[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Josefem Strakou ve věci

žalobce: D. D., X

státní příslušník Gruzie

t. č. bytem X

adresa pro doručování: X 

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra

Nad Štolou 3, 170  34  Praha 7

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 10. 2019, č. j. OAM-804/ZA-ZA11-ZA22-2019

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu se žalobce domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho žádosti o oddělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné podle § 16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalobce žádal o udělení mezinárodní ochrany z důvodu, že v zemi původu dne 24. 2. 2016 zavinil autonehodu, při které byl zraněn dvanáctiletý chlapec, jehož otec začal žalobci vyhrožovat a poté jej i fyzicky napadat, avšak protože se jednalo o policistu, žalobce se nedovážil na něj podat trestní oznámení, naopak sám kvůli rvačce s touto osobou skončil 28 dnů ve vazbě. Žalovaný však tyto skutečnosti neshledal jako důvody pro udělení azylu, ani neshledal důvody pro udělení doplňkové ochrany, neboť na základě shromážděných podkladů vyhodnotil Gruzii jako bezpečnou zemi, a proto žádost zamítl. 

II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

2. Žalobce namítal porušení ustanovení § 2, § 3 a § 50 odst. 2, 3 a 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť měl za to, že žalovaný nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu nezbytné k okolnostem případu, a zároveň si neopatřil dostatek podkladů pro své rozhodnutí. Dle žalobce jednal žalovaný v rozporu se základními zásadami správního řízení a nepostupoval tak, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem daného případu. Povinností žalovaného bylo zjistit všechny podstatné okolnosti a přihlížet k tomu, co vyšlo v řízení najevo, to však neučinil, ke všem rozhodným skutečnostem nepřihlédl a v důsledku toho zjistil skutkový stav neúplně. V návaznosti na to žalobce shrnul důvody své žádosti o mezinárodní ochranu, o kterou žádal z obavy před jednáním strany známého, jehož syn byl zraněn při autonehodě zaviněné žalobcem. Tento známý žalobci vyhrožoval, opakovaně ho fyzicky napadal a chtěl po něm peníze. Žalobce ve snaze uhradit chlapcovu léčbu prodal svůj dům, avšak trestní oznámení na otce zraněného chlapce nepodal, protože to byl policista, navíc při jednom z konfliktů, který skončil rvačkou, žalobce skončil na 28 dnů ve vazbě a byl obviněn z napadení pracovníka státního orgánu. Právě z těchto důvodů žalobce obává se návratu do země původu.
3. Žalobce dále namítal, že rozhodnutí je v rozporu s ustanovením § 68 odst. 3 správního řádu, neboť je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, přičemž argumentace podporující tento žalobní bod se v zásadě mísila s výše uvedenými důvody nedostatečně zjištěného skutkového stavu.
4. Žalobce rovněž namítal porušení § 14a zákona o azylu, neboť měl za to, že kvůli nebezpečí vážné újmy v zemi původu by splňoval podmínky pro udělení doplňkové ochrany. Nedomnívá se, že by v jeho případě bylo možno považovat Gruzii za bezpečnou zemi původu. 
5. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě odkázal na závěry napadeného rozhodnutí, které shledal za zákonné a podepřené dostatečně zjištěnými skutečnostmi. Nesouhlasil s námitkou, že by v řízení nepřihlédl ke všem rozhodným skutečnostem, naopak se žádostí odpovědně zabýval, leč žalobce neuvedl azylově relevantní důvody, ani neprokázal, proč v jeho případě nelze Gruzii považovat za bezpečnou zemi původu. Žalovaný naopak s poukazem na shromážděné podklady zdůraznil, že Gruzie splňuje kritéria hodnocení bezpečné země původu, přičemž v takovém případě bylo na žalobci, aby vyvrátil, proč tomu tak v jeho případě není. Žalovaný vyslovil názor, že se žalobce podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany spíše snaží vyřešit svoje osobní spory s otcem zraněného chlapce, aniž by se k tomu pokusil využít prostředků státní ochrany v zemi původu. Namísto toho však zvolil vycestování a následné podání žádosti o mezinárodní ochranu, a tedy bylo na něm prokázat, proč prostředky ochrany v zemi původu využít nemohl. K otázce doplňkové ochrany žalovaný dodal, že v případě vyhodnocení bezpečné země původu se neposuzuje, zda by žadatel mohl být vystaven pronásledování ve smyslu § 12 zákona o azylu, nebo zda mu hrozí vážná újma ve smyslu § 14a zákona o azylu, jejichž zkoumání je zjevně nadbytečné. Žalovaný uzavřel, že v případě žalobce došlo jednoznačně k naplnění důvodů pro zamítnutí jeho žádosti, a proto navrhl, aby žaloba byla zamítnuta.

III. Skutková zjištění z obsahu správního spisu

6. Ze správního spisu soud zjistil následující relevantní skutečnosti:
7. Žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany dne  9. 9. 2019 v přijímacím středisku cizinců zastávka, kde se prokázal platným gruzínským cestovním pasem. Prohlásil, že do České republiky přicestoval letecky z Gruzie letecky dne 13. 7. 2019, hlásí se ke gruzínské národnosti, je pravoslavného vyznání, o politiku se nezajímá.  V době podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany bylo vůči žalobci vedeno řízení o správním vyhoštění.
8. Dne 13. 9. 2019 byl s žalobcem proveden pohovor, v němž na dotaz, proč žádá o mezinárodní ochranu až v září, když do Česka přicestoval již v červenci, žalobce uvedl, že dostal výjezdní příkaz a nevěděl, jak si svůj pobyt legalizovat, nicméně se chtěl vrátit do Gruzie a tam si legalizaci pobytu prodloužit. Na dotaz, co mu v tom bránilo, odpověděl, že  neměl peníze na cestu, a kdyby vycestoval do Gruzie, tak by se stejně hned vrátil. Připustil, že všechno je spojeno s penězi. V České republice chtěl začít legálně pracovat, vyhoštění dostal až poté, co pracovat začal a co byl kontrolován, a teprve tehdy se dozvěděl, že k práci potřebuje povolení. K důvodům vycestování z Gruzie (jež označil současně za azylové důvody) uvedl, že měl nehodu v autě, ve kterém s ním seděl dvanáctiletý syn jeho příbuzného. Chlapec byl hodně zraněný, žalobce proto prodal svůj dům, aby se chlapec mohl jet léčit do Turecka, avšak úplně se nevyléčil. Otec zraněného chlapce žalobci vyhrožoval, ten nechtěl větší konflikt, a proto odešel. K nehodě mělo dojít dne 24. 2. 2016, k výhružkám mělo docházet od dubna 2016, měly spočívat v tom, že otec zraněného chlapce žalobci vyhrožoval, že jestli nepodnikne vše, aby chlapce postavil na nohy, tak skončí ve stejném stavu. Žádal o odvoz chlapce do Německa, ale to nebylo v žalobcových možnostech. Žalobce se pokoušel řešit situaci i přestěhováním se z Tbilisi do Batumi, kde žije jeho sestra, ale i tam si jej otec zraněného chlapce našel. Jednou došlo i k fyzickému napadení a musela zasahovat policie. Tehdy se poprali v Batumi a žalobce byl po příjezdu policie 28 dnů zadržen kvůli obvinění z napadení policisty, ale během vyšetřování se přišlo na to, že se žalobce pouze bránil, a proto byl propuštěn. K dotazu ohledně obrácení se na polici žalobce připustil, že by se na policii obrátit mohl, pokud by to stihl, ale otec zraněného chlapce mu pořád vyhrožuje a žalobce má strach, že by to nestihl, naopak se obává, aby otci zraněného chlapce neublížil tak, že on sám (žalobce) skončí ve vězení. Stížnost na postup policie nebo obrácení se na nadřízené složky by dle žalobce nic nevyřešily.
9. Ze správního spisu dále vyplývá, že žalovaný shromáždil podklady pro posouzení situace v Gruzii, konkrétně studii ze dne 3. 7. 2018 nazvanou jako Bezpečnostní a politická situace v zemi, studii ze dne 30. 4. 2019 nazvanou Hodnocení Gruzie jako bezpečné země původu. Dle údajů obsažených v těchto podkladech je Gruzie hodnocena jako země, která je od roku 1994 signatářem základních lidskoprávních úmluv (mj. též Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání Mezinárodního paktu o občanských a politických právech). Poslední ozbrojený konflikt proběhl v roce 2008 s Ruskem, v důsledku toho jsou na centrální vládě fakticky nezávislé oblasti Abcházie a Jižní Osetie fakticky spadají pod kontrolu Ruské federace. V Gruzii obecně ani soustavně nedochází k pronásledování z důvodu politických práv, ani k trestům či k hrozbě svévolného násilí. Dle gruzínských zákonů nelze udělit trest smrti. Neúspěšní žadatelé o mezinárodní ochranu nejsou v případě návratu v Gruzii nijak postihováni, pouze pokud došlo k jejich návratu v důsledku vyhoštění, tak gruzínská policie shromažďuje údaje o důvodech vyhoštění pro statistické účely. V Gruzii existuje reálná možnost obrátit se na policii v případě poškození způsobeného trestnou činností, efektivita vyšetřování je takovém případě ovlivněna mnoha faktory, obecně nelze říci, zda by byla méně či více efektivní v porovnání se zeměmi EU, v případě nečinnosti policie či protiprávního jednání policistů se lze obrátit se stížností na Generální inspekci policie, v případě nečinnosti státních zástupců či jejich protiprávního jednání se lze obrátit se stížností na Generální inspekci Hlavní prokuratury Gruzie. Prošetřování probíhá standardně jako v kterékoliv jiné zemi. Nedostatky v oblasti lidských práv jsou spatřovány v nedostatečně nezávislém a nestranném soudnictví, v porušování soukromí a násilí vůči osobám z komunity leseb, gayů, bisexuálů a transgender osob, v souvislosti s posledním volbami byl pozorován velký vliv oligarchů.
10. Dne 2. 10. 2019 byl žalobce s výše uvedenými podklady seznámen a byl vyzván, aby sdělil, zda jim porozuměl, zda se k nim chce vyjádřit a zda navrhuje jejich doplnění. Žalobce nic z uvedeného nenavrhl. Žalovaný následně vydal napadené rozhodnutí.

IV. Posouzení věci krajským soudem

11. Soud posoudil žalobu v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů. Soud musel zohlednit článek 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“), který vyžaduje, aby soudy prvního stupně přezkoumávající rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany postupovaly dle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu. Členské státy Evropské unie byly povinny výše uvedený závazek transponovat do vnitrostátního právního řádu do 20. 7. 2015 (viz čl. 51 odst. 1 procedurální směrnice), Česká republika však tuto transpozici neučinila, a proto má zmiňovaný článek přímý účinek a je třeba jej aplikovat i na nyní posuzovanou věc, neboť žádost o mezinárodní ochranu byla podána po datu 20. 7. 2015 (čl. 52 odst. 1 věta první procedurální směrnice). Procesní pravidla vyplývající z čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice se proto prosadí na úkor § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Soud proto vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku.
12. Soud o žalobě rozhodoval podle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, neboť v reakci na výzvu soudu spojenou s odpovídajícím poučením účastníci řízení nesdělili, že ve věci požadují nařídit jednání.
13. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí dle shora uvedených kritérií dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.
14. Předně je třeba zdůraznit, že žalobní body jsou postaveny na velmi všeobecných tvrzeních. Žalobce v zásadě pouze vyjmenovává povinnosti správních orgánů, které považuje za porušené či nedodržené, aniž by blíže objasnil, jak konkrétně se jím vytýkané pochybení mělo projevit právě v řízení o jeho žádosti. V tomto směru je však žaloba argumentačně velmi chudá a v podstatě jde spíše jen o vyjádření nesouhlasu s výsledkem řízení o žádosti.
15. Příkladem chudé argumentace je namítaná nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Kromě tvrzení, že je povinnosti správního orgánu své rozhodnutí řádně odůvodnit ve smyslu § 68 odst. 2 správního řádu a všeobecného vyjádření nesouhlasu s napadeným rozhodnutím, není v žalobě uvedeno v podstatě nic, z čeho by bylo možno dovodit, jaké konkrétní skutečnosti považuje žalobce za nezohledněné či zcela opomenuté. S ohledem na to soudu nezbývá než konstatovat, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zcela zřejmé, z jakých skutečností žalovaný vycházel, jak se vypořádal s žalobcem uváděnými důvody pro udělení mezinárodní ochrany a jaké právní hodnocení ve vztahu k tomu učinil. Z těchto hledisek lze napadené rozhodnutí považovat za zcela přezkoumatelné.
16. V zásadě totéž lze uvést i ve vztahu k dalšímu žalobnímu bodu. Tvrdí-li žalobce, že žalovaný neúplně zjistil skutkový stav a že nepřihlédl ke všem rozhodným skutečnostem (což je v zásadě středobodem celé žaloby), pak by měl žalobce také uvést, v čem měla jím tvrzená neúplnost spočívat a jak by měl správně zjištěný skutkový stav vypadat, případně jaké konkrétní skutečnosti byly pominuty a jaký odlišný skutkový závěr jimi měl být zjištěn. Pouhé připomenutí a zopakování azylového příběhu (zranění chlapce nezletilého chlapce při autonehodě a následné opakované výhružky jeho otce pracujícího jako policista) bez uvedení jiných konkrétních souvislostí samo o sobě nemůže představovat dostatečnou oporu pro tvrzení, že skutkový stav nebyl dostatečně zjištěn. Soud konstatuje, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný se žalobcem popsaným příběhem zabýval, avšak nevyhodnotil jej jako důvod pro udělení azylu. Toto negativní zhodnocení žalobcem uváděných skutečností však samo o sobě nelze považovat za neúplné zjištění skutkového stavu v důsledku nezohlednění všech rozhodných skutečností.
17. Soud souhlasí se závěrem žalovaného, že problémy spojené s výhrůžkami člověka, jehož syn byl žalobcem před čtyřmi lety zraněn při autonehodě, spadají do kategorie protiprávního jednání soukromých osob a samy o sobě nevypovídají nic o počínání gruzínských orgánů veřejné moci. Jestliže si žalovaný obstaral odborné poznatky o situaci v Gruzii, z nichž vyplynulo, že zde fungují policejní orgány a že vyšetřování probíhá obdobně jako v jiné zemi s různou mírou úspěšnosti, pak dospěl ke zcela správnému závěru, že žalobce své problémy s vyděračským jednáním otce zraněného chlapce mohl řešit obrácením se na orgány v zemi původu. Za této situace bylo skutečně na žalobci, aby alespoň tvrdil, proč této možnosti využít nemohl. Žalobce však tuto nemožnost zdůvodnil pouze tím, že otec zraněného chlapce je policista. To však dle soudu samo o sobě nenasvědčuje tomu, že by docházelo k nějakému nežádoucímu jednání ze strany státních orgánů, neboť z kontextu žalobcem vylíčeného příběhu jednoznačně vyplývá, že otec zraněného chlapce vystupoval vůči žalobci jako soukromá osoba a své výhružky vůči žalobci neuplatňoval z titulu funkce policisty. To, že otec zraněného chlapce pracoval jako policista, tedy byla spíše jen shoda okolností, a nikoliv výsledek koordinované činnosti gruzínských bezpečnostních složek. Pohrůžky či násilné projevy vůči žalobci tak evidentně byly pouze neadekvátním jednání jedince živícího se jako policista na životní situaci a zjevně neměly nic společného s činností gruzínských státních orgánů. V žalobcem vylíčeném příběhu naopak nefiguruje jediná událost, která by naznačovala, že by člověk vyhrožující žalobci byl nějak kryt či protěžován svými kolegy od policie, nebo by měl z titulu funkce policisty zajištěnu nějakou „nedotknutelnost“. Naopak, žalobce při popisu událostí týkající se jeho zadržení kvůli rvačce s tímto mužem uvedl, že byl sice 28 dní v cele, nicméně během vyšetřování se ukázalo, že se pouze bránil, a proto byl propuštěn. To však nasvědčuje tomu, že systém zafungoval správně a že ze strany bezpečnostních složek nebyl žalobce specificky postihován jen kvůli tomu, že měl konflikt s osobou zaměstnanou jako policista. Soud zdůrazňuje, že ani v rámci trestního řízení podle zákonů České republice by v případě rvačky na veřejnosti nebylo vyloučeno dočasné omezení na svobodě (ať už pouze formou zadržení policí po dobu 48 hodin či následného rozhodnutí soudu o vazbě), přičemž v případě konfliktu s osobou pracující jako policista by nepochybně byla prověřována i varianta, zda nešlo o násilné jednání vůči úřední osobě ve smyslu § 127 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 325 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na uvedené se tedy žalobcem vylíčený příběh ani v nejmenším nenasvědčuje tomu, že by gruzínské státní orgány systémově omezovaly jedince jejich pronásledováním za uplatňování politických práv nebo z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Soud proto uzavírá, že žalovaný zcela správně vyhodnotil, že žalobce mohl svou situaci řešit obrácením se na policejní (či jiné bezpečnostní) orgány v zemi původu, a tedy jeho příběh nepředstavuje žádný z azylově relevantních důvodů (§ 12 zákona o azylu).
18. Pokud jde o důvody o udělení doplňkové ochrany, pak je pravdou, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí není konkrétní pasáž zabývající se výslovně touto otázkou. Nicméně z kontextu jiných částí odůvodnění, v nichž žalovaný cituje závěry studií o situaci v zemi původu, lze dovodit, že Gruzii hodnotil jako bezpečnou zemi a že nic nenasvědčuje tomu, proč by zrovna pro žalobce bezpečnou zemí být neměla. V takto koncipovaném odůvodnění soud shledává dostatečně přesvědčivou oporu pro závěr, že důvody pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu § 14a zákona o azylu v případě žalobce skutečně dány nejsou. Lze připomenout, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy či správní nebudují vlastní závěry na oponentuře jednotlivých skutečností, pokud proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08). Soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí takový ucelený argumentační systém shledal. Tvrdí-li žalobce, že žalovaný nesprávně hodnotil Gruzii jako bezpečnou zemi původu, pak měl uvést, z čeho tak usuzuje, resp. proč žalovaným shromážděné studie o situaci v zemi původu považuje za nedostatečné či nevěrohodné. V tomto směru však žalobce argumentoval pouze tím, že mu v zemi původu hrozí újma. Soud zdůrazňuje, že důvodem pro udělení doplňkové ochrany není jakékoliv újma, ale pouze újma spadající pod výčet uvedený v ustanovení § 14a odst. 2 zákona o azylu, přičemž újma spočívající ve výhružkách či násilném jednání soukromé osoby pod tento zákonný výčet rozhodně nespadá. Žalovaný tedy nepochybil, pokud žalobci neudělil mezinárodní ochranu ani ve formě doplňkové ochrany.
19. Soud pro úplnost konstatuje, že ke dni vyhlášení tohoto rozsudku mu nejsou známy žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že se bezpečnostní situace v Gruzii nějak zásadně změnila.
20. S ohledem na výše uvedené soud uzavírá, že neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů za důvodný, a proto žalobu zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).
21. O náhradě nákladů řízení aplikoval ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci nebyl úspěšný. Procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec úřední činnosti nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Praha 9. března 2020

Mgr. Josef Straka, v. r.

samosoudce