žalobce:

M. A., narozený dne X,  

státní příslušník X,

toho času neznámého pobytu,

zastoupený advokátem Mgr. Jindřichem Lechovským,

sídlem Šlejnická 1547/13, 160 00  Praha,

proti

žalované:

Ministerstvo vnitra,

sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34  Praha,

1. Žaloba se zamítá.
2. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalovaný naříkaným rozhodnutím rozhodl, že Italská republika je státem příslušným k přijetí žalobce podle čl. 18 odst. 1 písm. d) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, neboť tam podal v roce 2014 žádost o mezinárodní ochranu. Žalovaný neshledal překážky přemístění, neboť Itálie nevykazovala systémové nedostatky při vyřizování azylových žádostí a žalobci tam nehrozilo nelidské nebo ponižující zacházení. Nebyl také důvod pochybovat o tom, že Itálie může žalobci poskytnout adekvátní lékařskou péči k léčbě epilepsie. Žalobce si sice na úroveň péče stěžoval, podle všech okolností však jde jen o jeho subjektivní požadavek péče vyšší kvality. Vzhledem k tomu, že žalobce již při seznámení s podklady vyjádřil přání, aby byl předán do Itálie, zjevně z návratu nemá žádné obavy.
2. Proti tomuto rozhodnutí žalobce brojil žalobou. V ní namítl, že se žalovaný nedostatečně zabýval tím, zda bulharské azylové řízení trpí systémovými nedostatky ve vztahu ke zdravotním problémům žalobce. K tomu odkázal na judikaturu týkajícím se azylového systému Itálie a potřeby individuálního hodnocení předání. Žalovaný sice odkázal na relativně aktuální zprávu o stavu italského azylového řízení a zmínil některé individuální problematické stránky případu žalobce, zcela ovšem bagatelizoval, že existuje relativně závažné podezření, že žalobce je zranitelnou osobou trpící nemalými psychickými problémy. Překroucené je i tvrzení o absenci nebezpečí, protože souhlas žalobce s předáním svědčí s největší pravděpodobností pouze o tom, že upřednostní prakticky cokoliv před zajištěním, které má neblahý vliv na jeho zdravotní stav.
3. Žalovaný ve vyjádření uvedl, že skutkový stav zjistil v nezbytném rozsahu i kvalitě a věc správně posoudil. K rozhodnutí o žádosti žalobce je příslušná Itálie, z žádných zjištěných okolností nevyplývá, že by tamní azylový systém trpěl nedostatky nebo že by žalobci hrozilo nelidské či ponižující zacházení. Celkově pak je žaloba podle žalovaného nadbytečná, protože žalobce jasně a opakovaně souhlasil s předáním do Itálie. Žaloba tedy vůbec neodpovídá skutkovým okolnostem případu a svědčí o tom, že zástupce žalobce ignoruje přání svého klienta.
4. Žaloba není důvodná.
5. Žalobce převážnou část své argumentace založil na blokové citaci rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 304/2016-24 ze dne 30. 11. 2016, již nijak konkrétně nepropojil s tvrzenými vadami řízení před žalovaným. To je zřejmě způsobeno tím, že závěry tohoto rozsudku na věc žalobce nijak zvlášť skutkově a právně nepřiléhají: žalobce sám uznal, že žalovaný obstaral „relativně“ aktuální zprávu o stavu italského azylového řízení, a nevytýkal mu, že by tato zpráva, v rozhodnutí i podkladech spisu jasně identifikovaná, nebyla obsažena ve spisu.
6. Podstata žaloby tak zřejmě tkví v tom, že žalovaný údajně neposoudil dostatečně „zejména“ zdravotní stav žalobce (jiné okolnosti ovšem žalobce netvrdil). Tyto námitky žalobce nejsou důvodné, v části jsou dokonce ve zjevném rozporu s obsahem spisu i napadeného rozhodnutí. Není pravda, že žalovaný bagatelizoval tvrzené zdravotní potíže žalobce – dal mu možnost je prokázat lékařskými zprávami (č. l. 79 správního spisu) a vedl k nim i pohovor. Při pohovoru 29. 1. 2020 žalobce uvedl, že přijel do ČR získat ochranu a lékařskou péči. V ostatních zemích EU mu lékařská péče nebyla poskytnuta v dobré kvalitě, resp. v kvalitě, kterou si představoval (č. l. 80). Není pravda, že by žalovaný označil obtíže žalobce za subjektivní. Za subjektivní žalovaný jednoznačně označil žalobcovo hodnocení zdravotnických služeb v Itálii.
7. Toto hodnocení má oporu ve spisu: žalobce žádal o mezinárodní ochranu v Itálii, Švýcarsku, Německu, Švédsku, Rakousku, Francii, dvakrát v Nizozemí a v České republice. Na zajištění lékařské péče nemá vlastní prostředky (č. l. 15) a jakkoliv mu byla na území států EU lékařská péče poskytnuta, nevyhovovala mu kvalitou (č. l. 14, 15, 80). Žalobce jasně vyjádřil, že podle jeho mínění dobrou zdravotní péči dostane jen ten držitel mezinárodní ochrany, a pokud mu Česká republika nemíní udělit azyl, nemá ho zadržovat a má ho nechat odejít (č. l. 79). K podkladům pro rozhodnutí, tj. mimo jiné i ke zprávě o stavu italského azylového řízení a podmínkách žadatelů, neměl žalobce žádné připomínky. Naopak vyjádřil přání, aby byl do Itálie předán co nejdříve (č. l. 84).
8. Tyto skutečnosti žalovaný hodnotil srozumitelně, logicky a na věc přiléhavě. Žalovaný nezjistil žádné důvody, pro které by podmínky pro žalobce ve vztahu k jeho zdravotnímu stavu měly být v Itálii nelidské či ponižující. Zjevně si to nemyslel ani žalobce, který sám do Itálie chtěl být předán. Nehledě na to, nedostatečná lékařská péče může představovat riziko nelidského či ponižujícího zacházení zcela výjimečně (což plyne jak ze samotného smyslu slov užitých v čl. 4 Listiny základních práv EU, tak její systematiky – srov. čl. 35, a relevantní judikatury – srov. rozsudky velkého senátu ESLP ve věcech N. proti Spojenému království č. 26565/05 ze dne 27. 5. 2008, odst. 42, a Paposhvili proti Belgii č. 41738/10 ze dne 13. 12. 2016, odst. 183, a Soudního dvora C‑578/16 PPU ze dne 16. 2. 2017, odst. 68, 75). Žádné konkrétní, natožpak odpovídající skutkové okolnosti žalobce netvrdil ani před žalovaným, ani v řízení před soudem.
9. Zcela bez významu pro posouzení věci je žalobní tvrzení, že souhlas žalobce s předáním do Itálie „svědčí s největší pravděpodobností pouze o tom, že upřednostní prakticky cokoliv před dalším pobytem v zařízení pro zajištění osobní svobody, které má zjevně závažný neblahý vliv na jeho zdravotní stav.“  Jestliže sám žalobce neví, proč s předáním souhlasil („pravděpodobně“), stěží lze jeho spekulativní úvahu v řízení před soudem jakkoliv věcně uchopit. Žalovaná tak nemohla pochybit, pokud žádost žalobce hodnotila podle toho, co žalobce fakticky učinil a co skutečně řekl, nikoliv podle pohnutky, jíž si ani v řízení před soudem není jist. Bez ohledu na to, že nejde o řádné žalobní tvrzení, údajná pohnutka nemění nic na zjištěních žalovaného, ani absenci konkrétních tvrzení o zdravotních problémech natolik závažných, že by byl vůbec důvod uvažovat o riziku nelidského či ponižujícího zacházení.
10. Souhlas žalobce s předáním do Itálie, tj. zjevnou absenci obav z nelidského či ponižujícího zacházení, pak nezpochybňuje ani Nejvyšší správním soudem akcentované užití pout při vlastním transferu dne 24. 2. 2020. Jde totiž o skutečnost nastalou až po vydání napadeného rozhodnutí, a tudíž pro přezkum nevýznamnou (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Co je však podstatnější, tuto skutečnost žalobce nikdy, a to ani v kasační stížnosti, netvrdil.
11. Z uvedených důvodů soud žalobu zamítl dle § 78 odst. 7 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a úspěšnému žalovanému nevznikly náklady nad rámec běžné úřední činnosti. Žádný z účastníků tak nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační stížnosti vedeném pod sp. zn. 6 Azs 71/2020.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu do dvou týdnů od jeho doručení. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni.

Kasační stížnost je nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 926/19 ze dne 2. 7. 2019).