[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL.M., a Mgr. Zdeňka Macháčka ve věci

žalobce: XX, nar. XX

státní příslušnost Vietnamská socialistická republika

bytem XX

zastoupen advokátem Mgr. Petrem Václavkem

sídlem Opletalova 25, Praha 1

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců

sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4
 

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 8. 2018, č. j. MV-7339-7/SO-2018
 

takto:

1. Žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, ze dne 17. 8. 2018, č. j. MV-7339-7/SO-2018, se zamítá.
2. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Předmět řízení

1. Žalobce se domáhá přezkumu shora označeného rozhodnutí žalovaného, jímž žalovaný zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 27. 10. 2017, č. j. OAM-22257-19/DP-2016.
2. Prvostupňovým rozhodnutím nebyla žalobci prodloužena platnost povolení k dlouhodobému pobytu vydaného dle § 42 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), za účelem podnikání - osobě samostatně výdělečně činné, podle § 44a odst. 3 v návaznosti na § 35 odst. 3 ve spojení s § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců,
   neboť žalobce byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu.
3. Dne 2. 8. 2016 podal žalobce žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu vydaného dle § 42 odst. 1 zákona o pobytu cizinců za účelem podnikání - osoba samostatně výdělečně činná. Žádost byla podána v zákonné lhůtě a byly k ní doloženy všechny požadované náležitosti. Z vyžádaného výpisu z evidence rejstříku trestů České republiky ze dne 14. 9. 2017 bylo zjištěno, že žalobce byl rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 22. 2. 2017,
   sp. zn. 4 T 82/2016, odsouzen pro úmyslný trestný čin. Tímto rozsudkem, který nabyl právní moci dne 2. 5. 2017, měl správní orgán I. stupně za prokázané, že žalobce byl pro spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, a přečin porušení práv k ochranné známce a jiným označením dle § 268 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku mu byl povolen podmíněný odklad výkonu trestu a podle § 82 odst. 1 trestního zákoníku stanovena zkušební doba v trvání dvou roků. S ohledem na to dospěl správní orgán I. stupně k závěru, že v řízení byla prokázána existence skutečností, které odůvodňují neprodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu ve smyslu § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 ve spojení s § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců.
4. Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně se žalobce odvolal. V doplnění odvolání konstatoval, že na území České republiky žije více jak deset let, má zde vytvořeno silné rodinné, ekonomické a sociální zázemí, známé a kamarády. Na adrese XX, XX, pobývá spolu s manželkou a dítětem s přiznaným trvalým pobytem a dcerou manželky XX a XX, která je občankou České republiky, a žalobce má podanou žádost o její osvojení. Žalobce tak v brzké době bude rodinným příslušníkem občana Evropské unie. K těmto skutečnostem doložil rodné listy obou dětí i oddací list. Žalobce správnímu orgánu I. stupně vyčítal, že nerespektoval svou zákonnou povinnost zakotvenou v § 174a zákona o pobytu cizinců a vůbec se nezabýval přiměřeností dopadů svého rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce a k těmto skutečnostem žalobce nevyslechl. Doplnil, že podmínka přiměřenosti rozhodnutí vyplývá také z § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, a z mezinárodních závazků České republiky, zejména z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Závěrem zmiňoval rovněž porušení čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
5. V napadeném rozhodnutí se žalovaný se závěry správního orgánu I. stupně ztotožnil. Žalovaný zdůraznil, že si vyžádal výpis evidence rejstříku trestů fyzických osob, z něhož vyplývá,
   že spáchaný úmyslný trestný čin je v něm stále uveden. Jednání žalobce tak dle žalovaného naplňuje důvod pro zamítnutí žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu podle § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu. Žalovaný dále uvedl, že k aplikaci § 174a zákona o pobytu cizinců může dojít teprve tehdy, pokud některé ustanovení zákona správnímu orgánu v konkrétním případě povinnost zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí ukládá, v této souvislosti odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2017,
   č. j. 10 Azs 249/2016-47. Dle žalovaného tedy v případě, kdy jeho žádost byla zamítnuta podle
   § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců není povinností správních orgánů posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince a nelze ani přisvědčit námitce, že správní orgán I. stupně měl k otázce přiměřenosti provést výslech žalobce.

II. Žaloba

6. Dle žalobce je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť žalovaný se vůbec nevypořádal s odvolací námitkou týkající se přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Žalobce namítal, že výklad zaujatý žalovaným, že k aplikaci § 174a zákona
   o pobytu cizinců může dojít teprve tehdy, pokud některé ustanovení zákona správnímu orgánu v konkrétním případě povinnost zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého
   a rodinného života ukládá, je v přímém rozporu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
   a základních svobod. Sama skutečnost, že zásah je v souladu se zákonem, ještě neznamená,
   že by správní orgán neměl povinnost přiměřenost zásahu posuzovat. Napadené rozhodnutí je tak dle žalobce v rozporu nejen s § 2 odst. 4 správního řádu, ale i mezinárodními závazky České republiky. V případě žalobce je nutné posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí již s ohledem na životy jeho nezletilých dětí, které jsou chráněny mezinárodními předpisy, především Úmluvou o právech dítěte. Žalobce odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2012, č. j. 7 As 142/2011-62, a ze dne 25. 5. 2016, č. j. 1 Azs 81/2016-33, ve kterém je uvedeno,
   že přiměřenost dopadů rozhodnutí je nutné zkoumat nejen ve vztahu k žadatelům, ale také jejich rodinným příslušníkům. Žalobce zabezpečuje rodinu po materiální stránce a plní roli živitele rodiny. Tyto skutečnosti nebyly ze strany správních orgánů vůbec zjišťovány. Žalovaný
   tak v rozporu s § 3 správního řádu nezjistil stav věci, o němž by nebyly důvodné pochybnosti, neprovedl výslech žalobce, a to přesto, že to žalobce navrhoval. Žalobce zdůrazňoval,
   že se v jeho případě jednalo o jediné porušení zákona za celou dobu trvání jeho pobytu na území České republiky, nikdy předtím trestán nebyl. Zkušební doba stanoveného trestu již z více
   než poloviny uplynula a za tuto dobu prokázal žalobce svou snahu vést spořádaný život. Postup správního orgánu žalobce považoval za přepjatě formalistický a odkazoval na judikaturu Ústavního soudu, který se ve své judikatuře opakovaně proti přepjatému formalismu vymezil. Z uvedených důvodů žalobce navrhoval, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení.

III. Vyjádření žalovaného

7. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě trval na tom, že v případě, kdy je žádost účastníka řízení zamítnuta podle § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, není povinností posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, provádět výslech žalobce by tudíž bylo nadbytečné. Žalovaný odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2017, č. j. 10 Azs 249/2016-47. Dle žalovaného bylo napadené rozhodnutí vydáno v souladu se zákonem, neboť žalovaný si za účelem zjištění aktuálního skutečného stavu věci dne 6. 8. 2017 vyžádal výpis z evidence rejstříku trestů fyzických osob, z něhož vyplývá, že spáchaný úmyslný trestný čin je v něm stále uveden. V takovém případě nelze dospět k jinému závěru,
   než že jednání žalobce naplňuje důvod pro zamítnutí žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu podle § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců,
   neboť žalobce byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu.

IV. Ústní jednání ve věci

8. Při ústním jednání dne 20. 9. 2019 žalobce i žalovaný setrvali na své právní argumentaci.

V. Posouzení věci soudem

9. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
   ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ s. ř. s.“), v rozsahu a mezích žalobních bodů, kterými je v duchu dispoziční zásady, jíž je správní soudnictví ovládáno, vázán, vycházel přitom
   ze skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu, v souladu s § 75 odst. 1, odst. 2 s. ř. s.
10. Sporné otázky v nyní projednávané věci spočívají v tom, zda se měly správní orgány zabývat přiměřeností dopadů rozhodnutí o neprodloužení doby platnosti stěžovatelova povolení
    k dlouhodobému pobytu do jeho rodinného a soukromého života, a dále zda měly provést jeho účastnický výslech.
11. Podle § 44a odst. 3 zákona o pobytu cizinců žádost o prodloužení platnosti povolení
    k dlouhodobému pobytu se podává ministerstvu. Na prodloužení platnosti povolení
    k dlouhodobému pobytu se § 35 odst. 2 a 3, § 36 a § 46 odst. 3 a 7 citovaného zákona vztahují obdobně.
12. Podle § 35 odst. 3 zákona o pobytu cizinců dobu pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů nelze prodloužit, pokud ministerstvo shledá důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti tohoto víza (§ 37).
13. Podle § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců ministerstvo zruší platnost víza k pobytu
    nad 90 dnů, jestliže cizinec byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu.
14. Z obsahu správního spisu a mezi stranami není sporné, že žalobce byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 4 T 82/2016, za spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, a přečin porušení práv k ochranné známce a jiným označením dle § 268 odst. 1 trestního zákoníku. V důsledku uvedeného odsouzení byly splněny podmínky pro použití § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců.
15. Otázkou výkladu § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců a poměřování veřejného zájmu
    na ochraně před cizinci páchajícími úmyslnou trestnou činnost v České republice a základního práva cizince na rodinný život v České republice se správní soudy zabývají opakovaně. Nejvyšší správní soud tak např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2008, č. j. 7 As 21/2008-101, konstatoval,
    že „tento test provedl již zákonodárce při přijímání této zákonné úpravy a shledal, že zájem státu a společnosti na tom, aby se na území České republiky nezdržovali cizinci, kteří spáchali úmyslný trestný čin, za nějž byli odsouzeni, a mohli tedy představovat byť jen potenciální hrozbu pro společnost, je mnohem důležitější a závažnější, než individuální právo tohoto cizince na ochranu jeho rodinného života“. Zdejší soud z těchto závěrů vycházel např. v rozsudku ze dne 25. 8. 2015, č. j. 59 A 79/2014 - 42. Uvedené závěry
    pak Nejvyšší správní soud potvrdil v rozsudku ze dne 24. 9. 2015, č. j. 6 Azs 163/2015-47,
    ze dne 23. 3. 2017, č. j. 10 Azs 249/2016-47, či ze dne 14. 3. 2018, č. j. 5 Azs 214/2017-37.
16. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 9. 2015, č. j. 6 Azs 163/2015-47:
    „To neznamená, že by byla vyloučena aplikace ústavního principu přiměřenosti zásahů do ústavně garantovaných základních práv nebo svobod, např. do práva na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 8 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, případně do jiných základních práv. Těžko však hovořit o základním právu v souvislosti s neprodloužením povolení k dlouhodobému pobytu; s tím musí každý cizinec počítat. Je-li následně - v důsledku povinnosti opustit území státu - ve hře ohrožení nějakých základních práv (např. práva na život, práva nebýt podroben mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, nebo koneckonců i práva na respektování soukromého
    a rodinného života), slouží k jejich ochraně jiné právní prostředky (poskytnutí mezinárodní ochrany, jiné pobytové tituly, např. za účelem strpění pobytu pro existenci překážek vycestování atp.).“
17. Ustanovení § 35 odst. 3 a § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců také neposkytují správnímu orgánu možnost užít správní uvážení, tj. zvažovat různé aspekty spáchaného úmyslného trestného činu, jakými jsou jeho závažnost a povaha, či rozlišovat mezi úmyslnými trestnými činy, které jsou důvodem pro zrušení dlouhodobého pobytu (resp. pro zamítnutí žádosti o jeho prodloužení), a které nikoliv. Citované právní normy stanoví správnímu orgánu jednoznačně povinnost rozhodnout určitým způsobem za předpokladu splnění podmínek uvedených v zákoně (obdobně viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2012,
    č. j. 8 As 34/2011-85, nebo ze dne 9. 10. 2013, č. j. 1 As 85/2013-51).
18. S ohledem na uvedené závěry není důvodná ani námitka, že správní orgány měly žalobce vyslechnout jako účastníka řízení. Jestliže měly správní orgány zjištěn skutkový stav,
    o němž nejsou důvodné pochybnosti, zákon o pobytu cizinců jim nestanovil povinnost posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí do žalobcova soukromého a rodinného života
    a neumožňoval ani výjimky ve formě správního uvážení, byl by účastnický výslech žalobce zcela nadbytečný, neboť by v žádném případě nemohl vyvrátit skutečnost, že žalobce byl pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin, a již tím naplnil podmínky pro zamítnutí jeho žádosti
    o prodloužení povolení k pobytu. Nelze proto souhlasit s žalobcem, že jeho nevyslechnutí jako účastníka řízení k posouzení přiměřenosti dopadů napadeného rozhodnutí do jeho soukromého
    a rodinného života představovalo závažný procesní nedostatek, který by měl vést ke zrušení napadeného rozhodnutí.

VI. Závěr a náklady řízení

19. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
20. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., dle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
    který ve věci úspěch neměl.
21. Ve věci měl úspěch žalovaný správní orgán, náhradu nákladů řízení nežádal, ostatně mu žádné náklady řízení přesahující běžný rámec činnosti správního orgánu nevznikly, soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem

Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje
se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty
na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu
a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Liberec dne 20. září 2019

Mgr. Lucie Trejbalová

předsedkyně senátu