[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl soudcem Mgr. Janem Šmakalem ve věci

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-162/DS-PR-D04-2020 ze dne 28. 2. 2020,

takto:

Odůvodnění:

1. Žalovaný naříkaným rozhodnutím rozhodl tak, že Bulharsko je státem příslušným k přijetí žalobce zpět podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013. Své rozhodnutí odůvodnil především tím, že žalobce dne 25. 9. 2019 požádal o mezinárodní ochranu v Bulharské republice, která tak je příslušná k přijetí žalobce jako první stát, kde žalobce požádal o mezinárodní ochranu. Žalovaný neshledal překážky přemístění do Bulharska, neboť to nevykazuje systematické nedostatky při vyřizování azylových žádostí.

2. Proti rozhodnutí žalovaného žalobce brojil žalobou, v níž namítal, že nemůže být předán do Bulharska. Důvod spočívá ve vážných systémových nedostatcích azylového řízení a špatných materiálních podmínkách azylových zařízení. Žalovaný své závěry založil na informaci Odboru azylové a migrační politiky ze dne 2. 9. 2019, z níž však nelze jakýmkoliv způsobem dovodit, zda bulharský azylový systém trpí systematickými nedostatky. Žalovaný vychází z toho, že nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí o nemožnosti přemístit žadatele o azyl, aniž by však konkrétní tvrzení žalobce konfrontoval s objektivními zjištěními o situaci v Bulharsku. Konstatování, že Bulharsko je členským státem Evropské unie, je nedostatečné – žalovaný měl zkoumat, zda Bulharsko své závazky plní i v praxi. Jediná zpráva o stavu vydaná odborem samotného žalovaného není dostatečným důkazem. Existuje řada zpráv nestátních i mezinárodních organizací, podle nichž dochází ke špatnému zacházení s žadateli o azyl, kteří žijí v nevyhovujících podmínkách z důvodu přeplněnosti středisek. Lékařská péče je na nízké úrovni a špatné jsou i hygienické podmínky. Dále jsou publikovány i informace o diskriminaci žadatelů.

3. Žalovaný k žalobě uvedl, že Bulharsko je považována za bezpečnou zemi původu nejen z pohledu ČR, nýbrž i ostatními státy EU. Bulharsko je členem EU dodržujícím lidská práva a základní svobody a je v něm uprchlíkům poskytována sociální a zdravotní péče a materiální pomoc. Kdyby tomu tak nebylo, Evropská unie by určitě vydala stanovisko o nenavracení migrantů. Žalobcova nespokojenost s podmínkami v Bulharsku je dána pouze jeho subjektivními pocity.  Bulharsko nemá takové ekonomické možnosti jako jiné státy Evropské unie, žalobci však nehrozí kruté, nelidské či ponižující zacházení. Bulharsko také ročně rozhodně o udělení mezinárodní ochrany v tisících případech, což také nesvědčí o odůvodněnosti obav z tamního azylového systému.

4. Žaloba je důvodná.

5. Žalovaný napadené rozhodnutí založil na důvěře v Bulharsko jako členský stát Evropské unie, absenci oficiální výzvy k nepředávání žadatelů o azyl a informacích Odboru azylové a migrační politiky ze dne 2. 9. 2019.

6. V zásadě nedůvodné jsou námitky žalobce, že jde o nedostatečné podklady pro rozhodnutí. Všechny tyto podklady mohou v obecné rovině poskytnout dostatečnou oporu pro závěr o stavu bulharského azylového systému a podmínkách v tamních zatíženích. Informace Odboru azylové a migrační politiky je shrnutím jednotlivých zpráv z různých zdrojů, které jsou v ní převážně korektně citovány. Za toho stavu nejde o materiál pouze samotného žalovaného, který by byl prima vista jednostranný a nedůvěryhodný. To však neznamená, že by jej procesní subjekty (žalobce, žalovaný, soud) nemohly a neměly hodnotit z hlediska úplnosti, korektnosti a vypovídací hodnoty. Aby však takto postupoval soud, musí k tomu žalobce nebo žalovaný vytvořit v řízení prostor: jakkoliv má být soudní řízení správní účinným opravným prostředkem co do právních i skutkových otázek (čl. 27 nařízení č. 604/2013), nemění se nic na tom, že hlavní procesní aktivitu má vykazovat žalobce. Musí tedy zejména formulovat žalobní body a označit důkazy na podporu svých tvrzení [§ 71 odst. 1 písm. d) a e) soudního řádu správního („s. ř. s.“)] tak, aby relevantně zpochybnil nosné důvody napadeného rozhodnutí.

7. Tomu zásadně nedostačuje žaloba, která nezpochybňuje podklady žalovaného pro rozhodnutí a jejich zdroje (v souzené věci žalobce zcela pomíjí, že informace Odboru azylové a migrační politiky byly sestaveny z nějakých zdrojů, které jsou navíc v části totožné se zdroji, jichž se sám dovolával) a staví proti nim jen vlastní opačná tvrzení. Ta opírá o zdroje informací vlastního výběru nejasných kritérií, často bez přesné identifikace autora zdroje, povahy, přesného znění informace a kontextu takovým způsobem, že soud musí v odkazovaném dokumentu vyhledávat, kde a v jakých souvislostech by v nich tvrzení žalobce mohlo mít oporu. Racionalitě procesního diskursu pak nenapomáhá ani to, že žalovaný věcně nereaguje na žalobní námitky a jen setrvává na svém stanovisku z napadeného rozhodnutí, které ve vyjádření (nadbytečně) opakuje jinými slovy (obě strany si tak například navzájem vytýkají subjektivnost domněnek, aniž by však kterákoliv z nich svá vlastní tvrzení objektivizovala odkazem na relevantní podklad, tj. podklad, který časově, osobně a věcně podporuje jejich tvrzení).

8. Přes výše uvedené byl důvod žalobě vyhovět, neboť soud při přezkumu v rámci stávajících žalobních bodů zjistil, že žalovaný hrubě deformoval informace poskytnuté žalobcem v rámci pohovoru ze dne 26. 2. 2020 a z toho důvodu se dostatečně nevypořádal s jeho tvrzeními, k čemuž si neobstaral ani dostatečné podklady.

9. Informace Odboru azylové a migrační politiky ze dne 2. 9. 2019 (č. l. 36–40 správního spisu) popisují bulharský azylový systém zejména z právního hlediska, tj. jak probíhá řízení, jaké jsou opravné prostředky, jaká je úroveň právní pomoci. K samotným azylovým střediskům a jejich úrovni lze z informace zjistit, že žadatelé mají nárok na stejné materiální podmínky – jídlo, ubytování, sociální podporu, zdravotní péči a psychologickou pomoc. Oproti předešlým rokům mělo dojít ke zlepšení podmínek, např. opravám nebo novém vybavení. Nad rámec toho informace nevypovídají nic o faktických podmínkách azylových zařízení v Bulharsku, takže nelze nijak usuzovat, zda došlo ke zlepšení podmínek ze dvou hvězdiček na tři, nebo z podmínek nelidských jen na ponižující. Odpovídající úvahu neobsahuje ani samotné napadené rozhodnutí.

10. Takto obecný závěr by bylo možné akceptovat za situace, kdy žalobce v průběhu řízení před žalovaným nic relevantního netvrdil a žalovaný by tak neměl důvod se s touto otázkou vypořádat. Tak tomu ovšem v souzení věci není. Žalobce v rámci pohovoru jasně uvedl, že byl v uzavřených zařízeních Bosmansi a Logomens (zřejmě Busmantsi a Lyubimets, pozn. soudu). Uvedl: „o nich mohu říci, že to není určeno pro člověka. Ponižovali nás, nechovali se k nám dobře. A pokoje také nebyly v pořádku, jenom jsme tam prostě žili.“ (následuje sdělení k zařízení v Chermali, tj. zřejmě Harmanli, pozn. soudu). Dále k zařízením Busmantsi a Lyubimets uvedl: „Uprchlíci se mezi sebou prali a mlátili. Když jsme byli nemocní, museli jsme čekat dlouho a nadávali nám. Dokonce, když se nemocný člověk dostal k lékaři, dostal prášky, ale nic víc. ... Na každém pokoji nás žilo 14. Na pokojích byli uprchlíci, kteří tam museli být 18 měsíců, samozřejmě se k ostatním nechovali dobře. To byli lidé, kteří šikanovali jiné uprchlíky, a zařízení to vůbec nezajímalo. ... Co se týče hygieny, tak záchody se uklízely jen jednou týdně, jinak nás nutili, abychom si to uklízeli sami. A ještě tam měli jídelnu, kde nebylo dostačující a nekvalitní jídlo. ... Nemůžu se vrátit do Bulharska, protože tam budu 18 měsíců ve vazbě za nejhorších podmínek, které opravdu nezvládnu.“ (protokol z pohovoru na č. l. 46–48 správního spisu).

11. Žalovaný tato tvrzení žalobce v napadeném rozhodnutí nijak výslovně nesrovnal s vlastními skutkovými poznatky o azylovém řízení v Bulharsku a podmínkách v tamních zařízeních (žádná vlastní skutková zjištění ostatně ani neučinil). Nadto značně cynicky konstatoval, že žalobce potvrdil, že mu bylo „poskytnuto ubytování, strava i lékařská péče,“ jejichž úroveň žalovaný považoval pouze za nižší standard humanitární ochrany a životních podmínek“ (tak str. 4 napadeného rozhodnutí, opět bez jakékoliv konfrontace s jakýmikoliv konkrétními vlastními skutkovými poznatky). To je závěr zjevně v rozporný s běžným chápáním obsahu sdělení žalobce: rozdíl mezi tvrzením žalobce a z nich plynoucími závěry žalovaného je zhruba takový jako mezi demokracií a lidovou demokracií, kazajkou a svěrací kazajkou.

12. Je tedy zřejmé, že se žalovaný nezabýval konkrétními námitkami žalobce. Nemohl proto uvést žádné úvahy, jimiž se řídil při posuzování těchto námitek (žalobce může či nemusí mluvit pravdu, přezkoumatelnou úvahu o tom však musí učinit správní orgán, ne soud, který žalobce nevyslýchal). Žalovaný si ani neobstaral dostatečné podklady, které by alespoň rámcově vypovídaly o aktuální situaci v bulharských azylových zařízeních (takové poznatky prima facie neplynou z informace Odboru azylové a migrační politiky ze dne 2. 9. 2019). Za toho stavu žalovaný v otázce hodnocení důkazů podstatně porušil ustanovení o řízení a vyšel ze skutkového stavu, který nemá oporu ve správním spisu.

13. Soud proto rozhodnutí č. j. OAM-162/DS-PR-D04-2020 ze dne 28. 2. 2020 zrušil pro vady řízení a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1 a 4 s. ř. s.). V dalším řízení žalovaný doplní dokazování o podmínkách v bulharských azylových zařízeních tak, aby si mohl učinit úvahu o věrohodnosti tvrzení žalobce. Své skutkové závěry popíše tak, aby bylo možné seznat úvahy, jaké učinil, a na základě jakých konkrétních podkladů je učinil.

14. O návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě soud samostatně nerozhodoval, protože bez zbytečného odkladu rozhodl rovnou o věci samé.

15. Procesně úspěšný žalobce by měl právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložil. Jejich vynaložení však ani netvrdil, ani nedoložil, a přiznání paušální náhrady nákladů řízení nepřichází v soudním řízení správním do úvahy (srov. rozsudek NSS č. j. 6 As 135/2015-79 ze dne 25. 8. 2015, č. 3344/2016 Sb. NSS). Žalobci tedy nebylo co přiznat a žalovaný neměl ve věci úspěch. Náhrada nákladů řízení jim tedy nenáleží (60 odst. 1 s. ř. s.).

Poučení:

Plzeň 27. dubna 2020

Mgr. Jan Šmakal, v.r.

samosoudce