č.j. 6 Af 59/2016 - 48

[OBRÁZEK]

 

 

 

 

 

 

 

 

ČESKÁ REPUBLIKA

 

ROZSUDEK

 

JMÉNEM REPUBLIKY

 

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudkyň Mgr. Věry Jachurové a Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph. D., v právní věci

 

žalobce: XXX s.r.o., IČO:

se sídlem

zastoupený Mgr. Jindřichem Lvem, advokátem,

se sídlem Praha 10 – Vršovice, Murmanská 1475/4

proti

 

žalovanému: Odvolací finanční ředitelství

se sídlem Brno, Masarykova 427/31

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 4. 2016 č.j. 15416/16/5100-41453-711484

 

takto:

 

  1. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 13. 4. 2016 č.j. 15416/16/5100-41453-711484 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

 

  1. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12.228,- Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce advokáta Mgr. Jindřicha Lva.

 

Odůvodnění:

 

  1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územního pracoviště pro Prahu 1 ze dne 23. 6. 2015 č.j. 4610598/15/2001-80541-108043 (dále jen „rozhodnutí finančního úřadu“). Rozhodnutím finančního úřadu nebylo vyhověno návrhu žalobce na vyloučení majetku (movitých věcí – osobního vozidla Škoda Superb a osobního vozidla VW Passat) z daňové exekuce vedené na majetek dlužníka – společnosti Q. S., s.r.o. (dále jen „dlužník“).

 

  1. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že rozhodující pro přezkoumávaný případ je otázka právní kvalifikace předložených kupních smluv. Konstatoval, že správce daně určení právního režimu smluv nevěnoval jakoukoli pozornost, ačkoli jde o prvořadou skutečnost, s níž je úzce spojena problematika převodu vlastnického práva.

 

  1. V předmětné situaci se jedná o soukromoprávní vztah s cizím prvkem, tj. mezinárodním prvkem, který se projevuje v tom, že dotčená vozidla se v době vzniku daného závazku nacházela v zahraničí (v Rakouské republice). Pro určení rozhodného práva, kterým se předmětný obchodní závazkový vztah řídí, bylo třeba nejprve uvážit, zda lze postupovat pomocí přímé metody, tj. zda existuje taková právní norma, která by přímo upravovala práva a povinnosti účastníků tohoto právního vztahu. Žalovaný vyloučil aplikaci Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží ve znění Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 160/1991 Sb. (dále jen „Vídeňská úmluva“), a to z důvodu, že nebyla naplněna podmínka spočívající v tom, aby se jednalo o koupi zboží mezi stranami, jež nadto mají místa podnikání v různých smluvních státech.

 

  1. Dále konstatoval, že Česká republika je vázána unijním právem, tj. v souladu s článkem 10 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky (dále jen „Ústava ČR“) se Nařízení Řím I [nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy; dále jen „Nařízení Řím I“] stalo součástí právního řádu ČR a má přednost před zákony v případě, že stanoví něco jiného. Pro přezkoumávanou situaci bylo rozhodné, že řešená otázka spadá do věcné, personální, teritoriální i časové působnosti Nařízení Řím I. Jelikož strany dané smlouvy (dlužník a žalobce) učinily pouze částečnou volbu rozhodného práva (lex electa), a to ve smyslu článku 3 bod 1 Nařízení Řím I, když v dotčených dokumentech sjednaly klauzuli: „smluvní strany prohlašují, že jsou zcela způsobilé k právním úkonům a níže uvedeného dne, měsíce a roku uzavřely v souladu s ustanovením § 2079 an., zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „NOZ“) v platném znění tuto kupní smlouvu“. Podle žalovaného je z citovaného textu naprosto zřejmé, že subjekty daného závazku projevily vůli být vázány pouze ustanoveními OZ, která se týkají relativních majetkových práv a nikoli absolutních majetkových práv, mezi něž je nezbytné zařadit právní institut vlastnictví a s ním související otázky. Částečnou volbou rozhodného práva upravili dlužník a žalobce výhradně obligačně-právní účinky dotčených smluvních ujednání, přičemž posouzení věcně-právních otázek zůstalo v tomto směru neřešeno. Zároveň nebyla zjištěna dodatečná volba práva podle článku 3 bodu 2 Nařízení Řím I.

 

  1. Žalovaný dále uvedl, že kolizně-právní úprava věcných práv je vyloučena z aplikace Nařízení Řím I s přihlédnutím k článku 12, který ohraničuje tzv. meze obligačního statutu, tj. v daném článku neřešené otázky jsou zpravidla upraveny jiným právním řádem, než který částečně představuje lex causae smlouvy hlavní (zde kupních smluv). Kolizní úprava věcných práv z pohledu mezinárodního práva soukromého a procesního je obecně stanovena kolizním kritériem místa polohy věci v době, kdy nastala skutečnost zakládající vznik nebo zánik práva k této věci (lex rei sitae). Takovou skutečností byl v daném případě nepochybně okamžik uzavření předmětných kupních smluv, které nabyly účinnosti dne 18. 5. 2015 a 22. 5. 2015. V takto určených okamžicích se předměty kupních smluv (dotčená vozidla) nacházely na základě správci daně dostupných podkladů na území Rakouské republiky, tj. rozhodným právem bylo právo této země. Daná civilně-právní problematika je v Rakouské republice upravena Všeobecným zákoníkem občanským z roku 1811 [v originále Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch; dále jen „ABGB“], a to konkrétně ustanovením § 425, jehož překladem bylo namístě dospět k úsudku, že na základě samotného právního titulu nedochází k převodu vlastnického práva k majetku. K této právní skutečnosti a záležitostem s touto související dochází až předáním dané movité věci nabyvateli. Vzhledem k tomu, že v přezkoumávaném případě k této právní skutečnosti prokazatelně nedošlo, nebylo možné přisvědčit žalobci, že mu svědčí vlastnické právo k dotčeným vozidlům jakožto právo ve smyslu § 179 odst. 1 daňového řádu. K okamžiku zajištění a sepsání předmětného movitého majetku byl tedy jeho vlastníkem dlužník. Žalovaný doplnil, že z hlediska skutkového stavu připadá v úvahu i kolizní kritérium věci přepravované, dle kterého je rozhodným právem právo místa, odkud byla věc odeslána. Ani aplikace tohoto kolizního kritéria není způsobilá cokoli změnit na výše uvedených právních závěrech, neboť místo odeslání věci (Vídeň) se též nachází v Rakouské republice.

 

  1. Žalovaný poznamenal, že rovněž nemohl odhlédnout od skutečnosti, že u dlužníka je dána důvodná pochybnost stran jeho zapojení do rozsáhlého řetězce podílejícího se na daňových podvodech na dani z přidané hodnoty. Jestliže tedy žalobce deklaroval dlouhodobou bezvadnou obchodní spolupráci s dlužníkem, není namístě ji v rámci dotčeného řízení jakkoli zohlednit ve smyslu, který by jak po skutkové, tak právní stránce měl svědčit důvodnosti návrhu žalobce ve smyslu § 179 odst. 1 daňového řádu.

 

  1. V rámci vypořádání odvolacích námitek žalovaný konstatoval, že žalobce bez opory v jím předložených důkazech dovodil, že se předmětný závazkový vztah řídí komplexně občanským zákoníkem. V této souvislosti podotkl, že bylo pouze na dotyčných subjektech, aby provedení volby práva věnovaly náležitou pozornost. Jestliže se žalobce snažil liknavost svou a obchodního partnera přenést na orgány Finančních správy ČR, dělo se tak bez jakýchkoli pochybností nepřípustně. Smluvní strany při formulaci dané klauzule měly pro její výsledné znění jistě své důvody, které však správci daně nepřísluší hodnotit, neboť v případě opačného postupu by mohlo být nedovoleně zasaženo do autonomie vůle obou subjektů.

 

  1. Žalovaný nepřisvědčil ani výhradě, že na předmětný závazkový vztah aplikoval již neplatný zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. Uvedl, že z textu seznámení ze dne 18. 3. 2016 zcela jasně vyplývá, že věcně-právní otázky daného případu je nutné podřadit pod režim rakouského právního řádu (viz hraniční ukazatel lex rei sitae), a proto odkaz žalobce na domnělé použití již zrušeného právního předpisu, popř. doporučení aplikovat zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen „ZMPS“) není přiléhavý. Odmítl i úvahu žalobce stran řešení materie vlastnictví českým právním řádem. Ačkoli žalobce projevil nesouhlas s uvedeným závěrem žalovaného, konstatoval, že aktuální výklad § 425 ABGB neodpovídá tomu, jaký byl předestřen v seznámení ze dne 18. 3. 2015. Vzhledem k tomu, že žalobce předmětnou námitku blíže neupřesnil, není možné se vyrovnat s tímto tvrzením jiným způsobem, než jej odmítnout jako nepodložené. Žalovaný proto setrval na již předložené interpretaci daného ustanovení. K žalobcem deklarované držbě originálů technických průkazů vozidel konstatoval, že samotná držba předmětné dokumentace nevypovídá o tomto věcném právu, pouze označuje osobu, u které se dotčené písemnosti nacházejí. Důkazní hodnota žalobcem popisovaného stavu by naopak mohla být akceptována za situace, pokud by dotyčný subjekt byl zde uveden jako vlastník daného vozidla.

 

  1. Žalovaný odmítl argumentaci žalobce, že předmětná vozidla se sice dne 18. 5. 2015 nacházela na území Rakouské republiky, ale již o 4 dny později mělo dojít k jejich převozu do Slovenské republiky. Uvedl, že taková úvaha se bez bližšího logického odůvodnění a rovněž s přihlédnutím ke geografické poloze Vídně a dálničního přechodu Lanžhot jeví krajně ekonomicky iracionální a účelová.

 

Za nesprávný dále označil úsudek žalobce, že správce daně si otázku vlastnického práva vyhodnotil na základě mezinárodního nákladního listu, který dle názoru žalobce není způsobilý osvědčit vlastnické právo k movité věci. K tomu žalovaný uvedl, že správce daně k momentu realizace exekučního příkazu disponoval mnohem širším spektrem důkazů, než prezentoval žalobce, konkrétně šlo o mezinárodní nákladní list č. SK 0183242, licence (ověřená kopie) č. TTMN010322000003 pro přepravce XY s.r.o., doklad č. 15 023737 k vozidlu Škoda SUPERB VIN: x, resp. doklad č. 15 832038 k vozidlu VW PASAT VIN: x. Postup správce daně byl tudíž souladný se základními zásadami správy daní. Jinak řečeno, bylo možno souhlasit s tvrzením žalobce, že mezinárodní nákladní list není s to sám o sobě osvědčit vlastnické právo, je však jistým vodítkem pro právní kvalifikaci daného závazkového vztahu.

  1. Žalovaný nesouhlasil ani s interpretací žalobce, že konstatoval zapojení žalobce do podvodu na dani z přidané hodnoty. Žalovaný pouze poukázal na fakt, že deklarace dlouhodobé bezvadné spolupráce s dlužníkem není jakkoli relevantní pro posouzení návrhu ve smyslu § 179 odst. 1 daňového řádu. Připomněl současně, že jde o argument podpůrného charakteru.

 

  1. V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalobce namítl, že předmětná vozidla měla být správním orgánem vyloučena z daňové exekuce, neboť žalobce je jejich vlastníkem a byl jím i v okamžiku, kdy byla postižena příslušným exekučním příkazem a sepsána v rámci daňové exekuce na dlužníka. Poukázal na to, že kupní smlouvy na obě vozidla byly uzavřeny již 18. 5. 2015. V rámci kupních smluv strany mimo jiné prohlásily, že smlouvy uzavírají v souladu s ustanovením § 2079 a násl. NOZ. Podle § 1099 NOZ přitom platí, že vlastnické právo k věci určené jednotlivě se převádí už samotnou smlouvou k okamžiku její účinnosti, ledaže je jinak ujednáno nebo stanoveno zákonem. Vzhledem k tomu, že mezi stranami nebylo odlišné ujednání a zákon neobsahuje zvláštní úpravu pro převod vlastnického práva k vozidlům, lze uzavřít, že vlastnické právo k vozidlům přešlo na žalobce ke dni 18. 5. 2015. Žalobce má tedy za to, že v rámci kupních smluv byla ze strany účastníků smluv provedena volba práva. Ze záhlaví kupních smluv jednoznačně vyplývá, že se strany podřídily NOZ, tedy českému právu. Na tom nemůže nic změnit ani snaha správního orgánu z pozice třetí osoby subsumovat ujednání o volbě práva zcela odlišnou vůli smluvních stran, než jaká zde zjevně byla v okamžiku uzavření kupních smluv.

 

  1. Pokud by soud dospěl k závěru, že ze strany účastníků kupních smluv nebyla provedena volba práva stran věcně-právních účinků převodu vlastnictví, žalobce namítl, že v takovém případě by bylo nutné na daný případ aplikovat ZMPS, který je účinný od 1. 1. 2014. Podle jeho ustanovení § 70 odst. 2 platí, že: „Vznik a zánik vlastnického práva k hmotným věcem movitým, které se převádějí na základě smlouvy, se řídí právním řádem, kterým se řídí smlouva, která je základem pro vznik nebo zánik vlastnického práva“. K tomu žalobce dodal, že princip lex rei sitae byl v oblasti věcně-právních účinků smluvních převodů právě novým zákonem o mezinárodním právu soukromém opuštěn a nahrazen principem lex loci contractus. Z uvedeného vyplývá, že se v daném případě i věcně-právní účinky převodu vlastnického práva k předmětným osobním vozidlům dle aplikovatelné kolizní normy řídí stejným právním řádem jako kupní smlouvy, tedy právním řádem České republiky.

 

  1. Žalobce dále namítl, že jeho vlastnické právo nemůže jakkoli zpochybňovat obsah dokumentace, kterou měl správní orgán k dispozici. Tyto doklady nikterak neosvědčují vlastnické právo k vozidlu. Nadto rakouské technické průkazy k vozidlům byly v okamžiku zajištění vozidel v držení žalobce. Bez těchto průkazů nelze daná vozidla přihlásit k provozu v ČR, tudíž jsou z hlediska nakládání s vozidly nepostradatelná a osvědčují skutečnost, že žalobce je a byl řádným vlastníkem předmětných vozidel.

 

  1. Žalobce má za to, že došlo k porušení § 8 odst. 1 daňového řádu, neboť správní orgán prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí řádně nehodnotil předložené důkazní prostředky, např. originály rakouských technických průkazů, které jsou stěžejní při prokazování vlastnického práva k předmětným vozidlům. Ostatní předložené důkazní prostředky byly posouzeny jako neprůkazné ve vztahu k otázce vlastnictví, aniž by byly opřeny o jakýkoli závěr. Hodnocení důkazů bylo provedeno izolovaně, bez vzájemných souvislostí a nebylo přihlédnuto ke sdělení žalobce ze dne 4. 6. 2015.

 

  1. Žalobce též namítl porušení § 66 odst. 1 až 3 daňového řádu, neboť mu nebylo umožněno nahlédnout do důkazů provedených správcem daně, a porušení § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu. Žalobce správnímu orgánu prvního stupně předložil dne 4. 6. 2015 kompletní pohyby peněz a majetku za měsíc květem a jejich zaúčtování, kdy účetnictvím a dalšími souvisejícími důkazními prostředky byl prokazován přechod vlastnického práva k vozidlům Důkazní povinnost, že daný majetek není ve vlastnictví žalobce, tak přešla na správce daně, který se však ve svém rozhodnutí vypořádal s předloženými důkazními prostředky pouze formálně, aniž by předestřel relevantní odůvodnění, popř. označil důkaz opaku.

 

  1. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a setrval na svém názoru, že z obsahu předmětných kupních smluv neplyne, že by se tyto podřídily českému právnímu řádu jako celku. Z klauzule uvedené v obou kupních smlouvách neplyne, že by jednalo o vůli stran podřídit veškeré účinky obou smluv českému právnímu řádu či alespoň občanskému zákoníku. Zopakoval, že smluvní strany projevily vůli být vázány pouze ustanoveními občanského zákoníku, která se týkají relativních majetkových práv (zde pouze ustanovení týkající se institutu kupní smlouvy) a nikoli absolutních majetkových práv, mezi něž je nezbytné zařadit právní institut vlastnictví a s ním související otázky. Žalobce a dlužník si částečnou volbou rozhodného práva upravili výhradně obligačně-právní účinky, přičemž posouzení věcně-právních otázek zůstalo v tomto směru neřešeno. Pokud by skutečně mělo dojít k podřízení kupních smluv českému právnímu řádu jako celku, nutně by uvedené klauzule nemohly znít pouze na část právního předpisu, zde ustanovení § 2079 NOZ.  To platí zvlášť za situace, kdy je v rámci závazkových vztahů s mezinárodním prvkem výslovně dána možnost učinit částečnou volbu práva pro jednotlivé části uzavírané smlouvy. S ohledem na uvedené je tak nutno případnou volbu práva učinit jasným a srozumitelným způsobem, aby o ní nebylo možno jakkoli pochybovat. To se však v daném případě nestalo, neboť z kupních smluv nevyplývá záměr smluvních stran podřídit celou smlouvu českému právnímu řádu či občanskému zákoníku jako celku.

 

  1. K námitce ohledně aplikace ZMPS uvedl, že v daném případě nelze bez dalšího aplikovat českou kolizní normu, pokud se případ neřídí českým právním řádem, či na český právní řád neodkazují kolizní normy tzv. vyšší právní síly, zde Nařízení Řím I, z jehož obsahu plyne, že v případě pochybností či obtížného určení právního řádu, kterým se závazkový vztah řídí, je rozhodující nejužší spojení s určitým státem, a tedy s jeho právním řádem. Protože v daném případě nabyl dlužník předmět kupních smluv (vozidla) od rakouského dodavatele, vozidla se nacházela v době uzavření kupních smluv na území Rakouska a v České republice se vyskytovala pouze v okamžik jejich zabavení správcem daně, lze za zemi, se kterou je daný vztah nejúžeji spojen, považovat právě Rakousko. Proto se v daném případě na část smlouvy, o které nebyla učiněna volba práva, neužije český právní řád (potažmo ZMPS), ale právě právní řád Rakouska.

 

  1. Jako nedůvodnou odmítl žalovaný námitku porušení § 8 odst. 1, § 66 odst. 1 až 3 a § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu. V této souvislosti uvedl, že žalobce opomíná skutečnost, že daňové řízení prvního a druhého stupně tvoří jeden celek, přičemž odvolací orgán je oprávněn napravovat případná pochybení správce daně prvního stupně. To se v daném případě stalo, když byl žalobce v rámci odvolacího řízení seznámen výzvou ze dne 18. 3. 2015 dle § 115 odst. 2 daňového řádu s jiným právním názorem odvolacího orgánu (žalovaného), přičemž mu byla dána možnost se ke zjištěným skutečnostem a odlišnému právnímu názoru vyjádřit. Žalobce tak byl seznámen s vyhodnocením předložených důkazů a zároveň s odlišným právním názorem odvolacího orgánu, než ke kterému dospěl správce daně. Skutečnost, že žalobce postupoval podle § 66 daňového řádu v situaci, kdy k seznámení s odlišným právním názorem ze strany odvolacího orgánu ještě nedošlo, a dané skutečnosti tak ani nemohly být správcem daně prvního stupně jakkoli zohledňovány či zaznamenány ve spisu, nelze přičítat k tíži žalovaného.

 

  1. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích uplatněných žalobních bodů. V posuzované věci vyšel z následně uvedené právní úpravy:

 

  1. Podle článku 1 bodu 1 Nařízení Řím I se toto nařízení vztahuje na smluvní závazkové vztahy podle občanského a obchodního práva v případě kolize právních řádů.

 

  1. Podle článku 3 bodu 1 Nařízení Řím I smlouva se řídí právem, které si strany zvolí. Volba musí být vyjádřena výslovně nebo jasně vyplývat z ustanovení smlouvy nebo okolností případu. Strany si mohou zvolit právo rozhodné pro celou smlouvu nebo pouze pro její část.

 

  1. Podle článku 4 bodu 1 písm. a) Nařízení Řím I v míře, ve které nebylo právo rozhodné pro smlouvu zvoleno podle článku 3, a aniž jsou dotčeny články 5 až 8, je právo rozhodné pro následující smlouvy určeno takto: smlouva o koupi zboží se řídí právem země, v níž má prodávající obvyklé bydliště.

 

  1. Podle článku 4 bodu 4 Nařízení Řím I není-li možné určit rozhodné právo podle odstavce 1 nebo 2, řídí se smlouva právem země, s níž je nejúžeji spojena.

 

  1. Podle článku 12 bodu 1 Nařízení Řím I právem rozhodným pro smlouvu se podle tohoto nařízení řídí zejména:

a)      výklad;

b)      plnění závazků vyplývajících ze smlouvy;

c)      důsledky úplného nebo částečného porušení těchto závazků včetně stanovení škody, jsou-li stanoveny právem, a to v rámci pravomoci přiznaných soudu příslušným procesním právem;

d)      různé způsoby zániku závazku, včetně promlčení a zániku práv v důsledku uplynutí doby;

e)      důsledky neplatnosti smlouvy.

 

  1. Podle § 2079 odst. 1 NOZ kupní smlouvou se prodávající zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě, a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní, a kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu.

 

  1. Podle § 1099 NOZ vlastnické právo k věci určené jednotlivě se převádí už samotnou smlouvou k okamžiku její účinnosti, ledaže je jinak ujednáno nebo stanoveno zákonem.

 

  1. Podle § 2 ZMPS zákon se použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána (dále jen „mezinárodní smlouva“), a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie.

 

  1. Podle § 70 odst. 2 ZMPS vznik a zánik vlastnického práva k hmotným věcem movitým, které se převádějí na základě smlouvy, se řídí právním řádem, kterým se řídí smlouva, která je základem pro vznik nebo zánik vlastnického práva.

 

  1. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

 

  1. Posuzované kupní smlouvy jako výraz vůle stran v oblasti soukromého práva obsahovaly mezinárodní prvek vztahující se k  předmětu právního vztahu, jelikož předmětná vozidla se v době uzavření smluv nacházela v Rakousku, tedy na území jiného členského státu EU, než bylo místo (stát) uzavření smluv, resp. sídlo smluvních stran. Tuto skutečnost žalobce v žalobních námitkách nezpochybnil, nadto ji lze dovodit zejména z mezinárodního nákladního listu (CMR) SK 0183242, z něhož lze seznat, že vozidla byla k přepravě naložena ve Vídni a odeslána rakouským přepravcem. Vzhledem k tomu, že se jedná o vztah s mezinárodním prvkem, je třeba určit, podle jakého právního řádu se daný smluvní vztah bude řídit (rozhodné právo). Rozhodné právo se určí podle kolizních norem mezinárodního či vnitrostátního práva, přičemž meze aplikace národní úpravy jsou dány článkem 10 Ústavy, podle něhož se použije mezinárodní smlouva, jestliže stanoví něco jiného než zákon. V případě přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie (zejména nařízení, některá ustanovení základních smluv) vyplývá z přímé použitelnosti nařízení v členských státech podle článku 288 Smlouvy o fungování Evropské unie jejich použití v rozsahu jejich působnosti bez ohledu na existenci a úpravu v národních předpisech (viz též důvodová zpráva k ZMPS). Žalovaný v napadeném rozhodnutí (na straně 6) přehledně popsal právní východiska pro určení právního režimu daných smluv, včetně důvodů vylučujících aplikaci přímé (mezinárodní) normy vyšší právní síly – Vídeňské úmluvy. Tento obecný výklad soud považuje za správný, a proto pro stručnost v této části odkazuje na napadené rozhodnutí.

 

  1. Žalovanému lze přisvědčit také v tom, že na daný právní vztah dopadá Nařízení Řím I. Jedná se o sekundární pramen práva EU, který se uplatní přímo a přednostně před vnitrostátní právní úpravou pro smluvní závazkové vztahy podle občanského, obchodního a pracovního práva (článek 1 bod 1). Nařízení Řím I vychází z principu autonomie vůle, který dává smluvním stranám prostor pro určení rozhodného práva (článek 3 bod 1). Aplikace dalších pravidel pro určení rozhodného práva upravených v Nařízení nastupuje v případě, že smluvní strany volbu práva samy neučiní, event. určí rozhodné právo jen pro část smlouvy. Zvláštní pravidla pro určení rozhodného práva pak Nařízení Řím I vymezuje pro konkrétní smluvní typy (smlouvu o přepravě, spotřebitelskou, pojistnou a individuální pracovní smlouvu). V ostatních případech stanoví článek 4 Nařízení Řím I pomocí jednotlivých hraničních určovatelů způsob určení rozhodného práva. Pomocí tzv. únikové klauzule (článek 4 bod 3 a 4), která vychází z úzkého sepětí smlouvy s určitou zemí, Nařízení Řím I stanoví rozhodné právo v případech, kdy okolnosti případu nasvědčují tomuto sepětí, nebo v případech, kdy není možné určit rozhodné právo dle obvyklých hraničních ukazatelů.

 

  1. V nyní posuzovaném případě je podstatné, zda smluvní strany předmětných kupních smluv (žalobce a dlužník) učinily volbu českého práva i pro věcně-právní účinky smluv, jak namítá žalobce, či zda je správný závěr žalovaného, že strany si zvolily rozhodné právo jen pro určitou část smlouvy.

 

  1. Je především na smluvních stranách, resp. na jejich vůli, jakému konkrétnímu režimu (smluvním podmínkám) podrobí své závazkové právní jednání s obsahem mezinárodního prvku (volba rozhodného práva). Autoritativní interpretace různých aspektů smlouvy, včetně jejích věcných účinků (ať již inter partes či erga omnes), provedená správním orgánem, by vždy měla zohlednit skutečnou vůli stran. Ve smyslu čl. 3 bodu 1 Nařízení Řím I musí být volba práva vyjádřena výslovně nebo jasně vyplývat z ustanovení smlouvy nebo okolností případu. Smluvní strany nelze „sankcionovat“ za nedostatek pregnantního určení rozhodného práva, bylo-li možno z okolností případu, jež jsou zpravidla úzce propojeny s úmysly smluvních stran při uzavírání smlouvy, jednoznačně dovodit volbu lex causae.

 

  1. Ze smluvního ujednání, v němž „smluvní strany prohlašují, že jsou zcela způsobilé k právním úkonům a níže uvedeného dne, měsíce a roku uzavřely v souladu s ustanovením § 2079 an., zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „NOZ“) v platném znění tuto kupní smlouvu“, není dle náhledu soudu možné dovozovat, že vůlí smluvních stran nebylo podřídit režim, jímž se tyto smlouvy budou řídit jako celek, českému právnímu řádu. Z konkrétních okolností případu, tj. z toho, že kupní smlouvy uzavřely dvě společnosti mající sídlo v České republice, a to v českém jazyce s výslovným odkazem na § 2079 a násl. NOZ, je nutno dovodit pravý opak, tedy že vůlí smluvních stran bylo i to, aby se věcně-právní důsledky uzavřených smluv včetně nabytí vlastnického práva k předmětným vozidlům řídily českým právem. Soud neshledává žádný rozumný důvod k tomu, aby tuzemské smluvní strany v česky psané smlouvě výslovně podřizovaly režim smluv ustanovením NOZ upravujícím kupní smlouvu, pokud by jejich vůlí a zájmem bylo stanovit způsob a okamžik nabytí vlastnického práva k předmětu koupě kupujícím podle právní úpravy jiného státu.   

 

  1. Dále je nutno uvést, že s ohledem na meze obligačního statutu (čl. 12), z nichž vyplývá eliminovaný (rozsah) působnosti práva rozhodného pro smlouvu, aplikace Nařízení Řím I skutečně nedopadá na věcně-právní účinky smluv. Na tento fakt správně upozornil i žalovaný v napadeném rozhodnutí. Odlišně však argumentoval ve vyjádření k žalobě, kde naopak aplikaci Nařízení Řím I nadřadil nad aplikaci ZMPS, a použití vnitrostátní úpravy kolizních norem určující rozhodné právo pro vznik a zánik vlastnického práva k movitým věcem tak zcela vyloučil. Přitom absence jiné mezinárodní kolizní úpravy či přímo použitelných ustanovení práva EU vede právě k aplikaci ustanovení ZMPS, tedy vnitrostátní kolizní normy. Nelze proto přijmout výklad zastávaný žalovaným, podle něhož je ve smyslu Nařízení Řím I rozhodující nejužší spojení s určitým státem, resp. jeho právním řádem. Řečeno jinak, pokud si žalobce a dlužník v posuzovaných kupních smlouvách zvolili právní úpravu kupní smlouvy podle NOZ, učinili bezezbytku volbu práva podle čl. 3 odst. 1 Nařízení Řím I pro celé smlouvy, nikoli jen pro jejich části, jelikož Nařízení Řím I neupravuje působnost rozhodného práva, pokud jde o věcně-právní účinky smlouvy.

 

  1. Pro určení rozhodného práva ve vztahu k posouzení věcného statutu smlouvy je tedy třeba aplikovat vnitrostátní kolizní normu, kterou je ZMPS. Podle § 70 odst. 2 ZMPS se vznik a zánik vlastnického práva k hmotným věcem movitým, které se převádějí na základě smlouvy, řídí právním řádem, kterým se řídí smlouva, která je základem pro vznik nebo zánik vlastnického práva. Nutno uvést, že lex rei sitae, jímž žalovaný argumentuje v napadeném rozhodnutí, je podle relevantní úpravy ZMPS určujícím kritériem jen tehdy, je-li vznik nebo zánik věcných práv k hmotným věcem movitým důsledkem jiné skutečnosti než je smlouva (§ 70 odst. 1 a contrario k § 70 odst. 2 ZMPS). V posuzovaném případě nebylo pochyb o tom, že právním důvodem nabytí vlastnického práva byly kupní smlouvy a nikoli jiná skutečnost. Úvaha žalovaného, že kolizní úprava věcných práv je z pohledu mezinárodního práva soukromého a procesního stanovena kolizním kritériem místa polohy věci v době, kdy nastala skutečnost zakládající vznik nebo zánik práva k této věci a takovou skutečností je v daném případě okamžik uzavření předmětných smluv, proto nekoresponduje se zněním relevantní právní úpravy.

 

  1. Pokud byly předmětné kupní smlouvy podrobeny volbou práva právní úpravě českého právního řádu, řídil se převod vlastnického práva k vozidlům v souladu s § 70 odst. 2 ZMPS též vnitrostátní právní úpravou, která je obsažena v NOZ. Podle § 1099 NOZ je rozhodným okamžikem, k němuž se váže převod vlastnictví k věci, moment, kdy kupní smlouva nabude účinnosti. Vzhledem k tomu, že si smluvní strany neujednaly něco jiného (např. formou výhrady vlastnictví), nabyly předmětné kupní smlouvy účinnosti ke dni jejich uzavření, tj. ke dni 18.5.2015, resp. 22. 5. 2015, a k těmto datům se tudíž žalobce stal vlastníkem předmětných vozidel.

 

  1. Toliko na okraj soud považuje za vhodné poznamenat, že i v případě, kdy strany neučiní volbu práva, event. ji v obligační rovině smlouvy učiní jen částečně, je hraničním určovatelem u smlouvy o koupi zboží právo země, v níž má prodávající obvyklé bydliště [čl. 4 bod 1. písm. a) Nařízení Řím I]. I z tohoto důvodu se soud neztotožňuje s názorem žalovaného, že místo (země), kde se nachází předmět koupě, zakládá bez dalšího užší sepětí s touto zemí, než je země určená podle obvyklého bydliště prodávajícího. Podle čl. 4 bod 3 Nařízení Řím I je smlouva zjevně úžeji spojena s jinou zemí, než je země uvedená v odstavcích 1 nebo 2, vyplývá-li to ze všech okolností případu. Při respektu k autonomii vůle smluvních stran lze jen stěží dovodit, že právo země, v níž se (pouze dočasně) nachází předmět koupě, je dominantnější než právo země, kde mají obě smluvní strany své sídlo a kam má být předmět koupě přepraven, jedná-li se navíc o stejnou zemi, jejímž jazykem smlouvu uzavírají a na jejíž zákon ve smlouvě odkazují.

 

  1. Těžištěm odůvodnění napadeného rozhodnutí je závěr opírající se o určení rozhodného práva podle kritérií žalovaným (nesprávně) aplikované kolizní normy. Hodnocení žalobcem předložené dokumentace (mezinárodního nákladního listu, licence pro přepravce a technických průkazů k vozidlům) bylo žalovaným provedeno jen podpůrně, tedy jako „prvotní náhled na otázku vlastnictví, který se v dalším průběhu daňového řízení v celém rozsahu potvrdil“. Žalovaný rovněž nekladl rovnítko mezi osvědčením vlastnictví a mezinárodním nákladním listem. Protože napadené rozhodnutí je vystavěno (jen) na závěru, že žalobce nebyl v rozhodné době (tj. k okamžiku zajištění vozidel dožádaným správcem daně) vlastníkem předmětů kupních smluv, neboť vozidla fakticky nepřevzal, je z výše popsaných důvodů nutno přisvědčit žalobním námitkám oponujícím tomuto závěru a napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s.ř.s. pro nezákonnost zrušit.

 

  1. Nedůvodnost ostatních žalobních námitek procesní povahy (viz níže) je marginální a nemůže zpochybnit výše učiněný závěr o nezákonnosti napadeného rozhodnutí. K námitce porušení § 8 odst. 1 daňového řádu soud uvádí, že žalobce nespecifikoval, v jakých konkrétních důvodech spatřuje nikoli řádné hodnocení předložených důkazů, resp. jaké konkrétní závěry správce daně (žalovaného) považuje za mylné. Míra precizace žalobních bodů přitom do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je bod obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není namístě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta (viz např. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 8. 2010 č.j. 4 As 3/2008-78 či rozsudek téhož soudu ze dne 20. 12. 2005 č.j. 2 Azs 92/2005-58). Tuto námitku je proto třeba pro její nekonkrétnost odmítnout jako nedůvodnou.

 

  1. Soud nepřisvědčil ani námitce porušení § 66 odst. 1 a 3 daňového řádu. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce byl seznámen se zjištěnými skutečnostmi, které žalovaný písemně shrnul a dne 18. 3. 2016 doručil žalobci. Žalobce dostal prostor, aby se k těmto zjištěním vyjádřil, což následně učinil. Nutno dodat, že i tato námitka postrádá konkrétní rozměr, neboť žalobce neuvedl, zda a kdy žádal o nahlédnutí do spisového materiálu a jak na tuto žádost reagoval správce daně (žalovaný). Přehlédnout nelze ani to, že žalobce sám v žalobě konstatoval, že mu bylo umožněno nahlédnout do části spisu (viz bod 1.11 žaloby).

 

  1. Bez relevance je konečně i námitka porušení § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu. Žalovaný v dané věci zaujal jiný právní názor, než který učinil správce daně, přičemž žalobce byl s tímto novým právním stanoviskem seznámen a byla mu dána možnost se k němu vyjádřit. Žalobce v kontextu závěru žalovaného, že vlastnického právo mohl žalobce nabýt až tradicí (převzetím) předmětu koupě, neosvětlil, jaký konkrétní význam měly mít účetní a další doklady o pohybu peněz a majetku. Ve světle důvodnosti stěžejní námitky o chybné aplikaci Nařízení Řím I, resp. ZMPS ze strany správního orgánu je nicméně tato námitka zcela bezpředmětná.

 

  1. Protože soud vzhledem k výše uvedenému shledal žalobu důvodnou, napadené rozhodnutí pro nezákonnost zrušil a současně vyslovil, že věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1 a 4 s.ř.s.). Za splnění podmínek zakotvených v § 51 odst. 1 s.ř.s. tak učinil bez nařízení ústního jednání. Právním názorem, který soud vyslovil, je v dalším řízení žalovaný vázán.

 

  1. Ve druhém výroku tohoto rozsudku přiznal soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věta prvá s.ř.s. žalobci, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Náklady, které žalobci v řízení vznikly, spočívají v zaplaceném soudním poplatku za žalobu a za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě ve výši 4.000,- Kč a v nákladech souvisejících s právním zastoupením žalobce advokátem. Tyto jsou tvořeny jednak odměnou za právní zastoupení žalobce advokátem, a to za dva úkony právní služby (převzetí zastoupení, sepsání žaloby), přičemž sazba odměny za každý z těchto úkonů právní služby činí dle advokátního tarifu - vyhlášky č. 177/1996 Sb., 3.100,- Kč (§ 7, § 9 odst. 4 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1.1.2013). Náklady právního zastoupení žalobce jsou dále tvořeny dvěma paušálními částkami ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1.9.2006) a částkou 1.428,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s.ř.s.). Celková výše nákladů, které žalobci v tomto řízení vznikly, tedy činí 12.228,‑ Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v této výši, a to ve stanovené lhůtě k rukám právního zástupce žalobce advokáta Mgr. Jindřicha Lva (§ 149 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 64 s.ř.s.).

Poučení:

 

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu
a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.              

Praha 6. srpna 2019

 

Mgr. Martin Kříž v. r.

předseda senátu