č. j. 30 A 126/2018 - 29
[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky
a soudkyň Mgr. Ing. Veroniky Baroňové a JUDr. Ing. Venduly Sochorové ve věci
žalobce: L. T. N.
státní příslušnost Vietnamská socialistická republika
t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Pardubice
zastoupeného advokátem Mgr. Markem Sedlákem
sídlem Příkop 834/8, Brno
proti
žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců
sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4
o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 7. 2018, č. j. MV-53564-8/SO-2018
takto:
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví označené rozhodnutí žalované, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno prvostupňové rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále též „Ministerstvo vnitra“), ze dne 18. 4. 2018, č. j. OAM-1761-11/ZR-2017. Tímto rozhodnutím byla žalobci podle § 77 odst. 1 písm. h) zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zrušena platnost povolení k trvalému pobytu a podle § 77 odst. 3 téhož zákona stanovena lhůta 30 dnů od právní moci rozhodnutí, případně od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, k vycestování z území České republiky. Ke zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu žalobce došlo v důsledku pravomocného odsouzení žalobce za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce přesahující 3 roky. V daném případě z opisu z evidence Rejstříku trestů a z rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 17/2015, ve spojení s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 To 104/2016, vyplynulo, že žalobce byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 10 let se zařazením do věznice s ostrahou
a k propadnutí věci, a to pro spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c)
a odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“).
II. Obsah žaloby
2. Žalobce připomněl, že mu trvalý pobyt byl dle § 68 zákona o pobytu cizinců povolen po pěti letech nepřetržitého pobytu na území, kdy toto ustanovení představuje implementaci směrnice Rady 2003/109/ES ze dne 25. 11. 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty (dále jen „směrnice“). Vnitrostátní právní úprava proto nesmí být pro žalobce méně příznivá než minimální standardy zaručené směrnicí. Žalobce namítal, že správní orgány nemohly jeho povolení k trvalému pobytu zrušit podle § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců, neboť je v rozporu se směrnicí. Dle názoru žalobce nelze
ze směrnice dovodit možnost zrušení povolení k trvalému pobytu toliko z důvodu obsaženého
v § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců, tedy pouze z důvodu, že držitel pobytového oprávnění byl odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody přesahujícímu tři roky. Směrnice totiž požaduje, aby bylo zkoumáno konkrétní protiprávní jednání cizince a na základě toho učiněn úsudek, zda toto jednání představuje ohrožení veřejného pořádku i do budoucna. Těmto požadavkům však § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců nevyhovuje. Žalobce v této souvislosti poukázal také na judikaturu Soudního dvora EU (dále jen „SDEU“), z níž vyplývá princip aplikační přednosti projevující se povinností vnitrostátního soudu nebo jiného orgánu nepoužít jakékoli ustanovení vnitrostátního práva, které je v rozporu s právem Společenství. Žalobce s odkazem na judikaturu SDEU upozornil také na zásadu přímého účinku směrnice, kterého se může dovolávat i fyzická osoba, nebyla-li směrnice implementována nebo byla implementována chybně.
3. Žalobce zdůraznil, že implementaci čl. 9 odst. 3 směrnice představuje § 77 odst. 2 písm. a) a e) zákona o pobytu cizinců; naopak § 77 odst. 1 písm. h) téhož zákona, podle kterého bylo v uvedené věci postupováno, jde nad rámec omezení členských států při rušení povolení k pobytu stanovených v čl. 9 odst. 3 směrnice. Žalobce připomněl, že mu povolení k trvalému pobytu nebylo zrušeno z důvodu, že představuje trvající ohrožení veřejného pořádku, ale pouze
na základě skutečnosti, že byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody přesahujícímu tři roky za úmyslný trestný čin. Žalobce namítal, že samotné odsouzení nemůže bez dalšího znamenat, že cizinec ohrožuje veřejný pořádek i do budoucnosti, jak požaduje znění čl. 9 odst. 3 směrnice. Pokud by navíc správní orgány vedly řízení podle § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, které odpovídá požadavkům směrnice, musely by hodnotit také dopad rozhodnutí
do soukromého a rodinného života žalobce, o což byl žalobce rozhodováním podle § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců připraven. Toto ustanovení zkoumání dopadu rozhodnutí
do soukromého a rodinného života nepřipouští. Žalobce proto navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalované zrušil, věc vrátil žalované k dalšímu řízení a uložil jí povinnost nahradit žalobci náklady řízení.
III. Vyjádření žalované
4. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě shledala naplnění zákonných podmínek pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu žalobce dle § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců. Ve vztahu k namítanému rozporu uvedeného ustanovení zákona se směrnicí připomněla,
že zákonodárce již při přijímání zákonné úpravy v souladu se směrnicí shledal, že cizinci, kteří spáchali úmyslný trestný čin, za který byli odsouzeni k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce převyšující tři roky, se dopustili tak závažného protiprávního jednání, že nadále nemohou mít nárok na právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta. Žalovaná v dalším odkázala na obsah odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a žalobu navrhla jako nedůvodnou zamítnout.
IV. Posouzení věci krajským soudem
5. Žaloba byla podána včas (§ 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců), osobou k tomu oprávněnou
[§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], a jedná se o žalobu přípustnou (zejména § 68 a § 70 s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že žalovaná ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení výzvy nevyjádřila nesouhlas s takovým projednáním věci, ačkoli byla poučena o tom, že nevyjádří-li svůj nesouhlas, bude
se mít za to, že souhlas je udělen, a žalobce s takovým postupem výslovně souhlasil, rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. o věci samé bez jednání.
6. Při přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí krajský soud vycházel dle § 75 odst. 1, 2 s. ř. s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalované v mezích uplatněných žalobních bodů, jakož
i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
7. Mezi účastníky řízení nejsou sporné skutkové okolnosti věci, tj. že žalobce byl pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k trestu odnětí svobody v délce 10 let (viz rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 17/2015, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 To 1104/2016). Ostatně sám žalobce v podaném odvolání ke svému pravomocnému odsouzení uvedl, že si je vědom pochybení i jeho závažnosti, jehož se dopustil a které je v rozporu s českou legislativou.
8. Žalobce v podané žalobě předně namítal rozpor aplikované právní úpravy, konkrétně § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců, se směrnicí, v důsledku čehož nemělo být dle jeho názoru tohoto ustanovení zákona vůbec užito. V této souvislosti žalobce upozorňoval na zásadu přímého účinku, jehož se dovolával ve vztahu k čl. 9 odst. 3 směrnice, které je dostatečně jasné
a určité tak, aby mohlo být na případ žalobce přímo aplikováno.
9. Článek 9 odst. 3 směrnice upravuje, že členské státy mohou stanovit, že dlouhodobě pobývající rezident nemá nadále nárok na právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta, ohrožuje-li vzhledem k závažnosti protiprávního jednání, kterých se dopustil, veřejný pořádek, avšak uvedené ohrožení není důvodem k vyhoštění ve smyslu článku 12.
10. Podle § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců platí, že ministerstvo zruší platnost povolení k trvalému pobytu, jestliže byl cizinec pravomocně odsouzen soudem České republiky
za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce přesahující 3 roky anebo byl cizinec opakovaně pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.
11. Krajský soud se ztotožňuje s vyjádřením žalované, že vnitrostátní právní úprava obsažená v § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců v sobě zahrnuje a pokládá jednání cizince, který spáchá úmyslný trestný čin, za který byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce převyšující tři roky, za natolik závažné protiprávní jednání (za jednání, které svým charakterem
a závažností dosahuje takové intenzity), které ve smyslu čl. 9 odst. 3 směrnice nadále nemůže zakládat nárok na právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta. Žalobcem namítaný rozpor vnitrostátní právní úpravy se směrnicí proto krajský soud neshledal.
12. V případě trestné činnosti související s drogovou kriminalitou krajský soud naopak pokládá
za vysoce žádoucí trvat na přísném postupu. Užívání návykových látek nejenže způsobuje škody na zdraví, ale má především nežádoucí dopady na společnost jako takovou a v jejím rámci především na mladistvé, kteří jsou tímto nebezpečím vzhledem ke své nezralosti ohroženi
ve zvýšené míře. Mezi základní a trvalý veřejný zájem každého státu se tak nepochybně řadí i ochrana veřejného zdraví, a o ohrožení či narušení veřejného pořádku (ve smyslu čl. 9 odst. 3 směrnice) v důsledku závažnosti protiprávního jednání žalobce proto nemůže být v uvedené věci pochyb.
13. Odhlížet nelze rovněž od skutečnosti, že povolení k trvalému pobytu na území České republiky
je nejvyšší formou pobytového oprávnění, které cizinec může na území České republiky získat. V daném případě přitom jednání žalobce, jehož se dopustil, není zárukou toho, že se jednání závažně porušujícího veřejnoprávní předpisy a veřejný pořádek nedopustí i v budoucnu. Není tedy žádoucí, aby za daných okolností žalobci zůstalo zachováno postavení cizince s povoleným trvalým pobytem, které je v řadě ohledů srovnatelné s postavením občanů České republiky.
14. Namítal-li žalobce, že pokud by správní orgány vedly řízení podle § 77 odst. 2 písm. a) zákona
o pobytu cizinců (tj. pro opakované narušení veřejného pořádku nebo práv a svobod druhých závažným způsobem nebo pro existenci důvodného nebezpečí, že by cizinec mohl ohrozit bezpečnost státu), musely by hodnotit i dopad rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, krajský soud k tomu uvádí následující.
15. Předně je třeba korigovat závěry správních orgánů, že v případě závažné trestné činnosti bude povolení k trvalému pobytu cizince zrušeno bez ohledu na jeho rodinný či soukromý život. Tato korekce je nutná v návaznosti na vývoj judikatury správních soudů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2019, č. j. 10 Azs 263/2019 - 30, ad.), dle které platí, že i při rozhodování o zrušení povolení k trvalému pobytu dle § 77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, se správní orgán musí zabývat tím, zda rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu nebude mít nepřiměřený dopad na soukromý a rodinný život účastníka řízení (podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských a základních svobod, sdělení č. 209/1992 Sb.). To však toliko v situaci,
kdy to účastník z konkrétních rodinných důvodů výslovně namítne. O takový případ se však dle krajského soudu v posuzované věci nejednalo.
16. Žalobce v podaném odvolání uvedl, že ačkoli je napadené rozhodnutí zcela v souladu
se zákonem o pobytu cizinců, je nutno upozornit na jeho nepřiměřenost, neboť poškozuje žalobce, který v České republice žije mnoho let, i celou jeho rodinu, kterou zde založil (manželka ztratí manžela a děti ztratí otce). Návrat rodiny do Vietnamu není dle žalobce možný s ohledem na perzekuci těch, kteří z Vietnamu „emigrovali“.
17. Je tedy zřejmé, že žalobce v podaném odvolání vznesl toliko obecná, nekonkrétní, neověřitelná
a ničím nepodložená tvrzení, a stejně tak ani v podané žalobě podrobnější argumentaci stran možného zásahu do svého soukromého a rodinného života neuplatnil. Omezil se toliko
na konstatování, že v případě postupu dle § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců by dopady byly posuzovány.
18. Za dané situace proto krajský soud nepřistoupil ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí,
a k obecným tvrzením žalobce doplnil, že jeho vazby s rodinou sice mohou být reálné, avšak jsou značně oslabené s ohledem na výkon trestu odnětí svobody, k němuž byl žalobce odsouzen nepodmíněně v délce trvání deseti let. Byla to přitom protizákonná činnost žalobce, která zapříčinila „zásah“ do jeho vztahů, a zároveň soudem uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, které mají větší dopad do případného rodinného života žalobce než samotné zrušení povolení k trvalému pobytu. Při páchání trestné činnosti si žalobce měl (a musel) být vědom,
že jej za protiprávní činnost může postihnout trest odnětí svobody. Zásah, o který se v dané věci jedná, je přitom v této konkrétní věci souladný se zájmem na ochranu veřejné bezpečnosti
a předcházení zločinnosti, jakož i zájmem na ochranu zdraví a práv druhých, jak bylo uvedeno výše. Rodina se tak sice byla nucena vypořádat s dlouhodobým odloučením žalobce, avšak tuto okolnost nelze co do jejích dopadů hodnotit jako nepřiměřenou, neboť žalobce spáchal zvlášť závažný zločin, čemuž odpovídalo i uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v délce deseti let.
V. Závěr a náklady řízení
19. Krajský soud tak na základě všech výše uvedených skutečností neshledal žalobu důvodnou,
a proto ji podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
20. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého žalobce, který neměl ve věci úspěch, nemá vůči žalované právo na náhradu nákladů řízení před soudem a žalované žádné náklady řízení nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly. Krajský soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Mgr. Milan Procházka
předseda senátu