I. Napadené rozhodnutí - Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 19. 9. 2018, č. j. MV-12821-4/SO-2018 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto její odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 20. 11. 2017, č. j. OAM-26929-10/DP-2017. Tímto prvoinstančním rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobkyně o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu na území podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 36 odst. 3 a dále ve spojení s § 38 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
II. Žaloba - Podle názoru žalobkyně se žalovaná ztotožnila se stanoviskem a postupem Ministerstva vnitra, aniž by to přesvědčivě odůvodnila. Z tohoto důvodu žalobkyně zopakovala svá tvrzení, jaká použila v řízení o odvolání.
- Žalobkyně namítala porušení § 2 odst. 4 a § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Nesouhlasila s tím, že jí nebrání žádná objektivní překážka ve vycestování. Dle jejího názoru nepominuly důvody, pro které jí bylo v minulosti pobytové oprávnění za účelem strpění vydáno. Zavedení bezvízového styku nemůže být samo o sobě důkazem, že konkrétně v případě žalobkyně neexistuje překážka na její vůli nezávislá bránící jí ve vycestování. Zavedení bezvízového styku nevedlo k ukončení ozbrojeného konfliktu a k zajištění bezpečnosti. Závěry zprávy Komise EU ze dne 18. 12. 2015, č. j. COM (2015) 905 final nelze použít paušálně, přičemž vydání této zprávy v roce 2015 nijak neovlivňovalo rozhodovací činnost Ministerstva vnitra v řízeních o předchozích žádostech žalobkyně. Podle ust. § 2 odst. 4 správního řádu by měl správní orgán dbát, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.
- Na situaci žalobkyně se nic nezměnilo, stále trvá obava o její život, v místě svého posledního bydliště žalobkyně ztratila ekonomické, materiální a sociální zázemí. Žalobkyně odkázala na četné články z médií, z nichž se veřejnost dozvídá o pokračování konfliktu na východě Ukrajiny, či dokonce o jeho eskalaci. Uvedla, že Ministerstvo vnitra nepřihlédlo ke stanovisku Ministerstva zahraničních věcí České republiky s názvem „Ukrajina: Bezpečnostní situace na východě a jihu země“.
- Žalobkyni dále nebylo zřejmé, do jakého konkrétního místa na Ukrajině než svého bydliště by se měla podle doporučení Ministerstva vnitra uchýlit a z jakých zdrojů by měly být hrazeny její životní náklady. Žalobkyně též poukázala na skutečnost, že Ministerstvo vnitra nezjišťovalo, zda ukrajinská vláda finančně a materiálně podporuje takovéto přesídlení, rovněž se nezabývalo tím, že žalobkyně hovoří ruským jazykem, a v západní nebo centrální části Ukrajiny by proto mohla mít ona a její rodina potíže.
- Žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil žalované k dalšímu řízení a uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení.
III. Vyjádření žalované k žalobě - Žalovaná ve svém vyjádření odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť žalobní námitky byly shodné s odvolacími, a navrhla, aby soud podanou žalobu zamítl.
IV. Vyjádření účastníků při ústním jednání - Účastníci setrvali na svých dosavadních tvrzeních.
V. Posouzení věci soudem - V souladu s § 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě.
VI. Rozhodnutí soudu - Žaloba je důvodná.
- Ze správního spisu soud zjistil, že žalobkyně pobývala na území na základě povolení k dlouhodobému pobytu vydaného za účelem strpění pobytu na území a předtím na základě dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu. Důvodem udělení tohoto pobytového oprávnění za účelem strpění pobytu byla zhoršená bezpečnostní situace v Doněcké oblasti, kde žalobkyně žila.
- Sporné ve věci na základě formulovaných žalobních námitek bylo, zda byl ve správním řízení prokázán závěr správních orgánů o tom, že pominuly důvody, pro které bylo žalobkyni pobytové oprávnění uděleno, tedy zhoršená bezpečnostní situace na Ukrajině. Šlo tedy o to, že zda politická a bezpečnostní situace na Ukrajině brání návratu žalobkyně do vlasti.
- Soud vyšel z následující právní úpravy: Podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 36 odst. 3 ve spojení s § 38 odst. 2 zákona o pobytu cizinců platí, že dobu povolení k dlouhodobému pobytu cizince nelze prodloužit, jestliže pominuly důvody, pro které bylo toto vízum uděleno, a cizinec nepožádal o zrušení platnosti víza ve stanovené lhůtě.
- Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/850 ze dne 17. května 2017, kterým se mění nařízení (ES) č. 539/2001, kterým se stanoví seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci musí mít při překračování vnějších hranic vízum, jakož i seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci jsou od této povinnosti osvobozeni (Ukrajina), stanovilo v bodě 2, že se má za to, že Ukrajina splnila všechna kritéria stanovená v akčním plánu na uvolnění vízového režimu, který byl ukrajinské vládě předložen v listopadu 2010, a proto splňuje příslušná kritéria osvobození svých občanů od vízové povinnosti, pokud cestují na území členských států. V bodě 3 toto nařízení stanovilo, že se zrušení vízové povinnosti vztahuje pouze na držitele biometrických pasů. Zrušení vízové povinnosti ukrajinských občanů bylo potvrzeno Nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1806 ze dne 14. listopadu 2018 s účinností od 18. 12. 2018. Kritéria, která by měla být zohledněna při určování, na základě posouzení jednotlivých případů, třetích zemí, jejichž státní příslušníci podléhají vízové povinnosti, nebo jsou od této povinnosti osvobozeni, byla stanovena v článku 1 nařízení (ES) č. 539/2001 (vloženém nařízením (EU) č. 509/2014) a zahrnují mj. „veřejný pořádek a bezpečnost“. Podle bodu 5 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 539/2001 ze dne 15. března 2001, platí, že „Určení těch třetích zemí, jejichž státní příslušníci podléhají vízové povinnosti, a těch, které jsou od ní osvobozeny, se řídí uváženým, pro každý případ zvlášť provedeným vyhodnocením rozmanitých kritérií, která souvisejí mimo jiné s nedovoleným přistěhovalectvím, veřejným pořádkem a bezpečností a s vnějšími vztahy Evropské unie s třetími zeměmi, přičemž je také brán zřetel na důsledky regionální spojitosti a vzájemnosti.“
- Soud aprobuje závěr správních orgánů, že citované Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/850 ze dne 17. května 2017 by v zásadě mohlo prokazovat, že politická a bezpečnostní situace na Ukrajině umožňuje návrat žalobkyně do vlasti. Správný je i závěr, že ozbrojené střety omezující se stabilně na východní část území Ukrajiny a že je na vůli žalobkyně, zda se vrátí do té části vlasti, kde probíhají ozbrojené konflikty, nebo do části, kde k ozbrojeným konfliktům nedochází, a to bez ohledu na to, že před odchodem z vlasti žalobkyně bydlela v části Ukrajiny, která bezpečná není.
- Nicméně v posuzované věci žalobkyně uvedla, že žila před odchodem z vlasti v Doněcké oblasti, kde prokazatelné ozbrojený konflikt stále probíhá, a mluví rusky. Žalobkyně v odvolání uvedla, že v těch částech Ukrajiny, kde neprobíhají boje, vzrůstá nesnášenlivost ruskojazyčným obyvatelům. Žalobkyně na podporu svého tvrzení odkázala na novinové články obsahující výroky politické reprezentace Ukrajiny, z nichž skutečně vyplývá nesnášenlivost k obyvatelstvu z jihovýchodní části Ukrajiny, i diskriminace ruského jazyka.
- Soud považuje námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu za důvodnou. Závěr, že v oblasti Ukrajiny mimo ozbrojený konflikt je zajištěna bezpečnost a veřejný pořádek, vyplývající z Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/850 ze dne 17. května 2017, lze v obecné rovině akceptovat, ale namítla-li žalobkyně konkrétní okolnosti týkající se její osoby spočívající v jejím jazyku, měly je správní orgány posoudit a řádně vypořádat. Aniž by žalovaná vedla dokazování k ověření pravdivost daného tvrzení, bez dalšího uzavřela, že „povolení k pobytu za účelem strpění není udělováno z důvodů ochrany cizinců před pronásledováním z důvodu používání jazyka národnostní menšiny.“ S tímto závěrem se soud neztotožňuje, neboť v případě, že by vskutku docházelo k státem prosazované nebo tolerované diskriminaci celé skupiny ruskojazyčných občanů, jednalo by se pro žalobkyni o nebezpečí, které by jí bránilo v návratu do domovského státu.
- Vzhledem k tomu, že soud shledal, že napadené rozhodnutí je nezákonné, rozhodl o zrušení napadeného rozhodnutí. Soud současně vyslovil, že se věc vrací žalované k dalšímu řízení dle § 78 odst. 4 s.ř.s. Správní orgán je v dalším řízení vázán právním názorem, který soud vyslovil v tomto zrušujícím rozsudku v souladu s § 78 odst. 5 s.ř.s.
VII. Náklady řízení - Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, proto jí soud v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s. přiznal právo na náhradu nákladů řízení. S ohledem na skutečnost, že zástupce žalobkyně v rámci závěrečného návrhu uvedl, že náhradu nákladů řízení nepožaduje, výše přiznané částky činí 0 Kč.
|