohledu zajistili policisté od bezpečnostní služby M2C, která působí v obchodním centru O. Z důvodu technické poruchy na vlastním zařízení, nemohli policisté pořídit záznam.

 

  1. Porovnáním výše uvedených svědeckých výpovědí (obou policistů) s pořízeným videozáznamem (záznam z kamerového systému obchodního centra O.), a také s pořízenou fotodokumentací, lze dospět k závěru, že tyto důkazy se navzájem doplňují, v žádném ohledu si neodporují, a jednoznačně z nich vyplývá, že žalobce se dopustil uvedeného přestupkového jednání. Uvedené důkazy, včetně pořízeného videozáznamu, jednoznačně vyvrací námitky žalobce, že jeho vozidlo projíždělo okolo hlídky policie (naproti ní) a následně se otáčelo z důvodu návratu ještě před mostem (na jiném místě to nebylo možné). Stěžejními v uvedeném případě tedy byly svědecké výpovědi policistů, přičemž záznam z kamerového systému obchodního centra tyto svědecké výpovědi doplnil tak, že je v plném rozsahu podpořil. Výpovědi policistů byly konzistentní, bez vzájemných rozporů, a to i přesto, že nebyly provedeny ve stejný den. Svědci nevěděli předem otázky, které jim budou při výslechu kladeny, nemohli se tedy společně na výpověď připravovat. Výpovědi svědků bylo třeba vyhodnotit jako zcela věrohodné, v ničem si navzájem neodporující, věrně popisující přestupkové jednání žalobce, jakož i jeho jednání při řešení přestupku. Ve shodě se závěry správních orgánů neuvěřil ani krajský soud tvrzení žalobce, že k místu přestupkového jednání dojel nikoliv přes most vedoucí přes dálnici, ale z místa před mostem, kde se otáčel, když jeho původní směr jízdy byl ve směru k mostu od obchodního centra O. Pro takový závěr svědčí nejen svědecké výpovědi policistů, ale i pořízený videozáznam, jenž začíná v čase 16:44:58. V čase 16:46:46 vystupují ze služebního vozidla policisté a v čase 16:47:45 zastavují vozidlo žalobce (Š. O. v provedení C., šedé barvy, s elektronovými koly a zahrádkou na střeše pro připevnění nákladu). V tomto čase tedy cca 3 minuty po zahájení záznamu, projíždí úsekem pouze 3 osobní vozidla, přičemž zmocněnec žalobce zmiňuje právě to poslední vozidlo, které projíždí okolo hlídky policie (myšleno na druhé straně ve směru od obchodního centra) v čase 16:46:24. Toto vozidlo však nemá na střeše zahrádku pro připevnění nákladu, které mělo vozidlo žalobce v okamžiku zastavení policejní hlídkou, a tudíž je nepochybné, že se nemohlo jednat o vozidlo žalobce. Uváděl-li žalobce, že se v koloně otočil, když nejprve nechal projet autobus (k jeho zastavení došlo v čase 16:47:45, a to bezprostředně po projetí autobusu), pak v tomto okamžiku již byly policisté cca 1 minutu mimo své vozidlo a sledovali směr, odkud právě uvedený autobus přijížděl a za ním následně vozidlo žalobce. Je tedy absolutně nereálné, aby si tohoto otáčejícího se vozidla žalobce policisté nevšimli a nekladli mu pak případně za vinu porušení právních předpisů a dopravního značení z důvodu tohoto otáčení.

 

  1. Otáčení vozidla žalobce nebylo ani technicky možné, a to právě z důvodu rozmístění dopravního značení (směrových desek a kuželů), které oddělovaly protisměrné jízdní pruhy a byly zatáčejícího poloměru v kontextu s opravovanou komunikací. Současně otáčení vozidla nebylo možné bez toho, aby nedošlo k ohrožení ostatních účastníků silničního provozu (viz videozáznam o koloně vozidel ve směru jízdy žalobce), a to vše by mělo probíhat za dohledu policejní hlídky, jejíž dohlednost činila několik desítek metrů směrem ke stavbě (k mostu), když byla již mimo své vozidlo. Z uvedených důvodů by musela policejní hlídka nepochybně vidět otáčející se vozidlo žalobce. Také výslechem obou policistů bylo jasně prokázáno, že vozidlo žalobce k nim přijíždělo přes most vedoucí přes dálnici D2, přičemž jasně vyloučili možnost otočení tohoto vozidla z jejich pohledu před mostem (když za mostem toto již nebylo možné, neboť tam následuje kruhový objezd). Obdobné vyplývalo také z rozhodnutí Městského úřadu Šlapanice, odbor výstavby, silniční správní úřad ze dne 30. 3. 2015, včetně jeho přílohy. S ohledem na výše uvedené správní orgány nepřistoupily k výslechu žalobcem navržených svědků, konkrétně jeho spolujezdkyně a dále řidiče autobusu, za kterým žalobce vjel po mostě.

 

  1. Žalobce rozporoval neprovedení těchto výslechů i v žalobě. Prvostupňový správní orgán však ve svém rozhodnutí jasně zdůvodnil, proč uvedené výslechy svědků neprovedl. Těmto důvodům musel krajský soud přisvědčit. Především šlo o to, že k výslechu těchto osob by došlo nejdříve až 8 měsíců po spáchaném přestupku, tedy jakákoliv vypovídající hodnota, a to zejména u řidiče autobusu, by se rovnala nule, neboť tento si logicky s ohledem na uplynulý čas nemůže na nic vzpomenout, resp. nemůže uvést jakékoliv pro věc relevantní informace, a to především o tom, zda se nějaké vozidlo před 8 měsíci před mostem (resp. z jeho pohledu za mostem) otáčelo. V případě navrhované svědkyně – spolujezdkyně žalobce lze oprávněně předpokládat její vazbu na žalobce, a tedy do určité míry její neobjektivnost či nedůvěryhodnost. Prvostupňový správní orgán vzal zcela po právu za rozhodné i to, že dva naposledy uvedené důkazní návrhy žalobce, není možné postavit na roveň toho, co bylo zjištěno a prokázáno z výše uváděných důkazů – především z výslechu policistů, videozáznamu a spisové dokumentace. Tyto důkazy totiž jednoznačně ozřejmily skutečný průběh spáchání přestupkového jednání. Svědci totiž vypovídali bez předchozí znalosti položených otázek a po předchozím poučení o nutnosti vypovídat ve věci pravdivě. Důležité bylo rovněž i postavení těchto osob jako úředních osob. Závěry z těchto svědeckých výpovědí byly jednoznačně potvrzeny zajištěným videozáznamem a spisovou dokumentací.

 

  1. Prvostupňový správní orgán (ve shodě s žalovaným) logicky osvětlil, jak ke svým závěrům dospěl, o jaký shromážděný spisový materiál se přitom opíral, a že důkazy shromážděné v průběhu správního řízení na sebe navazují a nevykazují žádné vážné rozdíly. To vše v kontrastu s tvrzením žalobce, které bylo v průběhu řízení několikrát měněno a nakonec bylo vyvráceno pořízeným videozáznamem. Krajský soud nemá ve shodě se správními orgány žádné pochybnosti o tom, zda se žalobce nyní posuzovaného jednání vůbec dopustil. Případné původní pochybnosti správních orgánů byly jednoznačně vyvráceny shromážděným spisovým materiálem. Lze naprosto vyloučit možnost otáčení vozidla žalobce, neboť vozidlo, jenž zmocněnec žalobce označuje v pořízeném záznamu v čase. 16:46:24 za jeho vozidlo, není vozidlem žalobce.

 

  1. V nyní posuzované věci bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že žalobce byl řidičem vozidla a v místě nyní projednávaného přestupku nerespektoval dopravní značku č. B1 „Zákaz vjezdu všech motorových vozidel“ s dodatkovou tabulkou „Mimo BUS“. Žalobce byl následně zastaven a kontrolován policejní hlídkou, přitom předložil řidičský a občanský průkaz. Jeho totožnost byla bezpečně zjištěna. Za jednoznačně prokázané má soud také to, že žalobce při řízení vozidla nerespektoval zákazovou dopravní značku č. B1 a na komunikaci i přes tento zákaz se svým vozidlem vjel. Prvostupňový správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně uvedl, z kterých konkrétních důkazů svá zjištění čerpal a z jakých důvodů neprovedl žalobcem navrhované důkazy.

 

  1. Krajský soud musí přisvědčit také závěrům žalovaného ohledně údajného otáčení se vozidla žalobce. Skutečnost, zda se řidič otáčí nebo jede v přímém směru, je objektivně vnímatelná lidským zrakem. Tím spíš pak v situaci, kdy policisté stojí přímo proti směru jízdy vozidla žalobce a v daném jízdním pruhu je provoz minimální. V nyní posuzované věci jelo v daném jízdním pruhu kromě autobusu pouze vozidlo žalobce. Za této situace může být tvrzení policistů, že viděli vozidlo žalobce přijíždět z přímého směru a neviděli jej se otáčet v koloně vozidel z jednoho jízdního pruhu do druhého, samo o sobě věrohodným důkazem, aniž by byl předložen další důkaz, neboť k tomu není potřeba odborná znalost ani zvláštní vybavení. V okamžiku zastavení vozidla žalobce byly policisté již cca 1 minutu mimo své vozidlo a sledovali směr, kterým právě žalobce přijížděl, a bylo tak nereálné, aby si tito policisté na vzdálenost několika metrů (k mostu) nevšimli otáčejícího se vozidla žalobce. Výslechem obou policistů bylo prokázáno, že vozidlo žalobce k nim přijíždělo po mostě přes D2, pročež absolutně vyloučili možnost otáčení se tohoto vozidla – z jejich pohledu před mostem (za mostem to již nebylo možné, jelikož následoval kruhový objezd). Vedle toho bylo třeba přisvědčit policistům také v tom, že otáčení vozidla tak, jak to popsal žalobce, by nebylo možné ani z důvodu rozmístění dopravního značení (směrových desek a kuželů). Případné provedení rekonstrukce za účelem prověření pozorovací situace policistů, a to s delším časovým odstupem po spáchaném přestupku, tedy za naprosto odlišných okolností, než jaké panovaly v době spáchání přestupku, by bylo neekonomické, nadbytečné a nepřineslo by to žádný relevantní důkaz o pozorovací situaci policistů v době přestupku.

 

  1. K polemice žalobce o možném seznámení se se spisem jeho bývalé přítelkyně (právničky) soud uvádí, že zda se tato osoba chtěla či nechtěla anebo mohla či nemohla seznamovat se správním spisem, není pro nyní přezkoumávanou věc vůbec relevantní. Uvedenou osobou žalobce záměrně situaci komplikuje a posuzovaný případ zahlcuje. Pokud prvostupňový správní orgán uvedl, že neuvěřil výkladu žalobce stran jeho přítelkyně, pak soud k tomu dodává, že vyložením jeho „lidského příběhu“ rovněž neuvěřil. Přitom pro věc není jakkoliv důležité, co žalobce sděloval o přítelkyni či bývalé přítelkyni anebo o jeho milence. Změna jeho tvrzení svědčí spíše o nedůvěryhodnosti žalobce. Pokud žalobce v žalobě upřesňuje, že nebyl navrhován výslech bývalé přítelkyně (právničky), nýbrž spolujezdkyně žalobce (milenky), pak k tomu krajský soud uvádí, že uvedené situaci porozuměl a k neprovedení žalobcem navrhovaných výslechů se již výše vyjádřil, a to ve shodě se závěry správních orgánů. Proto na tyto závěry shora odkazuje. Všechny shora uvedené rozhodné okolnosti byly také vyjádřeny správními orgány v jejich napadených rozhodnutích, pročež soud na obsah těchto rozhodnutí odkazuje. Za této situace nelze přisvědčit žalobci ani v tom, že správní rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů, že by se ke shora citovaným námitkám nevyjádřily. Naopak z obou správních rozhodnutí bylo ověřeno, že se uplatněnými námitkami podrobně zabývaly a řádně zdůvodnily jejich nedůvodnost.

 

  1. Soud musí dále uvést, že není pravdivé tvrzení žalobce v tom, že svědkyně P. si poprvé žalobce povšimla až ve chvíli, kdy byl na mostě, a že v žádném smyslu nevyloučila to, že se žalobce otočil do protisměru. Naopak z její výpovědi, a také z výpovědi jejího kolegy, vyplynulo, že policisté měli dobrý rozhled. Ze situace panující v okolí místa spáchání přestupku oba policisté také jednoznačně dovodili, že se žalobce nemohl se svým vozidlem otáčet tak, jak tvrdí v žalobě. Otáčení vozidla nebylo možné z důvodu provozu a také z důvodu rozmístění dopravního značení (směrových desek a kuželů). Žalobce sice uvádí, že z výpovědi vyslechnutých policistů nelze dovodit, že se žalobce s vozidlem neotočil. K tomu však soud uvádí, že nelze dovodit, že se žalobce otočil. Soud k tomu doplňuje, že žalobce svá tvrzení ničím neprokazuje.

 

  1. Pokud jde o výpověď policistů coby svědků, pak tyto osoby vypovídaly v souladu s tím, jak okolnosti v době spáchání přestupku vnímaly. Jejich výpovědi soud pokládá za zcela věrohodné, vzájemně souladné, konzistentní a nevykazující žádné logické rozpory či nejasnosti. Naopak žalobce nenabídl žádnou věrohodnou verzi skutkového děje, který by zapadal do zjištěných skutečností.

 

  1. Žalobce v žalobě ještě v různých polohách zpochybňoval závěry správních orgánů o nemožnosti otočení vozidla žalobce v daných podmínkách. S tím se krajský soud musí ztotožnit, vzhledem ke znalostem místních poměrů vycházejících mj. i z úřední činnosti. V úseku mezi kruhovým objezdem a mostem, žalobce uvádí, že jde o úsek v délce asi 40 m, jsou od sebe jednotlivé směry jízdy významně odděleny bariérami a otáčení vozidla v tomto úseku je zcela nemožné. Případná uzavírka z důvodu opravy pak uvedenou situaci ještě více ztěžuje. Policisté v době spáchání přestupku měli dobrou rozhledovou pozici, naopak žalobce měl pro případné otáčení vozidla daleko menší manipulační prostor, než sám uvádí a i vzhledem k provozu a také opravě komunikace měl pro takový nebezpečný manévr velmi ztížené podmínky. Ze všech shora uvedených důvodů soud považuje provedení simulace dopravní situace v době spáchání přestupku za zcela absurdní, neekonomickou a nadbytečnou. Rozhodné skutečnosti byly prokázány důkazy ve správním řízení s daleko menším finančním nákladem. Ze všech věrohodných a ve správním řízení řádně provedených důkazů vyplynulo, že žalobce nedodržel svoji povinnost a porušil dopravní značku o zákazu vjezdu. Naopak jeho tvrzení o tom, že uvedenou dopravní značku nemíjel, a že tedy do tohoto zákazu vjezdu nevjel, žalobce ničím neprokázal. Nenabídl k tomu ani žádnou důvěryhodnou verzi skutkového děje. Nižší důvěryhodnost žalobce vyplývá také z toho, že v průběhu správního řízení svá tvrzení o skutkovém ději často měnil. Uvedený okruh žalobních námitek soud uzavírá tak, že napadená správní rozhodnutí nejsou nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost ani pro jejich vnitřní rozpornost. V této souvislosti soud připomíná, že žalobce správně nepochopil spíše kritický soud žalovaného na straně 5 napadeného rozhodnutí (vyjádření se k „lidskému příběhu“ žalobce). I přes vyjádřené porozumění žalovaného v této pasáži rozhodnutí, se žalobce nemůže domnívat, že by se žalovaný neztotožnil se závěry prvostupňového správního orgánu, a že by naopak přisvědčil pravdivosti tvrzení žalobce. V posuzované věci tomu bylo právě naopak.

 

  1. Žalobce dále namítal, že videozáznam pořízený bezpečnostní agenturou je jako důkaz nepřípustný a byl získán v rozporu s právními předpisy (poznámka soudu: bez upřesnění důvodů a předpisů). Jelikož se žalovaný touto odvolací námitkou nezabýval, zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností. Pořizovatel videozáznamu – bezpečnostní agentura M2C neměla souhlas žalobce ke zpracovávání osobních údajů. Přitom nebylo porušeno jen právo na soukromí žalobce, ale mohla být porušena i právní úprava obsažená v zákoně č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. Takto získaný důkaz by pak byl nepřípustný pro rozpor s právními předpisy.
  2. Posledně uvedené žalobní námitky jsou rovněž nedůvodné. Není pravdou, že se obdobnými námitkami žalovaný v napadeném rozhodnutí nezabýval. Žalovaný k pořízenému videozáznamu naopak uvedl, že pořízený záznam byl získán v souladu s právními předpisy. Přitom právo na soukromí žalobce nebylo nikterak porušeno, neboť bezpečnostní služba M2C obchodního centra O. snímá na základě povolení pouze okolí obchodního centra, v jehož rámci se nachází i předmětná komunikace, přičemž předáním tohoto záznamu pro účely správního řízení nemohlo být právo žalobce na soukromí porušeno, neboť správní řízení je v obou stupních řízením neveřejným. K tomu je třeba doplnit, že uvedený záznam skutečně nebyl nijak zveřejňován. Měl sloužit pouze jako podpůrný důkaz o jednání žalobce. Bezpečnostní agentura měla nepochybně pro účely monitorování bezprostředního okolí obchodního centra nezbytné povolení. V takovém případě nebyl vyžadován souhlas žalobce ke zpracování osobních údajů. V posuzovaném případě také nemohlo dojít k porušení práva žalobce na soukromí, neboť jeho soukromí nikoho nezajímalo a nebylo jakkoliv narušováno. Zjišťováno bylo naopak jednání žalobce ve veřejném prostoru, a to konktrétně v provozu na pozemních komunikacích. Není také pravdivé tvrzení žalobce v tom, že žalovaný nezjistil, kdo je provozovatelem či správcem předmětného kamerového systému, z nějž pocházel uvedený kamerový záznam. Jednalo se o bezpečnostní službu M2C. Uvedený subjekt byl povinen dodržovat právní předpisy při pořizování a zpracovávání uvedeného videozáznamu a zjevně byl tento subjekt oprávněn pořizovat uvedené záznamy v bezprostřední blízkosti obchodního centra. Neměla by tak být porušena ani právní úprava obsažena v zákoně o ochraně osobních údajů.

 

  1. Žalobce dokonce zmínil údajnou nepřípustnost videozáznamu. V této souvislosti je třeba připomenout závěry žalovaného v napadeném rozhodnutí. Žalovaný totiž v rozhodnutí odmítl argumentaci žalobce, která spočívala v tom, že pokud by neexistoval kamerový záznam, pak by nebylo možné žalobci uvedený přestupek prokázat. Podle žalovaného však předmětný kamerový záznam byl pouze jedním z podkladů při rozhodování a přestupek by bylo možné prokázat i jen na základě svědeckých výpovědí zasahujících policistů. Kamerový záznam totiž v dané věci pouze potvrzuje výpovědi svědků. Usvědčujícími důkazy jsou v nyní posuzované věci především svědectví policistů, a to nejen v písemné podobě, ale také v podobě jejich originálních svědeckých výpovědí do protokolu při ústním jednání. Svědectví policistů jsou dostatečně průkazná. K posuzování skutečnosti, zda žalobce coby řidič kontrolovaného vozidla jel v přímém směru anebo se otáčel, nebyla potřebná odborná znalost ani zvláštní vybavení. Vzhledem k tomu, že policisté stáli přímo proti směru jízdy kontrolovaného vozidla a v daném jízdním pruhu byl provoz minimální, mohla být svědectví policistů sama o sobě věrohodným důkazem. Skutkový stav byl přitom zjištěn na základě úředních záznamů zpracovaných policistů a dále na základě jejich výpovědí.

 

  1. Žalobce dále namítal, že z pořízeného kamerového záznamu není možné identifikovat zachycené vozidlo jako vozidlo žalobce. Dále žalobce rozporoval to, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí s touto námitkou nijak nevypořádal. Uvedenému tvrzení žalobce nemohl krajský soud přisvědčit. Jak již z výše provedeného výkladu vyplývá, žalovaný se řádně pořízeným videozáznamem ve svém rozhodnutí zabýval (na straně 5 a 6). Dokonce uvedl, že není pravdou, že by přestupek nemohl být žalobci prokázán bez kamerového záznamu. Zdůraznil, že kamerový záznam byl pouze jedním z podkladů při rozhodnutí uvedené věci. Přestupek by bylo možné prokázat jen na základě výpovědí zasahujících policistů. Kamerový záznam byl tedy spíše takovým podpůrným důkazem ve vztahu k ostatním rozhodujícím důkazům, jako byly především výpovědi policistů. Na straně 9 napadeného rozhodnutí žalovaný dokonce uvedl, že z videozáznamu je zřetelně poznat, že žalobce s vozidlem přijel, vystoupil z něj, odjel s ním a i přes listy stromu bylo možné přečíst registrační značku zastaveného vozidla. Žalovaný tedy dokonce potvrdil průkaznost pořízeného videozáznamu. Není tedy pravdou, že by se žalovaný předmětnou námitkou nezabýval. Pokud se touto námitkou nezabýval, podle slov žalobce, již prvostupňový správní orgán, pak ve správním řízení platí, že nedostatky a vady takového prvostupňového správního řízení může odstranit či doplnit odvolací orgán v napadeném rozhodnutí. To se také v nyní projednávané věci stalo.

 

  1. Pokud pak žalobce v této souvislosti se ještě snažil znevěrohodnit vedle obsahu videozáznamu také výpovědi policistů, pak k tomu soud ve shodě se závěry správních orgánů uvádí, že policisté neměli na rozdíl od žalobce na věci a jejím výsledku jakýkoliv zájem a vykonávali jen svoji služební povinnost, při níž jsou vázáni závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem. V posuzované věci nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by policisté v této věci uvedené zásady překročili. Z výpovědi policistů k okolnostem spáchaného přestupku se také v zásadních věcech nerozcházely a naopak spolu korespondovaly. V posuzované věci podávali policisté výpověď jako osoby úřední, se všemi právy a povinnostmi veřejného činitele a bez jakéhokoliv vztahu k žalobci. Spáchání přestupku žalobcem tak bylo především těmito důkazy spolehlivě prokázáno. Hodnocení provedených důkazů bylo provedeno objektivně a věcně správně a rozhodnutí tak není co vytknout. Současně nebylo ani zjištěno, že by žalobce namítal podjatost zasahujících policistů anebo podával proti jejich postupu stížnost. Vzájemně souladné výpovědi policistů nevykazují žádné logické rozpory či nejasnosti, přičemž v posuzované věci nebyl zjištěn ani žádný jiný motiv, proč by policisté měli zájem na stíhání žalobce, než jen prostý výkon jejich služby. Ze správního spisu nebyla patrná ani nepřiměřená míra „horlivosti“ ze strany policistů. Výpovědi policistů také korespondovaly s písemnými podklady založenými ve správním spise (oznámení přestupku, úřední záznam), a dokonce i s kamerovým záznamem.

 

  1. Ve věci nebylo pravdivé ani tvrzení žalobce o tom, že nebylo možné zjistit, jaké dopravní značení bylo v místě přestupku, a dále že kontrolou dopravního značení ze strany policistů mohlo dojít ke zneplatnění dopravního značení a opětovnému uvedení v platnost tohoto dopravního značení. Vzhledem k tomu, že k dopravnímu značení se soud již částečně vyjadřoval ve výše provedeném výkladu, tak na tomto místě již nebude shora provedený výklad opakovat a pouze na něj odkáže. Dopravní značení totiž mj. vyplývalo i z rozhodnutí Městského úřadu Šlapanice, odbor výstavby, silniční správní úřad ze dne 30. 3. 2015, jehož obsah detailně vylíčilo prvostupňové správní rozhodnutí. Dopravní značení v místě přestupku a jeho blízkého okolí zmiňovali také policisté ve svých výpovědích. Přitom nebyly zjištěny žádné odchylky od rozmístění dopravního značení tak, jak vyplývalo z posledně citovaného rozhodnutí Městského úřadu Šlapanice. Policisté se také ve svých výpovědích vyjadřovali k pravidelné kontrole dopravního značení. Tato kontrola byla provedena jak před zahájením vlastního výkonu dohledu, tak i po jeho skončení, kdy policisté provedli nafocení a následné založení do spisu. Z provedené fotodokumentace dopravního značení vyplynulo, že dopravní značení bylo dobře viditelné a nepoškozené, a tudíž žalobci nic nebránilo v tom, aby se jím mohl jako řidič řídit. Dopravní značení bylo dále doplňováno kužely, které měly zabránit vjezdy vozidel a dále se v okolí nacházel na začátku mostu i semafor. Dopravní značení v místě přestupku tedy bylo jednoznačně průkazné ze všech shora citovaných důkazních materiálů. Za této situace by bylo zcela nadbytečné provádět ohledání místa, jak žalobce navrhoval. Cílené zneplatňování dopravního značení policisty nebylo v řízení prokázáno.

 

  1. Žalobce dále znovu napadal neprovedení výslechu navrhovaných svědků s tím, že své dřívější úvahy doplnil o to, že podle něj správní orgán tímto předjímal případný výsledek dokazování, což není přípustné. Krajský soud se však ve výše provedeném výkladu již vyjádřil k neprovedení navrhovaných výslechu svědků a zdůvodnil, proč jsou úvahy prvostupňového správního orgánu relevantní. Proto na výše provedený výklad v tomto ohledu odkazuje. Žalobce chtěl prostřednictvím soudu dále zjistit, zda jsou policisté povinni zapsat do oznámení přestupku osobní údaje spolujezdců řidiče, a také to, zda jim takový postup ukládá nějaký interní předpis či pokyn. Toto zjištění soud neprováděl, neboť by nepřispělo k větší průkaznosti spáchaného přestupku.

 

  1. Žalobce dále namítal, že v případě projednávaného přestupku nebyl naplněn materiální znak přestupku, neboť v uvedené době stavba a oprava silnice neprobíhala, pročež nemohl být ani ohrožen zájem chráněný zákonem. Podle jeho slov se žalovaný řádně nevypořádal s touto námitkou v rozhodnutí o odvolání. S uvedeným nemůže krajský soud souhlasit. Je-li na pozemní komunikaci umístěno dopravní značení, které zakazuje vjezd všech vozidel, pak je třeba takovou značku respektovat za každých okolností, včetně toho, že zrovna nebudou práce na silnici či na stavbě probíhat. Nebude-li řidič respektovat takové dopravní značení a vjede do zákazu vjezdu, tak jak to učinil v posuzovaném případě žalobce, nepochybně bude naplněn materiální znak přestupku, protože dojde k ohrožení či porušení zájmu chráněného zákonem, v daném případě zájem na ochraně bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. Žalobce nemůže sám posoudit zákonnost konkrétního dopravního značení a na základě svého hodnocení se rozhodovat, zda se zákazem vyjádřeným danou značkou bude řídit či nikoliv. Účastník silničního provozu se musí řídit dopravním značením, a to i tehdy, když se mu to jeví jako nevhodné, nepohodlné či neúčelné. Dopravní značky jsou pro řidiče závazné za všech okolností. V uvedeném směru žalobci odpověděl již žalovaný v napadeném rozhodnutí. Soud považuje tuto námitku za řádně vypořádanou.

 

  1. Žalobce v žalobě dále uváděl, že již v odvolání brojil proti nepřezkoumatelnosti odůvodnění samotné výměry pokuty, protože nebylo zjevné, jaké úvahy prvostupňový správní orgán při ukládání pokuty učinil. Možná také byly v neprospěch žalobce hodnoceny přestupky, které již byly zahlazeny. Dále žalobce v žalobě citoval část odůvodnění z napadeného rozhodnutí žalovaného, v níž se vypořádával s předmětnou odvolací námitkou. Žalobce přesto trval na tom, že jeho námitka týkající se pokuty nebyla vypořádána, pročež dovodil nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. S uvedeným závěrem žalobce nelze souhlasit. Krajský soud má za to, že žalovaný řádně uvedenou námitku v napadeném rozhodnutí vypořádal. Kromě vypořádání předmětné odvolací námitky žalovaným, bylo třeba také uvážit samotné zdůvodnění uložené pokuty prvostupňovým správním orgánem. Ten k tomu uvedl, že vycházel především ze závažnosti přestupku vyjádřené v § 125c odst. 4 písm. f) silničního zákona, přičemž tuto závažnost mohl posoudit na stupni mírném. Jako vlastník řidičského oprávnění musel mít povědomost o povinnostech řidiče, které je třeba při provozu na pozemních komunikacích dodržovat. Dopravní značení bylo v uvedeném místě dobře viditelné, nebyla vznášena žádná námitka nečitelnosti či neumístění dopravního značení. Při rozhodování o výši sankce převážily skutečnosti jdoucí mírně v neprospěch žalobce (mohla mu být uložena pokuta od 1.500 do 2.500 Kč), přičemž sankce byla žalobci uložena v polovině zákonného rozpětí, tedy ve výši 2.000 Kč. Prvostupňový správní orgán současně uvedl, že neshledal takové polehčující okolnosti, které by mu umožnily uložit sankci na samé spodní hranici zákonného rozpětí. Takto byl vyhodnocen především počet záznamů v evidenční kartě řidiče, když šlo celkem o 8 záznamů (nikoliv starších 3 let). Ve prospěch žalobce bylo na opak vyhodnoceno to, že nedošlo k žádnému škodlivému následku přestupkového jednání. Podle názoru krajského soudu byla uložená pokuta zcela racionálně odůvodněna. Pokud se týká záznamů v evidenční kartě řidiče, pak takto byly hodnoceny jen ty nejaktuálnější záznamy za poslední 3 roky, přitom žalobce měl těchto záznamů daleko více (za delší časový úsek), které však nebyly správně pojaty do tohoto hodnocení.

 

  1. K vozidlu, které bylo zastaveno a kontrolováno policisty (viz odkaz žalobce na videozáznam) soud odkazuje na shora provedený výklad.

 

  1. Žalobce dále namítal, že správní orgán nijak nevypořádal rozpor ve výpovědích policistů, když svědek B. uvedl, že služební vozidlo nebylo vybaveno obrazovým záznamovým zařízením, a naopak svědkyně P. odpověděla, že jiný záznam pořízen nebyl, resp. byl pořízen, ale tento nevyšel z důvodu technické poruchy na zařízení. Žalobce z této nejednotnosti dovozoval rozpor ve výpovědích policistů, a to rozpor podstatný. Podle krajského soudu se však jedná o nedorozumění, které v nyní posuzované věci není nijak rozhodné. Pokud ve finále služební vozidlo nebylo vybaveno obrazovým záznamovým zařízením anebo takovým zařízením vybaveno bylo, avšak vlivem jeho poruchy takový záznam nebyl pořízen, pak je výsledek totožný, neboť v obou situacích není záznam přestupku pořízen. K tomu také v posuzované věci došlo. Z výpovědi policistů není zřetelný žádný úmysl žalobce. Svědek B. nemusel mít např. povědomost o existenci porouchaného záznamového zařízení ve vozidle. V posuzované věci však se jedná o zcela nepodstatnou záležitost, která nijak nepůsobí na věrohodnost svědeckých výpovědí. Výpovědi policistů jsou jinak vzájemně souladné, konzistentní a nevykazují žádné logické rozpory či nejasnosti. Uvedený nesoulad ohledně záznamového zařízení v žádném případě nevrhá na věrohodnost výpovědi policistů žádný stín, neboť výsledkem obou výpovědí je to, že skutečně nevznikl žádný kamerový snímek pořízený záznamovým zařízením umístěným ve vozidle policistů. Z tohoto důvodu návrh na ohledání policejního vozidla včetně dodání kompletní technické dokumentace, záznamů z kamery a též výpisu z knihy provozu motorových vozidel z předmětného dne nemá pro projednávaný přestupek žádný význam. Žalobce by měl být naopak rád, že ze strany policie nevznikl další důkazní materiál, jenž by jej usvědčil ze spáchání přestupku.

 

  1. Žalobce dále namítal, že měl být stíhán pro porušení 2 dopravních značek a nakonec byl stíhán pro porušení pouze 1 dopravní značky. Pokud by bylo projednáváno více přestupků, mělo by být provedeno společné řízení. K tomu krajský soud uvádí, že žalobce byl skutečně stíhán pro porušení jedné dopravní značky, tedy pouze pro jeden přestupek a pouze v tomto rozsahu tedy bylo vedeno správní řízení. Z hlediska sankcionování je takový postup pro žalobce příznivější. Soudu není zřejmé, z jakého důvodu chce žalobce být přísněji trestán (v případě porušení dvou dopravních značek). Pokud žalobce uváděl, že správní orgán shledal v jeho jednání víc přestupků, avšak projednal pouze jeden, pak toto se nezakládá na pravdě. Ze správního spisu bylo ověřeno, že policie oznámila přestupek spočívající pouze v porušení jedné dopravní značky, proto byl projednán pouze přestupek spočívající v tomto porušení jedné dopravní značky. Správní řízení pro porušení druhé dopravní značky nebylo zahájeno a zahájeno už ani nebude. Není také pravdou, že by se žalovaný předmětnou odvolací námitkou řádně nezabýval.

 

  1. Žalovaný ještě namítal, že prvostupňový správní orgán provedl pouze tzv. souhrnné zjištění, tedy uvedl všechny rozhodné skutečnosti, aniž by současně k nim doplnil, z kterých konkrétních důkazů byly tyto skutečnosti zjištěny (viz druhý odstavec prvostupňového správního rozhodnutí). S takovým hodnocením krajský soud nemohl souhlasit. I pokud by v uvedené pasáži prvostupňový správní orgán uvedl souhrnné zjištění, pak tak učinil jedině z toho důvodu, aby byl zřejmý závěr správního orgánu o uvedeném přestupku. V dalších částech odůvodnění tohoto rozhodnutí však byly podrobně uvedeny rozhodné důkazy a současně vždy konkrétní zjištění, které z nich bylo učiněno. Prvostupňové rozhodnutí je poměrně rozsáhlé, přičemž jednotlivým zjištěním se podrobně věnuje. Rozhodnutí obsahuje veškeré zákonné náležitosti a netrpí vadou nepřezkoumatelnosti.

 

  1. Žalobce dále jako novou námitku uvedl nedostatečné odůvodnění zavinění, avšak k samotnému zavinění se vyjadřoval již v úvodu své žaloby. Také soud vypořádal námitku související se zaviněním žalobce již v úvodu čl. V. tohoto rozsudku, pročež na toto odůvodnění odkazuje.

 

  1. Žalobce dále namítal, že správní orgán použil utajený podklad svého rozhodnutí, když v odůvodnění rozhodnutí mj. uvedl i svou osobní znalost místa přestupku, aniž by tento podklad učinil součástí spisu. K tomu krajský soud uvádí, že nejde o „podklad“ v pravém smyslu, nýbrž jde o znalost místních poměrů a popř. myšlenkový pochod správního orgánu. Navíc v odůvodnění prvostupňového správního rozhodnutí bylo v této souvislosti pouze uvedeno, že „Dále nutno i konstatovat, že dané místo je správnímu orgánu osobně známo a jeho popis přesně odpovídá tomu, co je uvedeno shora“. Z uvedeného textu nelze ani dovodit, že by šlo o nějaký konkrétní podklad, jak namítal žalobce. Spíše jde o určitý „dovětek“, jímž pracovník prvostupňového správního orgánu přitakává, že místo přestupku mu je dobře známé. Nic více však z uvedeného textu nevyplývá. Za těchto okolností nelze přisvědčit žalobci, že byl uvedeným postupem zkrácen na právech, nebo že by bylo porušeno ustanovení o dokazování. V dané situaci tak není ani zcela relevantní odkaz na rozsudek NSS ze dne 5. 5. 2010, č. j. 7 As 31/2010-94.

 

  1. Poslední žalobní námitku žalobce směřoval proti nesdělení údajů o oprávněných úředních osobách. Žalobce k tomu uvedl, že prostřednictvím zmocněnce v doplnění odvolání ze dne 18. 2. 2016 výslovně žalovaného požádal o informaci o oprávněných úředních osobách, aby případně proti nim mohl vznést námitku podjatosti. Žalovaný však této žádosti nevyhověl, ač podle § 15 odst. 4 správního řádu měl žalobce na takové informace nárok. Tato vada měla za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí, protože žalobce legitimně očekával, že mu uvedené informace budou poskytnuty, pročež i vyčkával s doplněním důvodů svého odvolání do okamžiku obdržení těchto informací, aby takové informace neposkytoval případně podjatým úředním osobám. Žalobce byl zkrácen na svém právu vyjádřit své stanovisko v odvolacím řízení, neboť se chtěl vyjádřit až po poskytnutí informací o oprávněných úředních osobách. Napadené rozhodnutí tak bylo pro něj překvapivým rozhodnutím.

 

  1. Krajský soud nemohl přisvědčit ani posledně uvedeným žalobním námitkám. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce žádnou námitku podjatosti proti žádné z oprávněných úředních osob nepodal v této věci. Také nyní v žalobě neformuloval žádné okolnosti, které by zakládaly pochybnosti o nepodjatosti konkrétních úředních osob. Jde tedy čistě o konstatování žalobce, že mu nebyly sděleny jména oprávněných úředních osob. Jedná se jistě o procesní pochybení žalovaného, avšak tato vada neměla jakýkoliv vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobci bylo řádně prostřednictvím zmocněnce doručeno rozhodnutí o odvolání a proti tomuto rozhodnutí uplatnil také správní žalobu u zdejšího soudu. Žaloba i odvolání žalobce jsou velice rozsáhlými podáními a z uvedeného postupu nevyplývá, že by žalobce byl nějak zkrácen na svých právech a nemohl vyjádřit své stanovisko k věci. To učinil velice obsažně v obou zmíněných podáních.

 

VI. Závěr a náklady řízení

 

  1. Soud tedy shledal námitky žalobce neopodstatněnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti, zamítl žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s.

 

  1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch neměl (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.

 

 

Poučení:

 

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

 

 

Brno 30. dubna 2019

 

 

 

JUDr. Kateřina Mrázová, Ph.D.

samosoudkyně