[OBRÁZEK]č. j. 20 A 3/2018 - 37

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Záviskou v právní věci

žalobce: T. V.

zastoupen advokátem Mgr. Václavem Voříškem

sídlem Ledčická 649/15, 184 00 Praha

proti

žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje

sídlem 28. října 117, 702 18 Ostrava

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 11. 2017, č. j. MSK 154338/2017, ve věci

přestupku

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Shodu s prvopisem potvrzuje

2 20 A 3/2018

Odůvodnění:

Vymezení předmětu řízení

1. Žalobce byl uznán vinným z přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č.
361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů účinných ke
dni spáchání přestupku (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se měl dopustit tím, že
dne 18. 4. 2016 v 10:36 v Ostravě-Výškovicích, na ulici Výškovické (MHD 29. dubna) ve směru
k ul. Lumírova řídil motorové vozidlo tovární značky Volkswagen RZ X, přičemž z nedbalosti
překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci, danou obecnou úpravou 50 km/h, přičemž
v obci, kde je zákonem obecně stanovena rychlost jízdy nejvýše 50 km/h, mu byla laserovým
měřičem rychlosti (číslo TC001220) LTI 20/20 TruCAM, s dokumentačním zařízením (radarem),
naměřena okamžitá rychlost jízdy 69 km/h. Po odečtu přípustné odchylky přesnosti měřícího
zařízení ± 3 km/h stanovené výrobcem, jel rychlostí nejméně 66 km/h, čímž překročil nejvyšší
dovolenou rychlost v obci nejméně o 16 km/h. Tímto jednáním porušil ustanovení § 18 odst. 4
zákona o silničním provozu. Za uvedené jednání mu byla uložena podle § 125c odst. 5 písm. g)
zákona o silničním provozu sankce, a to pokuta ve výši 1 500 Kč. Dále byla uložena povinnost
nahradit náklady spojené s projednáváním přestupku ve výši 1 000 Kč stanovené podle vyhlášky
Ministerstva vnitra č. 231/1996 Sb. ve lhůtě do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí.

2. Správní orgán I. stupně, Magistrát města Ostravy, odbor dopravně správních činností rozhodl
o vině žalobce dne 14. 9. 2017 rozhodnutím pod č. j. SMO/356733/17/DSČ/Hel, sp. zn. S-
SMO/158306/16/DSČ tak, jak uvedeno v 1. odstavci odůvodnění tohoto rozsudku, a žalobci
byla uložena sankce uvedená rovněž v 1. odstavci odůvodnění tohoto rozsudku. Správní orgán
I. stupně vycházel ze spisové dokumentace obsahující úřední záznam, oznámení přestupku
a evidenční kartu řidiče, jakož i video a foto výstupu z měřícího zařízení, ověřovacího listu,
osvědčení k oprávnění ovládaní silničního laserového rychloměru TruCAM strážníka T., dále
vycházel z vyjádření Českého metrologického institutu, lokality měření rychlosti, a svědeckých
výpovědí strážníků T. a K.

3. Žalovaný napadeným rozhodnutím odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Ostravy ze dne
14. 9. 2017, č. j. SMO/356733/17/DSČ/Hel zamítl a napadené odvolání potvrdil. V odůvodnění
napadeného rozhodnutí se žalovaný vyjádřil jak k procesní, tak i k věcné stránce prvostupňového
řízení, odkázal na rozhodnutí správního orgánu I. stupně, když se ztotožnil s jeho argumentací,
neboť shodně jako správní orgán I. stupně, dospěl k závěru, že odvolatel (žalobce) se
předmětného přestupku dopustil.

Obsah žaloby

4. Žalobce se proti napadenému rozhodnutí vymezil v následujících žalobních bodech:
(i) odpovědnost za přestupek zanikla podle ust. § 20 zákona o přestupcích, přičemž nemůže být
aplikována novelizace zákona č. 204/2015 Sb.; (ii) odsuzující výrok trpí vadou, když správní
orgán I. stupně překročil svou pravomoc, pokud závazně určil, že pokutu a náklady má uhradit na
účet správního orgánu, a žalobce se domnívá, že by mohl zaplatit i jiným způsobem ve smyslu
§ 163 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, dále ve výroku absentuje odkaz na ust. § 11
odst. 1 písm. b), § 12 odst. 1 a § 13 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném ke
dni spáchání přestupku (dále jen „zákon o přestupcích“), čímž bylo porušeno ust. § 68 odst. 2

Shodu s prvopisem potvrzuje

3 20 A 3/2018

zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“),
výrok též obsahuje odkaz na zrušenou vyhlášku č. 231/1996 Sb. a správní orgán se nezabýval
otázkou, zda v souladu s čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod nebylo na místě aplikovat
novější právní úpravu, která nabyla účinnosti až po spáchání přestupku; (iii) žalovaný nevypořádal
námitky obviněného „z prvního kola“ odvolacího řízení; (iv) měření bylo provedeno v rozporu
s návodem k použití měřicího přístroje a správní orgány neprovedly patřičné dokazování.
V žalobě se též žalobce vyjádřil k anonymizaci soudních rozhodnutí na internetových stránkách
Nejvyššího správního soudu, resp. vyjádřil nesouhlas se zveřejněním osobních údajů právního
zástupce.

Vyjádření žalovaného

5. Žalovaný se vyjádřil k žalobě tak, že podle jeho názoru nedošlo k promlčení, neboť přestupek byl
spáchán až po nabytí účinnosti Čl. I bodu 6 zákona č. 204/2015 Sb., kterým bylo změněno ust.
§ 20 zákona o přestupcích v souladu s Čl. XXVI zákona č. 204/2015 Sb. Výrok obsahuje odkazy
na relevantní zákonná ustanovení. Dále žalovaný poukázal na přechodné ustanovení vyhlášky
č. 112/2017 Sb., pročež bylo využito při stanovení nákladů řízení správně vyhlášky č. 231/1996
Sb. Úprava zákona č. 250/2016 Sb., není pro žalobce příznivější, žalovaný zde odkázal na
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2017, č. j. 4 As 191/2017-35, když
k mimořádnému snížení výměry trestu nebyly zjištěny žádné relevantní skutečnosti. S ohledem na
skutečnost, že odvolání bylo podáno blanketně, nebylo povinností žalovaného se k námitkám,
které byly uplatněny žalobcem v předchozím řízení, vyjadřovat, neboť tyto byly řádně
a dostatečně vypořádány správním orgánem I. stupně. A konečně podle žalovaného bylo měření
provedeno řádně způsobilou osobou a měřícím zařízením.

Skutečnosti zjištěné ze správního spisu pro posouzení věci

6. Dne 13. 5. 2016 byl žalobci doručen příkaz č. j. SMO/180338/16/DSČ/Hel ze dne 12. 5. 2016,
proti kterému žalobce podal včasný odpor. Následně bylo žalobci dne 8. 6. 2016 doručeno
předvolání k ústnímu jednání na 27. 6. 2016. Součástí předvolání byla řada poučení o právech
účastníka řízení včetně poučení dle § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen
„správní řád“) – o právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před vydáním rozhodnutí. Součástí
správního spisu je, mimo jiné, následující:

• tiskopis oznámení přestupku ze dne 18. 4. 2016, sepsaný na místě;
• úřední záznamy zasahujících strážníků ze dne 18. 4. 2016, sepsané str. V. T. a str. D. K.;
• výstup z měřícího zařízení a fotodokumentace přestupku spolu;

• ověřovací list č. 8012-OL-70339-15 silničního laserového rychloměru LTI 20/20 TruCAM, výr. č. TC0012520 ze dne 30. 10. 2015;

• osvědčení opravňující k používání měřiče LTI 20/20 TruCAM ev. č. 1181023/166 ze dne 26. 10. 2011;

 • výpis z evidenční karty řidiče obviněného (žalobce) ze dne 29. 4. 2016;
• vyjádření obviněného žalobce doručené správnímu orgánu dne 30. 6. 2016 s přílohou
vyjádření Českého metrologického institutu;

• CD nosič se záznamem přestupkového jednání;

• vyjádření Českého metrologického institutu ze dne 1. 8. 2016;

• seznam lokalit měření rychlosti pro Městskou policii Ostrava ze dne 14. 12. 2015, vypracovány Policií ČR;

Shodu s prvopisem potvrzuje

4 20 A 3/2018

 • vyjádření obviněného žalobce doručené správnímu orgánu dne 31. 8. 2016;
• rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 12. 10. 2016, č. j.
SMO/379705/16/DSČ/Hel, bylo zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 6. 2017,
č. j. MSK 157593/2016, z podnětu odvolání obviněného (žalobce);

• protokol o ústním jednání ze dne 8. 8. 2017, při kterém byly provedeny listinné důkazy a vyslechnuti svědci zasahující strážníci;

 • vyjádření obviněného žalobce doručené správnímu orgánu dne 29. 8. 2017;
• rozhodnutí, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání dopravního přestupku ze dne

14. 9. 2017, č. j. SMO/356733/17/DSČ/Hel, sp. zn. S-SMO/158306/16/DSČ.

7. Proti rozhodnutí orgánu I. stupně bylo podáno u téhož správního orgánu dne 11. 10. 2017
blanketní odvolání (jež nebylo, přes výzvu správního orgánu I. stupně, doplněno) a dne
16. 11. 2017 bylo předloženo k rozhodnutí Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje. Součástí
správního spisu je též žalobou napadené rozhodnutí žalovaného.

Právní úprava

8. Podle ust. § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu v obci smí jet řidič rychlostí nejvýše 50 km.h-1, a jde-li

o dálnici nebo silnici pro motorová vozidla, nejvýše 80 km.h-1.

9. Podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu fyzická osoba se dopustí
přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost
v obci o méně než 20 km.h-1 nebo mimo obec o méně než 30 km.h-1.

10.Podle ust. Čl. I bod 6. zákona č. 204/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „novela zákona o přestupcích“), se zákon
č. 200/1990, o přestupcích ve znění zákona č. 308/2013 Sb. a novel předcházejících mění tak, že v § 20 se za
odstavec 1 vkládají nové odstavce 2 a 3, které znějí: „(2) Běh lhůty pro projednání přestupku podle odstavce 1 se
přerušuje zahájením řízení o přestupku, jakož i vydáním rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku
uznán vinným; je-li prvním úkonem v řízení vydání příkazu o uložení pokuty, přerušuje se běh lhůty jeho
doručením. (3) Přerušením běhu lhůty pro projednání přestupku podle odstavce 1 začíná běh nové lhůty pro
projednání přestupku; přestupek však nelze projednat, uplynuly-li od jeho spáchání dva roky.“ Dosavadní
odstavec 2 se označuje jako odstavec 4.

11.Podle Čl. II bod 3. novely zákona o přestupcích ustanovení § 20 zákona č. 200/1990 Sb., ve znění
účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, o přerušení běhu lhůty zahájením řízení se použije pouze
u přestupků spáchaných ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

12.Podle Čl. XXVI novely zákona o přestupcích tento zákon nabývá účinnosti prvním dnem čtrnáctého
kalendářního měsíce následujícího po jeho vyhlášení, s výjimkou ustanovení čl. I bodů 3 až 8, 11 až 16, 17, 18,
23 až 25 a 29, čl. III bodů 1, 4 až 32, 34 až 40, čl. IV a čl. XII bodu 3, která nabývají účinnosti prvním
dnem druhého kalendářního měsíce následujícího po jeho vyhlášení.

Shodu s prvopisem potvrzuje

5 20 A 3/2018

Právní posouzení věci samé

13.Krajský soud nejprve posoudil zákonné náležitosti žaloby a konstatoval, že žaloba byla podána
včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž není žaloba ve smyslu § 68 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)
nepřípustná. Poté krajský soud přezkoumal důvodnost žaloby v souladu s ustanovením § 75
s. ř. s., v mezích žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl
v době rozhodování žalovaného. Neshledal přitom vady, např. podle § 76 odst. 2 s. ř. s., k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

14.Soud po přezkoumání správních spisů dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, když
nepřisvědčil žádné z žalobních námitek žalobce, jež by vedla ke zrušení napadeného rozhodnutí.
K jednotlivým námitkám pak soud uvádí následující:

15.Soud nedospěl k závěru, že by odpovědnost za přestupky v případě žalobce zanikla, jak žalobce
v prvém žalobním bodě namítá, pročež je tento bod rovněž nedůvodným. Krajský soud
především dospěl k závěru, že ust. § 20 zákona o přestupcích, ve znění Čl. I bod 6. novely zákona
o přestupcích, nabylo podle přechodného ustanovení Čl. XXVI – Tento zákon nabývá účinnosti
prvním dnem čtrnáctého kalendářního měsíce následujícího po jeho vyhlášení, s výjimkou ustanovení čl. I bodů 3
až 8, 11 až 16, 17, 18, 23 až 25 a 29, čl. III bodů 1, 4 až 32, 34 až 40, čl. IV a čl. XII bodu 3, která
nabývají účinnosti prvním dnem druhého kalendářního měsíce následujícího po jeho vyhlášení. – účinnosti dne
1. 10. 2015, neboť novela zákona o přestupcích byla vyhlášena dne 17. 8. 2015 ve Sbírce zákonů
v částce 83.

16.Pokud se týká přechodného ustanovení v čl. II bod 3 zákona č. 204/2015 Sb., pak soud je
přesvědčen, že nelze jinak, než účinnost stanovit dnem 1. 10. 2015, neboť pokud je v č. II, bodu
3 zákona č. 204/2015 Sb. uvedeno „ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona“ pak účinnost dle
čl. XXVI je jednoznačně ve vztahu k čl. I bodu 6 daná dnem 1. 10. 2015. Účinnost zákona č.
204/2015 Sb. je v čl. XXVI upravena jako dělená, tzn. některá ustanovení nabývají účinnosti
k 1. 10. 2016, některá k 1. 10. 2015, tedy jinak řečeno, zákon 204/2015 Sb. nenabyl ve svém celku
účinnost k 1. 10. 2016. Ustanovení o přerušení prekluzivní lhůty je tak nutno aplikovat od
1. 10. 2015, a to pouze na přestupky spáchané po 1. 10. 2015. Přechodná ustanovení nemohou
ovlivnit účinnost právní úpravy, pouze její použitelnost a rozhodující je účinnost „primární“
právní normy, tedy čl. I bod 6 novely zákona o přestupcích.

17.Ke spáchání přestupku došlo dne 18. 4. 2016 a běh prekluzivní lhůty (dnešní terminologií
„promlčecí doby“) byl přerušen v souladu s ust. § 20 odst. 2 zákona o přestupcích vydáním
rozhodnutí o přestupku, tj. rozhodnutím správního orgánu I. stupně 12. 10. 2016, č. j.
SMO/379705/16/DSČ/Hel, které bylo vypraveno dne 13. 10. 2016, čímž ve smyslu ust. § 20
odst. 3 začal běh nové jednoleté lhůty. Následně bylo v této lhůtě vydáno další rozhodnutí ve
smyslu ust. § 20 odst. 2 zákona o přestupcích, rozhodnutí ze dne 14. 9. 2017, č. j.
SMO/356733/17/DSČ/Hel, které bylo vypraveno dne 14. 9. 2017, čímž ve smyslu ust. § 20
odst. 3 opět začal běh nové jednoleté lhůty. Za takto popsané situace, prekluzivní lhůta za užití
ust. § 20 odst. 3 věty za středníkem téhož zákona uběhla dne 24. 8. 2018, avšak žalovaný doručil
své rozhodnutí obviněnému (žalobci) dne 7. 12. 2017, čímž předmětná rozhodnutí správních
orgánů nabyla právních mocí, a to v rámci lhůty, ve které bylo přestupek možno projednat, když
mezi jednotlivými přerušeními běhu prekluzivní lhůty neuplynula doba jednoho roku. Správní
orgány tedy správně aplikovaly ustanovení o prekluzi přestupku a přestupkové řízení pro prekluzi
nezastavovaly.

Shodu s prvopisem potvrzuje

6 20 A 3/2018

18.Pro úplnost argumentace soud dodává, že „vydáním rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný
z přestupku uznán vinným“ ve smyslu ust. § 20 odst. 2 zákona o přestupcích, je nutno chápat tak, že
samotné vydání, resp. předání stejnopisu písemného vyhotovení k doručení (tj. vypravení)
[srov. § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu] popsaného rozhodnutí je skutečností, která
„způsobuje“ přerušení prekluzivní lhůty, nikoli nabytí právní moci předmětného rozhodnutí,
resp. jeho nezrušení. Ke stejnému závěru dospěla odborná literatura v typově obdobné
trestněprávní problematice a též rozhodovací praxe trestních soudů: „V souvislosti s tím soudní praxe
dospěla k závěru, že účinky spočívající v přerušení promlčecí doby podle § 34 odst. 4 písm. a) TrZ má i takové
usnesení o zahájení trestního stíhání (resp. dříve sdělení obvinění) učiněné ve smyslu § 160 odst. 1 TrŘ, které bylo
zatíženo určitými formálními nedostatky a bylo z tohoto důvodu později nahrazeno – po jeho zrušení nebo i bez
zrušení – novým usnesením o zahájení trestního stíhání (resp. dříve sdělením obvinění) pro týž skutek. Nesmí
však jít o vady, které by vedly k nicotnosti nebo zmatečnosti původního rozhodnutí o zahájení trestního stíhání,
resp. sdělení obvinění (R 44/2010)“ – in Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck,
2012, k § 34; resp. srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1469/2008.

19.Krajský soud se neztotožňuje ani s druhou námitkou žalobce. Výrok rozhodnutí správního
orgánu I. stupně nevylučuje možnost splnění povinnosti zaplatit pokutu a náklady výhradně na
účet tohoto správního orgánu (jak se evidentně mylně žalobce domnívá), nýbrž pouze informuje
o čísle účtu a variabilním symbolu případné platby na účet; ostatně případný nesprávný postup
správního orgánu I. stupně jakožto správce daně by byl předmětem jiného řízení a nemá vliv na
rozhodnutí ve věci přestupku. Ani neuvedení odkazu na ust. § 11 odst. 1 písm. b), § 12 a § 13
zákona o přestupcích ve výroku rozhodnutí, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání
přestupku, není vadou, pro kterou by bylo nutno napadené rozhodnutí zrušit. Je pravdou, že
podle ust. § 68 odst. 2 správního řádu, je povinností správního orgánu uvést ve výroku právní
ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno. Nicméně správní orgán I. stupně této povinnosti
dostál, když odkázal na ustanovení § 18 odst. 4 ve spojení s § 125c odst. 1 písm. f) zákona
o silničním provozu, čímž identifikoval porušenou právní povinnost a s ní spojený přestupek,
jakož i ust. § 125c odst. 5 písm. f) téhož zákona, kterým byla identifikovaná sankce a též konečně
ust. § 79 odst. 1 zákona o přestupcích, podle kterého bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Další
zákonná ustanovení by představoval pouze „balast“, který pouze napadená rozhodnutí činil
nepřehledným. Logikou žalobce by bylo potřeba uvádět též ust. Ústavy a Listiny, neboť v těchto
ústavních normách je zakotvena primární úprava státní moci rozhodovat o protiprávních činech
osob. Soud uzavírá, že povinností správních orgánů je uvádět ve výroku svých rozhodnutí pouze
tu právní úpravu, která je pro dané věci co nejspecifičtější, nikoli právní úpravu obecnou. Správní
orgán rozhodující o přestupku pak musí ve výrokové části rozhodnutí (§ 68 odst. 2 správního
řádu) uvést všechna ustanovení, byť obsažená v různých právních předpisech, která tvoří
v souhrnu právní normu odpovídající skutkové podstatě přestupku (srov. usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016-46), přičemž správní
orgány této povinnosti plně dostály. Správní orgány též správně určily výši paušální částky
nákladů řízení podle vyhlášky č. 231/1996 Sb., jejíž účinnost skončila dne 1. 7. 2017, byť řízení
bylo dokončeno po tomto datu, a to s ohledem na znění přechodného ustanovení Čl. II vyhlášky
č. 112/2017 Sb., kterou se mění vyhláška č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého
výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení:
„Náklady řízení zahájených a pravomocně neskončených přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky se stanoví
podle dosavadních právních předpisů.“ – jak správně dovodil žalovaný. Nadto částka paušální výše
nákladů řízení je shodná jak při stanovení dle vyhlášky č. 231/1996 Sb., tak i při stanovení
pomoci vyhlášky č. 520/2005 Sb., pročež by případná „vada“ řízení nebyla způsobilá jakkoli
zkrátit práva žalobce.

Shodu s prvopisem potvrzuje

7 20 A 3/2018

20.Závěrem druhé žalobní námitky žalobce namítal porušení práva na spravedlivý proces spočívající
v tom, že správní orgány se nezabývaly tím, zda pozdější právní úprava (konkrétně zákon č.
250/2016 Sb.) není pro žalobce příznivější a zda tedy není na místě postupovat podle čl. 40 odst.
6 Listiny základních práv a svobod. K této námitce žalobce soud v prvé řadě uvádí, že žalobce se
porušením § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu dopustil přestupku podle § 125c odst. 1 písm.
f) bod 4 téhož zákona, za který mu byla uložena sankce podle § 125c odst. 5 písm. g) tohoto
zákona. V obsahu těchto ustanovení zákona o silničním provozu k žádné změně nedošlo. Ve
vztahu k předmětným ustanovením zákona o silničním provozu proto nepřipadá vůbec v úvahu
aplikace zásady použití pozdější příznivější právní úpravy zakotvené v čl. 40 odst. 6 Listiny
základních práv a svobod a provedené § 7 odst. 1 zákona o přestupcích, resp. § 2 odst. 1 zákona
č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 11. 2017, č. j. 4 As 191/2017-35).

21.Krajský soud se neztotožnil ani s třetí žalobní námitkou. Odvolací správní orgán je povinen
podle ust. § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumat napadené rozhodnutí jen v rozsahu námitek
uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. S ohledem na uvedené
ustanovení, a to i s přihlédnutím k specifikům přestupkového řízení (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008-115) dospěl soud k závěru, že žalovaný
jako odvolací správní orgán nebyl povinen vyhledávat všechny obranné námitky žalobce, kterými
brojil proti obvinění z přestupku, a s těmito se vypořádávat jako s odvolacími námitkami ve
smyslu ust. § 89 odst. 2 správního řádu. Postačilo, pokud žalovaný přezkoumal zákonnost
odvoláním napadeného rozhodnutí, co do zjištěného skutkového stavu a jeho právní kvalifikace,
přičemž není vadou řízení, když v podrobnostech odkázal na odůvodnění rozhodnutí správního
orgánu I. stupně. S ohledem na princip celistvosti přestupkového správního řízení (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013-25), je důležité,
aby jednotlivé námitky obviněného byly správními orgány vypořádány, lhostejno zda nalézacím či
odvolacím správním orgánem.

22.Žalobce v této námitce setrval zcela nekonkrétní, když nepoukázal na námitky, jež měly zůstat
nevypořádány, pročež se soud touto námitkou nemohl zabývat podrobněji. Nicméně v rámci
čtvrtého okruhu žalobních bodů již žalobce jednotlivé nevypořádané námitky, resp. důkazní
návrhy uvedl, přičemž je soud vypořádává níže.

23.Krajský soud se neztotožňuje ani se čtvrtou skupinou námitek žalobce. Krajský soud
poukazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle které pokud byla rychlost
vozidla rychloměrem zaznamenaná, musela být metoda měření v souladu s manuálem k obsluze
(přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2013, č. j. 3 As 82/2012-27, dále
pak např. rozsudek ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013-60). Základním předpokladem pro
aplikaci tohoto závěru je to, že měřící přístroj funguje automaticky (roz. jde-li o sofistikovaný
přístroj, nikoli v jakém režimu měření je nastaven, zda měří každé překročení rychlosti
automaticky, nebo policista/strážník měří vozidla manuálně), tedy při jakémkoli chybném měření
nebo při ztrátě napětí dojde automaticky k vypnutí přístroje, tedy že pokud není dodržen návod
k obsluze, rychlost vozidla měřícím zařízením zaznamenána vůbec není. Tento závěr je
aplikovatelný také v posuzované věci, neboť rychlost vozidla řízeného žalobcem byla měřena
systémem technologicky obdobným jako v případě řešeném v rozsudku č. j. 3 As 82/2012-27.
Krajský soud proto ve shodě s naposledy uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu
dospěl k závěru, že pokud byla rychlost vozidla rychloměrem zaznamenána, metoda měření
musela být v souladu s návodem k obsluze, správnost měření lze tedy považovat za jednoznačně
prokázanou a nebylo tak třeba doplňovat existující jasný a nesporný skutkový stav věci a vyvracet
žalobcovy účelové pochybnosti a jeho nepodložené domněnky o nenulovém úhlu měření. Nadto

Shodu s prvopisem potvrzuje

8 20 A 3/2018

je potřeba zdůraznit, že z videozáznamu jasně plyne, že nemohlo dojít k záměně s jiným
vozidlem, když zaměřovací kříž byl na vozidle, které se následně přiblížilo na vzdálenost, na
kterou je již čitelná registrační značka X. Z fotodokumentace založené ve správním spisu je tedy
patrné, že bylo měřeno přijíždějící vozidlo žalobce, RZ X, neboť zaměřovací kříž je umístěn na
tomto vozidle, a jestliže přístroj jeho rychlost zaznamenal, pak lze jakékoliv pochybnosti o
změření rychlosti vozidla řízeného žalobcem považovat jen za účelové. Dále je podstatné, že
měření prováděla osoba k tomu oprávněna, což strážník městské policie s potřebným školením
(na čl. 7 správního spisu) bezpochyby je a zároveň měření bylo prováděno ověřeným měřicím
přístrojem (na čl. 6 správního spisu), a konečně měření není relevantně zpochybněno. Záměrný
kříž se nachází na masce, což je skutečnost, která nesvědčí o tom, že by mohlo být měřeno jiné
vozidlo nebo kříž během měření „sklouzl“ z měřeného vozidla.

24.Nutno zdůraznit, že pravost dokumentu, který obviněný (žalobce) předložil správnímu orgánu I.
stupně jako vyjádření ČMI, byla zpochybněna samotným Českým metrologickým institutem,
pročež nebylo dále povinností správních orgánů, se dále vyjádřením ČMI zabývat, když důkaz
falzifikovaný nemůže představovat zdroj poznatků o relevanci měření.

25.Skutečnost, že naměřená rychlost je na videozáznamu uvedena dříve než proběhne měření
samotné, je zjevně způsobeno tím, že grafika byla na záznam doplněna až následně po měření,
neboť na záznamu je mimo naměřené rychlosti (levý dolní roh), též statický časový údaj 10:36:38
(pravý horní roh), avšak videozáznam zachycuje časový úsek cca 6 sekund, neboť v pravém
dolním rohu se nachází „běžící“ časový údaj v milisekundách. Soud se tedy, na rozdíl od žalobce,
nedomnívá, že se jedná o videozáznam falzifikovaný, když ke změření došlo právě v čase
10:36:38, jak patrno z fotografického výstupu z měřícího zařízení.