[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců JUDr. Petra Hluštíka, Ph.D. a JUDr. Martina Láníčka ve věci

žalobce:  J.Š.

proti

žalovanému   Krajský úřad Olomouckého kraje

sídlem Jeremenkova 40a, 779 11  Olomouc

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 9. 2018 č. j. KUOK 98304/2018

takto:

1. Rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 21. 9. 2018 č. j. KUOK 98304/2018 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
2. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3 000 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

1. Žalobce se žalobou, doručenou soudu dne 9. 11. 2018, domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 9. 2018 č. j. KUOK 98304/2018 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Hranice (dále také jen „stavební úřad“) ze dne 18. 5. 2018, č. j. OSUZPD/13818/16-31. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobce o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby „Oplocení“ na pozemku parc. č. X (orná půda) v k. ú. x.  
2. Žalobce v žalobě zrekapituloval průběh správního řízení; uvedl, že dne 30. 9. 2016 podal u stavebního úřadu žádost o vydání územního souhlasu na stavbu oplocení na pozemku parc. č. X v k. ú. x. Stavební úřad dne 25. 10. 2016 rozhodl o provedení územního řízení na předmětnou stavbu a rozhodnutím ze dne 30. 12. 2016 žádost žalobce zamítl. Toto rozhodnutí bylo k odvolání žalobce zrušeno žalovaným dne 13. 3. 2017. Následně stavební úřad dne 21. 6. 2017 opětovně žádost žalobce zamítl. I toto rozhodnutí bylo k odvolání žalobce zrušeno žalovaným dne 4. 12. 2017. Poté stavební úřad opětovně žádost žalobce zamítl svým rozhodnutím ze dne 18. 5. 2018. K odvolání žalobce žalovaný rozhodl napadeným rozhodnutím. V něm žalovaný vyslovil právní názor, že předmětná stavba žalobce nebude plnit žalobcem deklarovaný účel stavby, že záměr žalobce není v souladu s vydanou územně plánovací dokumentací, dále že využití orné půdy na pastvu nese nejen na tuto půdu, ale také její okolí jiné nároky, než když je orná půda využívána jako pole a že žalobce musí požádat o vydání rozhodnutí o změně využití území.
3. Žalobce namítá, že napadené rozhodnutí je nezákonné. Navrhované oplocení umožňuje plnit žalobcem deklarovaný účel stavby. Je chybný závěr žalovaného, že pozemek parc. č. X v k. ú. x není pastvinou a navržená stavba nemá charakter ohrazení, není nikterak uzavřena, neudrží pasoucí se zvířata na určitém místě, nezabrání jejich pohybu mimo určený prostor nezamezí nežádoucímu vstupu a vjezdu neoprávněných osob na pozemek. Přirozeně, jakoukoli ohradu tvořenou dřevěnými svislými kůly a vodorovnými hranolky vždy může každý přelézt, podlézt, obejít nebo rozbít, to však nikterak nesnižuje funkčnost ohrady při ohrazení zvířat. Ohrazení zbytku obvodu aktuálně spásané plochy trvalou ohradou lze zajistit též dočasně přemístitelnými elektrickými ohradníky, na což žalobce v průběhu řízení poukázal. Dále je možné plochy ohradit oplocením do výšky 2 m, které nehraničí s veřejně přístupnými pozemními komunikacemi, využitím stávajícího oplocení a ohrazení pozemku a sousedních pozemků, nebo živými ploty. Další alternativou je možnost pastvy na úvazu či pastvy s dozorem pastevce. Je nepraktické a nerozumné ohrazovat trvalou ohradou celou plochu pastviny. Žalovaný porušil zásady činnosti správních orgánů dle § 2 – 8 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) Žalobce dále poukázal na ustanovení § 64 zákona č. 14/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon o ochraně přírody).
4. Podle žalobce je také chybný závěr žalovaného, že záměr žalobce není v souladu s vydanou územně plánovací dokumentací. Dle územního plánu obce x se předmětný pozemek parc. č.X nachází v ploše NZ-Plochy zemědělské, u níž územní plán stanoví jako hlavní využití zemědělská produkce rostlinná, trvale travnaté plochy pro pastevectví a chov dobytka a přípustné využití mj. drobná zařízení zemědělské výroby – ohrazení pastvin. V nepřípustném využíti jsou uvedeny objekty, stavby a činnosti nesouvisející s hlavním, přípustným a podmíněným využitím. Je zjevné, že ohrazení pastviny je uvedeno v přípustném využití plochy NZ a záměr žalobce tak je v souladu s Územním plánem x. K tíži žalobce nemůže jít skutečnost, že zákonem nejsou definovány pojmy „trvale travnaté plochy“ ani „pastvina“.
5. Nesprávný je také závěr žalovaného o nutnosti změny využití území a o nárocích na ornou půdu užívanou pro pastvu. Žalobce zdůraznil, že neuvažuje o trvalé změně druhu pozemku z orné půdy na trvalý travní porost. Žalovaným požadovaná povinnost je nezákonná. Žalobce k tomu připomněl ustanovení zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon (dále jen „stavební zákon“), dále zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu (dále jen „ZZPF“) a prováděcích předpisů a upozornil na skutečnost, že rozhodnutí o změně využití území nevyžaduje změna z orné půdy na trvalý travní porost, ale z trvalého travního porostu na ornou půdu. Nemá-li tedy žalobce zájem o trvalou změnu druhu pozemku z orné půdy na trvalý travní porost, je oprávněn půdu využívat buď jako standardní ornou půdu nebo jako travní porost, který lze užívat jako pastvinu. Žalovaný nadto podepírá své závěry odkazem na neplatnou vyhlášku č. 26/2007 Sb. a zákona č. 344/1992 Sb. Nezákonně předepisuje zkoumat hygienické nároky při využití orné půdy jako pastviny.
6. Žalovaný v napadeném rozhodnutí nedbal, aby bylo přijaté řešení v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných či podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Podle žalobce vydal v roce 2010 stavební úřad rozhodnutí o umístění stavby na oplocení na pozemcích sousedících s pozemkem parc. č. X, které se také zčásti nacházelo na pozemku parc. č. X v k. ú. x, nebyl tehdy shledán žádný nesoulad s územním plánem. V současnosti se sice užívá nový územní plán, nicméně, podmínky dané územním plánem x pro umístění navrhované stavby nebyly nijak změněny.
7. V napadeném rozhodnutí se dále žalovaný nezabýval některými důvody odvolání. Územní řízení ve věci a spis nebyly vedeny řádně. Žalovaný posoudil vyjádření obce vznesenou u ústního jednání dne 18. 5. 2017 nezákonně jako námitku. Postup žalovaného vůči žalobci hraničí s šikanou, jedná se zřetelný důkaz záměru žalovaného co nejdéle protahovat řízení. Žalovaný nejedná nestranně.
8. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. K jednotlivým námitkám uvedl, že předmětná stavba ohrazení nebude plnit žalobcem deklarovaný účel, když pozemek parc. č.X v k. ú. x není pastvinou a navržená stavba nemá charakter ohrazení. Nadto, k využití pozemku pro pastevectví a chov dobytka je třeba vydání rozhodnutí o změně využití pozemku. S ohledem na to, že stavba nemůže plnit svůj účel a po její realizaci by se tedy jednalo o oplocení jedné strany pozemku parc. č.X, je nutné vyhodnotit oplocení jako nepřípustné využití dle územního plánu x. Žalovaný trvá na tom, že při změně využití pozemku z orné půdy na trvale travný porost musí žalobce požádat o rozhodnutí o změně využití území. Pokud se týče rozhodnutí o oplocení na pozemcích sousedících s pozemkem parc. č. X v k. ú. x, je zřejmé že uvedené oplocení bylo umístěno v ploše BV 11 a pouze částí mezuje s pozemkem parc. č. X.
9. Krajský soud po ověření, že jsou splněny veškeré procesní podmínky řízení, přezkoumal v mezích žalobních bodů (ust. § 75 odst. 2 s. ř. s.) napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (ust. § 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Ve věci soud rozhodl bez jednání v souladu s  § 51 odst. 1 s. ř. s.
10. Z obsahu správního spisu krajský soud zjistil, že žalobce podal dne 30. 9. 2016 stavebnímu úřadu žádost o územní souhlas na stavbu „Oplocení“ na pozemku parc. č. X v k. ú. x. Dne 25. 10. 2016 rozhodl stavební úřad o provedení územního řízení dle § 96 odst. 5 stavebního zákona. Podkladem pro rozhodnutí učinil stavební úřad také vyjádření pořizovatele Územního plánu x, tj. Městského úřadu Hranice, z něhož vyplývá vymezení hlavního, přípustného a nepřípustného využití v území označeném v předmětném územním plánu jako NZ – plocha zemědělská. Rozhodnutím ze dne 31. 12. 2016 stavební úřad zamítl žádost žalobce; podle stavebního úřadu záměr žalobce nerespektuje požadavek územního plánu, jedinečnost kulturní památky místního významu – stavby dřevěného větrného mlýna, nacházející se cca 9m od oplocení. Stavební úřad navíc dovodil, že oplocení není uvedeno v přípustném využití plochy dle územního plánu x. Toto rozhodnutí zrušil žalovaný k odvolání žalobce svým rozhodnutím ze dne 13. 3. 2017. Žalovaný shledal nedostatečné zdůvodnění nesouladu záměru žalobce s územně plánovací dokumentací. Stavební úřad nezdůvodnil, proč stavební záměr žalobce nelze považovat za ohrazení pastvin, které je dle územního plánu x v uvedené ploše přípustné. Po vrácení věci a doplnění podkladů rozhodnutí rozhodl stavební úřad dne 21. 6. 2017 opětovně o zamítnutí žádosti žalobce. Z odůvodnění vyplývá, že stavební úřad dospěl k závěru, že oplocení za účelem ohrazení pastvin, jak je navrženo žalobcem, není stavbou související s hlavním, přípustným nebo podmíněným využitím uvedeným v Územním plánu x, jelikož slovo oplocení není v kategorii přípustných využití vůbec uvedeno, není podle stavebního úřadu v ploše NZ přípustné. Oplocení navržené žalobcem není stavbou pro zemědělství. Také toto rozhodnutí žalovaný svým rozhodnutím ze dne 4. 12. 2017 zrušil a věc vrátil stavebnímu úřadu k dalšímu řízení. Podle žalovaného musí stavební úřad nejprve vyhodnotit, zda žalobcem deklarovaná změna způsobu využití pozemku nebude takovou změnou, která by vyžadovala rozhodnutí o změně využití území. Využití orné půdy pro pastvu nese nejen na tuto půdu, ale také na její okolí jiné nároky, teprve pak je možné vyhodnotit, zda je záměr možno považovat za ohrazení pastvin, tedy že lze předmětný pozemek jako pastviny užívat. Nato stavební úřad rozhodl dne 18. 5. 2018 tak, že žádost žalobce opět zamítl. V souladu s názorem žalovaného vyjádřeným v předchozím zrušujícím rozhodnutí uzavřel, že předmětný pozemek parc. č. X je evidován v katastru nemovitostí jako orná půda a je využíván k zemědělské rostlinné produkci, nejedná se o pastvinu. Využívání pozemku pro pastevectví a chov dobytka vyžaduje rozhodnutí o změně využití území podle § 80 odst. 2 písm. e) stavebního zákona. Stavbou by nebylo dosaženo deklarovaného cíle, když navržená stavba nemá charakter ohrazení, není nijak uzavřena, neudrží pasoucí se zvířata na určeném místě, nezabrání jejich pohybu mimo předmětný pozemek.
11. K odvolání žalobce následně rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím. Ztotožnil se s argumentací stavebního úřadu, že předmětná stavba nebude plnit žalobcem deklarovaný účel a že je nutné, aby žalobce požádal o vydání rozhodnutí o změně využití území. Jelikož požadovaná stavba nemůže plnit účel, nemůže se jednat o ohrazení pastvin a tudíž je záměr žalobce v rozporu s Územním plánem x.
12. Podle § 2 ZZPF, zemědělskou půdu evidovanou v katastru nemovitostí jako trvalý travní porost lze změnit na ornou půdu jen se souhlasem orgánu ochrany zemědělského půdního fondu uděleným na základě posouzení fyzikálních nebo biologických vlastností zemědělské půdy, rizik ohrožení zemědělské půdy erozí, včetně polohy údolnic a provedených opatření ke snížení těchto rizik, jako jsou například svahové průlehy.
13. Podle § 20 odst. 2 písm. a) ZZPF, vlastník, nebo jiná fyzická osoba, která je oprávněna zemědělskou půdu užívat, se dopustí přestupku tím, že změní trvalý travní porost na ornou půdu bez souhlasu podle § 2.
14. Podle § 3 odst. 1 písm. a) a b) nařízení vlády č. 307/2014 Sb., o stanovení podrobností evidence využití půdy podle uživatelských vztahů (dále jen „nařízení o využití půdy“),

druhem zemědělské kultury v evidenci půdy je

 a) orná půda, kterou je

1. standardní orná půda,

2. travní porost a

3. úhor,

 b) trvalý travní porost.

15. Podle § 3 odst. nařízení o využití půdy, standardní ornou půdou se rozumí zemědělsky obhospodařovaná orná půda podle přímo použitelného předpisu Evropské unie upravujícího společná pravidla pro režimy přímých podpor v rámci společné zemědělské politiky, na které se za účelem produkce plodin pěstují v pravidelném sledu zemědělské plodiny, zemědělsky obhospodařovaná půda pod skleníky, pod pevným nebo přenosným krytem, a která není travním porostem podle odstavce 3.
16. Podle § 3 odst. 3 nařízení o využití půdy, travním porostem se rozumí zemědělsky obhospodařovaná orná půda využívaná k pěstování trav nebo jiných pícnin podle přímo použitelného předpisu Evropské unie upravujícího společná pravidla pro režimy přímých podpor v rámci společné zemědělské politiky na přírodních plochách nebo uměle vytvořených plochách, která je zahrnuta do střídání plodin uživatele půdy na dobu kratší než 5 let.
17. Podle § 3 odst. 3 nařízení o využití půdy, trvalým travním porostem se rozumí zemědělsky obhospodařovaná půda podle přímo použitelného předpisu Evropské unie upravujícího společná pravidla pro režimy přímých podpor v rámci společné zemědělské politiky.
18. Podle čl. 4 odst. 1 písm. f), h) a i) Nařízení Evropského parlamentu a rady č. 1307/2013, kterým se stanoví pravidla pro přímé platby zemědělcům v režimech podpory v rámci společné zemědělské politiky a kterým se zrušují nařízení Rady (ES) č. 637/2008 a nařízení Rady (ES) č. 73/2009 (dále jen „nařízení č. 1307/2013“), se rozumí

- „ornou půdou“ půda obdělávaná za účelem produkce plodin nebo plochy, které jsou k dispozici pro rostlinnou výrobu, ale jsou ponechány ladem, včetně ploch, které byly vyčleněny v souladu s články 22, 23 a 24 nařízení (ES) č. 1257/1999, s článkem 39 nařízení (ES) č. 1698/2005 a článkem 28 nařízení (EU) č. 1305/2013, bez ohledu na to, zda se tato půda nachází ve sklenících nebo pod pevným či mobilním krytem, či nikoli;

- „trvalými travními porosty a stálými pastvinami“ (společně uvedené jako "trvalé travní porosty") půda využívaná k pěstování trav nebo jiných bylinných pícnin na přírodních (přirozený osev) nebo uměle vytvořených (umělý osev) plochách, která nebyla zahrnuta do střídání plodin v zemědělském podniku po dobu pěti a více let. Lze sem zařadit i jiné druhy jako křoviny a stromy, které mohou být spásány, pokud trávy a jiné bylinné pícniny i nadále převažují, jakož i, pokud tak členské státy rozhodnou, půdu, kterou lze spásat a která tvoří součást zavedených místních postupů v případech, kdy na plochách využívaných jako pastviny obvykle nepřevažují trávy a jiné bylinné pícniny;

- „trávami nebo jinými bylinnými pícninami“ všechny zelené rostliny obvykle se vyskytující na přírodních pastvinách nebo běžně obsažené v osevných směsích pro pastviny nebo louky v členském státě, bez ohledu na to, zda jsou využity pro pastvu zvířat či nikoli.

19. Podle § 80 odst. 2 písm. e) stavebního zákona rozhodnutí o změně využití pozemků vyžadují změny druhu pozemku nebo způsobu využití pozemků, zejména zřizování, rušení a úpravy vinic, chmelnic, lesů, parků, zahrad a sadů, pokud podmínky nejsou stanoveny schválenými pozemkovými úpravami nebo jiným územním rozhodnutím.
20. Krajský soud považuje za důvodné námitky žalobce, že žalovaný, shodně se stavebním úřadem, dospěli k nesprávnému závěru o tom, že žalobce je povinen požádat o změnu využití předmětného pozemku parc. č. X v k. ú. x. Taková povinnost totiž z žádného právního předpisu nevyplývá. Nelze ji dovodit ani výkladem § 80 odst. 2 písm. e) stavebního zákona, jak učinil žalovaný. Předně je třeba připomenout, že je na vlastníkovi pozemku, jakým způsobem bude pozemek, který je ornou půdou ve smyslu ZZPF, využívat, bude-li jej využívat v souladu s právními předpisy. Podle krajského soudu z žádného právního předpisu nevyplývá zákaz užívání orné půdy pro účely chovu dobytka a pastevectví. Ornou půdu lze, jak vyplývá z nařízení o využití půdy, využívat jako standardní ornou půdu, tedy jako zemědělsky obhospodařovanou půdu za účelem produkce nebo plodin, dále jako travní porost, tedy zemědělsky obhospodařovanou orná půdu využívanou k pěstování trav nebo jiných pícnin (kdy travou či jinými bylinnými pícninami je třeba rozumět všechny zelené rostliny obvykle se vyskytující na přírodních pastvinách nebo běžně obsažené v osevných směsích pro pastviny nebo louky v členském státě, bez ohledu na to, zda jsou využity pro pastvu zvířat či nikoli), případně jako úhor.
21. Pro využití orné půdy jako travního porostu právní předpisy nevyžadují zvláštních podmínek, tedy nespojují s jejím užíváním žádné zvláštní, výjimečné okolnosti; nepředpokládají se tedy žádné zvýšené nároky na využití orné půdy jako travního porostu. Žalovaný však dospěl k závěru opačnému, aniž by jakkoli blíže svůj závěr odůvodnil, např. odkazem na příslušnou právní úpravu. Z čl. 4 odst. 1 písm. i) nařízení č. 1307/2013 lze přitom zcela jednoznačně dovodit, že travní porost může sloužit také jako pastvina. Není tedy žádného důvodu, pro který by byl žalobce nucen vyvolávat řízení o změně využití území, jestliže pozemek, který je ornou půdou, hodlá využívat stále jako ornou půdu, nikoli však jako tzv. standardní ornou půdu, ale jako travní porost. Nadto, lze zcela přisvědčit argumentaci žalobce, že rozhodnutí o změně využití území, jak vyplývá z § 2 ZZPF, vyžaduje změna využití půdy z trvalého travního porostu na ornou půdu, nikoli naopak.
22. V důsledku nesprávných závěrů žalovaného o nutnosti rozhodnutí o změně využití území jsou logicky nesprávné také jeho závěry o tom, že žalobcem navrhovaný záměr nemůže plnit deklarovaný účel, tj. ohrazení pastvin a tudíž nesplňuje podmínku přípustného využití dle Územního plánu x. Jestliže žalobce hodlá využívat ornou půdu jako travní porost určený pro pastvu dobytka, spadá využití pozemku zcela pod tzv. hlavní přípustné využití pozemku umístěného v ploše NZ – plocha zemědělská. Ohrazení pastviny tak logicky spadá do přípustného využití uvedeného v Územním plánu pro vymezenou plochu. Nelze se ztotožnit s názorem žalovaného, že záměr žalobce nemůže splnit svůj účel proto, že nezabrání pohybu dobytka apod. Krajský soud zdůrazňuje, že každý stavební záměr, žalobcův nevyjímaje, je nutné posuzovat z logických hledisek možného využití. Jestliže žalobce vysvětlil, že navrhovaná stavba je pevným ohrazením jedné strany pozemku, přičemž k zabránění, resp. regulaci pohybu dobytka bude využívat dočasné elektrické ohradníky, nelze jeho záměru nic vytknout. Naopak se krajskému soudu jeví jako nelogické a ničím neopodstatněné požadavky stavebního úřadu a žalovaného, aby oplocení bylo provedeno po všech stranách pozemku. Takový požadavek opět nemá oporu v právních předpisech a nad to, nelze ani rozumně vysvětlit. Krajský soud důrazně připomíná žalovanému, že veřejná moc může být ve smyslu čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 4 odst. 1 Listiny uplatňována jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Tedy, pokud žalobce deklaroval, že nehodlá trvale změnit využití pozemku, nelze po něm takovou změnu jakkoli požadovat. To samozřejmě nemění nic na obecné povinnosti orgánů veřejné správy vyžadovat dodržování právních předpisů týkajících se využití zemědělské půdy, zejména pak povinností stanovených ZZPF.
23. S ohledem na skutečnost, že krajský soud shledal jako důvodné zásadní námitky týkající se právního posouzení celé věci, nezabýval se již pro nadbytečnost ostatními žalobními námitkami, směřujícími do procesního postupu správních orgánů, neboť to na rozhodnutí ve věci nemůže mít žádný vliv. Nicméně, soud považuje za potřebné žalovanému i stavebnímu úřadu připomenout, že správní řád obsahuje ve své Části první, hlavě II základní zásady, které jsou určující pro činnost správních orgánů. Konkrétně (mezi jiným) § 4 odst. 1 a § 8 stanoví, že veřejná správa je službou veřejnosti, správní orgány jsou povinny koordinovat své postupy a spolupracovat v zájmu naplnění požadavků dobré správy. Uvedená ustanovení odrážejí principy dobré správy, které jsou aplikovatelné jednak v horizontální rovině mezi vykonavateli veřejné správy, jednak ve vertikálním vztahu mezi veřejnou správou a jejími adresáty (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2008, č. j. 1 As 30/2008 - 49, publ. pod č. 1746/2009 Sb. NSS). Mezi tyto principy lze zařadit zejména soulad s právem, nestrannost, včasnost, předvídatelnost, přesvědčivost, přiměřenost, efektivnost, odpovědnost, otevřenost a vstřícnost. Takto byly vymezeny principy dobré správy veřejným ochráncem práv na konferenci Principy dobré správy konané dne 22. 3. 2006 (viz Principy dobré správy, Sborník příspěvků přednesených na pracovní konferenci, Masarykova univerzita, Brno, 2006, ISBN 80–210–4001–7); blíže také viz http://www.ochrance.cz/stiznosti-na-urady/pripady-a-stanoviska-ochrance/principy-dobre-spravy/. Za zásadní zdroj při vymezení těchto principů lze mj. považovat Evropský kodex řádné správní praxe schválený usnesením Evropského parlamentu ze dne 6. 9. 2001 (dostupný na http://www.ombudsman.europa.eu/cs/resources/code.faces#/page/1). Uvedené platí pro celou oblast veřejné správy, žalovaného nevyjímaje. Bylo (a bude) na žalovaném, aby ve svém postupu tyto principy ctil a promítl je v předmětné věci. Individuální správní akt orgánu veřejné správy musí být jasný, určitý a srozumitelný a zejména pak přesvědčivý. Adresát tohoto aktu musí být odpovídajícím způsobem seznámen se skutkovými a právními závěry správního orgánu v jeho věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2010, č. j. 8 As 60/2009 - 73). Pokud rozhodnutí orgánu veřejné moci postrádá uvedené atributy, nemůže plnit svou funkci a mohou tak být založeny důvody pro jeho zrušení v rámci soudního přezkumu podle § 76 odst. 1 s. ř. s. (blíže srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 8. 2015, č. j. 1 As 91/2015 – 47). Postup stavebního úřadu a zejména žalovaného v dané věci uvedeným principům neodpovídá; nelze přehlédnout, že v relativně skutkově i právně jednoduché věci se žalobce domohl pravomocného (nadto zamítavého) rozhodnutí až po cca 2 letech, po dvou kasačních rozhodnutích žalovaného, které, byť je soud nemůže samostatně přezkoumávat, nelze označit za vnitřně sourodé a přesvědčivé. Postup stavebního úřadu vedoucí k vydání v pořadí druhého a třetího prvostupňového rozhodnutí je již jen výsledkem nekonzistentního postupu žalovaného.     
24. Krajský soud proto ze všech uvedených důvodů napadené rozhodnutí jako nezákonné dle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil a v souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude správní orgán vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (ust. § 78 odst. 5 s. ř. s.).
25. Žalobce byl v řízení úspěšný, a proto mu krajský soud přiznal dle ust. § 60 odst. 1 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 000 Kč. Lhůtu k plnění náhrady nákladů řízení určil krajský soud s ohledem na odlišný okamžik nabytí právní moci prvostupňových rozhodnutí dle o. s. ř. a s. ř. s. na 30 dnů od právní moci rozsudku (ust. § 54 odst. 5 s. ř. s., ust. § 159 a ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

Ostrava 26. června 2019

Mgr. Jiří Gottwald

předseda senátu