[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Radkovou ve věci

žalobkyně:   M. V.

bytem D. 797/19, X Š.

zastoupená advokátem JUDr. Lubomírem Müllerem

sídlem Symfonická 1496/9, 158 00  Praha 5

proti

žalované:   Česká správa sociálního zabezpečení

sídlem Křížová 25, 225 08  Praha 5

o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 20. 8. 2018, č. j. X, ve věci vdovského důchodu

takto:

  I. Žaloba se zamítá.

 II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

1. Žalovaná napadeným rozhodnutím zamítla námitky žalobkyně a potvrdila své rozhodnutí ze dne 13. 6. 2018, č. j. X, kterým zamítla žádost žalobkyně o stanovení nové výše vdovského důchodu přepočtením příplatku k důchodu podle § 25 odst. 4 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“), náležejícího ke starobnímu důchodu manžela žalobkyně.
2. Spor mezi účastníky řízení byl v tom, jestli počítat „měsíc“ věznění od 18. 1. 1956 do 17. 2. 1956 a další dny jako část měsíce (od 18. 2. 1956 do 29. 2. 1956), jak uvedla žalovaná, anebo od 18. 1. 1956 do 31. 1. 1956 jako část měsíce a od 1. 2. 1956 do 29. 2. 1956 jako celý měsíc, jak navrhovala žalobkyně, která tak dospěla k výslednému příplatku k důchodu o 1 Kč vyššímu.
3. Žalobkyně v žalobě nesouhlasila s názorem žalované, že nemusí dílčí časové úseky stanovovat takovým způsobem, který by byl pro žalobkyni nejvýhodnější. Spor o zaokrouhlování po vydání nového rozhodnutí ze dne 20. 8. 2018 nebyl (jde o nyní napadené rozhodnutí). Zůstal spor pouze o způsobu počítání měsíců. Podle žalobkyně měla žalovaná zvolit metodiku, která je pro žalobkyni výhodnější.
4. Žalovaná ve vyjádření k žalobě vysvětlila, že části měsíce počítá v souladu s ustálenou praxí tak, že

a) se stanoví celkový počet celých běžných měsíců věznění, přičemž celým běžným měsícem se rozumí doba počínající dnem, v němž služba začala a končící dnem, který předchází dni, který se v následujícím měsíci číselně shoduje s číslem počátku věznění. V případech, kdy počátek připadá na první den v měsíci, považuje se za celý běžný měsíc věznění vždy ten kalendářní měsíc, v němž trvalo věznění po celý kalendářní měsíc,

b) u zbývajících dnů se stanoví poměr počtu dnů věznění k počtu kalendářních dnů v příslušném měsíci (např. 11/30, 8/28),

c) zlomky stanovené postupem uvedeným v písm. b) se převedou na desetinná čísla, a to tak, že v každém zlomku se čitatel vydělí jmenovatelem, výpočet se provádí na 2 desetinná čísla,

d) čísla získaná postupem podle písm. a) a c) se sečtou: tím se získá výsledné číslo, které bude vyjadřovat: část před desetinnou čárkou – počet celých měsíců, za něž náleží příplatek v plné měsíční výši, část za desetinnou čárkou – poměrnou část měsíce, za který náleží „deniny“,

e) výsledné číslo získané podle písm. d) se vynásobí výší příplatku a výsledná částka se zaokrouhlí směrem nahoru.

Podle zmíněného postupu žalovaná ve sporném období (18. 1. 1956 do 29. 2. 1956) provedla výpočet výše příplatku následovně:

18. 1. 1956 – 17. 2. 1956 = 1,00 měsíc

18. 2. 1956 – 29. 2. 1956 = 12/29 = 0,41 měsíce

3. 1956 – 3. 3. 1956 = 3/31 = 0,1 měsíce

Celkem věznění ve III. pracovní kategorii činí 12,32 měsíce x 15 Kč = 184,8 Kč = 185 Kč po zaokrouhlení. Celková výše příplatku činí 720 Kč (185 + 535) měsíčně.

5. Metodiku výpočtu „denin“ přijala žalovaná již v roce 2007, a to ve vztahu ke stanovení výše příplatku k důchodu podle zákona o soudních rehabilitacích. Podnětem k tomu byl rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2006, č. j. 3 Ads 15/2006-49 (č. 2/2007 Sb. NSS), přičemž iniciátorem změny metodiky spočívající v přiznávání odškodňovacích dávek i za jednotlivé dny byl právě právní zástupce žalobkyně. Ve shora uvedeném rozsudku Nejvyšší správní soud vyslovil právní názor, že příplatek je třeba poskytnout i za jednotlivé dny věznění nečinící celý měsíc (pozn.: a to přesto, že v 90. letech minulého století bylo vrchními soudy, které tehdy ve správním soudnictví vykonávaly působnost odvolacích soudů, opakovaně judikováno, že nestanoví-li zákon, co se rozumí „měsícem“, je třeba za takové období považovat celý „ukončený“ měsíc – srov. např. rozsudky Vrchního soudu Praha sp. zn. 2 Cao 6/93, 4 Cao 12/93).
6. Následně byla obdobná metodika přijata žalovanou ve vztahu ke stanovení výše jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945, ve znění pozdějších předpisů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 3 Ads 59/2007-36), posléze i ve vztahu k příplatku k důchodu podle § 24 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (v tomto případě žalovaná v reakci na první požadavek na poskytnutí příplatku k důchodu i za jednotlivé dny služby ve vojenských táborech nucených prací svou dosavadní metodiku přehodnotila i v této agendě, neboť principiálně šlo o stejnou situaci).
7. Nejvyšší správní soud vyslovil právní názor, jímž postup žalované spočívající v tom, že při výpočtu dílčí doby věznění (denin) na dvě platná desetinná místa neprováděla zaokrouhlování, označil za nezákonný, avšak nikdy nezpochybnil algoritmus výpočtu doby věznění pro stanovení výše příplatku.
8. Žalovaná zároveň v této souvislosti poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2015, č. j. 7 Ads 182/2015-46, kdy výše popsaný a zaužívaný algoritmus výpočtu obstál a Nejvyšší správní soud vyslovil dále citovaný právní názor: „Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje se stěžovatelkou, že krajský soud nesprávně vyložil § 24 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Pokud žalobce vykonával službu ve vojenském táboře nucených prací v období od 1. 10. 1951 do 10. 1. 1954, pak je nejprve nutné z tohoto období vyčlenit počet celých běžných měsíců služby, tj. v daném případě 27 měsíců. Za každý tento měsíc náležel žalobci příplatek k důchodu ve výši 15 Kč. Za zbývající období od 1. 1. 1954 do 10. 1. 1954, tj. celkem za 10 dnů, byla stěžovatelka povinna poskytnout žalobci alikvotní část z uvedené měsíční částky, což také učinila. Stěžovatelka tedy postupovala v souladu se zákonem a skutečnost, že v určitém období aplikovala jinou metodiku, kterou následně interním předpisem změnila, na zákonnosti postupu v dané věci nic nemění.“
9. Žalobkyně v replice uvedla, že celkový příplatek za dobu nezákonného věznění by tedy měl činit 721 Kč (535 + 186). Z toho by pak měl být nově vypočten vdovský důchod žalobkyně. Metodický rozdíl spočívá v tom, že žalovaná počítá nejprve celé měsíce a pak zbytek. Naproti tomu žalobkyně počítá část prvního měsíce, pak celé měsíce a teprve pak zbývající dny posledního měsíce. V souladu s judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu se má použít taková metodika, která je pro poškozeného výhodnější. Pokud žalovaná poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2015, č. j. 7 Ads 182/2015-46, tam šlo o výklad slova „měsíc“, což je jiná problematika než ta, která je předmětem této žaloby.
10. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále „s. ř. s.“) v mezích žalobních bodů a při přezkoumání rozhodnutí soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalované (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.).
11. Soud zjistil ve vztahu k souzené věci ze správního spisu z napadeného rozhodnutí mimo odůvodnění postupu žalované, citovaného z vyjádření k žalobě, že žalovaná postupovala v souladu s § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „správní řád“) tak, že ve všech těchto stejných případech postupovala stejně. Žalovaná po kontrole správnosti a zákonnosti rozhodnutí napadeného námitkami neshledala pochybení ani rozpor s příslušnými ustanoveními právních předpisů.
12. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
13. Spor byl v posuzované věci o to, jestli počítat celý měsíc od počátku sporného období (tj. od 18. 1. 1956 do 17. 2. 1956 a zbytek měsíce jako jeho část) anebo naopak (únor 1956 jako celý měsíc a jako část měsíce období od 18. 1. 1956 do 31. 1. 1956).
14. Zákon o mimosoudních rehabilitacích ani žádný prováděcí právní předpis tuto otázku výslovně neupravuje a nevyjadřuje se k ní ani důvodová zpráva k citovanému zákonu. Proto je dle soudu třeba přistoupit k výkladu podle obecných pravidel počítání času.
15. Podle § 605 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „občanský zákoník“), lhůta nebo doba určená podle dnů počíná dnem, který následuje po skutečnosti rozhodné pro její počátek.
16. Podle § 606 odst. 2 občanského zákoníku je-li lhůta nebo doba určena na jeden nebo více měsíců a část měsíce, počítá se část měsíce naposled.
17. Pokud žalovaná v období od 18. 1. 1956 do 29. 2. 1956 počítala jeden celý měsíc od 18. 1. 1956 do 17. 2. 1956 a pak provedla výpočet týkající se části měsíce února 1956 od 18. 2. 1956 do 29. 2. 1956, postupovala v souladu s § 606 odst. 2 občanského zákoníku. Ten použila správně, protože zákon o soudních rehabilitacích vlastní, odlišnou úpravu výpočtu nemá.
18. Soud rozhodnutí žalované jako nezákonné pro způsob provedeného výpočtu neshledal, protože žalovaná žádné zákonné ustanovení neporušila. Tento názor je dle zdejšího soudu v souladu s právním názorem podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2015, č. j. 7 Ads 182/2015-46, kde byl výpočet proveden shodně, byť tam rozhodné období začínalo prvním dnem v měsíci).
19. K užití obecné úpravy počítání času se opakovaně  vyjádřil Nejvyšší správní soud, např. ve svém rozsudku ze dne 14. 3. 2014, č. j. 4 As 151/2013-25, kde také užil opakovaně.
20. Úspěšná žalovaná a neúspěšná žalobkyně nemají právo na náhradu nákladů řízení podle § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

Olomouc 29. června 2020

JUDr. Martina Radkova v. r .

samosoudkyně