[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a Mgr. Martina Lachmanna v právní věci

žalobce: P. D., IČO:

se sídlem

zastoupeného Mgr. Nikolou Rovenskou, advokátkou

se sídlem Brožíkova 1565/3, Karlovy Vary

proti

žalovanému: Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát

se sídlem Štěpánská 15, Praha 2

v řízení o žalobě proti rozhodnutí České obchodní inspekce, ústředního inspektorátu ze dne 20. 9. 2016, č. j. ČOI 60273/15/O100/0100/15/16/Be/Št, sp. zn. ČOI 26559/14/1000

takto:

1. Žaloba se zamítá.
2. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

1.                 Předmět sporu

1.                Česká obchodní inspekce, inspektorát Středočeský a hl. m. Praha (dále jen „správní orgán I. stupně“) uložil žalobci rozhodnutím ze dne 27. 4. 2015, č. j. 12/0783/14/12 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) pokutu ve výši 80.000 Kč za spáchání deliktu podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků a o změně některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen „ZOBV“), kterého se žalobce v postavení výrobce (jako provozovatel solária zajišťující výměnu trubic a obličejových lamp, tedy další osoba v dodavatelském řetězci podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) ZOBV, jejíž činnost má prokazatelný vliv na vlastnosti výrobku) dopustil tím, že „ve výše uvedené provozovně“ dne 4. 3. 2014 uvedl v rozporu s ustanovením § 5 odst. 3 ZOBV na trh v místnosti bez označení (vedle kabiny č. 4) horizontální solárium ERGOLINE výrobní číslo X (solární zařízení používané v prostorách poskytovatele služeb, které si spotřebitelé sami ovládají), které nevyhovělo v horní, dolní i obličejové části omezení max. celkového účinného ozáření dle čl. 32 ČSN EN 60335-2-27, a které tedy nebylo bezpečným výrobkem podle ustanovení § 3 odst. 2 ZOBV. Správní orgán I. stupně zároveň uložil žalobci povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou 1.000 Kč.
2.                Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) domáhá přezkumu rozhodnutí České obchodní inspekce, ústředního inspektorátu ze dne 20. 9. 2016, č. j. ČOI 60273/15/O100/0100/15/16/Be/Št, sp. zn. ČOI 26559/14/1000 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný k odvolání žalobce změnil výrok prvostupňové rozhodnutí tak, že a) slova „ve výše uvedené provozovně“ nahradil slovy „v provozovně [X]“, b) snížil pokutu na výši 60.000 Kč, a ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

2.              Napadené rozhodnutí

3.                V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že solárium jakožto zařízení nízkého napětí podléhalo režimu nařízení vlády č. 17/2003 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na elektrická zařízení nízkého napětí, v rozhodném znění (dále jen „nařízení č. 17/2003 Sb.“) a že zjištění kontroly ze dne 27. 3. 2014 o rozporu s kritérii uvedenými v čl. 23 ČSN EN 60335-2-27 představuje zjištění nebezpečného záření ve smyslu bodu 2 písm. b) přílohy 2 nařízení č. 17/2003 Sb.
4.                K argumentu, že předmětné solárium bylo určeno pouze pro vlastní potřebu žalobce, žalovaný poukázal na to, že podle fotografií ve spisu nebylo solárium označeno nápisem „PRIVATE“, jak tvrdil žalobce, a že podle písemností z kontroly sice toto solárium bylo v neoznačené kabině, avšak všechny přístroje byly v písemnostech označeny jako „provozovaná zařízení“ a byly podrobeny stejnému režimu kontroly. V protokolu o kontrole ze dne 19. 5. 2014 pak bylo podle žalovaného uvedeno, že zjištění nevyhovujících hodnot ozáření na předmětném soláriu u kontrolované osoby jako provozovatele „solária k použití spotřebitelem…nasvědčuje porušení § 5 odst. 3 [ZOBV], za což odpovídá [žalobce]“, tj. podle žalovaného bylo v protokolu výslovně konstatováno použití spotřebitelem. Takovýto popis stavu věci neodpovídá podle názoru žalovaného tvrzení o čistě soukromém užití daného přístroje, které žalobce uplatnil poprvé až v odporu, aniž by využil možnosti podat proti protokolu o kontrole námitky. To samo o sobě podle žalovaného nevylučuje pozdější zpochybnění protokolu o kontrole, avšak vede to ke snížení věrohodnosti opačných tvrzení žalobce v situaci, kdy kontrolovaná osoba nepopřela obsah protokolu o kontrole již od počátku, ačkoliv k tomu měla příležitost.
5.                Žalovaný měl za to, že kontrolní protokol a ostatní dokumenty z kontroly jsou dostatečně jasné a bezrozporné a že není důvod je odmítnout kvůli později uplatněné, jiné a z pohledu žalovaného nedůvěryhodné verzi žalobce, o tom, že pro sebe žalobce udržoval jedno funkční, avšak zdravotně nevyhovující solárium. K prokázání těchto nezvyklých poměrů podle názoru žalovaného nedostačuje samotná skutečnost, že prostor s nevyhovujícím, avšak provozuschopným soláriem postrádal číselné označení. Žalovaný proto uzavřel, že předmětné solárium bylo výrobkem dostupným v rámci služby, u něhož lze užití spotřebiteli rozumně předvídat. Žalovaný měl za to, že žalobce byl výrobcem ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) ZOBV a poskytování výrobků k užití spotřebitelům je v případě žalobce, jakožto výrobce a zároveň poskytovatele služby, třeba chápat jako uvedení výrobku na trh. Je-li pak spotřebitelům poskytnut k použití nebezpečný výrobek, dochází k uvedení nebezpečného výrobku na trh ve smyslu ustanovení § 5 odst. 3 ZOBV. Deliktní odpovědnost výrobce je pak konstruována jako odpovědnost objektivní, tj. bez ohledu na zavinění.
6.                Okolnost, že kontrolní zjištění vzešlo z kontrolní akce provedené na více provozovnách v určité obci, neměla podle názoru žalovaného vliv na deliktní odpovědnost jednotlivých provozovatelů, což platí rovněž o písařské chybě v příkazu, v němž se objevilo jméno jiného provozovatele, který byl postižen v jiném správním řízení v souvislosti s totožnou kontrolní akcí.
7.                Žalovaný přistoupil ke snížení pokuty, protože zbylá tři kontrolovaná solária v předmětné provozovně byla vyhovující, tj. zjištěný nedostatek byl výjimkou z pravidla, a byla učiněna promptní náprava. Pokuta ve výši 60.000 Kč byla podle názoru žalovaného dostatečně citelná v majetkové sféře žalobce, tj. účel pokuty byl splněn, zároveň však bylo třeba přihlédnout k tomu, že limit byl na třech místech předmětného solária překročen cca dvojnásobně.

3.            Žaloba

8.                Žalobce uvedl, že nebyla vyvrácena tvrzení svědčící v jeho prospěch, nebylo prokázáno, že se dopustil vytýkaného jednání, byla porušena zásada materiální pravdy, věc byla nesprávně právně posouzena a napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné.
9.                Žalobce upozornil na to, že již v odporu a odvolání namítl, že předmětné solárium, umístěné v neoznačené kabině vedle kabiny č. 4, bylo v provozovně výlučně pro soukromé využití žalobcem a nebylo vůbec určeno k užívání spotřebiteli. Žalobce uvedl, že nebyl sám přítomen kontrole, avšak zaměstnanci na to při kontrole dne 4. 3. 2014 pracovníky správního orgánu I. stupně upozornili. Žalobce poukázal na to, že předmětné solárium zakoupil od původního majitele, který z finančních důvodů ukončil svoji činnost, a v době koupě bylo osazeno původními trubicemi ERGOLINE. Uvedená skutečnost vyplývá z toho, že solárium bylo umístěno v neoznačené kabině vedle kabiny č. 4, na jeho ovladači byl dobře viditelný nápis „PRIVATE“ a podle elektronického počítadla provozu bylo v době kontroly v provozu pouze 6,16 hodiny. Žalobce tak nemohl skutkovou podstatu správního deliktu naplnit, neboť předmětné solárium nebylo vůbec uvedeno na trh, neboť nebylo nikdy určeno pro spotřebitele, ale vždy pouze pro soukromé účely žalobce.
10.            K argumentaci nečinností ve fázi kontroly žalobce uvedl, že nebyl přítomen první ani následné kontrole a že se všechny informace dozvěděl pouze zprostředkovaně od zaměstnanců. Jako právní laik se žalobce domníval, že po výměně trubic bude záležitost vyřešena, neboť pracovníci správního orgánu I. stupně nepoučili žalobce ani jeho zaměstnance o tom, že bude uložena pokuta. Sdělení v protokolu o kontrole, že: „[p]řípadná další opatření budou uložena v rámci pravomoci ČOI“, neodpovídá podle žalobce zákonnému poučení o právních důsledcích vykonané kontroly. Odstup několika měsíců v obraně žalobce byl dán tím, že mezi provedenou kontrolou a vydáním příkazu uplynul téměř rok. Žalobce měl proto vypořádání jeho obrany za nedostatečné.
11.            Žalovaný podle názoru žalobce pouze konstatoval, že neuvěřil argumentaci žalobce o využití solária pouze k soukromým účelům, aniž by se více zabýval konkrétními tvrzeními žalobce a pokusil se je jakkoliv ověřit, a to s výjimkou tvrzení o nápisu „PRIVATE“. Tím měl žalovaný porušit zásadu materiální pravdy, zásadu oficiality a povinnost zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch toho, komu má být uložena povinnost podle ustanovení § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řádu, v rozhodném znění (dále jen „správní řád“), přičemž není povinností žalobce navrhovat provedení důkazů. Ve výsledku proto podle žalobce správní orgány nezjistily řádně skutkový stav věci a napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné.

4.           Vyjádření žalovaného k žalobě

12.            Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že odpovědnost správního orgánu za zjištění skutkového stavu věci nebrání správnímu orgánu v tom, aby při posuzování podkladů a věrohodnosti žalobcovy verze skutkových událostí zohlednil i včasnost jeho námitek, resp. absenci námitek proti protokolu o kontrole. Poskytnutá poučení v posuzovaném případě šla podle názoru žalovaného nad rámec zákona, neboť samotný zákon č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), v rozhodném znění neukládá speciální poučovací povinnost, poučení o možnosti podat námitky bylo součástí textu protokolu o kontrole a poučovat o tom, že bude zahájeno řízení o uložení sankce v této fázi nelze, neboť o tom inspektoři nerozhodují a s jistotou to nemohou předvídat. Upozornění na možná další opatření v pravomoci ČOI ve spojení s notoricky známým faktem, že dozorové orgány ukládají též sankce, muselo podle názoru žalovaného vést průměrně bdělou osobu k tomu, aby se vůči kontrolnímu zjištění ohradila.
13.            Správní orgány musí v určitém momentu řízení uzavřít. Skutkový stav byl zjištěn tak, že nezakládá důvodné pochybnosti, což se v nynějším případě stalo i s ohledem na to, že fotodokumentace nepotvrdila uvedení nápisu „PRIVATE“ na ovládacím panelu předmětného solária.
14.            Podle žalovaného bylo nesporné, že předmětné solárium emitovalo nadlimitní záření, a sporná byla později pouze přístupnost zařízení k použití pro klienty. Žalovaný doplnil, že verze prezentovaná žalobcem byla nedůvěryhodná a tvrzené umístění zařízení – byť s nápisem „PRIVATE“ – nijak nevylučuje možnost použití daného zařízení spotřebiteli ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 ZOBV, např. v situaci, kdy zbylé kabinky jsou již obsazeny jinými zákazníky. Celková doba předchozího provozu předmětného solária v délce 6,16 hod. takové využití rovněž nevylučuje, přičemž jde navíc o údaj měnitelný. Solárium tedy podle žalovaného bylo umístěno v provozovně odpovídajícího zaměření, bylo přichystáno v místnosti k užití a schopné provozu, tj. jeho použití záviselo pouze na rozhodnutí obsluhy a nebyla zajištěna žádná trvalá a transparentní opatření, která by reálně znemožnila takové užití.
15.            Žalobce k vyjádření žalovaného repliku již nepodal.

5.              Posouzení věci Městským soudem v Praze

16.            Městský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (srov. § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „s. ř. s.“), včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Při přezkoumání tohoto rozhodnutí městský soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (srov. § 75 odst. 1 s. ř. s.). O věci městský soud rozhodl v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, neboť žalobce ani žalovaný se k výzvě městského soudu nevyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání; jejich souhlas byl tedy presumován v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
17.            S ohledem na novou úpravu správního trestání účinnou od 1. 7. 2017 provedenou zákonem č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „PřesZ“) a s tím související novelizací ZOBV (zejm. zákonem č. 183/2017 Sb.) se městský soud nejprve zabýval tím, zda je pozdější právní úprava pro žalobce příznivější. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 - 46, č. 3528/2017 Sb. NSS totiž judikoval, že „rozhoduje-li krajský soud ve správním soudnictví o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu za správní delikt v situaci, že zákon, kterého bylo použito, byl po právní moci správního rozhodnutí změněn nebo zrušen, je povinen přihlédnout k zásadě vyjádřené ve větě druhé čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle níž se trestnost činu posoudí a trest ukládá podle právní úpravy, která nabyla účinnosti až poté, kdy byl trestný čin spáchán, je-li to pro pachatele příznivější“. Pokud by pozdější úprava pro žalobce byla příznivější, byl by městský soud povinen napadené rozhodnutí ex officio zrušit.
18.            Městský soud přitom shledal, že definice výrobce v ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) ZOBV a povinnost výrobce uvádět na trh pouze bezpečné výrobky podle ustanovení § 5 odst. 3 ZOBV zůstaly nezměněny; naopak přepracováno bylo ustanovení § 8 ZOBV, jež upravuje přestupky. Trestnost jednání spočívajícího v tom, že výrobce uvede na trh nebezpečný výrobek (nově ustanovení § 8 odst. 1 písm. c) citovaného zákona, ve znění účinném od 1. 7. 2017) však zůstala zachována a rovněž zůstala zachována horní hranice sazby pokuty ve výši 50.000.000 Kč (nově ustanovení § 8 odst. 4 citovaného zákona, ve znění účinném od 1. 7. 2017). Odpovědnost výrobce podle ZOBV byla koncipována, jak vyplývá ze znění ustanovení § 8 odst. 1 ZOBV, jako odpovědnost objektivní, u níž není rozhodné zavinění výrobce, přičemž samotný ZOBV neupravoval ani možnost liberace. Naproti tomu zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „PřesZ“) zakotvil objektivní odpovědnost podnikajících fyzických osob s možností liberace (ustanovení § 22 a § 23 odst. 1 ve vazbě na § 21 odst. 1 PřesZ). V tomto ohledu by bylo možné shledat novou právní úpravu příznivější. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu platí, že: „[v]ýhodnost právní úpravy pro pachatele je sice třeba posoudit komplexně […], avšak zároveň s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu a námitkám pachatele, tedy nikoli hypoteticky a teoreticky s ohledem na všechny možné i nemožné okolnosti, […].“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2018, č. j. 4 As 114/2018 – 4). Městský soud pak s ohledem na obsah správního i soudního spisu, uplatněné námitky a konkrétní okolnosti případu shledal, že žalobce svou obhajobu ve správním řízení (i nyní v řízení soudním) stavěl na tom, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty tehdejšího správního deliktu, zpochybňuje tedy samotný zjištěný skutkový stav. Městský soud poté ex officio neshledal, že by zde byly dány důvody pro liberaci podle nové právní úpravy. Nelze se tedy domnívat, že v novém řízení by bylo lze shledat naplnění liberačních důvodů a tím by bylo možné očekávat jiný výsledek řízení, než podle právní úpravy účinné ke dni spáchání vytýkaného jednání.
19.            Podle dosavadní úpravy ustanovení § 8 odst. 3 ZOBV platí, že: „[ř]ízení o uložení pokuty lze zahájit do 1 roku ode dne, kdy se orgán oprávněný k uložení pokuty o porušení povinností dozvěděl, nejpozději však do 2 let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo. Pokutu nelze uložit, uplynuly-li od porušení povinnosti 3 roky.“ Ze správního spisu vyplývá, že o porušení povinnosti se správní orgán I. stupně dozvěděl dne 4. 3. 2014, kdy provedl kontrolu v provozovně žalobce, a v úředním záznamu ze stejného dne, identifikační kód 100014030425311 správní orgán I. stupně konstatoval, že: „uvedený ultrafialový zářič – horizontální solárium EGROLINE v. č. [X] umístěné v místnosti bez označení nevyhověl měření celkového účinného ozáření pro erytém dle ČSN EN 60335-2-27:2010 ed. 3 […] v rámci nejistoty měření v horní, dolní a obličejové části solária.” Správní řízení pak bylo zahájeno doručením příkazu podle ustanovení § 150 správního řádu ve spojení s ustanovením § 46 správního řádu, z doručenky vyplývá, že k doručení příkazu došlo dne 18. 2. 2015; lhůty podle věty první ustanovení § 8 odst. 3 ZOBV tak byly dodrženy. K porušení povinnosti ze strany žalobce došlo dne 4. 3. 2014, žalovaný ve věci pravomocně rozhodl napadeným rozhodnutím ze dne 20. 9. 2016, doručeným zmocněnkyni žalobce fikcí dne 1. 10. 2016. Lhůta pro uložení pokuty podle věty druhé ustanovení § 8 odst. 3 ZOBV tak byla rovněž dodržena. Lhůty pro projednání správního deliktu a uložení pokuty za něj ve smyslu ustanovení § 8 odst. 3 ZOBV tak byly zachovány. Vzhledem k tomu, že i podle pozdějšího zákona o odpovědnosti za přestupky (srov. ustanovení § 30 a násl. cit. zákona) je rovněž stanovena objektivní lhůta pro promlčení přestupku 3 roky od jeho spáchání (srov. § 31 zákona o přestupcích), ani nová úprava zániku odpovědnosti za přestupek tak není pro žalobce příznivější.
20.            Celkově tedy městský soud shledal, že nová právní úprava není pro žalobce příznivější a neshledal tedy důvod pro její aplikaci v projednávané věci.
21.            Žalobce byl uznán vinným za jednání, kterého se dopustil v postavení výrobce podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) ZOBV. Podle tohoto ustanovení platí, že: „[z]a výrobce se pro účely tohoto zákona [považují] další osoby v dodavatelském řetězci, jejichž činnost má prokazatelný vliv na vlastnosti výrobku.“ Správní orgány v této souvislosti konstatovaly, že žalobce je výrobcem ve smyslu citovaného ustanovení z toho důvodu, že svými postupy (zajišťováním výměny trubic a obličejových lamp) je schopen ovlivnit vlastnosti výrobku.  Žalobce toto své postavení nijak nezpochybňuje, navíc ze správního spisu vyplývá (protokol ze dne 19. 5. 2014), že žalobce v mezidobí od kontroly dne 4. 3. 2014 do 4. 4. 2014 dokázal vadu solária odstranit, takže to následně pozbylo závadných vlastností. Městský soud se proto ztotožnil se žalovaným a správním orgánem I. stupně, že žalobce vystupoval v postavení výrobce podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) ZOBV.
22.            Podle ustanovení § 5 odst. 3 ZOBV dále platí, že: „[v]ýrobce je povinen uvádět na trh pouze bezpečné výrobky.“ Pojem „výrobek“ je definován v ustanovení § 2 odst. 1 ZOBV, podle kterého: „[v]ýrobkem pro účely tohoto zákona je jakákoliv movitá věc, která byla vyrobena, vytěžena nebo jinak získána bez ohledu na stupeň jejího zpracování a je určena k nabídce spotřebiteli nebo lze rozumně předvídat, že bude užívána spotřebiteli, včetně věci poskytnuté v rámci služby, a to i v případě, že nebyla určena k nabídce spotřebiteli, pokud je tato věc dodávána v rámci podnikatelské činnosti úplatně nebo bezúplatně, a to jako věc nová nebo použitá či upravená.“
23.            Podle ustanovení § 3 odst. 2 ZOBV platí, že: „[z]a bezpečný výrobek se považuje výrobek splňující požadavky zvláštního právního předpisu, který přejímá právo Evropských společenství a kterým se stanoví požadavky na bezpečnost výrobku nebo na omezení rizik, která jsou s výrobkem při jeho užívání spojena. Jestliže však takovýto právní předpis stanoví pouze některá hlediska bezpečnosti, ostatní hlediska se posuzují podle tohoto zákona.“
24.            Tímto zvláštním právním předpisem bylo v době spáchání správního deliktu účinné nařízení č. 17/2003 Sb. Podle přílohy č. 2 bodu 2 písm. b) uvedeného nařízení platí, že: „[v]e smyslu bodu 1 musí být technické provedení elektrického zařízení takové, aby bylo zajištěno, že nevzniknou nebezpečné teploty, nebezpečné oblouky nebo nebezpečná záření.“
25.            Z napadeného i prvostupňového rozhodnutí a správního spisu pak vyplývá, že samotnou bezpečnost hodnotily správní orgány z hlediska splnění požadavků harmonizované české technické normy ČSN EN 60335-2-27 ed. 3, což odpovídá mj. požadavkům ustanovení § 2 odst. 1, 2 nařízení vlády č. 17/2003 Sb.
26.            Městský soud přitom považuje za důležité poukázat na to, že žalobce v řízení před soudem ani v předchozím správním řízení nerozporoval - pro posuzovanou věc zásadní - skutkové zjištění správních orgánů, že předmětné solárium ERGOLINE výrobní číslo [X], umístněné v provozovně žalobce, nevyhovělo požadavkům čl. 32 předmětné ČSN na omezení maximálního celkového účinného ozáření 0,3 W/m2 v horní, dolní a obličejové části. Tento závěr opřely správní orgány o protokol o kontrole ze dne 19. 5. 2014, identifikační kód 1000140519253101, č. j. 55510/14/1000, ze kterého vyplývá, že při kontrole dne 4. 3. 2014 v provozovně žalobce bylo provedeno nejprve orientační měření celkového účinného ozáření předmětného solária s nevyhovujícími výsledky a poté měření podle platné metodiky měřícím vybavením České obchodní inspekce (Spektroradiometr OL 756 Portable) s výsledkem pro spodní část 0,6410 W/m2, pro horní část 0,6666 W/m2 a pro obličejovou část 0,5711 W/m2. Tyto údaje pak vyplývají z jednotlivých dílčích zpráv o měření ultrafialového zářiče – solária, které tvoří přílohy předmětného protokolu o kontrole. Žalobce poté nerozporoval ani právní hodnocení uvedené skutečnosti, tj. závěr správních orgánů o nebezpečnosti předmětného solária z důvodu překročení limitu maximálního celkového účinného ozáření.
27.            Žalobce rozporoval tu skutečnost, zda bylo předmětné solárium uvedeno na trh. K tomu uvedl, že předmětné solárium bylo určeno pouze k jeho soukromým účelům, nikoliv spotřebitelům, na což byli inspektoři při kontrole upozorněni ze strany zaměstnanců žalobce. Žalobce toto tvrzení podepřel v žalobě třemi argumenty: a) předmětné solárium bylo umístěno v neoznačené kabině vedle kabiny č. 4, b) na ovladači byl dobře viditelný a zřetelný nápis „PRIVATE“ a c) podle elektronického počítadla bylo předmětné solárium v provozu v době kontroly pouze 6,16 hodiny.
28.            ZOBV sám nedefinuje pojem „uvedení výrobku na trh“. Ustanovení § 1 odst. 1 ZOBV a související poznámka pod čarou č. 2 odkazuje na definici shodného pojmu v ustanovení § 2 písm. b) zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o technických požadavcích“). Podle posledně jmenovaného ustanovení platí, že uvedením výrobku na trh se rozumí první dodání výrobku na trh v rámci obchodní činnosti, kterým se rozumí předání nebo nabídnutí k předání výrobku nebo převod vlastnického práva k výrobku za účelem distribuce, používání nebo spotřeby na trhu Evropské unie, nestanoví-li zvláštní zákon jinak. Za uvedené na trh se považují i výrobky vyrobené nebo dovezené pro provozní potřeby při vlastním podnikání výrobců nebo dovozců a výrobky poskytnuté k opakovanému použití, je-li u nich před opakovaným použitím posuzována shoda s právními předpisy, pokud to stanoví nařízení vlády. Je-li to nezbytné, vláda nařízením blíže vymezí pojem uvedení na trh pro výrobky, na které se tento technický předpis vztahuje.
29.            Jak je z uvedené definice patrné, pro závěr o tom, zda byl výrobek uveden na trh, není vůbec rozhodující, zda výrobek byl určen pro spotřebitele, je však určující, zda tento výrobek je určený pro provozní potřeby při vlastním podnikání výrobce (tj. v tomto případě žalobce).
30.            Žalobcem uplatněné argumenty by bylo možné v souvislosti s definicí uvedení výrobku na trh chápat tak, že žalobce tvrdí, že ve vztahu k výrobku ERGOLINE výrobní číslo [X] nejednal v rámci obchodní činnosti, popř. že se nejednalo o výrobek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 ZOBV, tj. o movitou věc, o které lze rozumně předvídat, že bude užívána spotřebiteli.
31.            Žalobce v této souvislosti již v odvolacím řízení uplatnil námitku, že předmětné solárium bylo umístěno v neoznačené kabině vedle kabiny č. 4. Žalovaný k tomu na str. 4 napadeného rozhodnutí uvedl, že z pouhé absence číselného označení prostoru s nevyhovujícím, avšak provozuschopným soláriem nelze spolehlivě dovodit, že žalobce v provozovně uchovával předmětné solárium pouze pro svou vlastní potřebu.
32.            Městský soud se s názorem žalovaného ztotožnil. Samotná absence číselného označení prostoru, v němž se nacházel uvedený výrobek, podle městského soudu nevylučuje rozumný předpoklad, že předmětné solárium, které se nacházelo v téže provozovně žalobce, v níž jsou umístěna další 4 solária pro zákazníky, může být nabízeno k užívání i spotřebitelům. Pouhé neoznačení prostoru číslem tedy nevylučuje, že výrobek byl uveden na trh v rámci obchodní činnosti žalobce.
33.            Druhý argument, že na ovladači předmětného solária byl dobře viditelný a zřetelný nápis „PRIVATE“, žalobce taktéž uplatnil již ve správním řízení. Žalovaný jej vypořádal na str.  3 napadeného rozhodnutí, kde uvedl, že do spisu byla doplněna fotodokumentace, z níž vyplývá, že se nápis „PRIVATE“ na soláriu nevyskytoval.
34.            Městský soud ověřil, že z fotografií založených ve spise nevyplývá, že by předmětné solárium bylo označeno uváděným nápisem. Z protokolu o kontrole a úředních záznamů pak nevyplývá, že by inspektoři takový nápis ze solária před pořizováním fotografií např. odstranili, či že by neuvedli do protokolu, že takový nápis na soláriu umístěn byl. Žalobce (či jeho zástupce přítomný při kontrole na místě) žádnou takovou námitku do protokolu ani neuvedl a nenamítl to ani následně v žádném vyjádření, opravném prostředku či v námitkách proti protokolu o kontrole. Městský soud proto nemá za prokázané, že předmětné solárium bylo skutečně označeno nápisem „PRIVATE“, natož aby žalobce na základě tohoto označení unesl věrohodné důkazní břemeno ke svému tvrzení, že toto solárium bylo určeno výlučně pro soukromé účely žalobce. I s tímto vypořádáním argumentu žalobce se městský soud plně ztotožnil. Obhajoba žalobce tak byla vyvrácena pořízenou fotodokumentací z místa kontroly. Žalobce se k fotografiím nevyjádřil, nijak je nezpochybnil, ačkoliv k tomu byl vyzván sdělením ze dne 13. 5. 2016, sp. zn. 59473/14/O100 - OP/482.
35.            Třetí argument, že podle elektronického počítadla bylo předmětné solárium v provozu v době kontroly pouze 6,16 hodiny, žalobce uplatnil až v žalobě proti napadenému rozhodnutí. Žalobce k tomuto tvrzení však nenavrhl provedení žádného důkazu, městský soud proto nemá tvrzenou skutečnost za prokázanou. I kdyby ke dni provedení kontroly počítadlo evidovalo dobu provozu pouze 6,16 hodiny, tato samotná skutečnost by taktéž podle městského soudu nevylučovala již výše uvedené úvahy správních orgánů, že na místě nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by bránily tomu, aby předmětné solárium, které se nachází v provozovně se  dalšími 4 solárii pro zákazníky, může být nabízeno k užívání i spotřebitelům.
36.            Městský soud shrnuje, že žalobcem předložené argumenty nemohly zpochybnit závěr správních orgánů o skutkových zjištěních rozhodných pro závěr o spáchání správního deliktu. Bylo přitom reálné, aby zjištění žalovaného byly věrohodně zpochybněny - např. pokud by nevyhovující solárium nebylo běžně dostupné, bylo uzamčeno ve zvláštní místnosti, ke které obsluha neměla klíč, nebo by bylo zjevně označeno jako solárium nevyhovující či neurčené pro zákazníky.
37.            K tvrzení žalobce, že jeho zaměstnanec upozornil inspektory při kontrole na to, že předmětné solárium bylo určeno k výlučnému užívání žalobce, městský soud uvádí, že tato okolnost z úředních záznamů či protokolu o kontrole nevyplývá. V posuzovaném případě byl při kontrole na místě vyhotoven úřední záznam ze dne 4. 3. 2014, identifikační kód 100014030425311, č. j. 26559/14/1000, ze kterého vyplývá, že kontrole na místě byla přítomna odpovědná zástupkyně žalobce, která tento úřední záznam převzala a podepsala, aniž by z něj vyplývalo, že uplatnila jakékoliv výhrady. Považoval-li zaměstnanec žalobce za potřebné tuto informaci inspektorům při kontrole sdělit, mohl podle názoru městského soudu vyjádřit nesouhlas s protokolací, trvat na doplnění úředního záznamu či protokolu o kontrole a případně sám žalobce mohl vznést proti obsahu protokolu námitky. Obsah protokolu by pak bylo lze zpochybnit osobní konfrontací zaměstnance žalobce s inspektory žalovaného o průběhu kontroly. Nic takového však žalobce neučinil.
38.            Skutečnost, že žalobce sám nebyl přítomen při kontrole na místě dne 4. 3. 2014 ani při následné kontrole na místě dne 14. 4. 2014 a že se všechny informace dozvěděl zprostředkovaně od svých zaměstnanců, je podle názoru městského soudu bez významu. Při kontrolách na místě byly přítomny jeho zástupkyně na základě oprávnění podle ustanovení § 430 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (při kontrole na místě dne 4. 3. 2014 byla přítomná Kateřina Domalípová, odpovědná zástupkyně žalobce pro živnost provozování solárií, dne 14. 4. 2014 byla při kontrole na místě přítomná Dagmar Kaboňová, obsluha solária). Podle názoru městského soudu tedy nemůže žalobce pro sebe dovodit žádnou výhodu z toho, že nebyl při kontrolách na místě osobně přítomen, kontrolní orgány nejsou obecně povinny zajistit osobní přítomnost podnikající fyzické osoby při kontrole na místě (srov. § 5 odst. 2 písm. a) ustanovení zákona č. 255/2012 Sb., kontrolní řád). Jestliže žalobce v posuzovaném případě neobdržel od svých zástupců rozhodující informace včas či v dostatečné míře, nelze to přičítat k tíži správních orgánů.
39.            Lze tedy uzavřít, že pokud žalobce nedostatečnou protokolaci kontroly nijak nenapadl, musí podle názoru městského soudu nést následky své ztížené důkazní situace, včetně snížené důvěryhodnosti vlastní skutkové verze o průběhu kontroly na místě. Městský soud se také proto ztotožnil se žalovaným v tom, že věrohodnost samotného tvrzení žalobce byla snížena tím, že byla uplatněna až v rámci odvolání, tj. s podstatným časovým odstupem ode dne kontroly.
40.            Městský soud dále neshledal žádné procesní pochybení v tom, že kontrolní orgán nepoučil žalobce v průběhu kontroly o možnosti uložení pokuty. Mezi náležitosti kontrolního protokolu podle kontrolního řádu (srov. § 12 kontrolního řádu) výslovně nenáleží poučovací povinnost o možnosti uložení sankce. To je dáno tím, že i když je kontrolní protokol s kontrolními zjištěními zpravidla určujícím podkladem pro další postup správního orgánů, stále jde jen o jeden z možných podkladů, které mohou být užity jako důkaz ve správním řízení. Kontrolní zjištění dalšími důkazy však mohou být později i vyvrácena. Nelze tak již v době kontroly dovozovat, zda na základě kontrolních zjištění skutečně hrozí kontrolované osobě sankce. Pokud tedy kontrolní orgán žalobce o možném následném uložení sankce neuvědomil, neznamená to vadu správního řízení, která by měla mít za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. Z protokolu ze dne 19. 5. 2014 navíc vyplývá, že žalobce byl informován, že případná další opatření budou uložena v rámci pravomoci České obchodní inspekce. Skutečnost, že po kontrole v provozovně mohou následovat další procesní kroky správního orgánu, tedy mohla být žalobci známa.
41.            Konečně městský soud nepřisvědčil ani námitce porušení zásady materiální pravdy v tom, že žalovaný neprováděl i další skutková zjištění za účelem prověření důvodnosti odvolacích námitek žalobce, s výjimkou označení předmětného solária nápisem „PRIVATE“.
42.            Zásada materiální pravdy podle ustanovení § 3 správního řádu znamená, že: „[n]evyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.“ Při zjišťování skutkového stavu v oblasti správního trestání je přitom správní orgán povinen postupovat podle § 50 odst. 3 věty druhé správního řádu, podle něhož „v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena“.
43.            Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 6. 1. 2016, č. j. 2 As 217/2015 – 47 vyložil, že „[j]estliže již v samotném přestupkovém řízení správní orgány opatří takovou sadu důkazů, jež s ohledem na povahu věci sama o sobě s dostatečnou přesvědčivostí (§ 3 správního řádu z roku 2004) vede k závěru, že obviněný se příslušného přestupku dopustil, a zároveň neexistují žádné rozumné důvody k pochybám o věrohodnosti a úplnosti skutkových zjištění pro posouzení viny obviněného z přestupku, nemůže pasivita obviněného z přestupku ve správním řízení zásadně vést k jeho úspěchu v navazujícím soudním řízení, ledaže by se mu podařilo účinně zpochybnit věrohodnost nebo dostatečnost správními orgány provedených důkazů.“
44.            Skutková zjištění ve věci vyplývají předně z protokolu o kontrole ze dne 19. 5. 2014, identifikační kód 1000140519253101, č. j. 55510/14/1000 a z jeho příloh (protokoly o měření, fotodokumentace). Z těchto podkladů vyplývá, že žalobce provozoval v provozovně v X několik solárií v označených místnostech a v jiné neoznačené místnosti se nacházelo další předmětné solárium, které nevyhovělo požadavkům právních předpisů na bezpečnost, pokud jde o maximální celkové účinné ozáření. Ze shromážděných podkladů přitom nevyplývá, že by toto solárium bylo určeno pouze pro osobní potřebu žalobce, bylo nefunkční či z jiných důvodů nesloužilo k podnikání žalobce. Tyto skutečnosti žalobce, ač s nimi byl konfrontován, jak již bylo výše uvedeno, v řízení nijak věrohodně nezpochybnil. Protokol doplněný o autentickou fotodokumentaci přitom věrně zachycuje skutkový stav na místě v době kontroly a o úplnosti zjištění na místě nemá městský soud žádné pochyby. Další eventuální důkazy, na které žalobce poukazuje – nové místní šetření či výslech svědků uskutečněný až ex post po kontrole - by tak podle názoru městského soudu nemohl přinést žádný zásadní průlom do skutkových zjištění učiněných v místě a v čase kontroly.
45.            Městský soud je proto toho názoru, že v posuzované věci správní orgány obou stupňů zjistily všechny rozhodné skutečnosti pro závěr o tom, že se žalobce dopustil správního deliktu.

6.           Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

46.            Na základě všech shora uvedených skutečností městský soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
47.            O nákladech řízení rozhodl městský soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 a 7 s. ř. s. Žalobkyně nebyla ve věci úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný měl v řízení procesní úspěch. Městský soud mu náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť neshledal, že by žalovanému vznikly účelně vynaložené náklady nad rámec jeho běžné činnosti (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 – 47, č. 3228/2015 Sb. NSS).

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, a to v tolika vyhotoveních (podává-li se v listinné podobě), aby jedno zůstalo soudu a každý účastník dostal jeden stejnopis. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.