č. j. 9A 192/2018 - 49

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudkyň JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové ve věci

 

žalobce:  K. M.,

 bytem xxx

  

proti

 

žalované:  Česká televize,

 IČ 00027383,

 se sídlem Kavčí hory, Praha 4

 

o žalobě proti rozhodnutí generálního ředitele České televize ze dne 14. 9. 2018, č. j.: LP 2295/2018

 

takto:

 

  1. Žaloba se zamítá.

 

  1. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

 

Odůvodnění:

 

I. Stručné vymezení věci

  1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým generální ředitel České televize (dále jen „žalovaný“), zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí České Televize (dále též „orgán prvního stupně“ nebo „povinný subjekt“), jímž orgán prvního stupně rozhodl o žádosti o informace podle § 15 odst. 1 ve spojení s § 8a zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „InfZ“), tak, že se odmítá.
  2. Žalobce se žádostí o informace podle InfZ ze dne 20.7.2018, ve znění jejího doplnění ze dne 31.7.2018, domáhal poskytnutí informací o výši průměrné měsíční hrubé mzdy včetně osobního ohodnocení těchto zaměstnanců České televize:

M. C., ředitel techniky a provozu; V. K., ředitel korporátních vztahů a komunikace; J. M., ředitel vývoje pořadů a programových fondů; M. F., ředitel programu; Z. Š., ředitel zpravodajství a sportu V. M., ředitel výroby (dále jen „žádost“).

  1. Orgán prvního stupně podáním ze dne 3. srpna 2018, č. j. LP 2186/2018, upozornil žalobce na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. října 2017, sp. zn. IV. ÚS 1378/16 (dále též „předmětný nález Ústavního soudu“), podle kterých je možné informace o platu zaměstnance povinného subjektu poskytnout v případě splnění následujících podmínek: a) účelem vyžádání informace je přispět k diskusi o věcech veřejného zájmu; b) informace samotná se týká veřejného zájmu; c) žadatel o informaci plní úkoly či poslání dozoru veřejnosti či roli tzv. „společenského hlídacího psa“; d) informace existuje a je dostupná. Orgán prvního stupně proto žalobce s odkazem na ust. § 4 odst. 3 a 4 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), požádal o sdělení, jakým způsobem jsou v jeho případě naplněny požadavky Ústavního soudu uvedené pod písmeny a) až c), a to ve lhůtě pěti dnů ode dne doručení této výzvy. Závěrem orgán prvního stupně žalobce poučil, že v případě nedoplnění požadovaných skutečností rozhodne na základě informací nyní dostupných (dále též „žádost o sdělení“).

II. Rozhodnutí orgánu prvního stupně

  1. Rozhodnutím orgánu prvního stupně ze dne 15.8.2018, č. j. LP 2186/2018, byla žádost žalobce podle ust. § 15 odst. 1 InfZ ve spojení s ust. § 8a InfZ odmítnuta pro nesplnění nálezem Ústavního soudu stanovených kritérií. Orgán prvního stupně neshledal, že by žalobce naplňoval roli tzv. „společenského hlídacího psa“. Konstatoval, že tato role přísluší především novinářům a nevládním organizacím zabývajícím se veřejnou kontrolou veřejné správy, nebo též osobám, které vykonávají soukromé aktivity obdobné novinářským aktivitám, pokud takové aktivity zjevně budou spočívat ve veřejné diskusi nad problémy veřejné správy a hospodaření s veřejnými prostředky. Žalobce v řízení před orgánem prvního stupně neuvedl nic, z čeho by se dalo usuzovat, že v daném případě vystupuje ve výše popsané roli, a to i přesto, že mu byl k takovému vyjádření dán prostor. Z dostupných skutečností nebylo možné tuto jeho roli nikterak dovodit.

 

III. Odvolání žalobce

  1.  Proti rozhodnutí orgánu prvního stupně podal žalobce odvolání. Žalobce spatřoval nezákonnost rozhodnutí v tom, že ve výzvě k doplnění žádosti nebylo uvedeno, zda byla lhůta pěti dnů míněna jako tempus continuum, či tempus utile. Konstatoval, že mezi právem soukromým a veřejným není čínská zeď a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27.9.2006, sp. zn. 2 As 50/2005, a na nález Ústavního soudu ze dne 10.1.2001, sp. zn. Pl. ÚS 33/2000. Dále poukázal na ust. § 557 zák . č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), a závěrem uvedl, že z výše uvedeného plyne, že poslední den lhůty k doplnění žádosti připadl na den 15.8.2018, proto bylo rozhodnutí předčasné.
  2. Dále žalobce namítal nezákonnost výzvy k doplnění žádosti a odkazoval na čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“), na čl. 2 odst. 2 LZPS a čl. 2 odst. 3 zák. č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky (dále jen „Ústava“), neboť výzvou Česká televize uložila žalobci povinnost bez zákonného podkladu. Dále žalobce namítl, že 5denní lhůta, kterou Česká televize stanovila k doplnění žádosti, byla nezákonná, neboť nesplňovala podmínky dle § 14 odst. 5 písm. a) InfZ. Žalobce dále tvrdil, že kritéria obsažená v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. října 2017, sp. zn. IV. ÚS 1378/16, jsou pouze úvahami de lege ferenda, a jelikož nemají oporu v objektivním právu, nemohou být aplikována.
  3. Žalobce rovněž vedl, že je k požadování informace zcela legitimován zákonem, proto nemůže být výkon jeho práva zásahem do práva na ochranu osobnosti.
  4. Žalobce v závěru doplnil, čím výše uvedená kritéria z nálezu Ústavního soudu splňuje, kdy uvedl, že chtěl požadovanou informaci jen pro svoji soukromou potřebu a neměl ji v úmyslu nikde zveřejňovat, ale pokud se Česká televize dovolává jejího zveřejnění, může přislíbit, že danou informaci prodiskutuje s kolegy nebo ji zveřejní v regionálním či celostátním médiu. K veřejnému zájmu uvedl, že není pochyb, že se informace veřejného zájmu týká, když Česká televize hospodaří s veřejnými prostředky. Ke své roli tzv. společenského hlídacího psa uvedl, že je jako každý člověk zdrojem veškeré státní moci, a proto je oprávněn veřejnou moc kontrolovat eo ipso. Nadto nemůže Česká televize vědět, zda nevytváří nového „společenského hlídacího psa“. K dostupnosti informace podotkl, že o tom není sporu, když Česká televize je povinna vést řádné účetnictví.

IV. Rozhodnutí žalovaného

  1. Žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím odvolání žalobce zamítl a potvrdil rozhodnutí orgánu prvního stupně. K námitce nezákonnosti výzvy, kterou byl žalobce vyzván ke sdělení, jakým způsobem splňuje kritéria z nálezu Ústavního soudu žalovaný uvedl, že byla učiněna na základě Metodického doporučení Ministerstva vnitra k poskytování informací o platech a odměnách podle InfZ, č. j. MV-138779-7/ODK-2017, a ve prospěch žalobce. Záleží totiž na žadateli, zda svou žádost odůvodní. Lhůta byla stanovena v souladu s ust. § 39 odst. 1 správního řádu, přičemž nebylo nutné na toto ustanovení poukazovat. Nejednalo se proto o nezákonné stanovení lhůty. Lhůta tak marně uplynula dne 13.8.2018 a dne 15.8.2018, tj. v poslední den lhůty k vyřízení žádosti, Česká televize vydala rozhodnutí. Rozhodnutí tedy nebylo vydáno předčasně.
  2.                      K žalobcově polemice o významu podmínek stanovených nálezem Ústavního soudu a úvaze o faktickém prolomení čl. 4 LZPS žalovaný uvedl, že tyto nemají pro danou věc význam, neboť se jedná o subjektivní názory. Důležité je, že dle čl. 89 odst. 2 Ústavy stanoví, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Česká televize tak nepochybila, když žádost žadatele posuzovala v souladu s předmětným nálezem Ústavního soudu. Povinný subjekt tyto kritéria posoudil z informací, které měl k dispozici a dospěl k závěru, že minimální požadavek formulovaný v předmětném nálezu Ústavního soudu v bodě 125 písm. c) není v daném případě splněn. Správně se pak nezabýval zbylými kritérii.
  3.                      K žalobcově námitce, že pro svou aktivní legitimaci nemůže jeho žádost zasáhnout do osobnostních práv daných osob, žalovaný uvedl, že Česká televize nikterak nezpochybnila žalobcovu aktivní legitimaci ani ji nijak neomezila. Česká televize jako povinný subjekt žádost přijala a způsobem předvídaným zákonem ji vyřídila. Samotná skutečnost, že žalobce žádal o poskytnutí daných informací, nemá za výsledek zásah do osobnostních práv. Ten by nastal až poskytnutím požadovaných informací.
  4.                      Na závěr žalovaný konstatoval, že s ohledem na ust. § 82 odst. 4 správního řádu nemůže přihlédnout k novým skutečnostem týkající se splnění kritérii stanovené nálezem ústavního soudu žalobcem, neboť žalobci nic nebránilo tyto skutečnosti uvést v řízení před orgánem prvního stupně.

 

V. Žaloba

  1.                      Žalobce nejprve v žalobě rekapituloval průběh řízení předcházející podání žaloby a uplatnil žalobní námitky, které lze shrnout následovně:
  2.                      V prvním žalobním bodu namítal nezákonnost stanovené 5denní lhůty k doplnění informací, neboť Česká televize lhůtu stanovila s odkazem na § 4 odst. 3 a 4 správního řádu, ale lhůta měla být stanovena s odkazem na ust. § 39 správního řádu. Daná lhůta ani neobsahovala údaj, zda jde o lhůtu procesní či hmotněprávní. Z logiky věci, kdy Česká televize je schopna fungovat jen v pracovních dnech, nemohlo jít o lhůtu hmotněprávní, nýbrž o lhůtu procesní, která se však prodlužuje o dny pracovního klidu. Dále měl žalobce zato, že mezi veřejným právem a právem soukromým není čínská zeď. K tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27.9.2006, sp. zn. 2 As 50/2005, a na nález Ústavního soudu ze dne 10.1.2001, sp. zn. Pl. ÚS 33/2000, pročež považoval za legitimní dovolávat se ust. § 557 občanského zákoníku. Ač nezákonně určená lhůta, byla lhůtou procesní, neboť je delší a je tedy ve prospěch adresáta veřejné správy. Česká televize by byla zvýhodněna, pokud by se lhůta počítala jinak pro správní orgán a jinak pro adresáta veřejné správy, když stanovení 5denní lhůty by de facto znamenalo lhůtu 3denní. K tomu žalobce odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 17.12.1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97. Žalobce dále tvrdil, že orgán prvního stupně vydal rozhodnutí ještě předtím, než uplynula lhůta k doplnění žádosti.
  3.                      V druhém žalobním bodu žalobce namítal, že Česká televize vybočila ze zásady enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 LZPS), když žalobci uložila povinnost, aby svou žádost doplnil o tvrzení, jak splňuje předmětný nálezem Ústavního soudu stanovená kritéria. K tomu uvedl, že závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu považuje za návrhy de lege ferenda a že je třeba rozlišovat mezi závaznosti kasační a precedenční, přičemž v dané věci lze připustit precedenční závaznost, kterou lze seriózními argumenty překonat. Dále konstatoval, že vykonával své subjektivní právo, proto výkonem jeho práva nemohlo být zasaženo do práv osob, o nichž informace požadoval.
  4.                      Ve třetí žalobní námitce tvrdil porušení práva na spravedlivý proces, když v jeho věci rozhodoval žalovaný, tedy osoba podjatá. Žalovaný totiž v rozhovoru zveřejněném na DVTV dne 13.6.2018 (dostupné na  https://video.aktualne.cz/dvtv/babisovy-vyroky-jsou-za-carou-zalovat-ho-nebudu-doba-je-drsn/r~faf984426e5511e89f2fac1f6b220ee8/), v čase 22:00 – 22:10, prohlásil: „Takže pokud se mě tazatel zeptá: „Kolik bere konkrétně peněz technický ředitel televize?“, nemyslím si, že je to informace, která je nutná“. Tímto měl tedy žalovaný založit svou podjatost. Žalobce odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 7.7.2007, sp. zn. I. ÚS 722/05. Dále uvedl, že lze jen stěží předpokládat, že žalovaný, jako generální ředitel, nebude při poskytování platů svých zaměstnanců podjatý. Je to totiž právě on, kdo (spolu)určuje, jaký plat budou mít jeho podřízení.
  5.                      Ve čtvrté žalobní námitce žalobce namítal, že Česká televize neučinila ústavně konformní výklad, nýbrž extrémně restriktivní. Česká televize mohla žalobci poskytnout jen nejnutnější informace, a to jméno, příjmení, mzdu a popř. výši osobního ohodnocení.
  6.                      V páté žalobní námitce žalobce uvedl, že v odvolání vznesl argument týkající se porušení zákona o Ústavním soudu, kdy se IV. senát Ústavního soudu při vydávání nálezu 1378/16 odchýlil od názoru III. senátu, odvolací orgán se s ním však nevypořádal. Tímto byla založena vada tzv. opominutých důkazů. K tomu odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 549/2000, III. ÚS 166/1995, III. ÚS 84/94).
  7.                      Žalobce po výzvě zdejšího soudu doplnil závěrečný návrh své žaloby, kdy navrhl, aby bylo rozhodnutí žalovaného zrušeno, a aby byla žalovanému uložena povinnost poskytnout žalobci požadované informace. Eventuálně, aby bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

 

VI. Vyjádření žalovaného

  1.                      Žalovaný konstatoval, že žalobce uplatnil stejné námitky jako v odvolacím řízení. K žalobní námitce týkající se stanovení 5denní lhůty k doplnění žádosti o sdělení, jakým způsobem splňuje žalobce požadavky určené v nálezu Ústavního soudu, odkázal žalovaný na napadené rozhodnutí. K charakteru dané lhůty uvedl, že nepopírá, že se jedná o lhůtu procesní, avšak se neztotožňuje s tím, že by se do dané lhůty neměly započítávat dny pracovního klidu, přičemž odkázal na ust. § 40 správního řádu.
  2.                      K žalobnímu bodu týkající se zákonnosti výzvy uváděl žalovaný jako ve svém rozhodnutí a zdůraznil, že nedoplnění skutečností, ke kterým byl žalobce vyzván, nevedlo k odmítnutí žádosti. K tomu vedlo nesplnění kritérií stanovených nálezem Ústavního soudu.
  3.                      K ústavně konformnímu výkladu žalovaný uvedl, že došel k závěru, že není namístě informace o mzdě poskytnout, přičemž by bylo nadbytečné poskytovat jména o příjmení daných osob, když ty žalobce použil ve své žádosti, tudíž mu jsou známy.
  4.                      K námitce podjatosti žalovaný odkázal na ust. § 14 odst. 3 správního řádu. Žalobce se o důvodu, který dle jeho mínění zakládá podjatost žalovaného, dozvěděl prokazatelně ještě předtím, než žádost o informace podal, neboť se k jejímu podání evidentně rozhodl právě na základě zhlédnutí citovaného rozhovoru. I pokud by žalobce nevěděl, že bude v případě odmítavého rozhodnutí o jeho odvolání rozhodovat žalovaný, je pak nutné za okamžik, v němž žalobci bylo prokazatelně znám jím tvrzený důvod k vyloučení z rozhodování, označit okamžik doručení rozhodnutí orgánu prvního stupně, které obsahovalo poučení, že o jeho odvolání bude rozhodovat právě žalovaný. Žalobce však námitku podjatosti vznesl až v rámci soudního řízení, proto nelze k takové námitce v souladu se zákonem přihlížet.
  5.                      K námitce tzv. opomenutých důkazů žalovaný uvedl, že se nedomnívá, že je tato námitka v daném případě namístě. Žalobcem zmíněné nálezy Ústavního soudu se týkají situací odlišných, kdy právní závěry vyslovené soudy v soudních řízeních jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. K něčemu takovému však v odvolacím řízení nedošlo. Žalobce tuto námitku uvedl v části odvolání, kde uváděl, proč splňuje kritéria pro poskytnutí požadovaných informací. V rozhodnutí žalovaného bylo srozumitelně vysvětleno, proč se touto částí odvolání nezabýval, neboť šlo o nové skutečnosti v řízení před orgánem prvního stupně z viny žalobce netvrzené. Kromě toho se žalovaný vypořádal s obdobnou námitkou polemizující s možností aplikace rozhodnutí Ústavního soudu. Na závěr žalovaný uvedl, že není úkolem odvolacího orgánu odpovídat každou odvolací námitku, nýbrž se pouze vypořádat s obsahem a smyslem odvolací argumentace jako celku, což žalovaný splnil.
  6.                      Ve zbytku žalovaný odkázal na žalobou napadené rozhodnutí.

 

VII. Replika žalobce

  1.                      Žalobce k tvrzení žalovaného, že byla jeho námitka podjatosti opožděná uvedl, že poučení, že o jeho odvolání bude rozhodovat generální ředitel, rozhodnutí orgánu prvního stupně skutečně obsahovalo, nicméně se domníval, že žalovaný rozhodování deleguje na jinou osobu a nebude flagrantně porušovat nález Ústavního soudu ze dne 7.7.2007, sp. zn. I. ÚS 722/05. Dle žalobce byl žalovaný z rozhodování vyloučen ex lege.
  2.                      Dle žalobce jej žalovaný připravil o jeho právo na informace, resp. jej vyloučil z uplatňování tohoto práva dle čl. 17 LZPS, když nešetřil podstaty tohoto práva a odmítl zcela jeho žádost. Žalovaný mohl uplatnit takový výklad, že by informace o platových poměrech daných osob poskytl v anonymizované podobě.

 

VIII. Posouzení věci Městským soudem v Praze

  1.                      Soud o věci jednal bez nařízení ústního jednání podle ust. § 51 s. ř. s., neboť účastníci takový postup soudu akceptovali. Žalobce důkazy nenavrhoval, soud o nich proto nerozhodoval.
  2.                      Soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou uplatněných bodů, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
  3.                      Soud nejprve přistoupil k posouzení (třetí) námitky podjatosti žalovaného, neboť její důvodnost by vedla ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí pro vadu řízení, která mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé.
  4.                      Žalobce usuzuje na podjatost žalovaného z důvodu, že při rozhovoru v DVTV, zveřejněného dne 13.6.2018 prohlásil: „Takže pokud se mě tazatel zeptá: „Kolik bere konkrétně peněz technický ředitel televize?, nemyslím si, že je to informace, která je nutná“. Žalobce k tomu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 7.7.2007, sp. zn. I. ÚS 722/05.
  5.                      Podle ust. § 14 odst. 1 správního řádu „Každá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu (dále jen „úřední osoba“), o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, je vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit.“
  6.                      Podle ust. § 14 odst. 3 správního řádu „Účastník řízení může namítat podjatost úřední osoby, jakmile se o ní dozví. K námitce se nepřihlédne, pokud účastník řízení o důvodu vyloučení prokazatelně věděl, ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil. O námitce rozhodne bezodkladně usnesením služebně nadřízený úřední osoby nebo ten, kdo má obdobné postavení (dále jen „představený“).“
  7.                      Z nálezu Ústavního soudu ze dne 7.7.2007, sp. zn. I. ÚS 722/05, se podává: „Nelze samozřejmě bez dalšího dospět k závěru o podjatosti soudce na základě pouhého faktu, že poskytne novinám rozhovor týkající se případu, který rozhodoval a který byl mimo jiné hojně medializován. Jak Ústavní soud uvedl obdobně např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 105/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, nález č. 98), soudce jako reprezentant veřejné moci může být objektem i neoprávněné kritiky ve sdělovacích prostředcích; současně je však třeba u něj přepokládat a požadovat vyšší stupeň tolerance a nadhledu, než tomu je u jednotlivých občanů. Např. různé stížnosti či názory na jím řešené případy sice mohou vzbudit u dotčeného soudce určitou nelibost, avšak s ohledem na to, že tyto skutečnosti jsou běžnou součástí práce soudců, nelze jim zpravidla přičítat založení dostatečně intenzivního negativního vztahu k účastníkům řízení, příp. k jejich zástupcům. Ústavní soud však na druhé straně zdůrazňuje, že není možné vyloučit úsudek o soudcově nepodjatosti, pokud je důvod o ní pochybovat vzhledem jeho konkrétním vyjádřením, veřejně vysloveným v době, kdy má ve věci opětovně rozhodovat, navíc za situace, kdy jeho dřívější právní názory a závěry byly jednou ze stran poměrně ostře napadeny a i ve sdělovacích prostředcích kritizovány. Za takových okolností lze pochybovat o tom, že soudce vůbec není dotčen takovým úsudkem o výkonu své rozhodovací pravomoci, o čemž právě svědčí i jeho výroky v inkriminovaném rozhovoru.“
  8.                      Soud přisvědčuje žalovanému, že byla v dané věci námitka podjatosti vznesena opožděně, neboť z výše uvedené úpravy správního řádu vyplývá, že je účastník povinen namítnout podjatost jakmile se o ní prokazatelně dozvěděl. Pokud tak bez zbytečného odkladu neučinil, nepřihlédne se k ní.
  9.                      Žalobce se prokazatelně o tom, že bude o věci rozhodovat žalovaný, dozvěděl nejpozději při doručení rozhodnutí orgánu prvního stupně, ve kterém se nachází poučení, že o odvolání bude rozhodovat žalovaný. Soud má zároveň za to, že předmětný rozhovor, na němž žalobce staví námitku podjatosti, byl žalobci znám ještě před podáním odvolání, což žalobce nijak nepopírá, když vyslovil domněnku, že očekával, že generální ředitel rozhodnutí deleguje na jinou osobu, neboť o sobě věděl, že je podjatý.
  10.                      Nehledě na opožděnost této námitky se jí soud zabýval, neboť rozhodování nestranným orgánem je součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 LZPS (srov. nález Ústavního soud ze dne 2.4.2013, sp. zn. Pl. ÚS 30/09: „Z uvedeného právního názoru Ústavního soudu vyplývá, že vady správního řízení posuzuje soud v rámci soudního přezkumu nejen z pohledu kautel, jež na správní řízení dopadají ze správního řádu (případně dalších zákonných úprav správního řízení), nýbrž i těch, jež plynou přímo z ústavního pořádku, v daném kontextu pak z čl. 36 odst. 1 Listiny“.
  11.                      Soud má zato, že ve věci nerozhodovala podjatá osoba. Byť se žalovaný nechal slyšet: „Takže pokud se mě tazatel zeptá: „Kolik bere konkrétně peněz technický ředitel televize?“, nemyslím si, že je to informace, která je nutná“., je tato věta žalovaného v daném případě vytržena z kontextu. Žalovaný reagoval na otázku redaktora „Proč například nejsou veřejné platy od určité výšky postavených lidí v České televizi?“ Na to mj. žalovaný odpovídá, že si nemyslí, že je to informace, která by byla potřebná pro celou veřejnost, přičemž vysvětluje, že je třeba vážit právo na informace a právo na soukromí daných osob. Co soud považuje za podstatné je, že celá fráze žalovaného při rozhovoru zněla takto: „Takže pokud se mě tazatel zeptá: „Kolik bere konkrétně peněz technický ředitel televize?“, nemyslím si, že je to informace, která je nutná. Pokud se mě někdo zeptá, kolik bere kompletně celý managament peněz, jsem schopen informaci poskytnout.“
  12.                      Z daného rozhovoru tak vyplývá sice určitý názor žalovaného, nelze z něj ale a priori vyvodit, že povede k odmítání žádostí o informace, v nichž se tazatel dožaduje sdělení platu jednotlivých zaměstnanců. Naopak žalovaný připustil poskytnutí určitých informací o platových poměrech zaměstnanců České televize, stejně jako správně vyjádřil nutnost provádět test proporcionality. Je třeba zdůraznit, že v nyní projednávané věci byla ale žádost žalobce odmítnuta z důvodu chybějících sdělení žalobce o splnění kritérií stanovených předmětným nálezem Ústavního soudu. Pro úplnost soud dodává, že pokud by i byl test proporcionality proveden, nelze a priori dovodit podjatost žalovaného jen s odkazem na daný rozhovor. K podjatosti by musela přistoupit i jiná skutečnost předvídaná správním řádem.
  13.                      Lze tak uzavřít, že v dané věci nerozhodovala podjatá osoba a z tohoto hlediska nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces žalobce.
  14.                      Soud proto přistoupil k vypořádání dalších žalobních bodů. V prvním a druhém žalobním bodu žalobce namítal nezákonnost žádosti povinného subjektu o sdělení, jakým způsobem naplňuje požadavky a)-c) uvedené v bodu 125 nálezu Ústavního soudu ze dne 17. října 2017, sp. zn. IV. ÚS 1378/16.
  15.                      I v tomto rozsahu soud shledal posouzení žalovaného souladným se zákonem. Je tomu tak proto, že danou žádostí nedošlo k uložení povinnosti, jak žalobce dovozuje. Žádost směřovala především k informování žalobce, že bude Česká televize jeho žádost posuzovat s ohledem na závěry předmětného nálezu Ústavního soudu a žalobci byla dána možnost se k věci vyjádřit a svou žádost o informace v tomto směru upřesnit. Tento postup je zcela v souladu s metodickým doporučením Ministerstva vnitra k poskytování informací o platech a odměnách podle InfZ, č. j. MV-138779-7/ODK-2017, jakož i se závěry zdejšího soudu v rozsudku ze dne 30.1.2019, č. j. 9 A 138/2015-136, bod 49., kde se uvádí „Za této situace dospěl soud k závěru, že je tedy třeba, aby žalovaný nejprve vyzval žadatele ke sdělení, popř. doložení potřebných skutečností či indicií, které mu umožní provést test proporcionality tak, aby byl schopen posoudit a vypořádat se se všemi podmínkami pro poskytnutí či odmítnutí požadovaných informací ve smyslu výše citovaného čl. 125. nálezu Ústavního soudu.“
  16.                      Orgán prvního stupně tedy neporušil zásadu enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí, jak žalobce tvrdí. Naopak, žalobci byla žádostí o sdělení dána možnost uvedené skutečnosti doplnit.
  17.                      Za lichou soud považuje i námitku nezákonnosti stanovené 5denní lhůty k doplnění skutečností, jak žalobce splňuje kritéria vypočtená v předmětném nálezu Ústavního soudu, kdy žalobce spatřoval nezákonnost v odkazu povinného subjektu na § 4 odst. 3 a 4 správního řádu.
  18.                      Podle ust. § 4 odst. 3 správního řádu „Správní orgán s dostatečným předstihem uvědomí dotčené osoby o úkonu, který učiní, je-li to potřebné k hájení jejich práv a neohrozí-li to účel úkonu. Podle odst. 4 citovaného ustanovení platí: Správní orgán umožní dotčeným osobám uplatňovat jejich práva a oprávněné zájmy.“
  19.                      Podle ust. § 39 odst. 1 věty prvé správního řádu „Správní orgán účastníkovi určí přiměřenou lhůtu k provedení úkonu, pokud ji nestanoví zákon a je-li toho zapotřebí.“
  20.                      Podle ust. § 40 odst. 1 písm. a) věta před středníkem správního řádu „Pokud je provedení určitého úkonu v řízení vázáno na lhůtu nezapočítává se do běhu lhůty den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty.“
  21.                      Podle ust. § 40 odst. 1 písm. c) správního řádu „Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejbližší příští pracovní den; to neplatí, jde-li o lhůtu určenou podle hodin.“
  22.                      Jak již bylo uvedeno výše, shora uvedenou žádostí o sdělení nebyla žalobci ukládána povinnost, nýbrž jí byl žalobce poučen o závěrech Ústavního soudu a byla mu dána možnost se k věci vyjádřit. Žalovaný pro toto k vyjádření určil žalobci lhůtu 5 dnů. Domněnka žalobce, že Česká televize nesprávně v žádosti odkázala na ust. § 4 odst. 3 a 4 správního řádu, a že je proto žádost nezákonná, je nedůvodná. V žádosti ke sdělení je doslova uvedeno: „Za účelem řádného vyřízení žádosti Vás s odkazem na ustanovení § 4 odst. 3 a 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, žádáme o doplnění žádosti o sdělení, jakým způsobem, jsou ve Vašem případě splněny požadavky Ústavního soudu uvedené výše pod písmeny a) až c), a to ve lhůtě do 5 dnů ode dne doručení této výzvy.“ Z takto formulované žádosti neplyne, že byla lhůta stanovena podle ust. § 4 odst. 3 a 4 správního řádu, nýbrž bylo na toto ustanovení odkázáno v souvislosti s tím, že je dána možnost žalobci uplatňovat svá práva a oprávněné zájmy (odst. 4) a že Česká televize bude posuzovat danou věc v rámci předmětného nálezu Ústavního soudu (odst. 3). Soud tedy odkaz na dané ustanovení považuje za vhodný, a to tím spíše, že se jedná o jednu ze základních zásad správního řízení, kterými jsou správní orgány (i) v řízení o žádosti žalobce vázány. Lhůta 5 dnů k doplnění žádosti pak byla stanovena podle ust. § 39 odst. 1 správního řádu. Žalovaný správně uvádí, že není třeba výslovně na toto ustanovení odkazovat. Absence odkazu na dané ustanovení ostatně ani nemůže způsobit nezákonnost stanovené lhůty. Ve vztahu k obsahu žalobou uplatněné námitky lze tak uzavřít, že povinný subjekt shora citovanou žádostí jednal v souladu se zákonem. Soud k tomu zdůrazňuje, že podstatou této žádosti o sdělení bylo informování, resp. upozornění žalobce na aktuální rozhodovací praxi Ústavního soudu, od které se povinný subjekt nehodlal odchýlit.
  23.                      Ani polemiku o charakteru dané lhůty soud neshledal relevantní. Správní řád běh lhůty výslovně upravuje, proto nejsou správní orgány povinny explicitně určovat, že se jedná o lhůtu procesní nebo že lhůta běží souvisle (tempus continuum). Lhůta byla ve výzvě určena dostatečně jasně a určitě a bylo z ní patrno, že se jedná o lhůtu počítanou podle dnů. Žalobce pak nesprávně vykládá ust. § 40 odst. 1 písm. c) správního řádu, pokud se domnívá, že se do procesní lhůty nezapočítávají dny pracovního klidu, neboť toto ustanovení upravuje situaci, kdy poslední den procesní lhůty připadne na sobotu, neděli nebo svátek. V takovém případě se pak poslední den lhůty přesouvá na následující pracovní den.
  24.                      Žalobce k tomu poukazoval na ust. § 557 občanského zákoníku, podle kterého „Připouští-li použitý výraz různý výklad, vyloží se v pochybnostech k tíži toho, kdo výrazu použil jako první.”, na činnost správních orgánů se však v souladu s ust. § 1 odst. 1 a 2 správního řádu použije správní řád (lex generalis) nebo zvláštní předpisy správního práva (lex specialis). Takovým zvláštním předpisem je například právě InfZ. Oproti tomu občanský zákoník upravuje vzájemná práva a povinnosti osob soukromoprávního charakteru (srov. ust. § 1 odst. 1 občanského zákoníku).
  25.                      K judikatuře, na kterou žalobce odkazuje v souvislosti s propojením veřejného a soukromého práva, soud nejprve v obecné poloze uvádí, že nelze vyjímat toliko pasáže svědčící ve prospěch té či oné strany, ale je třeba na ni nahlížet komplexně. Za případný pro nyní projednávanou věc soud považuje závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27.9.2006, sp. zn. 2 As 50/2005, v nichž sice Nejvyšší správní soud vychází z teze, že mezi právem soukromým a veřejným není „čínská zeď“, dále ale konkretizuje: „Teorie veřejného práva jako zvláštního práva k „obecnému“ právu soukromému pak je v praxi cenná jednak tím, že – zejména při zapojení dílčích komponent dalších teorií rozlišení obou základních sfér práva (zájmové, subordinační, organické v její původní podobě) – dokáže normy veřejného a soukromého práva od sebe vcelku efektivně a jednoznačně rozlišit, jednak tím, že umožňuje „subsidiárně“ použít i ve veřejném právu normy práva soukromého tam, kde veřejnoprávní úprava chybí či je kusá a kde nelze dospět k rozumnému závěru, že absence či kusost úpravy má svůj samostatný smysl a účel.“.
  26.                      Ve věci žalobce je veřejnoprávní úprava ucelená a není proto třeba doplňovat mezery soukromým právem. Orgán prvního stupně postupoval při stanovení dané lhůty správně podle správního řádu, přičemž lhůta byla ve výzvě stanovena dostatečně srozumitelně. Soud k tomu opětovně zdůrazňuje, že nesplnění žádosti o sdělení ze dne 3.8.2018 nebylo důvodem pro odmítnutí žádosti žalobce.
  27.                      Za opodstatněnou soud nepovažuje ani námitku předčasnosti vydání rozhodnutí povinným subjektem.
  28.                      Podle ust. § 14 odst. 5 písm. d) věty před středníkem InfZ „nerozhodne-li podle § 15, poskytne informaci v souladu se žádostí ve lhůtě nejpozději do 15 dnů ode dne přijetí žádosti nebo ode dne jejího doplnění.“
  29.                      Podle § 15 odst. 1 InfZ „Pokud povinný subjekt žádosti, byť i jen zčásti, nevyhoví, vydá ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí o odmítnutí žádosti, popřípadě o odmítnutí části žádosti (dále jen "rozhodnutí o odmítnutí žádosti"), s výjimkou případů, kdy se žádost odloží.“
  30.                      Soud z obsahu spisového materiálu ověřil, že žalobce zaslal dne 20.7.2018 České televizi žádost o informace. Dne 27.7.2018 byl žalobce vyzván k doplnění žádosti dle § 14 odst. 2, 5 písm. b) InfZ, neboť nedostatek údajů o žalobci/žadateli bránil vyřízení žádosti. Dne 31.7.2018 bylo České televizi doručeno doplnění žádosti žalobcem. Dne 3.8.2018 byla žalobci za účelem řádného vyřízení jeho žádosti o informace odeslána žádost o sdělení, jakým způsobem jsou v jeho případě splněny konkrétně označené požadavky předmětného nálezu Ústavního soudu. Tato žádost o sdělení byla žalobci doručena dne 8.8.2018 (středa). Od data 8.8.2018 počala běžet 5denní lhůta ke sdělení, jejíž konec připadl na den 13.8.2018 (pondělí). Poslední den lhůty pro vydání rozhodnutí o žádosti žalobce povinným subjektem připadl na den 15.8.2018 (15 dnů ode dne přijetí žádosti dne 20.7.2018 ve znění doplnění dne 31.7.2018). V tento den také bylo rozhodnutí vydáno. Lze tak uzavřít, že rozhodnutí povinného subjektu bylo vydáno až po uplynutí 5denní lhůty v žádosti o sdělení, tedy nebylo předčasné. Zároveň bylo uvedené rozhodnutí vydáno včas – v poslední den lhůty dle § 14 odst. 5 písm. d) ve spojení s § 15 odst. 1 InfZ.
  31.                      K otázce závaznosti závěrů nálezů Ústavního soudu lze odkázat na čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR: Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. K výkladu tohoto článku se několikrát vyjadřoval též sám Ústavní soud, a to např. v nálezu 25.1.2005, sp. zn. III. ÚS 252/04: „Pokud Nejvyšší správní soud ústavněprávní výklad vyložený v nálezu Ústavního soudu nereflektoval, porušil tím, vzhledem ke smyslu a účelu efektivního a smysluplného koncentrovaného (specializovaného) ústavního soudnictví, majícího nezanedbatelnou funkci při sjednocování judikatury v oblasti ústavně zaručených kautel […], maximu plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy, dle níž vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby. Nerespektování právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu ze strany orgánu veřejné moci nadto zakládá porušení principu rovnosti, jakož i dotčení v právní jistotě občanů (sp. zn. II. ÚS 76/95, sp. zn. I. ÚS 70/96, sp. zn. III. ÚS 127/96, sp. zn. III. ÚS 187/98, sp. zn. III. ÚS 206/98, sp. zn. III. ÚS 648/2000 […]. Z čl. 89 odst. 2 Ústavy plyne rovněž maxima zákazu svévolné interpretace nálezů Ústavního soudu.“
  32.                      Lze přisvědčit žalobci, že judikatura Ústavního soudu rozlišuje závaznost kasační a precedenční. K tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 13.6.2017, sp. zn. IV. ÚS 2158/16: „Z uvedených nálezů vyplývá, že kasační závaznost nálezů Ústavního soudu je závazností takřka absolutní. Požadavky na reflektování kasačního nálezu v následném rozhodnutí obecného soudu jsou výrazně přísnější, než je tomu v případě "pouhé" závaznosti precedenční. Zatímco v případě tzv. precedenční závaznosti nálezů Ústavního soudu existuje možnost, aby obecný soud (ne)reflektoval právní názory Ústavního soudu tím, že v dobré víře předestře konkurující úvahy a započne s Ústavním soudem ústavněprávní dialog, kasační závaznost může být reflektována toliko bezpodmínečným respektováním nálezu Ústavního soudu, avšak pochopitelně toliko za nezměněného skutkového stavu […]“
  33.                      V nyní projednávané věci lze uvažovat pouze o závaznosti precedenční, neboť o této konkrétní věci nebylo Ústavním soudem rozhodováno (blíže k precedenční závaznosti srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV.ÚS 301/05, bod 59. a následující). Lze tedy uzavřít, že nález Ústavního soudu ze dne 17. října 2017, sp. zn. IV. ÚS 1378/16, a jeho nosné důvody jsou závazné pro soud i pro povinný subjekt a žalovaného. Aby se mohl soud odchýlit od názoru Ústavního soudu vyjádřeného v předmětném nálezu, musel by zaujmout konkurující názor. Soud však závěrům Ústavního soudu plně přisvědčuje a neshledal důvod odchýlit se od nich.
  34.                      Názor žalobce, že jsou závěry Ústavního soudu pouhými úvahami de lege ferenda, je tak lichý.
  35.                      Žalobce dále ve čtvrté žalobní námitce tvrdil, že Česká televize neučinila ústavně konformní výklad, nýbrž extrémně restriktivní. Česká televize mohla žalobci poskytnout jen nejnutnější informace, a to jméno, příjmení, mzdu a popř. výši osobního ohodnocení. I tuto námitku považuje soud za nedůvodnou.
  36.                      Otázka ústavně konformního výkladu vyvstává např. v situacích, kdy žadatel žádá o informace podle InfZ a povinný subjekt žádost odmítne např. s odkazem na ochranu osobních údajů, což by mohlo představovat zakázaný restriktivní výklad. Ústavně konformní výklad by v takové situaci bylo žalobci požadované informace poskytnout, ale v anonymizované podobě tak, aby z nich nebyly patrné osobní údaje dotčených osob. To znamená, že by žadateli nebylo odmítnuto poskytnutí celé informace, ale byla by mu poskytnuta jen ta část informací, při jejichž poskytnutí by nehrozila kolize s jinými oprávněnými zájmy. K tomu je třeba dodat, že otázka ústavně konformního výkladu se v každém případě posuzuje zcela individuálně.
  37.                      V nyní projednávaném případě žalobce svou žádostí o informace žádal Českou televizi o poskytnutí informace, kolik činí průměrná měsíční hrubá mzda včetně osobního ohodnocení šesti řídících zaměstnanců České televize, které určil jménem. Pokud by Česká televize učinila podle žalobce ústavně konformní výklad a poskytla by mu informaci o jméně a příjmení (o což žalobce ani nežádal), mzdě a popř. výši osobního ohodnocení, de facto by žalobcově žádosti vyhověla. Takové informace však lze poskytnout pouze po provedení testu proporcionality, ke kterému je zapotřebí doložit splnění podmínek formulovaných judikaturou Ústavního soudu, jejichž splnění žalobce přes žádost o sdělení nedoložil. Česká televize tak nemohla poskytnout ani část informací, aniž by tím současně nezasáhla do práv zaměstnanců, jichž se informace týkají.
  38.                      Soud nemohl vejít ani na stanovisko žalobce, že vykonával své subjektivní právo, proto výkonem jeho práva nemohlo být zasaženo do práv osob, o nichž informace požadoval. Předně je třeba uvést, že samotné podání žádosti nemůže mít za důsledek zásah do práv dotčených zaměstnanců, ten by nastal až ve chvíli, kdyby žalovaný informace týkající se jejich soukromí poskytl. Žalobce je nepochybně zákonem legitimován k požadování informací podle InfZ, tato legitimace však není bezbřehá. Samotný InfZ stanoví omezení pro poskytování informací (např. § 8a, § 8b), a to proto, že se zde střetává právo na informace žadatelů s jinými oprávněnými zájmy. V daném případě se střetává právo na informace žalobce s právem dotčených zaměstnanců České televize na ochranu soukromí a ochranu osobních údajů. Nelze a priori stanovit, které právo je silnější. Za tímto účelem je v každé konkrétní věci provést test proporcionality. Ústavní soud v předmětném nálezu vyslovil mj. názor, že v testu proporcionality „zvítězí“ právo na informace takového žadatele, který splňuje kritéria vypočtená v bodě 125 nálezu Ústavního soudu. Proto, aby mohl být žalobce se svou žádostí úspěšný již před orgánem prvního stupně, bylo třeba, aby uvedl, jak splňuje stanovená kritéria. To však žalobce (včas) neučinil.
  39.                      V poslední (páté) žalobní námitce žalobce namítal vadu tzv. opominutých důkazů, neboť se žalovaný ve svém rozhodnutí nevypořádal s jeho argumentem týkajícího se porušení zákona o Ústavním soudu, kdy se IV. senát Ústavního soudu při vydávání nálezu 1378/16 odchýlil od názoru III. senátu.
  40.                      Žalobce tuto námitku vznesl v části svého odvolání nazvané jako „Splnění podmínek podle bodu 125 nálezu“, viz část XII. bod ad b) žalobcova odvolání, ve které žalobce uváděl, jak splňuje podmínky stanovené v nálezu Ústavního soudu. V rozhodnutí žalovaného je uvedeno „Částí odvolání, v níž odvolatel uvádí, jakým způsobem splňuje podmínky podle bodu 125 nálezu Ústavního soudu (bod XII odvolání), se odvolací orgán nezabýval, neboť jde o nové skutečnosti, ke kterým by podle § 82 odst. 4 správního řádu mohlo být přihlíženo jen tehdy, pokud by se jednalo o takové skutečnosti, které účastník nemohl uplatnit dříve. Tato podmínka v daném případě splněna není, jelikož odvolatel měl dostatečný prostor pro uvedení těchto skutečností v prvostupňovém řízení.“
  41.                      Soud má tak zato, že byť se žalovaný s touto námitkou žalobce v odvolacím rozhodnutí věcně nevypořádal, neponechal ji bez povšimnutí a přesvědčivě vysvětlil, proč se danou množinou skutečností nezabýval, přičemž soud jeho stanovisku přisvědčuje. Žalovaný dále v jiné části svého rozhodnutí, zabývající se významem podmínek stanovených nálezem ústavního soudu, vypořádal obdobnou námitku žalobce, kdy uvedl, že ani žalobce ani žalovaný není povoláván k závazným výkladům článků Ústavy, na rozdíl od Ústavního soudu. Žalovaný vzal v tomto směru za důležitý čl. 89 odst. 2 Ústavy. Lze tedy uzavřít, že žalovaný vysvětlil zákonnost užití závěrů předmětného nálezu Ústavního soudu Českou televizí, čímž dal najevo, že tento nález Ústavního soudu považuje za zákonný, závazný a tudíž na danou věc aplikovatelný.
  42.                      Z uvedeného je zřejmé, že se žalovaný s námitkou žalobce dostatečně vypořádal, v řízení tak není dána vada tzv. opominutých důkazů. Soud zároveň přisvědčuje žalovanému, že žalovaný, žalobce ani zdejší soud, nejsou povoláni k závazným výkladům Ústavy, tím spíše nejsou povoláni k revizi zákonnosti rozhodnutí Ústavního soudu, ve kterých je výklad Ústavy prováděn.
  43.                      K četným odkazům žalobce na judikaturu soud uvádí, že relevantní judikaturu k dané věci použil a že smysl žalobní argumentace vyčerpávajícím způsobem vypořádal. Zbylé odkazy nepovažuje za nosné a poukazuje k tomu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9.1.2013, sp. zn. 6 Ads 127/2012: „V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud neměl podle názoru Nejvyššího správního soudu za povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci uplatněnou stěžovatelkou a tu obsáhle vyvrátit, nýbrž uchopit obsah a smysl její žalobní argumentace a vypořádat se s ní […]“.
  44.                      Soud pro úplnost dodává, že se judikatura v oblasti práva na informace o platových poměrech zaměstnanců placených z veřejných zdrojů za poslední dobu vyvíjela. Závěry Nejvyššího správního soudu, které žalobce ve své rozsáhlé žalobě zmiňoval, byly překonány právě nálezem Ústavního soudu ze dne 17. října 2017, sp. zn. IV. ÚS 1378/16, který je nyní na danou oblast plně aplikovatelný.

                                                 

                                                             IX. Závěr

  1.                      Na základě shora uvedeného soud žalobu jako nedůvodnou podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

 

  1.                      Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, žalovanému správnímu orgánu, který měl úspěch, však důvodně vynaložené náklady řízení nevznikly.

 

                          Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Praha 29. listopadu 2019

 

JUDr. Ivanka Havlíková, v. r.

předsedkyně senátu