č. j. 51 A 21/2017- 42
[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Kumprechtem ve věci
žalobce: O. T.
zastoupen JUDr. Martinem Reichlem
advokátem se sídlem K Vinici 1901/10, 530 02 Pardubice
proti
žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje
se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové
v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 8. 2017, č. j. KUKHK- 23266/DS/2017/VaD
takto:
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
1. Žalovaným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Trutnov (dále jen „správní orgán“) ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 2016/8604/SPR/KAV, č. j. 50083/2017, a toto potvrdil. Tímto prvoinstančním správním rozhodnutím byl žalobce ve výroku 1. uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“ nebo i jen „silniční zákon“), jehož se měl dopustit tím, že dne 10. 12. 2016, ve 13:55 hod., v Trutnově, v ulici Horská, u budovy ČSOB, jako řidič osobního motorového vozidla zn. BMW, registrační značky, nerespektoval dopravní značku č. B 1 („Zákaz vjezdu všech vozidel v obou směrech“) s dodatkovou tabulkou („Zásobování vjezd povolen“). Tímto jednáním měl porušit § 4 písm. c) zákona o silničním provozu, za což mu byla podle § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu uložena jako sankce pokuta ve výši 2 000,- Kč jakož i povinnost nahradit státu náklady řízení ve výši 1.000,-Kč.
2. Výrokem 2. prvoinstančního rozhodnutí bylo zastaveno přestupkové řízení, v němž bylo se žalobcem jednáno jako s podezřelým ze spáchání ještě dalšího přestupku, jehož se měl dopustit jako řidič osobního motorového vozidla zn. BMW, registrační značky, dne 8. 11. 2016, v čase od 13:11 hodin, v Trutnově, na Krakonošově náměstí, tím, že nerespektoval dopravní značku č. B 28 („Zákaz zastavení“) s dodatkovou tabulkou (Mimo zásobování provozoven), doplněnou o vodorovné dopravní značení V 12c (žlutá čára souvislá). Spáchání tohoto přestupku ale nebylo žalobci, jako obviněnému z přestupku, prokázáno, a proto řízení o něm bylo zastaveno.
3. Žalobce napadl žalované rozhodnutí správní žalobou, kterou odůvodnil následujícím způsobem.
II. Obsah žaloby
4. Žalobce uplatnil v žalobě celkem tři žalobní body. V prvním z nich, nazvaném „Pokuta“, namítal nesprávnost správní úvahy o výši pokuty, když se podle něho správní orgán podrobně nezabýval každým ze zákonných kritérií dle § 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění (dále jen „přestupkový zákon“), majícím na ni vliv. Odkazoval přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 As 280/2016 – 23, podle něhož: „Na přezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu je mimo jiné kladen požadavek, aby bylo seznatelné, jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši (rozsudek Vrchního soudu 5 As 280/2016 v Praze ze dne 26. 2. 1993, č. j. 6 A 48/92 - 23, publ. pod č. 27/1994 SJS, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009 - 46). Řádné odůvodnění ukládané sankce v případě správního trestání (§ 12 odst. 1 zákona o přestupcích) je základním předpokladem pro přezkoumatelnost úvahy, kterou byl správní orgán při svém rozhodování o sankci veden. Ustanovení § 12 odst. 1 zákona o přestupcích obsahuje výčet hledisek, ke kterým je správní orgán povinen přihlédnout při stanovení druhu a výměry sankce. Správní orgán je povinen se při svých úvahách o konkrétní výši ukládané sankce těmito hledisky zabývat a srozumitelně a jednoznačně formulovat logické kroky, které jej ke stanovení konkrétní výše té které sankce vedly tak, aby odůvodnění její výše bylo následně soudem přezkoumatelné. Správní orgán je povinen se při ukládání sankce zabývat všemi hledisky, které zákon předpokládá, přesvědčivě odůvodnit, ke kterému hledisku přihlédl, a uvést, jaký vliv mělo toto hledisko na konečnou výši ukládané sankce.“
5. Správní orgán zohlednil podle žalobce pouze dvě skutečnosti, a to předně to, že mu nejsou známy žádné polehčující okolnosti, což však ještě neodůvodňovalo uložení pokuty nad spodní hranicí sankční sazby. Krom toho se podle žalobce jedná o závěr nepřezkoumatelný a předčasný, když správní orgán podle něho nezohlednil všechna zákonná kritéria. Za nepřípadnou přitom žalobce označil konstatování správního orgánu, že „se v blízkosti místa, kde bylo uvedené vozidlo odstaveno, nachází několik parkovacích ploch k tomu určených.“ Žalobci totiž není zřejmé, jak by mohla být údajná blízkost parkovišť relevantní k závažnosti údajného nerespektování zákazu vjezdu.
6. Z uvedeného žalobce dovozoval, že správní orgán zohlednil pouze dvě skutečnosti, které však nejsou k závažnosti údajného přestupku nijak relevantní, resp. neodůvodňují uložení pokuty nad spodní hranicí sankční sazby. Podle žalobce měl správní orgán zároveň popsat svou rozhodovací praxi v obdobných případech a zohlednit ji při úvaze o výměře sankce, a to s ohledem na zásadu rovnosti (viz v analogii rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 4 As 64/2005-63).
7. Ve druhém žalobním bodu žalobce brojil proti procesním vadám. Namítal, že z výroku není zřejmé, jakého konkrétního protiprávního jednání se měl dopustit. Z výroku prý vyplývá, že měl „nerespektovat“ dopravní značku č. B 1, nicméně slovo „nerespektovat“ je velmi obecné, a může zahrnovat v podstatě jakékoliv představitelné jednání. Předmětná značka zakazuje vjezd vozidel v obou směrech, nicméně z výroku nevyplývá, že by žalobce tuto značku porušil, neboť ve výroku není uvedeno, že by žalobce s vozidlem vjel za tuto značku. Ve výroku je uvedeno pouze vágní a nic neříkající „nerespektoval“.
8. Tato závažná skutečnost neplyne ani z té části odůvodnění rozhodnutí správního orgánu, týkající se znaků přestupku (viz str. 5). K jeho objektivní stránce totiž uvedl, že žalobce porušil § 18 odst. 4 silničního zákona: „V obci smí jet řidič rychlostí nejvýše 50 km.h-1, a jde-li o dálnici nebo silnici pro motorová vozidla, nejvýše 80 km.h-1.“ Ve výroku je přitom uvedeno, že došlo k porušení § 4 písm. c) silničního zákona. Rozhodnutí prvého stupně je tedy vnitřně rozporné, a proto je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost (viz rozsudek nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003-130).
9. Výrok prvoinstančního správního rozhodnutí je dále v rozporu s § 68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, v platném znění (dále jen „správní řád“), jelikož v něm nejsou uvedena všechna ustanovení, podle kterých bylo rozhodováno. Jedná se zejm. o ustanovení § 12 odst. 1 přestupkového zákona, které obsahovalo zákonná kritéria pro výměru sankce, jakož i o ustanovení § 13 zákona o přestupcích, které stanovovalo obecná pravidla pro výměru pokuty.
10. Z výroku rovněž není zřejmé, podle jakého ustanovení bylo zastaveno řízení o druhém projednávaném skutku, jakož z výroku není zřejmé ani to, že bylo rozhodováno ve společném řízení. Žalobce současně poukazuje na to, že správní orgán ani nijak neodůvodnil to, proč předmětné řízení zastavil, což způsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Není v něm zmíněna ani vyhláška Ministerstva dopravy č. 294/2015 Sb., ačkoliv právě ona stanovuje význam dopravní značky, jejímž porušením mělo dojít ke spáchání údajného přestupku.
11. V další žalobní námitce brojí žalobce proti tomu, že ani z jednoho z napadených rozhodnutí není zřejmé, podle jakého znění právních předpisů bylo rozhodováno. Správní orgány maximálně uvádějí to, že použily příslušné právní předpisy „ve znění pozdějších předpisů“, což však může představovat jakékoliv znění kromě zcela původního. Není tedy zřejmé, zda bylo postupováno v souladu s čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Žádný ze správních orgánů se nezabýval tím, zda pro žalobce není nová právní úprava příznivější. Dle žalobce tomu tak je, neboť novější právní úprava (zejm. zák. č. 250/2016 Sb.) je pro něj příznivější, jelikož stanovuje nová zákonná kritéria, možnost uložit sankci pod spodní hranicí sankční sazby apod. Správní orgány (a zejm. žalovaný) však nový zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich zcela ignorovaly.
12. K otázce zavinění žalobce uvedl, že se správnímu orgánu nepodařilo prokázat a odůvodnit závěr, že údajný přestupek spáchal v úmyslu nepřímém. Správní orgán totiž nijak nevysvětlil obsah a význam pojmu „srozumění“, ačkoliv se nepochybně jedná o neurčitý právní pojem, ani (následně) neprovedl subsumpci tohoto neurčitého právního pojmu a zjištěných skutkových okolností. Závěr o tom, že žalobce byl srozuměn s tím, že svým jednáním může ohrozit nebo porušit zájem chráněný zákonem, je tak podle žalobce nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. A žalobce pokračoval v tomto směru následujícím způsobem.
„Nepřezkoumatelný je též závěr správního orgánu, že žalobce věděl, že může svým jednáním ohrozit nebo porušit zájem chráněný zákonem, jelikož správní orgán uvedl pouze irelevantní úvahu, že žalobce „byl včas, čitelně a předvídatelně informován o následných krocích, které musí při řízení vozidla učinit, tedy sledovat a respektovat dopravní značení“, což je však vzhledem k zavinění nepodstatné, neboť správní orgán se měl zejména zabývat tím, zda žalobce předmětnou značku č. B 1 viděl a zda pochopil její smysl, a tedy zda věděl, že pokud kolem ní projede, že dojde k jejímu porušení. Touto otázkou se však správní orgán nezabýval a ani neprokázal, že by si žalobce této značky všiml. Závěr o zavinění ve formě nepřímého úmyslu je tedy nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, a nebyl ani prokázán.
Žalobce rovněž namítá, že správní orgán se vůbec nezabýval materiální stránkou přestupku, ačkoliv se jedná o znak přestupku. Správní orgán se pouze v rámci úvah o zavinění zabýval tím, že zájmem chráněným zákonem je údajný výskyt chodců, nicméně taková úvaha nemůže postačovat jako náhrada úvah o materiální stránce přestupku, a to již proto, že správní orgán neřešil a ani neprokázal to, zda nějací chodci na daném místě byli v daném čase, neboť správní orgán musí zohlednit konkrétní okolnosti případu, a nemůže pouze mechanicky kopírovat „odůvodnění“ materiální stránky přestupku z obecného vzoru.
Žalobce konečně namítá, že správní orgán pochybil v tom, že se nezabýval tím, zda nebyla splněna výjimka z platnosti údajné dopravní značky („Zásobování vjezd povolen“). Podle názoru žalobce by se měl správní orgán ex offo zabývat tím, zda není splněna výjimka z povinnosti, jejíž porušení je stíháno, což lze dovodit např. z § 50 odst. 3 správního řádu. Jelikož se tímto správní orgán nezabýval, zatížil tím své rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů.“
13. Ve třetím žalobním bodu žalobce tvrdil, že nebylo prokázáno, že by se přestupku dopustil. Tento závěr totiž správní orgány opřely pouze o svědectví dvou strážníků, proti kterým však stálo opačné tvrzení žalobce. Taková úvaha podle žalobce nerespektuje stávající judikaturu a je v rozporu ústavně zakotvenou presumpcí neviny, podle které je na obviněného nutné hledět do právní moci odsuzujícího rozhodnutí jako na nevinného. V tomto směru žalobce odkazoval na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 As 22/2013-27. K tomu dodal, že se správní orgán nevypořádal s tvrzením žalobce, že „na a dané místo nepřijel (a tedy ani neprojel kolem značky č. B 1), ale pouze si vozidlo vyzvedával, avšak nejdříve šel k bankomatu.“ Vycházel pouze z toho, co uvedli strážníci (že viděli žalobce, jak s vozidlem projel okolo značky č. B 1, z vozidla vystoupil a následně šel k bankomatu), a poté odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007, č. j. 5 As 19/2007 – 114, s tím, že policisté jsou věrohodní, neboť nemají na věci žádný zájem, na rozdíl od obviněného. Tato judikaturu však označil žalobce za překonanou.
14. Žalobce zakončil tento bod a celou žalobu s tím, že správní orgán při úvaze o tom, které variantě skutkového děje přisvědčí, nerespektoval presumpci neviny, resp. „neprokázal a řádně nezdůvodnil závěr, že tvrzení žalobce nebylo pravdivé. Naopak zůstala důvodná pochybnost v tom, zda se přestupku dopustil žalobce, nebo někdo jiný, a proto je rozhodnutí prvého stupně rovněž nezákonné.“
15. Vzhledem k výše uvedenému navrhoval zrušit jak žalované rozhodnutí, tak i rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, jež mu předcházelo a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení. Trval na veřejném projednání žaloby.
III. Vyjádření žalovaného k žalobě
16. Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 23. 11. 2017. Shrnul v něm dosavadní průběh přestupkového řízení, uvedl žalobní námitky a plně se odkázal na odůvodnění žalovaného rozhodnutí, v němž se prý věcí podrobně zabýval. Zdůraznil, že:
„Dle názoru žalovaného byla pokuta uložena v souladu s § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu. Za předmětný přestupek (§ 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu), lze uložit pokutu od 1 500,- Kč do 2 500,- Kč. Žalobci byla uložena pokuta ve výši 2 000,- Kč, tedy v zákonem stanoveném sankčním rozpětí. Z výše uvedeného je patrno, že požadavek nezbytného zmocnění k uložení tohoto typu sankce byl v daném případě splněn. Odstavec 9 § 125c pak uvádí, že od uložení sankce podle odstavců 5 až 8, s výjimkou odst. 7 písm. a), nelze v rozhodnutí o přestupku upustit. V daném případě nemohl správní orgán postupovat jinak, než jak mu ukládá zákon. Žalovaný se plně ztotožnil s uloženou pokutou v rozhodnutí správního orgánu I. stupně a jejím náležitým odůvodněním (str. 5 rozhodnutí).
K další námitce, týkající se jakého konkrétního protiprávního jednání se měl žalobce dopustit, žalovaný uvádí, že ve výroku rozhodnutí č. I. je toto jednání náležitě popsáno…. Jako řidič osobního motorového vozidla zn. BMW, registrační značky, dne 10.12.2016 v 13:55 hod., v Trutnově, v ulici Horská, u budovy ČSOB, v úmyslu nerespektoval dopravní značku č. B 1 („Zákaz vjezdu všech vozidel v obou směrech“), s dodatkovou tabulkou („Zásobování vjezd povolen“).
Dále žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že správní orgán I. stupně postupoval správně, když v řízení vedeném pro přestupek podle 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, kterého se měl žalobce dopustit jako řidič osobního motorového vozidla zn. BMW, registrační značky
dne 08.11.2016, v čase od 13:11 hodin, v Trutnově, na Krakonošově náměstí, tím, že nerespektoval dopravní značku č. B 28 (Zákaz zastavení) s dodatkovou tabulkou (Mimo zásobování provozoven) doplněnou o vodorovné dopravní značení V 12c (žlutá čára souvislá), poté, co dostatečně žalobci spáchání skutu neprokázal, řízení o přestupku zastavil.
K přestupku ze dne 10.12.2016 je ve spisovém materiálu založen dostatek podkladů, na základě kterých žalovaný považuje za prokázané, že žalobce nerespektoval zákazovou dopravní značku č. B 1 („Zákaz vjezdu všech vozidel v obou směrech“) s dodatkovou tabulkou („Zásobování vjezd povolen“), Městskou policií Trutnov bylo řádně zadokumentováno v oznámení o přestupku čj. 11829/2016, v úředním záznamu, plánku a DVD záznamu (viz spis listy č. 9 až 11), a v protokolu o ústním jednání ze dne 03.05.2017 (viz spis list č. 26 až 29), zejména pak výpovědi svědků, vyslechnutých v rámci dokazování. Svědci shodně vypověděli, že v inkriminovanou dobu prováděli služební pochůzku okolo OD Máj, vozidlo měli zaparkované u ČSOB, a když přicházeli, tak před nimi zaparkovalo vozidlo BMW, rozblikalo výstražná světla a řidič odešel k bankomatu ČSOB, kde viděli řidiče, jak si vybírá hotovost z bankomatu. Vyčkali příchodu řidiče zpět k vozidlu a následně ho ztotožnili na základě předložených dokladů, občanského a řidičského průkazu. Výpovědi svědků shledal žalovaný jako logické, vzájemně spolu korespondující a plně se ztotožňuje s názorem správního orgánu I. stupně, že protiprávní jednání žalobce lze považovat, dle výčtu provedených důkazu, za zcela prokázané.
Žalovaný má za to, že k řízení přistoupil odpovědně a nezaujatě, posoudil všechny relevantní skutečnosti, včetně posouzení závažnosti jednání a důvodnosti uložené sankce. Napadené rozhodnutí považuje za věcně správné, odpovídající zjištěným, (a ničím nevyvráceným), skutečnostem, jakož i závažnosti projednávaného protiprávního jednání.“ Vzhledem k uvedeným skutečnostem žalovaný navrhoval žalobu jako nedůvodnou zamítnout.
IV. Jednání krajského soudu
17. Krajský soud projednal žalobu dne 28. 6. 2019. Zástupce žalobce advokát JUDr. Martin Reichl byl k jednání řádně obeslán, když předvolání k němu obdržel dne 12. 4. 2019, stejně jako žalovaný. Pro jmenovaného advokáta byla do soudního spisu založena plná moc od žalobce na č.l. 5 soudního spisu. V den konání nařízeného jednání byla soudci doručena „Omluva žalobce a advokáta z jednání nařízeného na datum 28. června 2019“ k dané věci, podepsaná advokátem Mgr. V. V., který ovšem toto podání nedoložil plnou mocí, tedy krajskému soudu neprokázal, že by v zastoupení žalobce došlo ke změně a že by jeho zástupcem byl on sám. O výpovědi plné moci pro advokáta JUDr. Martina Reichla nebyl krajský soud informován ani tímto advokátem ani žalobcem. Vzhledem k tomu bylo konstatováno, že nadále bude krajský soud jednat jako se zástupcem žalobce s JUDr. Martinem Reichlem. Žalovaný se účasti na projednání žaloby předem omluvil. Projednání věci v nepřítomnosti účastníků řízení nebránila žádná skutečnost.
18. Po zahájení jednání byl konstatován obsah žaloby a podstatné části správního spisu. Poté krajský soud přezkoumal žalované rozhodnutí podle části třetí, hlavy první a druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“). Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného správního orgánu, přičemž rozsah jeho přezkumu byl vymezen žalobními body. Dospěl přitom k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům.
V. Skutková zjištění a právní závěry krajského soudu
a) Skutkový stav věci
19. Správní spis začíná oznámením Městské policie Trutnov o přestupku žalobce, které bylo doručeno správnímu orgánu dne 21. 11. 2016. Podle něho byl žalobce podezřelý z porušení silničního zákona tím, že dne 8. 11. 2016, v době od 13:16 hodin, do 14:45 hodin, stál s osobním motorovým vozidlem zn. BMW, registrační značky, v Trutnově, na Krakonošově náměstí u čp. 123, na místě, kde je umístěna dopravní značka zákaz zastavení (dopravní značka č. B 28), s dodatkovou tabulkou (Mimo zásobování provozoven) a vodorovná dopravní značka plná žlutá čára (zákaz zastavení, dopravní značka V 12c). K tomuto oznámení byly přiloženy 4 přílohy, a to úřední záznam, mapový podklad s vyznačením místa stání vozidla a situováním uvedených dopravních značek, 2 listy fotodokumentace, z níž jsou naprosto zřejmé skutečnosti uvedené v oznámení o přestupku a videozáznam na CD nosiči, který zachycuje celou situaci (viz č.l. 1 až 5 správního spisu). Podáním ze dne 6. 12. 2016 byl žalobce správním orgánem předvolán k podání vysvětlení popsané situace. To žalobce odmítl již prostřednictvím svého zmocněnce České vzájemné pojišťovny motoristů s odůvodněním, že by tím mohl sebe, nebo osobu blízkou, vystavit riziku stíhání za přestupek.
20. Dne 20. 12. 2016 obdržel správní orgán dále oznámení Městské policie Trutnov o přestupku žalobce, podle něhož byl žalobce podezřelý z porušení silničního zákona, když dne 10. 12. 2016, v době ve 13:55 hodin, jako řidič osobního motorového vozidla zn. BMW, registrační značky, nerespektoval dopravní značku č. B 1 (Zákaz vjezdu všech vozidel v obou směrech) s dodatkovou tabulkou (Zásobování vjezd povolen), a to v ulici Horská, u budovy ČSOB v Trutnově. Rovněž ohledně této přestupkové věci odmítl žalobce prostřednictvím svého zmocněnce České vzájemné pojišťovny motoristů podat vysvětlení s odůvodněním, že by tím mohl sebe, nebo osobu blízkou, vystavit riziku stíhání za přestupek.
21. Usnesením zaznamenaným do spisové dokumentace dne 1. 3. 2017 správní orgán přestupková řízení o obou výše uvedených přestupcích, jichž se měl žalobce dopustit, spojil ke společnému řízení. Dne 2. 3. 2017 o nich rozhodl v příkazním řízení a na základě podaného odporu proti příkazu o uložení pokuty správní orgán pokračoval v řízení předvoláním obviněného z přestupků k ústnímu jednání na den 3. 5. 2017. Podle protokolu z tohoto jednání zastupoval žalobce Ing. M. J., který po seznámení se s obsahem správního spisu v počtu 23 listů, včetně videozáznamů, k věci uvedl, že. „…poučení jsem porozuměl. Nežádám dalšího vysvětlení. Nejsou mi známé žádné zákonné překážky, které by mi bránily v projednání věci.“ Na výslovné otázky správního orgánu Ing. M. J. dodal, že obviněný z přestupků netrvá na své účasti při projednání přestupků a že on se v současném stadiu nebude k věci vyjadřoval.
22. Poté bylo přistoupeno k výslechům svědků, městských strážníků M. B. a K. T. Dlužno poznamenat, že předmětem výslechu obou strážníků bylo nerespektování dopravní značky č. B1 (Zákaz vjezdu všech vozidel v obou směrech) s dodatkovou tabulkou (Zásobování vjezd povolen), k němuž došlo dne 10. 12. 2016, ve 13:55 hodin, ve městě Trutnov, v ulici Horská, u budovy ČSOB, při řízení motorového vozidla tovární značky BMW, registrační značky.
23. Při dokazování výslechem svědků měl Ing. M. J. otázku pouze na svědka M. B., a to, na jakou vzdálenost viděl přijíždět vozidlo obviněného. Na ni dostal odpověď, že asi na 30 m.
24. Poté pokračoval správní orgán v dokazování, jehož obsah je zachycen v protokolu o ústním jednání o přestupku (viz č.l. 26 – 29 správního spisu). Ing. M. J. k němu neměl žádných připomínek, pouze požádal správní orgán o stanovení lhůty, ve které se k podkladům písemně vyjádří, a to ve lhůtě k tomu stanovené správním orgánem. Ing. M. J. vzal zároveň na vědomí sdělení správního orgánu, že ten dosud shromážděné podklady a důkazy shledává dostatečnými pro vydání rozhodnutí ve věci. Jmenovanému byla zároveň stanovena lhůta k vyjádření k nim do 15. 5. 2017. Ing. M. J. si současně převzal kompletní kopii správního spisu, včetně příslušných videozáznamů.
25. Ing. M. J. se vyjádřil k podkladům rozhodnutí v podání, které správní orgán obdržel dne 8. 5. 2017. K přestupku, za který byl žalobce potrestán, v něm jmenovaný popsal, co viděl na videozáznamu. Nepopírá, že vozidlo stálo na místě, kde je to značkou zakázané. Odmítá však, že by vozidlo „na těchto místech“ zaparkoval žalobce (tedy i u ČSOB). S vozidlem prý v obou případech přijela a zaparkovala jiná osoba, která jen obviněnému následně předala klíče od vozidla. Dne 10. 12. 2016 pak obviněný po předání klíčů směřoval k bankomatu a následně k vozidlu, se kterým chtěl odjet. Poté již ve správním spisu následuje prvoinstanční správní rozhodnutí ve věci samé, žalobcovo blanketní odvolání, jehož nedostatky žalobce neodstranil prostřednictvím svého zmocněnce ani na výzvu správního orgánu a žalované rozhodnutí.
b) Právní hodnocení věci
26. V první žalobní námitce brojil žalobce proti odůvodnění výše uložené pokuty. Namítal, že se v ní správní orgán nevypořádal se všemi hledisky stanovenými v § 12 odst. 1 přestupkového zákona a s tímto nedostatkem spojoval nepřezkoumatelnost rozhodnutí.
27. Správní orgán se věnoval otázce výše pokuty na straně páté odůvodnění rozhodnutí. Vyšel přitom ze skutečnosti, že má za prokázané, že se žalobce daného přestupku skutečně dopustil, že naplnil všechny znaky skutkové podstaty daného přestupku. Při stanovení výše pokuty vyšel ze zákonné úpravy, podle které bylo možno uložit za daný přestupek pokutu v rozmezí 1500,-Kč až 2500 Kč a výslovně konstatoval, že při stanovení její výše vycházel z uvedeného § 12 odst. 1 přestupkového zákona. Konstatoval, že přihlédl k charakteru přestupku a okolnostem jeho spáchání, jakož i k osobě pachatele přestupku a k tomu, zda se již podobného skutku v minulosti dopustil. Uvedl, že mu nejsou známy žádné polehčující okolnosti, jakož i na to, že v blízkosti místa, kde bylo vozidlo odstaveno, se nachází několik parkovacích ploch. S tímto posledním konstatováním správní orgán spojoval zřejmě flagrantnost jednání žalobce, kterému byla tato skutečnost zcela lhostejná v době spáchání daného přestupku, stejně jako přítomnost zaparkovaného vozidla městské policie, jak dodává krajský soud. To vše mělo nepochybně „svůj dobrý důvod“, vždyť žalobce byl nepochybně pojištěn proti pokutám, zaplatil si beztrestnost předem.
28. Žalobce byl s tímto odůvodněním výše pokuty, jak je provedl správní orgán, zřejmě uspokojen, když je v následném odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí vůbec nezpochybňoval. Podal totiž proti prvoinstančního správnímu rozhodnutí pouze blanketní odvolání, respektive podala je za něho Česká vzájemná pojišťovna motoristů.
29. Ačkoliv výše pokuty nebyla odvolatelem (žalobcem) vůbec napadána, žalovaný se jí zabýval podrobným způsobem na straně páté odůvodnění žalovaného rozhodnutí. Svůj přístup k této otázce vzal přitom velmi zeširoka, když k ní uvedl následující:
„K výši uložené pokuty odvolací orgán konstatuje, že správní orgán I. stupně se při rozhodování o sankci a o její výměře musí řídit určitými zásadami. Především se jedná o dodržování dvou základních principů: principu zákonnosti a principu individualizace (ve smyslu čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod má každý právo, jedná-li se o občanská práva nebo závazky nebo trestní obvinění proti němu, aby tato věc byla spravedlivě, veřejně v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným orgánem zřízeným zákonem – tzv. právo na spravedlivý proces. Z uvedených zásad vyplývá i judikatura Evropského soudu pro lidská práva.). Druh a intenzita sankce musí být v každém konkrétním případě stanovena tak, aby odpovídala všem zvláštnostem projednávaného správního deliktu. Současně se musí správní orgán řídit všemi pravidly pro ukládání sankcí, které vyplývají ze zvláštní části zákona o silničním provozu týkající se konkrétního správního deliktu.
Řádné odůvodnění ukládané sankce v případě správního trestání je základním předpokladem pro přezkoumatelnost úvahy, kterou byl správní orgán při svém rozhodování veden. Správní orgán je povinen se při svých úvahách o konkrétní výši ukládané sankce srozumitelně a jednoznačně formulovat východiska, které jej ke stanovení konkrétní výše té které sankce vedly tak, aby odůvodnění stanovené výše sankce bylo následně přezkoumatelné (srov. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2004, čj. 7 As 43/2004 – 51, dostupný na www.nssoud.cz).
Z judikatury Nejvyššího správního soudu v této souvislosti vyplývá, že „jakkoli má správní orgán při ukládání pokuty volnost správního uvážení, je vázán základními principy správního rozhodování“ (srov. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2005, čj. 8 As 5/2005 - 53, dostupný na www.nssoud.cz).
Mezi tyto principy správního rozhodování patří i úplnost, resp. dostatečná odůvodněnost rozhodnutí správního orgánu, které v konečném důsledku vyvolávají i jeho přesvědčivost. Výše uložené sankce tak musí být v každém rozhodnutí zdůvodněna způsobem nepřipouštějícím rozumné pochyby o tom, že právě taková její výše odpovídá konkrétním okolnostem individuálního případu.
Pokuta je uložena v souladu s § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu. Za předmětný přestupek (§ 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu), lze uložit pokutu od 1 500,- Kč do 2 500,- Kč. Odvolateli byla uložena pokuta ve výši 2 000,- Kč, tedy v zákonem stanoveném sankčním rozpětí. Z výše uvedeného je patrno, že požadavek nezbytného zmocnění k uložení tohoto typu sankce byl v daném případě splněn. Odstavec 9 § 125c pak uvádí, že od uložení sankce podle odstavců 5 až 8 s výjimkou odst. 7 písm. a) nelze v rozhodnutí o přestupku upustit. V daném případě nemohl správní orgán postupovat jinak, než jak mu ukládá zákon. Odvolací orgán se plně ztotožňuje s uloženou pokutou v napadeném rozhodnutí a jejím náležitým odůvodněním (str. 5 napadeného rozhodnutí).“
30. Z uvedeného lze tak dovodit, že správní orgány zúčastněné na řízení věnovaly otázce výše pokuty náležitou pozornost. Rozhodně ji neodbyly, a pokud přitom podrobně nerozpitvávaly ustanovení § 12 odst. 1 přestupkového zákona, krajský soud tomuto postupu vzhledem k okolnostem případu rozumí. Krajský soud neshledává, že by výše pokuty byla nepřiměřená.
31. Nemohl si totiž nepoložit otázku, o co v přezkoumávané věci vlastně žalobci, jako pojištěnci proti pokutám, vůbec šlo a jde? A že byl žalobce pojištěný proti pokutám, o tom nemá krajský soud na základě obsahu správního a soudního spisu žádné pochybnosti a plně tomu nasvědčují všechny okolnosti případu. Žalobce předně při projednávání přestupků s městskými strážníky neprojevoval o obsah sepsaných listin žádný zájem a nechtěl si sepsaná oznámení o přestupcích ani přečíst. Samozřejmě při vědomí toho, že se již dále věcmi zabývat nebude, že je to věc jeho pojistitele. Což se také stalo, když žalobce zmocnil ke svému zastupování Českou vzájemnou pojišťovnu motoristů, družstvo, za kterou posléze jednal před správním orgánem soudům napříč Českou republikou známý Ing. M. J.. Soudní poplatek ze žaloby také zaplatila pojišťovna, byť Motoristická vzájemná pojišťovna, družstvo, přičemž osoby vyskytující se na straně žalobce (Ing. M.v J., advokát JUDr. M. R., advokát Mgr. V. V.) jsou spojeni „s pojišťováním osob proti pokutám.“ A jak tedy nahlížet na takto pojištěné osoby?
32. Odpověď na to lze seznat již i z judikatury Nejvyššího správního soudu. Např. v rozsudku tohoto soudu ze dne 15. 12. 2017, č. j. 4 As 199/2017-30, se uvádí, že u žalobců pojištěných proti pokutám za dopravní přestupky, lze usuzovat, že to svědčí o jejich celkově negativním vztahu k dodržování povinností stanovených právními předpisy upravujícími provoz na pozemních komunikacích. Že je zřejmé, že taková osoba pohrdá pravidly silničního provozu a nehodlá se jimi řídit, přičemž spoléhá na to, že pomocí služeb poskytovaných v rámci příslušného „pojištění“ nebude za takové protiprávní jednání nijak postižena. Netřeba zdůrazňovat, pokračuje Nejvyšší správní soud, že jednání řidičů, kteří již předem počítají s tím, že pravidla silničního provozu nebudou respektovat a že jim za to nehrozí žádná sankce, je vysoce společensky nebezpečné a znamená ohrožení životů, zdraví a majetku jiných účastníků silničního provozu.
33. Jak pak uvedeno výše, krajský soud při daném přezkumném řízení identifikoval osoby, které se spolupodílí na zajišťování profesionálního pojištění ochrany před pokutami v oblasti dopravních předpisů a které se soustředí na vytváření „procesních pastí“ za účelem znepřehlednění správního řízení. Tak tomu bylo i v dané věci (k tomu ještě dále).
34. Pokud však jde o výši pokuty, má ji krajský soud za odůvodněnou, byť kuse, přičemž správní orgány ještě nepřihlédly jako k přitěžující okolnosti, že se žalobce dopustil daného přestupku jako pojištěnec proti pokutám (viz výše zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2017, č. j. 4 As 199/2017-30).
35. V žalobním bodu označeném jako „Procesní vady“ uplatnil žalobce sadu námitek. Krajský soud předně nesdílí názor žalobce, že by z výroku rozhodnutí nevyplývalo, jakou dopravní značku žalobce porušil, když je ve výroku rozhodnutí jasně uvedeno, že nerespektoval dopravní značku č. B1 a v odůvodnění rozhodnutí správního orgánu je dále protiprávní jednání žalobce rozvedeno, včetně toho, že zastavil předmětné vozidlo za touto dopravní značkou. Nesdílí proto názor žalobce, že pojem nerespektoval je nic neříkající pro specifikaci daného přestupkového jednání. Krajský soud nemá prvoinstanční správní rozhodnutí ani za vnitřně rozporné, odkazuje-li jeho odůvodnění na str. páté (z ničeho nic) na ustanovení § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu. Z obsahu správního rozhodnutí, konkrétně výroku a jeho odůvodnění, je totiž naprosto zřejmé, o jaký přestupek žalobce se jedná. Ve výroku rozhodnutí je rovněž uvedeno, jaké že to ustanovení zákona o silničním provozu žalobce porušil, že je to ustanovení § 4 písm. c) zákona o silničním provozu, podle něhož je při účasti na provozu na pozemních komunikacích každý povinen řídit se dopravními značkami. Zmíněný § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu je nepochybně pouhým reziduem z nějaké předlohy, kterou správní orgán využíval při písemném vyhotovení rozhodnutí. Jde sice o nepřesnost, nedůslednost, avšak rozumně pochopitelnou, která ovšem nemá vliv na skutečnost, že k danému přestupku došlo.
36. V žalobním bodu XI žalobce namítal, že výrok rozhodnutí je v rozporu s § 68 odst. 2 správního řádu. Podle citovaného ustanovení se „Ve výrokové části uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst. 1. …… Ve výrokové části se uvede lhůta ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání (§ 85 odst. 2). Výroková část rozhodnutí může obsahovat jeden nebo více výroků; výrok může obsahovat vedlejší ustanovení.“
37. Krajský soud namítaný názor nesdílí. Ve výroku prvoinstančního správního rozhodnutí je označen přestupce (žalobce), je v něm specifikován protiprávní skutek, jehož se žalobce dopustil, ten je podřazen pod příslušné ustanovení zákona o silničním provozu, který byl porušen a je v něm uvedeno i zákonné ustanovení, podle něhož byla žalobci uložena pokuta. Ve výrokové části rozhodnutí je tak obsažena otázka, která byla předmětem rozhodování, jakož i příslušná ustanovení právních předpisů, podle nichž bylo rozhodováno. Krajský soud tak má výrok rozhodnutí za dostatečně určitý, jasný a srozumitelný. Pokud v něm žalobce zmiňoval absenci § 12 odst. 1 přestupkového zákona, zabýval se obsahem tohoto ustanovení správní orgán v odůvodnění rozhodnutí, což bylo zcela na místě. Na vlastní rozvádění závěrů o určení druhu sankce a její výměry ve výroku rozhodnutí, stejně jako o závažnosti přestupku, zejména s ohledem na způsob jeho spáchání a jeho následky, okolnosti, za nichž byl spáchán, o míře zavinění, pohnutkách atd., na to je prostor až v odůvodnění rozhodnutí. Jinak by se stával výrok rozhodnutí nepřehledným.
38. Pokud se žalobce v bodu XII žaloby pozastavoval nad výrokem o zastavení řízení ohledně druhého z projednávaných přestupků, dlužno konstatovat, že se tento výrok veřejných subjektivních práv žalobce nedotýká, jeho pozice se jím nemění, a proto v tomto směru nemá žalobce ani žalobní legitimaci.
39. Vyhláška ministerstva dopravy č. 294/2015 Sb., B1 - Zákaz vjezdu všech vozidel (v obou směrech) znamená a kde má povinnost ji respektovat V bodech XIV a XV žaloby žalobce namítá, že z rozhodnutí není zřejmé, podle jakého znění právních předpisů bylo rozhodováno, že tím došlo k porušení žalobcova práva na spravedlivý proces, když se žádný ze správních orgánů zúčastněných na řízení nezabýval tím, zda pro žalobce není nová právní úprava (zákon č. 250/2019 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich) příznivější. Ani tuto námitku, podanou opět v obecné rovině, neshledal krajský soud důvodnou.
41. Krajský soud posoudil institut mimořádného snížení výměry pokuty a konstatuje, že se jedná o procesní ustanovení. Zásadní otázkou, na kterou si tedy soud musel odpovědět, bylo, zda a jakým způsobem se žalovaný musel vypořádat s tím, zda přistoupí, či nepřistoupí k mimořádnému snížení výše sankce. Krajský soud při této úvaze vycházel analogicky z úpravy trestního práva, jelikož zákon o odpovědnosti za přestupky blíže aplikaci ustanovení § 44 nevymezuje. Lze konstatovat, že snížení výměry pokuty je určitou obdobou mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 zákona č. 40/2009, trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Ustanovení § 58 trestního zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody přitom stanoví, že k němu soud přistoupí za splnění několika podmínek, 1) má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, 2) lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání.
42. Ustanovení § 44 odst. 1 nového přestupkového zákona naopak uvádí, že pokutu lze uložit v částce nižší, než je zákonem stanovená dolní hranice sazby pokuty, jestliže a) vzhledem k okolnostem případu a osobě pachatele lze důvodně očekávat, že i tak lze jeho nápravy dosáhnout, b) je pokuta ukládána za pokus přestupku, c) pokuta uložená v rámci zákonem stanovené dolní hranice sazby by byla vzhledem k poměrům pachatele nepřiměřeně přísná, nebo d) pachatel spáchal přestupek, aby odvrátil útok nebo jiné nebezpečí, aniž byly zcela naplněny podmínky nutné obrany nebo krajní nouze, nebo překročil meze jiné okolnosti vylučující protiprávnost. Kromě toho důvodová zpráva k zákonu o odpovědnosti za přestupky odůvodňuje zavedení možnosti mimořádně snížit výši pokuty tím, že dolní hranice sazby pokuty (na rozdíl od horní hranice sazby pokuty) není v zákonech upravujících skutkové podstaty správních deliktů pokaždé stanovena. Tímto institutem je správnímu orgánu umožněno reagovat na okolnosti konkrétního případu.
43. Z předpisů trestního práva dále vyplývá, že soud musí při stanovení trestu uvést, jak posoudil polehčující a přitěžující okolnosti, nicméně dle ustanovení § 39 odst. 4 trestního zákoníku k okolnosti odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující. Obdobnou právní úpravu v případě přestupků sice nenalezneme, nicméně je z citovaného ustanovení § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky zcela zřejmé, že se jedná o skutečnosti odlišné od polehčujících okolností, které správní orgán při stanovení výměry sankce je povinen zvážit. Tedy obdobně jako v případě trestního zákona, ani správní orgán k možnosti mimořádného snížení nemá přistupovat jako k okolnosti polehčující. Nejedná se o novou skutečnost, která by měla vliv na samotnou sankci. Podle názoru zdejšího soudu nemá tudíž správní orgán ani povinnost v rámci odůvodnění sdělovat, že důvody pro mimořádné snížení výše sankce neshledal. Neměl ani povinnost provést správní úvahu ohledně mimořádného snížení sankce.
44. Krom toho žalobce v žalobě pouze konstatoval, že podmínky pro mimořádné snížení výměry pokuty dány byly, neuvedl však jaké. Krajský soud však nemůže za žalobce domýšlet, k jakým skutkovým okolnostem směřuje jeho argumentace. S touto námitkou tak bylo možno se vypořádat pouze v obecné rovině. Dlužno dodat, že po pečlivém prostudování správního spisu a veškerých podkladů krajský soud neshledal naplnění důvodů pro mimořádné snížení pokuty pod spodní hranici.
45. Otázkou zavinění se správní orgán zabýval na straně páté shora odůvodnění rozhodnutí. Dospěl k závěru, že se žalobce dopustil daného přestupku v úmyslu nepřímém, proti čemuž žalobce brojí. Je nepochybné, že z hlediska subjektivní stránky přestupku se v případě fyzických osob vyžaduje zavinění, které je nezbytnou podmínkou odpovědnosti. Zavinění je pak definováno jako psychický vztah pachatele k vlastnímu protiprávnímu jednání (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2007,č.j. 4 As 40/2007-53). Tento vztah je vyjádřen buď jako přímý nebo nepřímý úmysl, nebo jako vědomá či nevědomá nedbalost. Tyto formy zavinění byly definovány v § 4 odst. 1 a 2 přestupkového zákona následovně:
(1) Přestupek je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel
a) věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporuší nebo neohrozí nebo
b) nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
(2) Přestupek je spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl svým jednáním porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem nebo
b) věděl, že svým jednáním může ohrozit zájem chráněný zákonem, a pro případ, že jej poruší nebo ohrozí, byl s tím srozuměn.
46. K uvedenému třeba uvést, že správní orgán s přestupcem osobně vůbec nejednal, nevyslechl ho k otázce zavinění, a tak jeho závěr, že daný přestupek byl spáchán v úmyslu nepřímém, nemůže být již jen z tohoto důvodu řádně prokázán. Správní orgán zřejmě vyšel z vnější formy celého protiprávního jednání - nerespektování dopravní značky, přestože nablízku stálo vozidlo městské policie, což se běžně neděje, nezájem žalobce o řešení věci na místě.
47. Přestože tedy úvaha správního orgánu o formě zavinění v úmyslu nepřímém zůstala neprokázána, nemůže tato skutečnost nic změnit na závěru, že se žalobce daného přestupku dopustil zcela jistě formou nedbalostní, což ostatně ani žalobce nevyvracel. A k postihu za daný přestupek, k odpovědnosti za něj, postačí zavinění nedbalostní. Byť je tedy tato žalobní námitka důvodná, nemohla na rozhodnutí ve věci nic změnit.
48. Důvodnou neshledal krajský soud ani žalobní námitku, podle které skutek kladený žalobci za vinu
49. nenaplňoval materiální stránku přestupku, když nebylo prokázáno, zda se v místě a v dané době nějací chodci, které měla dopravní značka chránit, vůbec nacházeli. Jak již uvedeno výše, správní orgán se zabýval skutkovou podstatou daného přestupku na straně páté prvoinstančního správního rozhodnutí. Krajský soud se s jeho závěry ztotožňuje a dodává, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech i materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008-45). To samozřejmě neznamená, že by k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku došlo vždy, když je naplněn formální znak přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby. Pokud se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku. V přezkoumávané věci ale nebyly orgány veřejné správy takové okolnosti zjištěny, a jak uvedeno vpředu, nezjistil je ani krajský soud. Krajský soud má za to, že zákon o silničním provozu má zásadní význam v zajištění bezpečnosti provozu, zdraví, života a majetku všech účastníků tohoto provozu, tedy v tom, aby komunikace, včetně jejich součástí, nebyly „džunglí“. Mýlil by se pak ten, kdo by dovozoval, že jen ohrožení zájmu chráněného zákonem o silničním provozu nestačí. Naopak podle § 2 odst. 1 použitého zákona o přestupcích je přestupkem „zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně“. K naplnění materiální stránky přestupku tedy postačí i jen ohrožení chráněného zájmu. Jinými slovy, naplnění formálních znaků skutkové podstaty přestupku bude běžně znamenat i naplnění znaku materiálního, tedy porušení nebo ohrožení určitého zájmu společnosti, resp. jen v případě přistoupení dalších významných okolností bude moci být uzavřeno, že k naplnění materiální stránky nedošlo. V daném případě však podle krajského soudu není žádný prostor pro zpochybňování materiální stránky přestupku. Žalobce totiž vytvořil potenciálně nebezpečnou situaci nejen tím, že do zakázaného prostoru vjel, ale motorové vozidlo tam i zaparkoval. Je přitom bez významu, že nedošlo ke konkrétním škodlivým důsledkům.
50. V rozsudku ze dne 17. 2. 2016, č. j. 1 As 237/2015-31, k tomu Nejvyšší správní soud doplnil, byť v souvislosti s jiným typem přestupku: „Proto se trestá již samotné překročení maximální povolené rychlosti ohrožující bezpečnost okolních osob, i když zrovna není způsobena žádná nehoda. Proto je na místě trestat i stání na chodníku ohrožující výkon práva chodců pohybovat se po chodníku, i když se zrovna v daném místě a v daný čas nemíjel dětský kočárek s invalidním vozíkem.“
51. Vzhledem k uvedenému krajský soud nikterak nezpochybňuje fakt, že k naplnění materiálního znaku přestupku došlo. Nebyly zjištěny žádné zvláštní okolnosti případu, které by nebezpečnost jednání zásadním způsobem snižovaly pod míru, která je typická pro běžně se vyskytující případy přestupků. Žalobci ostatně nijak nepřísluší subjektivně hodnotit, zda ohrozil či neohrozil chodce.
52. V poslední žalobní námitce žalobce tvrdil, že nebylo prokázáno, že by se daného přestupku vůbec dopustil, že tento závěr správní orgány opřely jen o svědectví dvou strážníků, ačkoliv nelze vystačit s úvahou, že by byli strážníci věrohodnější, než obviněný. Podle žalobce se správní orgán nevypořádal s jeho tvrzením, že na dané místo s vozidlem nepřijel, ale pouze si vozidlo vyzvedával, avšak nejdříve šel k bankomatu. Z uvedeného zároveň dovozoval, že správní orgán nerespektoval zásadu presumpce neviny a měl rozhodnutí za nepřezkoumatelné. V těchto směrech odkazoval na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16 a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 As 22/2013-27, a ze dne 27. 9. 2007, č. j. 5 As 19/2007-114.
53. K této námitce třeba předně uvést, že si ji žalobce účelově ponechal až do vlastní žaloby, přestože ji mohl uvést a namítat již v odvolání proti prvoinstančnímu správnímu orgánu. Nebyla uvedena ani v protokolu o projednání přestupku, přestože právě při projednání přestupku byl ten nejlepší čas k jejímu uplatnění a prokázání její oprávněnosti. Vždyť při něm byly provedeny svědecké výslechy obou zasahujících policistů, bylo možno jim v tomto směru klást otázky, zmocněnec žalobce mohl navrhovat v tomto směru důkazy, zejména se pak také vyjádřit k videozáznamu, z něhož plyne, že tomu bylo zcela jinak, než tvrdí žalobce. Nestalo se však nic a není ani divu. Vždyť žalobce sám zcela jednoznačně odůvodňoval své přestupkové jednání tím, že si chtěl jen narychlo vybrat peníze z automatu a potvrdil, že předmětnou zákazovou dopravní značku viděl (viz kamerový záznam z jednání strážníků s ním). Tomuto jeho vyjádření pak zcela odpovídají i svědecké výslechy policistů. Těm se věnoval správní orgán v kontextu provedených výslechů na straně třetí odůvodnění rozhodnutí a jednoznačně z nich přijaté závěry vyplývají.
54. Konkrétně to, že městští strážníci prováděli služební pochůzku okolo OD Máj, vozidlo měli zaparkované u ČSOB a když k němu přicházeli, tak před nimi zaparkovalo vozidlo žalobce. Viděli, jak s vozidlem přijel, rozblikal výstražná světla a odešel k bankomatu ČSOB. Viděli, jak si žalobce vybírá hotovost z bankomatu. Výpovědi obou strážníků byly konzistentní a obsahově stejné. A jak již vyplývá z výše uvedeného, zmocněnec žalobce jejich výpovědi nezpochybňoval. Ve svědeckých výpovědích strážníků nebyly žádné rozpory týkající se skutkového děje a nebyly zjištěny žádné indicie, které by mohly otřást věrohodností policistů jako svědků. Ostatně také jak, když jejich výpovědi odpovídaly tomu, jak se k danému přestupku vyjádřil osobně sám žalobce. Za tohoto stavu samozřejmě nebylo potřebné již provádět další dokazování, neboť vše potřebné bylo pro rozhodnutí ve věci prokázáno.
55. Vzhledem k uvedenému krajský soud konstatoval, že v projednávané věci správní orgány zjistily skutkový stav tak, že měly plně za prokázané, že se protiprávního jednání žalobce dopustil, a to tak, jak to vyplývalo z provedeného dokazování. Žalobce mohl proti tomuto postupu uplatnit obranu ještě v odvolacím řízení, což však neučinil, když svoje odvolání neodůvodnil a nedoplnil je ani na výzvu správního orgánu. Žalovaný proto přezkoumal prvostupňové rozhodnutí v rámci revizního principu (§ 89 odst. 2 správního řádu) a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy, že správní orgán prvního stupně opatřil dostatek důkazů o tom, že žalobce naplnil skutkovou podstatu přestupku, který mu byl kladen za vinu. Vycházel mimo jiné i z videozáznamu, který byl použitelným důkazním prostředkem.
56. Opírá-li tedy žalobce tuto námitku o závěr, že správní orgány rozhodly ve věci za situace, kdy zde stálo tvrzení proti tvrzení, není tomu tak. Zatímco žalobce pouze tvrdí a ničím nedokládá, že si šel osobní automobil pouze vyzvednout (že vozidlo nezaparkoval), správní orgány došly po provedeném dokazování ke správnému závěru, že se žalobce daného přestupku skutečně dopustil, a to na základě řádně provedeného důkazního řízení (viz výše).
57. K žalobcem v žalobě odkazovaným rozhodnutím Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu ještě třeba dodat, že jejich výběr a interpretace byla účelově selektivní, nezohledňující odlišný skutkový stav judikovaných věcí a jím citované pasáže vyňaté z této judikatury jsou také povětšinou vytrženy z kontextu, a proto nejsou na nyní projednávanou věc přiléhavé.
58. S ohledem na shora uvedené krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s. (viz výrok I. tohoto rozsudku).
VI. Náklady řízení
59. Ve věci byl úspěšný žalovaný, a proto by měl nárok na náhradu nákladů řízení podle § 60 odst. 1 s. ř. s. proti žalobci, který úspěch ve věci neměl. Krajský soud však nezjistil, že by žalovanému nějaké náklady řízení před krajským soudem vznikly. Proto bylo rozhodnuto o nákladech řízení, jak uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Hradec Králové 28. června 2019
JUDr. Pavel Kumprecht v. r.
samosoudce