[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Martina Lachmanna a JUDr. Jaromíra Klepše v právní věci 

žalobce:  BONAGRO, a.s., IČO: 49976524

sídlem Jiříkovická 340, Blažovice

zastoupeného Mgr. Petrem Pařilem, advokátem,

sídlem Škárova 809/16, Brno

proti

žalovanému:  Ministerstvo zemědělství

sídlem Těšnov 65/17, Praha 1

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 4. 2017, čj. 22977/2017-MZE-14132

takto:

1. Rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 11. 4. 2017, čj. 22977/2017-MZE-14132, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

2. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15 342 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce, Mgr. Petra Pařila, advokáta.

Odůvodnění:

1. Předmět řízení a vymezení sporu

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 4. 2017, čj. 22977/2017-MZE-14132 (dále jen „Napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu (dále jen „SZIF“) ze dne 24. 8. 2016, čj. SZIF/2016/0495941 (dále jen „Prvostupňové rozhodnutí“), a Prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Prvostupňovým rozhodnutím SZIF zamítl žádost žalobce o poskytnutí dotace na podopatření zvětšení lehacího prostoru v chovu dojnic a podopatření zlepšení stájového prostředí v chovu dojnic, obojí v rámci opatření Dobré životní podmínky zvířat pro rok 2015 podle nařízení vlády č. 74/2015 Sb., o podmínkách poskytování dotací na opatření dobré životní podmínky zvířat, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení vlády č. 74/2015 Sb.“).
2. Mezi účastníky řízení zůstává sporným, zdali byly splněny podmínky pro uplatnění sankcí vedoucích k zamítnutí žádosti žalobce o poskytnutí dotace ze dne 19. 5. 2015 (dále jen „Žádost“) z toho důvodu, že žalobce nahradil v retenčním období dojnice uvedené v Žádosti z důvodu úhynu či nucené porážky, čili z důvodů vyšší moci, jinými dojnicemi, aniž tuto náhradu oznámil podle § 14 odst. 3 nařízení vlády č. 74/2015 Sb. za situace, kdy ji řádně a včas oznámil do ústřední evidence vedené podle zákona č. 154/2000 Sb., o šlechtění, plemenitbě a evidenci hospodářských zvířat a o změně některých souvisejících zákonu (plemenářský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „plemenářský zákon“). 
3. Napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 11. 4. 2017.

2. Rozhodnutí žalovaného (Napadené rozhodnutí)

4. Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil Prvostupňové rozhodnutí, jímž SZIF deklaroval, že žalobce u podopatření zvětšení lehacího prostoru v chovu dojnic (dále jen „První podopatření“) v rámci opatření Dobré životní podmínky zvířat pro rok 2015 (dále jen „Opatření“) porušil podmínku podle § 9 odst. 1 písm. c) nařízení vlády č. 74/2015 Sb. a u podopatření zlepšení stájového prostředí v chovu dojnic (dále jen „Druhé podopatření“) v rámci Opatření porušil podmínku podle § 10 odst. 1 písm. c) nařízení č. 74/2015 Sb., pročež SZIF nemohl žalobcem nahrazené dojnice v průběhu retenčního období zohlednit pro výpočet dotace. Takto zjištěný rozdíl pak SZIF vedl k závěru, že je třeba u Prvního podopatření i Druhého podopatření uplatnit sankci spočívající v zamítnutí Žádosti podle článku 31 odst. 2 a 3 nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) č. 640/2014, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení EK č. 640/2014“), protože u Prvního podopatření tento rozdíl činil 188 kusů dojnic, tj. 20,59%, a u Druhého podopatření činil 187 kusů dojnic, tj. 20,48%, když interval pro sankci zamítnutí žádosti byl citovaným ustanovením nastaven v rozmezí vyšší než 20% a nižší než 50%.
5. Žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí zrekapituloval dosavadní průběh řízení a závěry Prvostupňového rozhodnutí (str. 1 – 2 Napadeného rozhodnutí) a sumarizoval odvolací námitky žalobce (str. 2 – 3 Napadeného rozhodnutí).
6. Žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí v obecné rovině shrnul, že Prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno v souladu s relevantními podmínkami stanovenými zákony, nařízením
   vlády č. 74/2015 Sb. a přímo použitelnými předpisy Evropské unie. Žalovaný dále uvedl, že žalobce svou Žádost stvrdil svým podpisem, čímž prohlásil, že se seznámil s podmínkami poskytnutí dotace, o kterou žádal, a tak se zavázal tyto podmínky dodržovat. V rámci Prvního podopatření byl podle § 9 odst. 1 písm. c), resp. v rámci Druhého podopatření podle § 10 odst. 1 písm. c) nařízení vlády č. 74/2015 Sb., součástí žádosti o poskytnutí dotace seznam identifikačních čísel dojnic chovaných na hospodářství žalobce, u kterých měl žadatel plnit podmínky tohoto podopatření v retenčním období. V souladu s § 14 odst. 1 nařízení vlády č. 74/2015 Sb. pak žalobce jako žadatel o předmětnou dotaci mohl v průběhu retenčního období nahradit zvíře uvedené v Žádosti jiným zvířetem pouze za předpokladu, že i toto nové zvíře splňovalo podmínky pro poskytnutí dotace na příslušné podopatření, přičemž původní zvíře muselo být nahrazeno jiným zvířetem z uvedeného hospodářství v rámci jednoho dne. V souladu s § 14 odst. 3 nařízení vlády č. 74/2015 Sb. nahrazení dojnic byl povinen žadatel podle žalovaného oznamovat na formuláři vydaném SZIF průběžně, nejpozději do 14 dnů ode dne ukončení retenčního období (tj. po 31. 12. 2015), nicméně toto ustanovení bylo podle žalovaného změněno novelou nařízení vlády č. 74/2015 Sb. publikovanou pod č. 62/2016 Sb., která stanovila, že nahrazení dojnic lze provést nejpozději do 31. března kalendářního roku následujícího po roce, za který má být dotace poskytnuta, čili tato úprava byla dle přechodného ustanovení platná i pro Žádost.
7. Žalovaný nejprve v Napadeném rozhodnutí odmítl námitku, jíž žalobce brojil proti přepjatému formalismu SZIF, který zamítl Žádost jen kvůli administrativním pochybením žalobce spočívajícím v nenahlášení úmrtí a následné náhradě dojnic uvedených v Žádosti, když tyto informace současně hlásil řádně a včas pověřené osobě podle plemenářského zákona, čili do informačního systému ústřední evidence, z níž SZIF mohl zjistit i bez splnění duplicitní oznamovací povinnosti žalobce podle nařízení vlády č. 74/2015 Sb., že nastaly události a úkony týkající se zvířat na žalobcově hospodářství. Žalovaný konstatoval, že včasným a úplným hlášením do ústřední evidence žalobce nemohl nahradit hlášení podle nařízení vlády č. 74/2015 Sb., ve kterém by žalobce musel navíc uvést konkrétní čísla původních a nahrazujících dojnic. Z ústřední evidence tak nebylo lze podle žalovaného zjistit, které zvíře by mělo nahradit zvíře původně deklarované v Žádosti.
8. Rovněž další odvolací námitku, v níž žalobce uváděl, že příčinou náhrady dojnic byl jejich úhyn nebo nucená porážka z důvodu zásahu vyšší moci, což doložil mj. potvrzením veterinárního lékaře, žalovaný odmítl s tím, že žalobce nepodal na SZIF žádné oznámení o náhradě deklarovaných dojnic, ani v případě úhynu zvířat neohlásil zásah vyšší moci, čímž porušil podmínky stanovené v § 9 odst. 1 písm. c), resp. v § 10 odst. 1 písm. c) nařízení vlády č. 74/2015 Sb. Žalovaný k této odvolací námitce dále poznamenal, že v souladu se čl. 32 nařízení EK č. 640/2014 mohl SZIF výjimku z uplatnění správních sankcí v případě přírodních okolností uplatnit jen v případech, kdy příjemce nebyl schopen plnit kritéria způsobilosti, závazky nebo jiné povinnosti v důsledku přírodních okolností s dopadem na živý inventář nebo stádo za předpokladu, když písemně uvědomil příslušný orgán do deseti pracovních dnů ode dne, kdy zjistil jakékoli snížení počtu zvířat, a nikoliv až ohlášením zásahu vyšší moci v rámci odvolacího řízení, jak učinil žalobce.
9. S námitkou, že SZIF měl podle článku 2 nařízení EK č. 640/2014 zjistit faktický počet zvířat, včetně zvířat, která nahradila zvířata uvedená v Žádosti, přitom řádně vedená v ústřední evidenci, potažmo že měl porovnávat deklarované dojnice se skutečným stavem a do výpočtu dotace zohlednit ty dojnice, které skutečně plnily podmínky dotace, když jak § 17 odst. 3 nařízení vlády č. 74/2015 Sb., tak i článek 31 nařízení EK č. 640/2014 hovořily pouze o počtu zvířat, nikoliv o tom, zdali konkrétní zvíře přesně splňovalo dotační podmínky nebo bylo nahrazeno, žalovaný uvedl, že při provedení administrativní kontroly ohlášených dojnic SZIF zjistil nedodržení podmínek stanovených nařízením vlády č. 74/2015 Sb. u 188 kusů dojnic v Prvním podopatření a u 187 dojnic ve Druhém podopatření. Ze strany SZIF byl tak zjištěn rozdíl mezi počtem v Žádosti ohlášených dojnic a počtem zvířat zjištěných, stanovených na 913 kusů dojnic v obou podopatřeních Opatření. Zjištěným zvířetem bylo třeba podle žalovaného rozumět zvíře, které splnilo všechny podmínky stanovené nařízením vlády č. 74/2015 Sb., tj. jen takové zvíře, které bylo deklarováno v žádosti o poskytnutí dotace, nikoliv zvíře vedené v ústřední evidenci. SZIF podle žalovaného dotaci na obě podopatření Opatření správně poskytnul podle velkých dobytčích jednotek stanovených počtem zjištěných dojnic během celé doby závazku. Zjištěný počet velkých dobytčích jednotek upravoval článek 30 nařízení EK č. 640/2014 tak, že stanovil, že dotaci nelze poskytnout na vyšší počet zvířat, než jaký byl uveden v Žádosti. Zvířata, která se nacházela v zemědělském podniku, bylo lze považovat za zjištěná pouze tehdy, pokud byla identifikována v Žádosti. Pojem „ohlášené zvíře" byl podle žalovaného legislativní zkratkou, definovanou ve článku 2 odst. 16 nařízení EK č. 640/2014, jíž se rozuměla zvířata, na něž se mj. vztahovala žádost o podporu na hospodářská zvířata. Termínem ohlášené zvíře bylo tak dle názoru žalovaného třeba označovat zvíře deklarované v Žádosti. V Žádosti žalobce deklaroval na První podopatření celkem 1101 kusů dojnic a na Druhé podopatření celkem 1100 kusů dojnic, což se tak rovnalo počtu zvířat ohlášených. Tato konkrétní zvířata pak měla splnit podmínky po celé retenční období. V případě, že podmínky nemohla splnit, měla být podle názoru žalovaného žalobcem nahrazena zvířaty jinými, popř. stažena ze Žádosti.
10. K námitce žalobce, že v případě neoznámených náhrad dojnic se jednalo o zjevnou chybu, ohledně níž měl být ze strany SZIF vyzván k opravě, žalovaný oponoval tvrzením, že nepodání oznámení o nahrazení zvířat nebylo lze považovat za zjevnou chybu, když podle článku 30 odst. 2 nařízení EK č. 640/2014 bylo lze za zjištěná považovat pouze ta zvířata identifikovaná v Žádosti. Podle žalovaného měl žalobce možnost bez ztráty práva na výplatu dotace identifikovaná zvířata nahradit za předpokladu, že žalobce jako příjemce nebyl současně příslušným orgánem upozorněn na nesoulad v Žádosti nebo nebyl vyrozuměn o záměru tohoto orgánu provést kontrolu na místě. V době konání administrativní kontroly ze strany SZIF již přitom jednak žalobci marně uplynula lhůta k podání takového oznámení o náhradě deklarovaných dojnic, která končila dne 31. 3. 2016, a jednak byl již nesoulad u žalobce zjištěn.
11. Žalobcovu námitku ohledně nepřiměřenosti sankce zamítnutí dotace uložené v Prvostupňovém rozhodnutí pro pouhé nesplnění duplicitní oznamovací povinnosti ve vztahu k úhynu zvířat při současném splnění jeho oznamovací povinnosti ve vztahu k ústřední evidenci podle plemenářského zákona, žalovaný vypořádal odkazem na článek 31 odst. 3 nařízení EK č. 640/2014 Sb. s tím, že procentní podíl byl vyšší než 20%, ale nepřesahoval 50%, proto SZIF postupoval v souladu s tímto článkem a Žádost zamítl. Tyto správní sankce mohl SZIF podle žalovaného neuplatnit pouze za podmínek stanovených v čl. 32 nařízení EK č. 640/2014, v němž je stanoveno, že v případě snížení počtu zvířat v důsledku smrti zvířete se správní sankce neuplatní, ovšem jen za předpokladu, že žadatel písemně uvědomí příslušný orgán do deseti pracovních dní ode dne zjištění snížení počtu zvířat. Podle zjištění žalovaného však žalobce vůči SZIF žádné takové ohlášení nepodal. Dále žalovaný v této souvislosti opakovaně zdůraznil, že za zjištěné zvíře bylo lze považovat zvíře, které splní všechny podmínky stanovené nařízením vlády č. 74/2015 Sb., přičemž jednou z těchto podmínek byla i povinnost zvíře deklarovat v žádosti o poskytnutí dotace, tj. nebylo dostačující, pokud bylo zvíře pouze řádně hlášeno a vedeno na jméno žadatele v ústřední evidenci.
12. Námitku nepřezkoumatelnosti a zmatečnosti Prvostupňového rozhodnutí, v níž žalobce brojil proti tomu, že z Prvostupňového rozhodnutí nebylo patrné, jakou kontrolu SZIF provedl, z jakých zdrojů získal SZIF podklady, zdali zjistil nesoulad ve skutečném počtu dojnic nebo jen v administrativních formalitách, když Prvostupňové rozhodnutí obsahovalo toliko odkaz na § 9 odst. 1, resp. § 10 odst. 1 nařízení vlády č. 74/2014 Sb., z něhož nevyplývalo porušení odkazovaných skutečností, když v Žádosti byla uvedena správná čísla dojnic chovaných v čase podání Žádosti, žalovaný komentoval tak, že u žalobce nebyla ze strany SZIF provedena kontrola na místě, pouze administrativní kontrola před vydáním rozhodnutí kontrolou dat v ústřední evidenci. Při této kontrole bylo ověřováno, zda všechny v Žádosti deklarované dojnice plní základní podmínku pro poskytnutí platby, tj. zda se v retenčním období, po které měl žadatel plnit podmínky stanovené v nařízení vlády č. 74/2016 Sb., nacházely na hospodářství žalobce. Při kontrole dat v ústřední evidenci SZIF podle žalovaného neověřoval skutečný počet evidovaných zvířat, neboť tato skutečnost neměla žádný vliv na deklarovaná zvířata, a nebylo z ní možné ani zjistit, která dojnice měla nahradit dojnici odsunutou na jiné hospodářství, jatka apod.

3. Žaloba

13. Žalobce v žalobě v první řadě a z různých úhlů pohledu rozsáhle argumentoval nepřezkoumatelností Napadeného rozhodnutí, které dle jeho přesvědčení nedostatečně či dokonce vůbec nevypořádalo jeho odvolací námitky.
14. Sadu žalobních námitek vztažených k nepřezkoumatelnosti tvořících první žalobní bod žalobce v žalobě uvedl tím, že brojil proti výroku žalovaného v Napadeném rozhodnutí, že „došlo k porušení podmínek stanovených v § 9 odst. 1 písm. c) nařízení vlády a § 10 odst. 1 písm. c) nařízení vlády", aniž by však toto obecné a nekonkrétní tvrzení žalovaný dostatečně upřesnil. Žalobce uvedl, že Napadené rozhodnutí společně s Prvostupňovým rozhodnutím je i přes snahu žalovaného vadu Prvostupňového rozhodnutí zhojit i nadále nepřezkoumatelné a zmatečné, neboť z rozhodnutí není vůbec patrné, kontrolou jakou, z jakých zdrojů a jakými prostředky získal SZIF jaké podklady, zda danou administrativní či jinou kontrolou byl zjištěn nesoulad ve skutečném počtu dojnic, nebo jen v administrativních formalitách (registrace, evidence), neboť rozhodnutí obsahovala pouze lakonický odkaz na § 9 odst. 1 písm. c), respektive na § 10 odst. 1 písm. c) nařízení vlády č. 74/2015 Sb. Z obou rozhodnutí dle názoru žalobce nevyplývalo porušení těchto ustanovení nařízení vlády č. 74/2015 Sb., když žalobce ve své žádosti uvedl správná čísla dojnic v čase podání Žádosti, dojnice splňovaly podmínky dotace do doby, než byly nahrazeny jinými dojnicemi splňujícími podmínky dotace, a takto kontinuálně byly splněny podmínky dotací po celou dobu pro účely dotačního programu.
15. Žalovaný se dle názoru žalobce v Napadeném rozhodnutí dostatečně nevypořádal ani s námitkou žalobce, že pochybení, na základě něhož SZIF zamítl žádost o poskytnutí dotace, bylo ryze formálního charakteru a že materiální cíl dotačního programu žalobce bezezbytku naplnil. Žalobce uvedl, že cílem Opatření jako dotačního programu bylo zlepšení chovného prostředí zemědělských zvířat a nikoliv bezchybně precizní a formalisticky kompletní a duplicitní úkony žadatele o dotaci. Dotace podle žalobce tak měly být přiznány na dojnice a nikoliv na čísla dojnic za předpokladu, že nahlášená dojnice byla nahrazena jinou dojnicí, která také splňovala materiální podmínky pro přiznání dotace. Nebylo tudíž na místě tuto dojnici pro účely dotace opomíjet. Žalovaný k této odvolací námitce v Napadeném rozhodnutí pouze uvedl, že „včasným a úplným hlášením do ústřední evidence odvolatel plní povinnosti plynoucí ze zákona č. 154/2000 Sb. a vyhlášky č. 136/2004 Sb. Tato hlášení nemůžou nahradit hlášení podle nařízení vlády, ve kterém žadatel uvádí konkrétní čísla dojnic původních a nahrazujících. Z ústřední evidence nelze zjistit, které zvíře by mělo nahradit zvíře původně deklarované.“ Žalovaný tak ve svých úvahách podle žalobce neuvedl, proč by žalobcem realizovaná hlášení nemohla sloužit k účelům, pro které žalovaný vyžaduje i duplicitní hlášení přímo SZIF. To, že by žalovaný z ústřední evidence nezjistil, které zvíře konkrétně nahrazuje jiné zvíře, nemělo pro naplnění účelu a smyslu žalobcem požadovaných dotací podle žalobce žádný význam, neboť účelem a smyslem předmětných dotací bylo zlepšit životní podmínky zvířat, což žalobce beze zbytku naplnil a z ústřední evidence to jasně vyplývalo.
16. Žalobce ohledně tvrzené nepřezkoumatelnosti pokračoval žalobní námitkou, že se žalovaný v Napadeném rozhodnutí dostatečně nevypořádal ani s odvolací námitkou žalobce, že příčinou stavu, že konkrétní uvedené dojnice se administrativně po celou dobu nenacházely v hospodářství a v dojeném chovu, bylo, že tyto dojnice uhynuly nebo byly nuceně odporaženy v důsledku zásahu vyšší moci. Právní předpisy, upravující přiznávání daných dotací, přitom podle žalobce s vyšší mocí široce počítaly jako s okolností pro uplatnění zmírňování tvrdosti přístupu k žadatelům. Žalobce byl přesvědčen, že žalovaným poukazovaná ustanovení ohledně podmínek uplatňování zásahů vyšší moci, zejména lhůty omezující uplatňování námitek vyšší moci, zdaleka nevyčerpávaly veškerou právní úpravu důsledků zásahů vyšší moci do sféry žalobce ve vztahu k Žádosti, naopak žalovaný pro svoji argumentaci vybral jen taková ustanovení, která izolovaně stála proti přiznání dotace žalobci. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013 o financování, řízení a sledování společné zemědělské politiky a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 352/78, (ES) č. 165/94, (ES) č. 2799/98, (ES) č. 814/2000, (ES) č. 1290/2005 a (ES) č. 485/2008 (dále jen „nařízení EU č. 1306/2013“), ve svém ustanovení čl. 2 odst. 2 písm. e) stanovilo, že pro účely financování, řízení a sledování společné zemědělské politiky se vyšší mocí a mimořádnými okolnostmi rozumí mimo jiné epizoocie postihující všechna hospodářská zvířata. Totéž nařízení podle žalobce dále ve článku 64 odst. 2 písm. a) stanovilo, že správní sankce se neuloží, je-li nesplnění způsobeno vyšší mocí. Rovněž nařízení EK č. 640/2014 ve svém článku 4 odst. 1 podle žalobce stanoví, že v případě, že příjemce nemohl jednat v souladu s kritérii způsobilosti nebo jinými povinnostmi v důsledku zásahu vyšší moci nebo mimořádných okolností, neztrácí nárok na podporu na zvířata, na něž bylo možné poskytnout podporu v době, kdy k zásahu vyšší moci nebo k mimořádným okolnostem došlo. Ve článku 32 pak toto nařízení říkalo, že příslušné orgány mohly uznat přírodní okolnosti s dopadem na živý inventář nebo stádo spočívající ve smrti zvířete v důsledku nákazy. Ustanovení § 19 nařízení vlády č. 74/2015 Sb. zase stanovilo, že jestliže nebyly dodrženy podmínky stanovené tímto nařízením v důsledku zásahu vyšší moci a mimořádných okolností, snížení, neposkytnutí nebo vrácení dotace SZIF neprovede. Právní předpisy podle žalobce nikde nehovořily o tom, že když žalobce nenahlásil úhyn a nahrazení dojnic ve správné lhůtě, všem úřadům a na správném formuláři, výše uvedená ustanovení se na něj neuplatnila. Naopak, s nedodržením formalistického postupu právní řád výslovně nespojoval sankci zamítnutí dotace. Žalovaný se dle žalobce s těmito námitkami v Napadeném rozhodnutí nijak nevypořádal, když přitom žalobce v odvolání konkrétně uvedl, že vlivem zásahu vyšší moci ve smyslu uvedených ustanovení v předmětném období uhynuly čísly označené dojnice uvedené v Žádosti a doložil tato tvrzení důkazy, především potvrzeními veterinárních lékařů. Totéž žalobce učinil i vůči dojnicím, které byly vyřazeny na nucenou porážku. Žalobce také v odvolání přesnými označeními konkrétně uvedl, kterými dojnicemi byly nahrazeny dojnice uvedené v Prvostupňovém rozhodnutí jako ty, u nichž byl SZIF zjištěn nesoulad, a k důkazu navrhl výpis z informačního systému ústřední evidence.
17. Žalovaný pak dle žalobce v Napadeném rozhodnutí nijak nevypořádal ani odvolací námitku poukazující na to, že Prvostupňovým rozhodnutím bylo porušeno právo na rovné zacházení a rovné podmínky oproti příjemcům, na které dané sankce shodou okolností nedopadly, neboť materiální podmínky pro poskytnutí dotace ze strany žalobce splněny byly, úhyn i nahrazení všech dojnic žalobce řádně a včas hlásil pověřené osobě podle plemenářského zákona do informačního systému ústřední evidence, tedy oznamovací povinnost vůči veřejné moci dostatečně plnil, přesto mu dotace nebyly přiznány.
18. Nepřezkoumatelnost žalobce spatřoval rovněž v tom, že žalovaný se v Napadeném rozhodnutí nevypořádal ani s námitkou, že Prvostupňové rozhodnutí bylo v rozporu s principy legitimního očekávání žalobce jako žadatele, neboť při úplném splnění materiálních podmínek i hlášení pověřené osobě podle plemenářského zákona a zanášení do informačního systému ústřední evidence žalobce legitimně očekával, že mu dotace bude udělena.
19. Žalovaný se podle žalobce rovněž nevypořádal ani s námitkou žalobce, že se v jeho případě jednalo o nesplnění méně závažné povahy a tedy že uložení sankce nebylo vhodné, když článek 64 odst. 2 nařízení EU č. 1306/2013 stanovil, že správní sankce se neuloží, může-li dotčená osoba příslušnému orgánu uspokojivě prokázat, že k nesplnění povinností podle odstavce 1 nedošlo její vinou, nebo pokud se příslušný orgán jinak přesvědčí, že dotčená osoba nenese zavinění, dále je-li nesplnění méně závažné povahy, a to i v případě, že nedosahuje prahové hodnoty, kterou určí Komise v souladu s odst. 7 písm. b), a dále v jiných případech, kdy není uložení sankce vhodné, jak určí Komise v souladu s odst. 6 písm. b).
20. Žalobce konečně žalovanému vytknul, že se v Napadeném rozhodnutí rovněž nijak nevypořádal s námitkou žalobce, že zamítnutí dotací v celém rozsahu jen na základě formálního opomenutí duplicitního hlášení nahrazení dojnic bylo zcela nepřiměřenou sankcí, a to navzdory tomu, že požadavek přiměřenosti prostupuje celou právní úpravou zemědělských dotací. Nařízení EU č. 1306/2013 v žalobcem odkazovaných bodech preambule, ale také ve svém ustanovení čl. 58 odst. 1 písm. d) stanovilo, že členské státy přijmou v rámci společné zemědělské politiky veškeré právní a správní předpisy a veškerá další opatření nezbytná k zajištění účinné ochrany finančních zájmů Evropské unie, zejména k ukládání sankcí, jež jsou účinné, odrazující a přiměřené v souladu s právem Evropské unie, a ve článku 64 odst. 5 určilo, že správní sankce musí být přiměřené a odstupňované podle závažnosti, rozsahu, trvání a opakování zjištěného nesplnění. Účelem sankcí tak bylo především odrazovat žadatele od poškozování zájmů Evropské unie, v tomto případě od žádání o dotace, pro jejichž čerpání nebyly splněny materiální podmínky. Žalobce přitom dodržel veškeré materiální podmínky pro přiznání dotací, vše řádně a včas hlásil pověřené osobě podle plemenářského zákona a zanášel do informačního systému ústřední evidence a takový postup nemohl teoreticky poškodit zájmy Evropské unie, ani jiné veřejné rozpočty. I kdyby již nějaká sankce za opomenutí účastníka měla být uložena, považoval žalobce za nepřiměřené trestat formální odchylku úplným zamítnutím veškerých dotací z Žádosti.
21. Žalobce nepřezkoumatelnost Napadeného rozhodnutí namítl také ve vztahu k závěru Napadeného rozhodnutí, v němž žalovaný uvedl, že „nepodání oznámení o nahrazení zvířat podle nařízení vlády tak nelze považovat za zjevnou chybu", aniž deklaroval, jak a na základě jakých právních předpisů k tomuto závěru dospěl.
22. Ve druhém žalobním bodu žalobce žalovanému vytkl přepjatý formalismus v Napadeném rozhodnutí, když jedinou faktickou příčinou zamítnutí Žádosti zůstalo formální administrativní pochybení žalobce, který jen nenahlásil úmrtí, nahrazení jalovic a příslušné administrativní úkony duplicitně SZIF, přičemž ovšem všechny tyto informace, úkony a události zcela řádně a včas hlásil pověřené osobě podle plemenářského zákona a prováděcí vyhlášky k němu a zanášel je do informačního systému ústřední evidence. Ostatně právě z tohoto informačního systému mohl SZIF podle žalobce zjistit, že nastaly události a úkony týkající se dojnic a hospodářství, které mu žalobce opomenul nahlásit. K tomu žalobce podotknul, že pokud by tyto události nenahlásil do ústřední evidence, dotace by s velkou pravděpodobností obdržel, neboť jeho žádost byla zamítnuta právě pro zjištění rozporu mezi týmiž údaji v ústřední evidenci, kam změny nahlásil, a evidencí SZIF, kam tytéž změny nenahlásil. Ze strany žalobce se tak jednalo o pouhé formální administrativní pochybení, a to v prvním roce dotačního programu, když s tímto dotačním programem a povinností hlásit vše i SZIF neměl žalobce zkušenosti a když postupoval dle své předchozí úspěšné praxe mnohaletého podnikání v oblasti zemědělství, v legitimním očekávání a dobré víře, že plnil všechny požadavky právního řádu i dotačního titulu. Materiálně přitom žalobce principy a podmínky Opatření řádně plnil po celé retenční období na celém hospodářství, kde choval podporované dojnice, včetně obměněných, které jsou předmětem žádosti a zamítnuté dotace. Žalobce pouze nenahlásil obměny dojnic na SZIF, když je však řádně a včas nahlásil pověřené osobě do informačního systému ústřední evidence podle plemenářského zákona. Kdyby měl žalobce v úmyslu neoprávněně se obohatit, nebo spáchat jiné jednání, k jehož prevenci mají sloužit sankce užité proti žalobci, nehlásil by žalobce změny pověřené osobě do informačního systému. Protože však změny pověřené osobě do informačního systému žalobce řádně a včas hlásil, nenahlášení nahrazení dojnic z jeho strany vůči SZIF bylo jen formálním opomenutím a sankce neměly být aplikovány. Žalobce rovněž namítl, že žalovaný v Napadeném rozhodnutí porušil zásadu legitimního očekávání žalobce. Žalobci tak bylo odepřeno poskytnutí nárokové dotace, přestože plnil své materiální povinnosti jak ve vztahu k úplné a správné evidenci podle plemenářského zákona, tak materiální povinnosti ve smyslu naplnění účelu a smyslu daného dotačního programu, tedy zlepšení životních podmínek určeného počtu zvířat daných parametrů. Výklad předmětných právních předpisů provedený žalovaným v Napadeném rozhodnutí považoval proto žalobce za rozporný s jím vyjmenovanými nálezy Ústavního soudu, zejména s plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09. Následně se jal žalobce rozsáhle komentovat provádění testu proporcionality pro projednávaný případ, přičemž uzavřel, že žalovaný nerespektoval cíl předmětných dotací, čili podporu zemědělského výrobce při zlepšování životních podmínek ustájených zvířat. Kritérium vhodnosti podle názoru žalobce Napadené rozhodnutí zjevně nesplnilo, když bez ověřování materiálního plnění smyslu a účelu dotací Žádost zamítlo jen na základě toho, že žalobce správně hlášené údaje do ústřední evidence nenahlásil duplicitně SZIF, přičemž nebylo proto vůbec třeba, aby SZIF věděl, která zvířata v Žádosti byla pro účely dotací nahrazena jinými číselně označenými zvířaty. Žalovaný Napadeným rozhodnutím nesplnil ani kritérium potřebnosti, když takový postup žalovaného nepřiměřeně poškodil žalobce, který řádně plnil materiální podmínky, smysl a účel dotací, pouze nepodal duplicitní hlášení SZIF, které ovšem podal do ústřední evidence. K výše uvedenému cíli dotací by vhodněji, šetrněji i efektivněji vedly fyzické kontroly SZIF v hospodářstvích žadatelů, ověřující materiální plnění smyslu a účelu dotací, případně méně náročné kontroly stavu a obměn zvířat v ústřední evidenci a kontroly dalších dokumentů svědčících o plnění smyslu a účelu dotací. Oproti tomu postup SZIF spočívající v pouhém porovnání ústřední evidence a vlastní evidence SZIF neměl žádnou schopnost ověřit plnění materiálních podmínek, smyslu a účelu dotací. Z hlediska kritéria poměřování byl žalobce přesvědčen, že jeho právo na přiznání nárokové zemědělské dotace bylo závažnější než právo žalovaného pro kontrolu požadovat formalistické duplicitní hlášení údajů, když měl žalovaný povinnost ověřit faktické plnění materiálních povinností, smyslu a účelu dotace, a to kontrolou v hospodářství žalobce, potažmo kontrolou v informačním systému ústřední evidence. Konečně žalobce uzavřel, že se znevýhodňující postup žalovaného nepřiznáním nárokové zemědělské dotace příčil zásadě rovnosti mezi podporovanými zemědělci za předpokladu, že dotace byly pevnou součástí řádného a stabilního fungování zemědělství jako klíčového hospodářského odvětví a fakticky rozhodovaly o úspěšnosti, konkurenceschopnosti a přežití zemědělce. Žalovaný ani SZIF tedy podle žalobce nijak nevyužily možností k minimalizaci zásahů do práva žalobce na přiznání nárokové zemědělské dotace, jejíž materiální podmínky, smysl a účel žalobce splnil.
23. Ve třetím žalobním bodu žalobce brojil proti nezákonnosti nesprávného určení počtu dojnic pro účely přiznání dotace ze strany žalovaného. Klíčová právní úprava potvrzovala naopak podle přesvědčení žalobce jeho výklad o celkovém fyzickém počtu zvířat určeném materiálně, a nikoliv v závislosti na konkrétním čísle zvířete. Bylo tedy lze uhynulé primární zvíře nahradit jiným zvířetem splňujícím všechny dotační podmínky. Žalobce přitom, jak je patrné z evidence v informačním systému ústřední evidence i z prezenčních fyzických kontrol veřejnou mocí v hospodářství žalobce, vždy přesně dodržoval počet zvířat ve vztahu k Žádosti, jak fyzicky, tak v evidenci v informačním systému. Veškeré dojnice, které samy o sobě přestaly podmínky splňovat, byly okamžitě nahrazeny jinými dojnicemi, splňujícími veškeré podmínky Opatření. Správní orgány tak dle názoru žalobce nepostupovaly správně, když počet dojnic uvedený v Žádosti namísto se skutečným počtem dojnic, současně hlášeným pověřené osobě do informačního systému ústřední evidence, porovnávaly s počtem dojnic vycházejícím z vlastní evidence SZIF. Žalobce uzavřel, že v jeho případě tedy nebyly splněny předpoklady pro zamítnutí poskytnutí dotace. Tento svůj názor doplnil odkazy na relevantní právní úpravu, zejména na ustanovení § 17 odst. 3 nařízení vlády č. 74/2015 Sb., které stanovilo, že zjistí-li SZIF, že počet velkých dobytčích jednotek zjištěných zvířat chovaných žadatelem na uvedeném hospodářství v retenčním období je nižší než počet velkých dobytčích jednotek uvedený v žádosti o poskytnutí dotace, dotaci v rámci daného podopatření pro uvedené hospodářství žadatele sníží, popřípadě žádost o poskytnutí dotace zamítne. To odpovídalo dikci článku 31 nařízení EK č. 640/2014, které stanovilo, že pokud je v souvislosti se žádostí o podporu v rámci režimu podpory na zvířata zjištěn rozdíl mezi počtem ohlášených zvířat a počtem zvířat zjištěných v souladu se článkem 30 odst. 3 (tj. je-li počet zvířat ohlášených v žádosti o podporu vyšší než počet zvířat zjištěných při správních kontrolách nebo kontrolách na místě), podpora se vypočítá podle počtu zjištěných zvířat. Podle žalobce tak SZIF a žalovaný špatně vyhodnotily počet zvířat v hospodářství žalobce ve vztahu k Žádosti, když nespočítaly přímo zvířata plnící podmínky dotace podle fyzické kontroly ani podle evidence v informačním systému, nýbrž pouze ověřily konkrétní čísla dojnic ze Žádosti, a když tyto dojnice podmínky nesplňovaly, neboť uhynuly a byly nahrazeny, snížil počet vyhovujících dojnic o tyto nahrazené dojnice, aniž by ověřil skutečný počet vyhovujících dojnic včetně těch nahrazujících uhynulé dojnice. SZIF i žalovaný tak ve svých rozhodnutích vyšly ze špatně zjištěného skutkového stavu, konkrétně počtu dojnic, splňujících podmínky dotace, resp. špatně interpretovaly právní termín „zjištění počtu". Podle článku 2 odst. 1. bodu 18) nařízení EK č. 640/2014 se „zjištěným zvířetem“ rozumělo zvíře identifikované prostřednictvím správních kontrol nebo kontrol na místě, přičemž SZIF chybně zúžil identifikaci na seznam čísel dojnic v Žádosti, když zcela opomenul ústřední evidenci u pověřené osoby podle plemenářského zákona. Kdyby SZIF provedl kontrolu na místě, zjistil by, že dojnice byly žalobcem nahrazeny. SZIF měl tedy povinnost řádně zjistit faktický počet zvířat včetně zvířat, která nahradila zvířata uvedená v Žádosti. Nesprávný výklad správních orgánů, fixovaný na zvíře deklarované přímo v Žádosti, byl dle žalobce dán chybně interpretovaným ustanovením článku 2 odst. 16 nařízení EK č. 640/2014, upravujícím legislativní pojem „ohlášené zvíře“. Z žalobcem citovaných právních předpisů tudíž podle žalobce nevyplývalo, že pokud zvíře, jehož číslo bylo uvedeno v Žádosti, bude nahrazeno zvířetem jiného čísla, splňujícím materiální podmínky přiznání dotace, nemělo by být zohledněno.
24. Ve čtvrtém žalobním bodu žalobce nesouhlasil ani s názorem žalovaného stran aplikace institutu zjevných chyb, zejména s omezením užití tohoto institutu tak, jak jej chápal žalovaný. Ustanovení článku 59 odst. 6 nařízení EU č. 1306/2013 dle žalobce stanovilo, že žádosti o podporu nebo jakákoli jiná sdělení, požadavky či žádosti po svém předložení v případě zjevných chyb, jež příslušný orgán uzná, mohou být opraveny a upraveny. V projednávaném případě bylo tedy ponechání čísel uhynulých dojnic v Žádosti a oznámení čísel nahrazujících dojnic pověřené osobě do ústřední evidence bez duplicitního nahlášení SZIF podle žalobce evidentním případem zjevné chyby. SZIF však žalobce ani nevyzval, ani mu neumožnil tyto opravy a úpravy učinit. Článek 64 odst. 2 citovaného nařízení podle žalobce nadto stanovil, že správní sankce se neuloží, je-li nesplnění způsobeno zjevnými chybami, jak je uvedeno v čl. 59 odst. 6.

4. Vyjádření žalovaného

25. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 25. 7. 2017 nejprve krátce shrnul dosavadní průběh řízení a následně se vyjádřil k některým žalobním námitkám, přičemž upozornil na skutečnost, že žalobce v textu žaloby citoval nařízení vlády č. 74/2015 Sb., které bylo ale na základě přechodných ustanovení 1 a 4 nařízení vlády č. 62/2016 Sb. platné až pro žádosti podané v roce 2016.
26. K prvnímu žalobnímu bodu žalovaný poznamenal, že před větou, která konstatovala porušení podmínek stanovených v nařízení vlády č. 74/2015 Sb., byl v případě rozhodnutí obou stupňů vždy uveden důvod, pro nějž SZIF vyhodnotil porušení podmínek. Proto žalovaný neshledal, že by Napadené rozhodnutí bylo bez jakéhokoliv odůvodnění, potažmo nepřezkoumatelné.
27. Žalovaný také odmítl námitku žalobce, že se nedostatečně vypořádal s jeho odvolací námitkou týkající se uplatnění institutu vyšší moci. Žalovaný odkázal na odůvodnění Napadeného rozhodnutí a setrval ve stanovisku, že pro aplikaci institutu vyšší moci nebyly splněny podmínky. Žalovaný zdůraznil, že tyto případy bylo třeba včas hlásit tak, jak stanovil článek 4 odst. 2 nařízení EK č. 640/2014. Tvrzení žalobce, že pro hlášení vyšší moci nebyla v žádném právním předpise stanovena povinnost takto učinit, resp. lhůta, ve které tak mělo být učiněno, nebylo pravdivé. Případy vyšší moci a mimořádných okolností se měly dle žalovaného písemně oznámit příslušnému orgánu spolu s příslušnými důkazy, jež tento orgán uzná za vhodné, do patnácti pracovních dnů ode dne, kdy je tak příjemce nebo osoba jím pověřená s to tak učinit. Žalovaný zároveň v této souvislosti připomněl, že podle čl. 32 nařízení EK č. 640/2014 platilo, že správní sankce stanovené v článku 31 se nepoužijí v případech, kdy příjemce není schopen plnit kritéria způsobilosti, závazky nebo jiné povinnosti v důsledku přírodních okolností s dopadem na živý inventář nebo stádo, za předpokladu, že písemně uvědomil příslušný orgán do deseti pracovních dnů ode dne, kdy zjistil jakékoliv snížení počtu zvířat. Citované nařízení Komise č. 640/2014 tak podle žalovaného přímo stanovilo lhůty pro ohlášení vyšší moci. Ohlášení vyšší moci po této lhůtě, tedy i v rámci odvolacího řízení, jak učinil žalobce, tak nebylo možné zohlednit.
28. Ohledně námitky žalobce, v níž Napadenému rozhodnutí vytknul nedostatečné vypořádání se s odvolací námitkou, že Žádost byla zamítnuta z ryze formálních důvodů, když žalobce namítá, že materiální cíle dotačního programu bezezbytku naplnil, pouze se dopustil formálního pochybení, když neoznámil náhradu zvířat SZIF, žalovaný poukázal na to, že žalobce jen polemizoval se zbytností právní úpravy. Žalovaný oponoval, že podmínky, jež stanovilo nařízení vlády č. 74/2015 Sb. pro poskytnutí dotace, musel žalobce plnit nejen materiálně, ale i formálně. Hlášením změn do ústřední evidence žalobce plnil obecnou povinnost plynoucí z plemenářského zákona spojenou s chovem zvířat, jejímž neplněním by se vystavoval postihu za přestupek podle tohoto zákona, současně však nebylo nijak spojeno s povinnostmi, jež musel žalobce jako žadatel splnit pro poskytnutí dotace v rámci Opatření podle nařízení vlády č. 74/2015 Sb. Hlášení do ústřední evidence podle plemenářského zákona tak dle žalovaného nenahrazovalo ohlášení podle nařízení vlády č. 74/2015 Sb., ve kterém žalobce musel uvést konkrétní čísla dojnic původních a nahrazujících. Žadatel o dotaci nemusel totiž žádat o dotaci na všechny dojnice, které byly přítomny na jeho hospodářství, proto bylo nezbytné vymezit konkrétní zvířata, která do Opatření měla být zahrnuta, resp. na která měly být aplikovány povinnosti stanovené v nařízení vlády č. 74/2015 Sb. V ustanoveních § 9 odst. 1 písm. c) a § 10 odst. 1 písm. c) citované nařízení vlády stanovilo, že žadatel o poskytnutí dotace v podané žádosti deklaroval seznam identifikačních čísel konkrétních dojnic, u kterých bude plnit podmínky v průběhu celého retenčního období. V případě úhynu nebo odsunu zvířete na jatka, měl žalobce možnost toto konkrétní zvíře nahradit zvířetem novým, které v Žádosti nedeklaroval, a to postupem podle § 14 nařízení vlády č. 74/2015 Sb. Žalovaný zároveň při této příležitosti popřel, že by bylo lze z ústřední evidence podle plemenářského zákona zjistit, které konkrétní zvíře nahradilo zvíře původně deklarované v Žádosti, když v ústřední evidenci se evidovaly pouze pohyby a události u jednotlivých zvířat bez vazby na podmínky stanovené nařízením vlády č. 74/2015 Sb. SZIF byl tedy schopen z ústřední evidence pouze posoudit, zda konkrétní zvíře bylo způsobilé k poskytnutí dotace, resp. zda splňovalo všechny podmínky pro poskytnutí dotace, nikoliv ovšem, zdali mělo nahradit původní dojnici deklarovanou v Žádosti. Žalovaný dále doplnil, že na rozdíl od obecné povinnosti plynoucí z plemenářského zákona, která byla stanovena všem chovatelům bez rozdílu, bylo podání žádosti o dotaci právem žalobce, nikoliv jeho povinností. Žalobce žádost o poskytnutí dotace podle žalovaného podal a prohlásil, že se seznámil s podmínkami poskytnutí dotace, o kterou žádal a zavázal se tyto podmínky dodržovat. Z těchto důvodů považoval žalovaný za irelevantní snahu žalobce domoci se naplnění podmínek dotačního titulu prostřednictvím splnění požadavků jiného právního předpisu.
29. Námitce žalobce ohledně nepřezkoumatelnosti Napadeného rozhodnutí v rozsahu údajného nevypořádání odvolací námitky nepřiměřenosti sankce žalovaný nepřisvědčil s tím, že se s tvrzením žalobce vypořádal na stranách 5 a 6 Napadeného rozhodnutí, na kterých žalovaný popsal postup pro aplikaci a ukládání sankcí. Pro přehlednost žalovaný dodal, že sankce jsou odstupňovány dle zjištěného rozdílu a žalovaný, resp. SZIF tyto sankce stanovoval v souladu se článkem 31 nařízení EK č. 640/2014, nikoli správním uvážením nebo libovůlí, jak naznačoval žalobce. Podle zjištěného rozdílu tak byla žalobci dle míry porušení udělena závazným postupem vyplývajícím přímo z nařízení EK č. 640/2014 sankce zamítnutí dotace pro interval od 20% do 50% rozdílu.
30. Žalovaný rovněž odmítl, že se nevypořádal s odvolací námitkou, že se v projednávaném případě jednalo o nesplnění povinnosti méně závažné povahy, a tedy že uložení sankce žalobci nebylo vhodné. Žalovaný uzavřel, že se v daném případě nejednalo o nesplnění podmínek méně závažné povahy, a nebylo tedy možné sankci žalobci neuložit.
31. Ke druhému žalobnímu bodu se žalovaný nejprve vymezil proti námitce údajného nerovného zacházení se žalobcem a porušení jeho práva na rovné zacházení a rovné podmínky. Tato zásada nezakládala podle žalovaného jako taková žalobci právní nárok na poskytnutí dotace, nýbrž pouze určovala každému žadateli stejné podmínky pro poskytnutí dotace. Podmínky stanovené nařízením vlády č. 74/2015 Sb. byly tedy kontrolovány u všech žadatelů stejně a v případě, že by žalobce plnil všechny podmínky pro poskytnutí dotace, žalovaný by žalobci dotaci poskytl. Žalovaný rovněž dodal, že stejně jako vůči žalobci postupoval žalovaný vůči všem, kteří neprováděli oznámení změn vůči SZIF. 
32. Žalovaný se neztotožnil ani s námitkou žalobce spočívající v údajném porušení principu legitimního očekávání při přiznávání dotace s tím, že odkázal mj. na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2012, čj. 1 Afs 15/2012 - 38 a rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 25. 3. 2010, č.C-414/08 ve věci Sviluppo Italia Basilicata, z nichž vyplývá, že zásady legitimního očekávání se nemůže dovolávat příjemce, který se dopustil zjevného porušení platné právní úpravy. Očekával-li tak žalobce přiznání dotace i přesto, že nesplnil podmínky výslovně stanovené v nařízení vlády č. 74/2015 Sb., jeho očekávání nemohlo být podle žalovaného legitimní.
33. K námitce žalobce týkající se údajného porušení ústavních práv žalobce pak žalovaný konstatoval, že libovůli žalovaného nemohla představovat skutečnost, že žalobce sám porušil své dobrovolně převzaté povinnosti do té míry, že Žádost musela být zamítnuta.
34. Ke třetímu žalobnímu bodu ohledně nesprávného postupu při určování počtu zvířat žalovaný toliko uvedl, že termín „ohlášené zvíře“ v Napadeném rozhodnutí vysvětlil
    a že nařízení vlády č. 74/2015 Sb. upravovalo, že žalobce byl povinen v Žádosti deklarovat seznam identifikačních čísel konkrétních dojnic, u kterých měl plnit podmínky v průběhu celého retenčního období. V případě, že podmínky nebyly plněny, měl žalobce možnost zvíře nahradit jiným zvířetem dle § 14 téhož nařízení vlády. Tuto povinnost konkrétního označení zvířat upravovalo i nařízení EU č. 809/2014 ze dne 17. července 2014, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení EU č. 1306/2013, pokud jde o integrovaný administrativní a kontrolní systém, opatření pro rozvoj venkova a podmíněnost, a to ve článku 21 odst. 1 odst. c) tak, že žádost o podporu na hospodářská zvířata podle definice čl. 2 odst. 1 druhého pododstavce bodu 15 nařízení EK č. 640/2014 v rámci opatření podpory na zvířata podle definice čl. 2 odst. 1 druhého pododstavce bodu 14 uvedeného nařízení muselo obsahovat veškeré informace nutné k zjištění způsobilosti pro podporu, a zejména počet zvířat každého druhu, pro která se podávala žádost o podporu na hospodářská zvířata nebo žádost o platbu, a v případě skotu identifikační kódy zvířat.
35. K žalobní námitce poukazující na žalovaným záměrně provedené zúžení obsahu pojmu „zjištěné zvíře“ žalovaný uvedl, že v případě definice pojmu „zjištěné zvíře“ postupoval dle článku 2 odst. 1 bodu 18) písm. b) nařízení EK č. 640/2014, který hovořil o zjištěném zvířeti jako zvířeti identifikovaném prostřednictvím správních kontrol nebo kontrol na místě. Správní kontrolou ve smyslu tohoto právního předpisu se podle žalovaného rozuměla také administrativní kontrola. Nebylo tedy povinností žalovaného provádět na každém hospodářství kontrolu na místě, když byla administrativní kontrola plně dostačující pro zjištění počtu zvířat na daném hospodářství žalobce. Článek 32 nařízení EU č. 809/2014 zaváděl pro SZIF povinnost provést kontroly na místě alespoň u 5 % počtu příjemců; SZIF tedy neměl povinnost provést kontrolu na místě
    u každého jednotlivého žadatele, jak vyplývá ze žaloby.
36. Ke čtvrtému žalobnímu bodu žalovaný oponoval argumentací, že nesplnění zákonné podmínky pro přiznání dotace, tj. samotnou existenci rozdílu mezi počtem deklarovaných dojnic v Žádosti a počtem zjištěných dojnic v rámci administrativní kontroly v důsledku ponechání dojnic nesplňujících podmínky daného opatření v Žádosti a nepodání oznámení o jejich náhradě dle § 14 nařízení vlády, nebylo lze považovat za zjevnou chybu Žádosti. Podle názoru žalovaného by takovou zjevnou chybou bylo chyba při přepisu čísel zvířat, dat jejich narození apod. Skutečnost, že žalobce se o podání hlášení SZIF ani nijak nepokusil, nebylo proto možné považovat za zjevnou chybu, jež by mohla být opravena nebo napravena. Podle žalovaného bylo zároveň třeba zohlednit ustanovení § 14 odst. 3 nařízení vlády č. 74/2015 Sb., které stanovilo lhůtu, do které bylo možné tato oznámení o náhradě provádět, čili průběžně, nejpozději však do 31. března kalendářního roku následujícího po roce, za který měla být dotace poskytnuta. Dále žalovaný k této námitce žalobce odkázal na stranu 4 Napadeného rozhodnutí, kde žalovaný citoval část článku 30 odst. 2 nařízení EK č. 640/2014, že identifikovaná zvířata lze bez ztráty práva na výplatu podpory nahradit za předpokladu, že daný příjemce již nebyl příslušným orgánem upozorněn na nesoulad v žádosti nebo nebyl vyrozuměn o záměru tohoto orgánu kontrolu provést. Žalobce tudíž už nebylo možné ze strany SZIF vyzvat k podání oznámení o náhradě deklarovaných zvířat, neboť při provedení administrativní kontroly SZIF již byl zjištěn nesoulad v Žádosti.

5. Replika žalobce

37. Žalobce v replice setrval na své žalobní argumentaci, přičemž deklaroval, že nařízení vlády č. 74/2015 Sb. nabylo účinnosti dne 15. 4. 2015. Na žalobních bodech pak podle žalobce ničehož nemohla změnit žalovaným citovaná přechodná ustanovení nařízení vlády č. 62/2016 Sb., které novelizovalo nařízení vlády č. 74/2015 Sb.
38. Zároveň žalobce ve své replice uvedl, že požadavek žalovaného, aby žalobce spároval nové a uhynulé dojnice podle toho, která dojnice nahrazuje který uhynulý kus, byl absurdní a nepřiměřený, když zároveň platilo, že celkový počet podporovaných dojnic zůstal stále stejný. Žalobce dále poznamenal, že žalovaný se ani ve vyjádření k žalobě stále nevypořádal s námitkami žalobce ohledně vyšší moci, neobhájil, proč za příslušnou osobu považoval právě SZIF, ani nijak neodůvodnil, proč dospěl k výkladu, že vyšší moc se uplatnila jenom v případech, kdy zároveň žalobce splnil povinnost nahlásit úhyn dojnic „všem úřadům na správném formuláři“. Přitom podle žalobce příslušná ustanovení evropských právních předpisů nepodmiňovala použitelnost ustanovení o vyšší moci (s dopadem na neuložení sankcí žalobci) konkrétním postupem žadatele vůči konkrétnímu orgánu veřejné moci.
39. V ostatním žalobce zopakoval svou předchozí žalobní argumentaci, zejména pak i nadále trval na tom, že Napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné a zmatečné, když z něj nebylo patrné, jakou kontrolou, z jakých zdrojů a evidencí a jakými prostředky získal správní orgán které podklady, zda byl zjištěn nesoulad ve skutečném počtu dojnic nebo jen administrativní pochybení, na základě jakých skutkových a právních úvah dospěl k závěru, že předmětné dojnice nebyly chovány po retenční dobu v systému chovu, resp. evidovány na hospodářství žalobce. Žalobce rovněž konstatoval, že z Napadeného rozhodnutí nebyl ani patrný vztah mezi provedenými důkazy, skutkovým závěrem a právními závěry, na nichž bylo následně Napadené rozhodnutí založeno.

6. Posouzení věci Městským soudem v Praze

40. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. Neshledal přitom jiné vady, k nimž byl povinen přihlédnout z moci úřední. O podané žalobě rozhodl v souladu s § 76 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání. Účastníci řízení ostatně s takovým postupem rovněž souhlasili (souhlas žalobce mohl být v souladu s § 51 odst. 1 větou druhou presumován). Soud nenařídil jednání ani k provedení žalobcem navržených důkazů, neboť tvoří součást správního spisu, z něhož soud při přezkumu zákonnosti žalobou Napadeného rozhodnutí vyšel.
41. Zdejší soud úvodem připomíná obecné pravidlo, že na dotaci nebo návratnou finanční výpomoc není právní nárok, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak (§ 14 odst. 1 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů). V přezkoumávaném případě však právní nárok na poskytnutí dotace zakládá ustanovení § 6 odst. 1 nařízení vlády č. 74/2015 Sb., a to s ohledem na zmocnění plynoucí z § 2c odst. 1 a odst. 5 zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, ve znění pozdějších předpisů. Nárok nicméně vzniká jedině za předpokladu, že žadatel splní podmínky v tomto nařízení uvedené. Z hlediska soudního přezkumu lze tedy uzavřít, že rozhodnutí o (ne)poskytnutí příspěvku je rozhodnutím dotýkajícím se sféry veřejných subjektivních práv jeho adresáta a podléhá tedy kognici správního soudnictví. Napadeným rozhodnutím pak žalovaný podle § 90 odst. 5 správního řádu rozhodl o odvolání žalobce proti Prvostupňovému rozhodnutí, a toto rozhodnutí je tudíž přezkoumatelné soudem podle § 65 odst. 1 s. ř. s., protože se jedná o rozhodnutí, které zakládá, mění, ruší nebo závazně určuje práva nebo povinnosti žalobce.
42. Městský soud v Praze se v logice uspořádání žalobních bodů nejprve zabýval námitkami poukazujícími na nepřezkoumatelnost Napadeného rozhodnutí vznesenými pod prvním žalobním bodem, neboť pouze u přezkoumatelného rozhodnutí lze v zásadě vážit důvodnost uplatněných námitek.
43. Žalobce v podané žalobě brojil mj. proti výroku žalovaného v Napadeném rozhodnutí, že „došlo k porušení podmínek stanovených v § 9 odst. 1 písm. c) nařízení vlády a § 10 odst. 1 písm. c) nařízení vlády", s tím, že žalovaný toto obecné a nekonkrétní tvrzení žalovaný nijak nerozvedl a nespecifikoval. Žalobce dále namítal, že z obou rozhodnutí nebylo vůbec patrné, kontrolou jakou, z jakých zdrojů a jakými prostředky získal SZIF jaké podklady, a zda danou administrativní či jinou kontrolou byl zjištěn nesoulad ve skutečném počtu dojnic, nebo jen v administrativních formalitách (registrace, evidence), neboť rozhodnutí obsahovala pouze lakonický odkaz na § 9 odst. 1 písm. c), respektive na § 10 odst. 1 písm. c) nařízení vlády č. 74/2015 Sb., a z obou rozhodnutí tak nevyplývalo konkrétní porušení těchto ustanovení nařízení vlády č. 74/2015 Sb.
44. Soud připomíná, že pro náležitosti Prvostupňového rozhodnutí ve správním řízení se uplatní ustanovení § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), z něhož plyne, že „(v) odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí“. Citované ustanovení se ve smyslu § 93 odst. 1 správního řádu se obdobně použije rovněž pro Napadené rozhodnutí.
45. Zdejší soud v souvislosti s vypořádáním této žalobní námitky nejprve přistoupil ke stručnému shrnutí závěrů vyplývajících z ustálené judikatury k problematice nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, uveřejněný pod č. 85 ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle ust. § 54 odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění rozhodnutí proto musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
46. Zdejší soud rovněž poukazuje na závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“.
47. Stejně tak je třeba mít při posuzování námitky nepřezkoumatelnosti rozhodnutí na paměti také závěry prezentované Ústavním soudem v nálezu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), podle nichž jsou „soudy…povinny svá rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny“.
48. Přitom platí, že Ústavní soud aplikuje právní názor vyslovený v předmětných rozhodnutích nejen ve vztahu k rozhodnutím soudů, ale ve vztahu k rozhodnutím všech orgánů veřejné moci nadaných pravomocí a působností rozhodovat autoritativně o právech a povinnostech adresátů veřejné moci.
49. Ústavní soud v této souvislosti výslovně zdůrazňuje, že rovněž právo na řádné přezkoumatelné odůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci, včetně rozhodnutí správních orgánů, je součástí práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 1999, sp. zn. III. ÚS 35/99). Řádné odůvodnění rozhodnutí včetně vypořádání námitek a skutečností uváděných účastníkem je tak podle Ústavního soudu nezbytnou zárukou proti libovůli v rozhodování, která je neslučitelná s principem demokratického právního státu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 3606/10). Evropský soud pro lidská práva a národní soudy přitom konstantně judikují, že právo na obhajobu a právo na přezkoumatelné odůvodnění je imanentní součástí práva na spravedlivý proces.
50. Ze shora uvedeného judikatorního rámce tedy jednoznačně a nade vší pochybnost vyplývá, že z odůvodnění rozhodnutí musí být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný a jak uvážil o pro věc zásadních skutečnostech a uplatněných námitkách účastníka řízení, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Uvedené pak musí nalézt svůj odraz v odůvodnění dotčeného rozhodnutí. Podle rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu je tomu tak právě proto, že jen prostřednictvím odůvodnění lze dovodit, z jakého skutkového stavu správní orgán vyšel a jak o něm uvážil. Současně musí být z odůvodnění rozhodnutí patrné, jak se správní orgán vypořádal se vznesenými námitkami a k nim se vztahující zásadní argumentací. Ponechat stranou nelze ani okolnost, že odůvodnění rozhodnutí v podstatě předurčuje možný rozsah opravného prostředku vůči němu ze strany účastníků řízení. Pokud tedy rozhodnutí vůbec neobsahuje odůvodnění vypořádání některé z námitek nebo nereflektuje na námitky uplatněné účastníkem řízení a zásadní argumentaci, o kterou se opírají, musí mít podle Nejvyššího správního soudu nutně za následek jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2015, čj. 7 As 55/2015 - 29).
51. Správní soudy se v minulosti opakovaně vyjádřily rovněž k problematice řetězení nepřezkoumatelných rozhodnutí. Ustálená rozhodovací praxe přitom stojí na závěru, že přezkoumá-li odvolací orgán rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, které je zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, sám zatíží své rozhodnutí o odvolání shodnou vadou. V tomto směru lze pro větší stručnost odkázat na právní názor vyslovený v rozhodnutích Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2010, čj. 5 As 63/2009 - 81, ze dne 31. 3. 2010, čj. 8 Azs 2/2010 - 57, ze dne 13. 6. 2007, čj. 5 Afs 115/2006 - 91, či ze dne 8. 9. 2010, čj. 9 Afs 57/2010 - 139, a celé řadě dalších rozhodnutí tohoto soudu, který je třeba obdobně aplikovat i ve vztahu rozhodnutí odvolacího orgánu a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jak plyne jednoznačně např. z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2008, čj. 2 As 16/2008 - 41.
52. Soud k této námitce konstatuje, že Prvostupňové rozhodnutí ve svém odůvodnění na straně 77 ohledně obou podopatření Opatření v návaznosti na velmi obsáhlý výčet jednotlivých dojnic, které nebyly v předmětných intervalech chovány na hospodářství žalobce, čili nebyly chovány po celou dobu retenčního období v systému chovu dojeném, toliko velmi stručně uvedlo, že „(p)ři provedení administrativní kontroly dne 24. 08. 2016 byl zjištěn rozdíl mezi počtem deklarovaných dojnic v (Ž)ádosti a počtem zjištěných dojnic v rámci administrativní kontroly (kontroly na místě).“ V Napadeném rozhodnutí pak žalovaný v odůvodnění shrnul, že „SZIF při provedení administrativní kontroly“ u obou podopatření Opatření zjistil, že zde uvedené počty dojnic nebyly chovány po celou dobu retenčního období v systému chovu v ústřední evidenci dle plemenářského zákona, resp. nebyly evidovány po celou dobu retenčního období na deklarovaném hospodářství žalobce, případně ohledně nich bylo v ústřední evidenci podle plemenářského zákona identifikováno pozdní hlášení, přičemž uvedené chyby se u jednotlivých zvířat kombinovaly. Zároveň žalovaný v Napadeném rozhodnutí uvedl, že tím žalobce porušil u Prvního podopatření ustanovení § 9 odst. 1 písm. c) nařízení vlády č. 74/2015 Sb. a u Druhého podopatření ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) nařízení vlády č. 74/2015 Sb. Z těchto důvodů dle žalovaného nemohl SZIF pro zjištěný rozdíl mezi počtem deklarovaných dojnic v Žádosti a počtem zjištěných dojnic v rámci administrativní kontroly postupovat jinak, nežli podle článku 30 odst. 1 a 3 nařízení EK č. 640/2014 a Žádost zamítnout. Následně žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí rovněž reagoval na odvolací námitku žalobce ohledně nepřezkoumatelnosti Prvostupňového rozhodnutí tak, že uvedl, že u žalobce nebyla provedena kontrola na místě, pouze administrativní kontrola před vydáním rozhodnutí, při které bylo ověřováno, zda všechny deklarované dojnice plnily základní podmínku pro poskytnutí platby, tudíž zdali se deklarované dojnice nacházely na deklarovaném hospodářství v retenčním období. Kontrola podle žalovaného proběhla „kontrolou dat v ústřední evidenci“, při které se neověřoval skutečný počet evidovaných zvířat, neboť tato skutečnost neměla vliv na deklarovaná zvířata. Nadto z kontroly ústřední evidence nelze podle žalovaného zjistit, „…která dojnice měla nahradit dojnici odsunutou na jiné hospodářství, jatka apod.“
53. Soud ve shora uvedených souvislostech připomíná, že ustanovení § 9 odst. 1 písm. c) nařízení vlády č. 74/2015 Sb. normuje, že „(s)oučástí žádosti o poskytnutí dotace na podopatření zvětšení lehacího prostoru v chovu dojnic je seznam identifikačních čísel dojnic chovaných na některém z uvedených hospodářství, u kterých bude žadatel plnit podmínky tohoto podopatření v retenčním období“. Obdobně ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) nařízení vlády č. 74/2015 Sb. uvádělo, že „(s)oučástí žádosti o poskytnutí dotace na podopatření zlepšení stájového prostředí v chovu dojnic je seznam identifikačních čísel dojnic chovaných na některém z uvedených hospodářství, u kterých bude žadatel plnit podmínky tohoto podopatření v retenčním období.“
54. Jak bylo uvedeno výše, žalobce v podané žalobě brojil především proti tomu, že žalovaný v Napadeném rozhodnutí uzavřel, že došlo k porušení podmínek stanovených v § 9 odst. 1 písm. c) nařízení vlády a § 10 odst. 1 písm. c) nařízení vlády, aniž by však toto své tvrzení jakkoli nerozvedl a specifikoval způsob, jakým došlo k porušení povinností vyplývajících z předmětných ustanovení. Žalobce přitom poukazoval na to, že rozhodnutí SZIF a žalovaného obsahovala pouze lakonický odkaz na § 9 odst. 1 písm. c), respektive na § 10 odst. 1 písm. c) nařízení vlády č. 74/2015 Sb., a z obou rozhodnutí tak nevyplýval konkrétní způsob porušení těchto ustanovení postupem žalobce.
55. Soud je nucen žalobci přisvědčit, že shora citovaná ustanovení nařízení vlády č. 74/2015 Sb. formulovala pouze obligatorní náležitosti žádosti o poskytnutí dotace. Zjednodušeně řečeno, žalobci předmětná ustanovení ukládala, aby v Žádosti identifikoval dojnice, u nichž bude plnit podmínky daných podopatření v retenčním období.
56. Soud po prověření obsahu správního spisu konstatuje, že žalobce iniciačním povinnostem vyplývajícím z § 9 odst. 1 písm. c), respektive na § 10 odst. 1 písm. c) nařízení vlády č. 74/2015 Sb. v Žádosti náležitě dostál, protože v ní uvedl pro obě podopatření Opatření seznam identifikačních čísel dojnic chovaném na hospodářství žalobce, u nichž byl připraven plnit podmínky předmětných podopatření v retenčním období. Žalobce pak podle přesvědčení soudu nemohl tyto povinnosti, které předtím splnil, porušit teprve následně správními orgány tvrzenými nedostatky v chovu dojnic v průběhu retenčního období.
57. Ani žalovaný ani správní orgán prvního stupně pak vzdor paušálním odkazům na uvedená ustanovená nařízení vlády č. 74/2015 Sb., jejichž porušení se měl žalobce dopustit, nijak nevysvětlili, jakým konkrétním způsobem měl žalobce uvedené povinnosti porušit, když své závěry soustředili, jak vyplývá z výše provedené rekapitulace, na zjištěné porušení jiné povinnosti, a to povinnosti notifikace, k němuž mělo dojít následně v retenčním období.
58. Správní orgány tedy sice formálně postavily svá rozhodnutí na závěru, že žalobce popsaným jednáním porušil povinnosti vyplývající z § 9 odst. 1 písm. c), respektive na § 10 odst. 1 písm. c) nařízení vlády č. 74/2015 Sb., věcně však žalobci v odůvodnění svých rozhodnutí vytýkaly porušení zcela jiné povinnosti, a to povinnosti notifikovat aprobovaným způsobem dle § 14 odst. 3 nařízení vlády č. 74/2015 Sb. nahrazení dojnic uvedených v Žádosti z důvodu úhynu či nucené porážky jinými dojnicemi.
59. Žalobci je třeba přisvědčit, že za dané situace trpí Napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti, neboť z něj skutečně není zřejmé, jakým konkrétním jednáním se měl žalobce dopustit správními orgány paušálně konstatovaného porušení shora uvedených ustanovení nařízení vlády č. 74/2015 Sb. upravujících náležitosti žádosti o poskytnutí dotace, když správní orgány v odůvodnění svých rozhodnutí žalobci fakticky vytýkaly porušení zcela jiné právní povinnosti.
60. Soud v tomto směru doplňuje, že pakliže snad mělo dojít ze strany žalobce k porušení takto žalovaným citovaných ustanovení nařízení vlády č. 74/2015 Sb., bylo by jen stěží myslitelné (tak, jak to učinil v Napadeném rozhodnutí žalovaný, resp. ještě méně adresně před ním SZIF v Prvostupňovém rozhodnutí) přiřazovat provádění v zásadě následné administrativní kontroly podmínek chovu dojnic v retenčním období k porušení povinností vyplývajících z ustanovení upravujících obligatorní náležitosti předtím podané žádosti o poskytnutí dotace ze strany žalobce.
61. Již samo předchozí zjištění soudu ve světle výše popsaných zákonných a navazujících judikatorních požadavků stran obsahu odůvodnění rozhodnutí fakticky zastiňuje vypořádání souvisejících dílčích aspektů téže žalobní námitky, v nichž žalobce odkazoval na další nedostatky v žalovaným tvrzených podkladech a úvahách, které žalovaného k Napadenému rozhodnutí vedly. Již sama skutečnost, že výrok rozhodnutí obou správních orgánů odůvodňoval zamítnutí Žádosti odkazem na porušení povinností, které soudem s ohledem na dříve uvedené nebylo zjištěno, zatěžuje tato rozhodnutí vadou, pro niž nemohou obstát. V projednávaném případě odůvodnění Napadeného rozhodnutí pro svou nesrozumitelnost, neadekvátnost a nepřiléhavost vlastně vůbec nevázalo k výroku Napadeného rozhodnutí, resp. k výroku Prvostupňového rozhodnutí, a naopak výrok obou rozhodnutí zmatečným způsobem rozostřilo, když konstatovalo porušení zcela jiných právních povinností žalobce, než těch, jejichž porušení bylo žalobci v odůvodněních fakticky vytýkáno. Napadené rozhodnutí tak v zásadě nepřípustně zastřelo a zcela upozadilo roli, právní význam a hodnocení skutečnosti samotného porušení ohlašovacích povinností žalobce s vlivem na případné uplatnění sankcí podle nařízení EK č. 640/2014, a to i v přímé návaznosti na žalobcem uplatněné odvolací námitky a vyjádření tak, jak to pro odůvodnění obligatorně vyžaduje shora citované ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu.
62. Soud tudíž tuto zásadní žalobní námitku nepřezkoumatelnosti shledal jako důvodnou, představující samu o sobě natolik závažné pochybení žalovaného, že činí Napadené rozhodnutí vnitřně pochybným a rozporným, když jeho výroková část nekoresponduje s odůvodněním a pro absenci vzájemných logických a kontextuálních vazeb nedosahuje potřebné hranice srozumitelnosti Napadeného rozhodnutí jako jednoho harmonického celku. Napadené rozhodnutí pak v daném ohledu podle přesvědčení soudu trpí rovněž nedostatkem důvodů, protože z něj není, a to zejména ve vazbě na způsob vypořádání odvolacích námitek žalobce, zřejmé, pro porušení jakých povinností žalobce vlastně žalovaný potvrdil pro žalobce nepříznivé Prvostupňové rozhodnutí SZIF, čili jakého konkrétního porušení konkrétní právní povinnosti se žalobce svým jednáním dopustil.
63. Žalobce dále námitkami vznesenými pod prvním žalobním bodem brojil jak proti nedostatečnému vypořádání dále uváděných odvolacích námitek, tak proti nevypořádání dalších konkrétních odvolacích námitek žalobce, v odůvodnění Napadeného rozhodnutí.
64. Zdejší soud opětovně poukazuje na ustálená judikatorní východiska k problematice nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů spočívající v nevypořádání odvolacích námitek účastníka správního řízení. Nejvyšší správní soud v minulosti opakovaně k otázce nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí judikoval, že nevypořádá-li se správní orgán v rozhodnutí se všemi uplatněnými námitkami, způsobuje to nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající v nedostatku jeho důvodů. Z ustálené judikatury správních soudů vyplývá, že z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestřené účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. O nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů se jedná rovněž i v případě, kdy správní orgán opomněl vypořádat některou z uplatněných námitek. Stejně tak se Nejvyšší správní soud opakovaně vyjádřil k problematice nepřezkoumatelnosti pro nedostatek skutkových důvodů. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí zrušit pro nepřezkoumatelnost, jsou přitom takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde správní orgán opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.
65. Městský soud v Praze v tomto směru pro stručnost odkazuje na závěry vyjádřené mj. v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 5. 2006, čj. 2 Afs 154/2005 - 245, ze dne 17. 1. 2008, čj. 5 As 29/2007 - 64, všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
66. Zdejší soud pak specificky poukazuje na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2004, čj. 4 Azs 27/2004 - 74, které byly nesčetněkrát aplikovány v navazující judikatuře, podle nichž je třeba za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů považovat rozhodnutí, v němž se soud (správní orgán) nevypořádá se všemi uplatněnými námitkami.
67. Pro jejich relevanci v posuzovaném případě lze dále připomenout závěry plynoucí ze shora označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 689/2005 Sb. NSS, podle nichž je nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů také takové rozhodnutí krajského soudu, z jehož odůvodnění není „[z]řejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá“.
68. Tento právní názor je přitom ustáleně aplikován obdobným způsobem rovněž v případech, kdy je takovou vadou zatíženo rozhodnutí správního orgánu (srov. shora označené rozsudky Nejvyššího správního soudu).
69. Platí tedy, že nevypořádá-li se správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí se všemi uplatněnými námitkami, zatíží své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, pro které je třeba je zrušit. Podle právního názoru vyjádřeného v nesčetném množství rozhodnutí Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu takové rozhodnutí správního orgánu nemůže obstát.
70. Podle žalobce se žalovaný v Napadeném rozhodnutí dostatečně nevypořádal s odvolací námitkou poukazující na to, že pochybení žalobce, na základě něhož SZIF zamítl žádost o poskytnutí dotace na obě podopatření Opatření, bylo ryze formálního charakteru a že materiální cíl dotačního programu žalobce bezezbytku naplnil. Žalobce upozorňoval, že cílem Opatření jako dotačního programu bylo zlepšení chovného prostředí zemědělských zvířat, a nikoliv bezchybně precizní a formalisticky kompletní a duplicitní úkony žadatele o dotaci. Dotace podle žalobce tak měly být přiznány na dojnice a nikoliv na čísla dojnic za předpokladu, že nahlášená dojnice byla nahrazena jinou dojnicí, která také splňovala materiální podmínky pro přiznání dotace. Žalovaný dle žalobce ve svých úvahách neuvedl, proč by žalobcem realizovaná hlášení nemohla sloužit k účelům, pro které žalovaný vyžaduje i duplicitní hlášení přímo vůči SZIF. To že by žalovaný z ústřední evidence nezjistil, které zvíře konkrétně nahrazuje jiné zvíře, nemělo podle žalobce pro naplnění účelu a smyslu žalobcem požadovaných dotací žádný význam, neboť účelem a smyslem předmětných dotací bylo zlepšit životní podmínky zvířat, což žalobce beze zbytku naplnil a z ústřední evidence to jasně vyplývalo.
71. Soud z odůvodnění Napadeného rozhodnutí seznal, že žalovaný k této odvolací námitce žalobce poměrně stručně uvedl, že „…včasným a úplným hlášením do ústřední evidence odvolatel plní povinnosti plynoucí…(z plemenářského zákona)… a vyhlášky č. 136/2004 Sb. Tato hlášení nemůžou nahradit hlášení podle nařízení vlády (č. 74/2015 Sb.), ve kterém žadatel uvádí konkrétní čísla dojnic původních a nahrazujících. Z ústřední evidence nelze zjistit, které zvíře by mělo nahradit zvíře původně deklarované.“ Následně pak žalovaný na str. 5 podrobněji a v reflexi na část shora uvedené žalobní (a zároveň odvolací) námitky popsal nutnost konkrétní identifikace dojnic, tak jak podle jeho názoru vyplývala ze znění ustanovení článků 30 a 31 nařízení EK č. 640/2014.
72. Soud je nucen přitakat žalobci i v této námitce, neboť žalovaný vskutku shora specifikovanou reakcí nekonzumoval rozsah žalobcem vznesené odvolací námitky v celé žalobcem předestřené šíři a hloubce. Žalovaný v odůvodnění Napadeného rozhodnutí v zásadě jen bez dalšího tvrdil, že hlášení žalobce vůči ústřední evidenci nemohlo nahradit ohlašovací povinnost žalobce podle nařízení vlády č. 74/2015 Sb. Žalobce přitom kontroval názoru SZIF naznačenému v Prvostupňovém rozhodnutí (str. 77 Prvostupňového rozhodnutí) a oprávněně očekával, pokud jak SZIF, tak žalovaný, svá rozhodnutí založily na provedení „administrativní kontroly“, a to kontrolou dat v ústřední evidenci podle plemenářského zákona (str. 6 Napadeného rozhodnutí), že obdrží odpověď na otázku, proč právě hlášení do ústřední evidence podle plemenářského zákona nebylo lze v projednávaném případě považovat za materiální splnění ohlašovací povinnosti žalobcem, a to i vůči SZIF, který z této ústřední evidence při provádění předmětné administrativní kontroly věcně vycházel, a fakticky tak kladl žalobci k tíži splnění notifikační povinnosti vůči ústřední evidenci podle jiného právního předpisu. Toto opomenutí žalovaného přitom soud považuje za podstatný nedostatek odůvodnění, kterým žalovaný Napadenému rozhodnutí dále ubírá na argumentační přesvědčivosti.
73. Dále žalobce namítl, že se žalovaný v Napadeném rozhodnutí dostatečně nevypořádal ani s odvolací námitkou, že příčinou stavu, že konkrétní uvedené dojnice se administrativně po celou dobu nenacházely v hospodářství a v dojeném chovu bylo, že tyto dojnice uhynuly nebo byly nuceně odporaženy v důsledku zásahu vyšší moci. Při té příležitosti konstatoval a na konkrétních ustanoveních § 2 odst. 2 písm. e) ve spojení se článkem 64 odst. 2 písm. a) nařízení EU č. 1306/2013, článku 4 odst. 1 a článku 32 nařízení EK č. 640/2014 a ustanovení § 19 nařízení vlády č. 74/2015 Sb. prokazoval, že pro projednávaný případ relevantní právní úprava s vyšší mocí široce počítala jako s okolností pro uplatnění zmírňování tvrdosti přístupu k žadatelům. Právní předpisy podle žalobce nikde nehovořily o tom, že když žalobce nenahlásil úhyn a nahrazení dojnic ve správné lhůtě, všem úřadům a na správném formuláři, výše uvedená ustanovení ohledně vyšší moci nebylo na jeho případ možno uplatnit. Žalobce přitom v odvolání konkrétně uvedl, že vlivem zásahu vyšší moci ve smyslu uvedených ustanovení v předmětném období uhynuly čísly označené dojnice uvedené v Žádosti a doložil tato tvrzení důkazy, především potvrzeními veterinárních lékařů. Totéž žalobce učinil i vůči dojnicím, které byly vyřazeny na nucenou porážku. Žalobce také v odvolání přesnými označeními konkrétně uvedl, kterými dojnicemi byly nahrazeny dojnice uvedené v Prvostupňovém rozhodnutí jako ty, u nichž byl SZIF zjištěn nesoulad, a k důkazu navrhl výpis z informačního systému ústřední evidence.
74. Žalovaný na str. 4 Napadeného rozhodnutí k této odvolací námitce žalobce toliko konstatoval, že v souladu se článkem 32 nařízení EK č. 640/2014 bylo lze výjimku z uplatnění správních sankcí v případě přírodních okolností uplatnit za předpokladu, že by žalobce písemně uvědomil příslušný orgán do deseti pracovních dnů ode dne, kdy zjistil jakékoliv snížení počtu zvířat.
75. Dle zjištění soudu tak žalovaný opět nevypořádal žalobcovy konkrétní odkazy na další ustanovení použitelné právní úpravy (kromě izolované reakce žalovaného na znění článku 32 nařízení EK č. 640/2014) pro aplikaci institutu mimořádných okolností a vyšší moci a nenabídl ani žádnou argumentaci, kterými by tyto komplexní odvolací námitky, které zcela jistě nelze považovat za a priori nevýznamné, zjevně irelevantní či evidentně mimoběžné, a které tvořily samo jádro procesní obrany žalobce, vyvrátil, či by na ně jinak adresně reagoval. Soud tak rovněž žalobci přisvědčuje v tom, že ani ve vztahu k tomuto okruhu odvolacích námitek žalovaný neposkytl adekvátní a přesvědčivou reakci na uplatněné námitky, zahrnující reflexi vlastního vyhodnocení aplikace institutu vyšší moci v žalobcem předestřené šíři použitelnosti na jeho případ.
76. Žalobce v neposlední řadě namítl, že se žalovaný v Napadeném rozhodnutí vůbec nevypořádal s odvolacími námitkami žalobce, spočívajícími v tom, že (i.) Prvostupňovým rozhodnutím bylo porušeno právo na rovné zacházení a rovné podmínky oproti příjemcům, na které dané sankce shodou okolností nedopadly, když splnil ohlašovací povinnost hlášením do ústřední evidence podle plemenářského zákona, (ii.) Prvostupňové rozhodnutí bylo v rozporu s principem legitimního očekávání žalobce, který splnil materiální podmínky i hlášení pověřené osobě podle plemenářského zákona, tudíž legitimně očekával, že mu bude dotace udělena, (iii.) se v jeho případě jednalo o nesplnění méně závažné povahy a tedy že uložení sankce nebylo vhodné, když článek 64 odst. 2 nařízení EU č. 1306/2013 stanovil, že se správní sankce neuloží, může-li dotčená osoba příslušnému orgánu uspokojivě prokázat, že k nesplnění povinností nedošlo její vinou, nebo pokud se příslušný orgán jinak přesvědčí, že dotčená osoba nenese zavinění, a (iv.) zamítnutí dotací v celém rozsahu jen na základě formálního opomenutí duplicitního hlášení nahrazení dojnic bylo zcela nepřiměřenou sankcí, a to navzdory tomu, že požadavek přiměřenosti prostupuje celou právní úpravou zemědělských dotací, a to s odkazem na článek 58 odst. 1 písm. d) a článku 64 odst. 5 nařízení EU č. 1306/2013, které stanovily, že členské státy přijmou v rámci společné zemědělské politiky veškeré právní a správní předpisy a veškerá další opatření nezbytná k zajištění účinné ochrany finančních zájmů Evropské unie, zejména k ukládání sankcí, jež jsou účinné, odrazující a přiměřené v souladu s právem Evropské unie, a že správní sankce musí být přiměřené a odstupňované podle závažnosti, rozsahu, trvání a opakování zjištěného nesplnění; účelem sankcí tak bylo především odrazovat žadatele od poškozování zájmů Evropské unie, přičemž žalobce dodržel veškeré materiální podmínky pro přiznání dotací, vše řádně a včas hlásil pověřené osobě podle plemenářského zákona a zanášel do informačního systému ústřední evidence, a takový postup žalobce nemohl ani teoreticky vést k poškození zájmů Evropské unie, ani jiných veřejných rozpočtů.
77. Soud v reakci na takto vznesené žalobní námitky z odůvodnění Napadeného ověřil, že Napadené rozhodnutí se těmito námitkami žalobce skutečně vůbec nezabývalo. Žalovaný tedy i v tomto ohledu zatížil Napadené rozhodnutí se zřetelem ke shora popsaným východiskům vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.
78. Soud přisvědčil rovněž poslední dílčí žalobní námitce vznesené pod prvním žalobním bodem, v níž žalobce namítal nepřezkoumatelnost Napadeného rozhodnutí ohledně závěru, že „nepodání oznámení o nahrazení zvířat podle nařízení vlády tak nelze považovat za zjevnou chybu“, s tím, že žalovaný nijak nedeklaroval, na základě jakých úvah k tomuto závěru došel. I v tomto případě soud seznal, že argumentace žalovaného sama o sobě ani v nejmenším neimplikuje svou vlastní důvodnost, když bez dalšího představuje pouze kontrapozici k tvrzení žalobce. Rovněž tato odvolací námitka žalovaného tak de facto zůstala rovněž bez adekvátního vypořádání žalovaným. Soudu tak z odůvodnění Napadeného rozhodnutí není shodně jako žalobci zřejmé, z jakých konkrétních důvodů žalovaný k závěru o nenaplnění podmínky zjevných chyb dospěl a o jaká konkrétní ustanovení právních předpisů toto své tvrzení opřel. I v tomto případě soud uznal žalobní námitku žalobce ohledně nepřezkoumatelnosti zvoleného způsobu vypořádání odvolací námitky žalovaným v Napadeném rozhodnutí přiléhavou.
79. Zdejšímu soudu tak s ohledem ke všem shora uvedeným závěrům nezbylo, nežli uzavřít, že Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné také (čili nad rámec důvodů nepřezkoumatelnosti zmíněné zdejším soudem v bodu 54 – 62 tohoto rozsudku) pro nedostatečné vypořádání shora uvedených konkrétních odvolacích námitek žalobce. Žalovaný výše identifikované odvolací námitky podle zjištění soudu vypořádal buď co do rozsahu a šíře neuspokojivě a nedostatečně, popř. se jimi v Napadeném rozhodnutí dokonce nezabýval vůbec a zcela je opomenul.
80. Soud přitom neopomněl zvážit, zda shora popsané nedostatky nepředstavují toliko takový nedostatek, jenž by překlenutelný s přihlédnutím k dalším závěrům vysloveným žalovaným na jiných místech odůvodnění Napadeného rozhodnutí. Soud si je vědom toho, že Nejvyšší správní soud rovněž konstantně judikuje, že povinnost orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek na detailní odpověď na každou námitku. Soud či správní orgán může na určitou námitku reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru účastníka řízení odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, tím se s námitkami účastníka řízení vždy – minimálně implicite – vypořádá. Absence odpovědi na ten či onen argument v odůvodnění tak bez dalšího nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Podstatné je, aby se orgán veřejné moci vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, čj. 9 Afs 70/2008 - 13, ze dne 28. 5. 2009, čj. 9 Afs 70/2008 - 13, a ze dne 21. 12. 2011, čj. 4 Ads 58/2011 - 72, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09, a ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/1). Není proto nepřezkoumatelným rozhodnutí, v jehož odůvodnění orgán veřejné moci prezentuje od názoru účastníka řízení odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, a toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08).
81. Soud tak pro úplnost uvádí, že s ohledem na shora popsané skutečnosti dospěl k závěru, že výše popsané nedostatky nelze ztotožňovat s opomenutím reakce na toliko dílčí námitku vznesenou účastníkem řízení. Jak bylo vysvětleno výše, žalobce v odvolání proti Prvostupňovému rozhodnutí poukazoval na shora popsaný rozpor mezi závěrem o porušení povinností vyplývajících z § 9 odst. 1 písm. c), respektive na § 10 odst. 1 písm. c) nařízení vlády č. 74/2015 Sb. na straně jedné a závěry, v nichž správní orgány žalobci fakticky kladly za vinu nedodržení jiné, totiž notifikační povinnosti, a poukazoval na to, že mu není zřejmé, jakým konkrétním způsobem se tedy měl správními orgány popsaným jednáním dopustit porušení jimi specifikovaných ustanovení nařízení vlády č. 74/2015 Sb. Kromě toho pak svou procesní obranu stavěl na celé sadě námitek akcentujících různé typy zmírňujících opatření vyplývajících z relevantní právní úpravy, jež v souladu s dříve uvedeným tvořily fakticky samo jádro jeho procesní pozice ve správním řízení a jež nelze jistě považovat za námitky zjevně irelevantní a pro posuzovanou věc nijak nevýznamné. Soud tak uzavírá, že popsané nedostatky Napadeného rozhodnutí vybočují z popsaných důvodů z množiny případů, v nichž by snad soud mohl takové nedostatky rozhodnutí správního orgánu překlenout a doplnit vlastní argumentací k zásadním momentům procesní argumentace účastníka řízení. Žalobci by se totiž úplného vypořádání všech jeho klíčových námitek poprvé dostalo teprve v řízení před správním soudem, což dle soudu nelze připustit.
82. Za této situace soud nemohl přistoupit k posouzení důvodnosti dalších žalobních bodů, neboť žalobce v jejich rámci fakticky reprodukoval a dále rozšiřoval námitky, které však ve světle dříve uvedeného nebyly žalovaným v odůvodnění Napadeného rozhodnutí dostatečně vypořádány.
83. Na základě všech shora uvedených skutečností soud Napadené rozhodnutí podle ust. § 76 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V dalším řízení žalovaný zohlední závěry vyslovené výše v bodech 52 – 79 tohoto rozsudku a vypořádá se způsobem odpovídajícím shora rekapitulovaným judikatorním standardům nejen s odvolací argumentací žalobce, ale rovněž se shora popsaným zásadním rozporem mezi výrokovou částí a odůvodněním, jímž bylo zatíženo rovněž Prvostupňové rozhodnutí.
84. Právním názorem soudu vysloveným v tomto rozsudku je žalovaný v dalším řízení vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).
85. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce měl ve věci úspěch, proto mu soud přiznal náhradu nákladů řízení. Tu představuje zaplacený soudní poplatek ve výši celkem 3 000 Kč, náklady za zastoupení advokátem za 3 úkony právní služby po 3 100 Kč (převzetí věci, sepis žaloby a sepis repliky) a 3 režijní paušály po 300 Kč, celkem tedy 10 200 Kč podle ust. § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Právní zástupce zároveň prokázal soudu, že je plátcem DPH, a proto se částka zvyšuje o hodnotu příslušné sazby. Žalovaný je tedy povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce celkem 15 342 Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.              

V Praze dne 10. října 2019

JUDr. Ing. Viera Horčicová v.r.

předsedkyně senátu