[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní JUDr. Alenou Hockou ve věci

v řízení o žalobě ze dne 26.2.2020 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19.2.2020 č.j. KRPP-25505-3/ČJ-2020-030022,

takto:

1. Žaloba se zamítá.
2. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

1. Včasnou žalobou ze dne 26.2.2020 předanou k poštovní přepravě dne 2.3.2020 a soudu doručenou prostřednictvím žalovaného dne 6.3.2020 se žalobce domáhal přezkoumání napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 19.2.2020 č.j. KRPP-25505-3/ČJ-2020-030022, jehož kopie byla připojena, a kterým bylo rozhodnuto tak, že žalobce se podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen zákon o pobytu cizinců), zajišťuje za účelem správního vyhoštění a doba zajištění se podle § 125 odst. 1 téhož zákona stanovuje na 45 dnů od okamžiku omezení jeho osobní svobody. 
2. V žalobě žalobce nejprve obecně namítal porušení ust. § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále též správní řád), kdy správní orgán nedostatečně zjistil stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, dále porušení ust. § 68 odst. 3 správního řádu, neboť důvody pro výrok rozhodnutí nejsou zřejmé, stejně jako úvahy, kterými se správní orgán řídil, a dále porušení ust. § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, neboť v případě žalobce měla být uplatněna alternativa k zajištění. Dále žalobce namítal nepřiměřenou délku trvání zajištění, ta neumožňuje dostatečný soudní přezkum. K uvedenému žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále též NSS) ze dne 11.2.2012 č. j. 7 As 97/2012-26, dle kterého je namístě, aby správní orgány dobu zajištění stanovovaly tak, aby byla v nejvýše zhruba měsíčních intervalech zajištěna možnost účinného soudního přezkumu, zda jsou splněny podmínky pro trvání zajištění. Rozhodnutí žalovaného tuto doporučenou dobu trvání zajištění překračuje a zajištění v délce 45 dní bez možnosti soudního přezkumu je zcela zjevně nepřiměřené.

Žalobce dále namítal nepřiměřenost zajištění jako takového, neboť v České republice (dále jen ČR) pobývá již od roku 1995 na základě různých typů pobytového oprávnění, přičemž posledním pobytovým oprávněním byla zaměstnanecká karta, jejíž platnost vypršela dne 15. 5. Od roku 1995 se nedopustil nerespektování jakéhokoli správního, trestního nebo jiného rozhodnutí, jediným proviněním je nelegální pobyt na území ČR. Vzhledem k délce pobytu v ČR a ke skutečnosti, že hovoří českým jazykem a k příkladnému chování v minulosti, je rozhodnutí o zajištění nepřiměřené. Správní orgán nepřihlédl k individuálním okolnostem případu a rozhodnutí je tak zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti a je tedy nezákonné.

Další námitkou žalobce mířil na nedostatečné posouzení aplikace zvláštních opatření dle ust. § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců namísto jeho zajištění, a to s ohledem na zásadu proporcionality a zásadu minimalizace zásahů do osobní svobody cizince. Dle rozhodnutí NSS ze dne 7.11.2011 č. j. 1 As 132/2011-51, je správní orgán při rozhodování o zajištění podle § 124a zákona o pobytu cizinců na území ČR povinen zvážit (obdobně jako při rozhodování podle § 124 tohoto zákona), zda v projednávané věci nepostačuje uložení zvláštního opatření podle § 123b odst. 1 citovaného zákona. Žalovaný sice v napadeném rozhodnutí zvažoval, zda nepostačuje uložení zvláštních opatření, nicméně tak neučinil dostatečně, resp., své úvahy přezkoumatelným způsobem neodůvodnil. Zvlášť pečlivě a obezřetně žalovaný musí postupovat a zhodnotit, zda je nezbytné přikročit k nepřísnější možné variantě postihu, neboť opatření ve formě zajištění představuje nejzazší prostředek, který umožňuje správnímu orgánu zasáhnout do ústavně zaručeného práva žalobce na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Správní orgán je povinen zabývat se důvody, pro které nelze uložit jednotlivá opatření za účelem vycestování, to ovšem neučinil. Závěry o nemožnosti uložit zvláštní opatření odůvodnil nepravdivým tvrzením, že žalobce nemá na území ČR žádnou adresu, na které by se mohl zdržovat, a to i přes skutečnost, že v hlavičce napadeného rozhodnutí správní orgán uvádí doručovací adresu žalobce J. R. 1110, R. Je zcela evidentní, že žalobce není neznámého pobytu. Žalobce rovněž nesouhlasil s tvrzením, že neučinil žádné kroky k legalizaci pobytu poté, co mu skončila platnost pasu a pobytového oprávnění. Za účelem vyřízení pobytového oprávnění žalobce pověřil plnou mocí svého bratra. Správní orgán toto tvrzení vyhodnotil jako nepravdivé, aniž by se je jakkoliv pokusil ověřit. Na podporu svého názoru ohledně nesprávné aplikace zajištění žalobce odkázal na rozhodnutí NSS ze dne 9.2.2017 č. j. 5 As 294/2016-18, podle kterého samotný nelegální pobyt nemůže být důvodem pro vyloučení použití zvláštních opatření, a stejně tak skutečnost, že cizinec na území pobýval bez cestovního dokladu, zakládá důvodné nebezpečí, že se bude skrývat a že není možno zabezpečit jeho vycestování z území jinak než zajištěním. Závěrem žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil.  

3. Napadeným rozhodnutím žalovaného ze dne 19.2.2020 č.j. KRPP-25505-3/ČJ-2020-030022 byl žalobce podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců zajištěn za účelem správního vyhoštění a doba jeho zajištění podle § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců byla stanovena na 45 (čtyřicetpět) dnů od okamžiku omezení osobní svobody, tj. od 19.2.2020, 8:30 hodin. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že žalobce byl dne 19.2.2020 kontrolován policisty na Protialkoholní záchytné stanici Plzeň.  K prokázání své totožnosti předložil cestovní pas X č. X splatností od 10.1.2008 do 10.1.2018, vydaný na jméno M. V., nar. X, st. přísl. X. V cestovním pase bylo vyznačeno vstupní přechodové razítko se vstupem do schengenského prostoru ze dne 17.1.2017 přes hraniční přechod V. N. Nepředložil žádné oprávnění k pobytu, které by ho opravňovalo k pobytu na území ČR. Platnost uvedeného cestovního dokladu uplynula dne 10.1.2018 a od 11.1.2018 žalobce pobýval na území bez platného cestovního dokladu. Na základě těchto skutečností byl žalobce zajištěn dle § 27 odst. 1 písm. d) v návaznosti na § 27 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., zákona o Policii České republiky (dále jen zákon o policii ČR), a eskortován na policii k provedení dalších úkonů. Dále bylo zjištěno, že žalobce od 1.11.2003 do 4.5.2017 pobýval na území ČR na základě povoleného pobytu za účelem dlouhodobý pobyt - zaměstnání, dlouhodobý pobyt - výkonný manažer - účast v právnické osobě. Poslední povolený pobyt měl povolen dlouhodobý - zaměstnanecká karta, který byl ukončen uplynutím doby dne 15.5.2018 a od 16.5.2018 žalobce pobývá na území bez oprávnění k pobytu. Na základě uvedených skutečností bylo se žalobcem zahájeno řízení o správním vyhoštění podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 a 4 zákona o pobytu cizinců.

V protokolu o výslechu dne 19.2.2020 žalobce uvedl, že do ČR přicestoval naposledy v lednu 2017 na svůj platný cestovní pas. Na území ČR pobýval asi od roku 1995 na pracovní vouchery a pracoval u různých firem. Za tuto dobu se naučil česky a poté si zažádal sám o pobyt na ambasádě na X. Měl povolen dlouhodobý pobyt, za jakým účel již neví. Poslední povolený pobyt byl za účelem zaměstnání, ale kdy toto povolení skončilo, si nepamatuje; platnost cestovního pasu si nehlídal. Na X byl naposledy koncem roku 2016 a pobýval tam asi 2 měsíce, zpět do ČR se vrátil v lednu 2017 a od té doby zde pobývá nepřetržitě. Bydlel na ubytovnách a v roce 2016, po vypršení povolení k pobytu pracoval příležitostně jako dělník ve stavebnictví. K cestovnímu dokladu uvedl, že na Zastupitelském úřadu X v Praze nikdy nebyl, a vydání dokladu mu zařizuje na X jeho bratr V., kterému podepsal asi před rokem k vyřízení plnou moc; do současné doby od bratra doklad neobdržel, naposledy se viděli před více než rokem.

Na základě uvedených skutečností dospěl žalovaný k závěru, že v případě žalobce nepostačuje uložení zvláštního opatření dle ust. § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce nemá v ČR žádnou stálou adresu pobytu, na Ukrajinu vycestovat dobrovolně nechce a ani nemůže, jelikož v ČR pobývá bez platného cestovního dokladu již 2 roky a během této doby neučinil žádné kroky k tomu, aby se dostavil na Zastupitelský úřad X a nechal si cestovní doklad vystavit; nemá ani žádnou hotovost. V souvislosti s výše uvedeným správní orgán konstatoval, že zde není záruka, že žalobce z území vycestuje.

Žalovaný tak dospěl k závěru, že je dostatečně odůvodněno vydání rozhodnutí dle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce naplnil svým jednáním znaky skutkové podstaty a je dostatečně odůvodněno vydání rozhodnutí o zajištění dle citovaného ustanovení, jelikož žalobce nemá dostatek finančních prostředků k vycestování, vycestovat na X dobrovolně nechce a nečinil žádné kroky k získání platného cestovního průkazu, bez kterého v ČR již od 11.1.2018 pobývá.

Ve vztahu k délce trvání zajištění 45 dnů žalovaný uvedl, že se zabýval zákonným požadavkem stanovit dobu zajištění tak, aby bylo vycestování uskutečnitelné v době trvání zajištění. Doba zajištění je přiměřená a byla stanovena s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění účastníka řízení, během níž bude mimo jiné muset Ředitelství služby cizinecké policie zajistit cestovní doklad, na základě kterého bude možno realizovat v předem dohodnutém termínu správní vyhoštění žalobce.

Žalovaný se dále ve svém rozhodnutí zabýval zhodnocením překážek potenciálního správního vyhoštění a dospěl k závěru, že reálný předpoklad pro vyhoštění existuje a vydání rozhodnutí o zajištění žalobce je zcela přiměřené důvodům zajištění, jak byly uvedeny výše.

4. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě dne 6.3.2020 mimo jiné zrekapituloval průběh správního řízení a uvedl, že nesouhlasí s tvrzením žalobce, že jeho rozhodnutí je nezákonné, přičemž žádnou z žalobních námitek neshledal důvodnou. Ohledně námitky týkající se nepřiměřené délky trvání zajištění uvedl, že doba trvání zajištění byla v rozhodnutí řádně odůvodněna a byla stanovena s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění.  Také nesouhlasil s tvrzeným rozporem žalobou napadeného rozhodnutí s právním názorem NSS v rozsudku 7 As 79/2016-26 ze dne 11.2.2012, který vycházel z předchozí právní úpravy a stavu, kdy soudní přezkum rozhodnutí (o zajištění) pravidelně trval dva a více měsíců. Současně platná legislativa v ustanovení § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců stanoví, že o žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince soud rozhodne do 7 pracovních dní ode dne doručení správního spisu soudu. K zajištění přezkumu trvání důvodnosti zajištění cizince v zařízení bylo v zákoně o pobytu cizinců doplněno ustanovení § 129a, které obsahuje časový test 30 dní v ustanovení § 129a odst. 3 zákona o pobytu cizinců, dle kterého je žádost o propuštění ze zařízení cizinec oprávněn podat nejdříve po uplynutí 30 dní od nabytí právní moci rozhodnutí o zajištění, nepodal-li žalobu proti takovému rozhodnutí, nebo nejdříve po uplynutí 30 dní od právní moci posledního rozhodnutí o jeho žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince. Tato doba je ve shodě s právním názorem NSSS dle výše uvedeného rozsudku.

K tvrzené nepřiměřenosti zajištění žalovaný uvedl, že se zabýval nezbytností zajištění žalobce do zařízení a řádně se vypořádal s posouzením neuložení mírnějšího zvláštního opatření, když žalobce pobýval na území ČR bez oprávnění a bez platného cestovního dokladu a nečinil žádné kroky k ukončené tohoto protiprávního stavu.

Žalovaný nepovažoval za důvodnou ani námitku týkající se neuložení zvláštního opatření, jelikož postupoval v souladu s ustálenou judikaturou (9 As 5/2010-74) a dospěl k závěru, že zvláštní opatření za účelem vycestování cizince z území dle § 123 b) zákona o pobytu cizinců by bylo zjevně neúčinné. Z prokázaného jednání žalobce by mírnější opatření ve formě uložení zvláštních opatření za účelem vycestování z území podle § 123b zákona o pobytu cizinců bylo nedostačující, neboť zde není záruka, že z území vycestuje a z předchozího jednání a vyjádření žalobce je dán důvodný předpoklad, že bude pokračovat ve svém protiprávním jednání tím, že setrvá na území ČR bez oprávnění. Vydané rozhodnutí plně odpovídá zákonným požadavkům a není zatížené v žalobě uvedenými vadami, proto závěrem žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

5. Ze zaslaného správního spisu vedeného žalovaným v této věci vyplývá, že skutečnosti uvedené v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí ze dne 19.2.2020 i ve vyjádření žalovaného ze dne 6.3.2020 odpovídají obsahu spisu. Ze správního spisu pak vyplývá, že napadené rozhodnutí ze dne 19.2.2020 bylo žalobci předáno téhož dne.
6. Dle § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s.ř.s.), soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy (dále jen správní orgán).  Podle § 78 odst. 7 s.ř.s. soud zamítne žalobu, není-li důvodná. Při přezkoumání napadeného rozhodnutí je soud povinen přezkoumat napadený výrok v mezích žalobních bodů uvedených v žalobě (§ 75 odst. 2 věta první s.ř.s.). Dle § 31 odst. 2, 3 s.ř.s. ve věcech mezinárodní ochrany rozhoduje specializovaný samosoudce, který má práva a povinnosti předsedy senátu.
7. Podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, platí: „Policie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání.“
8. Dle § 124 odst. 3 věty první zákona o pobytu cizinců policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění.
9. V ust. § 125 zákona o pobytu cizinců je stanoveno, že doba zajištění nesmí překročit 180 dnů od okamžiku omezení osobní svobody. V případě cizince mladšího 18 let nebo rodiny s nezletilými dětmi nesmí doba zajištění překročit 90 dnů.
10. Podanou žalobou se žalobce domáhal z důvodů v ní uvedených zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 19.2.2020, avšak soud ji neshledal důvodnou s ohledem na níže uvedené.
11. Soud o věci rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť účastníci řízení nežádali ústní jednání k projednání věci a soud jeho nařízení neshledal nezbytným (§ 172 odst. 5 věta druhá zákona o pobytu cizinců).
12. Zdejší soud nejprve uvádí, že výčet ustanovení právních předpisů uvedených v žalobě, k jejichž porušení mělo ze strany žalovaného dle žalobce dojít (ust. § 3, § 68 odst. 3 správního řádu, a ust. § 123b zákona o pobytu cizinců), nelze považovat za žalobní body (srov. rozsudek NSS ze dne 23. 5. 2018 č. j. 6 Azs 88/2018-38, rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005 č. j. 2 Azs 92/2005 - 58), proto se jimi soud nezabýval.
13. S námitkou žalobce týkající se nepřiměřené délky zajištění, která činí dle rozhodnutí 45 dnů, soud nesouhlasí, neboť podle shora citovaného ust. § 125 věta první zákona o pobytu cizinců, nesmí doba zajištění překročit 180 dnů od okamžiku omezení svobody. Tento požadavek žalobou napadené rozhodnutí respektuje, neboť uvedený limit překročen nebyl. Stanovené lhůta činí jednu čtvrtinu maximální možné doby zajištění stanovené zákonem, což zdejší soud nepokládá za nijak nepřiměřené s ohledem na okolnosti případu. Žalovaný přitom naprosto srozumitelně a logicky vysvětlil, proč přistoupil k zajištění žalobce v délce 45 dnů, popsal jednotlivé úkony, které musí během této doby učinit, tj. zejména požádání Ředitelství služby cizinecké policie o zajištění cestovního dokladu žalobce k vycestování, požádání zastupitelského úřadu příslušné země (X) o souhlas s realizací správního vyhoštění a následně výkon správního vyhoštění. Zdejší soud má za to, že toto zdůvodnění žalovaného zcela obstojí, je přezkoumatelné a stanovená délka je vzhledem ke složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění nepochybně přiměřená.
14. Žalobci rovněž nebylo tímto rozhodnutím nikterak zabráněno v podání žaloby ve správním soudnictví, což je nepochybně potvrzeno i nyní projednávanou žalobou, o níž má soud povinnost rozhodnout do 7 pracovních dnů ode dne doručení správního spisu soudu. K otázce možnosti měsíčního intervalu přezkumu zajištění, jak uváděl žalobce v žalobě, soud odkazuje na ust. § 129a odst. 3 zákona o pobytu cizinců, který je účinný od 1.1.2014 (tedy poté, co byl vydán rozsudek NSS ze dne 11.2.2012 č.j. 7 As 97/2012-26, na který žalobce poukazoval) a dle kterého může žalobce žádat o propuštění ze zajištění po uplynutí 30 dní od nabytí právní moci rozhodnutí o zajištění, nepodal-li žalobu proti takovému rozhodnutí, nebo nejdříve po uplynutí 30 dní od právní moci posledního rozhodnutí o jeho žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince. Aktuálně účinnou právní úpravou jsou tak stanoveny poměrně široké možnosti opětovného posuzování splnění či trvání podmínek zajištění v rámci správního řízení, tak i následného soudního přezkumu, pro který jsou navíc stanoveny relativně krátké lhůty, čímž je zajištěna cizinci dostatečná ochrana. Z toho důvodu soud žalobní námitku vyhodnotil jako nedůvodnou.
15. V další žalobní námitce žalobce namítal, že rozhodnutí o zajištění je nepřiměřené, neboť správní orgán nepřihlédl k individuálním okolnostem případu, délce pobytu žalobce na území, věku a rodinným vazbám. Tato námitka dle názoru soudu souvisí s další námitkou žalobce týkající se možnosti užití zvláštních opatření ve smyslu ust. § 123b zákona o pobytu cizinců namísto rozhodnutí o zajištění, se kterou se soud vypořádá níže.
16. Žalobní námitku týkající se nedostatečného posouzení případné aplikace ust. § 123b zákona o pobytu cizinců, tedy užití zvláštních opatření namísto vydání rozhodnutí o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění, shledal soud také nedůvodnou. Podle ust. § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území je a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území, c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené, nebo d) povinnost cizince zdržovat se v místě určeném policií a ve stanovené době být v tomto místě přítomen za účelem provedení pobytové kontroly. Podle ust. § 123b odst. 4 zákona o pobytu cizinců o druhu a způsobu výkonu zvláštního opatření za účelem vycestování rozhoduje policie. Při rozhodování o uložení zvláštního opatření policie zkoumá, zda jeho uložením neohrozí výkon správního vyhoštění, a přihlíží k dopadům tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince.
17. Problematikou ukládání zvláštních opatření namísto zajištění se opakovaně zabývaly tak jednotlivé správní soudy, tak NSS. Z konstantní judikatury těchto soudů vyplývá, že zajištění cizince za účelem vyhoštění má subsidiární povahu a nemůže se užívat automaticky ve všech případech, ale pouze tam, kde nepostačuje užití některého ze zvláštních opatření ve smyslu ust. § 123b zákona o pobytu cizinců. Cílem právní úpravy zvláštních opatření je, jak nastínil žalobce, skutečně snaha o minimalizaci omezování osobní svobody v případě zajištění cizince za účelem vyhoštění, avšak uvedený závěr neznamená, že by žalovaný musel vždy nejprve přistoupit k uložení zvláštních opatření a teprve v případě „neúspěchu“ takového opatření by mohl cizince zajistit. Takový výklad by mohl vést ke zmaření výkonu správního vyhoštění. Správní orgán má proto povinnost zvážit a zkoumat, zda uložením zvláštního opatření nebude ohrožen výkon správního vyhoštění. Kromě toho jsou správní orgány před uložením zvláštního opatření rovněž povinny zkoumat, zda bude cizinec schopen splnit povinnosti plynoucí ze zvláštního opatření. Uložení zvláštního opatření tedy musí být upřednostněno před zajištěním cizince, avšak pouze tehdy, když cizinec bude schopen plnit povinnosti z toho plynoucí, a zároveň neexistuje důvodná obava, že by byl uložením zvláštního opatření ohrožen výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že uložení zvláštních opatření předpokládá ze strany cizince spolupráci se státními orgány. Přitom nesmí existovat důvodná obava, že se bude případnému výkonu správního vyhoštění vyhýbat. Nesplnění jednoho nebo druhého předpokladu je zcela samostatným důvodem pro závěr, že nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování ve smyslu § 123b zákona o pobytu cizinců (srov. rozsudky NSS ze dne 22. 1. 2020 č. j. 7 Azs 199/2019-30, ze dne 5. 3. 2014 č. j. 3 As 104/2013-30, ze dne16. 11. 2011 č. j. 5 As 59/2011-64, ze dne 15. 7. 2011 č. j. 7 As 76/2011-50, usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 28. 2. 2017 č. j. 5 Azs 20/2016-38).
18. Je nutno konstatovat, že se žalovaný s otázkou možnosti uložení zvláštních opatření za účelem vycestování řádně vypořádal, když na str. 3 a 4 napadeného rozhodnutí dostatečně a srozumitelně vysvětlil, proč se rozhodl žalobci žádné ze zvláštních opatření dle ust. § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců neuložit. Žalovaný ve svém rozhodnutí na str. 3 uvedl, že: „Účastník řízení v protokolu uvedl, že v České republice nemá žádnou stálou adresu pobytu. Na území České republiky pobývá na různých ubytovnách. Vycestovat na X dobrovolně nechce a ani nemůže, jelikož na území České republiky pobývá bez platného cestovního dokladu již 2 roky. Za tuto dobu neučinil žádné kroky k tomu, aby se dostavil na Zastupitelský úřad X v Praze a nechal si vystavit platný cestovní doklad. Informace o tom, že mu jeho bratr zařizuje na X vydání nového cestovního dokladu, považuje správní orgán za účelové a nepravdivé, jelikož toto účastník řízení nemůže věrohodně doložit. Z tohoto důvodu by mírnější opatření ve formě uložení zvláštních opatření za účelem vycestování z území podle § 123b zákona o pobytu cizinců bylo nedostačující, neboť zde není záruka, že z území vycestuje. Účastník řízení nemá k dispozici ani žádnou hotovost, tj. nemá dostatečnou částku k poskytnutí finanční záruky dle § 123b zákona o pobytu cizinců, z tohoto důvodu nelze toto zvláštní opatření za účelem vycestování z území uložit.“ Správní orgán rovněž dospěl k závěru, že uložení mírnějšího opatření ve formě uložení zvláštních opatření za účelem vycestování z území by bylo nedostačující, neboť zde není záruka, že žalobce z území vycestuje a tedy, že nebude mařit výkon správního vyhoštění. 
19. Z uvedeného je patrné, že se žalovaný při posuzování možnosti aplikace ust. § 123b zákona o pobytu cizinců zabýval jednak možností splnění některé z povinností uvedených pod písmeny a) až d) ustanovení § 123b zákona o pobytu cizinců ze strany žalobce, a jednak tím, zda existuje důvodná obava, že bude správní vyhoštění zmařeno či ztíženo. Nemožnost uložení žádného ze zvláštních opatření žalovaný spatřoval především v tom, že žalobce nemá žádnou stálou adresu pobytu, nemá dostatek finančních prostředků k vycestování (nemá dostatečnou částku k poskytnutí finanční záruky dle § 123b zákona o pobytu cizinců), finanční prostředky si ani není schopen zajistit, pobýval na území ČR bez platného cestovního dokladu, nepokusil se o získání cestovního dokladu na Zastupitelském úřadu X v Praze a sám žalobce uvedl, že dobrovolně na X vycestovat nechce. Žalovaný zhodnotil všechny individuální okolnosti a dospěl k závěru, že v případě žalobce se jeví uložení zvláštních opatření za účelem vycestování ve smyslu § 123b zákona o pobytu cizinců jako zjevně neúčinné, nedostačující a mohlo by dojít ke ztížení výkonu vyhoštění. Stejně tako jako žalovaný, má zdejší soud za to, že s ohledem na zjištěné skutečnosti nejsou dány záruky, že by uložení zvláštních opatření za účelem vycestování bylo v daném případě účelné. Existuje zde totiž reálné riziko s ohledem na výše uvedené, že by žalobce zvláštní opatření nesplnil. Tento závěr je podpořen dosavadním chováním žalobce a jeho přístupem k dodržování českého právního řádu (žalobce vědomě pobýval na území ČR bez platného cestovního dokladu, aniž by projevil snahu o jeho získání, pracoval bez příslušného pracovního oprávnění, nemá sjednáno zdravotní pojištění). Soud rovněž nemůže souhlasit s názorem žalobce, že žalovaný nesprávně vyhodnotil jeho výpověď týkající se jeho stálé adresy a snahy o získání cestovního dokladu prostřednictvím jeho bratra na X. Obě tyto námitky považuje soud za účelové. Z protokolu o výpovědi žalobce sice vyplynulo, že se nyní zdržuje na ubytovně v R. na adrese J. R. 1110, avšak žalobce rovněž uvedl, že „bydlel různě na ubytovnách“, z čehož lze důvodně usuzovat, že dlouhodobě nepobývá na jedné adrese a má tendenci se přesouvat.
20. V daném případě rovněž existuje důvodná obava, že by uložením zvláštního opatření byl ohrožen výkon správního vyhoštění, neboť sám žalobce při svém výslechu dne 19. 2. 2020 výslovně uvedl, že dobrovolně na X vycestovat nechce. K uvedené žalobní námitce je rovněž nutno konstatovat, že rozsudek NSS ze dne 9.2.2017 č. j. 5 Azs 294/2016-18, na který poukazoval žalobce v žalobě a podle něhož samotný nelegální pobyt nemůže být důvodem pro vyloučení použití zvláštních opatření, na případ žalobce nepřiléhá. Jak již bylo uvedeno výše, žalovaný při posuzování aplikace ust. § 123b zákona o pobytu cizinců nevycházel pouze ze skutečnosti, že žalobce v ČR pobýval nelegálně, ale rovněž například ze zjištění, že žalobce nemá dostatek finančních prostředků a nemá v úmyslu dobrovolně z území ČR vycestovat.
21. Krajský soud v Plzni závěrem uvádí, že žalovaný řádně odůvodnil, na základě jakých rozhodných skutečností došlo k naplnění podmínek pro zajištění žalobce podle ust. § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, proč toto rozhodnutí považuje za přiměřené a z jakých důvodů nepřistoupil k uložení zvláštních opatření za účelem vycestování dle ust. § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žalovaný vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu věci, zabýval se individuální situací žalobce, posoudil konkrétní okolnosti případu. Rovněž odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného je dostatečné, srozumitelné, přiměřené, přezkoumatelné a splňuje požadavky na něj kladené platnou právní úpravou.
22. Na základě výše uvedených skutečností, shledal soud žalobu nedůvodnou, a proto ji dle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl (výrok I. rozsudku).
23. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého by měl právo na jejich náhradu žalovaný, který měl ve věci plný úspěch. Jelikož žalovanému nad rámec jeho činnosti žádné náklady řízení nevznikly, nebyla jejich náhrada přiznána žádnému z účastníků řízení (výrok II. rozsudku).

Poučení:

Plzeň 17. března 2020

JUDr. Alena Hocká, v.r.

samosoudkyně