[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Martina Láníčka ve věci

žalobců:        a)  A.S.

           státní příslušnost Alžírská demokratická a lidová republika

                             b) D. P.

                     oba zastoupeni advokátem Mgr. Umarem Switatem

                               sídlem Dědinova 2011/19, 148 00  Praha 4

proti

žalovanému:         Ministerstvo vnitra  

                           sídlem Nad Štolou 3, 170 34  Praha 7

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 12. 2018, č. j. MV-133157-3/OAM-2018, ve věci žádosti o nové rozhodnutí o zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění

takto:

I.          Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 28. 12. 2018, č. j. MV-133157-3/OAM-2018, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II.       Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů řízení částku 8 260 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobce a) Mg. Umara Switata, advokáta se sídlem v Praze, Dědinova 2011/19.

III.    Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni b) na náhradě nákladů řízení částku 8 260 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně b) Mg. Umara Switata, advokáta se sídlem v Praze, Dědinova 2011/19.

Odůvodnění:

1. Žalobci podali dne 29. 1. 2019 u Městského soudu v Praze společnou žalobu, ve které navrhovali, aby soud zrušil rozhodnutí žalovaného uvedené ve výroku tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Napadeným rozhodnutím žalovaný potvrdil usnesení Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 14. 9. 2018, č. j. CPR-11022-13/ČJ-2018-930310-V214 (dále jen „správní orgán prvního stupně“), kterým správní orgán prvního stupně zastavil řízení o žádosti žalobce a) o vydání nového rozhodnutí, jímž měla být podle § 122 odst. 7 zákona číslo 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zrušena platnost rozhodnutí o jeho správním vyhoštění. Správní orgány obou stupňů dospěly ke shodnému závěru, že žádost žalobce a) neodůvodňuje zahájení nového řízení, protože jeho vztah se žalobkyní b) není trvalým partnerským vztahem ve smyslu § 15a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců a žalobce a) tak nelze považovat za rodinného příslušníka občana Evropské unie.

2. Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 3. 2019, č. j. 16 A 4/2019 – 27, věc z důvodu místní nepříslušnosti postoupil Krajskému soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“).

3. Žalobci v žalobě vyslovili se závěry správních orgánů nesouhlas a namítli, že spolu trvale a dlouhodobě sdílejí společnou domácnost, společně hospodaří a tráví spolu volný čas. Napadené rozhodnutí podle jejich názoru nepřiměřeně zasahuje do jejich soukromého a rodinného života a znamená rozbití trvalého, intenzivního, dlouhodobého a funkčního citového partnerského vztahu. Žalovanému dále vytýkají, že se nesnažil blíže prověřit kvantitu a kvalitu jejich partnerského vztahu, nesnažil se řádně zjistit skutkový stav věci a neprovedl výslech svědků, kteří doložili písemná prohlášení.

4. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Poukázal na judikaturu správních soudů, podle které vztah obdobný vztahu rodinnému musí být definován tak úzce, jak je definován vztah rodinný. Poukázal také na to, že žalobce a) opakovaně porušoval zákon o pobytu cizinců, neboť pobýval na území České republiky bez platného cestovního dokladu a bez platného povolení k pobytu.

5. Ze správního spisu učinil krajský soud předně závěr, že rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 20. 3. 2016, č. j. CPR-2883/ČJ-2016-931200-SV, bylo žalobci a) uloženo správní vyhoštění a stanovena doba 6 měsíců, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členského státu Evropské unie. Podle vyznačené doložky nabylo rozhodnutí o vyhoštění právní moci dne 29. 6. 2016.

6. Ze správního spisu se dále podává, že žalobce a) podal dne 19. 3. 2018 žádost o vydání nového rozhodnutí, kterým by se zrušila platnost předchozího rozhodnutí o správním vyhoštění č. j. CPR-2883/ČJ-2016-931200-SV. V žádosti tvrdil, že se jeho poměry od původního rozhodnutí o vyhoštění změnily, protože žije ve společné domácnosti s družkou (druhou žalobkyní). Svůj vztah s družkou označil jako vztah neměnný a pevný s tím, že si oba přejí uzavřít manželství. Žalobce a) k žádosti připojil listinné důkazy (partnerská dohoda a smlouva o nájmu bytu), které po zahájení řízení doplnil mimo jiné o fotografie a písemná prohlášení matky žalobkyně b) Z. P. a žalobcova známého A. M., jejichž výslech také navrhl k důkazu. Správní orgán prvního stupně jednal jako s účastníkem řízení také s žalobkyní b) a po provedeném řízení, v jehož průběhu vyslechl oba žalobce, řízení zastavil podle § 102 odst. 4 zákona číslo 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), s odůvodněním, že nebyly splněny podmínky pro vydání nového rozhodnutí. Správní orgán prvního stupně konstatoval, že vztah žalobců nelze považovat za vztah obdobný vztahu rodinnému podle § 15a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Správní orgán prvního stupně vzal za prokázané, že žalobci spolu bydlí v jednom bytě a sdílejí společnou domácnost, oproti tomu jimi doložené doklady a skutečnosti zjištěné v průběhu řízení podle jeho závěru neprokazují existenci trvalého partnerského vztahu. Správní orgán prvního stupně v odůvodnění zastavovacího usnesení dále uvedl, že nevyslechl navržené svědky M. a P. (matku žalobkyně), neboť je považoval za nadbytečné a pro řízení za neúčelné. Správní orgán prvního stupně přihlédl také k tomu, že žalobce a) začal bydlet se žalobkyní b) až poté, co mu bylo uloženo správní vyhoštění. Proti usnesení o zastavení řízení podali odvolání oba žalobci [resp. odvolání podala žalobkyně b) a žalobce a) se k němu následně připojil]. O odvolání rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím, kterým odvolání zamítl a odvoláním napadené usnesení o zastavení řízení potvrdil. Žalovaný se podle odůvodnění napadeného rozhodnutí ztotožnil se skutkovými i právními závěry prvostupňového správního orgánu, podle kterých nebylo v řízení hodnověrným způsobem prokázáno, že žalobce a) má s občanem EU trvalý partnerský vztah. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že u žalobkyně b) chybí podrobnější znalosti o životě žalobce a), zejména o jeho početné rodině v Alžírsku a dále poukázal na rozpory ve výpovědích obou žalobců ohledně druhu a místa získaného vzdělání žalobce a) a dále na uzamčenou skříňku žalobce a) v bytě. K písemným prohlášením matky žalobkyně b) a A. M. žalovaný uvedl, že nejsou konkrétně datována a jejich obsahem jsou pouze obecná subjektivní tvrzení na podporu žalobce a). Žalovaný ve shodě se správním orgánem prvního stupně nepovažoval za přínosné ani účelné rozšiřovat dokazování o jejich výslech. Podle žalovaného se jedná o nadbytečné úkony, které nemohou přinést žádné nové poznatky. Napadené rozhodnutí bylo doručeno žalobci a) prostřednictvím zástupce dne 7. 1. 2019 a žalobkyni b) dne 10. 1. 2019.

7. Dříve než přistoupil k věcnému projednání žaloby, považoval krajský soud za nezbytné postavit pro účely tohoto řízení najisto jeho povahu a zakotvení v režimu zákona číslo 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zákona o pobytu cizinců a dalších zákonů, neboť se jedná o skutečnosti významné pro účely posouzení a určení procesních podmínek řízení. Předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí o žádosti žalobce a) o vydání nového rozhodnutí podle § 122 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, kterým by bylo zrušeno předchozí rozhodnutí o jeho vyhoštění. Soudní řád správní, jakož i některé další zákony, vymezují určitou skupinu správních řízení týkajících se cizinců, pro jejichž soudní přezkum platí několik odlišných procesních pravidel. Jedná se o řízení o přezkumu rozhodnutí ve věcech mezinárodní ochrany, správního vyhoštění, povinnosti opustit území, zajištění cizince, prodloužení doby trvání zajištění cizince a dalších rozhodnutí, jejichž důsledkem je omezení osobní svobody cizince. Pro tato soudní řízení platí, že v nich rozhoduje podle § 31 odst. 2 samosoudce, rozhodují se přednostně (§ 56 odst. 3 s. ř. s.), cizinci mohou být zastoupeni právnickou osobou, k jejímž činnostem patří poskytování právní pomoci uprchlíkům nebo cizincům (§ 35 odst. 5 s. ř. s.) a žalobci z řad cizinců jsou osvobozeni od soudních poplatků (§ 11 odst. 2 písm. i/ zákona číslo 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů). Některá další speciální pravidla platí výhradně pro přezkum rozhodnutí o správním vyhoštění, a to např. pokud jde o lhůtu k podání žaloby, která podle § 172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců činí 10 dnů od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni, dále o lhůtu pro vydání rozhodnutí (podle § 172 odst. 8 zákona o pobytu cizinců činí 60 dnů). Naopak ohledně místní příslušnosti správních soudů pro rozhodování o přezkumu rozhodnutí o správním vyhoštění neplatí speciální pravidla stanovená pro přezkum rozhodnutí vydaných podle zákona o  pobytu cizinců v § 172 odst. 7 zákona o pobytu cizinců (krajský soud, v jehož obvodu je cizinec v den podání žaloby hlášen k pobytu) a místní příslušnost se řídí podle obecných pravidel s. ř. s. (sídlo prvostupňového správního orgánu).

8. Krajský soud po ověření, že předestřená otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi správních soudů výslovně a jednoznačně vyřešena, učinil závěr, že předmětem tohoto soudního přezkumu není žádné z řízení vyjmenovaných v § 31 odst. 2 s. ř. s. Nemůže být pochyb o tom, že napadené rozhodnutí není rozhodnutím ve věci mezinárodní ochrany, povinnosti opustit území, zajištění cizince, nebo prodloužení doby trvání jeho zajištění. V případě napadeného rozhodnutí se ale nejedná ani o rozhodnutí o správním vyhoštění (pokud by tomu tak bylo, tak by žaloba byla již opožděná) ani o rozhodnutí, jehož důsledkem je omezení osobní svobody cizince. Podle závěru krajského soudu se tak na předmětný soudní přezkum vztahují obecná pravidla platná pro řízení v pobytových věcech cizinců, včetně místní příslušnosti (podle místa pobytu cizince), poplatkové povinnosti a senátního rozhodování.

9. Dále se krajský soud zabýval tím, zda žalobní legitimace svědčí oběma žalobcům. Nemůže být pochyb o žalobci a), o jehož žádosti bylo vedeno celé správní řízení. Žalobcovo připojení se k odvolání žalobkyně b) posoudil žalovaný podle obsahu napadeného rozhodnutí jako odvolání a věcně jej projednal. Žalobce a) tak nepochybně je podle § 65 odst. 1 s. ř. s. legitimován k podání správní žaloby proti konečnému správnímu rozhodnutí v řízení o jeho žádosti. Oproti tomu je sporná aktivní legitimace žalobkyně b), která je občankou České republiky a žalobce a) od ní odvíjí svůj statut rodinného příslušníka občana EU. Judikatura správních soudů je již ustálená v názoru, že manželka cizince, od které cizinec odvíjí pobytový důvod a uvádí skutečnosti týkající se jejich rodinného a soukromého života, má mít v řízení o správní žalobě proti rozhodnutí správních orgánů týkající se pobytu cizince postavení osoby zúčastněné na řízení podle § 34 s. ř. s. (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2012, čj. 5 As 104/2011 - 102, č. 2781/2013 Sb. NSS, ze dne 23. 4. 2015, č.j. 7 Azs 80/2015 - 31, nebo ze dne 14. 1. 2016, čj. 7 Azs 301/2015 - 26). Přestože si je krajský soud vědom rozdílných podmínek pro postavení osoby zúčastněné na řízení a pro žalobní legitimaci podle § 65 odst. 1 s. ř. s., dospěl k závěru, že je namístě žalobkyni b) aktivní legitimaci v tomto řízení přiznat. Žalobkyně b) se od počátku účastnila správního řízení, vyjadřovala se, přičemž uplatňovala nejen námitky týkající se jejího manžela, ale namítala také vlastní dotčení na právech, ke kterému by v případě vyhoštění žalobce a) došlo, a proti prvostupňovému usnesení podala také samostatné odvolání, ke kterému se žalobce a) toliko připojil. Žalovaný sice žalobkyni neuvedl coby odvolatele v záhlaví napadeného rozhodnutí, v odůvodnění se však odvoláním žalobkyně b) věcně zabýval. Krajský soud proto uzavřel, že žalobkyně b) je aktivně legitimována k podání správní žaloby a splnila procesní podmínky pro její věcné projednání, včetně vyčerpání řádných opravných prostředků ve správním řízení.

10.                      Krajský soud poté, kdy ověřil splnění procesních podmínek řízení, včetně včasnosti žaloby, přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů podle § 75 odst. 2 s. ř. s. a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Ve věci rozhodl krajský soud bez nařízení jednání, protože dospěl k závěru o vadě řízení podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., která má za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí.

11.                      Přezkoumávané správní řízení bylo vedeno o žádosti žalobce a) o vydání nového rozhodnutí, kterým by bylo zrušeno rozhodnutí o jeho vyhoštění. Žalobce a) tvrdil, že se po pravomocném rozhodnutí o správním vyhoštění stal rodinným příslušníkem občana Evropské unie podle § 15a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců.

12.                      Podle § 122 odst. 7 zákona o pobytu cizinců Policie vydá na žádost cizince, který se po nabytí právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění stal občanem jiného členského státu Evropské unie, nové rozhodnutí, kterým zruší rozhodnutí o správním vyhoštění, pokud nehrozí nebezpečí, že by mohl při svém pobytu na území ohrozit bezpečnost státu, závažným způsobem narušit veřejný pořádek nebo ohrozit veřejné zdraví. Obdobně policie postupuje v případě cizince, který se po pravomocném rozhodnutí o správním vyhoštění stal rodinným příslušníkem občana Evropské unie.

13.                      Podle § 15a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců se  za rodinného příslušníka občana Evropské unie se považuje též cizinec, který prokáže, že má s občanem Evropské unie trvalý partnerský vztah, který není manželstvím, a žije s ním ve společné domácnosti; při posuzování trvalosti partnerského vztahu se zohlední zejména povaha, pevnost a intenzita vztahu.

14.                      Podle § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců se ustanovení tohoto zákona týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie se použijí i na cizince, který je rodinným příslušníkem státního občana České republiky.

15.                      Pro posouzení důvodnosti žaloby je rozhodující, zda vztah mezi žalobcem a) a žalobkyní b) vykazoval v době rozhodování správních orgánů znaky trvalého partnerského vztahu ve smyslu § 15a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, resp. zda obstojí závěry žalovaného, že podmínky stanovené v citovaném zákonném ustanovení u žalobců splněny nebyly. Žalovaný správně vyložil, že § 15a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců obsahuje dvě podmínky, a to: i) soužití cizince s občanem EU ve společné domácnosti a ii) existence trvalého vztahu mezi nimi, který je obdobný vztahu rodinnému. Pouze při současném splnění obou podmínek lze cizince považovat pro účely zákona o pobytu cizinců (včetně § 122 odst. 7) za rodinného příslušníka občana EU. Správní orgány dospěly ke shodnému závěru, že první z uvedených podmínek splněna byla, nepovažovaly však za splněnou podmínku druhou, tedy existenci trvalého partnerského vztahu mezi žalobci. Podle shodného závěru správních orgánů, žalobce a) v řízení existenci takového vztahu „hodnověrným způsobem“ neprokázal a žalovaný nadto konstatoval své pochybnosti spočívající v neznalosti žalobcovy rodiny ze strany žalobkyně b), zamykání skříně a rozpory ve výpovědích ohledně místa a druhu dosaženého vzdělání žalobce a).

16.                      Žalobní námitky proti závěrům žalovaného se týkají výhradně průběhu dokazování před správními orgány. Za klíčovou považuje krajský soud námitku neprovedení důkazu výslechem svědků M. a matky žalobkyně b). Výslech obou svědků byl navržen již ve fázi řízení před správním orgánem prvního stupně, ale oba správní orgány svědecké výpovědi odmítly s poukazem na jejich nadbytečnost a nemožnost přinést žádné nové poznatky. S neprovedením navržených důkazů ani s odůvodněním tohoto postupu nemůže krajský soud souhlasit. Oba navržení svědci sepsali prohlášení, ve kterých uváděli skutečnosti, jež nepochybně mohou mít vliv na posouzení trvalosti partnerského vztahu mezi oběma žalobci. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že obě prohlášení „….potvrzují skutečnost existence citového vztahu mezi oběma účastníky řízení. Dále je z nich patrná snaha pomoci p. S. A. získat pobytové oprávnění na území ČR, avšak jejich obsahem jsou natolik obecná subjektivní tvrzení na podporu osoby I. účastníka řízení, že odvolací orgán ve shodě se správním orgánem I. stupně nepovažuje za přínosné ani účelné, rozšiřovat za těchto okolností podklady rozhodnutí o další důkazní prostředky v tomto smyslu, zejména o výslechy obou uvedených prohlašovatelů.“ Krajský soud nevytýká žalovanému, že uvedená prohlášení nepovažoval sama o sobě za dostatečná k prokázání existence trvalého partnerského vztahu mezi žalobci, o to více však vyvstala potřeba provést výslech jejich autorů, obzvlášť když byl navržen. Pomine-li krajský soud fakt, že každá svědecká výpověď je do jisté míry subjektivní, tak nic nebránilo správním orgánům navržené svědky vyslechnout, případně je konfrontovat s jejich prohlášeními a dalšími provedenými důkazy, pokud by mezi nimi byly rozpory. Judikatura správních soudů je dlouhodobě ustálená na závěru, že ve správním řízení je možné návrh na provedení důkazu odmítnout pouze za situace, kdy tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení nebo tehdy, pokud důkaz není způsobilý vyvrátit nebo potvrdit tvrzenou skutečnost, tzn. nedisponuje vypovídací potencí, či pro jeho nadbytečnost, byla-li již skutečnost, která má být dokazována, v dosavadním řízení bez důvodných pochybností postavena najisto (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, čj. 5 Afs 147/2004 - 89, č. 618/2005 Sb. NSS). Nic takového v přezkoumávané věci nenastalo. Žalovaný sice konstatoval některé pochybnosti spočívající v neznalosti žalobcovy rodiny v Alžírsku, uzamčenou skříň žalobce a) ve společném bytě (na vysvětlení uzamčené skříně se však správní orgán prvního stupně dotazoval paradoxně pouze žalobkyně a nikoli žalobce) a neznalost místa a druhu dosaženého vzdělání žalobce a) ze strany žalobkyně b). Jedná se sice o indicie, ke kterým lze přihlédnout při hodnocení provedených důkazů, rozhodně však na nich nelze bez dalšího vybudovat závěr o skutkovém stavu, který by byl oponentní ke skutkové verzi žalobců a bez jakýchkoliv pochybností ji vylučoval, což se ostatně z napadeného rozhodnutí ani nepodává. Stejně tak je pro závěr o existenci trvalého partnerského vztahu bez právního významu, že oba účastníci nejsou na sobě závislí ekonomicky ani osobní péčí. Žalovaný uzavřel, že žalobce a) neprokázal existenci trvalého partnerského vztahu se žalobkyní b). Aby však takový závěr mohl obstát, je třeba žalobci a) umožnit unesení důkazního břemene, což znamená provést jím navržené důkazy výslechem svědků, u kterých nelze předem vyloučit jejich nepoužitelnost tak, jak to učinily správní orgány v odůvodnění svých rozhodnutí (resp. správní orgán prvního stupně v usnesení).

17.                      Krajský soud uzavírá, že bez provedení navržených důkazů výslechem svědků M. a P. nelze považovat zjištěný skutkový stav za úplný a dostatečný pro rozhodnutí o žádosti žalobce a). Správní orgány se tímto postupem dopustily vady řízení podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., která má za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. Proto krajskému soudu nezbylo, než napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1 a 4 s. ř. s.). V dalším řízení jsou správní orgány vázány právním názorem krajského soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Na žalovaném bude, aby doplnil dokazování v intencích závazného právního názoru krajského soudu a doplněné důkazy vyhodnotil ve vzájemné souvislosti s již provedenými důkazy. Teprve poté bude možné učinit konečný závěr o skutkovém stavu v rozsahu potřebném pro právní posouzení věci.          

18.                      O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. a každému z žalobců, kteří byli v řízení procesně úspěšní, přiznal proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci mají v řízení postavení samostatných účastníků řízení, proto taky rozhodl krajský soud o právu na náhradu nákladů řízení u každého z nich zvlášť a uložil žalovanému povinnost nahradit každému z žalobců náklady řízení v celkové výši 8 260 Kč. Tyto náklady sestávají shodně u každého z žalobců ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 000 Kč a z nákladů právního zastoupení ve výši 5 260 Kč. Při určení výše přísudku vycházel krajský soud podle § 35 odst. 2 věty za středníkem s. ř. s. z vyhlášky číslo 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“). Žalobci byli v řízení zastoupeni společným advokátem a v těchto případech určuje advokátní tarif v § 12 odst. 4 za každou zastupovanou osobu mimosmluvní odměnu sníženou o 20 %, což při sazbách podle § 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5 advokátního tarifu činí 2 480 Kč za osobu a úkon. Advokát žalobců učinil v řízení dva společné úkony (1. převzetí a příprava zastoupení a 2. - sepis žaloby) a jeho celková odměna podle advokátního tarifu činí za každého z žalobců 4 960 Kč. Součástí přísudku je také náhrada hotových výdajů advokáta v paušální výši 300 Kč za úkon podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, což při dvou úkonech činí 600 Kč a každý z žalobců má pak právo na náhradu jedné poloviny těchto režijních paušálů, t.j. na 300 Kč. Platebním místem pro zaplacení přisouzené náhrady nákladů řízení je podle přiměřeného (§ 64 s. ř. s.) použití § 149 odst. 1 zákona číslo 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, advokát žalobců a lhůtu k plnění krajský soud prodloužil na 30 dnů s ohledem na okamžik nabytí právní moci správních rozsudků, který nastává již doručením rozsudku.  

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat nařízení výkonu rozhodnutí.

Ostrava 27. června 2019

JUDr. Monika Javorová

předsedkyně senátu