Č. j. 30 Af 54/2018 - 122

[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

 

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Karla Černína, Ph.D., a JUDr. Ing. Venduly Sochorové ve věci

 

žalobce:  multigate a.s., IČ: 259 12 186
sídlem Riegrova 373/6, 779 00 Olomouc

 zastoupeného advokátem JUDr. Tomášem Vymazalem
sídlem Wellnerova 1322/3C, 779 00 Olomouc

proti  

žalovanému: Magistrát města Brna
sídlem Malinovského nám. 3, 601 67 Brno

 

o žalobě proti rozhodnutím žalovaného 

čj. MMB/0123631/2018 ze dne 20. 3. 2018;

čj. MMB/0123753/2018 ze dne 20. 3. 2018;

čj. MMB/0123872/2018 ze dne 20. 3. 2018;

čj. MMB/0123885/2018 ze dne 20. 3. 2018;

čj. MMB/0127946/2018 ze dne 22. 3. 2018;

čj. MMB/0128013/2018 ze dne 22. 3. 2018;

čj. MMB/0128206/2018 ze dne 22. 3. 2018;

čj. MMB/0128341/2018 ze dne 22. 3. 2018;

čj. MMB/0128389/2018 ze dne 22. 3. 2018;

čj. MMB/0155601/2018 ze dne 11. 4. 2018;

čj. MMB/0155604/2018 ze dne 11. 4. 2018;

čj. MMB/0155605/2018 ze dne 11. 4. 2018;

čj. MMB/0155606/2018 ze dne 11. 4. 2018;

čj. MMB/0159821/2018 ze dne 13. 4. 2018;

čj. MMB/0159822/2018 ze dne 13. 4. 2018;

čj. MMB/0159824/2018 ze dne 13. 4. 2018;

čj. MMB/0159825/2018 ze dne 13. 4. 2018,

takto:

  1. Žaloba se zamítá.
  2. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
  3. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

  1. Žalobce, jako poplatník místního poplatku za provozování jiných technických herních zařízení, podal příslušným správcům poplatku žádosti o vrácení přeplatku podle § 155 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, neboť měl za to, že mu poplatková povinnost vůbec nevznikla. Správci poplatku jeho žádostem nevyhověli.
  2. Proti rozhodnutím o přeplatku podal žalobce odvolání. O jeho odvoláních rozhodl žalovaný celkem v sedmnácti případech a to rozhodnutími označenými v záhlaví. Ve všech případech odvolání žalobce zamítl.

II. Shrnutí argumentace žalobce

  1. Žalobce v prvé řadě uvádí, že všechna napadená rozhodnutí žalovaného jsou prakticky shodná, a proto je napadá jednou žalobou a navrhuje jejich zrušení pro nezákonnost.
  2. První skupina žalobních námitek spočívá v otázce vydání platebního výměru. Žalobce zdůvodňuje, že jelikož zaplatil některé poplatky po lhůtě splatnosti a zároveň k nim správce poplatku nevydal platební výměr, ač jej vydat měl (s odkazem na § 11 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích), nebyl poplatek řádně vyměřen a je nutné jej považovat za přeplatek. V této souvislosti žalobce odkazuje na rozsudek zdejšího soudu ze dne 23. 4. 2018, č. j. 29 Af 49/2016 - 72, a na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 2 Afs 120/2015 - 31 a ze dne 27. 10. 2015, č. j. 2 Afs 50/2015 - 60.
  3. Žalobce dále k námitce vydání platebního výměru ještě uvádí, že platební výměr k příslušnému poplatku měl být vydán i s ohledem na to, že o něj řádně a včas požádal a splnil „podmínky“ rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, vyslovené v usnesení ze dne 24. 6. 2014, č. j. 2 Afs 68/2012 - 34, č. 3096/2014 Sb. NSS.
  4. Žalobce zpochybňuje stanovení poplatkové povinnosti v předcházejícím řízení a uvádí (s odkazem na příslušnou judikaturu), že v řízení o přeplatku nelze přezkoumávat hmotněprávní povinnost žalobce k odvedení poplatku, když navíc k přezkumu došlo po uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení poplatku dle § 148 odst. 1 daňového řádu. Rovněž uvádí, že tento přezkum nebyl učiněn v dostatečném rozsahu.
  5. Mimo výše uvedené námitky pak stojí námitka nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí, kterou žalobce založil na jejich nedostatečném odůvodnění a neúplném přezkoumání odvolacích námitek. K některým rozhodnutím žalovaného pak konkrétně uvádí, jaké odvolací námitky nebyly vypořádány.
  6. Navrhl proto, aby soud napadená rozhodnutí pro nezákonnost zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
  7. V replice žalobce doplnil, že vzhledem k závěrům rozšířeného senátu zastával právní názor, že v dané věci není možné vydání tzv. fiktivního (konkludentního) platebního výměru.

III. Shrnutí argumentace žalovaného

  1. Žalovaný navrhuje podanou žalobou zamítnout a argumentuje podrobně ke každému žalobnímu bodu. Na svém procesním stanovisku setrval po celou dobu řízení před soudem.
  1. Řízení před krajským soudem
  1. Ve věci proběhlo dne 8. 10. 2020 na žádost žalobce ústní jednání, při němž strany setrvaly na svých stanoviscích.
  1. Posouzení věci krajským soudem
  1. Žaloba není důvodná.

Shrnutí skutkového stavu

  1. Vzhledem ke skutkové totožnosti jednotlivých případů soud obecně shrnuje skutkový stav důležitý pro rozhodnutí a společný pro všechna žalobcem napadená rozhodnutí.
  2. Žalobce provozoval na území příslušných městských částí města Brna zařízení (výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení) v období rozhodném pro tuto věc, tj. od 1. 11. 2011 do 31. 12. 2011 (některá zařízení byla provozována kratší dobu). Tato skutečnost není mezi účastníky řízení sporná. Žalobce doručil žalovanému v roce 2010 přípis nazvaný „Žádost o spolupráci“ a požádal o vydání platebního výměru. Nadto všem správcům poplatku doručil v roce 2010 přípis, ve kterém mj. vyslovil pochybnost, zda jím provozovaná zařízení podléhají místnímu poplatku. Přípis o podobném obsahu doručil žalobce správcům poplatku ještě jednou v únoru roku 2011.
  3. Aniž by žalobce vyčkával na vydání platebního výměru a aniž by se případně bránil odvoláním proti jeho nevydání, zaplatil místní poplatek za provozovaná zařízení v příslušné výši (byť v některých případech po lhůtě splatnosti).
  4. V průběhu roku 2011 podal žalobce žádost o vrácení přeplatku uhrazeného za období 1. až 3. čtvrtletí roku 2011, a to ve všech věcech, které jsou i nyní předmětem žaloby. Následně byly tyto věci přezkoumány i ve správním soudnictví, přičemž žalobce byl neúspěšný. Žalovaný sice ve svém vyjádření k žalobě uvádí, že ve věci přeplatku, o kterém rozhodoval Úřad městské části Brno – Kohoutovice (čj. MMB/0123631/2018), nebyl činěn soudní přezkum, zdejší soud však takové rozhodnutí eviduje, a sice rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2013, č. j. 29 Af 9/2012 - 99. V předcházejících řízeních bylo žalobci jednoznačně řečeno, že jej hmotněprávní povinnost odvést poplatek za jím provozovaná zařízení tížila, přičemž v některých případech šlo dokonce o kauzy posouzené následně i Nejvyšším správním soudem (k tomu viz níže).
  5. Následně žalobce opět podal příslušným správcům poplatku žádost o vrácení přeplatku podle § 155 daňového řádu, přičemž nyní žalobce žádá o vrácení přeplatku za období 1. až 4. čtvrtletí roku 2011. Jeho žádostem správci daně nevyhověli, všechna odvolání žalovaný zamítl.

Právní posouzení

  1. Nejprve se soud musel zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti žalobou napadených rozhodnutí, kterou žalobce uplatnil. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017 - 38 je za nepřezkoumatelné rozhodnutí nutno považovat takové, ze kterého nelze zjistit jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno. Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán, resp. soud podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se (toliko) dílčího nedostatku odůvodnění. Soud nepovažuje v duchu řečeného napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná – neboť žalovaný v nich své důvody pro zamítnutí odvolání jasně formuloval a vysvětlil – a přistoupil proto k jejich věcnému přezkumu. 
  2. Soud posoudil námitky žalobce stran platebního výměru a konstatuje následující. Nejvyšší správní soud ve své ustálené rozhodovací praxi (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2014, čj. 5 Afs 113/2013 ‑ 41, ze dne 30. 9. 2014, čj. 6 As 64/2014 ‑ 40, ze dne 29. 6. 2017, čj. 5 Afs 200/2016 - 36 aj.) dovodil, že i přesto, že existovaly zákonné podmínky pro vydání platebního výměru (např. poplatek nebyl včas uhrazen) nebo o vydání platebního výměru poplatník sám požádal, a platební výměr nebyl správcem poplatku vydán, neznamená tato situace a priori to, že pro výběr poplatku nebyl zákonný podklad a je potřeba jej posoudit jako přeplatek a vrátit poplatníkovi.
  3. Uplatněné námitky žalobce tak v tomto ohledu považuje soud za již vypořádané předchozí judikaturou. Nejvyšší správní soud jasně konstatoval, že zákonný podklad pro vybrání místního poplatku dovozuje ze zákonné povinnosti, příslušné obecně závazné vyhlášky a právní skutečnosti, s níž právní úprava spojuje vznik poplatkové povinnosti (srov. rozsudek ze dne 13. 2. 2019, čj. 1 Afs 184/2018 - 31). Hmotněprávní povinnost žalobce jednoznačně tížila, a to i přes absenci platebního výměru. Samotnou hmotněprávní povinnost ostatně žalobce ani nezpochybňuje.
  4. Žalobce také mylně dovozuje, že na jeho případ dopadá usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2014, č. j. 2 Afs 68/2012 - 34, č. 3096/2014 Sb. NSS, k povinnosti správce místního poplatku vydat platební výměr. Žalobce opomíjí podstatný skutkový rozdíl mezi věcí zde projednávanou a věcí, kterou se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu. Žalobce se v nyní projednávané věci platebního výměru po prvotním projevení pochybností již více nedomáhal ani se proti jeho nevydání nebránil odvoláním. Namísto toho se pokusil zpochybnit zaplacený místní poplatek cestou žádosti o vrácení přeplatku, a to již podruhé (ve vztahu k obdobím 1. až 3. čtvrtletí roku 2011). Správci poplatku a žalovaný jeho procesní volbu respektovali a v uvedeném řízení na jeho námitky proti existenci poplatkové povinnosti věcně reagovali. Účelu zdůrazňovaného rozšířeným senátem, tj. přezkumu poplatkové povinnosti, tak bylo dosaženo, jen jinou procesní cestou. Uvedené bylo žalobci obsáhleji vysvětleno v jiných řízeních (viz výše, bod 19). Zdejší soud tak považuje za nadbytečné opětovně opakovat tuto argumentaci, která je pro soud závazná a z hlediska rozhodovací praxe ustálená. Pro stručnost soud odkazuje na zmíněnou judikaturu Nejvyššího správního soudu, která je žalobci bezpochyby známa, neboť byl ve výše uvedených věcech účastníkem řízení.
  5. Soud se dále zabýval námitkami, které se týkaly různých podání žalobce ve vztahu k žalovanému nebo správci poplatku. Žalobce v nich zejména žádal o spolupráci, vydání platebního výměru a vyjadřoval nejistotu ohledně poplatkové povinnosti. Tyto skutečnosti soud považuje pro právní posouzení věci za bezvýznamné. Jak soud konstatoval v bodě 20 tohoto rozsudku, absence platebního výměru neznamenala absenci zákonného podkladu pro výběr poplatku. Důležité bylo, že poplatková povinnost žalobci evidentně svědčila a dále to, že se žalobce nebránil proti nevydání platebního výměru procesně způsobilými prostředky (zejména ochrana před nečinností či odvolání). To, zda tedy žalobce požádal o vydání platebního výměru, forma takové žádosti a za jaké období žádal o platební výměr, je pro posouzení této věci irelevantní. Stejně tak je nedůležité pro tuto věc, zda o platební výměr požádal včas či nikoliv a komu tuto žádost doručil.
  6. Soud považuje za nepřiléhavý i odkaz žalobce na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 2 Afs 120/2015 - 31 a ze dne 27. 10. 2015, č. j. 2 Afs 50/2015 - 60. Je pravda, že těmito rozsudky Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnosti žalovaných a potvrdil, že platební výměry je třeba v případě žádosti daňového subjektu vydat. Zároveň zde však Nejvyšší správní soud konstatuje, že přípustné je i odlišné řešení zvolené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2014, č. j. 5 Afs 113/2013 - 41, a to zejména tehdy, pokud správce poplatku v rozhodnutí, jímž zamítne žádost o vrácení přeplatku, posoudí i existenci hmotněprávní povinnosti místní poplatek zaplatit. Později se pak k právnímu názoru pátého senátu, že takový postup je akceptovatelný, přiklonila řada dalších senátů Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 184/2018 ‑ 31 ze dne 13. 2. 2019, bod [25]) a potvrdil jej opakovaně i Ústavní soud (usnesení sp. zn. III. ÚS 3343/13 ze dne 27. 11. 2013, a sp. zn. III. ÚS 2581/14 ze dne 11. 9. 2014).
  7. Soud souhlasí se žalobcem, že standardně by hmotněprávní povinnost neměla být předmětem přezkumu v řízení o přeplatku podle § 155 daňového řádu. Žalobce ovšem opomíjí, že on sám učinil hmotněprávní otázky předmětem tohoto řízení. K tomu, že za takových okolností mohly správní orgány hmotněprávní povinnosti přezkoumat, se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 11. 2017, č. j. 10 Afs 57/2017 - 32 a zdejší soud se s jeho závěry plně ztotožňuje. Zde se také Nejvyšší správní soud (v bodě bod [30] a násl.) vypořádal s tím, proč v těchto případech nedochází k prekluzi práva vyměřit místní poplatek.
  8. Pokud jde o věcné hodnocení, hmotněprávní povinnost žalobce ve vztahu k obdobím 1. až 3. čtvrtletí roku 2011 byla ve všech věcech, k níž se vztahují nyní napadená rozhodnutí, již jednou přezkoumána správními orgány a ve všech případech i zdejším soudem. To, že žalobcem provozovaná zařízení v obecné rovině skutečně podléhala místnímu poplatku, potvrdil v řadě předešlých kauz i Nejvyšší správní soud (srov. kauzy sp. zn. 6 As 64/2014, 2 As 55/2014, 9 Afs 21/2015, 1 Afs 302/2015, 2 Afs 320/2015 a 4 Afs 20/2016). Rozhodnutí o přeplatku nepředstavuje (negativní) překážku věci rozhodnuté, pokud poplatník uplatní jiné námitky a skutečnosti, než v již rozhodnuté věci. Nová skutečnost, která evidentně motivovala žalobce k podání žádosti o přeplatek, bylo již uvedené usnesení rozšířeného senátu. S touto (novou) skutečností se správní orgány vypořádaly. Své k tomu uvedl i zdejší soud a vysvětlil, proč tuto argumentaci nepovažuje za přiléhavou.
  9. Žalobci lze přisvědčit v tom, že napadená rozhodnutí žalovaného (ve většině případů ani rozhodnutí správce poplatku) nespecifikují žalobcem provozovaná zařízení. Na druhou stranu však žalobce v podané žalobě ani netvrdí, že by snad na daném území příslušné městské části některé z uvedených zařízení neprovozoval a že tudíž výpočet poplatku tak, jak jej uhradil, je chybný. Žalobce směřuje svou pozornost jen na nevydaný platební výměr a z toho dovozuje, že má nárok na vrácení celé zaplacené částky. Žalobce tudíž nerozporuje konkrétní částky zaplacených poplatků proto, že by jejich výše neodpovídala žalobcově hmotněprávní povinnosti poplatek odvést (s ohledem na počet provozovaných zařízení a na dobu provozu). Vzhledem k této skutečnosti tak nepovažuje soud za vadu, pokud v napadených rozhodnutích není obsažen výčet zpoplatněných zařízení a doba jejich provozu, neboť tato skutečnost nebyla ve správním řízení vůbec sporná. V této souvislosti poukazuje soud na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2020, č. j. 10 Afs 173/2018 - 51, ve kterém tento soud konstatoval v bodě [19], že výslovné vyjmenovávání zařízení a období jejich provozu nezakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí a jeví se jako účelová námitka, neboť tato otázka nebyla v průběhu celého řízení sporná a žalobce ji nezpochybňuje.
  10. Ke stejnému závěru došel zdejší soud při posuzování námitek ke 4. čtvrtletí roku 2011 (období 1. 10. 2011 – 31. 12. 2011), jež nebyly předmětem přezkumu v předcházejících odvolacích řízeních v letech 2011/2012. Žalobce namítá, že ve vztahu k tomuto čtvrtletí se správní orgány dostatečně nevyjádřily k existenci poplatkové povinnosti, ačkoliv nemohly zároveň odkázat na to, že hmotněprávní otázky již byly vypořádány v předcházejícím řízení. Soud však považuje za důležité, že žalobce neuvedl žádnou konkrétní námitku vztahující se právě k tomuto období. Žalobce opět pouze obecně rozporoval povinnost uhradit místní poplatek za celý rok 2011 s argumentem nevydání platebního výměru. Pokud by žalobce rozporoval počet provozovaných zařízení či období jejich provozu v období od 1. 10. 2011 – 31. 12. 2011, musel by se konkrétně k nim správce poplatku a odvolací orgán vyjádřit. Vzhledem k obecnosti námitek žalobce však správní orgány mohly zcela oprávněně odkázat i zde na jejich předchozí vypořádání, byť v rozhodnutích vztahujících se k předchozím čtvrtletím.
  11. Konečně k tvrzení žalobce o tom, že některé jeho námitky žalovaným nevypořádal, uvádí soud, že nevypořádané námitky považuje za naprosto marginální. Žalobce v citovaných pasážích ze svých odvolání napadal jednak zjevné překlepy správců daně (ve vztahu k období, za které žalobce o vrácení přeplatku žádal) a jednak polemizoval se správci daně v otázce, zda splnil podmínky pro vydání platebního výměru, což – jak soud výše vysvětlil – není pro posouzení věci významné s ohledem na to, jakou formu procesní obrany sám žalobce následně zvolil. Správní orgán má nepochybně povinnost vyjádřit se ke všem námitkám, které žalobce v odvolání uplatnil. Ne každé opomenutí této povinnosti však musí vyústit ve zrušení napadeného rozhodnutí.
  12. Soud na závěr konstatuje, že žalovaný a správní orgán 1. stupně ve všech věcech naplnili podstatu přeplatkového řízení v souladu s § 154 a 155 daňového řádu. Přezkoumali, zda na účtu žalobce evidují nějaký přeplatek či nikoliv a následně své rozhodnutí a závěry o neexistenci přeplatku řádně odůvodnili.
  1. Náklady řízení
  1. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch neměl (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, nevznikly mu však žádné náklady nad rámec jeho běžné administrativní činnosti.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních právních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie.

 

Brno 8. 10. 2020

 

 

Mgr. Milan Procházka

předseda senátu