žalobce:

J.J. , narozen …, bytem …

zastoupený advokátem Mgr. Martinem Jančou, Mikulášské náměstí 11, Plzeň,

proti

žalovanému:

Krajský úřad Plzeňského kraje, Škroupova 18, Plzeň,

1. Žaloba se zamítá.
2. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce byl v řízení před správními orgány shledán vinným přestupkem podle § 125c odst. 1 písm. b) ve spojení s § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Za tyto přestupky mu Magistrát města Plzně uložil pokutu ve výši 5 000 Kč a zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu 7 měsíců. Tohoto přestupku se žalobce měl dopustit stručně řečeno tím, že dne 11. 10. 2018 v Plzni v ulici U Seřadiště řídil osobní vůz pod vlivem alkoholického nápoje s hodnotou nejméně 0,03 promile alkoholu v těle, což bylo zjištěno analyzátorem alkoholu v dechu, který při měření ve 14.26 hodin naměřil hodnotu 0,30 promile alkoholu a ve 14.31 hodin hodnotu 0,27 promile alkoholu.
2. Žalovaný k odvolání žalobce rozhodnutí magistrátu potvrdil, neboť ve správním řízení byl skutkový stav zjištěn úplně: hladina alkoholu v těle žalobce byla řádně zjištěna správným použitím kalibrovaného měřicího přístroje, neboť i po zohlednění odchylky měření a možné fyziologické hladiny alkoholu v těle nebyl výsledek nulový. Žalobce tento výsledek původně nerozporoval a nežádal lékařské vyšetření spojené s odběrem krve, což neodpovídá jeho stanovisku, že žádný alkohol nepožil. Tvrzení žalobce, že měření nebylo přesné, protože před silniční kontrolou a v jejím průběhu kouřil, není věrohodné, protože žalobce svou obhajovací argumentaci měnil podle vývoje důkazní situace. Dokazováním byla vyvrácena původní obhajoba, že dechové zkoušky proběhly tři s neprůkazným výsledkem, následně byla vyvrácena i obhajoba, že naměřené hodnoty mohly být způsobeny užitím ústní vody. Skutkové tvrzení o kouření žalobce uplatnil poprvé až po šesti měsících od přestupku, tedy v době, v níž si již dříve vyslechnutí policisté nemohli pamatovat detaily běžné silniční kontroly. Policisté přitom shodně vypověděli, že si nepamatují, zda žalobce kouřil, ale vždy řidiče poučují, že kouřit nesmí a pokud by kouřil, zakázali by mu to. Žalobce měl v řízení dostatečný prostor seznámit se s podklady a uplatnit námitky. Nepodstatný pak je jeho důraz na nízkou hladinu naměřeného alkoholu, protože podle zákona neměl být pod vlivem vůbec. Mimořádné okolnosti, které by snižovaly společenskou škodlivost, pak dány nejsou: žalobce řídil vůz v odpoledních hodinách pracovního dne na silnici s častým provozem.
3. Proti rozhodnutí žalovaného žalobce brojil žalobou, v níž namítl, že skutkový stav nebyl dostatečně zjištěn a nebylo bez pochyb prokázáno, že se stal trestaný skutek. Žalobce kouřil bezprostředně před první, druhou i třetí dechovou zkouškou a nebyl policisty poučen, že tak činit nemá. Nebyla vyvrácena obhajoba, že výsledek měření byl zapříčiněn kombinací faktorů (kouření, požití nealkoholického piva, jablečného moštu a výplach úst ústní vodou), které ovlivňují výsledek dechové zkoušky. Při dechové zkoušce hlídka naměřila hraniční hodnoty měřitelnosti alkoholu, které nemají vypovídací hodnotu pro nedodržení metodiky měření. Žalobce vzhledem k nízkým hodnotám měření netrval na provedení krevní zkoušky, protože nepředpokládal žádný negativní dopad měření. Krevní zkouška by jistě byla negativní, a možná proto jej i hlídka policie od jejího absolvování zrazovala. Minimální množství alkoholu nijak nemohlo ovlivnit schopnost žalobce při řízení motorových vozidel. Skutek tedy nebyl prokázán bez pochybností a žalovaný měl rozhodnout ve prospěch žalobce.
4. Žalovaný k žalobě sdělil, že žalobní námitky prakticky vypořádal již v napadeném rozhodnutí, protože žalobce pouze opakuje svou obhajobu ze správního řízení. K vyloučení nesprávnosti měření způsobené vnějšími činiteli, jako jsou cigaretový kouř či ústní voda, slouží opakované provedení zkoušky, která v případě žalobce proběhla s výsledkem v akceptovatelné 10% odchylce. Žalobce v řízení přicházel se stále novými verzemi skutkového děje, které buďto prokazatelně nejsou pravdivé, nebo nejsou věrohodné. V průběhu zkoušky výsledky nerozporoval, což by přirozeně učinil, pokud by měl za to, že alkoholem ovlivněn nebyl. Tvrzení o tom, že neočekával žádný postih a že jej policisté od krevní zkoušky odrazovali, není logické, protože byl seznámen s výsledkem dechových zkoušek a policisté s ním sepsali oznámení o přestupku. Nejpozději tehdy věděl, že je jeho jednání hodnoceno jako přestupek.
5. Napadený výrok rozhodnutí žalovaného krajský soud přezkoumal podle § 75 odst. 2 soudního řádu správního (dále též „s. ř. s.“) v mezích žalobních bodů a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
6. Podle § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu je povinností správního orgánu zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2 správního řádu. Zejména je úkolem správního orgánu zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu a i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být uložen správní trest.
7. V řízení tedy platí obecná povinnost správního orgánu objasnit z úřední povinnosti a nezávisle na důkazních návrzích obviněného všechny okolnosti nezbytné pro jeho rozhodnutí, což jsou i všechny okolnosti ve prospěch či neprospěch obviněného. Správní orgán však vychází i ze záchytných bodů přednesených obviněným. Teprve pokud na základě takto provedeného dokazování nebude skutkový stav zjištěn (non liquet), je možné o věci rozhodnout na základě pravidel o (objektivním) důkazním břemenu. Ta v souzené věci upravuje § 69 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Podle něho správní orgán v pochybnostech rozhodne ve prospěch obviněného.
8. Pochybnosti o skutkovém stavu však musí být objektivní povahy („důvodné pochybnosti“). Vnitřní přesvědčení o jejich existenci se tak musí zakládat na hodnocení důkazů z hlediska jejich obsahu, věrohodnosti a vypovídací hodnoty jednotlivě i ve vzájemné souvislosti s přihlédnutím k zásadám logického uvažování a zkušenostním úsudkům o běžném chodu věcí. Pochybnosti jsou namístě, pokud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však vyhodnocení důkazní situace vede k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny důkazů je pravdivá a že její věrohodnost není ničím zpochybněna, nejsou splněny podmínky pro uplatnění pravidla „v pochybnostech ve prospěch“. Rozhodná je přitom pochybnost rozhodujícího orgánu, nikoliv obviněného [srov. usnesení ÚS sp. zn. IV. ÚS 154/02 ze dne 11. 11. 2002 (U 37/28 SbNU 447)]. Pochybnosti o vlastní vině totiž mívají obvinění obvykle, takže by uvedená zásada neměla smysluplného využití.
9. Důkazní iniciativu má tedy správní orgán, který odpovídá za zjištění skutkového stavu ve prospěch i neprospěch obviněného. V této fázi se obviněný nemusí hájit (navrhovat důkazy na svou obhajobu). Je-li však důkazní stav zjištěn v rozsahu a intenzitě předvídaných § 3 správního řádu, tj. rozhodující orgán ověřil všechny známé okolnosti a zjistil všechny skutečnosti nezbytné pro rozhodnutí v takové kvalitě, že o nich nemá důvodnou pochybnost, je na obviněném, aby označil důkazy na svoji obhajobu. Tím může zpochybnit dosavadní skutková zjištění a oslabit doposud pevné přesvědčení správního orgánu (srov. rozsudek NSS č. j. 5 As 64/2011-66 ze dne 28. 2. 2013). Na tom nic nezměnilo ani usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 5 As 126/2011-68 ze dne 14. 1. 2014, č. 3014/2014 Sb. NSS, podle kterého obviněný z přestupku není povinen uvádět na svou obhajobu jakákoliv tvrzení, ani o nich nabízet a předkládat správnímu orgánu důkazy. Citované totiž dopadá na situaci, kdy je obviněný zcela pasivní (srov. rozsudek NSS č. j. 8 As 3/2017-34 ze dne 31. 10. 2017).
10. V poměrech souzené věci se uvedené projevuje tak, že správní orgány provedly dokazování svědeckou výpovědí zasahujících policistů, kteří konsistentně popsali, jak k dopravní kontrole došlo. Z jejich svědeckých výpovědí pak plyne i to, že žalobce nekouřil, resp. pokud by kouřil, zakázali by mu to. Stejně tak z jejich výpovědi vyplynulo, že žalobce na místě neuváděl skutečnosti, které posléze začal uplatňovat ve správním řízení (užití ústní vody, pití moštu). Výtisky výsledků zkoušek z dechového analyzátoru společně se svědeckými výpověďmi tedy úplně zachytily celý skutkový děj významný pro závěr o spáchání přestupku. Správní orgány srozumitelně, logicky a na věc přiléhavě vypořádaly námitky žalobce vůči vypovídací hodnotě výpovědí. Stejně tak se vypořádaly i s jeho vlastní verzí skutkového stavu, kterou chtěl zpochybnit dosavadní skutková zjištění. Vyvrátily původní obhajobu žalobce, že odchylka dvou měření byla vyšší než akceptovatelných 10 % a že ve věci byla provedena tři relevantní měření
11. Možnost ovlivnění měření cizorodými látkami v ústní dutině byla vyloučena jak řádným provedením opakované zkoušky dechu podle návodu k použití dechového analyzátoru, tak i svědeckou výpovědí zasahujících policistů, kteří jednoznačně vypověděli, že by žalobce nenechali kouřit. Právě druhá zkouška slouží mimo jiné i k vyloučení vlivů zkreslujících výsledek měření (srov. rozsudek NSS č. j. 2 As 56/2011-79 ze dne 23. 9. 2011), nehledě na to, že ze spisu plyne, že kontrola žalobce měla začít v 14.20 hodin a k první dechové zkoušce došlo po šesti minutách. Samotná nejvyšší přípustná odchylka měření pak jeho výsledek nezpochybňuje (srov. unesení rozšířeného senátu NSS č. j. 2 As 154/2017-44 ze dne 17. 4. 2018, č. 3731/2018 Sb. NSS).
12. Obhajobě žalobce pak správní orgány správně neuvěřily s odkazem na to, že přirozenou reakcí by bylo uvést tvrzení o ústní vodě a moštu již na místě kontroly (srov. rozsudky NSS č. j. 2 As 52/2011-47 ze dne 21. 9. 2011, č. j. 6 As 126/2015-42 ze dne 21. 1. 2016, č. j. 7 As 231/2018-45 ze dne 23. 8. 2018). I v řízení před soudem žalobce prezentoval skutkovou verzi, která se v její celistvosti jeví jako krajně nepravděpodobná: v žalobě žalobce vycházel z toho, že si bezprostředně před jízdou vypláchl ústa ústní vodou. V průběhu jednání před soudem pak zdůraznil, že při řízení vozidla kouřil cigaretu, protože je silný kuřák (to policisté nemohli vidět, proto o tom nevypovídali). To znamená, že v průběhu krátkého časového okamžiku měl žalobce vypít částečně zkvašený mošt (ovšem bezvadné chuti), užít ústní vody a zapálit si cigaretu (poslední dva úkony v rozmezí 10 minut, srov. str. 11 protokolu o ústním jednání ze dne 18. 12. 2018 v řízení před magistrátem). To je kombinace natolik nevšední a nepravděpodobná, že se její mimořádnosti může rovnat snad jen výsledná harmonie chutí.
13. Závěr o skutkovém stavu je tudíž výsledkem volného hodnocení důkazů ze strany správních orgánů, který má oporu ve spisu a netrpí žádnou procesní vadou či logickou vadou úsudku. Na odůvodnění rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí magistrátu proto v podrobnostech postačí odkázat (řízení o žalobě podle § 65 a násl. s. ř. s. je přezkumné, nikoliv nalézací řízení).
14. I tvrzení o minimálním množství naměřeného alkoholu správní orgány vypořádaly po právu: Prokáže-li správní orgán přítomnost alkoholu v krvi obviněného a tato skutečnost je zapříčiněna požitím alkoholického nápoje, není odpovědnost obviněného vyloučena tím, že se zjištěná hladina alkoholu jeví marginální (srov. již správními orgány citovaný rozsudek NSS č. j. 8 As 59/2010-78 ze dne 21. 9. 2010, č. 2168/2011 Sb. NSS). Pro naplnění znaků skutkové podstaty daného přestupku není rozhodující, do jaké míry byl řidič alkoholem ovlivněn (to je záležitostí ryze individuální), ale postačuje pouze, že ovlivněn byl, tj. že v jeho dechu (resp. krvi apod.) byl zjištěn alkohol, a to i po odečtení odchylky (srov. rozsudky NSS č. j. 9 As 34/2017-34 ze dne 3. 10. 2017, č. j. 7 As 151/2016-23 ze dne 5. 9. 2016). Tvrzení žalobce, že výsledek případné zkoušky krve by jistě byl negativní, je pak pouhou spekulací, která nemá pro rozhodnutí význam. Žalobce se lékařskému vyšetření spojenému s odběrem krve nepodrobil, a ani neprokázal své tvrzení, že jej policisté od zkoušky zrazovali. Se společenskou škodlivostí jednání žalobce se žalovaný také řádně vypořádal a žádné mimořádné okolnosti snižující škodlivost nezjistil (srov. rozsudky NSS č. j. 5 As 104/2008-45 ze dne 14. 12. 2009, 2011/2010 Sb. NSS., č. j. 1 As 118/2012-23 ze dne 27. 9. 2012 a další).
15. Z uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že nedošlo k vadám řízení před žalovaným a že jeho rozhodnutí je zákonné. Žalobu proto zamítl dle § 78 odst. 7 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a úspěšný žalovaný náhradu nákladů nepožadoval. Žádný z účastníků tak nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 věta první s. ř. s.).

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu do dvou týdnů od jeho doručení. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni.