I. Napadené rozhodnutí - Žalobce se žalobou ze dne 18. 2. 2019, Krajskému soudu v Plzni (dále jen „soud“) doručenou téhož dne, domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 17. 1. 2019, č.j. MV-139141-4/SO-2018 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „prvoinstanční orgán“) ze dne 27. 9. 2018, č.j. OAM-12320-65/PP-2017 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvoinstančním rozhodnutím byla podle § 87e odst. 1 ve spojení s § 87d odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žalobcova žádost o povolení k přechodnému pobytu na území České republiky, neboť bylo důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Žalobce požadoval rovněž zrušení prvoinstančního rozhodnutí.
II. Žaloba - Žalobce uvedl, že dne 8. 8. 2017 podal žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu na území ČR dle § 87b zákona o pobytu cizinců. Z napadeného rozhodnutí i z prvoinstančního rozhodnutí vyplývá, že správní orgány neměly pochybnost, že žalobce je rodinným příslušníkem nezl. N. X. J. O., nar. X, st. přísl. ČR (dcera žalobce) i rodinným příslušníkem paní M. P., nar. X, st. přísl. ČR (družka žalobce). Žádost žalobce byla ovšem zamítnuta z důvodu dle § 87e odst. 1 písm. ve spojení s 87d odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, tedy z důvodu, že je důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek.
- Žalobce dále uvedl, že v prvé řadě namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, a to z níže uvedených důvodů. Žalovaná rozhodovala o odvolání žalobce proti prvoinstančnímu rozhodnutí. Žalobce v podaném odvolání především namítal, že odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí je postaveno na domněnkách prvoinstančního orgánu a částečně na nepravdivých či zkreslených skutečnostech a nevychází z osobního chování účastníka řízení. Žalobce v odvolání upozornil na konkrétní skutečnosti, o které prvoinstanční orgán opírá své rozhodnutí o aktuálnosti hrozby žalobce do budoucna (resp. těmito skutečnostmi argumentuje), které ovšem nejsou pravdivé nebo jsou zkreslené. Žalovaná ve svém rozhodnutí pouze konstatovala, že se ztotožnila se způsobem hodnocení předmětné žádosti a s právními názory prvoinstančního orgánu. Jednotlivými námitkami žalobce se žalovaná nezabývala buď vůbec, nebo velice okrajově, když k námitce amnestie a zahlazení uvedla, že aplikace těchto institutů v trestním právu neznamená, že se trestný skutek nestal, a správní orgán proto k němu v předmětném řízení oprávněně přihlédl, přičemž jeho úsudek je autonomní, na trestněprávním posouzení nezávislý. Žalovaná následně pouze uzavřela, že s ohledem na krátkou dobu, která od spáchání trestné činnosti odvolatele uběhla, lze oprávněně usuzovat i na aktuálnost hrozby ze strany odvolatele do budoucna, přičemž žalovaná je toho názoru, že „v odůvodnění Rozhodnutí OAMP popsaná skutková zjištění hrozbu narušení veřejného pořádku závažným způsobem v budoucnu podporují“. K těmto skutkovým zjištěním, jejichž nesprávnost žalobce namítal, se ovšem žalovaná žádným způsobem nevyjádřila. Z výše popsaných důvodů tak žalobce především považuje napadené rozhodnutí za neodůvodněné a tedy nepřezkoumatelné.
- Žalobce dále uvedl, že v případě, že by se soud neztotožnil s jeho závěrem o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, uvádí následující. V části žaloby uvozené slovy „2. Nesprávné posouzení věci“ k tomu pak konstatoval, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaná považuje rozhodnutí o zamítnutí žádosti žalobce za správné, jelikož žalobce byl v minulosti odsouzen pro pokus ublížení na zdraví v jednočinném souběhu s výtržnictvím k podmíněnému trestu odnětí svobody 8 měsíců a zkušební dobu 1 rok, přičemž dne 1. 1. 2013 byl amnestován, a dále byl účastník řízení odsouzen pro trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, když byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 3 let. Žalovaná tak s ohledem na tato odsouzení a údajně krátkou dobu, která od jejich spáchání uplynula, usuzuje na existenci aktuální hrozby žalobce pro veřejný pořádek. S tímto závěrem se ovšem žalobce neztotožňuje. Pokud jde o první trestnou činnost (pokus ublížení na zdraví), této se žalobce dopustil před více než 7 lety, šlo o zkratkovité jednání žalobce, které se nikdy před tím ani potom neopakovalo, z ničeho tedy nevyplývá, že by se obdobného jednání měl žalobce dopustit opakovaně někdy v budoucnu. Pokud jde o druhou trestnou činnost (nedovolená výroby a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy), této se žalobce dopustil v roce 2014, tedy více než před 4 lety. Žalobce si za tuto dobu uvědomil své pochybení, za toto své jednání byl ve výkonu trestu, kde přehodnotil své životní postoje a priority, o čem svědčí i to, že byť byl po svém propuštění kontaktován a bylo mu nabízeno v trestné činnosti týkající se opatřování a prodeje drog pokračovat, tuto nabídku důrazně odmítl. Žalobce se velice aktivně snaží najít si řádné a stálé zaměstnání, žalobce ovšem nechce a ani nemůže nikdo řádně zaměstnat, pokud mu nebyl oficiálně přiznán statut rodinného příslušníka občana EU, tedy pokud nedisponuje kartičkou o povolení k přechodnému pobytu. Žalobce si tedy pouze přivydělává na různých brigádách a snaží se legálním způsobem získat alespoň pár peněz. Žalobce tedy vede řádný život se svojí družkou a dcerou, byť tento život s ohledem na jejich finanční situaci není jednoduchý, žalobce by se další trestné činnosti nikdy nedopustil, jelikož svojí rodinu miluje, je pro něho tím nejdůležitějším a v žádném případě již nechce, aby byl od své rodiny odloučen. Žalobce je tedy přesvědčen, že samotná výše uvedená odsouzení neodůvodňují sama o sobě existenci aktuálního důvodného nebezpečí, že by žalobce závažným způsobem narušil veřejný pořádek. Žalobce se ze svého pochybení, které vyústilo ve výkon trestu odnětí svobody, poučil a po svém propuštění (což bylo více než před rokem) dělá vše pro to, aby vedl šťastný a řádný život se svojí nezletilou dcerou a družkou. Z jednání žalobce tedy nelze dovodit žádné skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Pokud jde o odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp.zn. 5 As 73/2011, tento považuje žalobce za nepřiléhavý, a to zejména v souvislosti se závěry, které žalovaná v dané věci učinila. Předmětný judikát se týká zrušení trvalého pobytu a povinnosti správního orgánu přihlédnout k době, která od spáchání trestných činů uplynula, a zda od té doby vedl držitel povolení řádný život. Žalovaná ovšem nikde nevysvětlila, proč považuje 7 let a 4 roky od spáchání trestné činnosti za „krátkou dobu“. Navíc je nutno dodat, že závěry Nejvyššího správního soudu byly zcela jistě respektovány při vydání rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu žalobce. V době, kdy byl žalobci zrušen trvalý pobyt, bylo přihlédnuto k jeho trestné činnosti i ke krátké době, která od spáchání uplynula. V případě žádosti žalobce o přechodný pobyt ovšem již byly dány jiné okolnosti, od spáchání trestné činnosti uběhla delší doba a žalobce se ze svých chyb poučil a žije nadále řádným životem.
- Žalobce dále uvedl, že nemůže souhlasit ani s tím, že by přijaté řešení (napadené rozhodnutí či prvoinstanční rozhodnutí) bylo v souladu s veřejným zájmem a odpovídalo okolnostem daného případu. Podle čl. 32 odst. 3 Listiny základních práv a svobod děti narozené v manželství i mimo ně mají stejná práva. Dle odst. 4 péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona. Podle čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečí, aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli, ledaže příslušné úřady na základě soudního rozhodnutí a v souladu s platným právem a v příslušném řízení určí, že takové oddělení je potřebné v zájmu dítěte. Takové určení může být nezbytným v některém konkrétním případě, například jde-li o zneužívání nebo zanedbávání dítěte rodiči nebo žijí-li rodiče odděleně a je třeba rozhodnout o místě pobytu dítěte. Podle čl. 10 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte za účelem spojení rodiny a v souladu se závazkem podle čl. 9, odst. 1, státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, posuzují žádosti dítěte nebo jeho rodičů o vstup na území státu, který je smluvní stranou úmluvy, nebo o jeho opuštění pozitivním, humánním a urychleným způsobem. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, dále zabezpečí, aby podání takové žádosti nemělo žádné nepříznivé důsledky pro žadatele nebo členy jeho rodiny. A konečně dle čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Rodiče nebo v odpovídajících případech zákonní zástupci mají prvotní odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte. Žalobce je přesvědčen, že napadené rozhodnutí je i v rozporu s výše citovanými ustanoveními Listiny základních práv a svobod a ustanoveními Úmluvy o právech dítěte. Žalovaná svým rozhodnutím popřela právo žalobce jako otce na péči a styk se svým nezletilým dítětem. Žalované totiž musí být naprosto zřejmé, že žalobce jako občan Vietnamské socialistické republiky nemá možnost z území České republiky požádat o jakékoliv jiné povolení k pobytu či alespoň krátkodobé vízum. Žalobce se tedy musí vrátit do Vietnamu a je zřejmé, že pokud jeho dcera nepřiletí do Vietnamu (což s ohledem na finanční situaci rodiny bude prakticky nemožné), žalobce se s ní minimálně několik dlouhých let, a možná již nikdy, neuvidí. V průběhu správního řízení přitom bylo prokázáno, že mezi žalobcem a nezletilou je blízký vztah rodiče a dítěte. Nemůže být v souladu s veřejným zájmem, pokud je nezletilému dítěti znemožněno stýkat se se svým otcem pro to, že v minulosti byl otec odsouzen pro trestný čin, ovšem trest za jeho spáchání řádně vykonal a v současné době vede řádný život a o své dítě se řádně stará. Takové rozhodnutí nemůže odpovídat ani okolnostem daného případu, jelikož je naprosto nepřiměřené.
III. Vyjádření žalované k žalobě - Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě uvedla, že trvá na zákonnosti a správnosti napadeného rozhodnutí, odkazuje na část III. napadeného rozhodnutí, kde se jako odvolací správní orgán k námitkám žalobce dostatečně podrobně vyjádřila a v tomto vyjádření neshledává potřebu změny.
IV. Posouzení věci soudem - Vzhledem k tomu, že žalobce souhlasil s projednáním věci bez jednání a žalovaná ve lhůtě dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu nevyjádřila nesouhlas s projednáním věci bez jednání, ač byla poučena o tom, že v takovém případě se bude mít za to, že souhlas je udělen, rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“), o věci samé bez jednání.
- V souladu s § 75 odst. 1, 2 s.ř.s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě.
- Předně je nezbytné uvést, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné.
- V části II. odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná konstatovala obsah odvolání žalobce. V části III. odůvodnění napadeného rozhodnutí se pak žalovaná těmito námitkami na stranách 3 a 4 vypořádala, přičemž k nim zaujala jasné a srozumitelné závěry, které dávají oporu jejímu i výroku prvoinstančního rozhodnutí. Žalovaná konstatovala, že se ztotožňuje s hodnocením prvoinstančního rozhodnutí, zopakovala, jaké trestné činnosti se žalobce na území České republiky dopustil, že jeden ze skutků byl amnestován a proč i tak k tomuto skutku bylo přihlédnuto, že se žalobce dopustil narušení veřejného pořádku závažným způsobem, že od spáchání trestné činnosti uplynula krátká doba.
- Prvoinstanční i napadené rozhodnutí tvoří jeden celek. Pokud se správní orgán ztotožní s hodnocením provedeným prvoinstančním orgánem, neznamená to samo osobě vadu, pro kterou by bylo nezbytné napadené rozhodnutí zrušit. Žalobce se dozvěděl rozhodovací důvody správních orgánů a vůbec nic mu nebránilo v tom, aby se je v eventuálním soudním řízení pokusil vyvrátit. Jak vyplývá z části 2. žaloby, žalobce tak i učinil. Pokud by napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, žalobce by tyto námitky formulovat nemohl.
- Podle § 87d odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců Ministerstvo vnitra žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu zamítne, jestliže je důvodné nebezpečí, že by žadatel mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek.
- Prvoinstanční orgán v odůvodnění uvedl: „Z jednání účastníka řízení lze dovodit existenci důvodného nebezpečí, že by mohl veřejný pořádek závažným způsobem narušit do budoucna, jelikož drogy sám užíval, jeho jednání je trvajícího charakteru, má konsekvence i do současnosti. K tomuto dospěl správní orgán poté, co družka žadatele ve své výpovědi uvedla, že po propuštění z výkonu trestu byl kontaktován a bylo mu nabízeno v trestné činnosti týkající se opatřování a prodeje drog pokračoval. Velké nebezpečí narušení veřejného pořádku do budoucna je spatřováno zejména v tom, že drogy sám užíval, nepracuje, nemá tedy příjem, z čehož plyne, že existuje možnost, že sklouzne opět do zločineckých struktur, které ho bezprostředně po propuštění z výkonu trestu kontaktovali a nabízeli pokračování v trestné činnosti.”
- Soud se s hodnocení správních orgánů zcela ztotožňuje a má za to, že jejich závěry skýtají dostatečnou oporu pro aplikaci ustanovení § 87d odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
- Pokud jde o první trestnou činnost, skutečnost, že se jí žalobce dopustil v minulosti, neznamená, že by nevypovídala o jeho osobě. Nešlo o jakési nevinné zkratkovité jednání, šlo o trestný čin. Délka čtyř let, které uplynuly od spáchání závažné drogové trestné činnosti při započítání výkonu trestu odnětí svobody, není nijak dlouhou dobou, pro kterou by k ní nemělo být při hodnocení osoby žalobce přihlíženo.
- Žalobce sám tvrdí, že byl teprve „před rokem“ kontaktován a bylo mu nabízeno pokračování v trestné činnosti. Žalobce tedy zná příslušníky podsvětí a podsvětí zná jeho. Přesto žalobce neučinil nic pro to, aby tyto zločinecké struktury oznámil Policii České republiky a přispěl tak k odhalování jedné z nejzávažnějších trestných činností. Pokud tak žalobce neučinil, lze jen stěží uvěřit jeho tvrzení o tom, že se ze svého předchozího trestného jednání poučil. Předchozí užívání drog žalobcem, neexistence pravidelného příjmu, kontakt s podsvětím zcela jednoznačně potvrzují existenci žalobci vytýkaného důvodného nebezpečí ve smyslu § 87d odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
- V samotné výši odsouzení aktuální důvodné nebezpečí spatřováno nebylo.
- Soud se ztotožňuje i se závěry správních orgánů ohledně přiměřenosti dopadů správních rozhodnutí do právní sféry žalobce, resp. že zájem na ochraně veřejného pořádku převažuje nad právem žalobce pobývat na území České republiky.
- Situace žalobce není nijak mimořádnou oproti okolnostem jiných obdobných případům. Pokud cizinec získá pobytový status na území České republiky a tento zneužije k páchání závažné trestné činnosti, je logické, že o tento pobytový status přijde a je nucen se vrátit do země svého původu. Rozhodne-li se žalobce ponechat část své rodiny na území České republiky, musí nést i důsledky tohoto svého rozhodnutí, které se projeví právě v omezeném přímém osobním kontaktu se svojí rodinou.
V. Rozhodnutí soudu - Soud neshledal žádný ze žalobcem uvedených žalobních bodů důvodným, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl, neboť není důvodná.
VI. Odůvodnění neprovedení důkazů - Soud neprovedl žádný z žalobcem navržených důkazů, neboť jejich provedení nebylo nezbytné k posouzení důvodnosti či nedůvodnosti žaloby.
VII. Náklady řízení - Podle § 60 odst. 1 s.ř.s. by měla právo na náhradu nákladů řízení žalovaná, když měla ve věci plný úspěch. Jelikož žalované žádné důvodně vynaložené náklady nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
|