[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou ve věci

žalobce:  A. H., nar. X, státní příslušnost X, ev. č. X, t. č. v ZZC Balková, 331 65  Balková,

zastoupené: Organizací pro pomoc uprchlíkům, obecným zmocněncem, sídlem Kovářská 4, 190 00  Praha 9,

proti

žalované:  Ministerstvo vnitra, sídlem Nad štolou 936/3, 170 00  Praha,

v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 12. 2019 č. j. OAM-508/LE-BA04-BA04-PS-2019,

takto:

1. Žaloba se zamítá.

2. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo rozhodnuto podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“) o jeho zajištění v zařízení pro zajištění cizinců a doba zajištění byla stanovena podle § 46a odst. 5 téhož zákona do 13. 4. 2020.
2. V podané žalobě žalobce předně namítal, že žalovaný porušil ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, neboť žalobce neměl reálnou možnost požádat o mezinárodní ochranu dříve než v zařízení pro zajištění cizinců a neexistují oprávněné důvody domnívat se, že žádost byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění; § 47 odst. 1 zákona o azylu, neboť správní orgán mohl za daných skutkových okolností rozhodnout o uložení některého ze zvláštních opatření; § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, neboť žalovaný nezjistil stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to ve spojení s § 2 odst. 2 správního řádu, neboť žalovaný nezohlednil individuální okolnosti daného případu; konečně ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu, neboť z napadeného rozhodnutí správního orgánu, resp. z odůvodnění nejsou patrné důvody výroku rozhodnutí a úvahy, kterými se správní orgán řídil při hodnocení podkladů pro jeho vydání.
3. Své námitky žalobce odůvodňoval následovně. Žalovaný odůvodnil zajištění žalobce, resp. účelovost jeho žádosti, zejména tím, že žalobce cestoval přes státy EU a jiné evropské země (Řecko a Srbsko), a měl tedy možnost požádat o udělení mezinárodní ochrany v některém z těchto nebo jiných států. Vzhledem k tomu, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu až po svém zajištění, došel žalovaný k závěru, že žádost o mezinárodní byla podána účelově pouze s cílem vyhnout se hrozícímu zajištění. Žalobce však s tímto závěrem žalovaného nesouhlasil. Vzhledem ke způsobu, jakým žalobce přicestoval do ČR nelze souhlasit s tvrzením správního orgánu, že mohl požádat o mezinárodní ochranu v některém jiném státě EU. Žalobce namítal, že Řecko se dlouhodobě potýká s uprchlickou krizí a počty žadatelů jsou v tomto období nejvyšší od roku 2015. Dlouhodobě zde existují vážné systémové nedostatky a problémy při přijímaní žadatelů o mezinárodní ochranu. Z důvodu dlouhodobě nevyhovujících podmínek nedochází ani k navracení žadatelů o mezinárodní ochranu dle Nařízení Evropského parlamentu a Rady Evropské unie 604/2013 ze dne 26. června 2013. Konstatování správního orgánu o možnosti žalobce požádat v Řecku o mezinárodní ochranu je s ohledem na aktuální situaci při přijímaní žadatelů o mezinárodní ochranu je absurdní. Ke stejnému závěru o nemožnosti požádat o mezinárodní ochranu je nutné dojít i v případě Srbska, které v současné době ani není členským státem EU. Vzhledem k uvedenému je zřejmé, že žalobci nelze klást k tíži skutečnost, že nepožádal o mezinárodní ochranu v jiných zemích. S ohledem na způsob cesty žalobce (cesta v přívěsu nákladního automobilu) a jeho příjezd na území ČR dle žalobce nelze s jistotou tvrdit, že měl reálnou možnost požádat o mezinárodní ochranu dříve než právě na území ČR. Žalovaný se podle něj nikterak nezabýval otázkou, zda měl žalobce reálnou možnost opustit přívěs nákladního automobilu v průběhu přepravy, či zda otevření bylo možné pouze zvenku. Objasnění této skutečnosti měl žalobce za nezbytné k úplnému zjištění skutkového stavu, protože neměl-li žalobce reálnou možnost požádat o mezinárodní ochranu v jiném státě (z důvodu uzavření v přívěsu nákladního automobilu) nelze považovat jeho žádost o mezinárodní ochranu až po zajištění v zařízení pro zajištění cizinců za účelovou. Závěry správního orgánu o možnosti požádat o mezinárodní ochranu v jiném státě EU nelze dle žalobce považovat za dostatečně přesvědčivé a zohledňující situaci žalobce a jeho reálné možnosti.
4. K nedostatečnému odůvodnění rozhodnutí a nemožnosti uložit některé ze zvláštních opatření, žalobce uvedl, že se správní orgán nedopustil jediné samostatné úvahy a přistoupil k zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu čistě na základě toho, že byl zajištěn za účelem správního vyhoštění dle § 124 zákona č. 326/1999 Sb. zákona o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Žalovaný dle žalobce přebral závěry rozhodnutí cizinecké policie o nutnosti zajištění cizince, aniž by samostatně a důkladně zhodnotil, zda za daných skutkových okolností, tj. v situaci, kdy žalobce požádal o mezinárodní ochranu, je důvodné setrvat na závěru o nutnosti zajištění žalobce a není možné uložit některé z mírnějších, zvláštních opatření dle § 47 odst. 1 zákona o azylu. Žalobce má za to, že takový postup správního orgánu je nezákonný. Žalovaný podle žalobce měl znovu a dostatečně zjistit skutkový stav a uvést konkrétní důvody, které ho vedou k závěrům vysloveným v rozhodnutí. Napadené rozhodnutí podle žalobce neobsahuje žádné hlubší úvahy, které by propojovaly závěry žalovaného se skutkovými okolnostmi případu. Žalobce dále nesouhlasil se závěry žalovaného ohledně existence nebezpečí, že se bude vyhýbat své povinnosti z území ČR vycestovat, bude mařit výkon rozhodnutí o vyhoštění, a že podání žádosti o mezinárodní ochranu bylo zapříčiněno pouze snahou vyhnout se tomuto vyhoštění. Žalobci není zřejmé na základě, jakých úvah došel správní orgán k tomuto názoru.
5. Ve vyjádření žalovaný nesouhlasil s podanou žalobou a námitky žalobce měl za neopodstatněné, naopak napadené rozhodnutí považoval za přezkoumatelné. Žalovaný při posouzení důvodů zajištění žalobce v ZZC vycházel z informací pocházejících z předchozí činnosti policie v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona o azylu. Takový postup je legitimní v situaci, kdy žalobcova žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána až po jeho zajištění policií.
6. K námitkám žalobce žalovaný uvedl, že je v zájmu všech států EU, které jsou součástí Schengenského prostoru, aby se na jejich území zdržovali pouze ti cizinci, kteří podmínky vstupu a pobytu na jejich území splnili. V případě žalobce však v předchozím řízení o zajištění Policie ČR poukázala na riziko možného maření nebo ztěžování výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce, z jehož jednání i výroků je zjevný záměr nadále pokračovat ilegálně bez cestovního dokladu v cestě do dalších států EU a Schengenského prostoru, pravděpodobně do SRN. Žalovaný poukázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Azs 89/2019 - 37 ze dne 26. 2019 a č. j. 4 Azs 153/2019 – 30 ze dne 17. 10. 2019, jejichž závěry lze dle žalovaného vztáhnout na žalobcův případ. Závěr o možnosti podat žádost o mezinárodní ochranu dříve, a to jak ve vztahu k území ČR, tak i k dalším státům EU, byl dle žalovaného logickým důsledkem zjištěného stavu věci. Žalobce uvedl, že do návěsu kamionu nastoupil až v Srbsku, ale předtím se pohyboval v Řecku, podle žalovaného tak měl minimálně v tomto konkrétním státě EU nepochybně možnost požádat o mezinárodní ochranu, z vlastní vůle tak ale neučinil a pokračoval v další cestě Evropou bez příslušných dokladů a pobytových oprávnění. Z podané žádosti o mezinárodní ochranu vyplývá, že v Řecku strávil přinejmenším 9 dní. Jeho záměrem bylo odcestovat do Německa, jak ostatně dokládá i jízdenka, uvedená v seznamu policií dočasně zadržených věcí, vyhotoveném dne 18. 12. 2019. Žalovaný dále uvedl, že i kdyby přistoupil na (až v žalobě uplatněnou) variantu, že žalobce nemohl přívěs nákladního auta opustit v průběhu cesty územím některého z dalších (minimálně dvou) států EU, jimiž nutně musel projíždět během cesty ze Srbska do ČR, nelze pominout, že mohl požádat o mezinárodní ochranu v Řecku, kde se zdržoval, ještě než odtud pokračoval do dalších států.
7. K námitce systémových nedostatků v Řecku žalovaný nejprve podotkl, že žalobce nebyl zajištěn za účelem předání do Řecka dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“). Dále k námitce uvedl, že v souladu s výše uvedeným rozsudkem NSS se situace v Řecku, kam lze žadatele o mezinárodní ochranu vracet, zlepšila. Tvrzení žalobce tak dle žalovaného nemá oporu v reálném stavu věci a je jen dalším účelovým krokem směřujícím ke zrušení věcně správného, zákonného a řádně odůvodněného rozhodnutí o jeho zajištění, které mu brání v realizaci jeho původních cestovních záměrů.
8. Žalovaný své vyjádření zakončil konstatováním, že ani policejní orgán neshledal naplnění předpokladů pro možné uplatnění mírnějších donucovacích opatření, neboť by v daném případě nebyla účinná. Ze zjištění policie vyplývá, že žalobce nemá v úmyslu Schengenský prostor opustit, nedisponuje ani dostatečnými finančními prostředky pro zajištění si ubytování, v ČR nemá blízké osoby, známé ani rodinné příslušníky, u nichž by mohl pobývat, a kteří by za něj mohli složit finanční záruku. Nemožnost uložení zvláštních opatření ve smyslu § 47 zákona o azylu byla dle názoru žalovaného v napadeném rozhodnutí dostatečně zdůvodněna. Žalovaný byl dále toho názoru, že přezkoumatelným způsobem uvedl jednotlivé skutečnosti z předchozí pobytové historie žalobce, ze kterých vycházel, a které nenasvědčují tomu, že by se jednání žalobce mělo do budoucna zásadním způsobem měnit. Námitky uvedené v žalobě tak shledal žalovaný jako nedůvodné a navrhl, aby soud žalobu zamítl.
9. Soud o věci rozhodoval bez nařízení ústního jednání, neboť žalovaný souhlasil s projednáním věci bez nařízení soudního jednání, žalobce nařízení soudního jednání ve lhůtě nenavrhl a soud jeho nařízení nepovažoval za nezbytné (§ 46a odst. 8 zákona o azylu věta předposlední před středníkem).
10. Soud neshledal žalobu důvodnou.
11. Podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, který uvádí, že „ ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve“.
12. Žaloba obsahovala dvě stěžejní námitky, za prvé, že nebyly splněny podmínky pro zajištění žalobce podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, za druhé, že žalovaný nesprávně a nedostatečně posoudil možnost uložení zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu. K těmto hlavním námitkám se pak vázaly obecné námitky procesního charakteru nedostatečně zjištěného skutkového stavu a vadného odůvodnění napadeného rozhodnutí.
13. Zvláštním opatřením se podle § 47 odst. 1 zákona o azylu rozumí rozhodnutím ministerstva uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené. Podle odst. 2 zmíněného ustanovení může ministerstvo rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle § 46a odst. 1 nebo § 73 odst. 3 zákona o azylu, ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany.
14. V projednávané věci žalovaný postupoval podle § 46a odst. 1 písm. e) a žalobce zajistil proto, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána v zařízení pro zajištění cizinců a existovaly oprávněné důvody domnívat se, že tuto žádost podal pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoli mohl žalobce požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.
15. Zákon o azylu podmiňuje možnost zajištění cizince podle § 46a odst. 1 písm. e) třemi podmínkami, 1) nelze účinně uplatnit zvláštní opatření, 2) žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a 3) existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Žalobce namítal nenaplnění první a třetí podmínky výše uvedeného ustanovení.
16. Soud pro přehlednost konstatuje, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána v zařízení pro zajištění cizinců. Tato skutečnost vyplývá ze správního spisu, soud o ní nemá pochyb a žalobce ani nenamítal nenaplnění této podmínky. Naplnění první podmínky, nemožností účinně uplatnit zvláštní opatření, se bude soud věnovat níže, otázkou tedy zůstává žalobcem namítané nenaplnění poslední třetí podmínky.
17. Soud nejdříve poukazuje na skutečnost, že žalobce byl zajištěn z důvodu, že dne 17. 12. 2019 byl kontrolován v mezinárodním vlakovém spoji na trase Praha-Děčín (Berlín), přičemž nebyl schopen prokázat svou totožnost žádným dokladem. Žalobce tedy nelegálně překročil hranice území ČR a pobýval zde bez cestovního dokladu a bez patřičného povolení, víza či oprávnění k pobytu Žalobce nebyl schopen prokázat oprávněnost svého vstupu a pobytu na území schengenského prostoru. Cílovou zemí žalobce byla Spolková republika Německo. Všechny výše uvedené skutečnosti vyplývají ze správního spisu.
18. Dále soud uvádí, že byl žalobce rovněž zajištěn z důvodu, že žádost o mezinárodní ochranu si podal teprve tehdy, když byl zadržen policií, zajištěn a umístěn do zařízení pro zajištění cizinců za účelem správního vyhoštění.
19. Z protokolu o poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu se podává, že žalobce z rodného X cestoval nejdříve do Turecka, kde byl 5 měsíců, poté do Řecka, kde zůstal asi 9 dní, a poté do Makedonie a Srbska, kde nastoupil do přívěsu kamionu, kterým dojel až na území ČR. Z rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, č. j. KPU-221405-17/2019-040022-SV-ZZ ze dne 18. 12. 2019, kterým byl žalobce zajištěn podle ustanovení § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, vyplývá, že žalobce měl cestovat kamionem dva dny, poté autobusem a taxíkem dojel na vlakové nádraží, kde si koupil jízdenku Praha – Berlín.
20. Z výše uvedeného má soud za prokázané, že žalobce měl hned několik možností, kdy mohl požádat o mezinárodní ochranu. Prvním státem EU, kde bylo možné ihned po příjezdu požádat o azyl, bylo Řecko. Žalobce zde pobýval podle jeho vyjádření přibližně 9 dní, o mezinárodní ochranu však nepožádal. Dále soud připomíná, že žalobce cestoval přes několik dalších států (Srbsko, Makedonie, Turecko), a přesto, že to nejsou státy Evropské unie, i zde mohl žalobce požádat o azyl, neboť ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu výslovně nepodmiňuje dřívější možnost podání žádosti o mezinárodní ochranu ve státě EU. K namítaným systémovým nedostatkům azylového řízení v Řecku soud konstatuje, že tyto mu nejsou známy, navíc v dané věci je přezkoumáváno rozhodnutí o zajištění, nikoliv rozhodnutí o předání do Řecka.
21. V neposlední řadě musí soud zdůraznit, že žalobce mohl i v ČR požádat o mezinárodní ochranu dříve, než po svém zajištění. Avšak žalobce jel rovnou na vlakové nádraží, kde si koupil jízdenku do Německa – své cílové destinace. Žádost o azyl až po zajištění v zařízení pro zajištění cizinců a po vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, se tak soudu, stejně jako žalovanému, jeví jako zcela účelové jednání žalobce, který chtěl touto cestou pouze zabránit svému návratu do země původu. Z důvodů výše uvedených má zdejší soud podmínku účelovosti žádosti za splněnou a námitku žalobce za nedůvodnou.
22. Ze všech shora uvedených důvodu by také dle názoru soudu nebyla účinná aplikace zvláštního opatření. O neúčinnosti zvláštního opatření svědčí v případě žalobce skutečnosti, že porušoval právní předpisy ČR i Evropské unie, když svévolně neoprávněně pobýval na území ČR a přinejmenším dalšího státu Evropské unie, přes nějž musel zákonitě cestovat, jelikož cestoval pozemní cestou, bez cestovního dokladu a jakéhokoliv oprávnění k pobytu. Své zákonné povinnosti spojené se vstupem a pobytem na území ČR a Evropské unie žalobce zcela ignoroval, a aby je obešel, využil služeb převaděčů a překročil hranice Evropské unie nelegálně. Následně neoprávněně pokračoval do ČR. Žalovaný správně dospěl k závěru, že z jednání žalobce je zřejmé, že v jeho případě by nebylo uložení zvláštních opatření účinné, a existuje nebezpečí, že se bude i nadále vyhýbat svým povinnostem a bude nadále porušovat právní předpisy, a to nejen ČR, ale i dalších států Evropské unie, nebude se správními orgány ČR spolupracovat a bude mařit výkon rozhodnutí o vyhoštění, k tomu soud odkazuje na rozsudek NSS ze dne 28. 6. 2017 č. j. 1 Azs 349/2016.
23. Soud zkoumal odůvodnění napadeného rozhodnutí v té části, která se vztahovala k neúčinnosti zvláštních opatření (str. 3-4), a neshledal, že by žalovaný pochybil. K výše uvedené námitce soud uvádí, že žalovaný uvedl ve svém rozhodnutí podstatné skutečnosti vyplývající ze správního řízení, které odůvodňovaly neuplatnění zvláštního opatření dle § 47 zákona o azylu. K závěru o naplnění podmínek pro zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu vedly žalovaného veškeré okolnosti shrnuté výše a uvedené na str. 1-6 napadeného rozhodnutí. Zejména pak skutečnosti, že žalobce neoprávněně vstoupil a pobýval na území ČR a jiných států EU, že během řízení o zajištění a vyhoštění vedených OPKPE Ústí nad Labem nezmínil naprosto žádnou obavu z pronásledování či vážné újmy, dále že výslovně uvedl, že jeho cílovou zemí je Německo. Mezi další okolnosti vedoucí žalovaného k zajištění žalobce nepochybně patří, že jeho primárním zájmem při podání žádosti o mezinárodní ochranu byla snaha prodloužit si pobyt na území ČR, resp. schengenského prostoru, aby následně mohl pokračovat do Německa, nikoliv však získání ochrany před pronásledováním, resp. vážnou újmou. Žalovaný se dostatečným a přezkoumatelným způsobem vypořádal s nemožností uložení zvláštního opatření ve smyslu § 47 zákona o azylu. Dospěl k závěru, že by uplatnění zvláštního opatření podle § 47 zákona o azylu nebylo účinné, neboť žalobce nejenže vědomě nerespektoval právní řád ČR, ale také jednal zcela účelově, podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v detenčním zařízení pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Soud se s názorem žalovaného zcela ztotožnil a shledal, že žalovaný měl dostatek důvodů k zajištění žalobce, vypořádal se s individuálními okolnostmi případu žalobce, vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu a své rozhodnutí jasně a přezkoumatelně odůvodnil.
24. Případ žalobce, který nerespektoval právní řád ČR, porušil zákaz vstupu na území členských států EU, vede soud k jednoznačnému závěru, že existuje důvodná obava, že žalobce nebude své právní povinnosti dodržovat ani v budoucnu. S ohledem na shora uvedené tak mírnější opatření ve smyslu § 47 zákona o azylu nebylo možné použít a zajištění žalobce bylo zcela namístě a v souladu se zákonem.
25. Zdejší soud v této souvislosti zároveň odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2016, čj. 7 Azs 185/2016 – 23, který uvádí, že: „Volba mírnějších opatření než je zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany, mezi něž lze řadit zmíněné zvláštní opatření, je vázána na předpoklad, že žadatel bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření a že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení jeho účasti v řízení ve věci mezinárodní ochrany. Pokud zde existují skutečnosti nasvědčující tomu, že by žadatel správní řízení mařil, nelze přistoupit ke zvláštnímu opatření.“
26. Částečné překrývání důvodů, pro něž byla shledána účelovost žádosti a důvodů neúčinnosti zvláštních opatření bylo posvěceno i Nejvyšším správním soudem, který shledal, že klíčovou otázkou je, zda argumentace v neprospěch alternativ zajištění může sama o sobě obstát, zda je konzistentní a individualizovaná (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2017, č. j. 8 Azs 114/2017-35, bod 17 a násl.).
27. Soud uzavírá, že napadené rozhodnutí bylo zcela v souladu se zákonem o azylu a správním řádem. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl dostatečné úvahy, kterými se při svém rozhodování řídil a rozhodnutí lze považovat za zcela přezkoumatelné. Soud neshledal žádný z žalobcem uvedených žalobních bodů důvodným, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl, neboť není důvodná.
28. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého by měl nárok na jejich náhradu žalovaný, který měl ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, a proto jejich náhrada nebyla žádnému z účastníků přiznána.

Poučení:

Plzeň 6. února 2020

Mgr. Jana Komínková  v.r.

samosoudkyně