[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D., a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D., a JUDr. Martiny Vernerové ve věci

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 6. 2017, č. j. MV-127346-4/SO-2014,

takto:

I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, ze dne 26. 6. 2017, č. j. MV-127346-4/SO-2014, se pro nezákonnost zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 16 734 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve  věcech pobytu cizinců, ze dne 26. 6. 2017, č. j. MV-127346-4/SO-2014, jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 22. 7. 2014, č. j. OAM-987-7/ZR-2014, kterým byla žalobkyni dle § 37 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 46 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zrušena platnost povolení k dlouhodobému pobytu a zároveň byla dle § 37 odst. 3 zákona o pobytu cizinců žalobkyni stanovena lhůta 30 dnů od právní moci prvostupňového rozhodnutí k vycestování z území České republiky. Žalobkyně se současně v žalobě domáhala toho, aby soud zrušil rozhodnutí správního orgánu I. stupně a uložil žalovanému povinnost nahradit jí náklady soudního řízení.

Žaloba

2. Žalobkyně byla přesvědčena, že žalovaný zásadním způsobem porušil své povinnosti odvolacího orgánu a jeho rozhodnutí odporuje požadavkům na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obsaženým v § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Rovněž se žalovaný přezkoumatelným způsobem nevypořádal s její námitkou, podle které nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci, neboť v napadeném rozhodnutí nijak nezohlednil údaj z veřejně dostupného rejstříku, ze kterého by zjistil, že žalobkyně již dva dny po vydání prvoinstančního rozhodnutí obnovila své živnostenské oprávnění a toto oprávnění vlastnila ke dni vydání napadeného rozhodnutí téměř tři roky. Účel pobytu tedy plní a podnikatelskou činnost vykonává i fakticky, o čemž svědčí odvádění pravidelných plateb vůči České správě sociálního zabezpečení a Finanční správě. Žalovaný při svém rozhodnutí nesprávně vycházel ze tři roky starého stavu.
3. Žalovaný se nevypořádal ani s otázkou přiměřenosti dopadu svého rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně. Tuto povinnost přitom podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 1 Azs 81/2016-33, správní orgán má, i když to zákon výslovně nestanoví. Rozhodnutí má být individualizováno, to se však v jejím případě nestalo. Žalobkyně žije na území České republiky od roku 2009, má tu veškeré zázemí a plně se zde integrovala. Navíc má vážné problémy s kotníky, což dokládala propouštěcími zprávami z Nemocnice Na Bulovce.

Vyjádření žalovaného k žalobě

4. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí. Ohledně skutkového stavu, průběhu řízení a žalobních námitek, které jsou obdobné těm vzneseným v odvolání, odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalovaný je toho názoru, že živnostenskou činnost nelze legálně provozovat bez zákonem požadovaného oprávnění. Skutečnost, že žalobkyně nadále odváděla platby na sociální a důchodové pojištění sama o sobě neznamená, že provozovala živnostenskou činnost. V souladu s § 89 odst. 2 správního řádu žalovaný správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. Žalobkyně je navíc povinna v odvolacím řízení označit důkazy na podporu svých tvrzení. Žalobkyně mohla obnovit živnostenské oprávnění včas a řádně, důvod, proč tak neučinila, žalovaný nepovažoval za relevantní. Neučinila tak ani před vydáním prvostupňového rozhodnutí, tedy poté, co se seznámila s podklady, ze kterých vyplývalo skončení jejího živnostenského oprávnění. Obnovení živnostenského oprávnění až po vydání prvostupňového rozhodnutí podle žalovaného svědčí o jejím vypočítavém jednání a navíc je třeba na něj nahlížet v souladu se zásadou koncentrace řízení podle § 82 odst. 4 správního řádu.
5. K namítanému nesplnění povinnosti posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně poukázal na podle něj aktuálnější výklad v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2017, č. j. 10 Azs 249/2016-47, podle kterého má správní orgán povinnost posuzovat přiměřenost jen u těch rozhodnutí, u nichž to zákon o pobytu cizinců výslovně stanoví, což není případ § 37 odst. 1 tohoto zákona. Tento názor je souladný i s novelou zákona o pobytu cizinců účinnou od 15. 8. 2017, kde se v § 174a odst. 3 uvádí, že „přiměřenost dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán posuzuje pouze v případech, kdy to tento zákon výslovně stanoví“.

Ústní jednání soudu

6. Při jednání soudu konaném dne 7. 7. 2020 právní zástupce žalobce v plném rozsahu odkázal na znění žaloby a navrhl vyhovění žalobě, na které trval.
7. Pověřená pracovnice žalovaného při tomtéž jednání odkázala na písemné vyjádření k žalobě s tím, že nadále navrhovala zamítnutí žaloby. Doplnila, že žalobu považuje za bezpředmětnou, neboť žalobkyně je od 10. 11. 2017 držitelkou povolení k trvalému pobytu na území České republiky.
8. Soud z vlastní iniciativy podle § 52 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), provedl dokazování náhledem do veřejné části Živnostenského rejstříku na webu www.rzp.cz ke dni 1. 7. 2020. Soud z náhledu zjistil, že žalobkyně v období od 9. 11. 2010 do 1. 2. 2014, od 6. 8. 2014 do 19. 8. 2016 byla a od 2. 11. 2016 do současnosti je držitelkou živnostenského oprávnění, přičemž v období od 31. 3. 2018 do 31. 3. 2030 má provozování živnosti přerušeno.

Posouzení věci soudem

9. Napadené rozhodnutí soud přezkoumával podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během lhůty třiceti dnů ode dne doručení napadeného rozhodnutí, jak stanoví § 172 odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s. ř. s. přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost. Takové nedostatky však nebyly v projednávané věci zjištěny.

10. Po přezkoumání skutkového a právního stavu, po prostudování obsahu předloženého správního spisu a provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

11. Nejprve se soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů rozhodnutí. Této námitce soud nepřisvědčil, neboť žalovaný zdůvodnil, že k závěru o tom, že žalobkyně neplní účel pobytu, dospěl na základě zjištění, podle kterého žalobkyně ode dne 2. 2. 2014 do doručení rozhodnutí správního orgánu I. stupně nedisponovala živnostenským oprávněním, a tudíž nevykonávala podnikatelskou činnosti a neplnila účel, pro který jí bylo vydáno povolení k pobytu. Podnikatelská činnost je podle správních orgánů vždy vázána na platné živnostenské oprávnění, pokud i bez něj vykonávala podnikatelskou činnost, činila tak nelegálně. Skutečnost, že žalobkyně po zániku živnostenského oprávnění plnila závazky vůči České správě sociálního zabezpečení a Finanční správě, nebyla na jejich závěru schopna nic změnit. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí vypořádal s odvolacími námitkami žalobkyně. Soud konstatuje, že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné. Věcná správnost jeho závěrů není otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí a bude posuzována dále.
12. K námitce týkající se zkoumání přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2017, č. j. 9 Azs 288/2016-30, publ. pod č. 25/2017 Sb. NSS, www.nssoud.cz, podle které ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců „stanoví pouze to, jakými okolnostmi se má správní orgán zabývat v případech, kdy je povinen zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona. Na základě daného ustanovení však nelze určit, u kterých rozhodnutí má správní orgán povinnost přiměřenost dopadů zkoumat. To je nutno zhodnotit na základě jiných částí právního řádu než § 174a zákona o pobytu cizinců …“.

13. O posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince není v § 37 odst. 1 zákona o pobytu cizinců žádná zmínka, zatímco na jiných místech zákon takový požadavek výslovně uvádí (například hned v následujícím § 37 odst. 2 tohoto zákona, který však obsahuje jiné důvody pro zrušení pobytového oprávnění). Lze tak konstatovat, že „obecný“ test proporcionality dopadů rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu do rodinného a soukromého života cizince provedl v § 37 odst. 1 zákona o pobytu cizinců již zákonodárce. V případě § 37 odst. 1 písm. b) tohoto zákona jde o případ, kdy se prokáže, že cizinci bylo pobytové oprávnění uděleno pro účel, který však na území neplní. Správní orgány tak sice při rozhodování podle tohoto ustanovení neměly povinnost zkoumat dopady svých rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně na základě zákona o pobytu cizinců, v úvahu však přicházela přímá aplikace čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který má přednost před zákonem.

14. K jeho potenciální aktivaci by však musela žalobkyně v řízení vznést konkrétní námitku nepřiměřenosti zásahu do jejího soukromého či rodinného života. Teprve pak by se správní orgán s touto námitkou musel vypořádat (viz rozsudek ze dne 23. 12. 2019, č. j. 10 Azs 262/2019-31, publ. pod č. 10831/2019 Sb. NSS, www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud navíc nutnost posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí přímo podle Úmluvy (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2020, č. j. 10 Azs 256/2019-39, publ. pod č. 3992/2020 Sb. NSS, www.nssoud.cz) shledal pouze ve výjimečných případech, ve kterých šlo zásadně o rodinný život cizince. Soud konstatuje, že žalobkyně ve správním řízení netvrdila vůbec žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že rozhodnutí může mít dopad do jejího rodinného a soukromého života. Až její žaloba obsahuje obecné tvrzení ohledně toho, že zde má vytvořené veškeré zázemí, žije zde od roku 2009, plně se integrovala, považuje Českou republiku již za svou rodnou zemi a má vážné zdravotní problémy s kotníky, které jí byly operovány. Tyto skutečnosti nebyly namítány ve správním řízení, lze však konstatovat, že rozhodně nejsou takovými skutečnostmi, které by mohly zasáhnout do jejího práva na rodinný a soukromý život tak, jak jej chrání čl. 8 Úmluvy. Proto by také ani v případě jejich uplatnění ve správním řízení nemohly aktivovat posuzování souladu napadeného rozhodnutí s čl. 8 Úmluvy. Soud proto uzavírá, že správní orgány nepochybily, když se nezabývaly otázkou přiměřenosti dopadů svých rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně.

15. Soud se dále zabýval námitkou nedostatečně zjištěného skutkového stavu, což žalobkyně spatřovala v tom, že žalovaný nijak nezohlednil skutečnost, že si obnovila živnostenské oprávnění a v době vydání napadeného rozhodnutí jím již disponovala. Z obsahu správního spisu soud zjistil, žalobkyni bylo uděleno povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání – OSVČ poprvé s platností od 27. 12. 2010 do 26. 12. 2012, což bylo následně prodlouženo. V době vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně pobývala na území České republiky na základě povolení s platností od 20. 11. 2013 do 19. 11. 2015. Správní orgán I. stupně zjistil, že žalobkyni ke dni 1. 2. 2014 zaniklo živnostenské oprávnění. Dne 15. 5. 2014 jí proto doručil oznámení o zahájení správního řízení ve věci zrušení povolení k dlouhodobému pobytu podle § 37 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 46 odst. 1 zákona o pobytu cizinců z důvodu, že neplní účel dlouhodobého pobytu na území České republiky, pro který jí bylo toto povolení uděleno. Žalobkyně se seznámila s podklady pro vydání rozhodnutí, nijak se k nim však nevyjádřila. Dne 22. 7. 2014 vydal správní orgán rozhodnutí č. j. OAM-987-7/ZR-2014, které žalobkyně napadla včasným odvoláním. K němu kromě jiného přiložila v té době aktuální výpis z veřejné části Živnostenského rejstříku, podle kterého jí živnostenské oprávnění vzniklo dne 6. 8. 2014, v samotném odvolání nic ohledně vzniku živnostenského oprávnění nenamítala a na tuto přílohu neodkázala.

16. Žalovaný v napadeném rozhodnutí vycházel z toho, že žalobkyně nedisponovala živnostenským oprávněním ani ke dni, kdy jí bylo doručeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Z formulace vypořádání příslušné odvolací námitky v odůvodnění napadeného rozhodnutí (kde je opakovaně poukázáno na to, že žalobkyně platným živnostenským oprávněním ani v den, kdy jí bylo doručeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně, tj. 4. 8. 2014) a postoupení odvolání žalovanému (správní orgán I. stupně ve svém vyjádření určeném žalovanému prodloužení živnostenského oprávnění až po vydání jeho rozhodnutí vyhodnotil jako účelové jednání žalobkyně) je zřejmé, že si žalovaný byl vědom toho, že žalobkyni k 6. 8. 2014 vzniklo nové živnostenské oprávnění. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí však vyplývá, že žalovaný tuto skutečnost nepovažoval za relevantní, když neplnění účelu pobytu spatřoval v tom, že žalobkyně živnostenským oprávněním nedisponovala ke dni vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně ani ke dni jeho doručení.

17. Správností tohoto právního názoru žalovaného se soud zabývá níže. Nejdříve je však třeba uvést na pravou míru tvrzení žalovaného uvedené v jeho vyjádření k žalobě, podle kterého je třeba na  obnovení živnostenského oprávnění nahlížet v souladu se zásadou koncentrace řízení podle § 82 odst. 4 správního řádu. Z § 96 odst. 2 věty první správního řádu vyplývá, že pro rozhodování správního orgánu je rozhodující skutkový a právní stav v době vydání rozhodnutí. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří jeden celek a teprve právní mocí takového rozhodnutí vzniká, mění se či zaniká právo a povinnost. Zásada koncentrace řízení je ve správním řádu upravena v § 82 odst. 4 věty první, podle kterého platí, že k novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, se přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. V souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 7. 11. 2012, č. j. 1 As 114/2012-27, publ. pod č. 8561/2012 Sb. NSS, www.nssoud.cz), se kterou se tento soud ztotožňuje, je výklad, podle kterého se zásada koncentrace správního řízení uplatní v plné šíři v řízeních zahajovaných na návrh, resp. na řízení o žádosti.

18. V ostatních řízeních naopak do popředí vystupují povinnosti správního orgánu zakotvené v § 2 a 3 a zejména § 50 odst. 3 správního řádu, který je v tomto případě ve vztahu k § 82 odst. 4 správního řádu ve vztahu speciality, a podle kterého je správní orgán je povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. Správní orgán je povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011, č. j. 5 As 7/2011-48, publ. pod č. 2412/2011 Sb. NSS, www.nssoud.cz).

19. Takovýmto řízením je i řízení o zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Zásada koncentrace řízení se v něm tudíž neuplatní a naopak platí, že správní orgán je povinen postupovat v souladu s § 50 odst. 3 správního řádu. Žalobkyni proto nic nebránilo předkládat nová tvrzení a navrhovat provedení nových důkazů i v odvolacím řízení, správní orgán oproti tomu měl povinnost zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu a všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch žalobkyně ke dni vydání svého (v této věci napadeného) rozhodnutí, a to i bez jejího návrhu. Nezohlednění vzniku nového živnostenského oprávnění v odvolacím řízení nelze v tomto řízení zahájeném z moci úřední odůvodnit koncentrací řízení podle § 82 odst. 4 správního řádu.
20. Žalovaný tedy nezohlednil vznik nového živnostenského oprávnění na straně žalobkyně po vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně, ačkoli měl a tato skutečnost mu byla známa. Bylo přitom povinností žalovaného při svém rozhodování vycházet ze skutkového stavu v době vydání svého rozhodnutí a tento zjistit tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti (§ 3 správní řádu). Ustanovení § 37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, podle kterého žalovaný rozhodl („Ministerstvo zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec neplní na území účel, pro který bylo vízum uděleno.“), bylo totiž možné aplikovat jen v případě, kdy by žalobkyně neplnila účel pobytu v době jeho rozhodování. Žalovaný se skutkovým stavem věci v době vydání napadeného rozhodnutí (resp. jeho změnou oproti stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu I. stupně) nezabýval, když vycházel z nesprávného právního názoru, že to při rozhodování podle § 37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců není třeba. Z průběhu odvolacího řízení přitom vyplývalo, že ke změně skutkového stavu věci pravděpodobně došlo, a to minimálně v tom ohledu, že žalobkyni po vydání prvostupňového rozhodnutí vzniklo nové živnostenské oprávnění. Soud provedeným dokazováním zjistil, že žalobkyně živnostenským oprávněním disponovala i v době vydání napadeného rozhodnutí. Výhradně právě jeho absence v době vydání prvostupňového rozhodnutí přitom správní orgán I. stupně vedla k závěru, že žalobkyně na území nepodnikala. Z uvedeného důvodu napadeného rozhodnutí nemůže obstát. Soud proto dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a proto napadené rozhodnutí pro nezákonnost zrušil podle § 78 odst. 1 s. ř. s., neboť žalovaný nesprávně vyložil § 37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Současně podle § 78 odst. 4 s. ř. s. soud vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Pro úplnost soud dodává, že skutečnost, že žalobkyně v mezidobí od vydání napadeného rozhodnutí do rozhodnutí soudu získala povolení k trvalému pobytu je pro účely rozhodování o napadeném rozhodnutí bez významu.

21. Soud dále jen v obecné rovině doplňuje, že jestliže by správní orgány zjistily, že cizinec po převážnou dobu dlouhodobého pobytu neplnil účel, pro nějž mu byl dlouhodobý pobytu udělen (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2012, č. j. 9 As 80/2011 - 69, publ. pod č. 237/2012 Sb. NSS, www.nssoud.cz), avšak v době rozhodnutí žalovaného by již účel pobytu plnil, bylo by na místě aplikovat ustanovení § 37 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců. V takovém případě by však správní orgány musely v souladu s § 174a zákona o pobytu cizinců individuálně hodnotit dopady rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince.

22. Žalobkyně měla v projednávané věci plný úspěch, a proto soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. uložil žalovanému povinnost zaplatit jí do třiceti dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení o žalobě v celkové výši 16 734 Kč. Náhrada se skládá ze zaplacených soudních poplatků za žalobu ve výši 3 000 Kč a žádost o přiznání odkladného účinku ve výši 1000 Kč, z částky 9 300 Kč za tři úkony právní služby po 3 100 Kč podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů [převzetí a příprava zastoupení – § 11 odst. 1 písm. a); podání žaloby – § 11 odst. 1 písm. d); účast na jednání před soudem – § 11 odst. 1 písm. g)], z částky 900 Kč jako náhrady hotových výdajů advokáta [tři režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu], cestovného ve výši 324 Kč za dvě jízdenky z Prahy do Ústí nad Labem a zpět po 162 Kč a dále částky 2 210 Kč představující 21% DPH, kterou je právní zástupce žalobkyně podle zvláštního právního předpisu povinen odvést z vyčíslené odměny za zastupování a vyjmenovaných náhrad.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40  Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje
se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty
na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu
a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Ústí nad Labem 7. července 2020

JUDr. Markéta Lehká, Ph.D., v. r.

předsedkyně senátu