č. j. 17 Ad 8/2019 - 21

 

 

 

 

 

[OBRÁZEK]

 

ČESKÁ REPUBLIKA

 

ROZSUDEK

 

JMÉNEM REPUBLIKY

 

 

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Zorou Šmolkovou ve věci

 

žalobce: P. K.,

zastoupen Mgr. Janem Drevňákem, advokátem

sídlem Emila Fily 296/13, Mariánské Hory, 709 00  Ostrava

proti

žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí

sídlem Na Poříčním právu 1, 128 01  Praha 2

 

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 12. 2018 č. j. MPSV-2018/205465-421/1, o podpoře v nezaměstnanosti,

 

takto:

 

  1. Žaloba se zamítá.

 

  1. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

 

         Odůvodnění:

 

  1. Žalobce se žalobou doručenou Krajskému soudu v Ostravě dne 21. 2. 2018 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 12. 2018 č. j. MPSV-2018/205465-421/1 (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítající odvolání žalobce a potvrzující rozhodnutí Úřadu práce ČR (dále jen „úřad práce“) ze dne 3. 9. 2018 č. j. OTA-5810/2018-K1, kterým žalobci nebyla přiznána podpora z nezaměstnanosti od 16. 7. 2018. Žalobce s napadeným rozhodnutím nesouhlasil.

 

  1. Předně namítl vadu prvostupňového rozhodnutí, pro kterou bylo toto rozhodnutí pro žalobce jako právního laika nesrozumitelné a nepřezkoumatelné, neboť v jeho výroku není odkaz na konkrétní právní předpis, platný v České republice, neboť je zde uvedeno pouze číslo paragrafu a dodatek „zákona“. Na nesrozumitelnosti nemůže nic změnit citace zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v uvozovací větě rozhodnutí, neboť tato zkratka je výkladově spojena pouze s působností a příslušností orgánu, který věcně problematiku řeší.

 

  1. Stěžejní námitkou žalobce je chybný a formální výklad pojmu „zachování bydliště“, jehož posouzení předurčuje to, zda byl žalobce tzv. přeshraničním pracovníkem. Žalobce tvrdí, že jeho bydliště bylo i po dobu výkonu práce ve Spolkové republice Německo zachováno v České republice, což dovozoval z rozsáhlé doby, kterou v České republice v průběhu roku trávil a která překračovala dobu řádné dovolené; při prokázání této doby žalovaný bezdůvodně nadřadil cestovní doklady jiným důkazním prostředkům - výslechům osob. Žalobce si bydliště v České republice zachoval nejen z důvodu bydlení, ale i z dalších hledisek (pomoc při ošetřování člena rodiny, žádosti o studium na vysoké škole apod.). Skutečnost, zda byl žalobce účasten v České republice na nemocenském pojištění, je pro věc nerozhodná.

 

  1. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. Poukázal na napadené rozhodnutí a zopakoval argumentaci zde uvedenou; poukázal na výklad Správní komise pro koordinaci systémů sociálního zabezpečení č. U2 z 12. 5. 2009 o rozsahu působnosti čl. 65 odst. 2 nařízení 883/2004., na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci C-523/07 z 21. 1. 2009, a zdůraznil, že ne každý, kdo vyjede za prací za hranice České republiky a Českou republiku považuje stále za svou domovinu, kde má přátele a rodinu, je přeshraniční pracovník

 

  1. Krajský soud poté, co zjistil, že žaloba byla podána včas ve lhůtě dvou měsíců po doručení písemného vyhotovení rozhodnutí žalovaného žalobci, tedy v souladu s ustanovením § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu s ustanovením § 75 odst. 2 s. ř. s. v mezích žalobních bodů a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná; ve věci rozhodl bez jednání v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť s tímto postupem oba účastníci souhlasili.

 

  1. Ze správního spisu a ze shodných skutkových tvrzení žalobce a žalovaného krajský soud zjistil, že žalobce požádal dne 16. 7. 2018 úřad práce o zprostředkování zaměstnání, současně požádal o podporu v nezaměstnanosti. V žádosti uvedl, že v době od 21. 7. 2015 do 6. 7. 2018 pracoval pro společnost John Spedition GmbH, Německo a předložil potvrzení této společnosti o době zaměstnání.  Dne 8. 8. 2018 žalobce vyplnil dotazník pro zpětné určení státu bydliště pro účely aplikace koordinačních nařízení EU pro období pobytu a výkonu výdělečné činnosti v zahraničí, současně předložil jízdenky, letenky a doklady o nákupu pohonných hmot, vztahující se k cestám domů. Poté, co úřad práce seznámil žalobce s výsledky dokazování, rozhodl dne 4. 9. 2018 tak, že podporu v nezaměstnanosti žalobci nepřiznal.

 

  1. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, ve kterém k prokázání zachování bydliště předložil faktury z hotelů, kde bydlel v době pobytu v České republice, čestné prohlášení jeho prababičky A. H. o jeho pomoci při péči o ni, lékařské zprávy o ošetřeních a přihlášku na vysokou školu.

 

  1. O odvolání rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím.

 

  1. Podle § 39 odst. 1 písm. a) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném ke dni napadeného rozhodnutí, získá nárok na podporu v nezaměstnanosti uchazeč o zaměstnání, který v rozhodném období získal zaměstnáním nebo jinou výdělečnou činností dobu důchodového pojištění podle zvláštního předpisu v délce alespoň 12 měsíců.

 

  1. V případě migrujících zaměstnanců v rámci Evropské unie se použije přímo aplikovatelné nařízení č. 883/2004. Čl. 61 tohoto nařízení obsahuje pravidlo sčítání dob pojištění získaných v jiných členských státech. Základním pravidlem nařízení č. 883/2004 je, že migrující pracovníci spadají pod sociální systém toho státu, na jehož území pracují. Z tohoto pravidla je dána výjimka v čl. 65, který stanoví, že migrující pracovníci si mohou požádat o přiznání (odst. 2) a vyplácení [odst. 5 písm. a)] dávek v nezaměstnanosti v členském státě, ve kterém nepracovali, pokud si v tomto členském státě zachovali bydliště. Čl. 65 odst. 2 zní: Nezaměstnaná osoba, která měla během svého posledního zaměstnání, nebo své samostatné výdělečné činnosti bydliště v jiném členském státě než v příslušném členském státě a bydlí v něm i nadále nebo se do něj vrací, musí být k dispozici službám zaměstnanosti členského státu, ve kterém má bydliště. Aniž je dotčen článek 64, doplňkově může být nezaměstnaná osoba k dispozici službám zaměstnanosti členského státu, ve kterém naposledy vykonávala činnost jako zaměstnanec nebo osoba samostatně výdělečně činná. Nezaměstnaná osoba, která není příhraničním pracovníkem a která se nevrací do členského státu, v němž má bydliště, musí být k dispozici službám zaměstnanosti v členském státě, jehož právní předpisy se na ni naposledy vztahovaly. Čl. 65 odst. 5 písm. a) zní: Nezaměstnaná osoba uvedená v první a druhé větě odstavce 2 pobírá dávky podle právních předpisů členského státu svého bydliště, jako by se na ni tyto předpisy vztahovaly během její poslední činnosti jako zaměstnance nebo osoby samostatně výdělečně činné. Tyto dávky poskytuje instituce místa bydliště. Čl. 1 písm. j) pak stanoví: „Pro účely tohoto nařízení se […] „bydlištěm“ rozumí obvyklé bydliště.“

 

  1. Základem sporu je tak otázka, zda si žalobce zachoval obvyklé bydliště v České republice při svém pobytu v Německu.

 

  1. K pojmu „obvyklé bydliště“ se již několikrát vyjadřoval SDEU (resp. dříve Evropský soudní dvůr), tento výklad byl následně kodifikován v čl. 11 prováděcího nařízení a vyjádřila se k němu i správní komise. Konkrétně se pojmem „obvyklé bydliště“ SDEU zabýval v rozsudku Swaddling, ze dne 25. 2. 1999, C-90/97 a v rozsudku Knoch, ze dne 8. 7. 1992, C-102/91. Podle rozsudku SDEU, I. proti Health Service Executive, ze dne 5. 6. 2014, C-255/13, je seznam kritérií, která je třeba vzít v úvahu při určování místa bydliště osoby, který byl vypracován judikaturou, nyní kodifikován v čl. 11 prováděcího nařízení (bod 46). Dle tohoto článku je bydliště osoby střed jejích zájmů, který se musí posuzovat na základě celkového posouzení veškerých dostupných a významných informací o skutečnostech, které mohou zahrnovat následující okolnosti:

a) délku a nepřetržitost přítomnosti na území dotčených členských států;

b) osobní situaci dané osoby, včetně:

i)  povahy a konkrétních znaků všech vykonávaných činností, zejména místa, kde se   činnost obvykle vykonává, stability činnosti a doby platnosti každé pracovní smlouvy;

ii)  rodinné situace dané osoby a jejích rodinných vazeb;

iii) vykonávání jakýchkoli nevýdělečných činností;

iv) v případě studentů zdroje jejich příjmu;

v)  situace týkající se bydlení dané osoby, zejména nakolik je toto bydlení trvalé;

vi) členského státu, v němž je daná osoba považována za daňového rezidenta.

 

  1. Podle výše uvedeného posoudil krajský soud postupně všechna kritéria následovně:

a)         Délka tří let s občasnými návštěvami České republiky (jedna návštěva v roce 2015, pět návratů v roce 2016, sedm návratů v roce 2017 a šest návratů v roce 2018) svědčí spíše ve prospěch bydliště v Německu. Ohledně počtu návštěv krajský soud vychází ze správního spisu. Žalobce sice namítal, že žalovaný při hodnocení počtu návštěv dal přednost cestovním dokladům před ostatními důkazními prostředky, nicméně ke konkretizaci dalších návštěv žalobce žádná tvrzení nepřednesl a nepředložil ani žádné konkrétní důkazy. Ve správním spise se nachází pouze čestné prohlášení jeho prababičky, které se počtu návštěv a délky pobytu žalobce v České republice netýká, vyplývá  z něj pouze to, že se žalobce o prababičku staral.

b)        Pracovní poměr na dobu neurčitou taktéž svědčí ve prospěch bydliště v Německu.

c)         Žalobce sice uvedl, že své přátele a rodinu měl v České republice a při návštěvách pečoval o svou prababičku. Tento bod by tedy svědčil ve prospěch bydliště žalobce v České republice.

d)        Soudu nejsou známy žádné nevýdělečné činnosti, které by žalobce vykonával, ani žádné sám neuvádí.

e)         Žalobce uvedl, že v Německu bydlel v nájemním bytě na dobu neurčitou, v České republice bydlel u rodičů, což svědčí jednoznačně ve prospěch bydliště v Německu.

f)          Žalobce uvedl, že v posuzované době byl daňovým rezidentem Německé spolkové republiky. Tato skutečnost také jednoznačně značí ve prospěch bydliště v Německu.

 

  1. Kromě výše uvedených kritérií se krajský soud  zabýval relevantností dalších okolností, které žalobce uvedl. Za nic neprokazující považuje soud tvrzení ohledně prováděných bankovních transakcí a telefonního operátora, jelikož smlouvy s bankami v tuzemsku nejsou v době bezproblémového ovládání účtů prostřednictvím internetového bankovnictví žádným problémem i v případě, kdy klient pobývá v zahraničí. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud při hodnocení těchto kritérií ve vztahu k zachování bydliště v rozsudku ze dne 28. 4. 2016, č. j. 9 Ads 95/2015 – 39. Lékařské ošetření v České republice nesvědčí ani pro ani proti zachování bydliště v České republice, neboť jedno ošetření souvisí s akutním onemocněním při pobytu žalobce v České republice a druhé traumatologické onemocnění bylo léčeno v obou státech.

 

  1. Z uvedeného souhrnu je zřejmé, že většina kritérií svědčí pro bydliště v Německu a nikoliv pro zachování bydliště v České republice.

 

  1. Spíše užší výklad pojmu „obvyklé bydliště“ je též v souladu s rozhodnutím U2 správní komise, které varuje před příliš širokým výkladem pojmu „bydliště“.  Uvádí, že se čl. 65 odst. 5 nařízení č. 883/2004 má použít u příhraničních pracovníků a některých kategorií, které obdobně zachovávají úzké vazby se svými zeměmi původu, avšak jeho aplikace by již nebyla přijatelná, kdyby na základě příliš širokého výkladu pojmu „bydliště“ měla být oblast působnosti článku 65 nařízení (ES) č. 883/2004 rozšířena na všechny osoby, které mají v členském státě poměrně stabilní zaměstnání nebo samostatnou výdělečnou činnost a své rodiny nechaly v zemi původu. Má se tedy vztahovat zejména na osoby zaměstnané na námořních lodích, osoby obvykle pracující na území dvou nebo více členských států nebo speciální případy dané v čl. 16 odst. 1 nařízení č. 883/2004. Je přitom zřejmé, že nejde o situace, ve kterých se nachází žalobce, a naopak situaci žalobce by bylo možné spíše podřadit pod situace, že měl ve Spolkové republice Německo poměrně stabilní zaměstnání a svou rodinu nechal v zemi původu.

 

  1. Dle čl. 72 písm. a) nařízení č. 883/2004 se správní komise zabývá všemi správními otázkami a otázkami výkladu vyplývajícími z nařízení č. 883/2004 nebo prováděcího nařízení. Rozhodnutí správní komise U2 je výkladem provedeným orgánem povolaným směrnicí č. 883/2004 zjevně ke sjednocování praxe, byť v nezávazné podobě. Proto krajský soud v posuzované otázce k jeho závěrům také přihlédl.

 

  1. Lze tedy uzavřít, že naprosto převažují okolnosti, dle kterých byl střed zájmů žalobce v Německé spolkové republice, proto si žalobce po dobu pobytu v Německu nezachoval bydliště v České republice. Na uvedeném nic nemění, že žalobce subjektivně považuje Českou republiku za svoji domovinu a centrum svých zájmů, neboť to nutně neznamená, že je jeho bydlištěm z pohledu právního řádu (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Ads 95/2015 – 39, bod 26 odůvodnění). Žalovaný tak zachování bydliště žalobce posoudil správně a tato žalobní námitka důvodná není.

 

  1. Druhou námitkou je vada prvostupňového rozhodnutí, pro kterou mělo být rozhodnutí pro žalobce nesrozumitelné. Krajský soud se ani s touto námitkou neztotožňuje. Rozhodnutí úřadu práce ze 4. 9. 2018 obsahuje všechny náležitosti podle § 68 odst. 2 zák. č. 500/2004 Sb., včetně uvedení zákonných ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno. Žalobcem namítá nesrozumitelnost v označení zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, o kterém úřad práce v první větě zavedl zkratku „zákon“, nesrozumitelností není, neboť z ní jednoznačně vyplývá, že použití slova „zákon“ znamená použití právě zákona č. 435/2004 Sb., a to ve spojení s používaným ustanovením, které pochopitelně bude mít pod různými paragrafy různý obsah. Žalobcův výklad, že zkratka „zákon“ se má vztahovat pouze k úpravě pravomoci správního orgánu, je nelogický a postrádá smyslu; zkratka je zavedena k označení zákona nikoliv příslušného ustanovení. Konečně, žalobce na prvostupňové rozhodnutí adekvátně reagoval řádným odvoláním, je tedy zřejmé, že rozhodnutí plně porozuměl.

 

  1. Žaloba tak není důvodná, a soud ji proto v souladu s ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl (výrok I.).

 

  1. V řízení byl plně procesně úspěšný žalovaný, který v souladu s ustanovením § 60 odst. 2 s. ř. s. nemá právo na náhradu nákladů řízení;  procesně neúspěšnému žalobci právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. (výrok II.).

 

Poučení:

 

Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

 

 

Ostrava 6. srpna 2019

 

JUDr. Zora Šmolková

samosoudkyně

 

Shodu s prvopisem potvrzuje