[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudkyň JUDr. Zory Šmolkové a JUDr. Miroslavy Honusové ve  věci

žalobce:  Mgr. R. S.

insolvenční správce úpadce VDI Meta – výrobní družstvo invalidů

sídlem 1. máje 670/129, Vítkovice, 703 00  Ostrava

proti

žalovanému:  Odvolací finanční ředitelství

sídlem Masarykova 427/31, 602 00  Brno

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 11. 2016 č. j. 48067/16/5300-21441-703172, ve věci daně z přidané hodnoty

takto:

 I.  Žaloba se zamítá.

II.  Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

 III.   Žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Krajského soudu v Ostravě č. 3703-4123761/0710, pod variabilním symbolem VS 2239000117, částku 3 000 Kč na soudním poplatku do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

1.      Žalobce se svou žalobou doručenou Krajskému soudu v Ostravě dne 2. 1. 2017 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 11. 2016 č. j. 48067/16/5300-21441-703172 (dále „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj (dále jen „správce daně“), platební výměr č. j. 1762410/16/3201-51522-809407, kterým byla žalobci za období leden 2016 vyměřena daň z přidané hodnoty ve výši 87 665 Kč.

2.      Žalobce napadené rozhodnutí považuje za nezákonné. Dne 27. 1. 2015 byl žalobce usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. KSOS 37 INS 31576/2014-A33 ustanoven insolvenčním správcem dlužníka VDI Meta – výrobní družstvo invalidů (dále jen „dlužník“), téhož dne byl zjištěn úpadek dlužníka a prohlášen konkurs na jeho majetek. Správce daně ve shora specifikovaném platební výměru vytkl dlužníkovi, že neprovedl opravu výše daně na vstupu podle § 44 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“) snížením daně na vstupu o částku opravenou věřitelem VIDARON a. s., podle opravných daňových dokladů, doručených dlužníkovi v lednu 2016, které se týkaly zdanitelných plnění uskutečněných v období listopad 2013 až únor 2014. Podle žalobce má daňový subjekt povinnost provést opravu výše daně na vstupu pouze ve vztahu k opravám výše daně na výstupu u věřitele, který postupoval v souladu s § 44 odstavec 1 zákona o dani z přidané hodnoty. Věřitel VIDARON a. s. však provedl opravu výše daně na výstupu neoprávněně, neboť nebyla splněna podmínka vzniku pohledávky šest měsíců před rozhodnutím o úpadku, v případě žalobce tedy v době od 27. 7. 2014 do 26. 1. 2015; žalobce k tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu z 10. prosince 2014 č. j. 9 Afs 170/2014 - 42. Žalovaný přesto předmětný platební výměr potvrdil napadeným rozhodnutím, ve kterém se ztotožnil s nesprávným právním názorem správce daně, že předmětné ustanovením se vztahuje na pohledávky vzniklé šest a více měsíců před rozhodnutím o úpadku. S tímto výkladem žalobce nesouhlasí, a proto navrhl zrušení jak napadeného rozhodnutí, tak rozhodnutí prvostupňového.

3.      Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. Odkázal na napadené rozhodnutí a uvedl, že z hlediska gramatického, historického a teologického zákonodárce zamýšlel postihnout předmětným ustanovením § 44 odstavec 1 zákona o dani z přidané hodnoty období šest a více měsíců před rozhodnutím o úpadku (tedy období 7, 8, 9 měsíců a více). Žalovanému je znám rozsudek Nejvyššího správního soudu, kterého se žalobce dovolává, nicméně s ním nesouhlasí a má za to, že výklad, přijatý Nejvyšším správním soudem, je nezákonný, a z důvodu vadné argumentace není závazný.

4.      Rozsudkem ze dne 7. 5. 2018, č. j. 22 Af 1/2017 – 18 zdejší soud rozhodl v souzené věci tak, že rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku uvedl, že mezi účastníky je sporný výklad lhůty vyplývající z § 44 odst. 5 ve spojení s odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, konkrétně výklad části ustanovení „…pohledávka, která vznikla nejpozději 6 měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku.“ konstatoval, že touto otázkou se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 12. 2014, č. j. 9 Afs 170/2014 – 42, ve kterém se vypořádal se všemi argumenty, na kterých nyní žalovaný napadené rozhodnutí vystavěl. Časový limit pro možnost provést opravu daně na výstupu vyplývající z předmětného ustanovení počíná běžet rozhodnutím o úpadku a končí uplynutím šesti měsíců od rozhodnutí o úpadku zpětně. U pohledávek, které do tohoto časového limitu spadají, tedy vznikly v době nula až šest měsíců před rozhodnutím o úpadku, lze provést opravu. Krajský soud neshledal důvody, pro které by se měl od závěrů uvedených v citovaném rozsudku odchýlit.

5.      Proti řečenému rozsudku zdejšího soudu podal žalovaný kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, o které tento rozhodl rozsudkem ze dne 29. 8. 2019, č. j. 1 Afs 194/2018 – 29 tak, že výše jmenovaný rozsudek zdejšího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž jej zavázal svým právním názorem ohledně mezi stranami sporného výkladu ustanovení § 44 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. Ten zní, že řečené ustanovení: „je nutno vykládat tak, že oprávnění plátce, kterému při uskutečnění zdanitelného plnění vůči jinému plátci vznikla povinnost přiznat a zaplatit daň, provést opravu výše daně na výstupu z hodnoty zjištěné pohledávky se vztahuje na pohledávky, které vznikly z tohoto plnění v období končícím 6 měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku. Nevztahuje se naopak na pohledávky vzniklé z tohoto plnění později než 6 měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku.“ Tímto názorem byl beze zbytku překonán právní názor Nejvyššího správního soudu vyslovený ve svrchu citovaném rozsudku ze dne 10. 12. 2014, č. j. 9 Afs 170/2014 – 42.

6.      Podle ustanovení § 110 odst. 4 z. č. 150/2002 Sb., soudního řádku správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“): „Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí.“

7.      Vzhledem ke skutečnosti, že mezi účastníky nejsou sporné ostatní podmínky, za kterých byl věřitel oprávněn provést opravu výše daně na výstupu a jedinou spornou otázkou je výklad výše řečeného časového limitu, vede změna právního názoru Nejvyššího správního soudu i ke změně rozhodnutí soudu zdejšího. Dle nového výkladu Nejvyššího správního soudu totiž pohledávkami, pro které má věřitel možnost provést opravu daně na výstupu podle § 44 odst. 7 zákona o dani z přidané hodnoty jsou v posuzovaném případě ty vzniklé před 27. 7. 2014. Pohledávky, u kterých věřitel VIDARON a. s. provedl opravu výše daně na výstupu, vznikly v období listopad 2013 až únor 2014. Všechny tedy vznikly v rámci novým výkladem určeného období. Věřitel pak postupoval ve shodě s § 44 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty a žalobci tak vznikla povinnost snížit svoji daň na vstupu o částky opravené věřitelem. Dodatečné daňové výměry správce daně a rozhodnutí žalovaného jsou proto zákonné, žaloba je tedy nedůvodná a krajský soud ji tak v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

8.      V řízení byl plně procesně úspěšný žalovaný, kterému však dle obsahu správního spisu žádné náklady nevznikly a nebylo tedy náhradu čeho mu přiznat. Procesně neúspěšný žalobce právo na náhradu nákladů nemá. Soud tedy o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

9.      Ve shodě s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2019, č. j. 1 Afs 135/2018 – 71 pak soud zavázal žalobce k zaplacení částky ve výši soudního poplatku z podané žaloby, neboť ustanovení § 11 odst. 2 písm. n) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, který od placení soudního poplatku osvobozuje insolvenčního správce, se v řízení před správními soudy nepoužije. Soud tedy o této povinnosti rozhodl výrokem III. tohoto rozsudku. Lhůtu k zaplacení soud stanovil v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť tato lhůta je přiměřená možnostem žalobce.

Poučení:

Proti výroku I. a II. tohoto rozhodnutí nejsou přípustné opravné prostředky. To neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu nebo uplatňuje-li stěžovatel stížní body, které napadají závěry o otázkách, k nimž se Nejvyšší správní soud v předcházejícím zrušovacím rozsudku dosud nevyjadřoval – v tom případě je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

Proti výroku III. tohoto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu.

Ostrava 19. listopadu 2019

Mgr. Jiří Gottwald

předseda senátu