č. j. 22 A 207/2017 - 46

 

 

 

 

 

[OBRÁZEK]

 

ČESKÁ REPUBLIKA

 

ROZSUDEK

 

JMÉNEM REPUBLIKY

 

 

 

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Martina Láníčka ve věci

 

žalobkyně:  B.T. H.

zastoupená Mgr. Markem Sedlákem, advokátem

sídlem Příkop 834/8, 602 00  Brno

proti

žalovanému:   Ministerstvo zahraničních věcí

sídlem Loretánské náměstí 5/101, 118 00  Praha

 

o přezkoumání rozhodnutí ministra zahraničních věcí ze dne 24.11.2017 č.j. 119682/2017-OPL, ve věci povolení k dlouhodobému pobytu

 

takto:

 

I. Rozhodnutí ministra zahraničních věcí ze dne 24.11.2017 č.j. 119682/2017-OPL se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

 

II.  Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 9 800 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Marka Sedláka, advokáta se sídlem Příkop 834/8, 602 00  Brno.

 

 

 

 

 

Odůvodnění:

 

  1. Žalobkyně se domáhala zrušení výše uvedeného rozhodnutí, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Velvyslanectví České republiky v Hanoji (dále jen „velvyslanectví“) ze dne 3.10.2017 č. j. 2993/2017-HANOI-IV (dále jen „rozhodnutí 1.stupně“), kterým byla zamítnuta žalobkynina žádost o upuštění od osobního podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu a zastaveno řízení o této žádosti podle § 169d odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
  2. Žalobkyně v žalobě namítla, že s ohledem na novelu zákona o pobytu cizinců využila jediný zákonný postup, tedy požádala o upuštění od osobního podání žádosti a doložila důvody pro upuštění. Podle žalobkyně, pokud žadatel doloží objektivní důvody, velvyslanectví musí upustit od požadavku osobního podání (žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 57 A 53/2015 a na něj navazující rozsudek Nejvyššího správního soudu – dále jen „NSS“ – ze dne 25.5.2017 sp. zn. 10 Azs 97/2017). Žalobkyně uvedla, že na velvyslanectví se nic nezměnilo ani po vydání přelomových rozsudků NSS (č.j. 10 Azs 153/2016-52 a č.j. 7 Azs 227/2016-36), ke dni podání žádosti zůstal nezměněn i systém Visapoint. Ten byl ukončen k 31.10.2017 bez oficiálního uvedení důvodu, přičemž náměstek ministra zahraničí odpovědný za konzulární činnosti připustil v rozhovoru pro týdeník Respekt 3.11.2017, že ministerstvo zahraničních věcí si bylo vědomo nezákonnosti systému Visapoint a jeho vrcholné neetičnosti již nejméně od seznámení se s rozsudky NSS z května 2017. Žalobkyně dále namítla, že důvody pro upuštění od osobního podání mohou být jakékoli, včetně toho, že žadatel není schopen zaregistrovat se v systému Visapoint. V zákoně o pobytu cizinců nebyl stanoven žádný způsob sjednání termínu, takže nelze rozhodnout o nepřijatelnosti žádosti podle § 169h odst. 1 písm. a) tohoto zákona. K § 169f zákona o pobytu cizinců žalobkyně uvedla, že velvyslanectví nemůže zveřejnit jakýkoli způsob sjednání termínu podle vlastního uvážení, ale pouze způsob výslovně stanovený zákonem o pobytu cizinců. Žalobkyně namítla, že podala žádost osobně, v souladu s § 169d odst. 2 větou prvou zákona o pobytu cizinců. Problémem by mohla být pouze část tohoto ustanovení – „v době určené pro jednotlivé druhy a účely pobytových oprávnění“, avšak zákon pro tuto podmínku neurčuje žádná pravidla, proto je podle žalobkyně nepřípustné, aby si je určovalo samo velvyslanectví – žalobkyně tak mohla podat žádost účinně kdykoliv v pracovní době velvyslanectví. Žalobkyně doložila důvodnost žádosti o upuštění od osobního podání žádosti několika neúspěšnými pokusy o registraci v systému Visapoint. Systém byl nastaven tak, že žadatel nevěděl, jestli se volný termín uvolní následující minutu nebo až za několik dní. Provádět „filtraci zájemců“ prostřednictvím Visapointu odporuje podle žalobkyně zákonu, když systém není transparentní, zavedla by se tím diskriminace na základě státní příslušnosti. Velvyslanectví si má zorganizovat chod tak, aby žadatelé měli možnost podat žádost osobně v přiměřeném čase a lidsky důstojným způsobem. Postup velvyslanectví a žalovaného v případě žalobkyně je v rozporu se Směrnicí o právu na sloučení rodiny 2003/86/ES.
  3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Zdůraznil, že velvyslanectví rozhoduje na základě správního uvážení a že žalobkyní uvedené judikáty jsou nepřípadné. Z rozhovoru pro týdeník Respekt nelze dovodit, že by ministerstvo zahraničních věcí jakkoli podporovalo nezákonný projekt. Důvody, objektivně bránící žadateli dostavit se osobně, bývají v praxi zejména důvody zdravotní nebo sociální. Nemůže se však jednat o důvody tkvící v tom, že žadatel nebyl úspěšný v získání termínu prostřednictvím registračního systému. K určení způsobu sjednání termínu je velvyslanectví zmocněno § 169f zákona o pobytu cizinců.
  4. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s.ř.s.“), a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
  5. Z obsahu správních spisů soud zjistil, že žalobkyně se dne 1.9.2017 dostavila na velvyslanectví,  a to na základě registrace ve Visapointu pro podání žádosti o dlouhodobé vízum za účelem studia. Žádost byla vyhodnocena jako nepřijatelná. Žalobkyně přímo na místě podala žádost o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny, předložila výpisy ze systému Visapoint (6 neúspěšných pokusů o registraci v období od 24. do 31.8.2017). Velvyslanectví rozhodnutím ze dne 3.10.2017 zamítlo žádost o upuštění od osobního podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu a zastavilo řízení o této žádosti podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Žalobkynin postup vyhodnotilo velvyslanectví jako obcházení zákona – žadatel je povinen zaregistrovat se ve Visapointu k podání takové žádosti,  o jejíž podání skutečně usiluje. Neúspěšné pokusy o registraci nemohou být samy o sobě důvodem pro upuštění od osobního podání. Žalobkynin rozklad byl zamítnut napadeným rozhodnutím ze dne 24.11.2017, v němž ministr rozvedl argumentaci velvyslanectví a dodal, že situace v době vydání rozsudku NSS ve věci Visapoint byla odlišná od té, která nastala po novele zákona o pobytu cizinců zákonem č. 222/2017 Sb., v němž by zastupitelské úřady výslovně zmocněny k provádění regulace (filtrace) podávaných žádostí.
  6. Stejnou situaci jako v daném případě řešil NSS v rozsudku ze dne 5.12.2018 č.j. 1 Azs 195/2018-48 (žalobkyně se zaregistrovala k podání žádosti o dlouhodobé vízum za účelem studia, při osobní návštěvě velvyslanectví 22.9.2017 požádala o upuštění od osobního podání žádosti          o dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny, žádost odůvodnila nemožností registrace v systému Visapoint). NSS se po připomenutí rozhodujících ustanovení zákona o pobytu cizinců (§ 169d odst.1, 2 a 3, § 169f) věnoval především platností dosavadní judikatury s ohledem na novelu zákona o pobytu cizinců provedenou zákonem č. 222/2017 Sb. s účinností od 15.8.2017. K tomu uvedl:
  7. [36] Rozhodnutí rozšířeného senátu ve věci Visapoint, ze kterého krajský soud při posouzení věci vycházel, i související usnesení rozšířeného senátu 30. 5. 2017, č. j. 7 Azs 227/2016 – 36, č. 3603/2017 Sb. NSS (ze kterého vychází NSS), byla vydána před účinností výše uvedené novely. To však neznamená, že by ze závěrů uvedených v těchto rozhodnutích nebylo možné  v posuzované věci vycházet, neboť závěry rozšířeného senátu ve vztahu ke způsobu podání žádosti o pobytová oprávnění jsou obecně platné a je k nim třeba přihlížet při interpretaci relevantní právní úpravy v zákoně o pobytu cizinců. Další důvod, pro který je třeba z těchto závěrů vycházet také v posuzované věci, spočívá v tom, že se týkají konkrétně systému Visapoint, o kterém stěžovatel tvrdí, že v něm žalobkyně měla registrovat pro podání své žádosti o pobytové oprávnění. Ostatně sám stěžovatel konstatuje, že vzhledem k pokročilému legislativnímu procesu nemohla novela zákona o pobytu cizinců účinná od 15. 8. 2017 na závěry rozšířeného senátu adekvátně reagovat. [37] V posuzované věci lze tudíž plně vycházet z rozsudku rozšířeného senátu ve věci Visapoint, který v bodech 97, 98 a 101 k povinnosti žadatelů objednat se v systému Visapoint a k žádostem neregistrovaných v tomto systému mimo jiné uvedl, že „na jedné straně účinky žádosti „nouzově“ podané způsobem, který je obecně vzato nežádoucí, avšak který je jedinou účinnou obranou žadatele před nezákonným jednáním veřejné správy spočívajícím v tom, že mu neposkytne v přiměřené lhůtě možnost podání žádosti postupem zákonem standardně předpokládaným. Zde rozšířený senát konstatuje, že závěry judikatury o tom, že žádost je za takovýchto podmínek podána účinně, jsou v podmínkách dosavadního jednání veřejné správy zcela správné a jsou jediným alespoň v určité míře účinným nástrojem k ochraně práva žadatelů na to, domáhat se stanoveným postupem svého práva u správního orgánu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Dokud veřejná správa svůj přístup zásadně nezmění, není důvodu na nich cokoli měnit. [38] Dalším aspektem věci je však samotné nezákonné jednání veřejné správy spočívající v řadě dílčích nezákonných postupů. V první řadě je nezákonným zásahem již samotná nemožnost získat v přiměřené době termín pro osobní podání žádosti; pokud vskutku k takovému stavu dochází, a to ať již jakýmikoli konkrétními mechanismy (tj. za využití systému Visapoint tam, kde zákon k jeho užití zastupitelský úřad opravňuje,  i použitím jiných způsobů určení termínu pro osobní podání žádosti tam, kde povinnost předem si sjednat termín podání žádosti nelze žadateli uložit), jde nepochybně o nezákonný zásah zastupitelského úřadu do práva žadatelů na to, aby jejich žádost byla v přiměřené lhůtě přijata a posouzena. Na tuto prvotní nezákonnost navazuje podle poznatků plynoucích z jiných obdobných věcí již řešených Nejvyšším správním soudem jednání konkrétních pracovníků, jímž je žadatelům bráněno podat žádost bez předchozí (fakticky podle tvrzení žadatelů nemožné) registrace v systému Visapoint. Tato jednání mohou podle okolností být rovněž nezákonným zásahem, například již jen proto, že u konkrétního pobytového oprávnění nemusí ze zákona plynout povinnost žadatele předem si sjednat termín podání žádosti uložená mu zastupitelským úřadem, anebo proto, že jsou fakticky pokračováním předchozího šikanózního způsobu využití systému Visapoint ve vztahu k žadatelům o ta pobytová oprávnění,      u nichž by požadavek předem si sjednat termín podání žádosti byl přípustný. Je na veřejné správě, jakým způsobem „technicky“ uspořádá vyřizování žádostí o nejrůznější pobytová oprávnění tak, aby byla schopna je za přiměřených nákladů zvládat. Musí však v každém případě umožnit žadatelům takové žádosti v přiměřeném časovém horizontu a lidsky důstojným způsobem podat. Je na veřejné správě, zda ke splnění tohoto úkolu využije informační technologie, vícestupňovou proceduru posuzování žádostí, prvky náhodného výběru, nástroje ekonomické regulace (správní poplatky v citelné výši) anebo kombinaci některých z těchto či jiných nástrojů. Zvolené nástroje však musí být založeny na racionálních a férových pravidlech a umožňovat průběžnou i následnou kontrolu toho, že nejsou zneužívány či používány svévolně.“
  8. Dále se NSS zabýval i hodnocením neúspěšných pokusů o registraci v systému Visapoint: [40] Podle stěžovatele několikeré neúspěšné pokusy o registraci nepředstavují důvod, pro který by mohla žalobkyně na zákonem stanovený způsob registrace rezignovat. Soud stěžovatelův názor nesdílí. Systém Visapoint uvolňoval termíny pro registraci žádosti nahodile, což v kombinaci        s naprosto nedostačujícím počtem takto uvolňovaných termínů vyústilo v praktickou nemožnost žádost v tomto systému registrovat v přiměřené lhůtě. S ohledem na tento aspekt systému Visapoint nebylo možné zaručit, že žalobkyně získá termín pro registraci žádosti a mohlo snadno dojít k tomu, že žalobkyni by se nepodařilo v tomto systému získat termín k podání žádosti několik měsíců, let, či dokonce nikdy. Systém Visapoint vskutku reguloval počet podávaných žádostí, což stěžovatel zmiňuje v kasační stížnosti. Činil tak však nepřípustným způsobem, znemožňujícím podat osobně žádost o pobytový titul lidsky důstojným způsobem a v přiměřené době, a je proto v judikatuře správních soudů opakovaně a dlouhodobě označován jako neodpovídající požadavkům zákona (v poslední době např. rozsudky ze dne 15. 8. 2018, č. j. 4 Azs 150/2018 – 35, ze dne 25. 10. 2018, č. j. 4 Azs 249/2018 – 49, aj.). [41] Závěr krajského soudu, že na žádost žalobkyně bylo nutno pohlížet jako na účinně podanou, považuje soud za správný. Zde lze odkázat na závěry uvedené v bodu 39 usnesení rozšířeného senátu č. j. 7 Azs 227/2016 – 36. Zde rozšířený senát k žádosti o pobytové oprávnění podané na zastupitelském úřadu jiným způsobem než osobně v termínu určeném zastupitelským úřadem k jejímu podání (ať již jej zastupitelský úřad určuje pomocí systému Visapoint nebo jinak), a to z důvodu, že konkrétní podmínky neumožňovaly osobní podání žádosti lidsky důstojným způsobem               v přiměřeném čase, uvedl, že „taková žádost je účinně podána, i když nebyla podána osobně, řízení o ní tedy bylo zahájeno, a navíc příslušný orgán nemůže žádosti nevyhovět jen proto, že nebyla podána osobně. Okolnost, zda současně s podáním žádosti jinak než osobně žadatel podal i žádost o upuštění od osobního projednání žádosti, není sama o sobě rozhodná – podstatné je pouze, zda žadatel žádost o dlouhodobý nebo trvalý pobyt či  o dlouhodobé vízum podal nikoli osobně proto, že osobní podání žádosti lidsky důstojným způsobem v přiměřeném čase konkrétní podmínky neumožňovaly. Případná s tím spojená žádost o upuštění od osobního projednání žádosti může být však vhodným prostředkem jak tvrdit a osvědčit, že vskutku osobní podání žádosti lidsky důstojným způsobem v přiměřeném čase za konkrétních podmínek nebylo možné.“ [42] S ohledem na výše uvedené se soud plně ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že žalobkyní doložená nemožnost získat registraci k podání žádosti v systému Visapoint představuje odůvodněný případ ve smyslu § 169d odst. 3 věty prvé zákona o pobytu cizinců, kdy nebylo na místě trvat na požadavku osobního podání žádosti po předchozím sjednání termínu k podání žádosti ve smyslu § 169d odst. 1 a 2 ve spojení s § 169f zákona o pobytu cizinců. [43] Výše zmíněné závěry nevyvrací ani argumentace stěžovatele, že systém Visapoint měl oporu v § 169f zákona o pobytu cizinců, byl provozován ve 37 destinacích a že se žalobkyni podařilo v systému Visapoint zaregistrovat k podání žádosti        o dlouhodobý pobyt za jiným účelem. Tato argumentace totiž nijak nezpochybňuje shora vyslovené závěry, že žalobkyni nebylo umožněno osobní podání žádosti o konkrétní pobytové oprávnění důstojným způsobem a v přiměřeném čase.
  9. Krajský soud v nyní přezkoumávané věci neshledal důvod odchýlit se od výše uvedených závěrů NSS, které považuje za zcela přiléhavé pro danou věc. Za stěžejní považuje krajský soud závěr, že žalobkyní doložená nemožnost získat registraci k podání žádosti v systému Visapoint představuje odůvodněný případ ve smyslu § 169d odst. 3 věty prvé zákona o pobytu cizinců, kdy nebylo na místě trvat na požadavku osobního podání žádosti po předchozím sjednání termínu k podání žádosti ve smyslu § 169d odst. 1 a 2 ve spojení s § 169f zákona o pobytu cizinců, proto se již dále nezabýval detailnám rozborem právní úpravy, namítaným žalobkyní v teoretické rovině. Krajský soud pouze považuje za vhodné korigovat žalobkynin názor založený na odkazu na rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 57 A 53/2015 a na něj navazující rozsudek NSS ze dne 25.5.2017 sp. zn. 10 Azs 97/2017 – z těchto rozsudků nevyplývá, že by velvyslanectví muselo upustit od osobního podání žádosti, nýbrž, že musí zvážit upuštění od osobního podání, má-li k dispozici důkazy a tvrzení, že tu jsou skutečnosti nasvědčující existenci odůvodněného případu ve smyslu příslušného ustanovení zákona o pobytu cizinců. Pokud jde o námitku rozporu postupu správních orgánů se Směrnicí o právu na sloučení rodiny, tu ponechává krajský soud stranou, neboť věc se (stejně jako v případě citovaném v rozsudku NSS č.j. 1 Azs 195/2018-48) nachází  v „předprocesní fázi“, tj. ve fázi, zda vůbec byla žádost účinně podána, a ještě nebyl prostor k věcnému posouzení této žádosti.
  10.                      Krajský soud tedy s ohledem na výše uvedené zrušil napadené rozhodnutí pro nezákonnost v souladu s § 78 odst. 1 s.ř.s. a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení, v němž je vázán názorem soudu, vyjádřeným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). Krajský soud rozhodoval ve věci bez nařízení jednání, neboť s tím účastníci souhlasili (§ 51 odst. 1 s.ř.s.).
  11.                      O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť žalobkyně byla v řízení procesně úspěšná a vzniklo jí tak vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyniny náklady tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč a náklady právního zastoupení (2 úkony právní služby po 3 100 Kč, 2x režijní paušál po 300 Kč – převzetí věci a sepis žaloby v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení dle § 64 s.ř.s. ve spojení s § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. (dále jen „o.s.ř.“) k rukám advokáta, který ji v řízení zastupoval. Vzhledem k odlišné úpravě s.ř.s. a o.s.ř., týkající se nabytí právní moci rozhodnutí (srov. § 54 odst. 5 s.ř.s., § 159, § 160 odst. 1 o.s.ř.), uložil soud žalovanému povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku.

 

Poučení:

 

 

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu.

 

 

  

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

 

Ostrava 25. července 2019

 

JUDr. Monika Javorová

předsedkyně senátu

 

 

 

Shodu s prvopisem potvrzuje