[OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK]59 A 118/2018 - 52
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedkyně
Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL.M., a Mgr. Zdeňka Macháčka ve věci
žalobce: XX narozen XX
státní příslušnost Ukrajina
bytem XX
zastoupen advokátem Mgr. Pavlem Čižinským
sídlem Baranova 1026/33, Praha 3
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců
sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 11. 2018, č. j. MV-34887-6/SO-2018
takto:
I. Žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech
pobytu cizinců, ze dne 21. 11. 2018, č. j. MV-34887-6/SO-2018, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
1. Žalobce se domáhá přezkumu shora označeného rozhodnutí žalované, jímž žalovaná zamítla jeho
odvolání a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen
„ministerstvo“) ze dne 24. 1. 2018, č. j. OAM-21538-15/DP-2017, o zamítnutí žádosti
o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny pro nesplnění podmínky dle § 42a
odst. 6 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
2. Žalobce i jeho rodiče a nezletilá sestra (jak je soudu známo z úřední činnosti – spisu
sp. zn. 59 A 119/2018) na území ČR pobývali na vízum za účelem strpění s platností
od 27. 7. 2017 do 24. 10. 2017. Dne 3. 8. 2017 žalobce podal žádost o povolení k dlouhodobému
pobytu za účelem sloučení rodiny. Z žádosti vyplynulo, že žalobce žádá o povolení jako syn
rodičů s povoleným pobytem, jiného nositele pobytového oprávnění neoznačil. Téhož dne podali
jeho rodiče žádost o povolení k dlouhodobému pobytu – zaměstnanecké karty. Tato skutečnost
je soudu známa nejen ze žaloby, ale též z úřední činnosti, konkrétně ze spisů
sp. zn. 59 A 19/2018 a 59 A 20/2018, v těchto věcech soud projednával žaloby rodičů žalobce
proti rozhodnutím o zastavení řízení o žádostech o zaměstnanecké karty. V průběhu správního
řízení se žalobce k věci ani shromážděným podkladům nevyjádřil.
3. Rozhodnutím ze dne 24. 1. 2018 ministerstvo zamítlo žalobcovu žádost o povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny, neboť žalobce nesplňuje podmínku § 42a
odst. 6 písm. a) cizineckého zákona. Ministerstvo konstatovalo, že žalobce byl oprávněn podat
žádost, protože splňuje podmínku dle § 42a odst. 1 ve spojení s § 42a odst. 5 zákona o pobytu
cizinců – jeho rodiče mají tzv. fikci pobytu dle § 47 odst. 4 zákona o pobytu cizinců.
Protože ale nedisponují povolením k trvalému pobytu (ve správním spise doloženo zamítavými
rozhodnutími ministerstva ze dne 28. 6. 2017 ve spojení s rozhodnutími žalované
ze dne 20. 10. 2017), ani povolením k dlouhodobému pobytu, nebyla splněna podmínka
ve smyslu § 42a odst. 6 písm. a) tohoto zákona. Ministerstvo uvedlo, že rodiče žalobce jsou
ve stejném postavení jako žalobce, protože též žádají o povolení k dlouhodobému pobytu.
Pro nesplnění zákonem stanovených podmínek ministerstvo žádost zamítlo s odkazem na § 51
odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu.
4. Proti uvedenému rozhodnutí se žalobce bránil odvoláním, v němž namítal chybný výklad § 42a
odst. 6 zákona o pobytu cizinců.
5. Žalovaná rozhodnutím ze dne 21. 11. 2018 odvolání zamítla a prvostupňové rozhodnutí
potvrdila. Žalovaná se ztotožnila s argumentací ministerstva, konstatovala, že ke dni podání
žádosti ani vydání rozhodnutí neměli rodiče žalobce na území povolený pobyt ve smyslu § 42a
odst. 6 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Nesplnění podmínky ustanovení § 42a odst. 6 zákona
o pobytu cizinců musí mít za následek zamítnutí žádosti. Žalovaná dodala, že § 42a zákona
o pobytu cizinců nikde nestanovuje, že v případě nesplnění ani jedné podmínky podle § 42a odst.
6 uvedeného zákona bude muset být žádost cizince posouzena na základě jiných kritérií
nebo například na základě správního uvážení správního orgánu. A doplnila, že by bylo v rozporu
s účelem zákona, kdyby povolení k dlouhodobému pobytu za účelem soužití rodiny na území
bylo vydáno všem členům rodiny, aniž by kdokoli z nich byl držitelem pobytového oprávnění
za jiným účelem.
II. Žaloba
6. Ve včasné žalobě žalobce namítal, že žalovaná se nevypořádala s argumentem týkajícím se vztahu
mezi odst. 1 a odst. 6 ustanovení § 42a zákona o pobytu cizinců, proto je rozhodnutí
nepřezkoumatelné.
7. Žalobce dále nesouhlasil s právním posouzením věci. Správní orgány chybně vyložily vztah § 42a
odst. 6 písm. a) zákona o pobytu cizinců k § 42a odst. 1 téhož zákona. Žalobce uvedl, že v době
podání žádosti podmínku odst. 1 splňoval, připustil, že současně ani ke dni podání žádosti
ani ke dni vydání některého z rozhodnutí nesplňoval podmínku dle odst. 6. Ustanovení odst. 1 je
širší než ustanovení odst. 6, což lze vyložit tak, že v množině těch, kteří jsou oprávněni požádat,
existuje podmnožina těch, kdo mají na získání povolení k pobytu za účelem sloučení rodiny
právní nárok. Ti, kdo do této podmnožiny nespadají, tak právní nárok sice nemají, avšak samotná
tato okolnost (tj. absence právního nároku) nemůže představovat důvod pro zamítnutí.
Podle žalobce většina pobytových institutů je nastavena tak, že žadatelům není ani v případě
splnění všech zákonných podmínek přiznán na získání pobytového oprávnění právní nárok,
přesto nedochází k automatickému zamítání jen proto, že tento právní nárok není dán.
Tedy nesplnění podmínek dle § 42a odst. 6 zákona o pobytu cizinců nemůže být důvodem
pro zamítnutí žádosti, pokud cizinec současně splňuje podmínky dle § 42a odst. 1 téhož zákona.
8. Žalovaná se v rozhodnutí nezabývala přiměřeností zamítavého rozhodnutí, jak to vyplývá
z (nepřímého účinku) čl. 17 směrnice Rady 2003/86/ES o právu na sloučení rodiny
a jak to dovodila judikatura z Úmluvy o právech dítěte. Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. 6 Azs 422/2017-29. Podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte
by primárním hlediskem při jakékoli činnosti orgánů veřejné moci týkající se dětí měl být nejlepší
zájem dítěte, jak vyplývá např. z rozsudku velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva
(„ESLP“) ze dne 6. 7. 2010, Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, stížnost č. 41615/07, bod 135,
a též z rozsudku ESLP ze dne 8. 11. 2016, El Ghatet proti Švýcarsku, stížnost č. 56971/10, bod
46-47. Správní orgány měly zhodnotit i otázku, které prostředí je pro výchovu a život žalobce
příznivější a zda je v jeho zájmu opustit ČR a vycestovat na Ukrajinu.
9. S ohledem na tyto důvody žalobce navrhoval, aby soud napadené rozhodnutí žalované zrušil,
vrátil jí věc k dalšímu řízení a přiznal mu právo na náhradu nákladů řízení.
III. Vyjádření žalované
10. V písemném vyjádření k žalobě žalovaná uvedla, že vztahem § 42a odst. 1 a odst. 6 zákona
o pobytu cizinců se zabývala na str. 4 rozhodnutí. Setrvala na závěru, že správní orgán může
pobytové oprávnění udělit pouze, pokud jsou zákonem stanovené podmínky § 42a odst. 6
uvedeného zákona splněny. K námitce neposouzení přiměřenosti žalovaná konstatovala,
že směrnice 2003/86/ES se na žalobce nevztahuje, neboť z čl. 3 odst. 1 vyplývá, že se zabývá
cizinci, kteří jsou členy rodiny státních příslušníků třetích zemí, kteří již na území pobývají
na základě platného pobytového oprávnění. Cílem směrnice není legalizovat pobyt těm, kteří mají
na území státu rodinné příslušníky bez platného pobytového oprávnění, případně kteří se všichni
žádají sloučit navzájem za účelem sloučení rodiny. Zákon o pobytu cizinců neobsahuje žádné
ustanovení, které by stanovovalo v daném případu posuzovat žádost o dlouhodobý pobyt
za účelem sloučení rodiny ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců. Žalobcem uvedené
rozsudky se nevtahují na případy, kdy dítě žádá o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem
sloučení rodiny, aniž by jakýkoli člen rodiny měl platné pobytové oprávnění. Žalovaná navrhla,
aby soud žalobu pro nedůvodnost zamítnul.
IV. Posouzení věci krajským soudem
11. Napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející přezkoumal krajský soud v řízení
dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisu (dále jen „s. ř. s.“), v rozsahu v mezích uplatněných žalobních bodů
podle § 75 odst. 2 s. ř. s., přitom vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s.
12. Předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí, kterým byla žalobci zamítnuta žádost podaná
podle § 42a odst. 1 zákona o pobytu cizinců pro nesplnění podmínky § 42a odst. 6 písm. a)
uvedeného zákona.
13. Podle § 42a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 14. 8. 2017 platilo, že žádost
o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území je oprávněn podat cizinec,
který je
a) manželem cizince s povoleným pobytem,
b) nezletilým nebo zletilým nezaopatřeným dítětem cizince s povoleným pobytem,
c) nezletilým nebo zletilým nezaopatřeným dítětem manžela cizince s povoleným pobytem,
d) nezletilým cizincem, který byl cizinci s povoleným pobytem na území nebo jeho manželu rozhodnutím
příslušného orgánu svěřen do náhradní rodinné péče, nebo který byl cizincem s povoleným pobytem na území
nebo jeho manželem osvojen anebo jehož poručníkem nebo manželem jeho poručníka je cizinec s povoleným
pobytem na území, pokud se bude péče o nezletilého cizince vykonávat na území,
e) rodičem nezletilého cizince, kterému byl udělen azyl podle zvláštního právního předpisu2); nemá-li tento nezletilý
cizinec rodiče, je oprávněn žádost podat jiný jeho přímý příbuzný ve vzestupné linii, a není-li takového příbuzného,
je žádost oprávněn podat poručník nezletilého cizince,
f) osamělým cizincem starším 65 let nebo bez ohledu na věk cizincem, který se o sebe nedokáže ze zdravotních
důvodů sám postarat, jde-li o sloučení rodiny s rodičem nebo dítětem s povoleným pobytem na území.
Podle odst. 4 uvedeného ustanovení cizinec podle odstavce 1, kterému byl na území povolen pobyt
nebo udělen azyl, se pro účely tohoto zákona považuje za nositele oprávnění ke sloučení rodiny.
Podle § 46a odst. 6 zákona o pobytu cizinců povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny se cizinci udělí, jestliže
a) cizinec, se kterým má být umožněno společné soužití rodiny, je držitelem povolení k dlouhodobému pobytu nebo
povolení k trvalému pobytu a pobývá na území po dobu nejméně 15 měsíců; jde-li o sloučení manželů, současně
musí každý z nich dosáhnout věku 20 let,
b) cizinec, se kterým má být umožněno společné soužití rodiny, pobývá na území po dobu nejméně 6 měsíců a je
držitelem povolení vydaného podle § 42g,
c) manželu, se kterým má být umožněno společné soužití rodiny, byl udělen azyl podle zvláštního právního
předpisu2), pokud manželství vzniklo před jeho vstupem na území,
d) nezletilému cizinci, se kterým má být umožněno společné soužití rodiny, byl udělen azyl podle zvláštního
právního předpisu2),
e) jde o cizince podle odstavce 1 písm. d) nebo f), nebo
f) cizinec, se kterým má být umožněno společné soužití rodiny, je držitelem modré karty.
14. Předně soud uvádí, že napadené rozhodnutí žalované netrpí nepřezkoumatelností pro nedostatek
důvodů ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Žalovaná se s odvolací argumentací žalobce
vypořádala dostačujícím způsobem na str. 3 a 4 rozhodnutí. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývají
důvody, pro které měla žalovaná za to, že v případě nesplnění zákonných podmínek dle § 42a
odst. 6 zákona o pobytu cizinců ministerstvo nemá žádný prostor pro správní uvážení ohledně
udělení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny.
15. Otázka, zda byl žalobce oprávněn podat žádost o povolení k dlouhodobému pobytu, není
předmětem sporu. Správní orgány dovodily, že žalobce splňoval podmínku stanovenou v § 42a
odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť se jednalo o nezletilé dítě cizince s povoleným
pobytem, protože rodičům svědčila fikce pobytu ve smyslu § 47 odst. 4 zákona o pobytu cizinců.
Tomuto závěru se žalobce nebrání. Nesporuje ani, že nebyla splněna žádná z podmínek § 42a
odst. 6 zákona o pobytu cizinců. Správní orgány správně odůvodnily, že ani podmínka stanovená
v § 42a odst. 6 písm. a) zákona o pobytu cizinců splněna nebyla, neboť rodiče žalobce nejsou
držiteli povolení k dlouhodobému pobytu ani trvalému pobytu (srov. též rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 7. 3. 2018, č. j. 1 Azs 268/2017-22, rozsudky NSS dostupné
na www.nssoud.cz).
16. Jestliže není splněna žádná z podmínek, za nichž se cizinci povolení k dlouhodobému pobytu
za účelem sloučení rodiny podle § 46a odst. 6 zákona o pobytu cizinců udělí, a contrario
a v souladu s § 51 odst. 3 správního řádu ministerstvo podanou žádost zamítne. Z žádné zákonné
normy ani právních zásad nelze dovodit, že v případě, kdy cizinci nevznikne právní nárok
na udělení povolení k pobytu pro nesplnění zákonných podmínek § 46a odst. 6 zákona o pobytu
cizinců, by přesto mohlo ministerstvo na základě správního uvážení povolení udělit. Takový
postup by odporoval zásadě legality dle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,
dle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem,
a to způsobem, který zákon stanoví. Žalovaná případně odkázala i na § 2 odst. 2 správního řádu.
Výklad, kterého se dovolává žalobce, by zcela popřel smysl § 46a odst. 6 zákona o pobytu cizinců,
v němž zákonodárce stanovil podmínky, které musí cizinec splnit, aby mu bylo příslušné povolení
k pobytu uděleno.
17. Nedůvodná je i námitka, v níž žalobce správním orgánům obou stupňů vytýká absenci posouzení
přiměřenosti dopadů rozhodnutí. Soud se v tomto směru ztotožňuje s názorem žalované,
že v projednávané věci nebylo povinností správního orgánu zabývat se posouzením přiměřenosti
dopadů rozhodnutí ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců. Toto posouzení není automaticky
spojeno s každým rozhodnutím vydávaným dle zákona o pobytu cizinců. Z rozsudků Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 11. 2015, č. j. 6 Azs 226/2015-27, jakož i ze dne 4. 1. 2017,
č. j. 9 Azs 288/2016-30, vyplývá, že § 174a zákona o pobytu cizinců stanoví pouze to, jakými
okolnostmi se má správní orgán zabývat v případech, kdy je povinen zkoumat přiměřenost
dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona. K jeho k aplikaci může dojít tehdy, pokud některé
ustanovení zákona správnímu orgánu v konkrétním případě povinnost zkoumat přiměřenost
dopadů rozhodnutí ukládá.
18. Tak tomu v případě rozhodování o žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem
společného soužití rodiny na území není. Ustanovení § 42a zákona o pobytu cizinců správnímu
orgánu neukládá povinnost zabývat se při vydání zamítavého rozhodnutí o žádosti cizince
o udělení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území
přiměřeností dopadů takového rozhodnutí. Je to ostatně logické, protože případné posouzení
dopadů tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince nemůže nijak ovlivnit
závěr o nesplnění některé z podmínek, jimiž zákon podmiňuje vydání kladného rozhodnutí
o takovém typu žádosti. Podmínky tohoto ustanovení jsou nastaveny tak, že zákonodárce
předpokládal, že nebudou-li naplněny podmínky pro vydání povolení k dlouhodobému povolení
za účelem společného soužití rodiny, nelze u zamítavého rozhodnutí předpokládat zásah
do soukromého a rodinného života cizince.
19. Dovolává-li se žalobce aplikace čl. 17 Směrnice Rady 2003/86/ES, soud ve shodě se žalovanou
uvádí, že tuto směrnici nelze na případ žalobce vztáhnout, neboť dle čl. 3 odst. 1 se týká
příslušníků třetích zemí, kteří jsou členy rodiny státních příslušníků třetích zemí s povoleným
pobytem na území.
20. Dále soud uvádí, že mu je známa judikatura Nejvyššího správního soudu, podle které je třeba
posuzovat přiměřenost zamítavého rozhodnutí do soukromého a rodinného života přímo
na základě čl. 8 Úmluvy ochraně lidských práv a svobod, a to ve vztahu k rozhodování o žádosti
o povolení k přechodnému pobytu (srov. rozsudek ze dne 20. 9. 2008, č. j. 10 Azs 127/2018-30,
jež odkazuje na předchozí judikaturu Nejvyššího správního soudu ve věcech zamítnutí žádosti
o povolení k přechodnému pobytu z důvodu, že žadatel nesplňuje podmínku dle § 15a zákona
o pobytu cizinců). Rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018,
č. j. 6 Azs 422/2017-29, jehož se žaloba dovolává, hovořil o povinnosti zvážit přiměřenost
dopadu každého rozhodnutí podle § 77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců do těchto práv,
i když zákonodárce výslovně v zákoně nezakotvil, neboť tento závazek vyplývá z čl. 8 Úmluvy
o ochraně lidských práv a svobod. V posledně uvedeném rozsudku Nejvyšší správní soud
současně konstatoval, že je povinností žadatele na takové okolnosti upozornit s tím, že pokud
jeho vyjádření zůstala pouze v obecné rovině, nelze správním orgánům vytýkat, že přiměřenost
dopadů rozhodnutí neposoudily.
21. V souzené věci v průběhu celého správního řízení žalobce nic konkrétního ve vztahu k možným
dopadům negativního rozhodnutí o žádosti správním orgánům nesdělil. Nebyly tu žádné
skutečnosti, které by bylo namístě z hlediska čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod,
resp. z hlediska čl. 3 Úmluvy o právech dítěte v rozhodnutí správních orgánů vypořádat.
To ostatně odpovídá tomu, že žadatelem byl nezletilý cizinec pobývající na území ČR na základě
víza za účelem strpění, jehož rodiče neměli na území ČR rovněž povolen pobyt a svědčila jim
fikce pobytu, jak bylo uvedeno výše.
V. Závěr a náklady řízení
22. Na základě shora přijatých důvodů soud žalobu zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s. Ve věci soud
rozhodoval, aniž nařídil ústní jednání, v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s., za výslovného souhlasu
žalobce a presumovaného souhlasu žalovaného.
23. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 věta prvá s. ř. s., podle něhož má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
24. V souzeném případu měl úspěch žalovaný správní orgán, ten náhradu nákladů řízení
nepožadoval, ostatně mu ani žádné náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly, soud proto
vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení.
Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem
Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje
se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty
na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den.
Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných
náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu
a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,
jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické
vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.